Černými lesy na Jalovec
aneb sváteční "keškobraní"


Středa 28. října 2009
Trasa: Bransouze, nádr.ČD (0 km, 426 m n.m.) - Malín, rozc. (3,5 km, 573 m n.m.) - Černé lesy, rozc. (6 km, 626 m n.m.) - kaple Sv. Trojice (6,5 km, 630 m n.m.) - Fišovec, ryb. (8 km, 570 m n.m.) - Radonín (9 km, 535 m n.m.) - Střeliště, zříc. (10,5 km, 573 m n.m.) - Vápenice, háj. (11,5 km, 531 m n.m.) - Jalovec, tur.chata (13 km, 560 m n.m.) - Číchov, zast.ČD (15 km, 430 m n.m.).
Účastníci: Kotel, Cágr, David, Jarmil.
Počasí: zataženo, od 5° do 10°C.



V rámci státního svátku 28. října (středa) jsme nechtěli sedět doma a raději využít relativně příznivého podzimního počasí. Zvolili jsme klasickou a oblíbenou trasu z dob našeho oddílu "Čtyřka". Ostatně do těchto končin (okolí Číchova a Bransouz) jsme už delší dobu nezavítali, takže o to jednohlasněji byl přijat plán na okruh přes Černé lesy. Zvláště když na závěr pěkné trasy se dá posedět u pivka v turistické chatě na Jalovci! A jelikož se David s Kotlem svátečně věnují moderní obdobě populární "šipkované" (tedy geocachingu) bavili jsme se při cestě vyhledáváním ukrytých schránek s poklady. Bylo jich opravdu požehnaně, celkem čtyři.
Ještě se sluší podotknout, že v ten samý termín pořádal Pedál kratší výpravu pro nejmenší drobotinu, a sice krátký okruh naučné stezky okolo třebíčské Bažantnice, jehož se zúčastnil rekordní počet 36 účastníků.

* * * * * * *


Sraz je na třebíčském vlakáči v 7:20, jelikož 7:35 nám jede osobák na Jihlavu. Kupujeme si zpáteční skupinovku do Bransouz za 150 Kč – i tak to vychází levněji, než kdybychom si koupili jen do Bransouz a pak z Číchova zpět. Ačkoli dnes na státní svátek probíhá akce "Lidl+ČD" ve formě speciální 150,- Kč jízdenky (na osobu) na všechny trati bez omezení, náš motorák je úplně prázdný. Jede s námi v oddíle jen Martin Šerych s bábičkou a potomkem, kteří využili SONE+ k cestě do Telče a zpět (ta dosud platí i ve všední dny!). S Cágrem se tedy shodujeme, že v našich podmínkách je "akce Lidl" vlastně nanic, to bychom museli jet minimálně do Prahy na orloj, aby se nám to vyplatilo. V Krahulově tradičně zdravíme výpravčího Zdendu a uháníme přes Okříšky směr Bransouze.
Klenutá studánka
První zastávka: Klenutá studánka, pramen Baráckého potoka.
Už snad ani nelze spočítat, kolikrát jsme na tomto nádraží vystupovali! Historie cestování do Bransouz na výpravy či ke Kotlovi na chatu, k Burdychovi na chalupu (anebo jen tak do hospody) se už totiž počítá na bezmála tři desetiletí! Následující cesta tedy pro nás nebude žádnou neznámou. Krátce po osmé se tedy před nádražím orientujeme dle turistického rozcestníku žluté značky, a vyrážíme bočním údolím Baráckého (Bransouzského) potoka mezi zástavbu domků stísněných mezi vysoké stráně. Zanedlouho procházíme kolem Burdychovy chalupy a přemýšlíme, kdy tak její majitel tu byl asi naposledy... Posléze míjíme poslední domek a odbočku na Bransouzský kopec. Následuje osamocená oplocená zahrada s pramenem, kde jsme se při dávných výpravách se "Čtyřkou" vždy osvěžovali a nabírali vodu (ke cti majitelů je třeba říct, že vrátka jsou vždy odemčená a pramen tedy stále přístupný), o kus dále procházíme kolem malé bažantnice a rybích sádek. A to už je vlastně konec civilizace, dál následuje jen divočina málo navštěvovaného údolíčka lemovaného lesíky. Pak chvíli na okraji cesty odpočíváme a posilňujeme se svačinou.
V místech, kde se lesnaté údolí rozšiřuje a dvojí, volíme stále žlutě značenou cestu (odbočuje vpravo). Vlevo bychom si to mohli na Černé lesy trochu zkrátit, ale zase bychom byli ochuzeni o hledání první "geokešky". Kolem deváté hodiny docházíme k rozcestníku Malín, kde bohužel zbyl jen žlutý sloupek se stříškou, orientační cedulky jsou fuč. Nevadí, stejně víme, že musíme dosavadní žlutou změnit na zelenou značku a zahnout ostře doleva. Je to ale trochu problém – zelené značky ne a ne odhalit. Je vidět, že se tu před pár lety těžilo dřevo, takže značení asi vzalo za své. Jdeme tedy instinktivně (cestu si ještě trochu pamatujeme z dřívějška) a po chvíli nás už stejně šipky GPS-ek navigují ke Klenuté studánce, která je víceméně při cestě. Studánku (pramen Baráckého potoka) tak nacházíme bez problémů v mělkém úžlabí. Ačkoli jsme tudy v minulosti šli už několikrát, studánku díky hře geocaching objevujeme poprvé. Má nad sebou bytelnou klenutou kamennou vyzdívku, zhruba na výšku člověka. Takže patří dík nejen lidem, kteří ji udržují, ale i "kačerovi", který u ní založil schránku. Nacházíme ji dle nápovědy pár metrů od studánky pod velkým plochým balvanem.
Po krátkém odpočinku a zalogování se vydáváme po proudu zárodku potoka a po zhruba 20-30 metrech konečně narážíme na zelené značky (stezka je tedy vedena o něco níže). Odbočujeme vpravo a pak už pohodlnou lesní cestou směřujeme k okresce spojující Bransouze a Brtnici. Na silnici se však ze značky opět odkoňujeme – tentokráte doleva, jakoby zpět na Bransouze. Důvodem je hledání další "kešky", a – jak jinak – opět u studánky! Musíme jít po silnici asi půlkilometr a při asfaltové odbočce na hájenku Černé lesy se opět necháváme navigovat šipkami GPS. Náš cíl je u blízké lesní cesty vpravo. Studánku U Tří křížků objevujeme ihned, s krabičkou máme trochu problém, ale nakonec ji nacházíme důmyslně ukrytou pod stříškou (čas 9:45).
Kaple Sv.Trojice
Modlitba znavených poutníků u kapličky Sv.Trojice za zdárný úspěch výpravy.
Po zápise se navracíme na asfaltovou silničku směřující k hájence Černé lesy, která je už dávno vlastně dětským rekreačním střediskem. V tuto dobu ale opuštěným a zazimovaným, nikde ani živáčka. Kousek nad hájenkou přicházíme k dalšímu rozcestníku, kde budeme opět měnit značku. Nyní nás povede modrá (ještě ale chvíli souběžně se zelenou) a budeme odbočovat vlevo na lesní zpevněnou cestu. Po několika stovkách metrů mírného stoupání dosahujeme jen tak mimochodem nejvyššího bodu našeho dnešního putování – zhruba 632 m n.m., což je oproti zahájení v Bransouzích (426 m) poměrně velké převýšení. Silnička ale začíná poznenáhlu klesat a po pár minutách přicházíme k pěkné historické památce – kapličce Svaté Trojice. Stojí tu od roku 1871 jako díkůvzdání kněžny Elsy za uzdravení hraběte Ferdinanda Colalta. Kaple je hezky udržovaná, poblíž jsou lavičky. Zastavujeme se ale jen krátce, pořizujeme fotky a rozhodujeme se jít hned dál, protože nás čeká třetí dnešní "keška". Má se nacházet u další studánky (jak je dnes už tradicí) o pár desítek metrů níže směrem k Radonínu.
Což o to, studánku nacházíme v pohodě, ač je poněkud bokem od cesty. Ale "kešku" hledáme poněkud déle, signál tady blbne a šipky ukazují co chvíli někam jinam. Nakonec se orientujeme dle nápovědy a soustředíme se na kmen zahnutý do pravého úhlu. Vzápětí David krabičku nachází pod jehličím a můžeme se zapsat. I díky této "kešce" objevujeme krásnou studánku poprvé v dějinách našich výprav do těchto míst, dosud jsme o ní nevěděli! Obsahuje dokonce i pěknou sbírku hrníčků. Krátce odpočíváme, ale je jasné, že plánovaný oheň na špekáčky musíme udělat někde jinde. Tady moc místa není, protože studánka se nachází pod příkrým srázem a plácek u ní prakticky není.
Vracíme se tedy na silničku a začínáme klesat k rybníku Fišovec, které se nachází na okraji Černého lesa. Jeho břehy a okolí bez nadsázky připomínají šumavské slatě, nízké břízky a smrčky zde dosahují skoro do vody a břehy jsou pěkně bažinaté. O tom se přesvědčujeme vzápětí při hledání dnešní poslední "kešky", která se dle souřadnic nachází na odlehlé straně rybníka, při bezejmenném přítoku, což je vlastně jeden ze zárodků Radonínského potoka. Krabičku nacházíme pod kořeny stromu na břehu potoka a zapisujeme se. Jelikož už je nejvyšší čas na rozdělání ohně a hlavní odpočinek, navracíme na suché místo v lese nedaleko rybníka a rozděláváme ohýnek na opečení uzenin (11:00 hod.). Jednu chvíli se dokonce zdá, že slunce prorazí řídké mraky, ale po chvíli jeho svit zase ustává – bohužel. U ohně se zdržujeme zhruba třičtvrtě hodinky a pak už je čas na další cestu.
Navracíme se na silničku a po hrázi obcházíme rybník Fišovec směrem k Radonínu, přičemž pěkný pohled na tuto – bez nadsázky podhorskou vesničku – se nám naskýtá z návrší, které překonáváme. Obec Radonín je vskutku rázovitě posazená mezi hluboké lesy a kopce s pastvinami. V zimě je asi celkem problém se sem dostat. Procházíme kolem pěkného kostelíka a pak mírně stoupáme směrem na Přibyslavice. Hned za posledními domky ale naše modrá značka uhýbá vlevo na účelovou komunikaci a v mělkém otevřeném údolíčku pro změnu na zamokřenou louku na okraj lesa. Na louce máme opravdu co dělat, abychom v bažině našli jakžtakž suchý průchod. Je znát, že tady s oblibou řádí divočáci – tak je louka rozrytá. Na kraji louky musíme překonat Radonínský potok a vzhůru do lesa a do prudkého kopečka.
Vodník v Číchově
V cíli cesty nás vítá číchovský vodník.
Na návrší se stáčíme více vpravo a z mladiny vstupujeme do staletého lesa. Ke zbytkům hrádku Střeliště je to jen kousek, po chvíli vidíme napravo zbytky kruhového valu. Jak se přesvědčujeme, Střeliště je i v dnešní době pěkným místem pro hry v přírodě, protože parta dětí zde provozuje nějakou zajímavou schovávanou. Kotel s Cágrem jen krátce vystupují na valy, ale nechceme děckám kazit hru, tak se posléze vracíme na turistickou stezku. Kousek za Střelištěm se cesta pro změnu stáčí ostře vlevo a klesá až k hájence Vápenici s pěkným rybníčkem. Obcházíme dle značky hájenku a v údolí potoka Vápenice směřujeme ke starému koupališti a odbočce na "Jalovec". Koupaliště je už dávno zpustlé a zdevastované, kdysi bylo vybudováno jako součást nedalekého turistického střediska. U něj značka uhýbá vpravo šikmo do lesa, posléze podcházíme lyžařský vlek, který je už jistě připraven na nadcházející zimní sezónu, a vycházíme z lesa na známou sjezdovku jíž dominuje turistická chata. Od pradávna se tady říká "na Jalovci" – dle četného výskytu těchto zakrslých stromů ve spodní části sjezdovky. Díky tomu je zdejší lokalita chráněna. Nejeden Třebíčák tady udělal svoje první krůčky na lyžích, protože už dobrých čtyřicet let je zdejší středisko vyhlášenou lyžařskou lokalitou. Pak jeho sláva poněkud upadla, ale v posledních letech se tady hodně investovalo – především do zasněžovacího systému a rekonstrukce vleku. Služby turistické chaty jsou také neocenitelné, takže se je nyní chystáme využít.
Personál nás sice taktně upozorňuje, že za chvíli sem přijdou děcka na oběd a bude v lokále rušno, ale my si chceme dát víceméně jen pivko. Objednáváme tedy Černou horu a usedáme k zadnímu stolu. Zjišťujeme, že vlak nám jede za necelou hodinku, takže se domlouváme, že nebudeme dlouho vysedávat a vyrazíme do Číchova. O půl druhé se tedy zvedáme, ještě házíme do schránky pohledy našim kamarádům, a odebíráme se po sjezdovce dolů.
Do nedalekého Číchova je to asi kilometr příjemné chůze lesní cestou podél Vápenického potoka. Záhy se ve stísněném údolí objevují první domky, na vrbičce nás dokonce vítá svérázný vodník s velkou žábou na klíně. K tunelu pod tratí, a tedy nedaleké vlakové zastávce, přicházíme krátce před druhou hodinou, přičemž za necelých deset minut má přijet motorák od Bransouz. Časově jsme tedy dnešní trasu zvládli skvěle. Vlak přijíždí přesně na čas 13:59 a my můžeme odjet do Třebíče.

Tím je tedy dnešní pěkný výprava ukončena. Je třeba poznamenat, že díky čtyřem "geokeším" jsme poznali dosud utajená místa, o kterých jsme vůbec nevěděli – především tři krásné studánky! A to jsme tuto trasu absolvovali již několikrát v minulosti, především ve slavných dobách našeho oddílu "Čtyřka Třebíč".

Společná fotka u kapličky Sv.Trojice
Společná fotka u kapličky Sv.Trojice v Černých lesích nad Radonínem.


* * * * * * *


Zajímavosti a odkazy:

Kaplička svaté Trojice: pochází z roku 1871.V letech 1850 - 1870 byl v revíru Černé lesy lesníkem Franz. Když byl jednou postřelen pytláky, léčil se různými léky, které ale nepomáhaly. U pramene v lese si chladil nohy ve vodě a ucítil její léčivou moc a za týden se uzdravil. V té době v knížecím rode v Brtnici onemocněl nastávající dědic panství Ferdinand z Colaltu a nikdo ho nemohl uzdravit. Kněžna Elsa se obrátila o radu k lesníku Franzovi. Ten vzal mladého knížete k sobě do hájovny a léčil ho vodou z pramene. Lesní vzduch a voda způsobily, že se kníže v krátké době uzdravil. Kněžna z radosti a jako poděkování nechala vystavět nedaleko pramene na dostupnějším místě kapličku ku cti Svaté Trojice, protože prameny jsou tři. Prameny dostaly jméno Ferdinandovy proudy. Od té doby každoročně knížecí rodina a služebnictvo putovalo ke kapličce v den Sv. Trojice, aby se pomodlili a poděkovali za uzdravení knížete. Během doby se průvodu zúčastnil i prostý lid, z čehož se vyvinula každoroční pouť. Pouť v Černých lesích se každoročně koná na slavnost Nejsvětější Trojice, která je osmou neděli po velikonocích. (dle serveru geocaching.com).

Něco o historii a současnosti turistického a lyžařského střediska na Jalovci:
http://www.trebicsky-zpravodaj.cz/vlek-na-jalovci-je-v-provozu-jiz-temer-ctyricet-let_271.html
Kotlova výprava v roce 2004 prakticky po stejné trase:
http://nasejizdy.czechian.net/20040613_streliste/20040613_strel.htm

* * * * * * *


Celkem ujito: 15 km.
Nejvyšší bod: u kapličky Sv.Trojice (632 m n.m.).
Nejnižší bod: Číchov, tunel pod tratí (420 m n.m.).
K orientaci poslouží mapa KČT č.79 Jihlavsko.

(zapsal a fotil Kotel)





Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.