Čtvrtek-neděle 11. - 14. června 2009
Trasa:
Autem: Třebíč – Brno - Olomouc - Žilina - Ružomberok - Podbanské
Program: v pátek túra Dolinou Zeleného plesa a dále na Svišťovku (2037 m n.m.), v sobotu ze Štrbského na Popradské pleso, výstup na Ostrevu (1966 m n.m.) a na Batizovské pleso, večer regenerace v termálech Bešeňová.
Účastníci: Pedál, Smolda, Kotel, Čenich, Jarmil, Eman, Trnky, Pilník, Burdych, Dlouhán.
Počasí: proměnlivo, deštivo, sníh, od 3° do 20°C.

Z našich výprav do Tater se stala již jednoznačně tradice! Na letošní jubilejní páté dějství tohoto podařeného podniku se nahlásil rekordní počet zájemců – rovných deset. Je to zřejmě maximum lidí, které lze do Jurovy chaty v Podbanském umístit. Letošní velehorskou akci jsme chtěli pojmout dosti velkoryse: namlsaní loňským výstupem na Rysy jsme si i letos naplánovali atraktivní výstup na další z turisticky přístupných vrcholů – Jahňací štít. Jednou to ale přijít muselo – ze všech pěti ročníků jsme si letos "vybrali" bohužel to nejhorší počasí. Na Chate pri Zelenom plese jsme tedy vzhledem ke krajně nepříznivým podmínkám výstup "odpískali" a zvolili náhradní trasu. I druhý den nás počasí trochu pozlobilo. Avšak díky odolnosti a houževnatosti všech účastníků se nakonec i letošní Tatry vydařily na výbornou!

Čtvrtek 11.6.2009
V přípravě bylo dohodnuto, že vyrazíme jako obvykle ve čtvrtek odpoledne. Ačkoli jsme koketovali s myšlenkou, že letos pojedeme již ve středu, nakonec jsme se přece jen přizpůsobili těm, kteří od středy nemohli, abychom je nepřipravili o hodnotné zážitky. Vzhledem k počtu zájemců byla tedy tentokráte domluva o něco komplikovanější. Co se týče dopravních prostředků, i letos čelo pelotonu vedl osvědčený Pedálův "uhlák", za nějž se připojil Dlouhánův ředitelský Hyundai Tuscon.
I přes průtrž mračen se nám daří od 14 hodiny postahovat účastníky po Třebíči tak, že se všichni scházíme v 15 hodin u třebíčského Kauflandu, jak bylo dohodnuto. Díky Čenichově iniciativě může odpadnout návštěva "Voňavého stánku" na Brněnské, protože zásobu uzenin na sobotní rožnění nakoupil v předstihu v neméně osvědčeném Doležalově řeznictví ve Starči. Stejně tak máme nakoupeny vody, společný chleba – a to i ten tekutý v podobě Budvárku. Od legendární návštěvy tohoto českobudějovického pivovaru už zásadně nepijeme nic jiného :-) Nezbývá tedy, než se rozsadit do našich vozidel a vyrazit na dlouhou cestu. Uhlák obsazují Pedál, Smolda, Čenich, Pilník, Eman a Jarmil, do teréňáku se uvelebují Dlouhán, Trnky, Kotel a Burdych. Vyrážíme směr Náměšť nad Oslavou a Velké Bíteš, kde se napojujeme na dálnici D1.
Letos naštěstí nedochází k experimentům s trasou a pokračujeme tedy po osvědčené a rychlé cestě na Brno a Olomouc. Kousek za Olomoucí po dvou hodinkách jízdy zastavujeme na krátký odpočinek a na čurání (tekuté zásoby plechovek se totiž rapidně vyprazdňují). Dále pokračujeme na Hranice, kde dochází k jedinému menšímu zakufrování díky nově prodloužené dálnici. I "poslední" pumpu na českém území navigátor ve vedoucím uhláku jaksi nevystihl, protože tu skutečně poslední v Horní Bečvě elegantně míjíme v domnění, že je pak ještě jedna (není). Přes slovenský Makov se dostáváme až do Bytče, kde už je sice dálnice do Žiliny, ale my jedeme po "staré" silnici I/18. Za Žilinou v okolí Strečna je poměrně zasekaná doprava z důvodu opravy vozovky a výstavby záchytných sítí ve skalách, umocněná ještě nějakou nehodou. Naštěstí v několikakilometrové koloně netrčíme dlouho. Pak už přes Martin a Ružomberok dojíždíme na Liptov a z podtatranské dálnice odbočujeme u Liptovského Hrádku směr Podbanské. Odbočku za mostem do lesa se nám daří bez problémů najít. Na chatu dojíždíme za tmy, kolem půl desáté.
Následuje vybalení bagáže a obsazení paland a válend. Dole se usazuje osvědčená sestava pod dohledem Smoldy, nahoře opět Čenich, Kotel, Eman a spol. Na Burdycha a Pilníka už zbývají místa bohužel jen na karimatkách. Dalo by se říct, že tímto počtem 10 nocležníků je kapacita Jurovy chaty vyčerpána – pokud by tedy někdo nechtěl spát venku s medvědy :-)
Krátce nato se scházíme dole k válečné poradě. Počasí bylo cestou (a i nyní je) jedno z nejméně jistých, co jsme kdy v Tatrách zažili. Musíme se tedy pokusit vhodně rozvrhnout itinerář túr s ohledem na možnou nepřízeň. Záměrem je opět jít jednu těžkou a jednu lehčí túru – jenže kdy a jak? Kotel věří předpovědi a navrhuje, abychom těžší šli v sobotu, kdy snad má být polojasno a beze srážek. Naráží však na těžkou oponenturu, která zní tak, že zítra bychom se přece jen měli pokusit o Jahňací štít: pokud shledáme podmínky na Zeleném plese (předpolí výstupu) jako nevhodné, otočíme to na Svišťovku. Nakonec je na pátek schválena právě tato navržená varianta, což se nakonec ukázalo jako prozíravé. Nechceme už dále ponocovat a před náročným dnem se odebíráme k spánku.

Zahájení páteční výpravy na parkovišti u Kyslého prameňa (920 m n.m.)

Na mostíku v Dolině Kežemarské Biele Vody.

Pátek 12.6.2009
Budíček byl dohodnutý na šestou hodinu, což taky všichni dodržujeme. Snídani věnujeme nezbytnou půlhodinku a pak vyrážíme na cestu. Po Cestě slobody, obkružující všechna významná tatranská střediska, dojíždíme až do Tatranské Lomnice. Musíme však ještě popojet o něco dále, až za Tatranské Matliare. Tady se nalevo od silnice nachází parkoviště se strážní budkou a rozcestník Biela Voda - zast.SAD. Zastavujeme a hned jsme samozřejmě hlídačem zkasírování o parkovné. Nahazujeme bagáž na záda a studujeme rozcestník. Nacházíme se ve výšce 925 m n.m. a od parkoviště nás povede žlutá značka až na Chatu pri Zelenom plese, přičemž tento úsek bychom měli dle směrovníku zdolat za 2,5 hodiny. Vyrážíme tedy na cestu – je 7:45.
Hned za parkovištěm se můžeme pokochat pohledem na sluncem osvětlené Skalnaté pleso se stanicí lanovky. I tady dole je zatím krásně slunečno. Nicméně optimismu poněkud ubírají temná oblaka, do kterých se už halí štíty nad Skalnatým plesem. Nahoře je tedy jistě pěkná sibérie... Nejprve vozová cesta povlovně stoupá Dolinou Kežmarské Biele vody. Tento bystrý tok přecházíme zanedlouho po dřeveném mostku, ještě o něco dále docházíme k rozcestí Šalviový prameň (1200 m n.m. - čas 8:15 hod.). Odtud i nadále pokračujeme po žluté, takže opět přecházíme říčku a po avizovaných patnácti minutách docházíme na další rozcestí – Kovalčíkova Polana. Zde se sice nachází dřevěný přístřešek s lavicemi, ale je dosud v chladném stínu, takže odpočinek na napití realizujeme až o něco dále při cestě u dřevené lesácké boudy (9:00 hod.). Za další čtvrthodinku se dostáváme do míst, kde les řídne a začíná se objevovat kosodřevina.
Vcházíme do Doliny Zeleného plesa a odhalují se nám tudíž krásné pohledy na okolní hory a štíty. Nelze nepřehlédnout typickou štíhlou homoli Jastrabiu vežu, o které víme, že se vypíná přímo nad Chatou pri Zelenom plese. Ta ale ještě pochopitelně vidět není. Starosti nám však dělají doslova ledově šedé mraky, které zahalují okolní nejvyšší štíty, Jahňací nevyjímaje. Při zpětném pohledu je naopak dobře vidět hřeben blízkých Belianských Tater, dle mapy odhadujeme, že se může jednat o Predné Jatky, Velký Košiar atd. Náš dílčí cíl – Chatu pro Zelenom plese – poprvé máme možnost zahlédnout mezi kosodřevinou v 9:30 hodin. Je už opravdu nedaleko, slabou čtvrhodinku klidné chůze. Mezitím ještě míjíme první sněhovou plotnu a otevírá se nám nezapomenutelný pohled na krásnou horskou chatu s hučícím splavem, klidnou hladinou Zeleného plesa (1551 m n.m.), sevřenou majestátnými horami. Kromě Jastrabej veže jen odhadujeme polohu vyšších horských velikánů, protože jak Kežmarský štít, tak i Čierny, Kolový i Jahňací, jsou zahaleny sněhovými mraky. Špičku odhaluje snad jen nejbližší Kozí štít napravo (2111 m n.m.) a Svišťovka nalevo, které se tyčí přímo nad chatou. Ještě zrakem posíleným dalekohledem zkoumáme klikatou kozí stezku k Červenému plesu – skutečně tam jdou nějací lidé, ale nahoře v Červené dolině až po Kolové sedlo (přístup na Jahňací štít) je souvislá vrstva sněhu. Postupně se tedy všichni scházíme v lokále Chaty pri Zelenom plese (9:50 hod.), abychom se poradili, co dál...

Chata pri Zelenom plese.

Chata vypadá zvenku velice pěkně, stejně tak je tomu i uvnitř – velice útulná, prostorná a prosvětlená samooblužná restaurace s výhledem na Zelené pleso, všude čisto a pořádek. Ceny též přívětivé; výtečná fazolovka s párkem zhruba za 1,30 €, lahvové pivo kolem 1 €. Naštěstí je u stolů poloprázdno, takže se pohodlně usazujeme. Při konzumaci rozličného občerstvení (většina z nás si dala polívku) začíná venku hustě pršet. Vidina výstupu na Jahňací štít se tak pomalu ale jistě rozplývá, navíc někdo z personálu chaty někoho z nás varoval, že cesta nahoru je kvůli množství sněhu uzavřena. Toto tvrzení je ještě umocněno dvěma Poláky, kteří přišli zároveň s námi a u batohů mají připnuty festovní horolezecké cepíny – ani oni s tímto vybavením se k výstupu vůbec nemají. Asi po hodince se přece jen odvažujeme ven a balíme se do nepromokavých bund. Chtěli bychom se aspoň pokusit vylézt k Červenému plesu a dál se uvidí. Zvýšený příděl deště, tentokrát i se sněhem, nás ale po čtvrthodince váhání v zádveří opět zahání do chaty: "Nedá se nic dělat, sice vypadáme jako blbci, ale raději ještě půlhodinku počkáme," komentujeme tento ústup a usazujeme se opět ke stolům. Na kuráž poroučí Pilník rundu demänovky.
Krátce po jedenácté opět vycházíme ven plni odhodlání. Padá sněhu snad ještě více! Dlouhán velí: "No podruhý se už vracet do chaty nebudeme, to bysme fakt byli za blbce!" takže definitivně výstup k Červenému plesu pohřbíváme. Rozhodujeme se tedy, že zamíříme opačným směrem – na Velkou Svišťovku a odtud na Skalnaté pleso. Pevným a odhodlaným krokem překonáváme mostík nad jezem k rozcestníku červené značky. Tady však odpadává Smolda spolu s Kotlem, Jarmilem a Burdychem: argumentují tím, že za mlhy a deště by z výstupu nic neměli a volí návratovou cestu směrem na Velké Biele pleso – též po červené značce. V podstatě vede druhou stranou doliny a přes rozcestí u Šalviového pramene nakonec vyústí na parkovišti, kde máme auta. Domlouváme se tedy, že tito odpadlíci přejedou potom s auty do Lomnice k lanovce, s níž přijede ze Skalnatého plesa tvrdší část výpravy.

Putování odolnější části členstva přes Velkou Svišťovku tedy nyní v podání Pilníka:
Vycházíme z Chaty pri Zelenom plese (1551 m.n.m.) a míříme směrem na Velkou Svišťovku (2037m.n.m.). Po přechodu plesa najednou Smolda zpomaluje a vzápětí se trhá skupinka ve složení Kotel, Burdych, Smolda a Jarmil, která se vrací k autu pohodlnější cestou. Šest statečných (Pedál, Dlouhán, Čenich, Eman, Trnkáč a Pilník) mírně stoupá kosodřevinou k Čiernému plesu (1579m.n.m). Na Čenichův popud voláme druhé skupince s tím, že se lepší počasí a pokud to chtějí otočit, tak na ně milerádi počkáme. Tato nabídka se však nesetkává s kladným ohlasem, takže pokračujeme sami. Pomalu se dostáváme nad kosodřevinu a čeká nás náročný výstup rozsáhlým suťovým polem, ve kterém je místy přes metr sněhu. Značka pochopitelně není vidět, směr postupu odhadujeme podle vyšlapaných stop. Když míjíme osamocený balvan, u kterého je sníh částečně odtátý, vidíme že cesta okolo něj je jištěna řetězy. Ve stěně vlevo spatřujeme malou jeskyňku, patrně sloužící jako útočiště nějakému zvířátku - doufáme, že ne medvědovi. Sotva máme suťovisko za sebou, začíná se zvedat silný vítr, který spolu se slabým deštěm a sněhem znepříjemňuje další postup (to ještě netušíme, co nás čeká další den). Vítr však aspoň zčásti rozfoukal mraky a chvílemi se otevírají krásné výhledy na Zelené pleso, k Bielým plesám na severu a částečně i na okolní štíty, i když vrcholky jsou stále v mracích. Potkáváme čtyři baby v kraťáskách, podkolenkách, tričku a pláštěnce. Šustění jejich pláštěnek ve větru slyšíme notnou chvíli před tím, než je vidíme. Traverzujeme a po chvíli se první Pilník pokouší zapřít o asi 30kg balvan, ten však okamžitě povoluje a po marném pokusu o jeho zadržení se valí dolů na nic netušící kolegy, kteří – jsouc varování řevem – hbitě uskakují. Šutr se naštěstí asi po 20 metrech zastavuje.

Na Velké Svišťovce.

Po avizované hodině a půl od Zeleného plesa se konečně dostáváme do sedla pod Velkou Svišťovkou. Mraky nad námi jsou pryč, vidíme modrou oblohu a přímo před sebou Jahňací štít osvětlený sluncem! Je krásně vidět cesta nahoru, nicméně od Belasého plesa výš je sníh, ve kterém jsou vyšlapané cestičky. Zajisté by to byla nádherná túra, ale ne za dnešního počasí. Rozhodujeme se, že vystoupáme krátkou odbočkou na vrchol Velké Svišťovky (2038 m n.m.), pořizujeme vrcholové foto a s pomocí panoramatické mapky zde umístěné se pokoušíme identifikovat okolní vrcholy, které jsou ale zčásti skryty v mracích. Stále svítí sluníčko, dokonce se na chvíli i tiší vítr a tak se kocháme - stojí to za to. Na východě Kežmarský štít, pod sebou Zelené pleso, nad ním Jastrabia veža, na JV Malá Svišťovka. Zdržujeme se zde téměř půl hodiny a poté začínáme sestupovat ke Skalnatému plesu (1781m.n.m.). Budeme sestupovat cca 250 výškových metrů, tedy zhruba polovinu toho, co jsme vylezli od Zeleného plesa. Pohodový chodníček, místy kytičky, sluníčko, pohoda, najednou asi 50 metrů před sebou registrujeme pohyb - svišť jak prase! Chvíli ho pozorujeme, on chvíli kouká na nás, nicméně brzo ho to přestalo bavit a zalézá mezi kameny. Pokoušíme se chvíli tiše čekat v místech, kde zmizel, ale brzy to vzdáváme a pokračujeme. Téměř nefouká, občas vysvitne sluníčko a potkáváme i nějaké turisty - dokonce s miminem na zádech. Docházíme ke hvězdárně a odtud je to k lanovce coby dup, jsme u ní chvíli po třetí hodině. Na okamžik koketujeme s myšlenkou pokračovat na Hrebienok a sjet dolů odtud, nicméně vzhledem k plánované návštěvě termálů kupujeme po 6,30€ lístky na cestu dolů. V ten okamžik dostáváme zprávu od Kotla, že čekají na parkovišti u lanovky, kde se vzápětí setkáváme.

A ještě jeden z typických pohledů na Chatu pri Zelenom plese: v pozadí Jastrabia veža.

Pokračuje Kotel v popisu sestupu měkčí skupiny:
od rozcestníku u chaty pokračujeme po červené, ale opačným směrem, než naši tvrďáci. Chodník dlážděný mohutnými balvany vytrvale stoupá vysokou kosodřevinou po úpatí Kozího štítu. Stoupání však není nikterak prudké, takže máme celkem slušné tempo. Ostrý vítr a krupky zmrzlého sněhu se nám opírají naštěstí do zad, ale i tak to není nic příjemného. Přívaly vody, ať už v tekutém nebo zmrzlém skupenství jsou opravdu nadprůměrné. Proto nám náhlý telefonát od Pilníka, zda se nechceme vrátit k Čiernému plesu, připadá jako pokus o hecířský vtípek. Na naší straně doliny je skutečně "čina". Začínají se otevírat pohledy na druhou stranu doliny, a i přes vodní stěnu celkem zřetelně rozeznáváme klikatý chodníček po strmém úpatí Svišťovky. Namáháme zrak, zda přece jen nezahlédneme naše kolegy – daří se nám až pomocí dalekohledu. Zcela bezpečně rozeznáváme žlutou bundu (což je Trnky) a dále červeného Pilníka, Čenicha i Emana. Ještě jdou celkem pohodlně, ale po čtvrthodince naši odvážnou skupinku vidíme zastavenou na pokraji velkého sněhového splazu: "Tak už jsou asi v řiti a budou to muset otočit," popichujeme je jakoby na dálku. Pokračování už ale nevidíme, protože naše stezka se odvrací severněji, čímž se dostáváme až za hřebínek a pohled do doliny se nám tímto uzavírá. Záhy míjíme jakousi vrcholovou kalužinu, dle mapy dokonce pleso (Trojrohé pleso). Dle GPS a mapy se nyní nacházíme v našem nejvyšším bodě trasy (1609 m n.m.). Dále po několika minutách následuje Velké Biele pleso, kde se u rozcestníku nachází přístřešek. Bláhově se domníváme, že nás trochu ochrání před nepohodou (aspoň na napití horkého čaje), ale je takový fukeř, že nemá ani smysl shazovat batohy. Akorát se o polorozpadlou nízkou stříšku mlátíme do hlavy! Domlouváme se tedy, že svačinku si dáme až někde v údolí. Musíme si dát trochu pozor na orientaci, protože červená značka zde končí. Dále pokračuje zelená (směr chata Plesnivec) a dvě větve modré: na sever do "Belanek" přes blízké Kopské sedlo – málem jsme to spletli, ale nakonec přece jen volíme tu správnou modrou: směr Šalviový prameň (dle mapy trvání sestupu 1:15 hod.).
Ještě asi 20 minut procházíme mokrou kosodřevinou, posléze začínají stromy přibírat na výšce a pak už sestupujeme podhorským lesem podél dravého potoka. V těchto chvílích se také krásně vyjasňuje! U turistického přístřešku se naše modrá napojuje na totálně rozježděnou lesní cestu, ale naštěstí je značka odkloněna na náhradní trasu, a sice přes provizorní mostek přes potok a hned za ním se napojujeme na žlutou značku, po níž jsme kráčeli dopoledne. Využíváme turistické odpočivky na rozcestí Kovalčíkova polana, kde rozvěšujeme zmoklé bundy na trámy a zahajujeme svačinu (čas cca 14:00 hod.). Během necelé hodinky pak scházíme na parkoviště k našim autům, kde můžeme trasu ukončit. Přemisťujeme se tedy do Tatranské Lomnice ke stanici lanovky a čekáme na naše kamarády. Sotva Kotel odesílá SMS, že "už čekáme", první parta akorát sjíždí do dolní stanice. Ve stánku na parkovišti si dáváme menší občerstvení a hodnotíme naše dojmy.

V pozdním odpoledni odjíždíme opět po Cestě slobody podél celých Tater. Ani se však na chatě nezastavujeme a míříme přímo na dálnici a do našeho cíle – termálů Bešeňová. Sem dojíždíme krátce po páté hodině. Narozdíl od jiných let si nyní kupujeme dražší dvouhodinovou vstupenku, která zaručuje přístup i do vnitřního bazénu a vířivek. Z původní ceny 11 € se nám daří vyjednat fantastickou skupinovou slevu na 10,80 na osobu :-) Jdeme se tedy naložit do horkých bazénů (cca 38°C) obohacených občas nějakým tím proudem či probubláváním. Jako vždy je to výborná regenerace a očista po namáhavém dni. I avizované vířivky nebyly špatné. Jak se dozvídáme, dnes je v Bešeňové poslední "mimosezónní" den, a to se zřejmě odráží i v malém počtu návštěvníků. V areálu je tedy poměrně volno. Možná ale i vzhledem k počasí – venkovní teplota neatakuje ani 15°C! Proto z bazénů prakticky ani nevylézáme. Čvachtání končíme před 19. hodinou a po dálnici míříme do Liptovského Hrádku do restaurace Smrek. Už se snad stalo pravidlem, že vždy rok co rok se změní vizáž interiéru restaurace. Letos z ní je už vlastně kavárna. Ale naštěstí se tady vaří pořád. Čekáme na jídlo sice poněkud déle, ale asi i díky množství návštěvníků lokálu, protože je pátek večer.
Po večeři už za tmy konečně dojíždíme na chatu. Následuje dlouhá debata o sobotním programu, přičemž se zase nemůžeme shodnout, jakou výpravu podnikneme. Kotel prosazuje výstup na Bystrou, jiní zase túru ze Štrbského plesa na Ostrevu. Nakonec vítězí druhá varianta. Ani tento večer dlouho neponocujeme (až na výjimky) a jdeme se uložit ke spánku.

Sobota 13.6.2009
Ani v sobotu nijak zvlášť neprotahujeme spánek, chceme si totiž Tater užít co nejvíce. Ke snídani na venkovní stůl u říčky Belé vedle chaty se odebíráme kolem sedmé hodiny a před osmou už vyrážíme na cestu. Tentokrát odbočujeme na Štrbské pleso (1350 m n.m.), kde chvíli hledáme vhodné místo k zaparkování. Vyjíždíme až nahoru nad železniční stanici na parkoviště před jakýmsi novým hotelem. Ještě chvíli čekáme, až nějaký Polák nabalí do auta svoje pruty a odjede na ryby, a můžeme obsadit uvolněné místo. Před odchodem sledujeme oblohu – rozhodně žádná sláva. Je zataženo, větrno a taky pěkná kosa. Vydáváme se po silnici jakoby směrem k hotelu FIS, ale na první křižovatce zpozorňujeme a hledáme červenou značku. Ta nás vyvádí ze silnice šikmo do lesa. Dlužno podotknout, že na Štrbském plese bylo takřka jako po vymření, návštěvníci prakticky žádní; jistě i "díky" špatnému počasí.

Na Tatranské magistrále cestou ze Štrbského na Popradské pleso.

Naše červená značka je vlastně známou Tatranskou magistrálou, které se dnes budeme držet. Od odbočky do lesa je obohacena naučnou stezkou s lesní tematikou, takže Dlouhán nám u cedulí upřesňuje a komentuje některé informace. Zprvu pozvolna stoupáme lesem na nevýrazné návrší Trigan (1481 m n.m.). Jednu chvíli jsme dokonce zahlédli i skokanské můstky na okraji Štrbského plesa. Na návrší se však přehoupáváme na stranu Mengusovské doliny. Na následujícím rozcestí s odbočkou zelené značky zůstáváme věrni červené magistrále. Posléze náš chodník začíná traverzovat mohutná suťoviska na úpatí štítu Patria (2202 m n.m.). Tím se nám otevírají krásné výhledy do Mengusovské doliny, na protější masiv Ostrevy a vzdálenější Popradský hrebeň. Dokonce se i vyjasňuje! Výhledy jsou opravdu krásné, takže se co chvíli zastavujeme a obdivujeme pěkné horské scenérie. Jak však mohou být hory krásné, dokážou být i zrádné a nebezpečné – to si uvědomujeme u pamětní tabule upozorňující pocestné na tragédii, která se zde odehrála v roce 1974: lavina v těchto místech zasypala nic netušící studenty na lyžařském výcviku a vyžádala si i několik obětí na životech.
Z úpatí Patrie scházíme k Hincovu potoku s pěkným dřevěným mostíkem, kde se též krátce zastavujeme. Z mostíku je pěkný pohled na Kôprovský štít, který ční v závěru Mengusovské doliny – doufejme, že tohoto velikána také někdy zdoláme. Zbývají už jen dvě zatáčky pohodlné lesní cesty a stojíme u asfaltové silničky u rozcestníku Nad popradským plesem. Jako vždy je pod přístřeškem nachystán nějaký ten náklad pro nadšence, kteří mají možnost vynést jej na legendární Chatu pod Rysmi. Vzpomínáme tedy na loňskou příhodu s jedním aktivním tatínkem, který krabice s mlékem naložil do batohů i svým malým ratolestem, čímž si u nás vysloužili přezdívku "Mlíkaři". Dnes ale pokračujeme po silničce dolů k Chatě Popradské pleso (1494 m n.m.). Ostatně hladina plesa už probleskuje vpravo mezi stromy, trvá to jen dvě minutky a jsme u chaty.
K chatě přicházíme v 10:15. Zatím pouze zrakem přeměřujeme klikatou stezičku stoupající po úpatí skalnatého vrchu naproti přes jezero. To je výstup na Ostrevu, který nás čeká. Na to je třeba se pořádně posilnit! Neváháme tedy a jdeme do restaurace chaty. Už jsme zde byli loni po sestupu z Rysů. A i dnes je lokál poloprázdný. Usedáme tedy k "našemu" stolu a objednáváme polívku, pivko a čaj. Opět se na stole objevuje runda demänovky. Ke vší smůle se ale dosud nadějné počasí kazí! Skrz okna vidíme, jak hladinu plesa začíná skrápět déšť. Dnes však výstup nikdo nevzdává, takže o hodinku později můžeme zavelet k akci. U spodního rozcestníku pod Ostrevou stojíme v 11:20. Déšť bohužel neustává, ale to nám nic neubírá na odhodlání. Začínáme stoupat v nesčetných serpentinách do příkrého vrchu. Jak to zespodu vypadalo drsně, nyní zjišťujeme, že to zase nějaký extra trhák není. Spíše nám dává zabrat stále sílící vítr a déšť měnící se ve zmrzlé krupky, které nepříjemně šlehají do obličeje i přesto, že máme kapuce těsně utažené. Sem-tam se v zatáčkách ostrých serpentin zastavujeme a obdivujeme krásné pohledy na Popradské pleso a přilehlé horské štíty.

Pohled na Popradské pleso z výstupu na Ostrevu.

Na klikatém úseku se značně trháme. Karavanu vede Burdych s Emanem a Pilníkem, naopak Smolda a spol. si vykračují o několik zatáček vzadu. K vrcholovému rozcestníku (1966 m n.m.) se tak dostáváme okolo 13:15. Tady jsou poryvy větru tak silné, že leckdy máme problém s rovnováhou – ne, že bychom si cestou mocně přihýbali z placatek, ale zkrátka a dobře do nás vichr buší neskutečnou silou. Raději se vzdalujeme asi o padesát metrů dál za hřebínek a tam čekáme na ostatní. Výškový rozdíl výstupu tak činil slušných 470 metrů.
Ze sedla pod Ostrvou pak pokračujeme v neskutečném povětří dále po Tatranské magistrále k východu. Po úpatí hory Klin ještě znatelně stoupáme, takže hravě překračujeme dvoutisícovou hranici a jako nejvyšší bod výpravy registrujeme na GPS výšku 2045 m n.m. Na otáčce na úpatí Klinu u dvoumetrové orientační tyče je fičák snad nejdrsnější. Teprve za hřebínkem, v "závětří", se jde už relativně lépe. Ačkoli na mapě vypadá trasa k Batizovskému plesu jako skok, ve skutečnosti je to ještě pěkná dálka, rozhodně na více jak hodinu. Musíme nejprve obkroužit úpatí Klinu, a potom mírně klesáme napříč nevýraznou Štolskou dolinou na další rozsochu, tentokrát hory Končisté. Její úpatí také obkružujeme po traverzující magistrále, překonáváme přitom i mocné sněhové plotny. Díky špatnému počasí tu potkáváme jen několik jednotlivců, ale v sezóně tu musí být o poznání více lidí. Krátce před třetí hodinou odpolední překonáváme hřebínek Končisté a máme na dosah Batizovskou dolinu se stejnojmenným plesem, které je však ukryto za skalním prahem. Chceme se pokochat pohledem do samého srdce Tater, takže míjíme rozcestník se žlutou značkou (budeme odtud sestupovat) a míříme nahoru k plesu. "Pánové, tak tohle jsou teprve velehory!" hodnotíme pohled do nitra doliny s Batizovským plesem (1884 m n.m.), které těsně obepínají ti největší tatranští velikáni. Vrcholky jsou sice zahaleny v mracích, ale tam někde vzadu, ukryt za temnou hradbou Kotla (2367 m n.m.) se schovává legendární Gerlachovský štít (2654 m n.m.). Na ten si mimo jiné také brousíme zuby! Doufejme, že někdy vyjde dobrý termín na počasí, klapne dohoda s horským vůdcem, a tento nejvyšší vrchol ČSSR pokoříme! Zatím máme možnost z prahu plesa sledovat mohutně zasněžený sestup z Gerlachu tzv. Batizovskou próbou a dokonce registrujeme na bílém pozadí nějaké postavy – zcela jistě někdo dokončuje sestup z Gerlachu. Plánovaná svačinka na břehu Batizovského plesa se nemůže uskutečnit, protože z nitra doliny sem valí neskutečně ledový vichr. Vracíme se tedy k rozcestníku. Ještě předtím musíme na strmé sněhové plotně počkat, až ji v rozvázaných botaskách překonají sváteční turisté (nějaká partička mládeže) – stejně vůbec nechápeme, jak se s takovou výbavou mohou do hor pustit. Kousíček za rozcestníkem se zastavujeme a přehlížíme divokou dolinu s ostrůvky kleče pod prahem Batizovského plesa: zaujímají především hučící Batizovské vodopády a dokonce i osamělý kamzík, který se nerušeně pase pod skálou připomínající turistickou šipku. Za pomoci dalekohledu nakonec kamzíka sledují všichni, i ti, co ho pouhým okem zprvu nezahlédli.

Pod Batizovským plesom.

Na svačinu usedáme až za větrem na žluté značce v místech, kde začíná kosodřevina, tady už nefouká. K rohlíkům s paštikou a dalším pochutinám máme krásný výhled do podtatranské kotliny, protože se už pěkně vyčasilo. Zcela jasně rozeznáváme Královu hoľu s vysílačem v Nízkých Tatrách, město Poprad a Svit atd. Kotel dokonce v dálce za pomoci kamery identifikuje obec Hrabušice, populární východisko do Slovenského ráje. Zanedlouho může zahlásit: "Tak vidím už i cikánskou osadu za Letanovcemi a Kláštorisko!!" – opravdu super rozhled. Svačince věnujeme necelou půlhodinku a pak se zvedáme k odchodu.
Dále naše žlutá značka vytrvale klesá kamenitým chodníkem uprostřed moře kosodřeviny. Takovéto sestupy do dolin jsou především náporem na kolena a nejinak je tomu i nyní. Přesto klesáme poměrně rychlým tempem. Poznenáhlu se kosodřevina mění ve vzrostlý les, po více jak hodince sestupu přicházíme na větší mýtinu s prostorným turistickým přístřeškem, který využíváme ke krátkému odpočinku (17:00). Ale skutečně jen krátkému, protože chceme dojít na zastávku električky co nejdříve, abychom stihli nějaký rozumný odjezd. Ještě chvíli jdeme lesní cestou, až vycházíme u komplexu hájovny. Odtud se mimo jiné otevírá i pěkný pohled na Batizovskou dolinu a štíty vypínající se nad ní – tady odspodu aspoň vnímáme tu pořádnou výšku, kterou máme nyní za sebou! Na silničce zahýbáme vlevo a zastávka TEŽ Vyšné Hágy se nachází zhruba po 50 metrech. Velmi příjemné je, že tu funguje malá hospůdka nazvaná "Pub", jejíž služeb rádi využíváme. Do odjezdu vlaku nám zbývá asi třičtvrtěhodina (odjezd 18:16), kterou využíváme pro důkladné zhodnocení úspěšné výpravy a také k rozpravě o zamýšleném výstupu na Gerlachovský štít, který bychom rádi uskutečnili na některé z dalších cest do Vysokých Tater.
Na Štrbské pleso přijíždíme během půl hodinky pohodlné jízdy. Auta máme kousek nad nádražím, takže pouze přesedáme a vydáváme se na cestu do Podbanského. Dnes již bohužel na návštěvu termálů není čas. V plánu totiž máme nejen podvečerní rožnění u chaty, ale též návštěvu příjemného obchůdku u Kokavského mostu (nachází se asi 100 metrů od chaty). Obchůdek tu provozuje ochotná paní Naďa, která má mimo jiné v nabídce na pultíku vynikající domácí HOREC. Za poslední dva roky se rituál "závěrečného horce" stal téměř kultovním. S paní Naďou se vítáme jako staří známí. Usedáme na venkovní lavice a kromě horce si objednáváme lahvové pivo. Krom toho se dáváme do řeči s jedním místním mladíkem, který nedaleko s kamarády oslavuje ukončení učňáku.
Na chatu se dostáváme až kolem osmé hodiny. Bohužel se vyskytuje neblahá závada na letitém mostku přes struhu před chatou, který je zhotoven z půlených klád a na centimetr přesně dosud vyhovoval i Pedálovu uhláku. Šofér Burdych, ať dělal co dělal, najednou sjíždí pravým kolem do struhy a auto zůstává viset na břichu. Vyprošťujeme jej až s pomocí teréňáku. Bohužel situace se opakuje. Letitá kláda už prostě ztrouchnivěla a její bok se odlomil. Nakonec přejíždí pouze Dlouhán s užším teréňákem a Pedálův bus tedy odstavujeme před mostkem. Pokus děduly ze sousední chaty o výběr jakéhosi "mýtného" je rázně odražen rozkuráženým Emanem :-)
Bleskurychle chystáme ohniště a Čenich zlatý hřeb večera – výborné klobásky na roštu. K zasloužené baště se sesedáváme v přízemí chaty už za tmy. Ještě dlouze hodnotíme veškeré zážitky za oba dva dny. Únava se však podepisuje na všech, takže postupně míříme do postelí.

Neděle 14.6.2009
Poslední den pobytu si můžeme trochu pospat. Vstáváme tedy až kolem osmé hodiny a po krátké snídani začínáme s úklidem chaty. Po půl desáté je hotovo a my můžeme pobyt v našem oblíbeném útočišti ukončit. Ještě závěrečná fotka – tentokrát u osudového mostku – a můžeme vyrazit na dlouhou cestu k domovu. Trnky má oproti předpokladům ve dvoulitrové pat-lahvi jiný nápoj než minerálku, takže cestou osazenstvo teréňáka patřičně baví. Plánovanou návštěvu Bešeňové i tentokrát rušíme, zejména když jsme uzřeli tu neskutečnou frontu před vstupem do areálu. To na nějaké půlhodinové vykoupání nemá ani cenu... Trnky se opět trochu zdráhá, s vykoupáním sveřepě počítal, ale nakonec přece jen šťastně odjíždíme od termálů i s Trnkym. Na oběd se stavujeme ve známé salaši u Ružomberoku.
Cesta zpět na Moravu nám pak trvá až do šesté hodiny podvečerní. Tím tedy další vydařený pobyt v Tatrách můžeme ukončit a těšit se samozřejmě na další!

Společná závěrečná fotka účastníků akce Tatry 2009.

Zajímavosti a odkazy:

Chata pri Zelenom plese: http://www.zelenepleso.sk/slovak/chata.html
Horský hotel Popradské pleso: http://www.popradskepleso.sk
O výstupu na Jahňací štít si prozatím můžeme přečíst zde :-) www.treking.cz/souteze/2004-5.htm

Délky túr (i když měřit v Tatrách vzdálenosti je poněkud ošemetné):
první den (lehčí varianta přes Velké Biele Pleso) 17 km,
druhý den (přechod Ostrevy na Batizovské pleso) 16 km.

Nejvyšší bod akce: Tatranská magistrála - úpatí pod Klinom (2045 m n.m.) a ke cti tvrdší části členstva je nutno jmenovat i Velkou Svišťovku (2037 m n.m.).
K orientaci poslouží mapa VKÚ Harmanec Vysoké Tatry č.2 1:25.000.

(zapsal Kotel s přispěním Pilníka, fotil Kotel a Čenich)

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.