Sobota 15. května 2010
Trasa:
Autem: Třebíč – Znojmo – Hevlín – Laa a.d. Thaya
Vlakem: Laa a.d. Thaya – Wien – Wiener Neustadt – Pernitz/Muggendorf
Pěšky: Pernitz, bhf. (0 km, 430 m n.m.) – Muggendorf, vstup na MYRAFÄLLE (3 km, 470 m n.m.) – Hausstein, skalní vrchol (4,5 km, 660 m n.m.) – Karnerwirt, gasthaus (5 km, 565 m n.m.) – Jagasitz, gasthaus (7 km, 700 m n.m.) – Reischer, gasthaus (8 km, 536 m n.m.) – STEINWANDKLAMM, vstup (8,5 km, 560 m n.m.) – Steinwandklamm, vrchol (9 km, 660 m.n.m.) – Jagasitz (9,5 km) – Eichkreuz (12 km, 660 m n.m.) – Pernitz, bhf. (15 km, 430 m n.m.).
Vlakem zpět do Vídně a Laa/Thaya
Účastníci: Kotel, Marek, Pilník, Čolek, Jarmil, Cágr, David, Tomáš.
Počasí: zataženo, občas mžení, 10°C.

Pokud se nějaká akce opakuje vždy po roce pravidelně třikrát po sobě (navíc ještě téměř to samé datum), dá se již jednoznačně hovořit o tradici. A právě tradicí se tedy jednoznačně staly naše květnové jednodenní expedice do Rakouska! Pro rekapitulaci: první ročník Schneeberg, druhý ročník Hohe Wand – a jaký cíl jsme zvolili napotřetí? Tentokráte jsme se jednomyslně shodli na Markově návrhu prozkoumat roklinu vodopádů Myrafälle a blízkou soutěsku Steinwandklamm s ferrátou Rudolf Decker Steig. Obě tyto lokality jsou pohodlně dosažitelné po železnici, na odbočce z Vídeňského Nového Města – nikoliv ale na Puchbergské trati, nýbrž na severnější Gutensteinské. Jako východiště se nabízí nádraží městečka Pernitz s přechodem do nedaleké obce Muggendorf, která je jakousi vstupní branou do zmíněného skalního ráje v Gutensteinských Alpách.
Atraktivitu rakouských expedic letos zvýraznil podstatně vyšší počet účastníků – už se nás sešlo osm, takže jsme použili rovnou dvě oblíbené hromadné jízdenky ERT! A co říci k počasí? Ačkoli nás meteorologové strašili přídělem dešťů, Pilník sledoval vývoj počasí tak pečlivě, že se nad námi nakonec svatý Petr smiloval a vykouzlil na danou sobotu vskutku příjemné "okénko" bez deště a větru.

Služby ÖBB jako vždy na úrovni...
Vzhledem ke zmíněnému nárůstu počtu účastníků bylo tentokráte třeba zajistit dvě auta, takže Kotlův Citroën nyní doplnilo Pilníkovo prostorné Volvo. Všichni se scházíme ve 3:30 ještě v temné noci před Cágrovým panelákem na Družstevní ulici. Někteří si stěžují na spánkový deficit – buď se nemohli dočkat (Čolek), anebo v případě Kotla byli obtěžováni neúměrným hlukem z kreténské akce v tzv. Západomoravské vysoké škole, která nenechala spát polovinu Boroviny. Ihned po rozesazení do vozidel vyrážíme směr Moravské Budějovice, kde na nás čeká nový člen Tomáš (Cágrův kolega z práce) a pokračujeme do Znojma. Odtud posíláme SMS Markovi, aby o nás věděl dopředu. Do pohraničního Hevlína se ještě cesta strašně táhne, sice jsou zde již opravené silnice, ale ze Znojma je to přece jenom dálka (dobrých 30 km). Na hevlínském náměstí se pak s naším kustodem a organizátorem celé akce vítáme přesně v 5:00 a přejíždíme do nedaleké Laa/Thaya na nádraží.
Parkujeme před nádražní budovou, pečlivě zamykáme auta a odebíráme se na perón do prosklené kukaně, kde je k dispozici jízdenkový automat. Zde trochu haprujeme s bankovními kartami – i přesto, že Marek všechny údaje pro nákup ERT zadává dobře, automat na nás neustále zlostně píská a ne a ne spolupracovat. Udělali jsme chybu, neboť karta se má strčit do štěrbiny až po zadání všech údajů, nikoliv hned na začátku. Trochu nás překvapuje, že operace nevyžaduje PIN. Naštěstí se ale virtuální nákup posléze daří, čili za pomoci Kotlovy a Cágrovy karty nakupujeme dvě hromadné jízdenky Einfach Raus Ticket po 28€ (po několika dnech byla na účtu transakce ve prospěch ÖBB -726,77 Kč, což mimo jiné znamená, že oproti loňsku naše koruna proti euru poněkud posílila a ERT pro nás o bezmála 40 Kč zlevnila :-) . Jsme tak formálně rozděleni na skupiny 4+4, každého vychází jízdné na 7€, případně 182 Kč (vzdálenost cca 140 km a zpět). Spokojeně se tedy můžeme odebrat do přistavené patrové soupravy CityShuttle, lidově "Lasičky" – spoj R2499. Jedná se o komfortní příměstský vlak, se kterým se ty naše kostitřasy samozřejmě nemohou srovnávat. Jen tak pro zajímavost: stejný typ soupravy vyjíždí ze Znojma směrem na Retz a Vídeň. Uvelebujeme se na "čtyřkách" v horním patře. Vlak je nyní po ránu poloprázdný, takže se můžeme v oddíle rozvalit a případně dohánět spánkový deficit.

Ranní Vídeň nás vítá! A propos: jak je to dlouho, co se na ruském kole v Prátru proháněl nesmrtelný James Bond v podání Timothy Daltona?

Už se ale rozednělo, takže hodinu a půl cesty do Vídně věnujeme spíše klábosení, aby nám to rychleji uteklo. Rozhodujeme se, že na přestup si zvolíme (jako loni) přehledné nádraží Praterstern s krásným výhledem na obří ruské kolo. Ani se nestačíme rozkoukat a o cca 5 minut později přijíždí náš další spoj, tentokrát do Vídeňského Nového Města (R2211). Opět využíváme malé obsazenosti a usedáme do horního patra. Starostlivě sledujeme počasí – vždyť jsme se modlili celý týden, aby alespoň dnes nepršelo!! Zatím se zdá, že nám přeje zázrak: sice je zataženo, ale na déšť to při troše dobré vůle nevypadá. Blížící se Hohe Wand rozeznáváme v mlze, nicméně majestátný Schneeberg se nám dnes neukazuje ani náhodou – jakpak asi musí být nahoře? Jsme vděčni i za tento stav. O hodinku později (7:51) vystupujeme ve Vídeňském Novém Městě a téměř všichni (až na Kotla, který se "zapomněl" v trafice při koupi známek) se jdou krátce podívat do historického centra města, což není z nádraží daleko.
Další spoj nám jede 8:33 ze zadního nástupiště, tentokrát se jedná o moderní motorovou příměstskou soupravu, ne nepodobné tatranské električce. Míříme už konečně mezi kopce do údolí řeky Piesting. Tato trať je vedena severněji než na Puchberg a končí v městečku Gutenstein, které dalo název i místnímu pohoří – Gutensteinským Alpám (nebo naopak?). Nás ale ještě trochu zdržuje náhradní autobusová přeprava, kvůli výluce za obcí Piesting. V blízkém Waldegu to už známe, nastupovali jsme zde loni po ukončení přechodu Hohe Wandu. Někdy se nám ani nechce věřit, že mohutný autobus vykličkuje úzké uličky, protože poctivě odbočuje z hlavní silnice na každou vlakovou zastávku. K nádraží v Pernitz dojíždíme vesměs na čas, zhruba v 9:30 hodin. Tím tedy naše daleká cesta po rakouských železnicích (a silnicích) končí a my můžeme nastoupit na pěší túru. Počasí se stále zachovává velkoryse – je pod mrakem, kolem 10°C.

Vzhůru na vodopády Myrafälle!
Před nádražím se orientujeme dle poměrně nepřehledného rozcestníku, takže raději vybalujeme barevnou kopii mapy. V úvodu se budeme držet žluté pásové značky ve směru na Muggendorf. Ostatně ani na hlavní křižovatce se nelze splést, protože na středovém ukazateli je nepřehlédnutelná zelená směrovka na vodopády. Procházíme tedy upravené centrum městečka a míříme po Muggendorfer Strasse na severozápad. Značka nás naštěstí brzy vyvádí z hlavní ulice do postranní a napojuje se na lesní pěšinu, která příjemně spojuje obě obce, které jsou od sebe vzdálené necelé 3 kilometry. Za posledními domky se pěšina stáčí na rozlehlé louky a pak se napojuje na asfaltový chodník, který slouží i jako cyklostezka.

Modelem vodního mlýna vítají návštěvníky vodopády Myrafälle.

Postupně se nám otevírá hezké panoráma vesničky Muggendorfu. Ohraničují ji vysoké lesnaté kopce a vévodí vysoké skalisko Hausstein – ani se nám nechce věřit, že až tam se dá vylézt... Těsně po desáté hodině se krátce zastavujeme ve středu osady u orientační mapy a pokračujeme ke starobylému statku, v jehož nabíleném štítě se ve výklenku vyjímá soška nějakého svatého. I tady nás směrovka neomylně navádí na už poměrně ostře stoupající uličku, na jejímž konci se nalézá menší parkoviště. Aut je tady však minimum, což je jistě záruka minima turistů na stezce u vodopádů. Sice se zde ještě šibuje nějaká brněnská karosa, ale bez cestujících. Tady se nacházíme nad umělou nádrží, která zadržuje vodu ze soutěsky a zřejmě plní i nějakou protipovodňovou funkci. Je v ní dokonale čistá voda. Na travnatém břehu jsou nějaké ty atrakce pro děti, na tom protilehlém zase spíše atrakce pro dospělé – t.j. výletní hospoda Myrastube. Tu ale kromě zvěčnění na fotografie necháváme bez povšimnutí a spěcháme k nedalekému vstupu do soutěsky.
Na vysokém skalisku vpravo jsou dvě pamětní cedule, připomínající návštěvu významných osobností, především císaře Františka II. a císařovny Marie Terezie. Dolní cedulka připomíná vybudování turistické stezky do dnešní podoby rakouským turistickým spolkem ÖTK (r. 1885). Zajímavé je, že tato cedulka uvádí poněkud odlišnou verzi názvu s měkkým "i": Mira Wasserfälle. Jisté však je, že potok, který soutěskou protéká, se jmenuje Myrabach, takže odtud asi soudobý název Myrafälle. Pro potěchu oka je přímo v korytě zbudován model starodávného mlýna, jehož mlýnské kolo pohání voda z prvního menšího vodopádku. Hned za ním překračujeme lávku k dřevěné pokladně, kde je k mání kromě vstupenek i spousta cetek a samozřejmě pohlednic. U paní kupujeme po 2€ vstupenky – jedná se o lístek s čárovým kódem, který otevře turniket.
Přesně v 10:25 hodin vstupujeme do soutěsky a začínáme stoupat po dovedně zbudovaných dřevěných mostících. A rozhodně je co obdivovat! Mostků je zde 26, dřevěných schodišť pak 8. Využíváme toho, že jsme v soutěsce úplně sami a na každém zajímavém místě se zastavujeme a pořizujeme bezpočet fotografií. Vysokých kaskád s vodopády je několik a pokaždé padající voda a skály tvoří úplně jinou scenérii. Stezka je promyšleně vedena stylem "cik-cak", tedy střídavě neustále překonává koryto s vodopády. Jak je toto prostředí atraktivní, dokládá množství fotek zde pořízených (například já jsem na poměrně krátkém úseku nafotil přes 50 záběrů, a to jsem mezitím ještě natáčel sekvence na videokameru). Světelné podmínky bohužel ale nejsou právě ideální (zataženo, pod stromy) – jak by asi záběry byly uchvacující, kdyby skaliska osvětlovalo slunce?
Ve druhé půli naučné stezky přicházíme na širší plácek, kde jsou dosud patrné kamenné zdi nějaké zříceniny. Z infotabule se dozvídáme, že v těchto místech stál mlýn, nebo spíše vodní kolo pro pohon pily, přičemž síla vody byla využívána někdy od roku 1783. Na další zastávku naučné stezky je to pouhých pět minut a zde nejatraktivnější cesta soutěskou končí. I s focením a obdivováním přírodních krás nám tak výstup soutěskou Myrafälle trval rovnou půlhodinku.

Vodopády Myrafälle.

Příjemná zacházka na Hausstein
Zde se chvíli radíme, jestli půjdeme přímo k silnici, anebo si uděláme zacházku přes jedinečný vyhlídkový bod – skalisko Hausstein, které jsme ostatně viděli zezdola při příchodu do vesnice. Samozřejmě jednoznačně je přijata druhá volba, jistě i proto, že se nerozpršelo a výstupová stezka tedy snad bude schůdná. Značená odbočka v těchto místech odbočuje vlevo do smíšeného lesa a prudce stoupá vzhůru. Netrvá dlouho a ocitáme se přímo pod hlavní skálou. Jistě se tady někdo zřítil a zahynul, protože je v těchto místech osazen malý křížek. I když se solidně zadýcháváme, po několika minutách vycházíme na rozlehlou louku s lavičkami a rozcestníkem, kde pro změnu odbočujeme vpravo. Nakonec výstup ani nebyl příliš náročný, ale zapotili jsme se pěkně. Na skalisko Hausstein (664 m n.m.) přicházíme tedy lesem jakoby zezadu (čas 11:15 hod.) – stačí ještě krůček a jsme na hraně skály, převysoko nad zamlženým Muggendorfem. Rozhled do údolí je úchvatný – vždyť výškový rozdíl je dobrých 200 metrů! Jen litujeme, že je nízká oblačnost. Dle dostupných informací je totiž z Haussteinu krásný pohled na nedaleký Schneeberg.

Pohled ze skaliska Hausstein na zamlžený Muggendorf.

Ačkoli je pod mrakem a poměrně zima, pořádně nám při výstupu vyprahlo. Spontánně se tedy rozhodujeme, že si na vyhlídce dáme menší svačinku a doplníme tekutiny. Na to čerpáme asi 20 minut, a protože bez pohybu je nám posléze zima, jdeme po nezbytném občerstvení na sestup. V těchto chvílích přichází zřejmě nejhorší počasí za celý den – bohužel začíná drobně mžít. K užitku tedy přicházejí kapuce a my si moc přejeme, aby toto skrápění bylo jen chvilková záležitost. Naše přání se nám plní a dole u výletního hostince Karnerwirt mžení ustává. Spíše to byl jen průchod vlhkou mlhou, do níž se Hausstein halil už při naší cestě údolím.
Lákadlo posezení v Karnerwirt necháváme bez povšimnutí. Nachází se tady parkoviště pro sváteční turisty, opět nějaké ty dětské atrakce a horní vodní nádrž, která celou soustavu vodopádů napájí. Orientujeme se dle velké panoramatické tabule na kraji silnice: opět využijeme žluté značení, které nás dovede k další vytipované lokalitě, tedy nad soutěsku Steinwandklamm k hostinci Jagasitz (cedulka udává čas pochodu 35 minut). Stezka naštěstí nevede po silnici, ale odbočuje šikmo na louku a posléze vcházíme do smíšeného lesa. Cesta je malinko krkolomná, vede mezi skalkami a přes miniaturní suťová pole, takže malinko pochybujeme o dobrém směru. Dle GPS ale jdeme dobře. Po dvaceti minutách se dotýkáme úzké silnice a dle zdejšího rozcestníku se ujišťujeme, že máme skutečně správný směr. I nadále blátivá stezka kopíruje silničku, stále stoupáme, až posléze vycházíme na zelené horské louky s několika roztroušenými samotami. Dost silně to tady připomíná Rumunsko anebo Karpatskou Ukrajinu. Po silničce (provoz absolutně žádný) docházíme v několika minutách do sedla s hostincem Jagasitz (700 m n.m., čas 12:30 hod.). Zde není živé duše, ale určitě mají otevřeno – z komína se kouří, ale sklopené židle a stoly na terase v tomto počasí marně čekají na hosty. Silnice před hostincem prakticky končí, na druhou stranu sedla pokračuje jenom polňačka. Opět krátká porada o směrování trasy: zelená šipka s názvem našeho stěžejního cíle ukazuje kamsi neurčitě mimo cestu (spíše do hospody :-), ale nakonec dáváme na Kotlovo mínění, že je třeba nadále pokračovat přímo, tedy pro změnu dolů do vedlejšího údolí. (Sestup je nutný proto, abychom soutěsku nešli nelogicky shora dolů, ale zespoda, jak se sluší a patří.)

Soutěskou Steinwandklamm a ferrátou Rudolf Decker Steig
Cesta začíná ostře klesat, takže za dalších dvacet minut docházíme k dalšímu hostinci – Reischer – přičemž jsme asi na kilometru "spadli" na pouhých 545 m n.m. I tady na malém parkovišti stojí několik aut, ale turistický ruch nikde v okolí absolutně žádný. Krátce se občerstvujeme a vyrážíme proti proudu místní bystřiny podle modrých pásových značek. Za poslední usedlostí se strmé svahy přibližují až k cestě a začínají se objevovat první skaliska. Zkrátka začíná ta pravá divočina, ne nepodobná soutěskám ve Slovenském ráji nebo divokému údolí potoka Ali Beg v Banátu. Po slabé čtvrthodince od hostince docházíme k samotnému vstupu do soutěsky Steinwandklamm s dřevěnou kassou, která je ale samoobslužná – vstupné je dobrovolné 1€ do kasičky. Dosavadní cesta je z obou stran uzavřena kolmými skalisky a jen nad bystřinou je vystavěna dřevěná lávka, pomyslná brána do tajemné soutěsky... Na levém skalisku je připevněna pamětní tabulka s datem zprůchodnění: 8.6.1884.

Pár chvil na vydýchání před zdoláváním žebříku A/B na Rudolf Decker Steig.

Máme s sebou vytištěný panoramatický plánek soutěsky (ze serveru bergsteigen.at), takže podle něj můžeme odhadovat, kde se právě budeme nacházet a jaké žebříky a jaké obtížnosti nás budou na následné cestě čekat. Překonáváme první dřevěné mostíky a schůdky a ještě asi deset minut je cesta mezi skalami poměrně pohodlná. Začátek nejexponovanější části ohlašuje po přechodu mostíku na druhý břeh bystřiny posléze tabulka s názvem zdejší ferráty: Rudolf Decker Steig. A hned u cedulky na nás čeká první kovový žebřík, asi 3-4 metrový. Díky němu vystoupáme na skalní římsu a přes několik dřevěných mostků a schodků docházíme pod nejexponovanější výstup. Nad sebou totiž máme kolmou skálu a úzký žebříček, vysoký asi 10-12 metrů! Dle plánku je právě toto nejobtížnější místo a zmíněný žebřík už má obtížnost B! Pro slabší povahy je však možno jej obejít po levé "áčkové" větvi ferráty. Nakonec žebřík zdolávají jen asi tři z nás – Čolek se s tím moc nepáral, vyjel po šprušlích jak hasič, a v tu ránu byl nahoře v temné díře, jakési jeskyňce: "No jo, ale kudy dál?!" volá dolů, když narazil na tuto doslova výří díru. Pilník ho ujišťuje, že chodba se musí dát projít či proplazit. Je to opravdu tak, Čolek po chvíli vystrkuje hlavu z jeskyně nad "áčkovým" výstupem. Za ním se odvážil ještě Pilník, Jarmil a myslím Marek. (Já osobně jsem po dvou metrech slezl dolů a pokorně se vydal po vedlejším áčku, protože batoh mě na kolmém žebříku dost nepříjemně převažoval). Tento nejdrsnější žebřík by se dal zhruba přirovnat k úvodnímu vysokému žebříku ve Slovenském ráji v Sokolí dolině, akorát tady v Rakousku chyběl Závojový vodopád :-) Ale ani my, co jsme šplhali po levé větvi, nejsme ochuzeni o průlez skalním oknem nad "naším" žebříkem.
Následuje trochu pohodovější úsek s dřevěnými schůdky a zábradlím. Po pár minutách se ale zase všichni scházíme na skalní plošině, z níž vede vzhůru náročnější kovový žebřík s obtížností A/B. Ten je však v pohodě, protože je směřován jakýmsi svislým korytem, takže lezec nemá pocit, že je úplně "ve vzduchu". Nahoře nás po pár dalších zákrutách ve skále překvapuje krásná vyhlídka z úpatí, jen je třeba malinko odbočit doleva. Otevírá se rozhled do údolí Steinwandgraben a mezi stromy rozeznáváme hostinec Reischer odkud jsme sem vyšli – nicméně zde je jasně vidět, že jsme nad ním už pořádně vysoko. Po chvíli pokochání, focení a odpočinku se navracíme na hlavní stezku a asi stometrovým poklidným úsekem téměř po vrstevnici postupujeme dále. Že je tento úsek vyloženě na odpočinek, dokládá i lavička vlevo od cestičky.
Za zatáčkou nastupujeme na bytelné dřevěné schody, která se zhruba v polovině lomí doleva – a na jejich konci už vidíme další atrakci této ferráty: vstup do jeskyně Türkenloch. Zcela určitě se tady Pilníkovi vyplatila čelovka a Kotlovi baterka, protože tento průchozí tunel je poměrně dlouhý (cca 20 metrů) a ještě ke všemu do zatáčky s několika dřevěnými schody, takže uprostřed je solidní tma a je záhodno si v neznámém prostředí posvítit pod nohy. Někteří si světlo nahrazují blesky u foťáků, čímž vznikají roztodivné záběry a momentky. Výlez z jeskyně je tak nízký, že dřeme batohy o skálu, i když se pořádně sehneme "na čtyři". Nad jeskyní je stezka po skále povlovnější, ještě stoupáme po jedněch bytelných schodech a jsme v podstatě na konci tohoto vskutku dobrodružného a jedinečného výstupu.
Tím jsme se dostali pořádně vysoko a je třeba si trochu odpočinout, občerstvit se a vstřebat zážitky. Rozesazujeme se tedy na skalku u cesty a vybalujeme především pití. Konstatujeme, že celý průchod ferrátou od kassy až sem nám trval více jak třičtvrtě hodinku, která se rozhodně nikdy nezapomíná! Zkrátka tenhle výstup stál za to – a dokonce mě osobně se jevil jako o dost zajímavější a drsnější, než loňský výstup po stezce Wagnersteig na Hohe Wandu. Na místě odpočinku taky děláme dnešní společnou fotku a po zhruba dvaceti minutách se zvedáme k odchodu. Navíc nás tady ruší ryk terénních motorek, které se prohánějí kdesi opodál v lese – dost se divíme, že i tady v Rakousku se setkáváme s těmito imbecilními manýry. Jinak jsme si až do této doby vychutnávali božský klid ve skalách a úplnou samotu, nikoho jsme totiž při výstupu nepotkali!

Béčková část ferráty Rudolf Decker Steig...

...se dala obejít po pohodlnějším žebříku.

Jedna z luxusně pohodlných pasáží soutěsky.

Hlubokými lesy zpět do Pernitz a vlakem do Vídně
Lesními cestami překonáváme zalesněné návrší a pomalu klesáme k hostinci Jagasitz, docházíme sem z úplně druhé strany. Chvíli váháme, zda si nesednut na slavnostní pivko, ale nakonec přece jen vítězí názor, že z piva z průběhu trasy pouze těžknou nohy a do cíle se dochází špatně. Ke zpáteční cestě do Pernitz se rozhodujeme pro přechod kopce Eich, kudy vede značená trasa – zkrátka abychom se nevraceli tou samou cestou. Chvíli jdeme na východ po trase č.231, ale záhy v lese odbočujeme k jihu a ocitáme se opět na loukách s krásným rozhledem – ještě jednou je třeba zopakovat, že zdejší podhorská krajina silně připomíná například Ukrajinské Karpaty. Asi po 200 metrech se ale naše cesta definitivně noří do hlubokého lesa a mírně stoupá po úpatí vrchu Eich (808 m n.m.), přičemž vrcholu nedosahujeme a traverzujeme po východním úbočí. Následuje ostřejší sestup a na turistické odpočivce u kříže Eichkreuz (je tu dřevěný kříž a lavičky se stolíkem) usedáme k poslední svačině a doplnění tekutin (je 15 hodin). Odtud i nadále ostře klesáme po postranní rozsoše, přičemž Pilník vepředu dosti nekompromisně natahuje kroky. Poznenáhlu se mění i skladba lesa – z listnatého až smíšeného scházíme do vzrostlého prosvětleného boru (trochu to připomíná tzv. Borovičky na úpatí Kostelíčka u nás v Třebíči :-) a o půlhodinku později jsme na okraji Pernitz v klidné vilové čtvrti. Na nádraží zbývá asi deset minut a to rozhodně stojí za to, abychom stihli první zpáteční spoj v 15:41!
Vzápětí tedy naše krásná pěší túra po bezmála 15 kilometrech končí. Před nádražní budovu přicházíme úplně přesně na čas, neboť autobus náhradní přepravy se právě šibuje pro nástup cestujících. Kromě nás nastupuje parta postarších rakouských turistů v typických kostkovaných flanelkách a manšestrových pumpkách s kloboučky na hlavách. Akorát boty mají soudobé goretexové. Cestujících je opět minimum, takže se pohodlně usazujeme a přejíždíme k vlaku do Piestingu. Ve Wiener Neustadtu máme na přestup jen několik minut (16:40), takže ani nelze stihnout hodit pohledy našim známým (až tedy ve Vídni). Urychleně tedy přestupujeme do vlaku na Vídeň a začínáme spřádat plány, v jaké hospodě oslavíme dnešní veleúspěšnou akci. Nakonec vítězí plán navštívit osvědčený Gasthaus Binder u stanice Rennweg, který jsme znalecky prověřili už loni. Mají tady dobré pivo a výborný vývar.

Setkání s Čenichem po dvaceti letech!

Závěrečné posezení ve Vídni u Binderů.

Do Vídně dojíždíme před půl šestou a na posezení v hospodě máme přesně hodinku. Z podzemní stanice Rennweg vycházíme na ulici a hned naproti je Gasthaus Binder. Dnes nás nevítá servírka, ale velice žoviální vrchní, který nám od prvního pohledu někoho známého připomíná... Ale koho, sakra... Usazujeme se hned u vchodu a zabíráme rovnou dva stoly. Pilník pro komunikaci využívá svoji němčinu, ale má trochu problémy s vídeňským dialektem :-) Nakonec se s bodrým vrchním shodujeme, že všichni jednotně si dáme točené Hubertus Bräu a hovězí vývar "mit knödel" plus nějaké to pečivo. Vrchní se vrhá k pípě a vtom Pilník pronáší památnou větu: "Už vím, koho mi ten vrchní připomíná – vždyť je to Čenich po dvaceti letech!!" A skutečně, už máme všichni jasno – zkrátka jakoby se Čenich trochu nechal přistřihnout na nabarvit našedo a inkognito nám jel naproti do Vídně k Binderům natočit pivo! I ta ukecanost tady sedí! Takže si všichni v dobré náladě vychutnáváme točené a posléze i horký vývar s mohutným játrovým knedlíkem. Až dochází na placení, Čenich st. v tom má trochu zmatek a ještě by nejraději podruhé zkasíroval Pilníka, nebo si spíš dělal srandu. (Pro informaci: pivo 3,10€, hovězí vývar s játrovým knedlíkem 2,80€).
Přesně na čas, těsně před půl sedmou přebíháme přechod a sjíždíme dolů do podzemí. Někteří ještě cítí potřebu koupit "dárky svým ratolestem", což poněkud krkolomně činí v hale nad nástupištěm. Po chvíli přijíždí vlak směr Laa, takže nasedáme a míříme ven z Vídně. Bohužel naše dnešní poslední souprava je dnes nejhorší (resp. nejstarší), čím jedeme. Ve Vídni je celkem nacvaknutá, ale postupně se vyprazdňuje, takže v osm hodin večer dojíždíme do Laa/Thaya skoro sami. Přesedáme na naše auta a míříme zpět na Moravu.
V nedalekém Hevlíně se loučíme s Markem, kterému musíme moc poděkovat za další skvěle organizačně připravenou a zvládnutou akci. Do Třebíče dojíždíme těsně před desátou hodinou večerní už za dokonalé tmy. Nezbývá než položit zásadní otázku: a kam zamíříme v příštím ročníku "Expedice Rakousko"? :-))

Společná fotka po zdolání soutěsky Steinwandklamm.

Zajímavosti, postřehy a odkazy:

Markův zápis z této výpravy na webu HEVLIN.UNAS.CZ:
Dvě rokliny v Gutensteinských Alpách: http://hevlin.unas.cz/136.htm

K dopravě vlakem po Rakousku jsme opět využili hromadné jízdenky Einfach Raus Ticket (ERT), která je jako na míru ušita až pětičlenné skupině turistů. Cestovat na ni může bez ohledu na věk 2-5 osob v osobních a regionálních vlacích (nikoliv IC, EC), přičemž počet cestujících je třeba zvolit při nákupu jízdenky a nelze jej myslím během cesty měnit. Jízdenku je třeba podepsat! Jednotná a pevná cena 28€ (726 Kč), nákup je nejvhodnější realizovat v automatu na nástupišti, platbu provést platební kartou v korunách. Pokud je mi známo, existuje i o něco dražší varianta pro cyklisty s kolem (Rad-Ticket).

Zdolané přírodní zajímavosti:
Gutensteinské Alpy: východní vápencové Alpy, v nejvyšších kótách přesahují 1000 metrů (nejvyšší Reisalpe 1399m, jedním z nejvyšších je i Muckenkogel 1248m nad Lilienfeldem, což je družební město naší rodné Třebíče). Jsou významnou rekreační oblastí zejména pro Vídeňany; četné hostince, chaty, lezecké terény – tedy náš oblíbený Hohe Wand a nyní navštívené Myrafälle a Steinwandklamm.
Na webu lze najít nabídky našich CK do těchto míst, ale nikoliv už nějaké fundované a podrobné informace, postřehy (či cestopisy) o průchodnosti a obtížnosti soutěsek Myrafälle a Steinwandklamm – snad i proto náš a Markův podrobný cestopis trochu napomůže případným dalším zájemcům. Jediný původní cestopis s pěknými fotkami jsme nalezli ve slovenštině na osvědčeném serveru Hiking.sk (hiking.sk/hk/ar/760/roklina_myrafalle.html)
My jsme Myrafälle navštívili za poměrně nepříznivého počasí a mimo sezónu, takže jsme zde potkali jen jednotlivé turisty. Lze však odhadovat, že v létě a za hezkého počasí je v soutěsce plno a zcela jistě nelze tak nerušeně fotit a točit na kameru, jak jsme mohli my. Výstup po mostících a dřevěných schodech je velice nenáročný a zvládnou jej samozřejmě i malé děti a senioři. Doprava sem je jednoznačná – ať již jedete vlakem či autem: z Wr.Neustadtu údolím Piestingu do Pernitz a Muggendorfu, vše je velice dobře značeno.
Soutěska Steinwandklamm je o dost náročnější a pohyb po zdejších zajištěných skalních stezkách vyžaduje už zkušenosti z pohybu na těchto cestách. Opět používám přirovnání ke Slovenskému ráji: kovové žebříky, stupy, řetězy, dřevěné mostky a schody. Jediný žebřík obtížnosti B na Rudolf-Decker-Steig vyžaduje přece jen dávku jistoty a odvahy ve výškách. Lezecké pomůcky však potřeba nejsou. Do Türkenloch doporučuji baterku, čelovku. Opět je třeba doporučit návštěvu mimo sezónu, neboť při větší koncentraci návštěvníků s rozdílným tempem pohybu už to na skalách může být docela problém. Zdatní turisté (jako my) mohou v pohodě obě lokality spojit, nicméně děti a senioři už by asi měli co dělat vše zvládnout v jediném dni.
V místě je mnoho příležitostí k občerstvení – viz hostince vyjmenované v cestopise. Ceny jsou standardní rakouské, ale zase žádná extrémní drahota.
Weby v němčině:
www.muggendorf.at
www.muggendorf.at/body_myrafaelle.htm
www.bergnews.com/touren/ostalpen/myrafaelle-steinwandklamm/myrafaelle-steinwandklamm.php
www.karnerwirt.at
atd.atd. jen trochu zagooglit...

Turistické značení, mapy: opět jsme si pořídili turistickou "padesátku" od nakladatelství Kompass, což je na tu bídu asi to nejlepší, co rakouská kartografie může nabídnout. Pro použití v terénu jsme si ale pořídili barevné skeny širšího okolí Pernitz/Muggendorfu (založené do fólie), protože rozbalovat celou plachtu venku prostě nelze.
Velice dobře se opět osvědčil panoramatický náčrtek (http://www.bergsteigen.at/de/touren.aspx?ID=146 – zde velmi podrobné informace), který přehledně zobrazuje celou situaci na ferrátě (žebříky, jeskyně, obtížnosti). Při průchodu Steinwandklamm jsme si tak s přehledem kontrolovali polohu a viděli, co nás ještě čeká.
Mapy do navigace GPS: kupovat celou licencovanou topomapu Rakouska za 4 tisíce Kč pro jednu dvě cesty za rok se zcela jistě nevyplatí. Nechtěl jsem ale mít displej Garmina úplně "slepý", tak jsem využil znalostí ve své profesi a výřez mapy (jednotlivé vrstvy) si zvektorizoval v ESRI formátu nad JPG skenem georeferencovaným do WGS84. Výsledné SHP-soubory jsem následně načetl do free softwaru GPS MapEdit, spojil a výslednou garminovskou IMG mapu načetl do navigace. Až jsem se v terénu divil, jak se vše povedlo a "ručně" vyrobená mapa seděla v souřadnicích velice pěkně! Jediný problém dělaly nejednoznačně zakreslené turistické stezky (rozdíl mezi mapou a terénem). IMG soubor dávám k dispozici volně ke stažení – import do navigace ale vyžaduje určité znalosti programů GPS MapEdit a Img2GPS (volně ke stažení na internetu). Záznam naší trasy je samozřejmě k dispozici na GPSies (viz níže)...
A aby toho nebylo málo, z kamery jsem udělal krátký sestřih a vložil jej na nový účet "NaseJizdyTrebic" na Youtube!

Celkem ujito: 15 km.
Nejvyšší bod trasy: pod vrchem Eich (747 m n.m.)
Nejnižší bod trasy: nádraží Pernitz (430 m n.m.)
K orientaci poslouží mapa Kompass č.209 Wienerwald.

(zapsal, fotil a natáčel Kotel)

Trasu pro GPS navigace v různých formátech je možno stáhnout na daném odkaze ze serveru GPSies.com.

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.