Sobota-neděle 8. - 9. listopadu 2008
Trasa:
vlakem Třebíč - Jihlava - Havlíčkův Brod - Sobíňov
První den: Sobíňov, zast. ČD (0 km, 545 m n.m.) – Bílek, zast. ČD (3 km, 535 m n.m.) – Koryto v údolí Doubravky (5,5 km, 500 m n.m.) – Pod Sokolohrady, rozc. (6 km, 490 m n.m.) – Sokolohrad, vyhlídka – Točitý vír, rozc. (7,5 km, 470 m n.m.) – Horní mlýn, rozc. (8 km, 460 m n.m.) - Dolní mlýn, (8,5 km, 450 m n.m.) - Libice nad Doubravou, hostinec U Bambuchů (12 km, 420 m n.m.)
druhý den: Libice nad Doubravou (12 km) - Dolní Sokolovec (14 km, 450 m n.m.) - Horní Sokolovec (15,5 km, 462 m n.m.) - Dolní mlýn - Horní mlýn - Chotěboř, nádr. ČD (17,5 km, 547 m n.m.). MAPA
Účastníci: Jarmil, Kotel, Kmoch, Eman, Cahič, Eda, Havran, Cágr, Venca, Pedál, Pilňík, Jabčák, Čenich, Fretka, Lea, Pinďa, Dlouhán, Elvis.
Počasí: zataženo, déšť, kolem 10°C.

Údolí říčky Doubravy patří k jedněm z nejkrásnějších v našem okolí – byť poněkud vzdálenějším od Třebíče, ale díky dobrému vlakovému spojení pohodlně dosažitelnému. Někteří z nás jej už několikrát prošli, ale to nic nemění na faktu, že tuto lokalitu můžeme navštívit nesčetněkrát a vždy zde bude co obdivovat. Jak jsme se shodli, Doubravka je krásná v každém ročním období!
Tato podzimní výprava však byla okořeněna ještě další povedenou akcí: Jarmil u příležitosti svých padesátin dohodl v legendární hospodě U Bambuchů v Libici nad Doubravou velkolepou oslavu, dokonce i s hudbou v podání Handlířů. A ačkoli naši výpravu v hlubokém údolí Doubravy skrápěl vytrvalý déšť, přesto se všem tato pozdně podzimní víkendovka líbila. Je třeba říct, že Doubravka je krásná i v dešti...

Zastávka ČD Sobíňov je vskutku unikátní.

Dle propozic je sraz všech účastníků této očekávané akce v 8:15 na třebíčském vlakáči. Avšak při ranním vstávání a pohledu z okna nejednoho z nás nahlodala pochybnost, zda bude výprava vůbec úspěšná – vytrvale totiž prší a obloha pranic neslibuje nějaké zlepšení. Někteří největší pochybovači na nádraží vyrazili "jen tak se podívat, zda se vůbec pojede", ale početná smečka našich lidí v čundráckém a plně vybavena i do té největší sloty, veškeré pochyby zažehnala. Nakonec se nás schází 19(!) plus pes (snad se dneska nezaběhne). Hromadná jízdenka do zastávky Sobíňov (kousek za Chotěboří) na jednoho při tak vysokém počtu členstva vychází na 63 korun. Krátce po půl deváté přijíždí náš rychlík a my odjíždíme směr Jihlava a Havlíčkův Brod. V Brodě se usazujeme do Regionovy směr Pardubice. Naší cílovou zastávkou je tedy dnes Sobíňov – nikoliv Bílek, který je před Sobíňovem, a je klasickým východiskem na Doubravku. Chceme si trasu výpravy totiž trochu prodloužit, jelikož v hospodě U Bambuchů jsme hlášeni až na 16 hodinu. Ve vlaku nás ještě průvodčí poučuje, jak dát strojvedoucímu znamení, že chceme zastavit: "Jakmile zazní název vaší stanice, musíte stisknout tlačítko." Tak si říkáme, jestli nebude jistější zastavit pomocí záchranné brzdy. Operace s tlačítkem se nám ale naštěstí daří a vlak zastavuje.
Vystupujeme krátce po 10:30. Sobíňov je ještě pitoresknější zastávka než Bílek: všehovšudy zděná budlina o rozměru zhruba 2x1,5 metru! Bohužel prší stále vytrvale bez naděje na zlepšení, takže se okamžitě balíme do kapucí, ponč a pláštěnek. Několik recesistů (Jabko, Eman a spol.) mají dokonce decentní deštníčky, naopak paragáni typu Cahiče mají nejnovější goretexové maskáče. Hned u zastávky je turistická orientace červené a modré značky. Nás povede červená. Scházíme tedy alejí do místní části zvané Sopoty, jimž vévodí pěkný poutní kostelík Navštívení Panny Marie. Je to vlastně okrajová část Sobíňova, takže v několika minutách jsme mezi loukami, na okraji chráněného území Niva Doubravy. Není bez zajímavosti, že okolo Sobíňova je vybudovaná pěkná naučná stezka, avšak tu dnes mineme. Pouze se krátce dotýkáme již zmíněného chráněného území, které připomíná šumavské horské louky. Krátce nato přicházíme k lesu a odbočujeme po jeho okraji vpravo. Rovně bychom došli do bývalého vojenského prostoru.
Cesta je promáčená a plná kalužin. Poté asi kilometr v lese je povrch taktéž velmi rozmáčený. Po půlhodince vycházíme z lesa na dohled vesnice Bílek a kolem bytovek přicházíme k hlavní silnici a tedy i železniční trati (11:20 hod.). Pedál jde na průzkum, zda není náhodou otevřena místní hospůdka v bývalém železničním domku – samozřejmě není, a ostatně ani nikdo z nás nepamatuje, zda by někdy otevřena byla. Pokračujeme tedy dále po červené značce ke "vstupní bráně" do hlubokého údolí Doubravky, jímž je symbolicky vysoký klenutý železniční most. Hned za tímto technickým dílem vcházíme do pravé divočiny. Doubravka se víc a víc zařezává do údolí, které se stává stále hlubším a skalnatějším. Kromě naší červené značky jdeme i po místní naučné stezce, ale vlastně "v protisměru", což však není podstatné. Na jednotlivých zastávkách máme možnost, dozvědět se leccos zajímavého o místní přírodě.

Nejdivočejší část kaňonu Doubravky - Koryto.

Dnes však v hustém dešti nemá nikdo moc náladu podrobně studovat naučné panely. Na rozšířeném břehu se zastavujeme na občerstvení, přičemž nám přichází vhod především horký čaj z termosek (12:00). Posléze přichází snad nejpoutavější úsek údolí – zužuje se do skalnatého kaňonu, zvaného "Koryto". Zpočátku hopsáme po kamenech podél vody, ale nakonec nás stezka musí zavést vysoko na skálu nad proudící vodu. Skály zde totiž padají až do Doubravky. Poznáváme místa, která byla před dvěma lety zamrzlá tak, že jsme šli po ledu až přes nejkritičtější místo – vodopád, který byl tehdy také zamrzlý. Dnes však můžeme vše pozorovat pouze ze skalní vyhlídky a až po sejití po kamenných stupech i od vody (12:30). Po dalších deseti minutách skalní stezky přicházíme k turistickému rozcestníku Pod Sokolohrady. Pod ním je přes divokou říčku kovový mostík a zájemci tak mají možnost vystoupat na druhou stranu na vysoký skalní ostroh, kde kdysi stával hrádek Sokolohrady. Pedál i přes vytrvalý déšť láme účastníky k výstupu, ale nakonec nás do příkré stráně s kovovými schůdky šlape jen sedm. Nakonec stál výstup za to, protože i pohled z vysoké vyhlídky Sokolohradu do mlhavého kaňonu je nezapomenutelný (dle GPS je výškový rozdíl více jak 30m). Na vyhlídce děláme alespoň vrcholovou fotografii (13:00).
Po sestupu naší vrcholové skupinky vyrážíme zase celá karavana od rozcestníku dále. Skalisko Sokolohradu Doubravka obkružuje jako písmeno "U". Po necelém kilometru nejdivočejší úsek kaňonu končí a svahy se poněkud rozestupují. Na začátku první zalesněné ploché nivy je starý trampský srub. Jelikož už přichází akorát doba "oběda", uvažujeme, zda zde neudělat oheň. Ohniště tu však není a taky sehnat suché dřevo v tomhle dešti bude asi neřešitelný problém. Pro jistotu si "půjčujeme" z hranice pod přístřeškem několik suchých polínek, které jistě využijeme pro rozdělání ohně někde opodál. Pokračujeme tedy dál.

Vrcholová skupinka na vyhlídce Sokolohradu.

U Točitého víru (další rozcestník) se Doubravka zklidňuje a v ostrém zákrutu vytváří poměrně klidný tok. Je zde několik starých chat a nad údolím i někdejší výletní hospoda. Pedál s Cahičem se tam jdou podívat, jestli náhodou není v provozu (co pamatuju, nikdy pro veřejnost otevřena nebyla). Sice se ozývá zahvízdání, na něž všichni žíznivci vyráží přes mostek k chatě, ale jak se posléze ukazuje, šlo jen o kanadský fórek našich průzkumníků, protože chata jako hostinec samozřejmě nefunguje. Zklamaně se tedy vracíme k rozcestníku a pokračujeme dále po proudu říčky – nyní krátce s modrou značkou, která se ale posléze odpojuje do údolí Kamenného potoka a dá se po ní dojít do Chotěboře. My ale zůstáváme věrni červené.
Nyní je už cesta pohodlná. Několik nadšenců začíná kolem cesty sbírat kameny. O kousek dál je totiž památná skautská mohyla s deskou "Všem věrným 1920-1990". Od naší poslední výpravy do zdejších končin už značně narostla do velikosti, takže kameny lze po lese jen stěží najít :-) Nedaleko odtud vycházíme na louku se starým stavením, kdysi součástí Horního mlýna. Stejnojmenný název nese i zdejší turistický rozcestník. Kupodivu přestává pršet, takže to znamená, že je načase pokusit se rozdělat oheň (14:00). Díky suchým polínkům se nám to daří a všichni si tedy vybalují svoje uzeniny na opečení. Na loučce s ohništěm se zdržujeme něco přes půl hodinky.
Další cesta (měníme značení na zelené) už tak záživná není, vede totiž chvíli po silničce. A to až k Dolnímu mlýnu, který je pěkně zrekonstruován jako chalupa. U mlýna odbočujeme vlevo opět do lesa podél toku Doubravky. Charakter jejího toku se oproti skalnatému kaňonu zcela změnil. Podél bývalého náhonu přicházíme posléze na široké louky. V těchto místech zelená značka uhýbá vlevo do svahu, ale my pokračujeme stále po loukách podél říčky. Také tato část údolí, i když je neznačená, totiž rozhodně stojí za projití. Vzpomínáme, jak jsme se zde při poslední únorové výpravě brodili v hlubokém sněhu, takže jsme se museli střídat při prošlapávání. Dneska nám pro změnu čvachtá pod nohama rozmoklá tráva. Na konci druhé, největší louky se na druhé straně toku vyskytuje chata, k níž vede z naší strany lávka. Ještě chvíli a vycházíme z rozmoklé cestičky na pohodlnou asfaltku po níž se vydáváme vlevo. To už je cíl našeho putování skutečně na dosah: domky s kostelíkem Libice nad Doubravou se před námi zjevují po vyjití na neznatelnou vyvýšeninu.
Procházíme poklidnou obcí do jejího centra. U Jednoty jen tak mimochodem házíme očko na vstupní dveře v nichž se skví plakát na dnešní hudební produkci Handlířů. Cesta na náves, či spíše náměstí (protože nese název náměstí Sv.Jiljí) je zcela jasná. V jejím čele je jakoby symbolicky náš dnešní cíl: legendární hospoda U Bambuchů. Přicházíme sice ještě čtvrthodinu před stanoveným časem (15:45), ale Laďa Bambuch vychází z hospody a zve nás dovnitř, že už mají prázdno (byla zde svatba). Všichni se s ním zdravíme a přijímáme pozvání.
Máme vyhrazený celý zadní sál. Zde si odkládáme provlhlé svršky a zde budeme taky spát (samozřejmě ve spacácích na karimatkách na zemi). Jelikož je nás dneska opravdu hodně, Bambuch domluvil pro osm lidí nocleh ještě u jedné paní v chalupě. Následuje tradiční přípitek zelenou – bez té by se to tu asi neobešlo! Po šesté hodině se servíruje gulášek a poznenáhlu se rozbíhá zábava. Ještě přijíždí autem Dlouhán, který muzikantům přiváží nástroje, takže se může začít ladit. Až jsme skutečně všichni, shromažďujeme se v našem salónku a pronášíme našemu oslavenci slavnostní přání a předáváme dary: pro Jarmila určitě užitečný stan Husky, sadu seker a trampský vařič. Úderem osmé začíná v lokále hraní Handlířů v doprovodu klavírního virtuose Ladi Bambucha k poslechu, zpěvu a posléze i tanci (či spíše křepčení v prostoru mezi krbem a výčepem). Halasná zábava tak trvá do pozdních nočních hodin.

V neděli nejprve odcházejí na ranní vlak Pilník s Kotlem (v pohodě stíháme přímý spoj Pardubice-Brno v 8:36). Ostatní mají u Bambucha tradiční ranní pohoštění: polívku, gulášek, pivo a zelenou. Výprava i se vším všudy se tedy přes nepřízeň počasí velmi povedla.

Po putování údolím Doubravky jsme dorazili na místo činu - Libice, hostinec U Bambuchů.

Zajímavosti a odkazy:

Vodopád v Korytě. Při této výpravě světelné podmínky focení moc nepřály...

Doubravské údolí je jedna z nejhezčích lokalit Vysočiny a pro nás Třebíčáky je jakousi nepsanou vstupní bránou do Železných hor. I když se říčka oficiálně nazývá Doubrava, místní i turisté ji pojmenovali zdrobněle – Doubravka. Přírodní rezervace byla vyhlášena v roce 1986, rozkládá se na ploše 192 ha a pokrývá úzké, lesnaté, cca 5 km dlouhé údolí kaňonovitého rázu, vytvořené říčkou Doubravkou ve tvrdých rulách. Začíná 1 km pod železniční stanicí v Bílku (hned další zastávka za Chotěboří – je zde krásný kamenný mostek) a končí u bývalého Horního mlýna. Dál pokračuje široké údolí s říčními nivami až do samotné Libice. Zajímavosti: tůňka u Veselé skály, Mikšova jáma, kaňon Koryto – nejdivočejší část údolí, mohutné peřeje Velký vodopád. Sokolohrady – nepatrné zbytky středověkého hrádku s výhledem do údolí (zvaný též Sokolov). Hrad se připomíná v 1. polovině 15. století, v roce 1407 byl jako opěrný bod lapků obléhán královským vojskem. Na druhém břehu (přechod po Macháčkově lávce), je nad údolím vyhlídka ze skály Čertův stolek, pod ním dvě nepravé jeskyně – Čertova a Poustevna. Nad zákoutím při Točitém víru chata Doubravka (asi ale nefunguje jako veřejná hospoda, když jsme šli okolo před 2 lety byla tam nějaká uzavřená skupina - pozn.)
Libice nad Doubravou – ves založena v raném středověku na zemanské cestě zvané Libická. Později městys. Zmínka o Libickém újezdu z poloviny 12. století. V 19.-20. století zde byla brusírna skla. Na náměstí kostel Sv. Jiljí, původně románský, přestavěn barokně. Barokní zámeček přestavěn novogoticky v 19. století, zámecký park – bohužel chátrá. Náměstí je krásně upravené, přímo u hospody je odpočivka, infotabule a křižovatka cyklotras.
(převzal jsem z minulého zápisu Zimní Doubravka 2006)

Doubravka na Wikipedii: http://cs.wikipedia.org/wiki/Údolí_Doubravy

Celkem ujito: 17,5 km.
Nejvyšší bod trasy: nádraží Chotěboř (547 m.n.m.).
Nejnižší bod trasy: niva Doubravky před Libicí (400 m.n.m.).
K orientaci poslouží mapa KČT Havlíčkobrodsko.

(zapsal a fotil Kotel)

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.