Výjezd na běžkách
tradiční stopou na Sádek a Pekelňák


Sobota 16. ledna 2010
Trasa: Třebíč-Domky, poliklinika (0 km, 466 m.n.m.) - Na rachtačkách, (3,5 km, 502 m.n.m.) - Hájek, nad Mikulovickým koupalištěm (5,5 km, 535 m.n.m.) - Kojetice, koupaliště. (8 km, 480 m.n.m.) - Sádek (8,5 km, 545 m.n.m.) - a zpět pod Pekelňákem, celkem 18 km.
Účastníci: Havran, Kotel, Cágr, Jarmil, Pedál, Jura, Čenich, Smolda + Terka.
Počasí: zataženo, -2°C.



Po lednové sněhové kalamitě opět nastaly ideální podmínky pro běžkování v okolí Třebíče, přičemž již druhou sezónu jsou udržovány stopy v okolí Pekelňáku. Rozhodli jsme se tedy pro první letošní vyjížďku na běžkách. Ačkoli jsme původně chtěli tradiční trasu trochu alternovat, nakonec jsme přece jen zvolili za metu výpravy vinařské středisko Sádek. Zpět jsme se vydali přes lesy v okolí Pekelného kopce.

* * * * * * *


Přechod tratě
Přecházíme násep železniční tratě za Kojeticemi.
Tentokráte byl sraz vyhlášen již na devátou hodinu dopolední u polikliniky na Vltavínské. Při případném dojezdu na Sádek jsme totiž chtěli být ušetřeni narvané hospody – čím dříve tím lépe. Počasí nic moc: sněhu spousta, ale obloha je zatažená a vzduch dosti mrazivý. A to na dnešek meteorologové předpovídali protrhání oblačnosti – no uvidíme... K infotabuli s běžeckými trasami se postupně začínají trousit účastníci, ale minuty ubíhají a čekáme stále na nahlášené členy. "Ježišmarjá, on jde se psem!!" lomíme rukama, když v dálce u školy merčíme Pedála v červené bundě s Cyrem na vodítku. Pak ještě přijíždí Smoldovi a Jura – také se psem. Čenich hlásí telefonicky, že nestíhá, ale že nás dojede bauerovským tempem. Vzájemně si hodnotíme "mažbu" skluznic. Kotel má preventivně nějaké vosky i korek s sebou, Pedál ještě přemazává letitý nános pod patkou – jinak ostatní snad dnes namazali dobře. Ale to se pozná až po cestě. Vesměs jsme v odrazné části lyže použili modrý vosk pro teploty od -2°C níže.
Vyjíždíme tedy o čtvrt na deset mezi zahrady směr Terůvky. Úvodní kilometr je tradičně stopa špatná, jelikož zde cambají lidi na zahrady. Ale od rozcestníku zelené značky pod Terůvkami začíná díky péči pana Horečky z TJ Spartak strojově upravená stopa. Odtud se už jede o poznání lépe. Trasu asi nemá smysl podrobně popisovat, protože je nachlup totožná jako loni. Tedy k ošlehané lípě na kracovické cestě, zde odbočit a okolo Slavických lesů objíždět celý Pekelňák. Občas zastavujeme, doplňujeme z placatek energii a hodnotíme kvalitu mazu na skluznicích – všichni jsme namazali dobře a stopa je výtečná.
Akorát se stále nemůžeme dohodnout na cíli cesty. Původně jsme totiž na Sádek vůbec nechtěli jet – spíše do hospody do Starče, anebo do motorestu "Šmoulí dům" u Výčap. Smolda ale namítá, že ve Starči nevaří, a že by si rád dal něco k snědku. Mezi tyto debaty se ještě asi třikrát spojujeme s Čenichem, který to okolo Pekelňáku moc nezná. Ke vší smůle se ještě Havranovi láme vázání, takž nemůže pokračovat dále. Naštěstí ale v místech, odkud je na dohled slavická silnice. Takže Havran si pohotově volá pantatíka se servisním vozidlem s tím, že má náhradní díl doma a na Sádek se určitě nechá ještě dopravit. Takže abychom se dobře sešli, a aby trasa nebyla komplikovaná, u Mikulovického koupaliště se definitivně rozhodujeme: cílem bude vinařská restaurace na Sádku! Od polesí Hájek tedy sjíždíme otevřenými poli, kde se říká U Smolky k železničnímu přejezdu na polňačce Mastník-Kojetice. Odtud už máme Kojetice i samotný Sádek na dohled. Akorát u kolejí strojová stopa končí, ale okolo zalesněného návrší Čichna se jede také celkem dobře. Nad sjezdem ke kojetickému koupáku si dáváme menší oddych, v závěsu už máme i Čenicha, takže jsme kompletní. Cágr samozřejmě hecuje, kdo se dole ve škarpě u silnice vymele :-) Tady je sjezd opravdu dlouhý a poměrně ostrý, ale k silnici sjíždíme pluhem jen s menšími držkopády. Zde se setkáváme i s Havranem, který úspěšně opravil vázání a nechal se dovézt do Kojetic. Ještě další kritický úsek je při přechodu Rokytné a v následném stoupáku u zahrad po úpatí Sádku – taky tady se škodolibě bavíme nad kreacemi některých nešťastníků. Do toho všeho nás drsným tempem přebíhají nějací nabušenci v kombinézách, takže nám to připomíná, abychom si do kopečka mákli a stačili si v hospodě sednout...
V kopci na Sádek se dost trháme, největší žízeň tentokráte mají Kotel s Havranem, ostatní zůstávají daleko vzadu. Terka si ještě ke vší smůle láme hůlku, takže Smolda bude muset zavolat manželce pro nouzový odvoz. Těsně po jedenácté hodině se všichni opět scházíme na terase před známou vinařskou restaurací, kde je mimochodem krásný výhled do kraje. Dokonce se zdá, že i sluníčko co nevidět prorazí řídké mraky. Pochvalujeme si tedy, jak nám dnes počasí vychází a počítáme případné ztráty. Kromě zlomené Terčiny hůlky je vše v pohodě, lyže zlomená žádná, dokonce letos není ani žádná komedie s nalepenými "podpatky".
Kupodivu je před hospodou jen několik párů běžek. A opravdu – uvnitř je úplně prázdno, pouze u dvou stolů jsou ojedinělí hosté. Takže paráda! Brzký sraz a výjezd se bohatě vyplatil! Usedáme k velkému stolu a objednáváme pivo, polévku a někteří navrch ještě dětskou "karkulku" (kuřecí medailonek). Během hodiny se ale hospoda zaplňuje k prasknutí. Jediná pinglice přestává stíhat, ještě navíc rozbíjí nějaké nádobí. Dost dobře nechápeme, že majitelé na víkend personál neposílí, když sem směřuje většina běžkařů z Třebíče a Sádek je tak jediným záchytným bodem k občerstvení. Jen se utvrzujeme v nesympatické pověsti tohoto zařízení, i když dnes jsme to s brzkým příjezdem vymákli ještě dobře. Co se týče počasí: paradoxně v době, kdy sedíme v hospodě najednou zčistajasna svítí venku sluníčko, ale po 1,5 hodině – zrovna, kdy se chystáme k odchodu – se zase beznadějně zatahuje. Dá se tedy říct, že nejhezčí část dne jsme proseděli v hospodě u piva :-)
Přejezd Rokytné
Havran na záludném mostku přes Rokytnou.
Na zpáteční cestu se vydáváme zhruba o půl jedné. Je už skutečně na čase, protože delší vysedávání v hospodě by bylo zrádné. Smolda ještě objednává na kuráž rundu rumu, platíme a může se jet zpátky do Třebíče. Sjezd ze Sádku dolů ke koupáku je celkem zábavný. Sem tam je potřeba sednout na zadek, ale jinak k mostku přes Rokytnou sjíždíme bez větší újmy. Od silnice pak zase stoupáme kolem Čichny k trati a polesí Hájek. Tady se rozhodujeme, že si trochu zpestříme návratovou trasu, takže odbočujeme do lesa a projíždíme Hájkem skrz. Tím pádem vyjíždíme z lesa pod Kání horou, kde se napojujeme na zelenou značku. Chodíme tudy s oblibou na výpravy, takže se jí necháme vést i nyní v zimě. Odbočujeme směrem pod Pekelňák a po chvíli už projíždíme samými známými místy. "Tady jsme měli jako Vlci chyšu," vzpomíná Pedál na doby slavné Čtyřky v místech, kde na lesních loukách pramení Markovka. Louky zase střídá les a pak už se napojujeme na známou lesáckou cestu u rozcestníku Pod Pekelným vrchem. Tady se k nám připojují dva starší lyžaři. Projíždíme kolem studánky a v místě odbočky na samotný Pekelňák už frekvence lyžařů začíná houstnout. "Hele, vy jste snad nějaká hromadná výprava?" podivuje se slečna na běžkách, když vidí naši početnou sestavu v úhledné karavaně.
Ze Slavických lesů je cekem příjemný sjezd, akorát pak zase musíme otevřenou plání vyšlapat na návrší na Terůvkách. K zahradám už zase jedeme z kopečka. Jako tradičně jsou v těchto místech běžecké stopy zaplněny doslova desítkami běžkařů – tito si především dávají kratší okruhy blíže městu. A to už je k poliklinice poslední kilometr. Na parkoviště dojíždíme krátce po třetí hodině odpolední, čili zpáteční cestu jsme zvládli za dvě hodinky a v nohách máme díky zajížďce přes Slavické lesy 18 kilometrů. Tím můžeme tuto úspěšnou zimní výpravu ukončit, a vzhledem k tomu, že letos je zima opravdu pořádná, jistě ještě někdy společně na běžeckou výpravu vyrazíme.

Závěrečná fotka
Dobro došli! Společná fotka u polikliniky po zdolání celé trasy.
.

* * * * * * *


Celkem ujeto: 18 km.
Nejvyšší bod trasy: Sádek, pod hradem (545 m.n.m.).
Nejnižší bod trasy: u polikliniky. (466 m.n.m.).
K orientaci poslouží mapa KČT č. 80 Třebíčsko.

(zapsal Kotel, fotil Cágr)




Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.