Na koniklece a Klapůvku
první jarní výprava - do Vladislavi severní cestou


Sobota 10. dubna 2010
Trasa: Třebíč, Karlovo náměstí (0 km, 400 m.n.m.) - Třebíč, Nové Dvory (1,5 km, 465 m.n.m.) - Lubí, vodní nádrž (3 km, 420 m.n.m.) - Ptáčov, náves (4,5 km, 430 m.n.m.) - Ptáčovský kopeček, přír.památka (5,5 km, 441 m.n.m.) - Klapůvka, údolí Klapovského potoka (6 km, 405 m.n.m.) - Hostákov (9 km, 460 m.n.m.) - Balaton, vodní nádrž (11,5 km, 400 m n.m.) - Vladislav, zast.ČD (13,5 km, 395 m n.m.) .
Účastníci: Kotel, Eman, Čolek, Jarmil, Cágr, David, Nikolka.
Počasí: oblačno, do 10°C.



Letos jsme tradiční první jarní výpravu poněkud opozdili. Dílem to bylo tím, že letošní zima byla skutečně příliš dlouhá, a tak příznivé podmínky se suchými cestami nastaly až v dubnu. Pro začátek sezóny jsme opět zvolili nenáročnou kratší trasu v okolí Třebíče. Inspirováni loňskou zahajovací výpravou do Vladislavi jsme i tentokráte zvolili stejný cíl, avšak se zcela odlišnou trasou – a to tzv. severní variantou. Na její trase se nacházejí dvě pěkné lokality, z toho jedna skutečně výjimečná – přírodní památka Ptáčovský kopeček s unikátním výskytem konikleců velkokvětých. Hned o kousek dál je pěkné a zapomenuté údolí Klapovského potoka (Klapůvka), kde jsme ve slavných dobách "Čtyřky" prošli četné výpravy a pořádali např. závody vyřezávaných lodiček. Na trase jsme využili nového žlutého turistického značení tzv. Třebíčského okruhu, který m.j. spojil Ptáčov, Hostákov a Vladislav. I přes nepříznivou předpověď nám počasí kupodivu přálo.

* * * * * * *


Sraz jsme naplánovali na pohodovou devátou hodinu ranní na třebíčském Karlově náměstí u bývalého Čedoku. Všichni přicházejí na čas a můžeme tedy ihned vyrazit. Teoreticky by se odtud dalo jet do Ptáčova městskou dopravou – jak se už také několikrát v minulosti provedlo – ale tentokráte si zajedno chceme projít Nové Dvory až na okraj města a za druhé na nás u "Gagarinky" čeká Jarmil, který v těchto končinách bydlí. S ním se setkáváme o 15 minut později. Benešovou ulicí mezi paneláky pomalu opouštíme město a vedeni modrou turistickou značkou poněkud komplikovaně přecházíme nový obchvat (musí se poněkud zajít na přechod). Takže o půl desáté konečně dáváme městu sbohem a v místech, kde se říká "U Báby" vycházíme na náhorní planinu nad Třebíčí.
Právě v těchto místech začíná typická podhorácká krajina – pole posetá remízky a velkými syenitovými balvany, z nichž jeden dal těmto místům již zmíněné pojmenování (podoba zkamenělé báby), ale ten se nachází poněkud jiným směrem, než nyní kráčíme my. V první řadě míjíme boží muka, odkud se naskýtá krásný a – pro nás "jihotřebíčany" – poněkud nezvyklý pohled na celé město; respektive na jeho vyvýšené periférie, protože přímo do centra utopeného v údolí Jihlavky odtud pochopitelně vidět není. Velice zajímavě je v dohledu naše jižní sídliště v Domcích a zalesněné kopce na obzoru lemující celou Třebíč: Záhoří, Klučov, Pekelňák, Zadní hora... Jarmil nám ještě navíc ukazuje, kde bylo v Třebíči ve středověku popraviště – vlastně jen asi 300 metrů od nás, v místech kde nový obchvat opouští boční údolí a bývalou Rafaelovu ulici. Skutečně je tam ještě dobře patrný čtverhranný kamenný sokl, ne nadarmo se tam odjakživa říká Na spravedlnosti...
Od božích muk pokračujeme polňačkou dále po modré značce a u nedalekého shluku balvanů hledáme zdejší "kešku". David už ji na svém kontě má delší dobu, ale my ostatní ještě ne. S přehledem odhalujeme kameny zakrytou štěrbinu a krabička je naše. Následně se nám rozhled na Třebíč uzavírá, protože začínáme sestupovat do údolí k vodní nádrži Lubí. Na její hráz docházíme v 10 hodin a rozhodujeme se, že by bylo dobré zde na čtvrthodinku zakempovat a na turistické odpočivce se občerstvit. Při svačince dává Cágr do placu historický zážitek z těchto míst, kdy Pekyč skočil po hlavě do neznámé vody a odnesl to pořádným šitím na palici. Po odpočinku přecházíme hráz a začínáme stoupat na protilehlou stranu údolí směrem na Ptáčov.
Lesík opouštíme pod Stříbrným kopcem a přes pole máme na dohled vesničku Ptáčov, která je administrativně ještě součástí Třebíče. Četnost balvanitých ostrůvků se zase poněkud znásobila, takže v kombinaci s dosud holými stromy i dalekými rozhledy máme pěkné náměty na fotky. Středem nevelkého Ptáčova procházíme kolem půl jedenácté. U sochy sv.Václava se orientujeme podle rozcestníku: ještě půjdeme po modré, ačkoli už odtud odbočuje nová žlutá, kterou se chceme nechat dovést do Vladislavi. To bychom ale byli velice ochuzeni o jedinečný přírodní skvost, který se nám nabízí ke shlédnutí právě při modré značce, asi půl kilometru za obcí.

Koniklece
Koniklece na Ptáčovském kopečku.
Na Ptáčovském kopečku
Na Ptáčovském kopečku.
Tím skvostem je samozřejmě přírodní památka Ptáčovský kopeček, kam po polňačce docházíme o čtvrthodinku později. Nejprve dosahujeme okraje lesa a odtud ještě musíme zahnout doleva, asi 200 metrů přes holé pole. Travnaté návrší nelze přehlédnout a při bližším pohledu se loučka začíná pěkně modrat. Máme štěstí, koniklece velkokvěté jsou zrovna uprostřed květu. Nicméně díky chladnému a větrnému počasí nejsou krásné modrofialové květy rozvity úplně naplno. Pomalu obcházíme okraj loučky a snažíme se o co nejlepší fotky, samozřejmě i v detailu. Není bez zajímavosti, že od Ptáčovského kopečku se naskýtá pěkný pohled do širé krajiny, která je na jihu lemovaná hřebenem Klučovské hory. Po shlédnutí konikleců se pomalu navracíme na modře značenou polňačku a začínáme sestupovat borovým lesem do údolí Klapovského potoka, neboli Klapůvky.
Do těchto míst jsme chodívali už v časech našeho slavného oddílu Čtyřka Třebíč, a shodou okolností taktéž v tomto jarním období. Na rozlehlých loukách směrem k Trnavě byly široké možnosti táboření, vaření v přírodě, her a na bystře tekoucím potoce i úseky pro oblíbené závody loděk z kůry. Jinak je celkově v úseku od Trnavy po Táborský mlýn Klapůvka pěkná a opuštěná divočina, údolí je lemováno strmými zalesněnými stráněmi, jak jinak s četnými syenitovými skalisky a balvany. Ještě štěstí, že nebylo dosud objeveno hromadnou sváteční turistikou.
Dnes ale směrem na Trnavu, tedy proti proudu Klapůvky, nepůjdeme. Ještě před několika starými chatami zahýbáme doprava přímo k potoku, abychom jej u osamělé chaty přešli po bytelné lávce. Dosud holé olšiny umožňují průhledy na prosluněné meandry Klapůvky, což je poměrně působivé. Vydáváme se tedy po proudu a hledáme vhodné místo na rozdělání ohně. To nacházíme asi o sto metrů dále u soutoku s bezejmenným potokem (zleva). V měkké půdě vyrýpáváme pár drnů, sbíráme suché klestí a po chvíli už na okraji lesa plápolá oheň na opečení špekáčků.
Na místě odpočinku se zdržujeme více jak půlhodinku, dokud si zájemci neopečou donesené uzeniny a trochu si neodpočineme. Po úpravě pokrmů se někteří antiekologisté snaží o pálení odpadků, takže Cágrovu snahu o spálení igeliťáku komentuje Kotel slovy: "Mě je to celkem jedno, ale počkej, až tě zmerčí Eman..." A taky že ano: Eman si po chvíli všiml, co to Cágr chystá za smrady a dle svého zvyku ho pěkně sjezdil. Následuje samozřejmě sáhodlouhá debata o pálení igeliťáků, a zda přírodu znečistí víc jeden spálený igeliťák nebo Cágrův flusanec. Sáčky jsou nakonec použity pro nabrání vody na uhašení ohniště a Emanem řádně odneseny do domácího tříděného odpadu. Ohniště přikrýváme zpátky drny a balíme si batohy.

Na Klapůvce
Polední ohýnek v údolí Klapůvky.
Na Balatonu
Na hrázi vodní nádrže Balaton v údolí Mlýnského potoka.

Ve 12 hodin se vydáváme na další cestu. Překračujeme bezejmenný přítok Klapůvky a za zákrutem vycházíme na větší louku. A vida, zde je krásné ohniště obložené kameny! To jsme zase něco prokaučovali! Takže propříště už budeme vědět, kde rozdělat na Klapůvce oheň. Louka je poměrně podmáčená, takže opatrně procházíme na blízkou cestu, kde už také registrujeme žluté turistické značky. Od Ptáčova směřuje nová TZT na Kovárnu, která se nachází ještě kousek po potoce. Tam už ale nepůjdeme, naopak podle značek odbočujeme doleva, t.j. pryč z údolí Klapůvky. Po chvíli procházíme kolem upravené studánky a ještě o kousek dál okolo osamocené chaty na okraji podmáčené louky uprostřed lesů. Skoro to tu vypadá jako někde na Šumavě. Po pár minutách definitivně vycházíme z lesa na okraj polí a stáčíme se doprava k Hostákovu.
Do vsi nám zbývají necelé dva kilometry, které ale zvládáme za půl hodinky. Tady se nacházíme na širé náhorní planině, na severu lze dohlédnout až k Rudíkovu. Na návrší se také v dálce objevuje Hostákov a po chvíli už okolo novostavby mohutného obytného srubu vstupujeme do obce. Rozcestník u silnice nás mimoděk navádí k místní hospůdce "Na rozcestí", což mnozí vítají jako záminku k posezení u pěnivého moku – jen jestli ale bude otevřeno. I přes zavírací hodinu skutečně otevřeno je (hostinský zřejmě otevírá "jak jsou lidi"), takže vcházíme do doslova prouzené špeluňky. Čas se tady zastavil někdy za první republiky, za současnou reálii by se dala považovat pouze televize. Jinak pár rozvrzaných stolů a židlí na hrubé prkenné podlaze, malá okánka, u stěny kamna. U hospodského si tedy objednáváme Bažanta a zaslouženě svlažujeme hrdlo pěnivým mokem. Po půlhodince se zvedáme k odchodu a platíme.
Od místní hospody pokračujeme kolem kravína a dále k lesu, kde se stáčíme doleva. V těchto místech dosahujeme nejvyššího bodu výpravy – a je to také poznat, neboť se nám nabízí nejen pěkný pohled na Hostákov, ale i na vzdálený Budišov, jemuž dominuje známý kostel. Po několika minutách ale vcházíme do lesa a poznenáhlu začínáme klesat do údolí Mlýnského potoka. Postranním údolíčkem docházíme až na dno poměrně zaklesnutého a zapomenutého údolí, které bylo o kus dál využito ke stavbě vodní nádrže, které se říká Balaton. Tu vzápětí obcházíme po pěšince ve svahu. Naposledy jsme tu byli snad někdy před 25 lety na výpravě s Pedálem! (šli jsme tehdy z Kojatína přes Valdíkov do Vladislavi).
Asi po 200 metrech docházíme k sypané hrázi a chvíli se kocháme rozhledem ze zajímavě řešeného přepadu. Hráz není ani moc vysoká (asi 5 metrů), přesto zadržuje celkem rozlehlou nádrž, trochu podobnou Lubí u Ptáčova. Zřejmě byla vybudována nejen jako zdroj vody pro závlahy, ale i jako ochrana před velkou vodou, kterou Mlýnský potok v minulosti ohrožoval blízkou Vladislav. Od hráze už to k prvním domkům není daleko. Akorát se tady místní potok reguluje, takže všude jsou stavební kameny, mnohde ještě nejsou ochranné zdi dokončené. Následně procházíme okolo fotbalového hřiště a místní hospodský nás zve na pivo (Samson), což ale s díky odmítáme, protože se plánujeme usadit v osvědčené hospodě na náměstíčku. V pár minutách podcházíme železniční most a u školy odbočujeme vpravo ke kostelu do centra městyse Vladislavi.
Tím naše putování víceméně končí, protože jsme vzápětí před hospodou U krále Vladislava. Usazujeme se v pivnici a na posezení máme zhruba hodinku (právě je 14 hodin), takže neváháme objednat si k pivku polívku, případně i něco na zub. Krátce před 15. hodinou platíme a docházíme poslední čvrtkilometr na místní vlakovou zastávku.

Tím také skončila naše první jarní výprava, která se nám opět velmi vydařila. A to nejen počasím, ale i zajímavou a částečně dosud nejitou trasou. Viděli jsme koniklece, poseděli u ohně i v hospodě (dokonce ve dvou!), takže co více si na zahájení jarní turistické sezóny více přát...



* * * * * * *


Celkem ujito: 13,5 km.
Nejvyšší bod trasy: nad Hostákovem (470 m.n.m.).
Nejnižší bod trasy: Vladislav, hospoda (387 m.n.m.).
K orientaci poslouží mapa KČT č. 80 Třebíčsko.

(zapsal a fotil Kotel)


Trasu pro GPS navigace v různých formátech je možno stáhnout na daném odkaze ze serveru GPSies.com.




Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.




WebZdarma.cz