Sobota 16. května 2009
Trasa:
Autem: Třebíč – Znojmo – Hevlín – Laa a.d. Thaya
Vlakem: Laa a.d. Thaya – Wien – Wiener Neustadt – Grünbach am Schneeberg
Pěšky: Grünbach am Schn., bhf. (0 km, 570 m n.m.) – Seiser Toni, rozc. (2 km, 720 m n.m.) – výstup stezkou WAGNERSTEIG – Große Kanzel / Wilhelm-Eichert-Hütte (3 km, 1052 m n.m.) – Hubertushaus (4 km, 946 m n.m.) – Hochkogelhaus (6 km, 932 m n.m.) – Postl (7 km, 892 m n.m.) – Herrgottschnitzerhaus (13 km, 826 m n.m.) – Waldegg, bhf. (18 km, 402 m n.m.)
Vlakem zpět do Vídně a Laa/Thaya
Účastníci: Marek, Kotel, Pilník, Jarmil.
Počasí: zprvu zataženo kolem 14°C, nakonec oblačno kolem 20°C.

Námět na tuto výpravu nás napadl již loni při legendárním zdolání dolnorakouského Schneebergu. Cestou po lokální železnici do Puchbergu jsme si všimli rozeklaných strmých skal s relativně rovnou zalesněnou plošinou na vršku – a v mapě zjistili, že toto pohoří se nazývá Hohe Wand. Z internetu jsme dále vyčetli, že jeho výstupní trasy tvoří nespočet horských stezek, někde dokonce i tzv. ferrat (zajištěných stezek ve skalách) různé obtížnosti. Vzhledem k výbornému vlakovému spojení do této lokality se stal Hohe Wand výzvou na jaro roku 2009. Cestování vlakem po Rakousku jsme si vyzkoušeli již při cestě na Schneeberg, nyní tedy nic nebránilo tomu, vydat se pod organizačním zajištěním kamaráda Marka z Hevlína na další rakouskou atraktivní destinaci.
Nakonec se pro tento podnik našli čtyři odvážlivci – a aby to už stálo opravdu za to, itinerář byl sestaven tak, abychom pokud možno během jediného dne přešli celý Hohe Wand. I vzhledem k nejistému předchozímu počasí nakonec náročná výprava s velkým převýšením vyšla na jedničku a proto jsme si mohli za odměnu mohli dovolit ve večerní Vídni návštěvu klasické hospůdky a přiťuknout si oroseným točeným!

Cesta vlakem na místo činu
Nejprve je třeba dostat se autem z Třebíče do Hevlína. Znamená to časné ranní (či spíše noční) vstávání, protože po třetí hodině sbírá Kotel účastníky po Třebíči. Jarmil se ještě vrací pro občanku (máme ještě v paměti loňskou příhraniční kontrolu), takže naše město opouštíme kolem čtvrt na čtyři a tmou se ženeme na Znojmo. Tam dojíždíme kolem čtvrté a dáváme "esemeskou" avízo Markovi, že se už blížíme ku hranicím. Hned za Znojmem musíme podstoupit kratší objížďku, avšak i přesto se v Hevlíně o půlhodinku později s Markem setkáváme na náměstí, jak bylo dohodnuto. Posléze přejíždíme do nedaleké Laa an der Thaya a parkujeme auto u nádraží, odkud nám krátce po páté hodně ranní odjíždí vlak směr Vídeň.

Takto jsme viděli stěny Hohe Wandu po vystouepní z vlaku v Grünbachu.

Marek má pro nás jednu malinko nepříjemnou zprávu, a sice že mezi Mistelbachem a Wolkersdorfem je výluka, takže nás kus cesty sveze autobus. I proto vyjíždí vlak o něco dříve – namísto oficiálních 5:25, mimořádně 5:05. I s tímto jsme však počítali. S čím jsme ale nepočítali je přílišná "chytrost" automatu na jízdenky. Podobně jako loni máme připravené drobné eurobankovky (5-ti či 10-ti eura) na zakoupení hromadné jízdenky Einfach-Raus-Ticket (v ceně 28 €). Automat však bankovky přijmout nechce, což ještě zdůrazňuje přeškrtanými symboly bankovek – pouze mince nebo karty. Mince nemáme, takže nezbývá než použít Kotlovu bankovní kartu – podle emblému by měla být použitelná. Naštěstí s kartou (čipovou) problém není a po jednoduchém zadání několika kliků na bezdotykovou obrazovku vyjíždí kýžená jízdenka (o několik dní později byla na účtu transakce -760,42 Kč). Nasedáme do přistavené soupravy a vzápětí vyjíždíme. Kolik vlastně cestuje ráno lidí (málo), poznáváme v Mistelbachu při přestupu do autobusu: ne více jak 15-20 lidí. Pak se kousek kodrcáme autobusem a zbytek cesty do Vídně dojíždíme opět vlakem, nyní již podstatně komfortnějším poschoďákem. Více lidí začíná přistupovat až na předměstích tohoto velkoměsta, poněvadž zde už vlak plní funkci jakési městské dopravy. Vystupujeme tentokrát na zastávce Praterstern, velice moderním proskleném nádraží.
Další spoj nám jede za několik minut – v 6:55 na Wiener Neustadt přes Ebenfurth. Marek nám vysvětluje, že na Vídeňské Nové Město vedou vlastně dvě trati, tato je o něco delší a pomalejší. I tak budeme mít na další přestup dobrou rezervu. Příjezd do W. Neustadtu o čtvrt na devět. Přesouváme se na známé nástupiště 9a, odkud jezdí motoráky do Puchbergu a v 8:37 máme odjezd. Cestou máme možnost sledovat blížící se masiv Schneebergu i sousední Hohe Wand. Bohužel vrcholek nejvyšší dolnorakouské hory je v mracích a ani obloha celkově neslibuje v žádném případě sluníčko – je zataženo. Možná to bude paradoxně lepší, než se někde ve skalách pařit v žáru slunce. Projíždíme dále Bad Fischau a několik malých zastávek, většinou na znamení. Poloprázdný motoráček veze převážně turisty, z nichž jeden starší v kraťasích a kostkované košili (zřejmě v přilehlých kopcích patří k inventáři) nezištně radí těm méně zkušeným a organizuje jejich vystupování. I my s ním prohazujeme v rámci možností několik vět. Záhy už projíždíme nedaleko masivu Hohe Wandu a zvláště vysoký a ostrý skalní sráz na jeho okraji budí jednoznačně respekt – "tudy někudy, že polezeme?" nechce se nám ani věřit! Dle plánu vystupujeme na zastávce Grünbach am Schneeberg (9:10 hod.).

Taková malá "ferrátička" – Wagnersteig
Nádraží tvoří vlastně jen jeden objekt, ne nepodobný například nádražíčku v Kubově Huti. Hned u perónu je starý důlní vagónek jako upomínka hornické činnosti v okolí. Dle tabule s mapou se orientujeme na úvodní část dnešní výpravy. Po modré značce se musíme dostat k penzionu Seiser Toni kdesi v zalesněném úbočí Hohe Wandu. Zde je značení poměrně dobré, značka nás za přejezdem kousek vyvádí částí Neusidel a odbočuje vlevo mezi rodinné domky na polní cestu, která vytrvale stoupá k borovému lesu. Sem je to sotva kilometr. Při vstupu do lesa překonáváme hranici 600 m n.m. a o kousek dál se napojujeme na úzkou asfaltku obsluhující několik usedlostí na úpatí. Tato komunikace má samozřejmě i regulérní název ulice – Theresia Stollen. U jednoho domku je dokonce i vtipný dřevěný "turistický směrovník": Europawanderweg: Moskau 2100 km – Lissabon 3000 km, který jsme mimo jiné viděli i v nějaké webové fotogalerii rakouského turisty, když jsme sháněli informace o stezce Wagnersteig. To nás ujišťuje, že jdeme opravdu dobrým směrem. U pensionu Seiser Toni (čas 9:45 hod.) je malé parkoviště, kde se zrovna skupinka horolezců chystá na zahájení akce. My také bystříme pozornost a začínáme se orientovat dle žlutého značení, které by nás mělo dovést na naši stezku. Nutno podotknout, že systém rakouského turistického značení je dosti nepřehledný, někdy až nepochopitelný – stylem "každá ves, jinej pes". Bohužel se to projevuje i zde na Hohe Wandu. Dále pokračujeme po lesní cestě víceméně po vrstevnici a někdy už máme pochybnosti, zda jsme odbočku na Wagnersteig nepřešli. Naše mapa 1:50.000 není bohužel až tak podrobná, abychom na ní vystihli každou zatáčku.

Momentka z výstupu po Wagnersteig.

Po asi deseti minutách naštěstí narážíme na rozcestník na borovici, který nám oznamuje: Wagnersteig po žluté šikmo do kopce. Zde se nacházíme už asi v 700 m n.m. Odbočujeme tedy vlevo na lesní pěšinu a držíme se poměrně hustých žlutých značek. Po další čtvrthodince ostrého stoupání přicházíme k další ceduli – rozcestníku na stezce Wandfuss-Steig, která kopíruje svahy Hohe Wandu těsně pod skalami. Nás však vedou stále vzhůru žluté značky. Místy dokonce překonáváme v serpentinách vymleté škarpy plné kamení. Za dešťů tady musí asi pěkně valit voda. V 10:25 konečně docházíme k ceduli oznamující začátek skalní stezky Wagnersteig, kterou jsme si vybrali pro náš výstup na vrchol Hohe Wandu. Je to zajištěná stezka obtížnosti "A", kterou dle piktogramů na webu zvládnou i děti. Nechtěli jsme pro začátek podstupovat nic těžkého. Od cedule se můžeme orientovat dle panoramatického plánku vyhotoveného nějakým rakouským turistou, který jsme též stáhli z internetu. Alespoň se můžeme orientovat dle počtu žebříků, lanových úseků atd. Pilník je dnes správně vybavený "ferrátista", takže vytahuje z batohu lehkou lezeckou přilbu a upevňuje si ji na hlavu. Toto opatření lze jen doporučit – zejména při pohybu většího množství turistů na stezce může docházet k uvolňování kamení. My jsme zde dnes ale úplně sami, takže máme stezku zcela volnou.
Dostáváme se tedy do nejzajímavějšího úseku. Hned na úvod jsme přivítání kovovým žebříkem. Není to však nějaký dlouhý trhák, překonává jen několikametrový skalní útes. Poté poněkud "klidnější" stoupaní ve skalách, vystřídané pro změnu několika serpentinami a třemi kratšími žebříky. Tady jsme už zhruba v půli stezky. Již několikrát se nám ze skalních prahů otevřely krásné výhledy do krajiny pod námi. Poklidné nížině s rozesetými domky a usedlostmi vévodí bezesporu kostelík na vyvýšenině v Unterhöfleinu. Z takové výšky, kde se nyní nacházíme (asi 950 m n.m.), se však jeví jako dětská hračka. Před pátým žebříkem nám náš náčrtek hlásí jeskyni Kleine Höhle. Pilník s Markem jsou přesvědčeni, že jeskyně se nachází někde dál ve skalách, avšak Kotel oponuje, že tímto názvem v náčrtku je asi míněna malá temná díra hned vedle stezky – takže kdoví... Nad obstarožním žebříkem se dostáváme do poslední třetiny této krásné stezky. Zde se už jasně projevuje vyšší nadmořská výška a tudíž drsnější podmínky: stromy (borovice) jsou čím dál nižší a ošlehanější, skály rozeklanější, dokonce se objevuje i drobná pestrá květena typická pro vyšší polohy. Začíná i dost ostře pofukovat vítr. Jsme ale rádi, že je pod mrakem a do skal nepere sluníčko. Posledních asi 50 – 100 metrů šplháme pomocí ocelových lan zcela otevřeným terénem, až krátce po 11 hodině vystupujeme na vrcholovou skalní hranu. Kousek vlevo už dokonce vidíme mohutný železný kříž na Grosse Kanzelu. Cedulka na mohutné borovici černé avizuje konec (začátek) stezky Wagnersteig a po pár krocích jsme na vrcholové horské louce.
V tu chvíli si připadáme jako legendární Čtyřlístek v epizodě "Ďáblova stěna" (Myšpulín a spol. se rozhodli, že zdolají horu, "kam ještě lidská noha nevkročila", podstoupí tedy drsný výstup po skalách za pomoci "kozího výtahu", aby nahoře plni vyčerpání stanuli u hotelu, kam se dá z druhé strany dojet autem :-) Doslova několik kroků od nás je totiž pohostinná zahrádka s horskou chatou Wilhelm Eichert Hütte, která jednoznačně splňuje představy o staré, ale pohostinné horské boudě uprostřed drsné divočiny. Nacházíme se tedy na návrší zvaném Grosse Kanzel s udanou nadmořskou výškou 1052 m. Od železniční zastávky jsme překonali dobrých 480 metrů, samotná Wagnersteig má uvedené převýšení 350 metrů. Výstup hodnotíme jako perfektní zážitek! Náročnost lze přirovnat například ke stezkám ve Slovenském ráji – ke cti Slováků je třeba podotknout, že stoupací pomůcky na Hohe Wandu nejsou zdaleka v tak dobrém stavu, jako v Ráji. Přesto se ale na stezce obtížnosti "A" není čeho obávat, zvládnou ji samozřejmě i zdatné děti cca od 6 let výše.
Jdeme se podívat k Wildenauerovu kříži, který byl tak dobře vidět zespodu od nádraží. Z jeho vyhlídky se nabízí fantastický výhled. Zaujme především mohutný Schneeberg (napravo), jehož vrcholek se dnes skrývá v mracích, ale skalnaté sněhové splazy osvětluje sluníčko – velice impozantní pohled. Neméně zajímavý je i výhled do sníženiny táhnoucí se od úpatí Hohe Wandu až kamsi za Wiener Neustadt. V neposlední řadě jsme výstupem na Grosse Kanzel dosáhli nejvyššího bodu dnešní výpravy. O to více zde ale fučí a my bychom se chtěli nasvačit. Na lavičkách v okolí to nepřichází v úvahu, jdeme tedy o kousek dál po hřebenové stezce č.231, která nás ostatně povede po většinu výpravy. Snad najdeme nějaké místo za větrem... Nacházíme jej po pár krocích, na verandě chaty Sepp Steinwender, která je evidentně soukromá, ale dnes opuštěná, takže pokud po sobě řádně uklidíme, nikomu bychom neměli vadit. V závětří verandy se tedy usazujeme a chystáme vydatnou svačinu z našich zásob.

Z výstupu po skalní stezce Wagnersteig.
Vrcholu jsme dosáhli na Grosse Kanzel, v pozadí Schneeberg.	Ze stezky po hraně stolové hory se nabízely fantastické výhledy.

Náhorní planinou Hohe Wandu po stezce č.231
Po půlhodince (11:15 hod.) se vydáváme na další cestu. Míjíme další soukromou chatu Ferdinand Nagl Haus a na přilehlé vyhlídce s křížem se opět kocháme výhledy do hlubin pod námi. Máme štěstí a setkáváme se i s jedním, docela krotkým kamzíkem. Jeho nebojácnost vysvětluje Jarmil vzápětí: "No jo, vždyť on má támhle krmelec a my jsme ho vyrušili od jídla." Nedaleká cedulka avizuje vrchol skalní stezky Turmsteig, kterou my ani nemáme zaznačenu v mapě. Na webové stránce bergsteigen.at je však popis k dispozici. Její ozdobou je bezesporu výlez okolo impozantní skalní jehly. My tuto jehlu vidíme svrchu také, na pozadí jasně svítí Schneeberg, na jehlu právě lezou horolezci – takže náměty na super fotky!

Chata Hubertushaus.

Od této vyhlídky naše cesta i nadále mírně klesá, až docházíme přesně v poledne k další horské boudě – Hubertushaus (946 m n.m.). I toto zařízení představuje klasickou horskou chatu pro nenáročné turisty, jejíž nabídka slibuje typickou rakouskou kuchyni (guláš např. lehce nad 7 €) a točené pivo Hubertus Bräu. V tuto chvíli je zřejmě relativně nejhorší počasí naší výpravy – dokonce cítíme i pár dešťových kapek. Malinko váháme, zda se neuchýlit do pohostinství chaty, ale shodujeme se, že toho ještě máme hodně před sebou a bude nejlépe se nikde cestou nezdržovat. Dovnitř tak nahlíží pouze Kotel, který u chataře kupuje místní pohledy (interiér: klasická horská bouda, vše ve dřevě – jako např. někde v Krkonoších).
Od Hubertusahusu začínáme znatelně klesat a nejen průhledy mezi stromy ve směru naší trasy, ale i pohled do mapy, "slibují" přechod docela hluboké rokle. Ostrý sešup poznáváme také podle "zadýchanosti" protijdoucích turistů. V této chvíli je také třeba podotknout, že dnes se na této páteřní stezce po úpatí Hohe Wandu rozhodně nekoná nějaká turistická dálnice – potkáváme ještě přiměřené množství pochodníků. Těžko však říct, jak to zde vypadá v plné sezóně a za ideálního počasí... Stezka do rokliny je čím dál strmější. Jediný negativní zážitek dnešního dne prožíváme vzápětí, když na tom nejnesmyslnějším místě uprostřed skal potkáváme trojici debilů s horskými koly v náručí. Nevíme, zda míří nahoru či dolů, jistě však je, že se díky své blbosti s koly v tomto terénu docela dobře zasekli – patří jim to. Dle mapy se hluboká rokle jmenuje Leitergraben a z jejího dna se dá odbočit dolů do nížiny, konkrétně k vesnici Zweiersdorf. Dole je orientační tabule a my si kontrolujeme čas – žádné váhání, jde se nahoru!
Výstup o nějakých 150 výškových metrů je poměrně zdlouhavý a vyčerpávající, nakonec se však po půlhodince setkáváme všichni nahoře u pohodlné lavičky. Využíváme její pohostinnosti a pěkného výhledu a opět doplňujeme dávku kalorií a tekutin. V dalším úseku kráčíme po téměř vycházkové cestičce. Blížíme se totiž k dalšímu významnému bodu trasy – horskému hotelu Hochkogelhaus (930 m n.m.). Záhy se vynořuje mezi stromy. Zcela zjevně patří do daleko vyšší kategorie než předchozí chaty, o to ale pro nás trampy méně sympatické. Před hotelem je parkoviště s auty, vede sem totiž horská silnice. Parkuje zde dokonce také karosa nějaké brněnské cestovky. Dalo by se říci, že v těchto místech končí ta pravá horská romantika a nastává jakýsi lesopark pro sváteční turisty. Hned za hotelem je penzion Luf, taktéž v mapě značený. Opět je třeba věnovat větší pozornost nepřehlednému turistickému značení, ale Pilník neopomene u každé infotabule s panoramatickým vyobrazením pohoří zkontrolovat tu správnou trasu, takže vedení je bez chyby.
Zhruba po kilometru chůze lesem docházíme ve 13:30 na horské louky s chatou Postl (892 m n.m.). I tady končí jedna ze silniček a na parkovišti je několik aut. O kousek dále je totiž odbočka na jedinečnou skalní vyhlídku Skywalk. Už se nemůžeme dočkat, až se před námi zjeví železná konstrukce "vystrčená" nad bezednou hloubku! Těsně před ní je "startovací dráha" pro paragliding, vyhlídku vidíme vzápětí. Jdeme se pokochat jedinečným pohledem – nedá se to snad ani slovy popsat, tam se zkrátka musí jít osobně :-) Máme štěstí, že jsme zezačátku na atypické vyhlídkové plošině skoro sami, takže můžeme nerušeně obdivovat daleké rozhledy a fotit. Kdesi pod námi vede jedna z nejnáročnějších zdejších ferrát – HTL Steig. A skutečně, v hloubce i docela blízko registrujeme hned několik skupin ferratistů či horolezců. Kotel též odhaluje zdejší "kešku" (důmyslně přichycená magnetem na spodní část konstrukce) Obdivování Skywalku věnujeme dobrou čtvrthodinku, pak už se sem začínají trousit lidé, zřejmě z nějakého zájezdu. Prosíme tedy jednu Slovenku, aby nám cvakla společnou fotku a pokračujeme dále.

Na vyhlídce Skywalk.

Rozhled ze Skywalku (890 m n.m.), dole vesnice Maiersdorf (502 m n.m.).

O kousek dále procházíme okolo staré vápenné pece, u které je též naučná tabule, jak se zde vápno těžilo a pálilo. Tato pec je pěkně zrekonstruována. Pak jsme viděli ještě několik pozůstatků pěcí, ale ty byly bohužel ponechané osudu. Následuje chata Almfrieden (14:10 hod.) a od ní už víceméně kopírujeme horskou silničku. Ještě krátce odbočujeme ke kapli Engelbertkirche a hned na to přicházíme na křižovatku silnic s velkým rozcestníkem. V tuto chvíli už máme za sebou dobrých 11 km, takže můžeme směle říci, že jsme už za půlkou dnešní cesty. Pokud se i nadále půjde pohodlně po lesních cestách, časový plán vychází dokonale. Můžeme si tedy dovolit menší zacházku ze stezky č.231: kráčíme i nadále po silnici k horskému penzionu Kohlröserlhaus (900 m n.m.), u nějž mapa slibuje další výhledový bod. A skutečně – bezlesý skalní útes nám odkrývá pohled už více na východ. Ačkoli cedulky upozorňují, že vyhlídka je jen pro hosty penzionu, usedáme na lavičku opodál a pouštíme se do další svačiny. Tady jsme malinko prohloupili, že jsme se řídili přiblblými cedulkami a dále k vyhlídce nešli. Hned pod skalou totiž vede další kovový chodník, ne nepodobný Skywalku (mapa uvádí název Felsenpfad).
Po chvíli odpočinku jdeme ještě pár desítek metrů po silnici, pak se ale trasa č.231 stáčí opět do lesa, dokonce procházíme i jakousi naučnou stezkou (Waldlehrpfad). Spočívá v několika naučných cedulkách u různých druhů stromů a rostlin. V dalším úseku cesta vede mezi oplocenými, ale už asi dávno nevyužívanými pastvinami. V 15:15 přicházíme k naší dnes poslední horské boudě: Herrgottschnnitzerhaus (826 m n.m.). Kategorií se opět vrací k prvním chatám typu Hubertushausu, takže velice velice váháme, zde si zde přece jen nedat pivko... U kříže se radíme nad mapou a zvažujeme poslední varianty trasy. Nabízí se nám sice nějaká ta sestupová "ferratka" typu Wagnersteigu: Zischkasteig anebo Drobilsteig. Ale už toho máme v nohách poměrně dost a je potřeba se dostat bez újmy na nejvhodnější vlakovou zastávku, kterou je bezesporu Waldegg. Zůstáváme proto i nadále věrni trase č. 231 a v zatáčkách lesní cesty ostřeji sestupujeme z Hohe Wandu dolů. Pilník s Markem jdou ještě na pár minut pátrat po nějaké jeskyni, kterou slibuje značená odbočka.

Společná porada nad mapou před závěrečným sestupem.

Setkáváme se o pár minut později na významném rozcestí značených stezek (v mapě kóta 588). Trasa 231 odbočuje vpravo směrem k Ober Peischingu, my nyní změníme značení na trasu 01A, směr Waldegg (kdybychom věděli o existenci nádražní hospůdky v Ober Peischingu jistě bychom šli i nadále po 231 :-) Poslední dva kilometry hospodářsky využívaným lesem jsou asi nejméně záživné. Dokonce se nám zdá, že ztrácíme značení, ale posléze jej notně zašlé objevujeme na starých stromech. Zdá se, že tato turistická stezka je využívána v tomto úseku velice málo. Nakonec scházíme na louky a ve stísněném údolí pod námi vidíme městečko Waldegg. Podcházíme frekventovanou silnici a na malé křižovatce mezi starobylými domky se vydáváme doleva. Pilník se ještě ujišťuje dotazem na kolemjdoucího pána, zda jdeme dobře na místní "báhnhof" – ano, musíme proti proudu říčky Piesting a pak zahnout doprava. Je to ještě dobrý kilometr chůze.
Blíží se pátá hodina odpolední. Vlaky na W.Neustadt zde jezdí každou celou hodinu, takže buď najdeme hospůdku na hodinové posezení, anebo se pokusíme stihnout vlak o páté. Je to jasné – hospoda hned vedle nádraží je zavřená a za přejezdem už houká vlak. Na perón dobíháme akorát s jeho příjezdem do stanice. Je to krásná příměstská souprava s pohodlnými sedadly, takže se uvelebujeme a vstřebáváme první dojmy z právě ukončené trasy. Na zastávce Ober Piesting pohledem z okna "objevujeme" stylovou nádražní hospůdku – něco jako špeluňku ve Studenci, akorát rakouské úrovně :-)) Kdybychom o ní věděli dopředu, ukončíme trasu právě zde... Zcela bezhlučnou jízdou se přes Bad Fischau dostáváme do Wiener Neustadtu, kde vystupujeme a čekáme na přestup. Tady máme asi 3/4 hodinky času, které využíváme pro napsání a zaslání pohledů. V 17:40 odjíždíme vlakem třídy REX (regional-expres) do Vídně.

Botanické a hospodské intermezzo ve Vídni
Jelikož v případě tohoto spoje budeme mít v rakouské metropoli dvě hodiny času, Marek navrhuje, že bychom mohli navštívit velkou botanickou zahradu, která se rozkládá doslova několik kroků od stanice Südbahnhof. Je to skutečně jen přes křižovatku. Bohužel je už zavřena část alpské květeny a zahrada samotná je otevřena také jen do 19:15, rozhodně ale její návštěva stojí za to (vstup je zdarma). Největší zajímavosti jsou zřejmě až v samém závěru (nebo spíše začátku – záleží na tom, z jakého vchodu do zahrady vstoupíte). Tady máme možnost vstoupit do nefalšovaného bambusového háje, anebo obdivovat rozličné druhy obřích kaktusů. Zřejmě nejvíce se nám ale líbila expozice skalniček. Krátce po 19. hodině hlídač oznamuje megafonem ukončení návštěvní doby, takže dolní branou opouštíme nově poznanou vídeňskou zajímavost.
Marek ještě kontroluje v mapě města naši polohu: průchodem obrovské zahrady jsme se dostali až ke třídě Rennweg, kde se nachází další vlaková zastávka na naší trase. Stačí popojít o dva bloky vpravo a jsme na velké křižovatce. V podzemí je zde vlaková stanice. Zbývá nám ještě více než hodinka, takže se rozhlížíme, zda nám nepadne do oka nějaká příhodná hospoda. Máme štěstí doslova jak v pohádce: hned přes ulici, naproti vstupu do podzemky, je nárožní typická vídeňská hospoda nesoucí název Gasthaus Binder! Neváháme ani minutu – orosené točené na počest dnešní jedinečné výpravy si prostě dát musíme! Hospůdka by se dala přirovnat třeba k třebíčskému "Donutilovi". Jak je zřejmě ve Vídni zvykem, je úplně prázdná – zkrátka chodit jen tak "na pivo", které stojí 3,20 € je drahé asi i pro Rakušáky... Honí nás mlsná na nějakou horkou polévku na zahřátí a doplnění energie, objednáváme proto hovězí vývar s játrovým knedlíkem a pečivem (2,20 €). Polévka je výtečná, silná a velmi nám "bodla".
Krátce po osmé hodině platíme a odebíráme se do podzemí na nástupiště. Náš vlak přijíždí kolem 20:20 a při jízdě přes Vídeň je poměrně dost obsazen. Vyprazdňuje se až na předměstích, takže se můžeme rozesadit na uvolněná sedadla a začít poklimbávat. Tento bohulibý odpočinek je přerušen akorát výlukou a to už je pořádná tma. Ve vyhřátém autobuse opět poctivě usínáme. Nakonec se téměř prázdným vlakem dostáváme těsně před desátou hodinou večerní do Laa, kde "přestupujeme" na Kotlovo auto a odjíždíme do Hevlína. Zde se loučíme s Markem a my Třebíčáci dojíždíme do našeho města až o půlnoci. Cesta tedy byla náročná, ale rozhodně stála za to!

Krásně nasvícené kaktusy v zapadajícím slunci - Botanická zahrada ve Vídni.

Závěrečné pivko v typické vídeňské hospůdce na Renweg bylo více než zasloužené...

Zajímavosti a odkazy:

Markův zápis z této výpravy na webu HEVLIN.UNAS.CZ:
Po hraně náhorní plošiny Hohe Wand: http://hevlin.unas.cz/125.htm

Charakteristika pohoří Hohe Wand na Wikipedii: http://cs.wikipedia.org/wiki/Hohe_Wand
jinak samozřejmě pomocí Googlu lze najít spoustu odkazů na další informace a též cestopisy a dojmy z lezení, především po náročnějších ferrátách.

Rakouské stránky jsou především: www.naturpark-hohewand.at a www.hohewand.net
Informace o zajištěných cestách především zde: www.bergsteigen.at, kde se lze pomocí vhodně složených klíčových slov dostat na jednotlivé stezky či pohoří. Informace o Wagnersteigu je třeba konkrétně zde: http://www.bergsteigen.at/de/touren.aspx?ID=14 - pod ikonami lze (kromě fotek) zpravidla najít i pěkně vyvedený panoramatický náčrtek zajištěné stezky, který jsme v terénu s úspěchem používali.

Při plánování výpravy, zejména co se týče předpovědi počasí, nám přinesly cenné informace stránky:
www.hohewandcam.at – webkamery
http://www.wetter.at/wetter/oesterreich/niederoesterreich/hohe-wand - aktuální počasí a předpověď na několik dní dopředu.

Doprava: z jižní Moravy máme výborné spojení vlakem ze stanice Laa/Thaya, i přes mírně negativní změnu JŘ oproti loňskému roku. Samotní Třebíčáci bychom mohli jet i z Retzu. Spoje lze vyhledávat na IDOSu, nezapomeňte však vyloučit expresy, eurocity a intercity – na ty jízdenka ERT neplatí. Pro skupinu až 5 dospělých jsme jako již tradičně použili skupinovou jízdenku Einfach Raus Ticket v ceně 28 euro, která platí na všechny regionální spoje ÖBB (o 100% vychytanější obdoba naší SONE+). V nádražním automatu jsme provedli platbu kartou, čili za koruny v aktuálním kurzu. Přestupování ve Vídni je bez problémů, přestup lze provést kdekoliv na páteřní vídeňské trati (zhruba od Floridsdorfu po Meidling). Je zajímavé, že i přes výluku nám nakonec časový plán a využití JŘ vyšlo téměř totožně, jako loni při cestě na Schneeberg :-)
Autem to na Hohe Wand také jistě není daleko, ale při jízdě vlakem je člověk ušetřen nevyzpytatelné dopravní situaci ve Vídni, koupi rakouské dálniční známky, případnému setkání s rakouskou policií atd.atd. Cestování vlakem v Rakousku je velmi pohodlné a příjemné.

Náročnost stezek, postřehy:
Jak jsem již uvedl v zápise, "Áčko" Wagnersteig zhruba odpovídá zajištěným stezkám ve Slovenském ráji, kvalita pomůcek je o třídu horší. Zcela jistě lze doporučit lehkou lezeckou přilbu, kterou byl vybaven Pilník, jelikož o něco výše lezoucí turisté mohou uvolnit kameny. Avšak na "A" se asi nic nestane, když ji mít nebudete... Nahoru se lze samozřejmě dostat i po klasických turistických stezkách bez lezení po skalách. Cesta po náhorní planině je pro chůzi pohodlná, až na úsek rokliny Leitergraben; jízdu na kole po Hohewandu rozhodně nedoporučuji – snad jen po asfaltových horských silničkách. Podél stezky č.231 je mnoho horských chat s možností občerstvení. Přechod celého pohoří od jihu k severu je však na celý den (20 km) a čtyři dospělí chlapi jsme šli časově "na knop", rozhodně jej nelze podniknout s dětmi.
Turistické značení: připravte se na typicky rakouský styl – přehršel značek a ukazatelů různých typů, barev, stáří a původu. Pro našince navyklého jednotnému a unikátnímu stylu KČT zkrátka trochu zmatek... My jsme si dost často pečlivě kontrolovali směr i číslo značky dle mapy a panoramatických cedulí v terénu, kterých je zde dostatek.
Mapa: používali jsme naskenovaný výřez A4 "padesátky" Kompassu, protože si nedovedu představit, že bych tu nepraktickou plachtu co chvíli rozbaloval ve větru v terénu... Při změti a množství všech možných značek a tras je však "padesátka" v Rakousku na tak malém prostoru poněkud nepřehledná. Osvědčil se spíše sken panoramatické mapy Hohe Wandu a na stezce i "ruční" náčrtek ze stránek bergsteigen.at. Měl jsem samozřejmě i GPS, ale jen pro záznam trasy, jelikož topomapa Rakouska není nejlevnější (necelé 4 tis.) a kupovat ji pro jednu-dvě akce ročně...(?) Ještě jedna taková zajímavost: ve skalách Wagnersteigu se mi GPSka dokonale rozhodila, pro finální trasu pro server GPSies jsem musel záznam v tomto úseku poněkud zgeneralizovat.

Celkem ujito: 18 km.
Nejvyšší bod trasy: Große Kanzel (1052 m n.m.).
Nejnižší bod trasy: nádraží Waldegg (402 m n.m.)
K orientaci poslouží mapa Kompass č.210 - Wiener Hausberge.

(zapsal a fotil Kotel)

Trasu pro GPS navigace v různých formátech je možno stáhnout na daném odkaze ze serveru GPSies.com.

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.