Sobota 26. září 2009
Trasa: Valtice-město, zast. ČD (0 km, 200 m n.m.) – Belveder (0,75 km) – Ladenská alej, kaple sv. Anny (2 km, 200 m n.m.) – Randez-vous /Dianin chrám/ (4 km, 200 m n.m.) – Valtice, zámek (7,5 km) – Valtice-město, zast. ČD (8,5 km).
Účastníci: Kotel, Věra, Čolek, Eman, Jarmil, David.
Počasí: slunečno, do 20°C.

Inspirováni loňskou úspěšnou výpravou na Šatov a Znojemsko u příležitosti Dne železnic, jsme se i letos rozhodli díky zvýhodněné jízdence SONE+ vyrazit vlakem do vzdálenějších končin jižní Moravy. Volba padla na poněkud vzdálenější cíl, a sice Valtice a jejich nejbližší okolí. Především i proto, že tento zářijový termín byly do areálu zdejšího zámku avizovány burčákové slavnosti. Hned v úvodu je třeba přiznat, že nás Valtice poměrně zklamaly. Střed tohoto provinčního městečka působí velmi zaprášeně, neudržovaně, náměstí rozkopané... Exteriér zámku taky nic-moc, zřejmě nejhezčí z té bídy je místní zámecký park, a to je tak asi všechno. Navíc do toho všeho ohromné, až neskutečné množství cyklistů! Příště si za cíl ke Dni železnic raději zvolíme staré dobré Znojemsko...

Pozdrav z Novosedel.

V úvodu je třeba zdůraznit, že naše milé České dráhy u příležitosti Dne železnic (vždy poslední sobotu v září) poskytují m.j. i pozornost v podobě víkendové jízdenky SONE+ pro 5 osob bez ohledu na věk. Za cenu 150 Kč (pro 5 lidí) lze tak libovolně cestovat osobními a spěšnými vlaky bez ohledu na vzdálenost. Letos se nás schází šest, čili je třeba zakoupit tyto jízdenky dvě v celkové ceně 300 Kč, ale i tak je to pro cestu do Valtic a zpět neskutečně výhodné. Za klasickou zpáteční skupinovku bychom totiž vyplázli 966 Kč. Porovnáme-li náklady na osobu: 50 Kč, které jsme investovali díky poskytnuté výhodě – a 161 Kč, které by jednotlivec zaplatil normálně – byl to stále velmi levný výlet.
Dopředu jsme se dohodli, že na znojemskou trať jako vždy vyrazíme ze Starče, což už je naší letitou tradicí. Tím šetříme více jak hodinu, než kdybychom vyrazili z Třebíče s čekáním a přestupem v Okříškách. Okolo 7:15 se posádky obou aut setkávají před letitým stařečským nádražím a jdeme počkat na motorák. Ten přijíždí 7:26 v podobě jednoho vagónku. U průvodčího kupujeme výše zmíněnou jízdenku a necháváme se divokým motorákem unášet směr Znojmo. Na pěkně zrekonstruovaném a elektrifikovaném znojemském nádraží už sluníčko svítí naplno a slibuje další nádherný podzimní den. Po čtvrthodince čekání má odjezd motorák ve směru na Břeclav, do kterého v klidu nastupujeme, přičemž Jarmil s Davidem si jdou ještě do automatu pro kávu.
Nyní nás čeká poměrně dlouhý přejezd jihomoravskou rovinou. Velké nádraží můžeme obdivovat v Hrušovanech nad Jevišovkou, odkud se koleje rozbíhají do čtyř směrů. Společně s naším motorákem zde stojí ještě spoj na Brno a do nedalekého Hevlína. Další zajímavé nádraží přichází vzápětí – Novosedly. Nejenže se díky jeho vizáži vracíme do dob socialismu (ve štítě je ještě dokonce reliéf pěticípé hvězdy), ale zasloužený obdiv budí i vývěsní tabule místní špeluňky, která nese křídový text: "ŠROTOVNÉ! Kdo sa u nás ožere na šrot, dostane kafe zdarma!". Skvělý reklamní tah! Kousek za Novosedly si po levé straně všímáme řopíku, který by měl sloužit jako muzeum. Dnes zde však nevlaje státní vlajka, takže správci tam určitě dnes nejsou. A to už se blíží Pálava, kterou z této strany můžeme pozorovat z celkem nezvyklého úhlu – levý sráz Děvína se jeví jako mimořádně ostrý a celkově odtud působí dojmem strmé hory. Pak přichází Mikulov s krásným zámkem a Svatým Kopečkem a krátce po desáté hodině vystupujeme na zastávce Valtice-město.

Randez-vous (Dianin chrám) byl zřejmě nejhezčím objektem z celé výpravy na Valticko.

Oproti předchozí (nezávazné) domluvě s Pedálem tady na nás nikdo nečeká. Říkali jsme si totiž, že se zde eventuelně setkáme s našimi kamarády, kteří na Valticku budou pobývat s rodinami celý víkend. Zato je zde hafo kolařů. Chvíli ještě čekáme a přitom objevujeme několik metrů od zastávky hospodu U Dolečků, jejíž reklamní poutače na krásných fotografiích nabízejí tři "menučka" (gulášek, řízeček a ještě něco) – "Paráda, to bychom zde mohli dnešní výpravu završit pořádným dlabancem," říkáme si stoprocentně přesvědčeni, že o hlavní jídlo dne tím máme postaráno. Od zastávky ČD vyrážíme po chodníku podél hlavní silnice směrem na Lednici (značeno též modrou značkou). Netrvá však dlouho a naproti místnímu hřbitovu odbočujeme vlevo na úzkou silničku, která nás dovádí až k nedalekému zámečku Belvedér. Ten sloužil kdysi panstvu jako bažantnice. Po zestátnění ale začal chátrat, po revoluci se jeho vlastnictví neobešlo bez nekonečných soudních tahanic a výsledek tohoto stavu lze vidět dodnes: za nevzhledným plotem se zašlou reklamou na třebíčskou firmu Archatt (která tuto ruinu zřejmě měla opravovat) je stěží vidět zarostlý objekt zámečku v dezolátním stavu. Kdoví, jestli bude někdy vůbec opraven... Náplastí za první zklamání je alespoň Davidův nález kešky v dutině nedalekého stromu.
Vracíme se ke vstupní budově hřbitova (která je mimochodem daleko zajímavější než nedaleký Belveder) a po neznačené cestě podél hřbitovní zdi se napojujeme na nedalekou červenou značku vedoucí podél kolejí. V mapě je od ohybu kolejí značena tzv. Ladenská alej, ale ve skutečnosti je v přírodě dochované jen její torzo, zhruba od kapličky v půli cesty až k lesu na obzoru. Celý lednicko-valtický areál je dle mapy protkán celou sítí těchto bývalých alejí, například od Valtic vybíhají tyto rovné cesty jakoby paprskovitě do celého okolí. Chvíli kráčíme okolo vinohradů. Ty blíže obci jsou udržované a právě probíhá vinobraní. Vzdálenější jsou již dávno zpustlé a jen betonové sloupky napovídají, že se tam kdysi vyjímala réva. Dále procházíme kolem kapličky Svaté Anny odkud lze dohlédnout až na vrcholky Pálavy: Děvín, Sirotčí hrádek, Děvičky... Jinak je zde krajina rovná jako placka. Na tomto zhruba dvoukilometrovém úseku nás předjíždí či míjí davy kolistů až to není zdrávo, ale ke cti některých je třeba říct, že nám alespoň poděkovali za to, že kráčíme spořádaně na travnatém okraji cesty. Od kapličky už začíná torzo starodávné aleje se starými stromy, o kterých ani po dlouhém bádání nejsme schopni říct, co je to za druh. Jako poslední tip nás napadají oskeruše, ale to je přece jen ovocný strom, kdežto alej připomíná spíše kaštany...
Dosahujeme lesa a značka prudce zahýbá vpravo. Po dalším kilometru světlé dubiny přicházíme k velké louce jíž vévodí mohutná a krásná stavba: palác Randez-vous neboli Dianin palác. Zčistajasna se uprostřed hlubokého lesa zjeví replika starého římského vítězného oblouku – no není to krása? Tato památka je krásně opravena a nejvíce asi zaujmou reliéfy s loveckou tématikou na jejích zdech. I tady je šíleně kolistů, přesto však nacházíme volnou lavičku přímo před stavbou, a využíváme ji ke svačině, neboť je těsně před polednem. Bohužel, dnes byla možnost prohlídky jen dopoledne, takže dovnitř se nedostaneme, což zase až tak nevadí. Po půlhodince se zvedáme k odchodu a pokračujeme ještě chvíli po červené značce k nedalekému stejnojmennému rybníčku.
Tady se dle mapy odkláníme doprava a po neznačené stezce podél břehu jdeme k západu. Po chvíli se nám přes louku ještě jednou nabízí jedinečný průhled na Randez-vous, který přímo vybízí ke společné fotce. Jarmil využívá i fialových ocúnů a pořizuje uměleckou fotku těchto krásných květů s impozantní stavbou v pozadí. Následující neznačená a polozapomenutá cesta má obrovskou výhodu: není zde ani noha, tím méně kolo. Posléze překonáváme koleje a okolo zahrad a zbytkem další starodávné aleje pomalu docházíme do Valtic. Z hlavní Břeclavské ulice se z kopečka nabízí pohled na obzor, kterému vévodí kolonáda Rajstna – též jedna ze zdejších šlechtických staveb. Krátce po půl jedné scházíme do centra městečka, které ale moc estetické není – zkrátka nese syndrom někdejší pohraniční mizérie, kdy byly četné domy vybourány a na jejich místě buď postaveny nevzhledné skelety socialistických prodejen či bytovek, popřípadě už vůbec nic. Krátce se domlouváme, že další okruh na Rajstnu již nepůjdem a budeme se věnovat spíše zdejšímu burčáku.

Valtice - pohled ze zahrady na jižní křídlo zámku (snad nejlépe opravené), v pozadí vpravo kostel Nanebevzetí panny Marie.

Procházíme tedy k mohutnému zámku na blízkém návrší. Přístupové schody jsou obloženy (jak jinak) bicykly všeho druhu. Poutač na slavnosti burčáku nás vede vpravo do objektu bývalých koníren. Venku je jen asi pět stánků – jeden s bramboráky, další dva s trdelníky, poslední s domácím pečivem. Jarmil si kupuje poměrně chutný a výživný bramborák, Kotel zase horké staročeské trdlo (dost dobré), kupujeme i vyhlášené "Štramberské uši" (taky dobré). Okolí je bohužel ale krajně neupravené, obrubníky vytrhané, všude písek a prach – zkrátka nedůstojné prostředí pro cokoliv. Jdeme tedy zpět na zámecké nádvoří, kde působí nejupraveněji snad jen kašna a zeleň okolo. Navenek honosný zámecký hotel v levém křídle zámku je zblízka taky jen socialistickou relikvií, což je podtrženo ještě projitím průchodu na terasu nad zahradami – omšelé a opadávající omítky, olezlá fasáda... Naštěstí se v těchto končinách nachází galerie zdejších vín, kde několik vzorků ochutnáváme a zájemci si kupují několik nekřesťansky drahých lahví do svého domácího archivu. Posléze procházíme vnitřní nádvoří zámku a procházíme do zámecké zahrady. Ta je zřejmě tím nejhezčím, co Valtice mohou nabídnout. Tráva je pěkně sestříhaná, spousta cestiček vybízí k procházce mezi letitými dřevinami. Dost ale zaráží fakt, že návštěvníci se bezohledně mohou válet po trávě, kde je zrovna napadne, výjimkou nejsou ani četná hovna od uštěkaných prasat. David tedy poněkud spravuje náladu další nalezenou keškou, opět mistrně bez GPS.
Mezitím Eman telefonem hlásí, že se sólo odebral na prohlídku náměstí, takže se s ním sejdeme později. Míříme tedy zpět ke konírnám, kde se chceme usadit a ochutnat něco burčáku. Platíme 50 Kč vstupné, ale za tu cenu je prostředí koníren opravdu humus. Lavice a stoly jsou poloprázdné zřejmě i díky naprosto přehlušené akustice, umocněné navíc ještě nějakou místní cimbálovkou, která se na pódiu pokouší vytvořit kulturní prostředí. Seč se snaží hrát a zpívat sebevíc pěkně, je to stejně k ničemu, protože přehlušené reprobedny vytváří prostředí takřka nesnesitelné. Usedáme tedy raději co nejdále a koštujeme několik vzorků burčáku místních vinařů. Stánků je tady asi dvanáct a nutno říct, že většinou mají burčák opravdu vynikající, který je oním skutečným burčákem a ne nějakým hnusným doslazovaným moštem, který si lze koupit u kdejaké silnice a poslední rok bohužel i ve "vyhlášeném" vinařství Sádek nedaleko Třebíče. Nakonec hodnotíme jako nejlepší burčák z produkce místního vinaře pana Dvořáčka, který jsme pili jako první, ten skutečně neměl chybu – a ten si také kupujeme domů. Nebyl špatný taky burčák z odrůdy muškát, ten zase krásně voněl "po muškátech". Nakonec konstatujeme, že všechny námi okoštované druhy chutnaly skutečně lahodně.
Domlouváme se, že kolem půl třetí se pomalu odebereme přes náměstí směr nádraží, abychom měli ještě dostatečný čas se v tamní hospodě najíst. A v tuto chvíli začíná dokonalý "prokaučink"... Před zámkem se setkáváme s Emanem a pak všichni společně jdeme na místní náměstí Svobody. Opět všude rozkopáno, haldy štěrku, prach, kentus, po trávě se válejí lidi... zkrátka bordel. Ještě se chvíli zastavujeme v místním infocentru pro mapy a pak raději rychle na hlavní křižovatku a po červené značce dlouhou ulicí Petra Bezruče směr nádraží!

Posezení na burčákových slavnostech. Prostředí zámeckých koníren s příšernou akustikou pro tuto akci bylo nejméně vhodné.

Ke zdejší hospodě U Dolečků docházíme kolem 15. hodiny. Jaké je ale naše zklamání, když nám servírka lakonicky oznamuje: dnes nevaříme! Čolek, chudák, se těšil až nakonec, že si dá místo burčáku pořádný dlabanec, a takhle jsme dopadli! Zklamaně tedy dáváme alespoň všudypřítomného gambrinusa a Čolek spořádává poslední Kotlovu paštiku a dva rohlíky. Zhruba po čtvrthodině si všímáme, že od nedalekého stánku s občerstvením (o kterém jsme se zprvu domnívali, že je mimo provoz), vycházejí lidi – a taky ano: stánek i s přilehlou zahrádkou funguje, borec s pinglicí tam kmitají a k mání jsou různé minutky – sice z polotovarů, ale přece jen teplé jídlo. Na náš dotaz, zda jsou schopni nás obsloužit do příjezdu vlaku (cca 25 minut, vlak má jet 15:44) jsme ujištěni, že ano – takže sem konáme taktický přesun. Sedíme, čekáme – a najednou o půl třetí přichází Čolek, že si přece jen taky dá gordon-blue s opékaným bramborem. Je nám jasné, že během deseti minut nemáme šanci stihnout se najíst a zaplatit, takže posunujeme odjezd o dvě hodiny. Za pár minut přijíždí od Břeclavi vlak, kterému můžeme pouze zamávat. Na Kotlovo přání, že by si dal ještě pivo, je pinglicí slušně odmítnut, že dnes pivo není, protože ho nedovezli. Tím závěr výpravy vyhlašujeme za absolutně prokaučovaný. Nikdo však nic nenamítá, že si lidi nosí pivo ze sousední hospody, takže činíme taky tak. Do toho všeho volá Pedál, že už se se svojí cyklokolonou nachází někde v centru Valtic: "Tak už bysme se mohli konečně dneska sejít, ne?" Na což mu Kotel může výstižně odpovědět: "Klidně, ony ty Valtice jsou stejně hrozně zajímavý město – například my jsme už u nádraží, jsou tady dokonce dvě hospody: v tý první sice mají pivo, ale nevaří se tam, zato v tý druhý jídlo mají, ale zase tam nemají pivo." Pedálova odpověď zní: "To je zajímavý..." – a už jsme ho ten den neviděli...
Dvě prokaučované hodiny trávíme zčásti v zahrádce hospůdky, část osazenstva se jde ještě projít do města. Po půl šesté se všichni scházíme opět u nádraží a tentokráte už si vlak ujet nenecháváme. Na nástupišti čeká poměrně dost lidí, ale nakonec se ukazuje, že ne všichni pojedou na Znojmo, takže přece jen nacházíme volná místa v připojeném vagónu. Je sice zrekonstruován a s pěknými sedadly, ale umístěnými tak nelogicky, že v našem oddíle jsou všechna pozpátku, takže můžeme více jak hodinu cesty sledovat ubíhající koleje za námi. Navíc to tady neskutečně drncá, takže už v Mikulově máme této krasojízdy celkem dost.
Do Znojma dojíždíme za tmy, kolem sedmé hodiny. Ihned se přesunujeme na první nástupiště, kde už je připravena k odjezdu přímá Regionova až do Jihlavy. Ta je poměrně obsazena a ještě k naší smůle na nás zbývají místa přes uličku naproti nevábnému zjevovi s odpornou holkou. Borec, zjevně polocikán, má hlavu upravenou na "panka" a je evidentně úplně zfetovaný, protože občas vydává nedefinovatelné skřeky a chroptění, přičemž jeho "dámský" doprovod ho taktně uklidňuje. Zkrátka prasečí hnidoparazit se vzdáleně lidským ksichtem. Naštěstí ale tato povedená dvojka vystupuje na potemnělé nádraží v Olbramu, přesněji řečeno: humusácké děvče má co dělat, aby to prase z vlaku vyvleklo. Cesta do Starče už ubíhá úplně poklidně za dokonalé tmy za okny, a do našeho cíle dojíždíme krátce po osmé hodině. Před starou nádražní budovou se loučíme a tím je dnešní daleká výprava ukončena.

Musím říct, že od výpravy na Valticko jsme si slibovali daleko více. Pod dojmem loňské úspěšné výpravy za burčákem na Znojemsko jsme byli až moc natěšeni, což se ve Valticích bohužel neopakovalo. Přítomnost zdejších historických památek je sice neoddiskutovatelná, ale někomu mohou připadat megalomanské kopie starověkých chrámů a objektů rozesetých v širokém okolí jako trefná připomínka zhýralých a panovačných manýrů někdejší cizácké šlechty, která budovala zdejší krajinu jen k obrazu svému. Čtyřicet let socialismu se na Valticku a okolí taky podepsalo, takže vedle různých Randez-vous a kolonád vedoucích odnikud nikam (nyní nákladně opravovaných) mohou Valtice leckomu připadat jako ospalé hraničářské městečko, které se jen těžce probouzí z dlouhého socialistického snu. Megalomanský lichtenštejnský zámek s prašným okolím a posranou zahradou od čoklů tady působí taky jako pěst na oko.
Jediný burčák od zdejších pracovitých vinařů přináší do hodnocení tohoto našeho podzimního podniku jediné plus. Co dodat k valtickým slavnostem burčáku? Snad jen to, že se znojemským Burčákfestem se nedají vůbec srovnávat. Prostředí koníren hnusné, přeřvaná akustika, hluk. Zato loni ve Znojmě bylo v areálu Louckého kláštera krásné posezení a pěkná muzika.
Velkým negativem, které spolehlivě odradí od případné další návštěvy tohoto kraje, je neskutečné množství kolistů, kterých se sem sjelo z celé republiky snad tisíce – zkrátka krajina už jen velmi těžko absorbovala tak neskutečné množství lidí, bylo tady zkrátka úplně narváno. To už je 100x lepší jet příště na staré známé Podyjí!

Zajímavosti a odkazy:

Samotné Valticko má velmi zajímavý historický vývoj – ještě před první světovou válkou tato oblast přináležela do Dolních Rakous se spádovým centrem Feldsbergem (dnešní Valtice). K Československé republice byla oblast dnešních Valtic a přilehlých katastrálních území (zhruba až k severnímu břehu Lednických rybníků) přičleněna k datu 31.7.1920, a sice na základě Saint-Germainské smlouvy, coby územní zisk vítězné mocnosti (podobný osud má například i Vitorazsko v jižních Čechách). Tzv. Lednicko-Valtický areál s historickými zajímavostmi představuje někdejší panství šlechtického rodu Lichtenštejnů, kterým byl veškerý majetek na území ČSR po roce 1945 zestátněn jako sudetoněmecký konfiskát. Od roku 1996 je areál zapsán na seznamu kulturního dědictví UNESCO.

Celkem ujito: 8,5 km.
Nejvyšší bod trasy: těžko posoudit, krajina je tady jako placka.
K orientaci poslouží mapa KČT č. 88 Pavlovské vrchy a dolní Podyjí.

(zapsal Kotel, foto Kotel a Věra)

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.