Úterý 28. října 2008
Trasa: Studenec, nádraží ČD (0 km, 438 m n.m.) – Vrbinec, ryb. (2 km, 440 m n.m.) – Strojatín, háj. (3 km, 433 m n.m.) – Koněšín, hřiště (7 km, 452 m n.m.) – Halířka (10 km, 444 m n.m.) – Prachovna (14 km, 385 m n.m.) – Vladislav, host. (16 km, 391 m n.m.). MAPA
Účastníci: Pedál, Kotel, Cágr, David, Jarmil, Eman, Havran, Cahič s mladým, Lenka, Nikolka, Trnky + děcka.
Počasí: zataženo, mlha, do 10°C.

"Halířka" je známou skálou na levém břehu Dalešické přehrady mezi Vladislaví a Koněšínem. Nachází se zde pietní trampské místo s kamennou mohylou, křížem a především destičkami zemřelých kamarádů. Nevedou sem žádné turistické značky, přesto je místo poměrně navštěvované. A to především na jaře, kdy se zde pravidelně pořádá setkání trampů – v poslední době bohužel přetavené v jakousi hromadnou akci za účasti lidí, kteří nikdy s trampingem neměli nic společného – až to asi mnohdy není příjemné samotným aktérům. Jak jinak, "díky" "popularizaci" naším čackým tiskem...
My jsme se rozhodli Halířku navštívit ve zcela opačné roční období. A to díky iniciativě Pedála, který výpravu svolal na volný den – státní svátek ČSR. Počasí bylo výrazně dušičkové, ale bez deště, což slibovalo pěkný celodenní zážitek – to ale ještě Pedál netušil, jaké trable mu přichystá pes Cyr...

Výpravu zahajujeme na studeneckém nádraží.

Sraz je svolán na půl devátou na třebíčském vlakovém nádraží. Ačkoli je avizována účast s děckama, nakonec díky mlhavému počasí přicházejí jen staří vlci. Vlakem odjíždíme do stanice Studenec. Zde vystupujeme krátce před devátou hodinou a nad nástěnnou turistickou mapou plánujeme naši dnešní trasu. Nechceme jít hned od počátku po silnici, kterou je třeba překonat na zhruba čtyřkilometrovém úseku mezi nádražím, Studencem a Koněšínem, takže volíme raději zacházku po zelené značce do krajiny studeneckých rybníků.
Nejprve se vracíme kousek podél trati k přejezdu a dále kolem oploceného rybníku Hlad. Potom trať opět přecházíme a směřujeme k dalšímu rybníku Vrbinec. Tady nás zastihuje drobný deštík, ale kromě koleček na hladině o sobě nedává nějak moc vědět. Na hrázi dáváme menší přestávku na občerstvení a zkoumáme obsah povalující se opuštěné "ledvinky". Zjišťujeme, že je dokonale vybílená. Dále pokračujeme západním směrem k rybníku Štěpánek, už bez zelené značky (ta vede na sever k Pozďatínu). Rybník Štěpánek je polovypuštěný a okolní lesíky se ztrácejí v mlze. Zde se dále točíme na jih a opět po chvíli přecházíme trať. Zde se na polňačce zjevuje s autem Cahič s klukem, které přece jen Pedál vyprovokoval po telefonu k účasti. Domlouváme se, že odjedou s autem do Koněšína a půjdou nám naproti. Po chvíli procházíme kolem poměrně neudržované hájenky Strojatín, kde na nás vytrvale huláká zanedbaný vlčák (obojí "vkusná" vizitka majitele).
Za chvíli dosahujeme výjezdu lesní cesty na státní silnici č.23, kde je samozřejmě nepříjemný provoz. Bohužel, musíme několik desítek metrů po silnici, než odbočíme vlevo na výraznou polňačku směřující na jižní horizont. Tady už můžeme jít v pohodě mezi širými lány neobtěžováni žádnými auty – takřka přímo jižním směrem ke Koněšínu, který se dosud schovává za obzorem. Pedál pouští psa, což se mu po chvíli dokonale vymstilo... Jsme sice zvyklí, že Cyr je rozpustilý a občas si odběhne od naší skupiny dále než je záhodno. Chvílemi si jen tak pobíhá okolo nás, ale když zmerčil v poměrné vzdálenosti stádo srnek, zapomněl na lidi a na pána a vydal se do vytrvalého stíhání. Než by řekl švec, milý Cyr je daleko na obzoru a za pár chvil už ho máme z dohledu. Říkáme si, že na dvou dlouhých kilometrech, které po polňačce půjdem se přece musí vrátit, ale kdepak! I když si dáváme menší svačinku a trháme jabka, pes nikde. Pedál ho ještě hodnou chvíli hledá a volá a nic... Na návrší Na Myšovech překonáváme nejvyšší bod výpravy (470 m n.m.) a v dálce v mlze spíše tušíme než vidíme koněšínské domky jimž vévodí typická špičatá věž kostela Sv. Bartoloměje.
Do Koněšína docházíme kolem 11 hodiny. Hospoda na návsi má sice zavřeno, ale nepropadáme panice a míříme na místní hřiště. Zde výčep funguje a hned se nás ujímá ochotná pinglice. Objednáváme pivko a mezitím přijíždí i Petra s děckama, tak jedou nešťastného psa ještě hledat. Tím má Pedál výpravu pokaženou, protože se rozhoduje, že ho bude hledat do odpoledne. My setrváváme v hospůdce celou hodinku, až do dvanácti. Pak už je nejvyšší čas vyrazit na stěžejní část cesty.
Vracíme se do vsi a postranními uličkami sestupujeme do údolí Koněšínského potoka. Zde se k nám ještě přidává Trnky s rodinou, kteří půjdou jen na Halířku a pak se vrátí zpět. Další cesta je poměrně jednoduchá: kolem zemědělského areálu pokračujeme po polňačce ke křížku a zde odbočujeme na další polňačku vlevo. Překonáváme mírné návrší Babylon a přicházíme k lesu, kde se říká V Radměřích (podle dávno zaniklé obce). Tady je třeba zahnout pro změnu vpravo podél lesa. Naši výpravu zde neomylně vedou Jarmil a Havran, kteří znají cestu. Posléze zabočujeme vlevo do lesa až přicházíme na hranu kaňonu bývalé řeky Jihlavky. Jsme na Halířce.
Před námi se zjevuje oválná mohyla navršená ze stovek kamenů, na jejímž vrcholu je upevněn prostý křížek z březových kůlů. Mohyla dosahuje výšky více než metr. Kousek jsou i dva totémy, jeden dokonce ještě září novotou a nahoře jej mimo jiné zdobí i stylizovaný třebíčský znak. O něco níže je skála s desítkami mosazných destiček se jmény zesnulých trampů. Téměř okamžitě objevujeme např. destičku Elčina táty, někdejšího šerifa T.O. Bílá kanoe – ani se nám nechce věřit, že už uplynulo 14 let od jeho úmrtí! Nelze přehlédnout ani vzpomínku na třebíčského tuláka Honzu Grice, který ze svých cest po našem krásném Třebíčsku psal pěkné články i do novin.

Na Halířce.

Po krátkém tichém zastavení na tomto pietním místě se odebíráme na nedalekou skalní vyhlídku s lavičkou. I přes mlhavé počasí se nám otevírá krásný výhled do hlubokého údolí bývalé řeky Jihlavky, nyní zatopené vodami přehrady. Vytváří zde esovitý kaňon – k Číměři je poměrně rovný úsek, zatímco dále ke Koněšínu údolí tvoří esíčko mezi rozeklanými skalami. Vlevo rozeznáváme hluboké údolí Číměřského potoka, které jsme několikrát procházeli. Naposledy v zimě před téměř čtyřmi lety. Avšak kdysi dávno (asi před 20 lety) jsme zde výpravu dost přepískli a právě v těch místech nás zastihlo šero a následné bloudění. Na vyhlídce si dáváme svačinu a odpočíváme. Před druhou hodinou se ale musíme vydat na další část našeho dnešního putování.
Trnkáč a spol. se navrací zpět do Konešína, my po lesních cestách se vydáváme k Vladislavi. Nejprve je třeba se vyhnout zaříznutému bočnímu údolí Beňůvky, takže se stáčíme k severovýchodu na okraj lesa. Dále nás už vede Jarmil neomylně po lesních cestách, kterých je zde přehršel. Stačí špatně odbočit a sešli bychom až kamsi k přehradě. Z lesa vycházíme opět v místě zvaném Na Stádlích (opět lokalita dávno zaniklé vesnice či spíše trhoviska), podcházíme vedení vysokého napětí a začínáme klesat k nedávno zalesněnému bočnímu údolí potoka Klíček. I přes smrkovou mladinu se bezchybně proplétáme až k potůčku a podél jeho proudu klesáme údolím dolů. Zde si všímáme znatelné změny typu kamenů vystupujících na povrch – zatímco na Halířce jsou ostré zvětraliny hnědavé barvy, tak typické pro údolí Jihlavky a Oslavky, zde se naopak vyskytují mohutné oblé žulosyenitové balvany temně šedé barvy třebíčského masivu. Kousek po proudu řeky se jistě musí nacházet nějaké geologické rozhraní. Po několika minutách kozí stezky podél potoka vycházíme do údolí Jihlavky přímo proti splavu bývalého Čermákova mlýna. Nacházíme se přesně v místech, kam až občas sahá vzdutí vod Dalešické přehrady. Dnes je vody poměrně málo (jak jsme si ostatně všimli i na Halířce), takže od splavu ještě vesele proudí řeka. Jistě bychom došli po bývalé cestě až do oblasti Jirkasova mlýna.
My se ale musíme vydat směrem přesně opačným – proti proudu k nedaleké samotě Práchovna a dále ke klihárně. Od Práchovny nám do městečka Vladislav zbývá zhruba kilometr. To už kráčíme po pohodlné úzké asfaltce. Zbývá jen překonat typický smrad v úseku okolo klihárny Tanex a pak už se objevují první (poslední) vladislavské domky pod příkrou skálou a posléze i místní hřbitov, který je dnes v obležení návštěvníků. Na náměstí přicházíme přesně v 15 hodin.
Jeden vlak nám jede právě teď, takže nemá jistě smysl se hnát na místní zastávku. Volíme tedy přívětivější možnost: další vlak nám jede za dvě hodiny, které strávíme v hospodě U krále Vladislava. Usazujeme se v prázdné nekuřácké jídelně, dáváme pivko a někdo i nějaké ty dobroty na zub. Mezitím ještě přijíždí Trnkáč s rodinou, takže je v hospodě pěkně veselo. Jeho děcka totiž poctivě při svých honičkách mezi prázdnými stoly poctivě vytírají špinavou podlahu. Na 17 hodinu se pomalu přesouváme na vlakovou zastávku a můžeme odjet domů, samozřejmě už za tmy.
(P.S.: stran Pedálova neposlušného psa to nakonec dopadlo dobře: Cyra se ujali nějací lidé a druhý den se s ním Pedál šťastně shledal...)

Společná fotka v Koněšíně u keramické dílny.

Zajímavosti a odkazy:

Proč se Halířka jmenuje Halířka?: Halířka je nazvána po Jindřichu Halířovi, který se v řece nad Černým vírem 9.6.1875 utopil. Chudý domkař z Třebenic se vypravil upytlačit ryby do tůně pod skaliskem. Když se ponořil a zasunul ruku do otvoru ve skále, nepodařilo se mu ji už vytáhnout. Tak ho našli druhý den. Byl pohřben na hřbitově ve Valči. V současné době se celému komplexu skalisek říká Halířka. Místo uváděné tragédie se od skaliska s trampskou pietou nachází ve vzdálenosti cca 100 m po toku a Černý vír je v hlubinách vod.
(podle knihy Jiřího Lysáka "Pooslaví a Pojihlaví, str.244 - vydal Areál u Lamberka r.2005)

Celkem ujito: 16 km.
Nejvyšší bod trasy: před Koněšínem "Na Myšovech" (470 m.n.m.).
Nejnižší bod trasy: Prachovna (385 m.n.m.).
K orientaci poslouží mapa KČT 80 Třebíčsko.

(zapsal a fotil Kotel)

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.