Vandr Táborsko
aneb přechod Pacov - Tábor - Lužnice - Bechyně


Sobota až úterý 1. – 4. srpna 2009
Trasa:
sobota: Pacov, nádr. ČD (0 km, 520 m n.m.) – Pacov, náměstí (2 km, 561 m n.m.) – U sv.Jana, rozc. (4,5 km, 598 m n.m.) – rybník Valcha, rozc. (7,5 km, 575 m n.m.) – Blatiny (10 km, 600 m.n.m.) – Malešín (10,5 km, 620 m n.m.) – nocleh nad Malešínem (12 km, 650 m.n.m.).
neděle: Mlýnský rybník (13 km, 627 m n.m.) – Hartvíkov (15 km, 650 m n.m.) – Dolní Hořice (17,5 km, 560 m n.m.) – Chýnovská jeskyně (19,5 km, 560 m n.m.) – Chýnov, nádr. ČD (22,5 km, 495 m n.m.) – přejezd vlakem do Tábora na ubytovnu Sport.
pondělí: Tábor, ubyt.Sport (0 km, 440 m n.m.) – Tábor, nám. Jana Žižky (2,5 km, 450 m n.m.) – Klokoty, rozc. (4 km, 450 m n.m.) – lávka u Hrachovky v údolí Lužnice (6 km, 392 m n.m.) – Matoušovský mlýn, rozc. (8 km, 387 m n.m.) – Bredův mlýn, rozc. (10,5 km, 385 m n.m.) – Příběnice, penzion, rozcestí (12 km, 383 m n.m.) – chata Lužničanka (14,5 km, 391 m n.m.) – Suchomelův mlýn (16 km, 385 m n.m.) – Stádlecký most (18 km, 386 m n.m.) – Liška, rozc. (20,5 km, 386 m n.m.) – kaple Panny Marie (21,5 km, 436 m n.m.) – Dobronice (22 km, 410 m n.m.) – nocleh pod Ovčínem (23,5 km, 385 m n.m.).
úterý: Ovčín (24 km, 411 m n.m.) – Senožaty (27 km, 425 m n.m.) – Bechyně, nádr.ČD (29,5 km, 414 m n.m.).
Účastníci: Kotel, Milan, Biňa.
Počasí: od slunečna 30°C v sobotu a v neděli po deštivo 20°C v pondělí a úterý.



Oproti loňské dobrodružné výpravě do odlehlého pohraničí (Rychlebské hory 2008) byl letos naplánován vandr do zdánlivě tuctových míst. Avšak při bližším pohledu do mapy a prostudování hrubé trasy a možných cílů bylo již předem vidět, že přechod západní části Českomoravské vrchoviny z Pacova na Tábor a dále putování podél Lužnice až do Bechyně rozhodně nezajímavé nebude. Pacovsko jsme shledali jako sice drsný, ale o to romantičtější kraj, starobylé město Tábor jako klenotnici husitského středověku a "vodácká" Lužnice se nám představila tak, že vlastně žádnou vodáckou řekou snad ani není... Přesto však projití jejího téměř 30 km dlouhého hlubokého údolí mezi Táborem a Bechyní stálo za to. I počasí se během čtyř dnů náležitě vyřádilo: zatímco první dva dny nás provázelo letní horko, druhý večer jsme si užili neskutečně silné bouřky – ještě štěstí, že tento den jsme trávili na jedné táborské ubytovně. Podél Lužnice jsme putovali v příjemném polojasnu a poslední noc nám stany skrápěla přeháňka – takže zkrátka všehochuť. K absolvování podniku se sice sešli jen tři nejodhodlanější, přesto se "přechod Pacov-Tábor-Bechyně 2009" mimořádně vydařil.

* * * * * * *


Sobota 1. srpna
Tentokráte nevyjíždíme na vandr brzo ráno, ale poněkud netradičně krátce po poledni. Z Třebíče jedeme rychlíkem "Jakub Krčín" bez přestupování až do stanice Horní Cerekev (na trati Jihlava – Veselí nad Lužnicí). Tady máme chvilku čas, než nám o půl třetí odjíždí motoráček na lokální trať směr Pelhřimov a Tábor. Není bez zajímavosti, že na zastávce Nová Buková překonáváme rozvodí Dunaj-Labe, přičemž strážní domek je postaven tak, že z jedné půlky střechy stéká voda do Černého moře, a z druhé půlky do Severního moře. Jelikož se jedná o přejezd mezi dvěma kraji, poněkud nelogicky má motorák v Pelhřimově 1,5 hodinu pauzu. Jako na potvoru je pelhřimovské nádraží (byť pěkně zrekonstruované) úplně na periférii města a jediná hospoda naproti přes hlavní silnici nemá otevřeno. Vydáváme se teda tak trochu nazdařbůh směrem k městu, protože poutač na lampě avizuje blízkost Penny-marketu. Kupujeme si tam aspoň lahvové pivo, slopáme je jak bezdomovci u košíků, a pomalu se vracíme na nádraží.
Pacovské věže
Zahájení vandru v Pacově - panoráma náměstí.
Hodinku jsme tak aspoň zabili a ještě notnou chvíli před odjezdem se jdeme usadit do motoráku. Pak pokračujeme dále velice zajímavou kopcovatou krajinou, střídavě lesy a malými políčky – zkrátka drsná Vysočina, která přechází o něco dále v Českou Sibiř. Na úplně opuštěném pacovském nádraží vystupujeme kolem čtvrté hodiny odpolední. A podobně jako v Pelhřimově, i zde musíme podstoupit více jak dvoukilometrový pochod, než dojdeme do městečka. Navazujeme na červenou značku a od ojedinělých budov u nádraží procházíme okolo nějaké továrničky, pak už přicházejí bytovky na okraji Pacova a posléze i rodinné domky. Několik z nich má na fasádě svérázné kresby z české historie, jakési Alšovy reprodukce. Zřejmě zde měli nějakého zapáleného lidového všeumělce, který sousedům takto zdobil baráky. Vzhledem k tomu, že je dnes velké vedro a slunce pálí, ulice jsou úplně vylidněné. Už zdaleka nás zaujímá pěkné panoráma centra Pacova: věže kostela a místního zámku. Pacov je mimochodem i rodištěm básníka a spisovatele Antonína Sovy a tomuto umělci je zde věnováno i místní muzeum.
Na liduprázdné náměstí Svobody docházíme krátce před půl pátou. Tomu vévodí krásný bílý kostel Sv. archanděla Michaela se štíhlou věží. Nikam nespěcháme, chtěli bychom se trochu občerstvit, takže pátráme po nějaké příznivé hospůdce. Na náměstí má otevřeno Staročeská beseda v poměrně letitém a otlučeném domě, ale říkáme si, že takovýto podnik je přesně pro nás, žíznivé a hladové poutníky. Uvnitř je překvapivě útulno a čisto, je obsazen pouze jeden stůl nějakou rodinkou, která do Pacova zabloudila na výlet. U ochotné obsluhy si objednáváme jídlo a pivko. Zdržujeme se minimálně hodinu, než pomine ten největší odpolední žár. Na další cestu vyrážíme až kolem 17:45. Nejprve se orientujeme dle rozcestníku na náměstí. Nyní nás povede zelená značka (první dva kilometry souběžná i s modrou) ve směru na Chýnovskou jeskyni (16,5 km).
Nejprve nás značení vede po silničce lemované stromořadím vysokých kaštanů ven z města západním směrem. Slunce už se kloní nad obzor, svítí nám sice do očí, ale košaté koruny vytvářejí příjemný stín. Na návrší (téměř 600 m n.m.) se otevírá krásný výhled do okolního drsného kraje: na severu dominuje zalesněný hřeben Strážiště s televizním vysílačem, na jihu se kocháme pohledem na krásně nasvícený hrad Kámen. Míjíme kapličku sv.Jana a docházíme k rozcestníku TZT s názvem U Bedřichova (i když mapa nese název U sv.Jana). Zde odbočíme vlevo na polňačku. Chvíli studujeme cedulky i mapu, přitom si všímáme na sousedním stromě směrovníku takřka historického – už jej zpola obalila drsná kůra. Ze silničky odbočujeme na louky a posléze po okraji lesa míjíme nedalekou osadu Bedřichov, na níž je od osamocené lavičky hezký výhled. Následně klesáme k nevábnému rybníčku Kostroun, přecházíme silnici a vcházíme do údolí Vodického potoka v rekreační lokalitě Linhartův mlýn. Je zde doslova chata na chatě, rychle projít a pryč odtud.
Značka se kroutí cestou proti proudu potoka okolo dalšího rybníka (Pilák) a pak se lesnaté stráně rozevírají do širokých niv s velkým statkem uprostřed. Je poznat, že statek je soukromý, krásně opravený, a slouží jak zemědělské výrobě, tak i chovu koní a dobytka. Značka se ostře stáčí doleva a po mostku, jež střeží figurína vodníka s rybářským prutem, překonává potok a podél statku stoupá k lesu. Procházíme kolem stájí a nasáváme nezaměnitelnou "vůni domova". Na okraji lesa doplňujeme tekutiny, krátce se ohlížíme na krásnou scenérii a zostra pokračujeme dále.
První nocležiště
První bivak v lese nad obcí Malešín.
Za lesním úsekem přicházíme k dalšímu rybníku – Valcha. I toto je jakási rekreační osada, i když tady jsou chaty postaveny s větším rozmyslem i rozestupy a jsou viditelně starší. K rozcestníku na pravé straně hráze docházíme přesně v 19 hodin a začínáme pomalu řešit otázku noclehu, protože za hodinku se již začne slunce klonit k západu. I když jsme při plánování trasy nad mapou registrovali u Valchy značku tábořiště, nic takového se zde nenachází – zkrátka samá chata se zahrádkou okolo. Postavit stany se tady nikde rozhodně nedají, musíme tedy pokračovat dále. Říkáme si, že zkusíme najít nějaké vhodné zákoutí u rybníka Kozlov. Bohužel ale u dalších chat nad rybníkem Machát ztrácíme značku, protože se tady viditelně kácelo. Kozlov je ještě o kilometr výše proti proudu, ale schůdnou cestu jsme ztratili a značka vede zřejmě po druhém břehu potoka. Instinktivně tedy vycházíme vpravo nahoru na louky a otevírá se nám pohled jak ke Kozlovu (je tam mlýn nebo samota), tak i k blízké osadě Blatiny. Usnášíme se, že Kozlov padá a nocležiště najdeme někde za Blatinami. Osadu tvoří jen několik chalup a končí zde jediná silnička. Ani blízký lesík vpravo v polích není vůbec vhodný – je tam odevšad vidět a rovná loučka žádná. Nedá se nic dělat, pokračujeme dále – i když sluníčko už co nevidět spadne za obzor.
V deseti minutách procházíme další osadu (Malešín) a definitivně se rozhodujeme: "Dojdeme po silnici támhle k tomu lesu, odbočíme kousek po jeho kraji a tam to zapíchnem!" Jak jsme řekli, tak také udělali – ještě kilometr a odbočujeme podél lesa vlevo, asi sto metrů od málo používané silničky. Na okraji lesa nalézáme příhodný plácek s měkkou trávou a výhledem na východní obzor, na němž svítí červené světlo vysílače na Strážišti. Biňa to riskuje, že bude spát pod širákem, Kotel s Milanem staví pro jistotu stan. Sotva vypneme horní plachtu, padá soumrak a ve čtvrthodince je tma. Zalézáme dovnitř, ale vtom se Biňa venku začíná soukat ven ze spacáku: "Sakra, mě ti komáři snad sežerou – taky stavím stan!" Ani nechce pomoct, praxi má dokonalou, a v dalších deseti minutách má postaveno. Definitivně tedy uléháme a ani nevíme jak, a jsme v limbu...

* * * * * * *


Neděle 2. srpna
Hartvíkov
Idylka v osadě Hartvíkov.
Ráno se budí první Kotel, sotva první sluneční paprsky zasvítí na okraj lesa. Místo jsme totiž vybrali velice dobře – orientované na východ. Takže hned od rozbřesku zahřívá a vysušuje orosené plachty našich stanů příjemné ranní sluníčko. Ostatní sice ještě dospávají, ale k půl osmé jsme již všichni vzhůru. K brzké snídani využíváme několik velkých špalků, které se válejí opodál, a stavíme si z nich přírodní jídelnu se stolíkem a sedátky. Poté balíme stany a batohy a krátce po osmé hodině můžeme vyrazit na další cestu. Chceme totiž ujít co nejvíce hned od rána, abychom se pak nemuseli plahočit v tom největším odpoledním vedru. Dnešním úkolem bude návštěva Chýnovských jeskyní a dojití na nádraží do Chýnova, odkud se přesuneme vlakem do Tábora.
Navracíme se na silnici a zde se opět napojujeme na zelenou značku, která ale vzápětí ze silnice uhýbá vpravo na lesní cestu. Po ní scházíme k Mlýnskému rybníku, a po jeho okraji míříme k dalšímu rybníku – Černému. Je až s podivem, okolo kolika rybníků jsme během dvou dnů vlastně prošli... Jak se zdá, tento členitý kraj s mnoha mělkými údolíčky klikatých potoků byl ke stavbě rybníků jako stvořený. Z příjemných stinných lesů vycházíme asi o dva kilometry dále, na dohled k osadě Hartvíkov obklopenou hlubokými lesy. Vycházíme na silničku a už cítíme, jak krátce před půl desátou slunce pálí. Zelená značka trochu nelogicky dělá před Harvíkovem menší zacházku, ale nakonec u autobusové zastávky odbočujeme vpravo a za chvíli jsme ve středu osady. Panoráma návsi je vskutku malebné: na klidné hladině místního rybníčka se zrcadlí krásný kostelík. Motiv téměř jako od Lady.
Dále se značka stáčí jihozápadním směrem k blízkému lesu. Zde je opět blahodárný stín, ale přesto se následným výšlapem do táhlého kopečka pěkně zapotíme. Nahoře vycházíme na lesní silničku a to je právě nejpříhodnější místo pro odpočinek a menší svačinu (čas 9:45). Shazujeme batohy a stahujeme i propocená trika a rozprostíráme je na sluníčkem vyhřátou vozovku – nemusíme se obávat, nic tady nejezdí, pouze nějaký aktivní běžec probíhá okolo nás. Na mezi ve stínu stromů dáváme sváču a doplňujeme tekutiny. V mapě zjišťujeme, že právě zde jsme se dostali do nejvyššího bodu našeho putování, bezmála 680 m n.m. – odtud už budeme pouze klesat do jihočeské pánve.
Ani jsme netušili, jak bude sešup z Vysočiny do jižních Čech ostrý! Ještě kousek pokračujeme lesem, ale po pár minutách se před námi otevírá nádherný rozhled do širé krajiny pod námi. Nacházíme se opravdu dosti vysoko. Tento pohled stojí skutečně za pár fotek: v dálce napravo se zřetelně rýsují paneláky, což je Tábor a Sezimovo Ústí. To je ale ještě hodně daleko. My nyní sestupujeme do vesnice Dolní Hořice, přičemž se držíme stále zelené značky. Tady začíná opravdová výheň, jelikož následný kilometr jdeme po polňačce, kam slunce ostře pálí. Naštěstí brzy dosahujeme aleje košatých stromů na úpatí výrazného návrší. Trochu se divíme, že prakticky na každém pátém stromu je cedulka "vaše auto není trezor" a usuzujeme, že v tom největším návalu stojí auta návštěvníků jeskyně až v těchto místech. Přitom ke vstupu nám zbývá ještě asi půlkilometr.
Chýnovská jeskyně
V nitru Chýnovské jeskyně (fotil Milan).
Chýnovské jeskyně se nacházejí na jižním úpatí Pacovy hory (590 m n.m.) a příjezdová silnička a samotný vstup jsou kryty milosrdným stínem. Jdeme se podívat k pokladně a zjišťujeme, že nejbližší prohlídka bude během pár minut (10:45 hod.). Kupujeme tedy vstupenky (cca 80 Kč/os.) a s ochotnou pokladní domlouváme úschovu bagáže. Ani se nestačíme rozkoukat a u vstupu do podzemí vítá naši asi třicetihlavou skupinu mladý kluk s baterkou, coby průvodce. Začínáme prudce sestupovat do podzemí. Chýnovské jeskyně se nevyznačují ani tak krápníkovou výzdobou, jako spíše úzkými chodbičkami s velkou hloubkou a krásnou barevnou "malbou" na stěnách. Dozvídáme se, že systém byl objeven vlastně náhodou při práci v lomu – tak trochu kuriózně prý kameníkovi upadlo kladívko do štěrbiny a při jeho hledání byla jeskyně objevena. Po desítkách schůdků klesáme stále hlouběji a hlouběji, a nám se kromě jeskyně líbí především i to, že oproti venkovním 30°C je tady pouhých 5°C! Ještěže jsme si vzali dlouhý rukáv! Každopádně je to po dopoledním pochodu velice příjemné osvěžení. Klesáme až do hloubky 41 metrů pod úroveň vstupu, kde také proudí podzemní ledová říčka sloužící dokonce i jako zdroj pitné vody. Však také obrovská síla proudící vody byla tím hlavním faktorem, že v hlubinách vznikly tyto krásné prostory, doplněné na mnoha místech až neuvěřitelnými barvami dle složení minerálů.
Po 40 minutách prohlídky jsme opět nahoře, stačí pouze projít uměle zbudovanou chodbou a dýchá na nás vedro z venku. Chceme se trochu občerstvit a vstřebat zážitky, tak si jdeme do blízkého stánku koupit lahvové pivo a usazujeme se na mezičce naproti na rozbalenou karimatku. Ze svačiny nás však pořád vytrhují dotěrné vosy, kterých je tu až přespříliš. Nyní těsně před polednem se parkoviště poměrně zaplnilo, navíc jedna usmolená rodinka z omláceného karavanu (tzv. bílí cikáni) využívá stín stromů pro rozbalení pikniku. Nezdržujeme se tedy dlouho a po vypití lahváčů vyrážíme na další cestu.
Od jeskyně prudce sestupujeme do údolí Chýnovského potoka na rozlehlé louky, kam zase pere slunce. Následuje jenom kousek cesty ve stínu lesa a jsme opět mezi poli. Naštěstí už je na dohled městečko Chýnov, kde hodláme počkat na motorák a svézt se asi 10 km do Tábora. Mohli jsme pokračovat sice pěšky po turistických značkách, ale v dnešním 30-ti stupňovém žáru je to nemyslitelné. Po silnici docházíme k Chýnovu a my máme to štěstí, že místní nádraží je položeno na okraji obce, kam nyní právě přicházíme. A aby toho štěstí nebylo málo, hned u přejezdu nás pestrými slunečníky piva Svijany a vývěsním štítem vítá HOSPODA! Teď v poledne je prázdná, pouze u jednoho stolu popíjí zřejmě kamarádi zdejší servírky. Objednáváme tedy orosené Svijany a pídíme se po odjezdu nejbližšího vlaku do Tábora. Osazenstvo hospody si není jisté, ale díky mobilu zjišťujeme, že motorák pojede zhruba za půl hodinky. Takže paráda! Jídlo tady rozhodně nestihneme, takže rychle dopít chladivý mok a vyrazit k nedaleké nádražní budově.
Táborsko
Sestup z Vysočiny na Táborsko, uprostřed je Pacova hora ukrývající Chýnovskou jeskyni.

Motorák nám jede během pár minut, zhruba ve 13:15. Jediný vagón je narván k prasknutí, přesto se nám daří usadit a těch pár stanic nemusíme trávit ve stoje. Do Tábora dojíždíme o půl druhé. Tady máme důležitý úkol – najít domluvenou ubytovnu a využít její pohostinnosti. Dle plánku z internetu a GPS míříme do ulic rodinných domků v jižní části města, což je od nádraží poměrně nedaleko. Stačí nějakých 15 minut a jsme u fotbalového hřiště, u nějž je postavena jednopatrová víceúčelová budova sloužící jako zázemí klubu a samozřejmě i jako ubytovna a restaurace (Loc: 49°24'23.889"N, 14°40'52.489"E). Zkrátka něco jako v Třebíči sportovní hala v Domcích. Tip na ubytovnu Sport jsme našli kde jinde než na internetu, dopředu avizovali mailem náš příjezd a nyní kontaktujeme po telefonu majitelku paní Vaňkovou. Za chvíli prý přijede, takže se jdeme usadit do prázdné recepce a čekáme. Kolem půl třetí paní přijíždí, takže jdeme zaplatit a ubytovat se (170 Kč/os./noc).
Pokoje se nacházejí v patře. Tedy: žádný luxus, jedná se o klasickou ubytovnu socialistického střihu se starými patrovými postelemi, několika skříněmi a umyvadlem. Sprchy a WC jsou samozřejmě společné na chodbě. Kromě nás tu jsou ubytovaní ještě zhruba tři maníci spadající do kategorie "pracující bezdomovec" – zkrátka chlapi, kteří jsou sice zaměstnaní, ale putují po republice od ubytovny k ubytovně. Momentálně mají obsazenou celou kuchyňku a zavařují nějaké ovoce. To nám ale nevadí, kuchyňku potřebovat nebudeme. Po obsazení pokoje jdeme spáchat důkladnou očistu do sprch. Ani nemusím zdůrazňovat, jaká je balada se po dvou propocených dnech vydrbat v teplé vodě! Odpoledne všichni tři svorně vytuháváme na "bidlech" a spíme až do večera.
Po probuzení zjišťujeme, že se dokonale zatáhla obloha a co nevidět začne pořádná "buřina". Exkurze do centra Tábora se tedy odkládá na pozdější dobu, snad se bouřka přežene. Do toho nám volá taťka a varuje, že předpověď hlásí četné přívalové deště a prudké bouřky. Ujišťujeme ho, že jsme na ubytovně a ne někde pod stanem, a že právě jedna taková bouře řádí nad Táborem, tak ať se v Třebíči těší na její příchod o něco později. Na radu jednoho spolubydlícího "bezdomovce" jdeme prozkoumat přilehlou hospodu, kde se prý dobře a levně vaří. Je to jednoduché: na našem svazku klíčů (od ubytovny a pokoje) máme ještě třetí klíč, který nám zaručuje průchod na konci dlouhé chodby přímo do lokálu – takže nemusíme celý dlouhý objekt obcházet venkem v dešti. Hospoda je klasická fotbalová, všude po stěnách fotky klubů, poháry a jiné fotbalové artefakty – a samozřejmě obrovská plochá televize. Je tu jen pár štamgastů, v pohodě tedy usedáme, ale hostinský nám s lítostí oznamuje, že hotovky z jídeláku bohužel dnes z nějakého důvodu nejsou (je neděle, asi nevařili). Nicméně nám nabízí, že udělá nějakou cenově přijatelnou minutku. Volíme tedy obligátní smažák a kupou hranolků a jen se oblizujeme. V hospodě trávíme zhruba hodinku. Venku stále vytrvale poprchává, ale zdá se, že by mohlo už konečně přestat.
Naše tužby se plní, nakonec přestává pršet. O půl osmé se tedy odhodláváme k návštěvě historického centra Tábora a vyrážíme do ulic. Navracíme se jakoby směrem k nádraží a míříme na parkově upravené Husovo náměstí. Tady chvíli hledáme kešku (byla ukryta v dutém kmeni) a obdivujeme pěkný Husův památník a také starodávnou meteostanici. Odtud pokračujeme rovnou širokou ulicí 9.května, jakousi výstavní obchodní třídou. Za světelnou křižovatkou konečně vcházíme do křivolakých uliček středověkého husitského města. Ulička Pražská nás posléze přivádí na krásné Žižkovo náměstí, kterému dominuje věž kostela Proměnění Páně a neméně i věž nad Husitským muzeem. Jelikož ještě zbývá trochu světla, v rámci možností si náměstí obcházíme a fotíme. Pozastavujeme se i u sochy Jana Žižky s jistou "haluzkou" v ruce (jak byla nazvána ve filmu Černí baroni), což je vlastně husitský palcát. Shodou okolností někde v těchto místech byl několik dní po válce veřejně pověšen jakýsi Ryneš – zdejší těžký kolaborant. Za války z pozice ředitele zdejšího gymnázia sviňsky udával a tvrdě perzekvoval vše, co bylo české – takže ho zde na táborském náměstí stihl spravedlivý veřejný lynč.
Noční Tábor
Momentka z nočního Tábora.
Kvapem se stmívá a my přemýšlíme, kde se ještě osvěžit pěnivým mokem. Hospůdek je zde požehnaně a nás zaujímá ta, která nabízí poslední a jediné české pivo – Budvarka U Zlatého lva na dolní straně náměstí. Usedáme tedy do stylové pivnice, jako by ji tu ponechali ze Žižkových dob, a studujeme nápojový lístek (jídlo si dávat nebudem, už jsme jedli na Sportu). "Cože, vy máte KROUŽKOVANEJ LEŽÁK???" padá Kotlovi brada na lístkem, a když číšník ujišťuje, že ho sem vozí v tancích specielně z Budějic, okamžitě objednáváme tři kousky tohoto národního skvostu. Dáváme tak dvě-tři pivka a zdržujeme se až do deváté hodiny večerní. Venku už je tma, ale náměstí je krásně nasvícené, takže děláme ještě pár stylových nočních fotek.
Dost obav máme ale ze stále černější oblohy a mraků, které se nad město viditelně valí od západu. Přidáváme tedy do kroku a hlavní ulicí se navracíme do našich končin, přičemž tentokrát volíme návrat ulicí Budějovickou. Zde už ale začíná pršet a sotva docházíme do naší čtvrti, začíná děsná průtrž. Ještě jeden blok zvládáme běžet, ale proudy vody jsou tak mocné, že bereme s povděkem jedno zádveří a schováváme se pod něj, je to akorát tak pro tři lidi. Čekáme pět, patnáct, třicet minut a z oblohy se stále lijí doslova hektolitry vody, úplná vodní stěna – zkrátka takovou průtrž jsme už dlouho nezažili! Do toho neskutečné hromy a blesky. Přímo nad baráky, kde se schováváme, je právě ta největší spoušť a blesky mlátí pár kroků od nás. Ulice a chodníky se změnily v potoky a řeky, ve vozovce proudí určitě 5-10 cenťáků vody a kanály samozřejmě nestíhají. Snažíme se udržovat pozitivní náladu, například hláškami typu: "Představte si, kdybysme teď byli pod stany!" Z našeho úkrytu se stále nemůžeme odpoutat, byť to je na ubytovnu blbých 300 metrů!
Po třičtvrtě hodince se snad bouřka trochu přesouvá a průtrž slábne (nebo si to aspoň namlouváme) a odvažujeme se vyběhnout směrem ke Sportu. Sice jsme za ten kousek promočení od hlavy až po paty – ale jsme pod střechou! Jdeme se vysprchovat do horké vody, v rámci možností rozvěšujeme mokré oblečení po pokoji a ještě než tvrdě usínáme, blahořečíme našemu plánu, ve kterém jsme na druhou noc počítali s touto ubytovnou – to bylo zkrátka obrovské štěstí!

* * * * * * *


Pondělí 3. srpna
Pomník J.Husa
Tábor - u pomníku Mistra Jana Husa. Vyrážíme na Lužnici!
V pondělí ráno se budíme do pěkného slunečného dne, včerejší neskutečné bouřky jsou ty tam. Poměrně se ale ochladilo. Znamená to tedy, že se nebudeme plahočit ve 30-ti stupňovém žáru, ale v příjemných teplotách lehce nad dvacet! A to je právě to nejpříjemnější počasí pro delší pochody.
Uklízíme pokoj na ubytovně, balíme věci, krátce snídáme, a dle dohody s paní správcovou necháváme klíč zevnitř zámku. V ulicích směřujeme opět směrem k nádraží, ale nyní se vlakem nepovezeme. U nádraží jsme totiž viděli Penny-market, kde si nyní chceme doplnit zásoby, především pití. Krátce po desáté hodině procházíme opět parkem Mistra Jana Husa a známou ulicí do historického centra.
Na prostorném náměstí TGM se stává další humorná příhoda, nad kterou se pak bavíme na celé kolo: Kotel s Milanem jdou trochu napřed, přičemž je – jako asi další desítku lidí, kteří v ten moment právě prošlo – oslovuje mladá dívka: "Dobrý den, zajímáte se o lidská práva?!" třímaje v ruce nějaký srdceryvný plakát se zuboženými černými otroky. Jde o tu samou flignu, jako když vás v supermarketu neúnavně oslovují vlezlé slepice s nabídkou nějakých voňavek. Nikdo si jí vůbec nevšímá, ale u Biňi se setkává s nebývalým úspěchem! Na nekonečnou otázku "Zajímáte se o lidská práva?" jí Biňa tvrdě odpovídá: "No samozřejmě – dnes a denně!!!" jakoby od rána do večera nedělal nic jiného, než se zabýval problémy porobených indiánů. Slepice je snad ještě víc nasr***jší, než když ji sto lidí vytrvale ignoruje :-))
U velkého turistického rozcestníku na náměstí Františka Křižíka si ještě ujišťujeme naši dnešní trasu: nejprve po zelené ke kostelu Klokoty, a k Lužnici sestoupíme až u lávky Harrachovka. Směřujeme zase na Žižkovo náměstí, kde využíváme služeb infocentra a nakupujeme několik pohledů pro naše kamarády. To znamená ještě kratší zastávku na lavičkách u muzea a teprve v 11 hodin definitivně vyrážíme na dnešní dlouhé putování.
Temnou středověkou bránou podcházíme pod věží do křivolakých uliček. Shodujeme se, že historické centrum Tábora je o mnoho atraktivnější než třebíčské památky – ale možná to bude jen tím, že v Třebíči to dlouhá léta známe. Tady jsme poprvé, ale zkrátka jsme jedinečností husitského Tábora unešeni. Klokotská ulička klesá dále k Bechyňské bráně, ale ještě před ní registrujeme zelenou značku a ta odbočuje vpravo na dlouhé schody, vedoucí do parkově upraveného zalesněného údolí. Protéká jím Tismenický potok. Na druhé straně nás čeká dlouhý výstup starodávnou lipovou alejí na protější stranu, jíž se říká Klokoty. Návrší vévodí překrásný poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie s mnoha věžičkami. Otevírá se odtud i pěkný pohled zpět na centrum Tábora i okrajové čtvrtě. Zelená značka nás vede podél ohradní zdi rozlehlého hřbitova a posléze zabočuje vlevo k zalesněnému svahu, který spadá až kamsi hluboko k řece Lužnici. Nicméně my budeme sledovat značku po hraně údolí. Za pár minut docházíme ke kapličce U Dobré vody, kde si dáváme kratší přestávku, kterou využíváme k najití zdejší kešky. Kaplička je hezky zrekonstruovaná a pramen přímo stvořený k občerstvení.
Na dalších dvou kilometrech se stezka klikatí po hraně a posléze úbočí hlubokého údolí, v příjemném stínu stromů. Kolem poledne definitivně klesáme do údolí Lužnice a tuto nádhernou řeku přecházíme po visuté betonové lávce zvané Harrachovka. Lávku zbudoval zdejší agilní odbor KČT v letech 1940-41 – jak hrdě hlásá tabulka na rozcestníku. A není to první účelová stavba tohoto typu, která údolí Lužnice zpřístupnila turistům – však se s další zajímavostí ještě setkáme... Měníme barvu značení: zelená zde končí, dále budeme pokračovat po červené po proudu řeky. Jsme trochu zvědaví, jestli Lužnice dostojí své pověsti oblíbené vodácké řeky, ale v těchto místech je proud dosti dravý s mnoha kameny v korytě. No uvidíme dále, zda nějaké vodácké konvoje spatříme.
Stezka vede příjemným stínem o něco výše nad břehem. O kilometr dále narážíme na první hučící splav a na druhé straně se vyjímá krásný Kvěchův mlýn se zářivě bílou fasádou, což je rozhodně námět na pěkné fotografie. Chvíli si zde dáváme přestávku a vyhlížíme vodáky. Na klidné hladině nad splavem v dáli pluje jediná pramice, ale podle všeho jsou to nějací chataři – jinak nikdo! Mimochodem, chat jsme na protějším břehu viděli za ten kousek nespočet. Naštěstí naše strana je úplně liduprázdná, potkali jsme jen několik ojedinělých výletníků a cyklistů. Kolo se však do tohoto terénu rozhodně nehodí – stejně jako na krkolomné stezky u nás na Oslavce, Jihlavce či Dyji.
Za další zákrutou, asi o další kilometr dále, vidíme na protějším břehu svérázný rukou psaný billboard: Hospoda! Pivo, limo, jídlo. 250m! Je nám jasné, že se blíží pořádné vodácké tábořiště se vším, co k tomu patří – živý kemp, opečené párky, sud piva, víno, ženy, zpěv... :-) Za dalším meandrem řeky se nám na protější straně zjevuje další hučící splav se šlajsnou, historický mlýn, dokonce i s obrovským mlýnským kolem a... úplně prázdná louka s několika opuštěnými vyšisovanými stany, které tu jejich majitelé zanechali snad někdy předloni! Po vodácích ani stopa, loď veškerá žádná. Mlýn se jmenuje Matoušovský – stejně tak i turistický rozcestník na naší straně. Ani v mapě avizovaná lávka zde neexistuje, takže nezbývá než pokračovat dále. Ještě chvíli je na druhé straně početná chatová osada, pak už následuje zase opuštěná divočina.
Lužnice
Typické zákoutí na Lužnici - Kvěchův mlýn.
Lužnice
Na Lužnici u unikátního turistického tunelu zbudovaného péčí KČT v l.1938-39.

O půl druhé docházíme k rozcestníku Breda (podle protějšího Bredova mlýna), kde se odpojuje zelená značka, kterou jsme označili jako možnou "únikovou" v případě špatného počasí. Nyní je ale stále krásně, což nebrání pokračovat v postupu podél řeky. Záhy narážíme na další jedinečnou turistickou zajímavost v údolí Lužnice – unikátní tunel pro pěší, vystřílený v mocné skále, která spadá až k hladině řeky. Pamětní tabulka na skále sděluje, že tunel byl zbudován opět KČT v letech 1938-39 o délce 32 metrů. Procházíme tuto zajímavost o můžeme jen obdivovat nadšení tehdejších stavitelů. Následně se protější břeh rozšiřuje v louky, je tam i nějaká hájenka. Do třetice nám v našem putování pomáhá svérázná visutá lávka, která opět překonává strmou skálu na našem břehu – vystoupáváme po několika schůdcích nahoru a v délce asi 30 metrů kráčíme poměrně vysoko nad hladinou Lužnice. Za skálou vytváří řeka mohutný táhlý levotočivý oblouk, což nám dle mapy připomíná, že jsme se dostali až pod zříceninu Příběnice.
V těchto místech také po delší době potkáváme první lidi (několik děcek s mamkou), což značí, že jsme se zase trochu přiblížili civilizaci. U infotabule se můžeme cosi dočíst o zřícenině Příběnice, která se nachází ve strmém svahu kdesi nad námi.Ale popravdě řečeno, máme toho v nohách už celkem dost a zajímá nás spíše nějaké posezení u pivka a párku, než se škrábat někam do strmého kopce k rozpadlým zdím. Necháme se tedy zlákat nabídkou nedaleké výletní restaurace při zdejším penzionu. Ubytování v tomto objektu vypadá na nóbl kategorii (skutečně dle jejich webu je zde nocleh za bezmála pětistovku!), ale posezení pod slunečníky před pěknou hospůdkou s výhledem na meandr řeky si ujít nenecháme. U ochotné slečny objednáváme pivko, opečené párky a polívku – což znamená trochu pozdní oběd, ale zato pořádné nasycení na dnešním dalekém putování. Nedaleko u řeky registrujeme jakési molo coby "parkoviště" pro vodáky. Ptáme se proto slečny, jak to vůbec s těmi vodáky na Lužnici je a dostává se nám vysvětlení, že se pár vodáků s loděmi tady vyskytuje snad jen o víkendech.
Nasyceni se o hodinku později zvedáme a vydáváme se po červené na další cestu. I od Příběnic vede "úniková cesta", po níž bychom se mohli dostat k vlaku do Malšic. Počasí je ale stále vyhovující (polojasno), takže není důvod nepokračovat dál podél Lužnice. Kolem čtvrté hodiny se břehy opět rozšiřují, na druhé straně je nějaký velký tábor z dob socialismu, a i na naší straně vidíme v řece pár koupajících se děcek a na břehu další "vodácký billboard". V dalších okamžicích se naše červená značka napojuje na úzkou silničku, přičemž přicházíme k turistické chatě Lužničanka. Zdá se, že toto zařízení funguje, ale návštěvník opět žádný. Živěji je až o několik kroků dále. To přicházíme konečně do pořádného vodáckého Kempu Country Bečice s bufikem a velkou loukou pro stanování. Je ale naplněn sotva z desetiny, a to ještě převážně karavany. I lidi jsou jaksi otrávení – že by následek včerejší bouře? Stánek s občerstvením je sice otevřen, ale lavičky před ním zejí prázdnotou. (pozn: cena za osobu/noc 25Kč, stan taktéž 25Kč). Už sice řešíme otázku dnešního noclehu, ale máme jasno: "Tady to nemá smysl, zkusíme jít ještě dále a třeba narazíme na příhodnější zařízení..." Mapa sice oplývá značkami tábořišť a kempů, ale to jsme se šeredně spletli (jak jsme zjistili po zbytek dnešního putování).
V itineráři vandru jako další variantu přespání máme vytipováno rekreační zařízení Stavorek, které se nachází asi o kilometr dále (v té době mělo dokonce i prezentaci na webu!). Skutečně po chvíli registrujeme před námi červené střechy typizovaných chatiček, ale když přicházíme blíže, zdevastované ruiny někdejšího dětského tábora nám doslova berou dech. Vše dávno opuštěné, neudržované, hlavní budova s hrdým štítem "Stavorek" zeje prázdnotou, okna slepá a zarůstá lebedou! Tady už minimálně dva roky nikdo nebyl... Následuje ruina Suchomelova mlýna a z nějakých nepochopitelných důvodů dnes uzavřená hospoda "Ve mlejně", která jinak zřejmě normálně funguje. Tedy další černé křížky nad pověstí "vodácké a turistické Lužnice"...
Lužnice - řetězový most
Další rarita údolí Lužnice - řetězový most přenesený sem z údolí Vltavy.
Kontrolujeme si čas a kondici: "Je pět hodin, síly ještě celkem máme – zkrátka budeme pokračovat co to půjde, třeba až do podvečera, a pak si operativně najdeme nějaké místečko pro stany," upřesňujeme dnešní plán noclehu, pevně odhodlaní, že budeme pokračovat klidně až před Bechyni :-) Krátce po páté hodině odpolední tak docházíme k další jedinečné zajímavosti na Lužnici – řetězovému Stádleckému mostu. Několikrát jsme o této památce dokonce viděli dokument i v televizi, například v cyklu Vltava v obrazech. Ale není to trochu nelogické? Tady jsme přece na Lužnici! Ano, vše v pořádku: tento most překlenoval Vltavu u Podolska, ale při stavbě Orlické přehrady byl důkladně rozebrán a jako technická památka znovu postaven tady na Lužnici! No není to paráda?! Nyní proto obdivujeme bytelnost a stavební řešení tohoto krásného díla a můžeme po něm dokonce Lužnici přejít na druhou stranu. I když se nachází na málo frekventované vedlejší silnici, pár aut jsme tady přece jen viděli projet (musí samozřejmě projíždět po jednom a vždy jen v jednom směru). Na druhé straně si dáváme odpočinek a občerstvení z našich zásob.
Od Stádleckého mostu můžeme pokračovat po obou stranách řeky: naše červená přechází most na pravý břeh. Po levém břehu vede pro změnu modrá. Volíme tedy stále červenou a za mostem zabočujeme k jakémusi starému stavení, které celé obcházíme. Následuje zarostlý a neudržovaný úsek po rozbláceném břehu, takže si říkáme, že jsme měli raději pokračovat po modré... Dá se tedy říct, že úsek od Stádleckého mostu až po Oltyšský potok byl nejhnusnější z celého putování – mokrá třímetrová tráva plná hovad, sotva metrová stezka rozblácená, no zkrátka humus.
U Oltyšského potoka docházíme k rozcestníku Liška, dále se nacházejí už zase nějaké objekty rekreačních zařízení. Cesta se mění v úzkou asfaltku. Máme ale smůlu, ani tady o možné nocležiště nezavadíme: veškeré objekty mají totiž charakter nějakých podnikových rekreačních zařízení, i to osazenstvo si nás měří jaksi podmračeně... Nesympatický úsek graduje u luxusního oploceného areálu s tartanovými kurty, zbrusu novými chatkami, přičemž na kurtech mohutně cvičí početná spartakiádní skupina v jednotném rytmu. Tabule u vstupu hlásí, že toto socialistické zařízení patří Univerzitě Karlově a tudíž na oploceném asfaltovém parkovišti parkují samí "Áčkaři". Nejvíce v tuto chvíli zuří samozřejmě Biňa, který studoval v "sousedním" slovutném ústavu ČVUT: "Beztak tam měli papaláši něco podobného a existenci nám samozřejmě zamlčeli," suše uzavírá Biňa.
Jelikož nám mapa avizuje lávku překonávající zde Lužnici do protilehlého kempu Papírna, scházíme okolo snobského areálu k řece, ale žádnou lávku zde nevidíme. "No nic, půjdeme do nedalekých Dobronic a tam už bychom měli nocleh definitivně rozseknout," plánujeme dnešní poslední etapu. Kousek za areálem se červená značka začíná šplhat po svazích bočního údolíčka. V krátkém a strmém úseku se tak dostáváme vysoko nad údolí Lužnice a vycházíme z lesa na louky s fantastickým výhledem do kraje i do hlubokého údolí – u starobylého kostelíka Panny Marie. Už toho máme v nohách opravdu dost, tak svorně házíme batohy do trávy a sebe taky :-) Chvíli odpočíváme a pak se jdeme kochat pohledy do krajiny. V dálce dominují chladicí věže Temelína a úplně na obzoru hřeben Blanského lesa a předhůří Šumavy. Je tady krásně, ale možnost noclehu zde zamítáme, neboť při eventuelní bouřce je kostelík jasným cílem blesků. Sestupujeme tedy do nedalekých Dobronic, kterým vévodí vysoká válcová věž zdejší zříceniny, vystavené na vysoké skále nad Lužnicí. I tady je za jednou ze stodol ze skály pěkná vyhlídka přímo dolů na řeku se širokou nivou okolo.
Lužnice u Dobronic
Lužnice u Dobronic.
Po úzké cestičce sestupujeme podél hradu dolů. Cedule u hradu zve sice k prohlídce zříceniny (nějací nadšenci či obec ji rekonstruují), ale my už nemáme moc času a musíme nocleh stůj co stůj vyřešit. Dole u řeky je jakási hospůdka, v jednom domku možnost ubytování. My bychom ale nejraději sehnali chatku (kdovíjak se vyvine počasí), nebo aspoň kus louky na postavení stanů. Na protější straně Lužnice tušíme nějaký kemp, tak přecházíme starodávný most a u rozcestníku modré značky trochu tápeme. Nakonec se ptáme jedné rodinky, co se navrací z hub, ale ti nás vrací zpět do reality Lužnice: "Kluci, tam ani nechoďte, o dva kilometry dále je sice kemp, ale mají to nějací Holaňďani, tam se ani nemluví česky, nám ani nerozuměli, když jsme si chtěli dát pivo!" Je nám jasné, že se jedná o zmíněnou Papírnu – takže děkujeme za informaci, zklamaně se obracíme a vracíme se přes most do Dobronic.
Ještě máme v záloze jeden tip z internetu, a sice kemp a chatky "Makar", což nakonec avizuje i tabulka u mostu a navádí nás kamsi do kopečka. Přivádí nás k osamělému stavení s posečenou loukou a ceníková tabulka stanoví, že za tento "luxus" bez jakéhokoli sociálního zázemí bychom zaplatili každý bezmála stovku!!! Majitel? Samozřejmě nějaký vychcaný Pražík... Přes louku je na dohled les (asi kilometr), takže se rozhodujeme: půjdeme podél řeky k tomuto lesu a tam to definitivně zapíchneme. Vždyť už je půl osmé! Navracíme se tedy k červené a od mostu pokračujeme dále – přes louku s nemnoha stany a karavany. Vypadá to jako divoké tábořiště, ale bezpochyby i tato lokalita patří vyčuranému "panu Makarovi". Široko daleko žádná buňka se sprchy a záchody, nasráno bylo v šábí u řeky. Svorně tedy nadáváme na tento druh "podnikání" spadající kamsi do roku 1990 – a i nyní důrazně doporučuji: jakýsi "Makar" v Dobronicích u Bechyně "NEBRAT"!!
Za svérázným cikánským lágrem překonáváme děsně zarostlou a podmáčenou louku. Teoreticky tudy vede červená značka, ale úsek je rozhodně na hranici průchodnosti. Asi 500 metrů nalevo registrujeme na okraji lesa pár chat a na povlovné louce několik zarostlých mezí a remízků – tam by mohl být nějaký příhodný plácek pro naše stany. Za děsnou promáčenou loukou se napojujeme na polňačku a v pěti minutách už hledáme příhodné místo na vyhlédnuté loučce nad druhou mezí. Na dohled je sice osamělá chata, ale tam zjevně nikdo není, takže bychom neměli nikomu vadit. Stavíme tedy stany a zabydlujeme se: opět Milan+Kotel a sólo ve svém velkoprostorovém apartmánu Biňa. Obloha nevěstí nic dobrého, nyní večer se dokonale zatáhlo a k dešti není daleko. Skromně tedy večeříme a chystáme se do hajan. Sotva se zabalíme do spacáků můžeme dle stále se stupňující intenzity kapek o plachtu konstatovat: "Prší!" A v noci už solidně lije...

* * * * * * *


Úterý 4. srpna
Kdykoliv jsme se v noci probrali, déšť mocně zkoušel naše stany, ale ráno při rozbřesku jsme mohli s úlevou konstatovat: "Ve stanu suchoučko!" No ještě aby náš stan Husky nevydržel celonoční déšť! Stejně kladné hodnocení obdržel i Biňův no-name stan ze supermarketu.
Déšť ustává teprve za svítání, až zhruba kolem sedmé pršet skoro přestává. Zvědavě vykukujeme ven: obloha dokonale zatažená, olověné mraky jen-jen spadnout na naši promáčenou louku. Lehce snídáme poslední paštiky a oschlý chleba a po osmé už se máme k odchodu. Balíme dle možností mokré plachty a sotva máme sbaleno, začíná opět drobně pršet. Nejvyšší čas na další cestu...
Shodujeme se, že nemá absolutně smysl pokračovat podél řeky po červené značce. Cesta tam by byla určitě dokonale rozmáčená. Podle mapy se tedy orientujeme vzhůru po polňačce k samotě Ovčín a poté zabočujeme vlevo, západním směrem. Dále procházíme lesem a nakonec vycházíme mezi pole, přičemž v dálce už vidíme hlavní silnici. Po rozmoklé polňačce k ní docházíme a odbočujeme vlevo na Bechyni. Po této silnici to máme do cíle asi 4 kilometry, ale ještě musíme projít vesnicí Senožaty. Zde by jel dokonce i autobus, ale nemá smysl čekat zde více jak hodinku, když do Bechyně nám zbývají dva kiláky, tedy zhruba půlhodinka ostré chůze. Po celkem frekventované silnici tedy žádný med, ale určitě je to menší zlo, než se brodit blátem kolem Lužnice. Ostatně i okolní pole jsou pěkně rozmáčená.
Po chvíli už překonáváme nevýrazné návrší Šibeniční vrch se zajímavou vodárnou a Bechyni máme na dohled. Nádraží se naštěstí nachází na té straně města, kam právě přicházíme. Za místním Tescem tedy zabočujeme vlevo a budovu nádraží máme na dohled. Zjišťujeme, že vlak nám jede za hodinku, takže návštěvu a prohlídku středu města vypouštíme, protože bychom potřebovali rozhodně více času. Je to škoda, neboť Bechyně je jistě zajímavé a hezké město a nachází se zde např. Muzeum turistiky. Tak snad někdy příště...
V Bechyni
Ukončení vandru na nádraží v Bechyni.
Ono vlastně i samotné nádraží a zdejší elektrifikovaná trať jsou určitou technickou zajímavostí, neboť se jedná o první dráhu s elektrickým provozem na našem území. V čekárně je o tomto spousta zajímavostí, dokonce i busta Františka Křižíka, který unikátní napájecí systém konstruoval (stejnosměrné napájení 1500V). Čekání na vlak si krátíme pózováním pro společnou fotku před nádražím a popíjením kávy z automatu. Kolem poledne pak přijíždí od Tábora vlak o jednom vagónu tažený elektrickou mašinou a začíná šibování. Nastupujeme, protože odjezd máme vzápětí (kolem 12:30). Vykláníme se z okýnek, neboť hned za nádražím si chceme vychutnat přejezd mostu Duha, který se klene přes hluboké údolí Lužnice – a ještě se tak symbolicky rozloučit s touto krásnou řekou. Z mostu se nabízí jednak hezký pohled na panoráma Bechyně, za druhé si všímáme zajímavě řešené dopravy: jelikož je mostovka společná pro dráhu i silnici, auta mají na konci mostu klasická červená světla jako na přejezdu a musí čekat, až přejede vlak.
Trasa do Tábora je vedena velmi zajímavě s mnoha ostrými oblouky a stoupáním. Však také zhruba 25-ti kilometrovou vzdálenost překonáváme za 50 minut! Jízda je to ale pěkná s mnoha zajímavými výhledy do krajiny, určitě to stálo za svezení. Nakonec se objevuje panoráma Tábora a do města sjíždíme v dost ostrém klesání – shodou okolností do té čtvrti, kde se nachází "naše" ubytovna Sport. V Táboře se loučíme s Biňou, neboť ten bude pokračovat přímým rychlíkem do Prahy. Naopak my (Třebíčáci) se nejprve musíme přesunout na opačnou stranu, do Veselí nad Lužnicí a odtud už nějakým tím budějovickým rychlíkem pojedeme na Jihlavu.
Ve Veselí je zhruba hodina času, tak hledáme vhodnou občerstvovnu. Nakonec bereme zavděk nádražní restaurací, kde se zastavil čas tak někdy v roce 1985. Nicméně čepují Pardála a ani levné jídlo zde není k zahození, takže vydatně obědváme. Posléze nastupujeme do našeho rychlíku, který nás bez přestupování odpoledne přiváží do naší rodné Třebíče.

* * * * * * *


Celkem ujito: 52 km.
Nejvyšší bod: polesí nad Hartvíkovem (680 m n.m.).
K orientaci poslouží mapy KČT 41 Česká Sibiř a Táborsko sever a 76 Táborsko jih a střední Lužnice.
Záznam tras na GPSies:
Z Pacova do Chýnova aneb VANDR Táborskem I.
Z Tábora do Bechyně podél Lužnice aneb VANDR Táborskem II.

(zapsal Kotel, foto Kotel&Milan)



Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.




WebZdarma.cz