Neděle 27. prosince 2009
Trasa: Třebíč, u nemocnice (0 km, 434 m n.m.) - Lorenzovo údolí / Peřinova mohyla, (2 km, 430 m n.m.) - U dlouhého kříže (Žďárského ul.) (3 km, 475 m n.m.) - Kožichovice, rozc. (4,5 km, 445 m n.m.) - Klučovská hora, vrchol, rozc. (9 km, 596 m n.m.) - Hodinovec, ryb. (11,5 km, 497 m n.m.) - Střítež (13,5 km, 487 m n.m.) - Třebíč, rest. Družba (16 km, 4601 m n.m.).
Účastníci: asi 35 pochodníků (ze stálých členů "starých psů" např. jmenuji: Pedál, Jabko, Havran, Kotel, Čenich, Čolek, Pupek, Cahouš, Trnky, Smolda, Eda, Poke).
Počasí: zataženo, 0°C.

Jednou z pěkných akcí v závěru roku je i tradiční vánoční vycházka, kterou pořádá Pedál. Jedná se o podnik pro rodiny s dětmi, tudíž trasy jsou nenáročné, ale přesto zajímavé. Letos byla naplánována vycházka na Kožichovice a rybník Hodinovec s tím, že zdatnější členové si mohou vyšlápnout až na Klučovskou horu. I když počasí bylo celý den sychravé a pod mrakem, šlo se celkem dobře, protože cesty byly umrzlé. A aby toho nebylo málo, na Klučově se "těžké skupině" přece jen podařilo v prosvětleném obzoru zahlédnout obrysy alpského Schneebergu!!! Poté jsme se zase všichni sešli u ohně u rybníka Hodinovec na úpatí Klučovské hory. Celkem se nás tentokrát sešlo hodně nad třicet, což při těchto rodinných akcích již není výjimkou.

U Peřinovy mohyly v Lorenzových sadech.

Sraz domluvil Pedál na desátou hodinu dopolední u třebíčské nemocnice. Kdekdo asi nechápal proč si tak zbytečně prodlužovat trasu, když by bylo lepší se sejít u Alfy, ale vysvětlení bylo jednoduché: začátek trasy vedl Lorenzovými sady, lidově tzv. "Lorenčákem". Už před desátou se na Purkyňově náměstí (mezi soudem a špitálem) schází mnohohlavý dav, přičemž četná omladina razantně snižuje věkový průměr. Někteří dokonce přijíždějí i v kočárcích. K tomu ještě několik psů – no zkrátka skoro nefalšovaný turistický pochod! Krátce po desáté tedy vyrážíme na cestu.
Nejprve Janáčkovým stromořadím k fotbalovému stadiónu, kde na mostku přes silnici poprvé čekáme na chvost kolony. Pak scházíme dolů na louky naproti Palečkovu mlýnu do ústí Lorenzova údolí, kde opět chvíli čekáme. V těchto místech se přes "Lorenčák" klene železniční most. Sice o něco menší než přes "Libušák", ale zato na okrajích zdobený pěknými kamennými oblouky. Pomalu procházíme notně zdevastovaným údolím. Je to opravdu škoda, že toto pěkné místo tak zpustlo! Přitom kdysi před válkou zde byly vybudovány cesty, lavičky a jiné zázemí pro výletníky. Dalo by se říci, že tento kout je ostudou Třebíče a ještě že je tak dobře ukrytý.
První zajímavostí na trase je známá Peřinova mohyla. Byla vybudována na kožichovické straně údolí (nalevo) nedaleko místa, kde v roce 1931 zahynul při letecké havárii pilot Václav Peřina. I tato místa byla kdysi chloubou pěkného lesoparku, k mohyle vedly chodníčky – dnes je všechno zarostlé a zpustlé, takže jen ztěžka se probojováváme nahoru k žulové mohyle (čas 10:50 hod.). "Kočárkáři" se sem rozhodně nemají šanci dostat, takže jedou bočním údolíčkem podél děsného parovodu. Na mohyle je dosud kovová deska s textem: "Zde v troskách letounu A-18 zahynul 6.IX.1931 v 16 hod. 30 minut pilot, letec Václav Peřina, nar. 30.VIII.1906. Čest jeho památce!" Rozhodně by si toto místo zasloužilo daleko lepší péči a údržbu. Celé údolí je navíc napříč zjizveno troubami zmíněného parovodu, který tady byl postaven někdy koncem 80. let a vede k nábytkárně postavené v místech, kde se odjakživa říká "Na krochotech".
Kousek nad mohylou už začínají pole a právě tudy se dostáváme na obslužnou silnici, která vede k nábytkárně Jitona. Jelikož je komunikace slepá, není tu vůbec žádný provoz. Opět si dáváme chvíli oddech a pak se vydáváme po silnici (je to ulice Žďárského) jakoby směrem k Třebíči. Procházíme kolem mrazíren Tipy a u zemědělského učiliště v místech, kde se říká "U dlouhého kříže" odbočujeme vlevo na dlouhou rovnou polňačku, která vede přímo do Kožichovic. Už nejednou jsme tudy šli. Nyní jsme překvapeni, že pole mezi hasičárnou a touto cestou o rozloze několika desítek hektarů jsou obehnány zbrusu novým plotem! Někdo poznamenává, že se tu bude stavět další z modernistických nesmyslů – sluneční elektrárna. Za živé diskuse o smysluplnosti těchto výkřiků techniky, na kterých zbohatnou jen čiperní kšeftmoni a vše zaplatí spotřebitelé, se dostáváme okolo velkého JZD až do Kožichovic (čas 11:45 hod.).
U křížku na křižovatce opět chvíli čekáme na konec karavany a po téměř půlhodince se vydáváme dál do středu obce k místnímu rybníčku. Ten je mimochodem pěkně opraven a vyčištěn. Zde narážíme na žlutou turistickou značku "Třebíčského okruhu", která sem vede od Vladislavi. Právě tudy jsme šli letos v březnu při první jarní výpravě – to jsme ovšem zabočili na Markovku. Nyní od turistického rozcestníku směřujeme po hrázi rybníka do táhlého stoupání ke státní silnici na Hrotovice. U křižovatky tuto silnici (II/351) přecházíme a směřujeme na původní starou silnici, kterou nahradil zmíněný nový tah na Hrotovice napřímený při výstavbě JE Dukovany. Alespoň je vidět, jak kdysi byla stará silnice klikatá. Po dalším oddechu, kdy už nás celkem trápí sychravá zima a vítr, pokračujeme dále. Na horizontu se s Pedálem domlouváme, že on povede "lehčí" skupinu – čili že odbočí vpravo na polní cestu a okolo nádrže Markovky se pokusí dostat po polňačkách na silnici Střítež-Kožichovice a dále přímo na rybník Hodinovec. Neměl by to být problém, jelikož cesty i necesty jsou umrzlé. Menší "těžká" skupinka (Kotel, Havran, Cahič, Čolek a spol.) bude pokračovat dále po žluté značce na Klučovskou horu, aby tak dosáhli symbolické nejvyšší mety.
(Proto tedy dále popis trasy z hlediska "těžší" skupiny)

Na Klučovské hoře u turistického rozcestníku.

Zatímco daleko početnější Pedálova skupina se oddělila na polňačku, my pokračujeme v počtu devíti lidí po staré silnici a odbočujeme až asi o půlkilometru dále na jinou polňačku. Značení je tady špatné, šipka nikde, ale my jdeme víceméně instinktivně, protože jsme tu šli už kdysi s Jarmilem. Po chvíli se naše trasa klikatí mezi zarostlými remízky a mezemi, nejsou tu už žádná pole, ale výhradně travnatá pastviska. Skoro jako někde na České Kanadě. Zalesněný hřeben Klučovské hory už máme úplně na dosah i spolu s vysílačem, kam během hodinky jistojistě dojdeme. Z pastvin se za chvíli noříme do lesa a napojujeme se na lesáckou asfaltku, která obkružuje celý lesní komplex Klučovské hory. Tady se jde opravdu příjemně a cesta začíná být lemována mohutnými balvany, nebo dokonce seskupeními těchto syenitových balvanů. Po dvaceti minutách bystříme pozornost, protože značka má zabočit vpravo – a skutečně, odbočujeme do mladého lesa, kde je cesta minimálně chozená. Vlastně tak úplně obkružujeme zalesněný vrch Záhoří a blížíme se k sedlu mezi Záhořím a Klučovskou horou, kde se nachází velké rozcestí asi pěti lesních cest. Zde je značení dobré, takže odbočujeme dle žluté šipky na méně výraznou cestu do vzrostlé bučiny. Posléze ale poněkud opouštíme značku a bereme to napřímo na vrchol, protože už mezi holými buky rozeznáváme červenobílou konstrukci vysílače. Ve 13:15 hodin tak slavnostně dosahujeme samotného vrcholu Klučovské hory (596 m n.m.) v prostoru areálu vysílače. U turistického rozcestníku si dáváme menší odpočinek a především vrcholovou štamprličku. Nesmí chybět ani vrcholové foto, které děláme díky unikátnímu Havranovu "stativu" sestaveného z batohu. Ještě chvíli odpočíváme s placatkami v rukách a Kotel pronáší: "Dneska je zataženo, dohlednost asi nebude, ale přesto vám z louky ukážu, kde přesně bývají vidět Alpy." Nikdo tomu moc nechce věřit, jen Havran potvrzuje, že on sám je kdysi viděl ze sportovního letadla z výšky asi 300 metrů nad Slavicemi.
Scházíme od vysílače po obslužné silničce a na louce se nám otevírá výhled k jihu. Ačkoli by to nikdo dopředu neřekl, jižní obzor je prosvětlen a dohled je celkem daleký. "Ježišmarjá, on ten Schneeberg je fakt malinko vidět!!" volá Kotel – a skutečně: úplně na hranici viditelnosti se na jižním obzoru rýsuje obrys vzdáleného hřbetu. Chvíli se ještě díváme dalekohledem. Snaha "těžké" skupiny byla tedy nakonec korunována pěkným úspěchem! Následně přecházíme silnici a pokračujeme na okraj blízkého lesa. Zde se domlouváme, že se nebudeme striktně držet žluté značky, ale půjdeme po pravé větvi, což je jakási hřebenovka. Dokonce je nově pěkně zpevněna a jde se tudy velice dobře. Procházíme po hřebeni Klučovské hory krásným bukovým lesem, který je ozdoben četnými skalkami a shluky balvanů. Teď v zimě, kdy jsou mezi holými stromy pěkné průhledy, se tyto skalní útvary hezky vyjímají. Pokud bychom odbočili vpravo na vykácený hřeben, naskýtají se odtud i daleké výhledy na Třebíč. Nyní už ale celkem spěcháme, abychom se s druhou skupinou setkali u rybníka Hodinovec v příhodném čase.

Oheň a špekáčky u rybníka Hodinovec.

Po půlkilometru hřebenovky scházíme na významné lesní rozcestí a zleva se k nám opět připojuje žlutá značka, která hřeben jakoby podchází po jižním úpatí. Po pár metrech míjíme lesáckou boudu a zase mírně stoupáme. Na dalším rozcestí turistická značka pokračuje přímo k petrůvecké skládce a na Slavice, ale my se už dle mapy musíme stáčet doprava severním směrem. Právě v těchto místech nám volá Pedál a sděluje, že právě došli k Hodinovci a rozdělávají oheň. Ujišťujeme, že do dvaceti minut tam jsme také. Odbočujeme tedy vpravo a po málo používané lesní cestě překonáváme hřeben. Následně začínáme ostře klesat a Cahouš hlásí: "Už cejtím kouř!" – přitom jsme ještě více jak kilometr vzdáleni od místa setkání. Potvrzuje se tak stará známá pravda, že kouř z ohně je cítit opravdu na velkou dálku. Po dalších deseti minutách vycházíme z lesa a po umrzlé polňačce se blížíme k rybníku Hodinovec, který se nachází po levé straně za mírnou terénní vlnou. Naše partička už u turistické odpočivky mohutně zatápí a opéká špekáčky, takže se jdeme připojit (čas 14:15 hod.). Následují další přípitky z našich placatek, přičemž Kotlovou borovičkou si připíjíme "na Gerlach 2010".
Na místě setrváváme asi půl hodinky a čeká nás pak poslední etapa naší dnešní výpravy. Ostatně vesnici Střítež už máme na dohled přes pole. Ke vší smůle Pedál telefonem zjišťuje, že tamní jezdecká hospoda má dnes otevřeno až od 17 hodin, takže smůla. O závěrečné posezení na trase budeme ochuzeni. Ale není problém si sednout na pivo někde v Třebíči. Cesta na Střítež ubíhá již rychle, po chvíli překonáváme úzkou stružku, což je vlastně zárodek známé říčky Markovky. Kolem zemědělských budov přicházíme k hlavní silnici a Pedál ještě pro jistotu vysílá Nelu, aby zkontrolovala, zda jízdárna přece jen nemá otevřeno. Nemá. Takže pokračujeme dále podél hlavní a u autosalónu na křižovatce přecházíme státní silnici a do Třebíče budeme směřovat po polňačce přes návrší "Kamínka". Bude to jistě bezpečnější, než se courat na okraji enormně frekventované silnice. Na "Kamínkách" zahýbáme na křižovatce polňaček (též cyklostezka) vpravo a zahrádkářskými osadami klesáme k jižnímu okraji Třebíče, k poliklinice. Sem docházíme krátce po 16 hodině, a to už se kvapem stmívá. Není se ani co divit, protože jsou nejkratší dny v roce. Několik skalních členů (Jabko, Pedál a spol.) se odebírají na vytoužené pivko na Družbu, ale dojitím k poliklinice můžeme oficiálně výpravu ukončit.

Na závěr roku jsme tedy podnikli velice zajímavou výpravu, vyšlápli si na jeden z nejvýznamnějších vrcholů Třebíčska, a trochu si po vánočních svátcích protáhli kosti. Škoda jen, že nám nevyšlo počasí, vždyť ještě den předtím bylo slunečno. Ale i tak si nemůžeme na počasí stěžovat – bylo sice pod mrakem, ale umrzlo, takže se šlo celkem dobře.

Celkem ujito: 16 km ("těžší" skupina), 13 km ("lehčí" skupina).
Nejvyšší bod: Klučovská hora (596 m n.m.).
Nejnižší bod: Třebíč, Lorenzovy sady (390 m n.m.).
K orientaci poslouží mapa KČT č.80 Třebíčsko.

(zapsal a fotil Kotel)

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.