Pátek až neděle 19. - 21. prosince 2008
Trasa sobotní výpravy: Vysoké Popovice, zast. ČD (0 km, 430 m.n.m.) - Lukovany, rozc. (2 km, 433 m.n.m.) - Ketkovice, náves (4 km, 430 m.n.m.) - vyhl. Panorama, rozc. (6 km, 415 m.n.m.) - Ketkovický mlýn (7,5 km, 250 m.n.m.) - Senorady, náves (11 km, 302 m.n.m.) - Biskoupský kopec (13,5 km, 397 m.n.m.) - Pod Templštejnem, rozc. (16 km, 235 m.n.m.) - Templštejn, zříc. (16,5 km, 347 m.n.m.) - Jamolice, host. (18,5 km, 351 m.n.m.). MAPA
Účastníci: Pedál, Kotel, Pilňík, Jabčák, Eda, Eman, Venca, Pinďa, Mike, Burdych, Poke, Trnky, Britt, Kmoch; v sobotu se na výpravu přidali Smolda, Vojta, Burdych ml., Bobek & syn.
Počasí: zataženo, vítr, bláto, přeháňka kolem +3°C.

Na osmnáctý ročník zimní Normandie se konečně hlavnímu organizátoru Pedálovi podařil smělý kousek: ve spolupráci s Vencou zajistil svoz z Jamolic, které se tak mohly stát závěrečným bodem náročné výpravy do obou našich oblíbených údolí Oslavky a Jihlavky, tedy na Ketkovák a Templštejn! Jedinou vadou na kráse tak byla nepřízeň počasí. Na tomto ročníku Normandie vyšlo skutečně špatně: teploty nad nulou, olověné mraky, bez sněhu, zato s nadbytkem bláta a občasnou přeháňkou.
Sluší se také podotknout, že všeobecně oblíbená Normandie tímto ročníkem symbolicky dospěla do "plnoletého věku" – tedy do věku, v němž jsme my samotní, někdy v roce 1987, tuto tradici zakládali. Kdo tehdy mohl tušit, že Normandie úspěšně dovrší první dvacetiletí svého trvání! Není bez zajímavosti, že záznam z památného roku 1987 existuje ve staré kronice družiny Ypsilon naší legendární třebíčské "Čtyřky" a popisuje téměř podobnou trasu: po Chvojnici na Templštejn a do Mohelna.

Pátek 19. prosince

Páteční noční ohňostroj v podání Pilníka.

Na místě srazu, třebíčském vlakovém nádraží, se nás v páteční večer schází poměrně velká síla. Můžeme tak zakoupit jízdenku pro prvních deset účastníků a dva psy. Namísto původně plánovaného cíle v Pozďatíně se domlouváme, že budeme vystupovat přece jen ve Studenci. A to proto, že není zamrzlo a přechod z Pozďatína na chatu po polích by byl nemožný. Sice máme trochu obavu z reakce osazenstva nádražní špeluňky ve Studenci, s nímž bylo v minulosti několik konfliktů, ale posléze situace v hospodě dopadá na jedničku. Kromě jedné úvodní poznámky hostinské na naši adresu si všichni od nás drží odstup, v hospůdce vládne téměř idylický předvánoční klídek, takže nezůstáváme pouze u jednoho pivka a jedné rundy zelené. První kolečko tradičního nápoje padá na úspěch akce, druhé na Jelenovu počest, který se ani letos bohužel nemůže Normandie zúčastnit, i když mu chyběl jen ten pomyslný krůček...
Kolem osmé hodiny večerní odchází první předvoj na chatu Pedálovku, aby zatopil a připravil objekt k obývání. Zhruba půlhodinku nato přicházejí ostatní, protože následný program – DEGUSTACI BÍLÝCH VÍN – je třeba zahájit co nejdříve. Jako hlavní sommelier a předseda jury v jedné osobě je jednomyslně určen Piňďa, který tak má na starosti očíslování vzorků a jejich roznos jednotlivým degustátorům. Ještě před samotným zahájením soutěže zavalujeme stůl rozličnými dobrotami, od uzeného přes jitrnice po sýr. I letos jsou však chuťovky mimo soutěž, nicméně všem patří náležité ocenění. Postupně degustujeme zhruba třináct vzorků rozličných typů bílých vín, což je činnost velmi náročná. A to nejen pro degustátory, ale především pro Piňďu, který nejprve musí v kuchyňce připravit pohárky, aby se pod jejich tíhou posléze zjevil v obýváku se zdvořilým halekáním: "Dóóóbrýýý dééén! Nesu vám víno bílééé!!!!" – aby snad nedošlo k mejlce, cože to vlastně celý večer roznáší.
Během a ke konci degustace kupodivu nikdo nepopadal pod stůl – tak byli všichni zvědaví na výsledky. Soutěžní klání se samozřejmě neobešlo bez klasických hlášek, např. "To je snad z krabice!" při vzorku, který se pak umístil nečekaně vysoko. Nejvyšší počet bodů, a tedy první místo, si vysloužilo Pokeho portské, které samozřejmě z řady klasických vín vybočovalo. Na druhém místě Kotlovo rulandské šedé (pozdní sběr r. 2007), třetí bodovala Vencova pálava (výběr z hroznů 2007). Vyhlašování výsledků probíhá pod pečlivou péčí moderátora Pilníka. Není se ani čemu divit, že tak důležité klání se protáhlo do pozdních nočních hodin, takže teprve před půlnocí mohl být odpálen slavnostní ohňostroj. Posléze se někteří odebrali do podkroví ke spánku, jiní se kulturně vyžívali při sborovém zpěvu za doprovodu části Handlířů dole. Nutno však podotknout, že tuto noc bylo velmi obtížné se vyspat, protože zajedno nás nahoře spalo poměrně dost, za druhé dělal čurbes pes Cyr, který vytrvale mlátil ocasem přímo u hlavy některých nešťastníků.

Sobota 20. prosince

Přestávka na posilněnou v Lukovanech.

Sobotní ráno vstáváme jako vždy kolem osmé hodiny, neboť těsně před devátou nám odjíždí vlak ze studeneckého nádraží. Počasí bohužel moc nepřeje – je zataženo, nad nulou a pofukuje vítr. Část výpravy, jedoucí z Třebíče pod velením Smoldy se nachází kdesi v zadním vagónu, takže se telefonicky domlouváme, že vystoupíme až ve Vysokých Popovicích. U zdejší klasické zastávky v polích náš motorák zastavuje o půl desáté. Nutno podotknout, že většina z nás odtud ještě na Oslavku nevycházela (většinou se chodí z Kralic nebo Rapotic), takže aspoň je při startu výpravy změna. Ze zastávky vede do blízkého lesa rozbitá silnička s červenou turistickou značkou, která nás nyní povede. Lesem se jde celkem dobře, aspoň zde není bláto a vítr. Po chvíli procházíme kolem hájenky Čeleška a po několika desítkách metrů silnička vychází z lesa mezi pole. Na dohled už máme obec Lukovany. Na tomto pomezí Třebíčska a Brněnska je náhorní planina, takže v dálce v mlze dokonce rozeznáváme obrysy Pálavy. Vzhledem k dnešnímu pošmournému počasí je to celkem zajímavé, že je vidět přece jen dost daleko.
Obce Lukovany se jen krátce dotýkáme v jejím západním okraji, kde se nalézá turistický rozcestník a informační tabule mikroregionu Kahan – kraje permoníků. V této oblasti nejen že začíná rosicko-oslavanská uhelná pánev, ale v historii se zde nacházely i jiná ložiska důležitých surovin. Díky Pedálovi známe například staré štoly v údolí Chvojnice, které jsme vyhledávali již před více jak dvaceti lety... Po krátké pauzičce a zahřátí našimi životabudiči se vydáváme dále po červené značce, nyní směr Ketkovice. Burdych bohužel zjišťuje, že se mu zaběhl Fred poněkud dále a není v dosahu jeho hvizdu, tak se rozhoduje, že chvíli počká a bude ho hledat. Snad se nebude opakovat příhoda s Cyrem...
Naše trasa se poněkud stáčí západním směrem. Obcházíme nevýraznou kótu Kamenný vrch a klesáme do nehlubokého zalesněného údolíčka místního potoka Balinky (nejedná se samozřejmě o Balinku, která protéká u Velkého Meziříčí!). Tady je bohužel čím dál více bláta. U potoka se zase krátce zastavujeme a jsme velmi překvapeni, když z lesa vybíhá společně s Cyrem i Fred. Pedál se pokouší dovolat Burdychovi, aby ho už dále nehledal, ale ten má telefon bohužel hluchý. No nic, půjdeme pomalu do Ketkovic a počkáme na Burdycha tam.

V Ketkovicích se dobýváme do hostince U Mohelských.

Z údolíčka stoupáme vytrvale vzhůru lesní blátivou cestou až vycházíme opět na širá pole, majíc domky Ketkovic na dohled. Zdejší polňačka opět oplývá množstvím kaluží, takže raději kráčíme po okraji pole po polozmrzlé řepce. Do Ketkovic docházíme po půl jedenácté a vzápětí se ocitáme na rozlehlé návsi, jíž vévodí nejen kostelík, ale především legendární hospoda U Mohelských oblíbená všemi trampy, kteří vyhledávají nedaleké údolí Oslavky. Největší hladovec Smolda pohotově zjišťuje otevírací dobu (otevírají zanedlouho v jedenáct), přičemž nechce čekat půlhodinku, takže směle tluče na dosud zamčené dveře: "Haló hospodo, otevři – hosti jdou!!" Paní hostinská odemyká a zve nás dál: "Co mám s váma dělat?" Útrata dobré dvacítky pochodníků jistě bude nezanedbatelná, tak co by neotevřeli, že?
V hospodě se dokonale rozesedáváme, takže nezůstává jen u jednoho piva, ale dochází i na kafe, grog, panáčky; a sotva se z kuchyně začíná linout vůně pokrmu, objednáváme i polévku a největší hladovci gulášek atd. Hostinský je z našeho halekání poněkud nervóznější, zvláště potom, co si (s jeho svolením) srážíme stoly a Pedál zvesela rozlívá limonádu. Po chvíli přichází nešťastný Burdych, poněvadž psa zcela logicky nenašel (sedí totiž pod stolem), takže po jeho shledání se mu nálada zákonitě vrací. Sedělo by se zde dobře, ale vzhledem k tomu, že nás ještě čeká dlouhá cesta, musíme se zvedat a jít dále. Ve dvanáct je vyhlášen odchod, ale Smolda a spol. stále ještě čekají na gulášek. Takže se domlouváme, že sraz bude na vyhlídce Panoráma.
Procházíme tedy návsí a dle červené značky odbočujeme na asfaltku podél opuštěného zemědělského areálu. Odtud se cesta pomalu začíná svažovat k lesu, takže přicházíme k notoricky známému jedinečnému údolí Oslavky, které navštěvujeme už od našich dětských let. Značka nás lesem zavádí na vyhlídku Panoráma, kde se od Čučic připojuje i zelená značka. Za těch mnoho let je vyhlídka na obrovský meandr Oslavky, zvaný Čertův jazyk, už dosti zarostlá. V době vegetace není výhled skoro žádný. Nyní v zimě se díky opadaným stromům poněkud otevírá, takže můžeme obdivovat jedinečnou přírodní scenérii. Kolem půl jedné jsme už všichni kompletní, takže po posilnění slivovičkou můžeme pokračovat dále, do údolí k řece.
Na rozcestí s odbočkou na Ketkovák se rozdělujeme na dvě skupiny. První, pod vedením Pedála, si nenechává ujít návštěvu zříceniny Ketkováku (Levnova). Domlouváme se, že se sejdem někde dole u Oslavky. Ostatní odcházejí přímo ke Ketkovickému mlýnu. Na historickém mostě přes Oslavku obracíme zraky nahoru a naši kamarádi na nás mávají z úchvatné výšky nad staletými hradbami Ketkováku. Děláme pár fotek a pak se zase trháme na menší skupinky. Kotel přechází po trampské lávce k soutoku s Chvojnicí, ostatní míří přímo ke Kantýně naproti Čertově skále (t.č. samozřejmě zavřená). Parta z Ketkováku sestupuje po skalní šíji, ale nějak se opožďují, takže my od Kantýny raději vyrážíme napřed. Hlavním záchytným bodem bude jistě hospoda v Senoradech.

Zastávka na vyhlídce Panoráma.

Druhá část party zamířila rovnou do údolí Oslavky pod Ketkovák - foto na historickém nýtovaném mostě.

Z údolí Oslavky nás tedy vyvádí žlutá značka. Výšplh na Malou skálu už vypouštíme, protože čas je neúprosný. A dnes je zrovna nejkratší den v roce. Vzhledem k silné oblačnosti se tedy začne stmívat už někdy po 15. hodině! Od Kantýny postupujeme klikatým údolím Senoradského potoka až vycházíme z lesa pod známým "Hradiskem" se dvěma kuželovitými vrcholky. V dobách "Čtyřky" jsme zde s oblibou hrávali například "Na zrádce". Místní komunikace Hradisko obkružuje a přivádí nás do centra vesnice. Stará hospoda už samozřejmě nefunguje, v minulých letech byla o kousek dál postavena zcela nová, dokonce i s vyhlášeným penzionem. Cedule hlásá, že mají prasečí hody, takže náš hlavní předvoj zase neodolává a usedáme dovnitř na pivko anebo na kávu. Největší hladovci si objednávají výtečnou tlačenku s cibulí. Cyr by si dal asi taky, tak nám odbíhá do kuchyně.
Díky posezení v hospodě zase trochu dáváme dohromady naše potrhané řady. Kolem třetí hodiny odpolední musíme vyrazit na další cestu. Navrch se k větru přidává i přeháňka sněhu s deštěm a to zrovna v tom nejnepříjemnějším úseku. Krátce ještě šlapeme po silnici východním směrem, ale asi 200 metrů za vsí odbočujeme dle žlutých značek na blátivou polňačku. Už se těšíme, až dosáhneme blízkého Biskoupského kopce, který pokrývají spíše remízky a loučky. Polňačka tedy vytrvale stoupá. Zadní voj zrychluje, abychom se na Biskoupském kopci sešli s těmi prvními. Bobek to bere doslova a jsa kvalitně posilněn pálenkami všeho druhu, pobíhá po loukách jako srnec za neustálého pobízení spolupochodníků: "Pojďte, budeme běhat, vezmem to během." Ostatní ale jeho výzvy ignorují a namísto Bobkova pobíhání kráčejí stále stejným tempem. Čekání si Bobek krátí popíjením své železné zásoby, která mu čouhá na zadku se somradla. Jeho kulturní dojem ze zdejšího okolí je určitě velký, protože kromě výzev k běhu neustále opakuje: "Tady to je parááááda!! To je úplně jako na Libavé!!!" – což je nakonec pravda, protože náhorní planina Biskoupského kopce pokrytá roztroušenými remízky a loučkami je skutečně jedinečná a tudíž chráněná. Trochu to tu připomíná Mohelnskou hadcovou step.

Neopakovatelný pohled, tentokrát pozdně podzimní - Oslavka se skalami Ketkováku v pozadí.

Od rozcestníku cyklostezek se naše cesta začíná svažovat do lesa na úpatí hlubokého údolí řeky Jihlavky. Zanedlouho klesáme pěkně šusem k turistickému rozcestníku, kde se k naší žluté připojuje i červená od Mohelna. V těchto místech se Bobkovo běhání už nevyplatilo, protože v zabahněném rygolu hází nefalšovanou "rybu" s kopejtkama nahoru. Přitom ztratil svou nerozlučnou láhev, se kterou se díky péči kamarádů shledává až zase dole. Cesta se několikrát kroutí v serpentinách a další kritické místo přichází úplně dole, kde je nejstrmější úsek při výstupu na louku pod Templštejnem. První škodolibci postávají dole a s netrpělivostí čekají na předpokládané pády Bobka a Trnkáče.
Až se všichni shledáváme na louce, dokonale se smráká. Přecházíme plechový most k táboru pod Templštejnem a místnímu turistickému rozcestníku, kde za posledních zbytků světla děláme společnou fotku. Přichází nejstrmější a nejdivočejší úsek trasy: musíme vyšplhat ke zřícenině Templštejna po úzké pěšině s přírodními "schody", vedoucí v úpatí hluboké rokle. Škoda jen, že už je tma – za pěkného dne je tato část cesty určitě nejkrásnější. Vpravo v kopci se objevují tajemné zubaté stěny Templštejna a z posledních sil šplháme do příkrého kopce nahoru. Na prohlídku zříceniny samozřejmě není ani pomyšlení, protože je tma a my musíme zavčasu dojít do Jamolic. Pokračujeme tedy po žluté skrz les na polní cestu k hájence. Tady je zase plno bláta, takže nelze použít zkratek přes pole a je nutno jít poctivě pěkně kolem hájenky. Zase se dokonale trháme, takže vpředu pobíhá bez dozoru Pedálův Cyr, zatímco jeho páníček je kdesi vzadu. Psy je totiž potřeba uvázat na vodítka, protože se blíží poslední nebezpečný úsek po frekventované silnici. Nakonec Cyra poutáme na vodítko, které poskytl Burdych a vycházíme na silnici. Jamolice jsou vzdáleny zhruba kilometr východním směrem. Ještě pro naši bezpečnost rozsvěcujeme vpředu a vzadu naší karavany baterky, aby nás projíždějící řidiči aspoň viděli.
Obce Jamolice a jejího centra dosahujeme těsně před 17. hodinou. V hostinci U Karla Pedál dopředu dohodl závěrečný gulášek, takže jsme očekáváni. Obsazujeme vyhrazené stoly v jídelně, ačkoli je hospoda víceméně prázdná. Časově vše vychází perfektně: na objednaný guláš a pivko máme akorát třičtvrtěhodinku. Postupně docházejí i opozdilí členové naší výpravy. Všichni tak máme na zasloužené jídlo dostatek času. Před 17:45 platíme a odebíráme se před hospodu, kde očekáváme zajištěný odvoz. "Mezipřistání" máme před "jaderkou" v Dukovanech, kde děláme stylovou závěrečnou fotku. Následně pokračujeme odvozem dále až do Třebíče. Tím tedy končí dnešní velmi náročná výprava. Počasí sice nepřálo, ale vzhledem k atraktivitě trasy a spoustu známých starých míst, které jsme během jediného dne stačili navštívit, se všem výprava velmi líbila.
V Třebíči vystupujeme u Alfy. Na nádraží a tudíž do Studence na Pedálovku večerním vlakem pokračují jen ti nejskalnější.

Neděle 21. prosince
V neděli ráno se tak na chatě budí jen devět nejvěrnějších členů. Odvoz se řeší příjezdem Kotla, takže na deset lidí jsou akorát dvě auta a nikdo nemusí jet vlakem. Těsně po desáté hodině může Pedál zabednit chatu, děláme poslední závěrečnou fotku a další, již 18. ročník oblíbené Normandie můžeme tak prohlásit za ukončený.

Tradiční závěrečná fotka u Pedálovky nejskalnějších členů XVIII. Normandie.

Zajímavosti a odkazy:

Mikroregion Kahan: jak již název mikroregionu napovídá, hornická činnost výrazně ovlivnila život zdejších obyvatel. Do zastavení těžby v roce 1998 se zde rozkládal Rosicko-Oslavanský uhelný revír. Patřil sice k nejmenším v České republice, zato černé uhlí bylo nejkvalitnější. Slávu hornictví dnes připomínají areály zaniklých dolů, haldy a těžní věže bývalého Dolu Simson a Dolu Julius ve Zbýšově.
Bohatou historii obcí můžete objevovat prostřednictvím řady kostelů, kaplí a křížů připomínajících události radostné a tragické. Pro milovníky sportu jsou otevřeny brány tenisových a fotbalových hřišť nebo koupališť. Za návštěvu také stojí tradiční hodové slavnosti, letní neckyáda či některé z vyhlášených hornických akcí.
Mikroregion Kahan vznikl v roce 2000 jako svazek obcí Babice u Rosic, Lukovany, Příbram, Vysoké Popovice, Zakřany, Zastávka a Zbýšov.
Obec Lukovany: leží ve zvlněném terénu Bobravské vrchoviny a její historie sahá až do 11. století. Můžeme tak usuzovat podle stáří románského kostela sv. Václava, který tvoří dominantu obce. O existenci obce se z písemných pramenů dozvídáme však až v roce 1269 z přídomku bratrů Zdeslava a Arnošta z Lukovan (Lochwan), kteří zde pravděpodobně měli svoji tvrz. Poté se Lukovany dostaly do majetku pánů z Lipé na Moravském Krumlově a v roce 1544 byly připojeny k rosickému panství.
Lukovany se mohou pochlubit nejen sakrálními památkami, ale i starou obecní pečetí s dvouocasým lvem. V obci dnes žije 530 obyvatel a funguje řada sportovišť. Stále se zde udržují lidové obyčeje např. Tři králové, Masopust nebo Ostatková zábava. Akcí roku bývají zářijové Svatováclavské hody.
Směrem na Zakřany se rozprostírá rybník, který vybízí ke koupání i rybaření, v zimě pak k bruslení. Obcí prochází turistická stezka na Ketkovický hrad s výhledy na Ivančicko a vzdálené Pálavské vrchy.
www.mikroregionkahan.cz
(dle naučných tabulí v Lukovanech)

Vyhlídka Panoráma je pojmenována po Františku Zavřelovi (též Zavřelovo Panoráma), řídícím učiteli v Třebíči, který byl vynikajícím botanikem a přírodovědcem. Jeho syn univ.prof. MU v Brně PhDr. Jan Zavřel (1879-1946) se zabýval studiem systematické zoologie. Je zde také pomníček z krystalického vápence s nápisem "In memoriam St. Grossmidtii magistri silvarum" /Na památku St.G. mistra lesů/ - byl to vedoucí lesního hospodaření Kinského moravskokrumlovského velkostatku.
Ketkovický /Vydrův/ mlýn: za dob první republiky a po II.světové válce byl mlynářem ve mlýně Bohumír Vydra, který podporoval trampské hnutí v údolí Oslavky. V době krize v l. 1931-33 vybudoval např. nýtovaný most přes Oslavku a prorazil cestu ve skalisku na senoradské straně, dále stavěl první chaty k pronájmu v okolí mlýna a v sezóně poskytoval ve mlýně občerstvení. Věřil, že se údolí jednou stane vyhledávaným rekreačním místem. Byl pohostinný a pomáhal všem, kteří pomoc potřebovali. A to i partyzánům za německé okupace. Mnoha lidem udělal radost svými obrazy. Navždy opustil svůj mlýn před Vánocemi r.1980 – poslední mlynář, hospodář a malíř krás řek Oslavy, Chvojnice a Jihlavy.
(dle knihy/průvodce Jiřího Lysáka "Pojihlaví a Pooslaví")

Celkem v sobotu ujito: 19,5 km.
Nejvyšší bod trasy: před Ketkovicemi (446 m.n.m.).
Nejnižší bod trasy: Jihlavka pod Templštejnem (235 m.n.m.).
K orientaci poslouží mapa KČT č. 83 Okolí Brna - Ivančicko.

(zapsal a fotil Kotel)

Trasu pro GPS navigace v různých formátech je možno stáhnout na daném odkaze ze serveru GPSies.com.

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.