Sobota 28. března 2009
Trasa: Třebíč-Domky, Alfa (0 km, 466 m.n.m.) - Třebíč, průmyslová čtvrť, (1 km, 445 m.n.m.) - Třebíč, ul.Žďárského, trigo. "U dlouhého kříže" (2 km, 478,5 m.n.m.) - Kožichovice, tur.rozcestník (3,5 km, 448 m.n.m.) - osada Dobrá Voda, tur.rozc. (5,5 km, 414 m.n.m.) - Hluboček, rozc. (7,5 km, 387 m.n.m.) - Pazderníkův mlýn (8 km, 387 m.n.m.) - Vladislav, zast.ČD (9 km) .
Účastníci: Jarmil, Cágr, Lenka, Nikolka, Kotel, Věra, Eman, Pedál + pes Cyr.
Počasí: nejprve oblačno pak slunečno, 11 - 16°C.

Zima roku 2009 jakoby ne a ne se vzdát své nadvlády... Prakticky po celý březen bylo zima a sychravo s občasnými příděly sněhu. Konečně na poslední březnovou sobotu slibovala předpověď jakýsi náznak klidnějšího počasí, i když "s místními přeháňkami". Přesto jsme se rozhodli uspořádat první jarní výpravu "na rozchození" v blízkém okolí Třebíče – údolím divokého potoka Markovky. Nakonec jsme byli sami překvapeni, jak k nám bylo počasí vstřícné: po ranním větru a oblacích se náhle rozjasnilo, takže v nejkrásnějších úsecích zapomenutého kamenitého údolí Markovky pod Dobrou Vodou nás provázelo ostré a hřejivé jarní slunce. Při dojití do Vladislavi hlásily místní teploměry dokonce 16°C! Počasí jakoby nás onu sobotu mělo skutečně rádo – na další den s příchodem tzv. letního času zalily ulice Třebíče opět příděly deště...

Zastávka v Kožichovicích.

Při plánování výpravy jsme se nemohli dohodnout, jaký směr bude lepší – zda z Vladislavi do Třebíče, anebo obráceně. Nakonec zvítězil Cágrův návrh, který preferoval cíl ve Vladislavi. Také díky tomu, že odjezd vlakem ráno na Vladislav 8:39 by byl vzhledem ke krátké trase zbytečně časný. A navíc, posezení ve vladislavské hospůdce "U krále Vladislava" na tamním náměstíčku je vždy příjemným zakončením jakékoliv výpravy. Dohodli jsme se tedy, že si dáme sraz v 9:30 hodin "u Alfy" v Domcích.
Sobotní ráno je trochu zatažené a větrné, nicméně v předpovědi máme slíbené pěkné slunečné počasí – tak jsme tedy zvědavi, jak se vyplní. Trochu se opožďují borovinští účastníci (Kotel, Věra), čehož Pedál využívá k pohotovému nákupu špekáčků v nedaleké masně a Cágr k telefonickému popohnání obou opozdilců. O 3/4 na deset se nás tedy u Alfy schází solidní partička a můžeme vyrazit směr Kožichovice. Máme několik variant, ale nakonec volíme tu nejkratší: nikoliv přes "Lorenčák" (zanedbané údolí na jihovýchodním okraji města), ale přes průmyslovou čtvrť a kolem hasičárny na "Krochoty", odkud jsou již Kožichovice na dohled. Tato část trasy je bohužel ta nejméně záživná. Kilometr se šlape k hasičárně po nevábném okraji města, další kilometr po spojovačce Žďárského ulice – vše je v otevřené krajině, takže zde celkem protahuje čerstvé povětří. Nezbývá než na návrší zvaném "U dlouhého kříže" u bývalých jatek si dát loka pálenky z našich placatek na zahřátí. Shodou okolností je v těchto místech nejvyšší bod výpravy (478 m n.m.) a také celkem pěkný pohled na sluncem osvětlenou Třebíč. Během půlhodinky totiž vítr rozehnal oblačnost a zdá se tedy, že po zbytek trasy nás bude provázet pěkné počasí.
Následně překonáváme polňačku plnou kalužin a po chvíli procházíme kolem kožichovického JZD. O půl jedenácté jsme už na horním konci návsi, kde si dáváme v autobusové zastávce chvilinku pauzu a nedočkavci jdou prozkoumat, jestli zdejší hospoda vedle Jednoty nemá náhodou nějakým zázrakem otevřeno (samozřejmě nemá). V Kožichovicích samotných je pěkná fotogenická kaplička a na horní straně svažité návsi velký pomník padlým rodákům ve světových válkách. Posléze pokračujeme po návsi dolů, přičemž nejprve potkáváme místní figurku, známou samozřejmě i v Třebíči: chudáka Jendu Dvořáka. V létě v zimě tento člověk dochází denně do Třebíče ve svém dlouhém hubertusu a pletené čapce, kde navštěvuje všechny možné i nemožné úřady a domáhá se svých práv (v mládí byl prý svědkem rodinné tragédie, statek jim nakonec sebrali a on na dlouhé roky skončil kdesi v ústavech – tato událost prý byla i předlohou k epizodě Studna v seriálu "30 případů majora Zemana"). O kousek níž si Cyr zabíhá na trávu a "tlačí" – Pedál bez váhání pohotově přiskakuje se sáčkem v ruce a Cyrovu vizitku příkladně likviduje. Zkrátka tak se to má dělat, a ne jak nespočet prasat s lidskou tváří v Třebíči nechává srát své psy na trávu i chodníky bez povšimnutí. O něco níže je nejen odpaďák, kde může Pedál Cyrův pytlíček zlikvidovat, ale i turistický rozcestník žluté značky.

Polední pauza na oheň a špekáčky u "menhiru" za Dobrou Vodou.

Kožichovicemi prochází poměrně nová trasa tzv. Třebíčského okruhu – směřuje sem od Zadní hory, Sádku a Klučovské hory; my ale budeme pokračovat po značce východním směrem, tedy údolím po proudu potoka Markovky. Před hrází vypuštěného obecního rybníka zabočujeme vlevo do postranní uličky a záhy kolem domků zasazených do svahu vesnici opouštíme a klesáme do poměrně sevřeného údolí Markovky. Zjišťujeme, že cesta je tady bohužel poměrně blátivá. Bezprostředně pod vsí je v protější stráni pozůstatek bažantnice, dnes už pouze změť starých plotů. O něco níže se údolí Markovky stává čím dál divočejší a skalnatější. Zařezává se zde totiž do tvrdého žulového třebíčského masivu, což dokládají četné obří balvany, připomínající unikátní přírodní výtvory na tzv. Syenitech nedaleko Pocoucova. Máme navíc štěstí na krásné slunečné počasí, zde v údolí nefouká, takže až na to bláto se jde téměř prozaicky.
Zhruba po kilometru přicházíme k prvnímu výraznějšímu přítoku zprava. Je to potok Prašinec, který je bohužel neblaze známý tím, že z nedaleké problémové skládky u Pozďátek přináší do Markovky smrtonosnou kyselinu sírovou. Tato skládka je známá po celé republice a je snad nejdrsnější ekologickou zátěží na jihozápadní Moravě. V těchto dnech však o jejím dalším osudu bylo konečně pozitivně rozhodnuto: po dlouhých snad 15 letech se našly peníze na její odkup státem a konečnou likvidaci. Pro úplnost: skládka je pozůstatkem po zkrachovalém BOPU a následně posloužila jako zářný příklad nepochopitelných majetkových převodů a divokého skládkování modré skalice z Prechezy Přerov. Odpovědné osoby by bylo samozřejmě treba nechať bez súdu odstreliť – avšak u nás se viníci "nenalezli", případně ještě pohádkově zbohatli. Od soutoku s Prašincem je to k osadě Dobrá Voda už jen doslova několik kroků.
Nejprve se zjevuje stará stodola a za mírnou zatáčkou i objekt někdejších lázní, dnes přebudované na základnu Junáka. Toto je pro změnu aspoň příklad úspěšného projektu, kdy se podařilo najít využití a opravit starou budovu pro děti a mládež. Hned naproti přes potok se nachází starobylá kaplička Matky Sedmibolestné, taktéž upomínka na dávno zaniklé sirné lázně. Jsou zde tedy další náměty na focení. Dále nás zajímá turistický rozcestník: nacházíme se v nadm. výšce 414 metrů, od Třebíče z rozcestí Dobnavka u železniční tratě se sem připojuje nová zelená značka. My se však budeme držet i nadále žluté, která nás následně provede snad nejkrásnějším úsekem Markovky pod Dobrou Vodou. Dlužno podotknout, že Dobrá Voda je snad nejzapadlejší osadou na Třebíčsku: kromě zmíněné ubytovny čítá jen několik starých domků a navíc část vlevo od potoka přináleží do Kožichovic, pravá naopak do Pozďátek, z nichž sem vede jediná silnička.
Hned za poslední chalupou Markovka doslova naráží do mohutné syenitové skály. Mírný převis je zkrášlen svatými soškami a obrázky, jakoby to byla nějaká přírodní kaplička. Samozřejmě si tento krásný kout fotíme a obdivujeme. Za skalnatým ostrohem nás čeká další překvapení. Markovka vybíhá táhlým obloukem na pěknou prosluněnou loučku. Té dominuje velký vztyčený balvan – tzv. menhir. Je u něj i ohniště, takže to je výzva k polední pauze a rozdělání ohně na opečení špekáčků. Odkládáme tedy batohy do trávy a vyrážíme na dřevo. Za chvíli už plápolá na prosluněné loučce oheň. Od rána se dokonce natolik oteplilo, že odkládáme větrovky. Na tábořišti se zdržujeme zhruba 3/4 hodinky a krátce po poledni zvedáme kotvy. Ohniště pečlivě hasíme vodou z potoka a vyrážíme na další cestu.

Snad nejkrásnější úsek toku Markovky probíhá po žulosyenitových balvanech.

Následující úsek Markovky je zřejmě nejkrásnější a nejpůsobivější. Vršek údolí zdobí mohutné skalky tvořené syenitem. Dokonce i koryto potoka je pokryto četnými balvany, v jednom úseku je dokonale skalnaté. A právě zde vytváří potok krásné šumící kaskádky, vděčný objekt k fotografování. Po dalších dvaceti minutách vycházíme na větší loučku s prvními chatami. Odtud až k nedaleké řece Jihlavce se táhne stará chatová osada. Mnozí chataři využívají krásné jarní počasí a svoje rekreační příbytky přijeli "odzimovat". Před jednou hodinou odpolední docházíme na samý konec romantického údolí – tam se již Markovka vlévá do naší řeky Jihlavky.
Při ústí údolí se nachází další rozcestník, kde se naše žlutá značka připojuje k páteřní červené, procházející podél Jihlavky od Jihlavy až to Ivančic (a ještě dále). Toto rozcestí je nazváno "Hluboček" dle nedaleké přírodní památky na pravém břehu řeky. Podle cedulky nám do centra Vladislavi zbývají poslední dva kilometry. První půlkilometr kráčíme podél Jihlavky, která je nyní po jarním tání poměrně vodnatá a naplněná až po okraj. Malinko stoupáme po úbočí, až se nám otevírá pěkný rozhled široko daleko po říční nivě: vlevo vidíme staré vladislavské nádraží, vpravo omšelé budovy Pazderníkova mlýna. Dále se naše polňačka napojuje na úzkou silničku spojující Pazderníkův mlýn a Pozďátky. Bystříme pozornost, neboť po úzké silničce nám doslova nad hlavami burácí motory. Vzápětí vidíme vytuněné a pomalované auto, které si to bez skrupulí drtí po rozbité vozovce – prokrista, snad zde není nějaká debilní rallye!? V zatáčce jsou dokonce dva maníci s foťáky. Žádný oficiální závod se nekoná, to jenom zase pár bláznů ničí hlukem a smradem přírodu a obtěžuje ostatní. Základnu mají u opuštěného mlýna a už zkrátka nevědí roupama, co by dělali.
Za mlýnem překonáváme po starém mostě řeku a jsme na známé státní silnici, těsně před Vladislaví. Odbočujeme tedy vpravo, směrem k městečku. Vzápětí nám nad hlavami na skalnatém náspu profičí motorák na Třebíč, který jsme stejně ani nechtěli stihnout. Chceme si totiž posedět v hospodě. Procházíme hlavní ulicí do centra Vladislavi a uznáváme, že slunko už opravdu nezvykle peče. Na mnohých teploměrech na stěnách domků registrujeme nezvyklých 16°C! (ve stínu!).

Zasloužená tečka za pěknou výpravou ve vladislavské hospodě "U krále Vladislava".

Ke "králi Vladislavovi" tak přicházíme dokonale vyflusnutí. Dle zvyku obsazujeme nekuřáckou jídelnu (nikdo jiný tam nesedí) po marném pokusu usadit se ve výčepu, kde je totiž děsně nahuleno. Pedál do sebe hrne tři piva, ani ostatní nezůstávají pozadu. Dále objednáváme něco na zub a občerstvení. Mladičký pingl s rukama plnýma škopků se stává terčem přílišného zájmu Cyra, který na něj skáče – borec se hnedka důrazně ohrazuje: "Pane, hlídejte si toho psa!", takže pes je Pedálem pevně uvázán ke stolu ať se mu to líbí nebo ne. Po dvouhodinovém sezení v hospodě, hodnocení výpravy a plánování dalších akcí se chystáme k odchodu na vlakovou zastávku. Cestou okolo Jelenova baráku se Cyr mohutně rozeštěkává na Jelenovy psy, ti mu "pozdrav" opětují. "Musíme pořádně Jelena pozdravit, aby nás slyšel," vysvětluje Pedál mohutný řev svého psa.
Vlak jede krátce po třetí hodině odpolední. Usedáme do poloprázdného motoráku a čekáme na průvodčího, aby nám prodal lístky. Přichází poměrně známá postavička (povědomý borec s knírkem, který na této trati jezdí poměrně často a dost dlouho) a začíná sáhodlouhá debata o jarním počasí, o vandrech, o psech a o kdovíčem ještě – až nám prodává lístky těsně před Třebíčí. Shodujeme se, že borec má zřejmě popito, nebo je v nějaké jarní rozpoložené náladě. Nabídku z naší placatice však čestně odmítá. V Třebíči vystupuje převážná většina osazenstva, takže se loučíme a hodnotíme dnešní akci jako velice zdařilou. Po zimním nicnedělání, ba snad vandráckém zimním spánku, nám prvních jarních devět kiláků připadalo jako pětadvacet...

Zajímavosti a odkazy:

Infromace o osadě Dobrá Voda na Wikipedii.