Sobota-neděle 12. - 13. září 2009
Trasa:
sobota:
Třešť-město, zast. ČD (0 km, 550 m n.m.) – Horní hluboký rybník, rozc. (2,5 km, 576 m n.m.) - Pod Kratiznou, rozc. (4,5 km, 622 m n.m.) - Roštejn, hrad (7 km, 678 m n.m.) - Roštejnská obora (8 km) - Malý Pařezitý rybník, rozc. (10,5 km, 630 m n.m.) - Na průseku (12,5 km, 699 m n.m.) - Velký Pařezitý rybník, hájenka (13 km, 690 m n.m.) - celkem 13 km.
podvečerní vycházka: hájenka (0 km) - Javořický potok, rozc. (0,5 km, 686 m n.m.) - Míchova skála, rozc.+odbočka (1,5 km, 773 m n.m.) - Javořice, vrchol (3 km, 836 m n.m.) - Studánka Páně, rozc. (3,5 km, 773 m n.m.) - Hraběcí chata (5,5 km) - hájenka (6,5 km) - celkem 6,5 km.
neděle:
hájenka (0 km) - Javořický potok, rozc. (0,5 km, 686 m n.m.) - Štamberk, zříc. (3,5 km, 690 m n.m.) - Lhotka (4,5 km) - Hostětice (7,5 km) - Telč, zámec.park (11 km) - Telč, nádr.ČD (12,5 km) - celkem 12,5 km.
Účastníci: Pedál, Kotel, Jarmil, Eman, Trnky, Dlouhán, Eda, Jabko, Havran, Čolek, (Cahič+Lucka).
Počasí: v sobotu zataženo, deštivo; v neděli polojasno.

Tato precizně naplánovaná a zajištěná akce byla perfektním zahájením podzimní turistické sezóny! Díky aktivitě Dlouhána bylo zajištěno přespání na chatě u Velkopařezitého rybníka a naše putování hlubokými lesy v okolí Javořice se tak mohlo rozložit do dvou dnů. I díky tomu se setkala s velkým zájmem účastníků. Mohli jsme tak navštívit krásný hrad Roštejn, projít si tamní oboru a navečer absolvovat krátký okruh v okolí samotné Javořice. V neděli jsme přes zříceninu Štamberka došli do historické Telče. Vždycky zbylo dost času i na pivko a samozřejmě v sobotu večer i k posezení u ohně a kytary. Počasí nám (alespoň co se týče soboty) tentokrát příliš nepřálo, ale ani to nemohlo zkalit pěkné dojmy a zážitky.

Sobota 12.9.2009
Na sraz krátce po 6:00 na "hlavním" třebíčském nádraží přicházejí postupně účastníci z této části města – i malinko opozdilý Čolek, který si musel dokoupit jízdenku. Naštěstí mu ji pokladní započítala do Pedálem zakoupené skupinovky (zpáteční skupinovka pro 11 osob do Třeště-město vyšla na 923 Kč (t.j. 84 Kč/os.), přičemž jsme využili bonusu, že zpáteční jízdenka platí až do půlnoci následujícího dne). V Borovině pak přistupují Kotel, Cahič a Lucka. Cesta Regionovou do Jihlavy ubíhá poměrně svižně, navíc máme možnost obdivovat novou cyklostezku Jihlava-Třebíč-Rakús (Raabs), která má v mnoha úsecích perfektní asfaltový povrch. Jistě super pro cyklisty, nikoliv už pro pěší – takže poměrně pěkná a oblíbená výprava z Jihlavy do Luk či Bransouz po červené TZT už se chodit nebude, protože šlapat po tvrdém asfaltu je na zabití.

Záludná lávka na Valšovském potoce.

Do Jihlavy dojíždíme dle JŘ 7:26 a ihned přestupujeme do přistaveného omláceného poschoďáku na první koleji a usedáme na oblíbené oslovské lavice. Nemusíme aspoň šlapat otravnou štreku až na zadní nástupiště. Přitom si na světelné tabuli všímáme, že pro milovníky burčáku a vína jede dnes mimořádný spoj Jihlava-Znojmo-Mikulov, poněvadž v obou jihomoravských městech se dnes konají historická vinobraní. My si ale výjezd za burčákem ponecháme až na Den železnic, nyní se rozjíždíme směr Kostelec. Na tomto polním nádraží přestupujeme po 20 minutách pauzy do další přistavené Regionovy a vyjíždíme po slavonické trati do naší cílové stanice: Třešť-město. Naše početná grupa se setkává se zájmem cestujících starousedlíků, přičemž jeden děda nám radí, že lepší cesta na Roštejn je z Hodic po zelené – ale zkrátka plán už je postaven na východisku v Třešti, tak to měnit nebudeme. V Třešti jsme přesně na čas v 8:35. Hned u zastávky se napojujeme na modrou značku a vyrážíme ulicí K Valše ven z města. Asi po 150 metrech je po pravé straně unifikovaná prodejnička Jednoty, což znamená, že drtivá většina hladovců a žíznivců ji bere útokem a na snídani kupuje lahváče. Eurooptimisti Gambrinusa, europesimisti poctivého Poutníka – to podle toho, jak moc se komu z unifikovaného europiva Gambrinus dělá špatně. Pedál ranní snídani navíc korunuje pořádným špalíkem gothaje a rohlíky.
Dále modrá značka pokračuje až ke školnímu areálu odborného učiliště s internátem, kde povětšinou byly (a asi stále jsou) dívčí učební obory – Kotel tedy osvětluje, že tomuto zařízení se odjakživa říkalo "slepičárna" a jaké zde místní organizace SSM pořádala diskotéky, kde na jednoho tanečníka připadalo asi dvacet tanečnic (několikrát jsme zde byli s Reganem a Kidem za našimi tehdejšími kamarádkami). Za učňákem už modrá značka vychází na poněkud zablácenou polňačku. U nedalekého rybníka Valcha pěšinka sestupuje ke zdánlivě nenápadnému Valchovskému potoku. Dřevěná lávka je však ke vší smůle poněkud stržena a prkénka, co zbyla jako pochůzná plocha, jen taktak visí na nosných kládách, navíc značně zešikma. Chytnout se chatrného zábradlíčka, znamená zcela jistě ho urvat a zahučet. První odvážlivci překonávají potok (v těchto místech asi dost hluboký – minimálně po pás) zeširoka rozkročení po dvou kládách. Je to navíc znepříjemněno tím, že po deštích je dřevo mokré a tedy pekelně kluzké. Aby to nebyl Pedál, který se přesně uprostřed trosek lávky nějak podivně nezakomíhal, podklouzla mu kopyta a už-už klouzal do vody! V poslední chvíli se zachytil za prkénko (maje nohy už skoro ve vodě), které sice viselo na jediném hřebíku, ale tento se poznenáhlu pod Pedálovým zoufalým držením začal vytahovat. Pravda, někteří škodolibci halasně fandili, jen aby už viděli Pedála po pás v kalné vodě, ale ten se nakonec po chvíli šťastně vyškrábal nahoru.
Další zhruba kilometr překonáváme blátivé cestičky a okraj pole, až vycházíme na asfaltku u rozcestníku Horní Hluboký rybník (čas 9:30 hod.). Chvíli si mohutně oklepáváme boty od bláta a doplňujeme nějaké ty ostřejší tekutiny. Zamračené počasí se zdá být čím dál horší, je evidentně vidět, že nechybí málo, aby se z nízkých mraků nespustil deštík. Po dalším kiláku značka odbočuje ze silničky vlevo a odtud začínáme vytrvale stoupat polesím Kratizna na další rozcestí, logicky nazvané Pod Kratiznou (622 m n.m.). Tabulka hlásí, že nám na Roštejn zbývá 2,5 km. Pokračujeme střídavě zamlženými lesy a provlhlými loukami; od křížení s další asfaltkou už kráčíme výhradně smíšeným hlubokým lesem, který odpradávna obklopuje hrad Roštejn. Z tohoto úseku je názorně vidět, jak si panstvo udržovalo krásné lesy v okolí hradu, především pro četné lovy i pro hospodářské účely. U rozcestníku na dohled před vstupní bránou na nádvoří hradu Roštejna se ocitáme krátce po 10:30. Neváháme a vcházíme na nádvoří – zajedno je zde Dlouhánem avizovaná hradní hospůdka a taktéž proto, že dnes jsou prohlídky provozovány pouze dopoledne (odpoledne je na hradě nějaká uzavřená akce). Zjišťujeme, že následující prohlídka hradu začíná právě v 11 hodin. Někteří si kupují vstupenky, jiní (jelikož zde již byli) usedají do místní hospůdky nebo pod kryté arkády. A je to záhodno, protože už u rozcestníku začalo mžít a nyní se poměrně rozpršelo!

V drobném dešti docházíme na nádvoří hradu Roštejna.

Vstupní brána do Roštejnské obory.

Než zájemci z našich řad absolvují prohlídku a vystoupají na věž (platí se sólo), rázem je poledne pryč. Mezitím se na hradě vystřídaly minimálně dvě svatby, třetí je na cestě – takže je zde lidí jak na Václaváku a je tedy nejvyšší čas vypadnout do liduprázdných lesů. Před půl jednou se vydáváme na další cestu a od velkého rozcestníku před hradem začínáme sestupovat po západním úbočí. Na následující asfaltce nakrátko opouštíme modrou značku, odbočujeme vlevo a chvíli kráčíme po silnici, až ke vstupní bráně do zdejší Roštejnské obory. Překonáváme vstupní schůdky a necháváme se vést pěknou naučnou stezkou s naučnými tabulemi, kterou má v péči LČR. Stezka není nikterak dlouhá, v podstatě dělá jen krátkou smyčku v cípu obory a vyvádí nás zase přes schůdky na modrou značku na lesní cestou rovnou "jako když střelí". Je to tzv. "F-štráf", který téměř nachlup přesně tvoří přímku –spojnici hradu Roštejna a vrcholu Javořice (vzdálenost téměř 7,5 km!). Dlouhán vysvětluje, že v hlubokém tzv. Hraběcím lese v okolí Javořice byly v dávné minulosti v určité vzdálenosti vybudovány rovnoběžně tyto průseky a označeny písmeny A-F. Jako jasný důkaz jsou zde k vidění i historické mezníky podél této cesty – označené vytesaným pořadovým číslem a písmenem "F". Dokonce i na vyvýšených místech v okolí Farského kopce vidíme v dálce přímo před sebou mezi vrcholky stromů televizní vysílač na Javořici.
Po necelé hodince pochodu vycházíme na rozcestí u Malého Pařezitého rybníka, ale ještě musíme po F-štráfu pokračovat další dva kilometry. I nadále pokračujeme hlubokým lesem, v jednom místě dokonce narážíme na památník ve formě žulového balvanu s cedulkou – "zde pracoval a žil Ing. Jaromír Málek, CSc., lesník a typolog". Ve 13:45 vycházíme na asfaltku na rozcestí U průseku (699 m n.m.), které už je doslova na dohled od našeho víkendového útočiště. Odbočujeme proto vlevo a po pár minutách docházíme na paseku, jíž vévodí krásná opravená hájenka, za níž se na okraji lesa nacházejí lesácké chaty: Tetřeví, Soví a Brigádnická. Dlouhán jde vyzvednout k paní hajné do hájenky klíče a pak se můžeme ubytovat. Největší chatou je Brigádnická, ležící hned u cesty – zde je možnost noclehu i v podkroví, v zadní části chaty je sociální zařízení s teplou sprchou a WC. Ačkoli Pedál vykřikuje: "Bacha, tahle chata má moc podezřelej název, tam raději nechodit," nakonec je mu batoh umístěn do podkroví vedle Edy. V dalších pokojících nahoře se usazují Kotel, Čolek, Eman a Havran, ostatní zůstávají dole. Jabčák s Dlouhánem obsazují samostatné apartmány na sousední Tetřeví chatě.
Nechceme moc meškat, takže krátce po 14. hodině vyrážíme přes hráz Velkopařezitého rybníka směrem k místnímu kempu. Rybník je krásně posazen do zalesněné krajiny, takže to tu vypadá jako někde na Šumavě, nebo bez nadsázky jako v Kanadě. I když je po sezóně, hospůdka Radost v kempu Velkopařezitý ještě funguje (opět zjištěno dopředu Dlouhánem), takže usedáme k pozdnímu obědu. V nabídce mají menu: polévky dršťková a svatební, hlavní jídlo kachnička se zelím a plněný paprikový lusk. Spolu s minutkami je tedy z čeho vybírat a u chutného jídla a pivka setrváváme skoro dvě hodiny. Společná objednávka svatební polévky ze strany Pedála + Edy vyvolává všeobecné veselí (podpalované zejména Jabčákem), ale nutno podotknout, že i tato polévka vypadala vedle obligátní dršťkové skvěle.

Na hrázi Velkopařezitého rybníka.

Míchova skála.

K chatám se vracíme po hrázi Velkopařezitého rybníka kolem 17 hodiny podvečerní, a bez otálení vyrážíme na krátkou vycházku, jejímž hlavním cílem je výstup na Míchovu skálu, a jako bonus (pokud nás nezastihne tma) výstup na Javořici. Vede nás nyní zelená značka, opět naším známým "F-štráfem". Znatelně stoupáme až ke značené významové odbočce, která nás zavádí vlevo do hustého mladého lesa. Netrvá dlouho a po 200 metrech kamenité lesní stezky přicházíme k jedinečnému přírodnímu útvaru – Míchově skále. Jsou to dvě výrazné skalní věže z navršených žulových desek, které představují typický příklad tzv. mrazového zvětrávání v této části Českomoravské vrchoviny. Například skalní útvary v okolí Čeřínku jsou podobné. Na bližší věž se leze poměrně dobře, na tu druhou vylézají jen tři odvážlivci – Havran, Eman a Pedál. Chvíli si vychutnáváme krásné výhledy. I přes podvečerní opar je vidět celkem daleko. Nejvíce nás zřejmě zaujímá starobylá věž hradu Roštejna tyčící se z moře lesů daleko na východě, avšak dojem malinko kazí lopaty větrných elektráren umístěné kdesi na obzoru, patrně v okolí Stonařova. Přesně na druhou stranu už je na dosah vrchol Javořice s vysokým vysílačem. Po čtvrthodince odpočinku a lezení na skály se odebíráme zpět na hlavní zelenou stezku a pokračujeme dále západním směrem.
Kousek ještě překvapivě klesáme, pak ale přichází závěrečný stoupák, obohacený pěknou studánkou po levé straně cesty. Je sice zastřešená, ale k vodě moc dobře přístup vyřešen není. Odtud ještě asi deset minut ostřejší chůze a ježatý vysílač, který jsme měli poslední úsek před sebou, se před námi zjevuje v celé své "kráse". Někteří z nás už na Javořici byli, nicméně tentokráte můžeme vyhlásit, že nejvyšší vrchol Vysočiny je partou z Třebíče zdolán v 18:20. Nutno podotknout, že kromě výškového primátu na Javořici nic zajímavého není, snad jen odvážná konstrukce vysílače pro technicky založené jedince, kteří se samozřejmě nacházejí i v našich řadách.
Zdola chvíli obdivujeme toto technické dílo, díky jemuž je zajištěn televizní a rozhlasový příjem v podstatné části Vysočiny. Nelze nepřehlédnout zbrusu novou vysílací anténu pro UHF pásmo na samotném vrcholu 160-metrového stožáru – červenobílé "rakvičky". Nedávno nahradily letitý tubus – výměna byla provedena pomocí speciálního vrtulníku Kamov se švýcarskou posádkou. Díky tomu už chytáme i v Třebíči digitální televizní vysílání. Pod UHF-nástavcem dále rozeznáváme dipóly pro 11.kanál (Nova) a ještě pod nimi o něco větší dipóly pro FM rádia. Všechno to asi musí pěkně "smažit", vždyť například zdejší digitál vyzařuje výkon 100 kW a zdejší analogová Prima až 600 kW! Je samozřejmě škoda, že velká budova radiokomunikací pod vysílačem, připomínající horský hotel, je nepřístupná – teď by se tady šikla vrcholová restauračka s výčepem. Děláme tedy alespoň vrcholovou fotku.
Na vrcholu se zdržujeme sotva 10 minut a jdeme na sestup – však už se také začíná povážlivě stmívat! Nyní scházíme dolů po přístupové asfaltce, stále po zelené značce. Po několika minutách přicházíme ke Studánce Páně, krásně upravenému lesnímu prameni s odpočivkou pro znavené pocestné. V těchto místech se v dobách rekatolizace tajně scházeli čeští bratří. Bohužel ale už není příliš času na dlouhý odpočinek. Někteří se tedy jen osvěžují výbornou pramenitou vodou a pokračujeme dále. Návratová trasa vede neustále po lesní silničce vedoucí vlastně paralelně s naší výstupovou trasou, je to vlastně "štráf" akorát jiného písmene. Až pod Míchovým vrchem se asfaltka s přímého směru odklání a vede m.j. okolo krásné Hraběcí chaty. Vzápětí narážíme na červené značení a pak ještě i na zelené – a to už jsme vlastně kousíček od hájenky. Do našeho nocležiště přicházíme už skoro za tmy v 19:30 hodin. Odpolední vycházkou na Javořici a zpět jsme si tak k denní porci přidali dalších 7 km.
U ohniště za Brigádnickou chatou si pomalu chystáme večerní posezení. Dřevo je připraveno, zbývá tedy jen narazit soudek a naladit kytary. Pak si opékáme špekáčky a Handlíři pomalu rozjíždějí večerní produkci. Dokonce nás přichází navštívit i paní hajná (jménem Dana), přičemž zjišťujeme, že je zřejmě nejmladším účastníkem tohoto večerního posezení u ohně. Jelikož jsme se takto pěkně sešli pohromadě, Pedál vykládá zážitky z letního vandru do Rychlebských hor, z čehož byla asi nejlepší historka z koupání pod Nýznerovskými vodopády a příhoda s indiány. Zábava trvá do pozdních nočních hodin – to podle výdrže jednotlivých účastníků.

Vrcholu Javořice jsme dosáhli v podvečer.

Studánka Páně na zpáteční cestě.

Neděle 13.9.2009

V neděli už zavládlo krásné pozdně letní počasí - momentka na cestě ke Štamberku.

Nedělní ráno vychází přesně podle předpovědi počasí! Tedy že včerejší oblačnost je pryč a na okraji lesa u hájenky začíná prosvětlovat sluníčko. Na dojití do Telče tedy určitě bude krásný den babího léta. Dopoledne pečlivě uklízíme chaty a snídáme, takže k odchodu jsme připraveni před desátou hodinou. Na chatách se pobývalo opravdu skvěle, zdejší zázemí je na výborné úrovni, takže doufejme, že ještě někdy bude šance se sem vypravit.
Obtěžkáni batohy vyrážíme po modré značce k nedalekému rozcestníku Javořický potok (686 m n.m.). Právě odtud jsme včera pokračovali po zelené na Javořici, dnes nás ale povede modrá značka. Obchází víceméně po druhé straně Velkopařezitý rybník, ale po dosti vzdálené lesní asfaltce, takže poklidnou hladinu rybníka vidíme vlevo mezi stromy. Z asfaltky nakonec po kilometru uhýbáme vlevo a po chvíli už jdeme po podhorských loukách zalitých podzimním sluníčkem. Nakonec začínáme opět mírně stoupat do lesa do plochého sedla mezi Štamberkem a Vrchem (726 m n.m.). Tady se nachází žulový lom, který je obsazen spoustou mechanizace. Vzhledem k tomu, že je ale dnes neděle, zde nikdo není. Někteří z nás se tedy jdou podívat blíže k areálu. Po pár minutách se všichni scházíme u rozcestníku před zříceninou Štamberka a řešíme, na co tak asi je podivná dřevěná ohrada z klád, tady uprostřed lesa. Nakonec se shodujeme, že je to zřejmě součást koňské stezky – zkrátka ten, kdo jede na koni a chce si prohlédnout zříceninu, tak zde koně nechá, aby mu neutekl :-) Koňské stezky jsou značeny barevným kolečkem na bílém čtverci (viděli jsme to už včera), orientační tabulky mají podobné jako pro pěší, do toho nějaké oranžové značení pro běžkaře... takže ve značení je v okolí Javořice občas trochu už chaos.
Vlastní areál zříceniny se nachází o několik desítek metrů dále. U rozcestníku vcházíme na bývalé nádvoří, kterému vévodí vrstvená žulová skála (těmito vrstvami tvrdé žuly je podobná Míchově skále). Pod ní je mohutný placák rozměru snad 2x2 metry a spolu s lavičkou slouží jako přírodní stůl. Štamberk je poměrně dosti rozsáhlý, jistě stojí za to pořádně projít všechna jeho zákoutí a staré zdi. Z jihozápadního úbočí je poměrně pěkný rozhled do krajiny, jinak je tato zřícenina zarostlá stromy. Nezdržujeme se dlouho a pokračujeme dále, nyní už po zelené značce, protože modrá se odklání na Mrákotín. Jižní sestup je poměrně strmý, však to také napovídají vrstevnice na mapě. Není bez zajímavosti, že procházíme přírodní památkou "Štamberk a kamenné moře". Do civilizace vycházíme v osadě Lhotka.

Symbolický cíl cesty - hospoda Na Růžku nedaleko telčského nádraží.

Jedná se o velmi pěkně upravenou vesničku, které i díky atraktivní poloze v turisticky zajímavé lokalitě nechybí solidní vybavenost – obchůdky se smíšeným zbožím a samozřejmě i hospůdka "Pod Štamberkem". Však ji jdou taky Trnky s Edem očíhnout, ale samozřejmě v tuto polední nedělní hodinu je ještě zavřeno Zelená značka nás za vesnicí vyvádí asfaltkou do táhlého kopečka, nejprve kolem Částkovického rybníka. Nahoře se nám otevírají krásné zpětné pohledy na panoráma Javořice. Za horizontem odbočujeme vlevo a pokračujeme mezi poli až do obce Hostětice. Telč je již za kopcem, ale nám připadá, že se naše dopolední putování začíná nepříjemně táhnout. Za zalesněným návrším scházíme ze silnice na cestu a lesem neustále klesáme, až přicházíme ke konci nekonečně dlouhé lipové aleje, která je dlouhá 1,5 km a téměř nedohledný konec je v Telči u hřbitova. Netrvá však dlouho a i tuto poslední etapu máme za sebou a můžeme si odpočinout u pumpy s osvěžující ledovou vodou za koncem hřbitova.
V Telči to už známe, avšak je třeba projít ji úplně celou, od západního kraje na východní, kde se nachází nádraží ČD. Časově jdeme poměrně na knop, na žádné větší posedávání v nějaké hospodě, nebo dokonce u oběda, to vůbec nevychází. V rychlosti procházíme zámecký park a ani nejdeme na telčské náměstí, které všichni notoricky známe. Chceme raději dojít co nejblíže nádraží a pokud pánbů dá a bude zde hospoda, dáme nějaké to pivko právě zde. Pánbů dal – přímo před nádražím na nově opraveném kruhovém objezdu je omlácená prvorepubliková hospoda Na Růžku – dveře do ní vedou (jak jinak) přímo z nároží. Usedáme sem tedy na jedno pivko – právě tolik času nám zbývá do odjezdu našeho motoráku (13:29).
Jsme rádi, že nám dnešní trasa takto časově vyšla a po příjemném osvěžení pěnivým mokem se odebíráme na liduprázdné nádraží. Na úsek do Třeště kupuje Pedál ještě jízdenky, neboť zpáteční nám platí právě až z Třeště-města. Přistavená Regionova se s námi posléze rozjíždí směr Třešť a Kostelec. Tady čekáme chvíli na rychlík a pak už bez přestupů dojíždíme 15:23 do Třebíče.

Je třeba vyzdvihnout, že tato dvoudenní akce byla opět vynikajícím podnikem, zvláště co se týče zvolených tras, zajímavostí při cestě a také z hlediska ubytování. Sice nás v sobotu malinko pozlobilo počasí, ale to k podzimu už tak nějak patří. Doufejme, že se ještě někdy pod Javořici v budoucnu podíváme, protože je to kraj, který nabízí mnoho turistických zajímavostí, a především: je zde velmi hezky!

Společná fotka před Tetřeví chatou.

Zajímavosti a odkazy:

Hrad Roštejn: pozdně gotický hrad byl vybudován ve 2.pol.14. století pány z Hradce. Hrad byl nazván podle erbovního znamení jeho zakladatelů: růže – Rosenstein – Roštejn. Hrad je postaven na trojúhelníkovém půdoryse s obvodovou zástavbou na skalnatém vrchu uprostřed lesů ve výšce 677 m/m. Vstup do areálu hradu je na severu chráněn sedmibokou věží s břitem o výšce 45 m. Kolem roku 1353 byl obehnán opevněním s kruhovými baštami. Zbytky těchto hradeb je možno najít dodnes. Na sever od brány bylo postaveno malé předhradí s hospodářskými budovami. Samotný hrad husitská vojska nedobyla a to proto, že byl velice dobře opevněn. K nezdaru husitů také přispěl tvar věže se svými sedmi stranami postavenými tak, že odrážely koule vrhané samostříly a tak nedošlo k narušení zdí. Husitská vojska tedy s nepořízenou odtáhla dále na Moravu. Husitské války se Roštejna citelně dotkly. Hrad s opevněním se dočkal obnovy až v polovině 16. století, kdy jej získali pánové z Telče. Zde roku 1510 přichází na scénu Zachariáš z Hradce, jemuž Telč vděčí za svou pohádkovou podobu. Okolní hvozdy byly plné divoké zvěře, která lákala k honitbám nejen pána z Telče, ale i jeho přátele a dvoranu. Zachariáš se rozhodl zvelebit gotický hrad podle svého a udělal z něj renesanční lovecký hrádek. Zde se pak mohl se svými přáteli dosyta oddávat mysliveckým radovánkám.
Roku 1915 hrad vyhořel. Zásadní opravy začaly ale až roku 1958. Hrad byl pro veřejnost otevřen až roku 1969. Hrad obklopuje přírodní rezervace Roštejnská obora – největší komplex bučin na Českomoravské vysočině. Málokdo ví, že prostoru lesa mezi hradem a obcí Studená se dodnes říká Hraběcí les. Byl obehnán plotem s žulovými sloupy (dodnes lze tyto sloupy v některých částech hranic spatřit) a dále rozdělen cestami na stejně velké obdélníky o rozměru 400 x 800 m. Cesty vedoucí z jihovýchodu na severozápad se nazývaly "áleje" a byly číslovány od 0 do 20. Cesty vedoucí z jihozápadu na severovýchod se nazývaly "štráfy" a značily se písmeny od A do G. Od brány hradu Roštejna začíná směrem na severozápad alej číslo "0" a končí zde nejznámější cesta Hraběcího lesa - štráf "F", vedoucí dnes již jen od vrcholu Javořice, nad rybníkem Velký Pařezák a kolem rybníka Malý Pařezák. Na každé křižovatce áleje a štráfu byl vztyčen kamenný sloupek s čísly sektoru (obdélníku) lesa, dále číslem áleje, písmenem štráfu a pořadovým číslem kamene. Dodnes lze některé kameny nalézt.
(podle popisu na serveru geocaching.com)

Zřícenina Štamberk: www.isoft.cz/rasna/lokality_hrad_stamberk.html.

Celková délka výpravy: 32 km.
Nejvyšší bod akce: Javořice (836,5 m n.m.).

(zapsal a fotil Kotel)

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.