| Vandr Táborsko aneb přechod Pacov - Tábor - Lužnice - Bechyně |
|||||||||||||
|
Sobota až úterý 1. – 4. srpna 2009 Oproti loňské dobrodružné výpravě do odlehlého pohraničí (Rychlebské hory 2008) byl letos naplánován vandr do zdánlivě tuctových míst. Avšak při bližším pohledu do mapy a prostudování hrubé trasy a možných cílů bylo již předem vidět, že přechod západní části Českomoravské vrchoviny z Pacova na Tábor a dále putování podél Lužnice až do Bechyně rozhodně nezajímavé nebude. Pacovsko jsme shledali jako sice drsný, ale o to romantičtější kraj, starobylé město Tábor jako klenotnici husitského středověku a "vodácká" Lužnice se nám představila tak, že vlastně žádnou vodáckou řekou snad ani není... Přesto však projití jejího téměř 30 km dlouhého hlubokého údolí mezi Táborem a Bechyní stálo za to. I počasí se během čtyř dnů náležitě vyřádilo: zatímco první dva dny nás provázelo letní horko, druhý večer jsme si užili neskutečně silné bouřky – ještě štěstí, že tento den jsme trávili na jedné táborské ubytovně. Podél Lužnice jsme putovali v příjemném polojasnu a poslední noc nám stany skrápěla přeháňka – takže zkrátka všehochuť. K absolvování podniku se sice sešli jen tři nejodhodlanější, přesto se "přechod Pacov-Tábor-Bechyně 2009" mimořádně vydařil.
Sobota 1. srpna
Na liduprázdné náměstí Svobody docházíme krátce před půl pátou. Tomu vévodí krásný bílý kostel Sv. archanděla Michaela se štíhlou věží. Nikam nespěcháme, chtěli bychom se trochu občerstvit, takže pátráme po nějaké příznivé hospůdce. Na náměstí má otevřeno Staročeská beseda v poměrně letitém a otlučeném domě, ale říkáme si, že takovýto podnik je přesně pro nás, žíznivé a hladové poutníky. Uvnitř je překvapivě útulno a čisto, je obsazen pouze jeden stůl nějakou rodinkou, která do Pacova zabloudila na výlet. U ochotné obsluhy si objednáváme jídlo a pivko. Zdržujeme se minimálně hodinu, než pomine ten největší odpolední žár. Na další cestu vyrážíme až kolem 17:45. Nejprve se orientujeme dle rozcestníku na náměstí. Nyní nás povede zelená značka (první dva kilometry souběžná i s modrou) ve směru na Chýnovskou jeskyni (16,5 km). Nejprve nás značení vede po silničce lemované stromořadím vysokých kaštanů ven z města západním směrem. Slunce už se kloní nad obzor, svítí nám sice do očí, ale košaté koruny vytvářejí příjemný stín. Na návrší (téměř 600 m n.m.) se otevírá krásný výhled do okolního drsného kraje: na severu dominuje zalesněný hřeben Strážiště s televizním vysílačem, na jihu se kocháme pohledem na krásně nasvícený hrad Kámen. Míjíme kapličku sv.Jana a docházíme k rozcestníku TZT s názvem U Bedřichova (i když mapa nese název U sv.Jana). Zde odbočíme vlevo na polňačku. Chvíli studujeme cedulky i mapu, přitom si všímáme na sousedním stromě směrovníku takřka historického – už jej zpola obalila drsná kůra. Ze silničky odbočujeme na louky a posléze po okraji lesa míjíme nedalekou osadu Bedřichov, na níž je od osamocené lavičky hezký výhled. Následně klesáme k nevábnému rybníčku Kostroun, přecházíme silnici a vcházíme do údolí Vodického potoka v rekreační lokalitě Linhartův mlýn. Je zde doslova chata na chatě, rychle projít a pryč odtud. Značka se kroutí cestou proti proudu potoka okolo dalšího rybníka (Pilák) a pak se lesnaté stráně rozevírají do širokých niv s velkým statkem uprostřed. Je poznat, že statek je soukromý, krásně opravený, a slouží jak zemědělské výrobě, tak i chovu koní a dobytka. Značka se ostře stáčí doleva a po mostku, jež střeží figurína vodníka s rybářským prutem, překonává potok a podél statku stoupá k lesu. Procházíme kolem stájí a nasáváme nezaměnitelnou "vůni domova". Na okraji lesa doplňujeme tekutiny, krátce se ohlížíme na krásnou scenérii a zostra pokračujeme dále.
V deseti minutách procházíme další osadu (Malešín) a definitivně se rozhodujeme: "Dojdeme po silnici támhle k tomu lesu, odbočíme kousek po jeho kraji a tam to zapíchnem!" Jak jsme řekli, tak také udělali – ještě kilometr a odbočujeme podél lesa vlevo, asi sto metrů od málo používané silničky. Na okraji lesa nalézáme příhodný plácek s měkkou trávou a výhledem na východní obzor, na němž svítí červené světlo vysílače na Strážišti. Biňa to riskuje, že bude spát pod širákem, Kotel s Milanem staví pro jistotu stan. Sotva vypneme horní plachtu, padá soumrak a ve čtvrthodince je tma. Zalézáme dovnitř, ale vtom se Biňa venku začíná soukat ven ze spacáku: "Sakra, mě ti komáři snad sežerou – taky stavím stan!" Ani nechce pomoct, praxi má dokonalou, a v dalších deseti minutách má postaveno. Definitivně tedy uléháme a ani nevíme jak, a jsme v limbu...
Neděle 2. srpna
Navracíme se na silnici a zde se opět napojujeme na zelenou značku, která ale vzápětí ze silnice uhýbá vpravo na lesní cestu. Po ní scházíme k Mlýnskému rybníku, a po jeho okraji míříme k dalšímu rybníku – Černému. Je až s podivem, okolo kolika rybníků jsme během dvou dnů vlastně prošli... Jak se zdá, tento členitý kraj s mnoha mělkými údolíčky klikatých potoků byl ke stavbě rybníků jako stvořený. Z příjemných stinných lesů vycházíme asi o dva kilometry dále, na dohled k osadě Hartvíkov obklopenou hlubokými lesy. Vycházíme na silničku a už cítíme, jak krátce před půl desátou slunce pálí. Zelená značka trochu nelogicky dělá před Harvíkovem menší zacházku, ale nakonec u autobusové zastávky odbočujeme vpravo a za chvíli jsme ve středu osady. Panoráma návsi je vskutku malebné: na klidné hladině místního rybníčka se zrcadlí krásný kostelík. Motiv téměř jako od Lady. Dále se značka stáčí jihozápadním směrem k blízkému lesu. Zde je opět blahodárný stín, ale přesto se následným výšlapem do táhlého kopečka pěkně zapotíme. Nahoře vycházíme na lesní silničku a to je právě nejpříhodnější místo pro odpočinek a menší svačinu (čas 9:45). Shazujeme batohy a stahujeme i propocená trika a rozprostíráme je na sluníčkem vyhřátou vozovku – nemusíme se obávat, nic tady nejezdí, pouze nějaký aktivní běžec probíhá okolo nás. Na mezi ve stínu stromů dáváme sváču a doplňujeme tekutiny. V mapě zjišťujeme, že právě zde jsme se dostali do nejvyššího bodu našeho putování, bezmála 680 m n.m. – odtud už budeme pouze klesat do jihočeské pánve. Ani jsme netušili, jak bude sešup z Vysočiny do jižních Čech ostrý! Ještě kousek pokračujeme lesem, ale po pár minutách se před námi otevírá nádherný rozhled do širé krajiny pod námi. Nacházíme se opravdu dosti vysoko. Tento pohled stojí skutečně za pár fotek: v dálce napravo se zřetelně rýsují paneláky, což je Tábor a Sezimovo Ústí. To je ale ještě hodně daleko. My nyní sestupujeme do vesnice Dolní Hořice, přičemž se držíme stále zelené značky. Tady začíná opravdová výheň, jelikož následný kilometr jdeme po polňačce, kam slunce ostře pálí. Naštěstí brzy dosahujeme aleje košatých stromů na úpatí výrazného návrší. Trochu se divíme, že prakticky na každém pátém stromu je cedulka "vaše auto není trezor" a usuzujeme, že v tom největším návalu stojí auta návštěvníků jeskyně až v těchto místech. Přitom ke vstupu nám zbývá ještě asi půlkilometr.
Po 40 minutách prohlídky jsme opět nahoře, stačí pouze projít uměle zbudovanou chodbou a dýchá na nás vedro z venku. Chceme se trochu občerstvit a vstřebat zážitky, tak si jdeme do blízkého stánku koupit lahvové pivo a usazujeme se na mezičce naproti na rozbalenou karimatku. Ze svačiny nás však pořád vytrhují dotěrné vosy, kterých je tu až přespříliš. Nyní těsně před polednem se parkoviště poměrně zaplnilo, navíc jedna usmolená rodinka z omláceného karavanu (tzv. bílí cikáni) využívá stín stromů pro rozbalení pikniku. Nezdržujeme se tedy dlouho a po vypití lahváčů vyrážíme na další cestu. Od jeskyně prudce sestupujeme do údolí Chýnovského potoka na rozlehlé louky, kam zase pere slunce. Následuje jenom kousek cesty ve stínu lesa a jsme opět mezi poli. Naštěstí už je na dohled městečko Chýnov, kde hodláme počkat na motorák a svézt se asi 10 km do Tábora. Mohli jsme pokračovat sice pěšky po turistických značkách, ale v dnešním 30-ti stupňovém žáru je to nemyslitelné. Po silnici docházíme k Chýnovu a my máme to štěstí, že místní nádraží je položeno na okraji obce, kam nyní právě přicházíme. A aby toho štěstí nebylo málo, hned u přejezdu nás pestrými slunečníky piva Svijany a vývěsním štítem vítá HOSPODA! Teď v poledne je prázdná, pouze u jednoho stolu popíjí zřejmě kamarádi zdejší servírky. Objednáváme tedy orosené Svijany a pídíme se po odjezdu nejbližšího vlaku do Tábora. Osazenstvo hospody si není jisté, ale díky mobilu zjišťujeme, že motorák pojede zhruba za půl hodinky. Takže paráda! Jídlo tady rozhodně nestihneme, takže rychle dopít chladivý mok a vyrazit k nedaleké nádražní budově.
Motorák nám jede během pár minut, zhruba ve 13:15. Jediný vagón je narván k prasknutí, přesto se nám daří usadit a těch pár stanic nemusíme trávit ve stoje. Do Tábora dojíždíme o půl druhé. Tady máme důležitý úkol – najít domluvenou ubytovnu a využít její pohostinnosti. Dle plánku z internetu a GPS míříme do ulic rodinných domků v jižní části města, což je od nádraží poměrně nedaleko. Stačí nějakých 15 minut a jsme u fotbalového hřiště, u nějž je postavena jednopatrová víceúčelová budova sloužící jako zázemí klubu a samozřejmě i jako ubytovna a restaurace (Loc: 49°24'23.889"N, 14°40'52.489"E). Zkrátka něco jako v Třebíči sportovní hala v Domcích. Tip na ubytovnu Sport jsme našli kde jinde než na internetu, dopředu avizovali mailem náš příjezd a nyní kontaktujeme po telefonu majitelku paní Vaňkovou. Za chvíli prý přijede, takže se jdeme usadit do prázdné recepce a čekáme. Kolem půl třetí paní přijíždí, takže jdeme zaplatit a ubytovat se (170 Kč/os./noc). Pokoje se nacházejí v patře. Tedy: žádný luxus, jedná se o klasickou ubytovnu socialistického střihu se starými patrovými postelemi, několika skříněmi a umyvadlem. Sprchy a WC jsou samozřejmě společné na chodbě. Kromě nás tu jsou ubytovaní ještě zhruba tři maníci spadající do kategorie "pracující bezdomovec" – zkrátka chlapi, kteří jsou sice zaměstnaní, ale putují po republice od ubytovny k ubytovně. Momentálně mají obsazenou celou kuchyňku a zavařují nějaké ovoce. To nám ale nevadí, kuchyňku potřebovat nebudeme. Po obsazení pokoje jdeme spáchat důkladnou očistu do sprch. Ani nemusím zdůrazňovat, jaká je balada se po dvou propocených dnech vydrbat v teplé vodě! Odpoledne všichni tři svorně vytuháváme na "bidlech" a spíme až do večera. Po probuzení zjišťujeme, že se dokonale zatáhla obloha a co nevidět začne pořádná "buřina". Exkurze do centra Tábora se tedy odkládá na pozdější dobu, snad se bouřka přežene. Do toho nám volá taťka a varuje, že předpověď hlásí četné přívalové deště a prudké bouřky. Ujišťujeme ho, že jsme na ubytovně a ne někde pod stanem, a že právě jedna taková bouře řádí nad Táborem, tak ať se v Třebíči těší na její příchod o něco později. Na radu jednoho spolubydlícího "bezdomovce" jdeme prozkoumat přilehlou hospodu, kde se prý dobře a levně vaří. Je to jednoduché: na našem svazku klíčů (od ubytovny a pokoje) máme ještě třetí klíč, který nám zaručuje průchod na konci dlouhé chodby přímo do lokálu – takže nemusíme celý dlouhý objekt obcházet venkem v dešti. Hospoda je klasická fotbalová, všude po stěnách fotky klubů, poháry a jiné fotbalové artefakty – a samozřejmě obrovská plochá televize. Je tu jen pár štamgastů, v pohodě tedy usedáme, ale hostinský nám s lítostí oznamuje, že hotovky z jídeláku bohužel dnes z nějakého důvodu nejsou (je neděle, asi nevařili). Nicméně nám nabízí, že udělá nějakou cenově přijatelnou minutku. Volíme tedy obligátní smažák a kupou hranolků a jen se oblizujeme. V hospodě trávíme zhruba hodinku. Venku stále vytrvale poprchává, ale zdá se, že by mohlo už konečně přestat. Naše tužby se plní, nakonec přestává pršet. O půl osmé se tedy odhodláváme k návštěvě historického centra Tábora a vyrážíme do ulic. Navracíme se jakoby směrem k nádraží a míříme na parkově upravené Husovo náměstí. Tady chvíli hledáme kešku (byla ukryta v dutém kmeni) a obdivujeme pěkný Husův památník a také starodávnou meteostanici. Odtud pokračujeme rovnou širokou ulicí 9.května, jakousi výstavní obchodní třídou. Za světelnou křižovatkou konečně vcházíme do křivolakých uliček středověkého husitského města. Ulička Pražská nás posléze přivádí na krásné Žižkovo náměstí, kterému dominuje věž kostela Proměnění Páně a neméně i věž nad Husitským muzeem. Jelikož ještě zbývá trochu světla, v rámci možností si náměstí obcházíme a fotíme. Pozastavujeme se i u sochy Jana Žižky s jistou "haluzkou" v ruce (jak byla nazvána ve filmu Černí baroni), což je vlastně husitský palcát. Shodou okolností někde v těchto místech byl několik dní po válce veřejně pověšen jakýsi Ryneš – zdejší těžký kolaborant. Za války z pozice ředitele zdejšího gymnázia sviňsky udával a tvrdě perzekvoval vše, co bylo české – takže ho zde na táborském náměstí stihl spravedlivý veřejný lynč.
Dost obav máme ale ze stále černější oblohy a mraků, které se nad město viditelně valí od západu. Přidáváme tedy do kroku a hlavní ulicí se navracíme do našich končin, přičemž tentokrát volíme návrat ulicí Budějovickou. Zde už ale začíná pršet a sotva docházíme do naší čtvrti, začíná děsná průtrž. Ještě jeden blok zvládáme běžet, ale proudy vody jsou tak mocné, že bereme s povděkem jedno zádveří a schováváme se pod něj, je to akorát tak pro tři lidi. Čekáme pět, patnáct, třicet minut a z oblohy se stále lijí doslova hektolitry vody, úplná vodní stěna – zkrátka takovou průtrž jsme už dlouho nezažili! Do toho neskutečné hromy a blesky. Přímo nad baráky, kde se schováváme, je právě ta největší spoušť a blesky mlátí pár kroků od nás. Ulice a chodníky se změnily v potoky a řeky, ve vozovce proudí určitě 5-10 cenťáků vody a kanály samozřejmě nestíhají. Snažíme se udržovat pozitivní náladu, například hláškami typu: "Představte si, kdybysme teď byli pod stany!" Z našeho úkrytu se stále nemůžeme odpoutat, byť to je na ubytovnu blbých 300 metrů! Po třičtvrtě hodince se snad bouřka trochu přesouvá a průtrž slábne (nebo si to aspoň namlouváme) a odvažujeme se vyběhnout směrem ke Sportu. Sice jsme za ten kousek promočení od hlavy až po paty – ale jsme pod střechou! Jdeme se vysprchovat do horké vody, v rámci možností rozvěšujeme mokré oblečení po pokoji a ještě než tvrdě usínáme, blahořečíme našemu plánu, ve kterém jsme na druhou noc počítali s touto ubytovnou – to bylo zkrátka obrovské štěstí!
Pondělí 3. srpna
Uklízíme pokoj na ubytovně, balíme věci, krátce snídáme, a dle dohody s paní správcovou necháváme klíč zevnitř zámku. V ulicích směřujeme opět směrem k nádraží, ale nyní se vlakem nepovezeme. U nádraží jsme totiž viděli Penny-market, kde si nyní chceme doplnit zásoby, především pití. Krátce po desáté hodině procházíme opět parkem Mistra Jana Husa a známou ulicí do historického centra. Na prostorném náměstí TGM se stává další humorná příhoda, nad kterou se pak bavíme na celé kolo: Kotel s Milanem jdou trochu napřed, přičemž je – jako asi další desítku lidí, kteří v ten moment právě prošlo – oslovuje mladá dívka: "Dobrý den, zajímáte se o lidská práva?!" třímaje v ruce nějaký srdceryvný plakát se zuboženými černými otroky. Jde o tu samou flignu, jako když vás v supermarketu neúnavně oslovují vlezlé slepice s nabídkou nějakých voňavek. Nikdo si jí vůbec nevšímá, ale u Biňi se setkává s nebývalým úspěchem! Na nekonečnou otázku "Zajímáte se o lidská práva?" jí Biňa tvrdě odpovídá: "No samozřejmě – dnes a denně!!!" jakoby od rána do večera nedělal nic jiného, než se zabýval problémy porobených indiánů. Slepice je snad ještě víc nasr***jší, než když ji sto lidí vytrvale ignoruje :-)) U velkého turistického rozcestníku na náměstí Františka Křižíka si ještě ujišťujeme naši dnešní trasu: nejprve po zelené ke kostelu Klokoty, a k Lužnici sestoupíme až u lávky Harrachovka. Směřujeme zase na Žižkovo náměstí, kde využíváme služeb infocentra a nakupujeme několik pohledů pro naše kamarády. To znamená ještě kratší zastávku na lavičkách u muzea a teprve v 11 hodin definitivně vyrážíme na dnešní dlouhé putování. Temnou středověkou bránou podcházíme pod věží do křivolakých uliček. Shodujeme se, že historické centrum Tábora je o mnoho atraktivnější než třebíčské památky – ale možná to bude jen tím, že v Třebíči to dlouhá léta známe. Tady jsme poprvé, ale zkrátka jsme jedinečností husitského Tábora unešeni. Klokotská ulička klesá dále k Bechyňské bráně, ale ještě před ní registrujeme zelenou značku a ta odbočuje vpravo na dlouhé schody, vedoucí do parkově upraveného zalesněného údolí. Protéká jím Tismenický potok. Na druhé straně nás čeká dlouhý výstup starodávnou lipovou alejí na protější stranu, jíž se říká Klokoty. Návrší vévodí překrásný poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie s mnoha věžičkami. Otevírá se odtud i pěkný pohled zpět na centrum Tábora i okrajové čtvrtě. Zelená značka nás vede podél ohradní zdi rozlehlého hřbitova a posléze zabočuje vlevo k zalesněnému svahu, který spadá až kamsi hluboko k řece Lužnici. Nicméně my budeme sledovat značku po hraně údolí. Za pár minut docházíme ke kapličce U Dobré vody, kde si dáváme kratší přestávku, kterou využíváme k najití zdejší kešky. Kaplička je hezky zrekonstruovaná a pramen přímo stvořený k občerstvení. Na dalších dvou kilometrech se stezka klikatí po hraně a posléze úbočí hlubokého údolí, v příjemném stínu stromů. Kolem poledne definitivně klesáme do údolí Lužnice a tuto nádhernou řeku přecházíme po visuté betonové lávce zvané Harrachovka. Lávku zbudoval zdejší agilní odbor KČT v letech 1940-41 – jak hrdě hlásá tabulka na rozcestníku. A není to první účelová stavba tohoto typu, která údolí Lužnice zpřístupnila turistům – však se s další zajímavostí ještě setkáme... Měníme barvu značení: zelená zde končí, dále budeme pokračovat po červené po proudu řeky. Jsme trochu zvědaví, jestli Lužnice dostojí své pověsti oblíbené vodácké řeky, ale v těchto místech je proud dosti dravý s mnoha kameny v korytě. No uvidíme dále, zda nějaké vodácké konvoje spatříme. Stezka vede příjemným stínem o něco výše nad břehem. O kilometr dále narážíme na první hučící splav a na druhé straně se vyjímá krásný Kvěchův mlýn se zářivě bílou fasádou, což je rozhodně námět na pěkné fotografie. Chvíli si zde dáváme přestávku a vyhlížíme vodáky. Na klidné hladině nad splavem v dáli pluje jediná pramice, ale podle všeho jsou to nějací chataři – jinak nikdo! Mimochodem, chat jsme na protějším břehu viděli za ten kousek nespočet. Naštěstí naše strana je úplně liduprázdná, potkali jsme jen několik ojedinělých výletníků a cyklistů. Kolo se však do tohoto terénu rozhodně nehodí – stejně jako na krkolomné stezky u nás na Oslavce, Jihlavce či Dyji. Za další zákrutou, asi o další kilometr dále, vidíme na protějším břehu svérázný rukou psaný billboard: Hospoda! Pivo, limo, jídlo. 250m! Je nám jasné, že se blíží pořádné vodácké tábořiště se vším, co k tomu patří – živý kemp, opečené párky, sud piva, víno, ženy, zpěv... :-) Za dalším meandrem řeky se nám na protější straně zjevuje další hučící splav se šlajsnou, historický mlýn, dokonce i s obrovským mlýnským kolem a... úplně prázdná louka s několika opuštěnými vyšisovanými stany, které tu jejich majitelé zanechali snad někdy předloni! Po vodácích ani stopa, loď veškerá žádná. Mlýn se jmenuje Matoušovský – stejně tak i turistický rozcestník na naší straně. Ani v mapě avizovaná lávka zde neexistuje, takže nezbývá než pokračovat dále. Ještě chvíli je na druhé straně početná chatová osada, pak už následuje zase opuštěná divočina.
O půl druhé docházíme k rozcestníku Breda (podle protějšího Bredova mlýna), kde se odpojuje zelená značka, kterou jsme označili jako možnou "únikovou" v případě špatného počasí. Nyní je ale stále krásně, což nebrání pokračovat v postupu podél řeky. Záhy narážíme na další jedinečnou turistickou zajímavost v údolí Lužnice – unikátní tunel pro pěší, vystřílený v mocné skále, která spadá až k hladině řeky. Pamětní tabulka na skále sděluje, že tunel byl zbudován opět KČT v letech 1938-39 o délce 32 metrů. Procházíme tuto zajímavost o můžeme jen obdivovat nadšení tehdejších stavitelů. Následně se protější břeh rozšiřuje v louky, je tam i nějaká hájenka. Do třetice nám v našem putování pomáhá svérázná visutá lávka, která opět překonává strmou skálu na našem břehu – vystoupáváme po několika schůdcích nahoru a v délce asi 30 metrů kráčíme poměrně vysoko nad hladinou Lužnice. Za skálou vytváří řeka mohutný táhlý levotočivý oblouk, což nám dle mapy připomíná, že jsme se dostali až pod zříceninu Příběnice. V těchto místech také po delší době potkáváme první lidi (několik děcek s mamkou), což značí, že jsme se zase trochu přiblížili civilizaci. U infotabule se můžeme cosi dočíst o zřícenině Příběnice, která se nachází ve strmém svahu kdesi nad námi.Ale popravdě řečeno, máme toho v nohách už celkem dost a zajímá nás spíše nějaké posezení u pivka a párku, než se škrábat někam do strmého kopce k rozpadlým zdím. Necháme se tedy zlákat nabídkou nedaleké výletní restaurace při zdejším penzionu. Ubytování v tomto objektu vypadá na nóbl kategorii (skutečně dle jejich webu je zde nocleh za bezmála pětistovku!), ale posezení pod slunečníky před pěknou hospůdkou s výhledem na meandr řeky si ujít nenecháme. U ochotné slečny objednáváme pivko, opečené párky a polívku – což znamená trochu pozdní oběd, ale zato pořádné nasycení na dnešním dalekém putování. Nedaleko u řeky registrujeme jakési molo coby "parkoviště" pro vodáky. Ptáme se proto slečny, jak to vůbec s těmi vodáky na Lužnici je a dostává se nám vysvětlení, že se pár vodáků s loděmi tady vyskytuje snad jen o víkendech. Nasyceni se o hodinku později zvedáme a vydáváme se po červené na další cestu. I od Příběnic vede "úniková cesta", po níž bychom se mohli dostat k vlaku do Malšic. Počasí je ale stále vyhovující (polojasno), takže není důvod nepokračovat dál podél Lužnice. Kolem čtvrté hodiny se břehy opět rozšiřují, na druhé straně je nějaký velký tábor z dob socialismu, a i na naší straně vidíme v řece pár koupajících se děcek a na břehu další "vodácký billboard". V dalších okamžicích se naše červená značka napojuje na úzkou silničku, přičemž přicházíme k turistické chatě Lužničanka. Zdá se, že toto zařízení funguje, ale návštěvník opět žádný. Živěji je až o několik kroků dále. To přicházíme konečně do pořádného vodáckého Kempu Country Bečice s bufikem a velkou loukou pro stanování. Je ale naplněn sotva z desetiny, a to ještě převážně karavany. I lidi jsou jaksi otrávení – že by následek včerejší bouře? Stánek s občerstvením je sice otevřen, ale lavičky před ním zejí prázdnotou. (pozn: cena za osobu/noc 25Kč, stan taktéž 25Kč). Už sice řešíme otázku dnešního noclehu, ale máme jasno: "Tady to nemá smysl, zkusíme jít ještě dále a třeba narazíme na příhodnější zařízení..." Mapa sice oplývá značkami tábořišť a kempů, ale to jsme se šeredně spletli (jak jsme zjistili po zbytek dnešního putování). V itineráři vandru jako další variantu přespání máme vytipováno rekreační zařízení Stavorek, které se nachází asi o kilometr dále (v té době mělo dokonce i prezentaci na webu!). Skutečně po chvíli registrujeme před námi červené střechy typizovaných chatiček, ale když přicházíme blíže, zdevastované ruiny někdejšího dětského tábora nám doslova berou dech. Vše dávno opuštěné, neudržované, hlavní budova s hrdým štítem "Stavorek" zeje prázdnotou, okna slepá a zarůstá lebedou! Tady už minimálně dva roky nikdo nebyl... Následuje ruina Suchomelova mlýna a z nějakých nepochopitelných důvodů dnes uzavřená hospoda "Ve mlejně", která jinak zřejmě normálně funguje. Tedy další černé křížky nad pověstí "vodácké a turistické Lužnice"...
Od Stádleckého mostu můžeme pokračovat po obou stranách řeky: naše červená přechází most na pravý břeh. Po levém břehu vede pro změnu modrá. Volíme tedy stále červenou a za mostem zabočujeme k jakémusi starému stavení, které celé obcházíme. Následuje zarostlý a neudržovaný úsek po rozbláceném břehu, takže si říkáme, že jsme měli raději pokračovat po modré... Dá se tedy říct, že úsek od Stádleckého mostu až po Oltyšský potok byl nejhnusnější z celého putování – mokrá třímetrová tráva plná hovad, sotva metrová stezka rozblácená, no zkrátka humus. U Oltyšského potoka docházíme k rozcestníku Liška, dále se nacházejí už zase nějaké objekty rekreačních zařízení. Cesta se mění v úzkou asfaltku. Máme ale smůlu, ani tady o možné nocležiště nezavadíme: veškeré objekty mají totiž charakter nějakých podnikových rekreačních zařízení, i to osazenstvo si nás měří jaksi podmračeně... Nesympatický úsek graduje u luxusního oploceného areálu s tartanovými kurty, zbrusu novými chatkami, přičemž na kurtech mohutně cvičí početná spartakiádní skupina v jednotném rytmu. Tabule u vstupu hlásí, že toto socialistické zařízení patří Univerzitě Karlově a tudíž na oploceném asfaltovém parkovišti parkují samí "Áčkaři". Nejvíce v tuto chvíli zuří samozřejmě Biňa, který studoval v "sousedním" slovutném ústavu ČVUT: "Beztak tam měli papaláši něco podobného a existenci nám samozřejmě zamlčeli," suše uzavírá Biňa. Jelikož nám mapa avizuje lávku překonávající zde Lužnici do protilehlého kempu Papírna, scházíme okolo snobského areálu k řece, ale žádnou lávku zde nevidíme. "No nic, půjdeme do nedalekých Dobronic a tam už bychom měli nocleh definitivně rozseknout," plánujeme dnešní poslední etapu. Kousek za areálem se červená značka začíná šplhat po svazích bočního údolíčka. V krátkém a strmém úseku se tak dostáváme vysoko nad údolí Lužnice a vycházíme z lesa na louky s fantastickým výhledem do kraje i do hlubokého údolí – u starobylého kostelíka Panny Marie. Už toho máme v nohách opravdu dost, tak svorně házíme batohy do trávy a sebe taky :-) Chvíli odpočíváme a pak se jdeme kochat pohledy do krajiny. V dálce dominují chladicí věže Temelína a úplně na obzoru hřeben Blanského lesa a předhůří Šumavy. Je tady krásně, ale možnost noclehu zde zamítáme, neboť při eventuelní bouřce je kostelík jasným cílem blesků. Sestupujeme tedy do nedalekých Dobronic, kterým vévodí vysoká válcová věž zdejší zříceniny, vystavené na vysoké skále nad Lužnicí. I tady je za jednou ze stodol ze skály pěkná vyhlídka přímo dolů na řeku se širokou nivou okolo.
Ještě máme v záloze jeden tip z internetu, a sice kemp a chatky "Makar", což nakonec avizuje i tabulka u mostu a navádí nás kamsi do kopečka. Přivádí nás k osamělému stavení s posečenou loukou a ceníková tabulka stanoví, že za tento "luxus" bez jakéhokoli sociálního zázemí bychom zaplatili každý bezmála stovku!!! Majitel? Samozřejmě nějaký vychcaný Pražík... Přes louku je na dohled les (asi kilometr), takže se rozhodujeme: půjdeme podél řeky k tomuto lesu a tam to definitivně zapíchneme. Vždyť už je půl osmé! Navracíme se tedy k červené a od mostu pokračujeme dále – přes louku s nemnoha stany a karavany. Vypadá to jako divoké tábořiště, ale bezpochyby i tato lokalita patří vyčuranému "panu Makarovi". Široko daleko žádná buňka se sprchy a záchody, nasráno bylo v šábí u řeky. Svorně tedy nadáváme na tento druh "podnikání" spadající kamsi do roku 1990 – a i nyní důrazně doporučuji: jakýsi "Makar" v Dobronicích u Bechyně "NEBRAT"!! Za svérázným cikánským lágrem překonáváme děsně zarostlou a podmáčenou louku. Teoreticky tudy vede červená značka, ale úsek je rozhodně na hranici průchodnosti. Asi 500 metrů nalevo registrujeme na okraji lesa pár chat a na povlovné louce několik zarostlých mezí a remízků – tam by mohl být nějaký příhodný plácek pro naše stany. Za děsnou promáčenou loukou se napojujeme na polňačku a v pěti minutách už hledáme příhodné místo na vyhlédnuté loučce nad druhou mezí. Na dohled je sice osamělá chata, ale tam zjevně nikdo není, takže bychom neměli nikomu vadit. Stavíme tedy stany a zabydlujeme se: opět Milan+Kotel a sólo ve svém velkoprostorovém apartmánu Biňa. Obloha nevěstí nic dobrého, nyní večer se dokonale zatáhlo a k dešti není daleko. Skromně tedy večeříme a chystáme se do hajan. Sotva se zabalíme do spacáků můžeme dle stále se stupňující intenzity kapek o plachtu konstatovat: "Prší!" A v noci už solidně lije...
Úterý 4. srpna
Trasa do Tábora je vedena velmi zajímavě s mnoha ostrými oblouky a stoupáním. Však také zhruba 25-ti kilometrovou vzdálenost překonáváme za 50 minut! Jízda je to ale pěkná s mnoha zajímavými výhledy do krajiny, určitě to stálo za svezení. Nakonec se objevuje panoráma Tábora a do města sjíždíme v dost ostrém klesání – shodou okolností do té čtvrti, kde se nachází "naše" ubytovna Sport. V Táboře se loučíme s Biňou, neboť ten bude pokračovat přímým rychlíkem do Prahy. Naopak my (Třebíčáci) se nejprve musíme přesunout na opačnou stranu, do Veselí nad Lužnicí a odtud už nějakým tím budějovickým rychlíkem pojedeme na Jihlavu. Ve Veselí je zhruba hodina času, tak hledáme vhodnou občerstvovnu. Nakonec bereme zavděk nádražní restaurací, kde se zastavil čas tak někdy v roce 1985. Nicméně čepují Pardála a ani levné jídlo zde není k zahození, takže vydatně obědváme. Posléze nastupujeme do našeho rychlíku, který nás bez přestupování odpoledne přiváží do naší rodné Třebíče.
Celkem ujito: 52 km. (zapsal Kotel, foto Kotel&Milan) Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net. | |||||||||||||
