Ze Šatova do Znojma
aneb pěchotní srub "Zahrada" a putování za burčákem


Sobota 27. září 2008
Trasa: vlakem do Znojma, busem do Šatova,
Pěšky: Šatov – pěchotní srub "Zahrada" (259 m n.m.) – pěchotní srub "Úvoz"(2 km) Šatov/Malovaný sklep (3 km, 264 m n.m.) – Havraníky, náves (5,5 km, 288 m n.m.) – Staré vinice /stánek Znovínu/ (6 km) – Popická kaple (7 km, 295 m n.m.) – Popice, rozc. (7,5 km) – Pod Popickým kopcem, rozc. (8 km) – Konice (8,5 km, 310 m n.m.) – Kraví hora (11 km, 296 m n.m.) – údolí Dyje, rozc. (12 km, 200 m n.m.) – Loucký klášter (14 km, 197 m n.m.) – Znojmo, nádr. ČD (15,5 km, 237 m n.m.). MAPA
Účastníci: Kotel, Cágr, David, Jarmil, Eman, Pedál, Petra, Daneček.
Počasí: polojasno, do 15°C.



Po doslova strhujících zážitcích z expedice na Zakarpatskou Ukrajinu přišel konečně poklidný podzim v našich rodných končinách. Celých 14 dní bylo sice velmi sychravo, zima a přeháňky, ale na nadcházející víkend předpověď konečně slibovala slunečné počasí. Rozhodli jsme se toho využít a zahájit tak podzimní výpravovou sezónu.
Vzhledem k 70. výročí tzv. Mnichovské zrady jsme si symbolicky nemohli zvolit jiný cíl, než opět některý z objektů pohraničního opevnění. A protože zcela nedávno byl pro veřejnost otevřen jeden z pěchotních srubů v nedalekém Šatově, vybrali jsme si k první podzimní výpravě opět oblast pohostinného a přívětivého Znojemska – a to mimo jiné i proto, že v tuto dobu bývá v plném proudu burčákové období. Návštěva Burčákfestu v areálu Louckého kláštera tak byla perfektní tečkou za pěknou sobotní výpravou, při níž jsme poznali nejen opět kus naší pohnuté historie, ale i Malovaný sklep v Šatově a chuť výtečného moravského vína.

* * * * * * *


Jak se již stalo tradicí při výpravách na Podyjí, resp. v tomto případě na Znojemsko, přesunujeme se časně ráno autem v 6 hodin na zapadlé nádraží Stařeč na trati Okříšky-Znojmo. Ačkoli čas odjezdu vlaku (6:18) je už po několik let nezměněn, na samotném nádraží došlo k té změně, že zde již cestující veřejnosti neslouží pokladna. Nevadí, koupíme si jízdenku u průvodčího. Nejprve přijíždí motorák od Znojma (taky změna), hned poté se ozývá houkání od Čechočovic a náš motoráček přijíždí také. Usedáme do prázdného vozu a průvodčího prosíme o společnou jízdenku SONE+ za 130 Kč. Jelikož je nás pět, naplno tím využíváme dnešní pozornosti Českých drah ku příležitosti Dne železnic: dnes může na jízdenku SONE cestovat 5 osob bez ohledu na věk, čili až 5 dospělých (normálně je to 2 dospělí plus 3 děti)! Nebýt kamaráda Marka z Hevlína, ani bych se o této dnešní výhodě nedozvěděl, čímž mu touto cestou ještě jednou děkuji :-) Dnes se tedy každý z nás sveze do Šatova a zpět ze Znojma za socialistickou cenu 26 korun.
Za svítání a posléze i východu slunce cesta do jihomoravských rovin rychle ubíhá. Bohužel ale – navzdory předpovědi – stále se na obloze vyskytují oblaka. Po propršených čtrnácti dnech je to ale vítaná změna a věříme, že předpověď meteorologů (polojasno až skorojasno) během dne vyjde. Po příjezdu do Znojma jsme překvapeni, jak se místní nádraží velkoryse opravuje. Vlak tudíž zastavuje poměrně daleko od hlavní budovy; dál je už pouze staveniště, uprostřed něhož dokonce vyrůstá moderní kryté nástupiště. I trať na Šatov je v kompletní rekonstrukci, takže do této hraniční obce se musíme dostat náhradním autobusem ČD. Před nádražím na něj čekáme asi 20 minut. Nastupuje pouze pár lidí a postarší průvodčí kontroluje jízdenky. Zdůrazňujeme mu pro jistotu dnešní výhodu SONE+, o níž chlapík v modrém zjevně neví: "Jóóó? A Den železnic? Aháááá, jóóó dneska!!!" Ještě se ptá, jestli jedeme až do Retzu (to by byl taky dobrý nápad někdy na příště) a pak se už usazujeme v poloprázdném autobuse. Přes Nový Šaldorf a Havraníky uháníme do Šatova, kde vystupujeme v osm hodin. A to byl průvodčí ještě tak ochotný, že nám dovolil vstoupit přímo ve vsi a ne až na vzdáleném nádraží.
Pohled na Šatov od jihu
Pohled na Šatov od jihu.
Vystupujeme tedy nedaleko hospody+penzionu U Fandy, od níž je to k pěchotnímu srubu "Zahrada" jen pár kroků. Máme ještě necelou hodinku čas (prohlídky začínají v 9 hodin), takže se pokoušíme dostat do hostince na kafe nebo čaj. Vstupní dveře jsou sice otevřeny, dokonce i číšník zde funguje (zřejmě snídaně pro ubytované), ale jelikož oficiální otevíračka je až od desíti, pakuje nás z liduprázdného lokálu pryč. Buď je mu naše případná útrata málo, anebo je lenošný udělat kafe pro pět lidí (spíše to druhé). S nostalgií tak vzpomínáme na ochotného a přívětivého hostinského z Bílovic nad Svitavou, který nás pozval na kořalku ještě daleko před otevírací dobou. Čas do prohlídky tedy využíváme venkovní obhlídkou bunkru a krátkou vycházkou po záhumenkové cestě směrem západním (při cestě jeden řopík). V mapě SHOcartu na Mapách.cz je tato cesta značena jako naučná stezka, ale žádné značení jsme v terénu neviděli. Dále si zpestřujeme snídani sladkými jablky a švestkami, případně slunečnicovými semínky, anebo ořechy, kterých je u řopíku požehnaně. Asi po půl kilometru se stáčíme zpět do vsi, k prodejně potravin a uzenin. Uzeniny přes noc zjevně někdo vykradl, protože jsou zde dvě policejní auta, psovod s vlčákem pátrá po čemsi na zpustlé zahradě vzadu a prodavačka se ptá policajta v civilu, jestli už může začít prodávat. Cágr se nechává hrdinně vyfotit před policejním autem, ale pak už jdeme raději dál, aby nás (podezřelé vagabundy) nakonec nezačali drátovat. Na devátou se vracíme k bunkru a ještě chvíli čekáme na Pedála, který posléze přijíždí autem s Petrou, Danečkem a psem Cyrem.
U řopíku
U řopíku 7/I/98/A-160Z nedaleko pěchotního srubu "Zahrada".
Spolu s námi si kupuje vstupenky ještě několik chlapíků, takže návštěva pěchotního srubu M-J-S 3 "Zahrada" bude mít spíše komornější a soukromý charakter. Nasvědčuje tomu i přístup průvodce, který nás nejprve seznamuje s historií československého opevnění v místnosti s několika naučnými panely a exponáty. Zde jistě zaujmou například modely tohoto srubu v rozestavěné i bojové verzi. Oproti mnoha jiným pěchotním srubům, které jsme v našem pohraničí (zejména na Králicku) dosud navštívili, je "Zahrada" přece jen podstatně jiný. Po válce nebyl opuštěn a ponechán napospas osudu ale – vzhledem k tomu, že se nachází na hranici s "nepřátelským" Rakouskem – byl naopak reaktivován a plně vybaven a vyzbrojen! Návštěvník tak vidí vlastně současnou podobu interiéru tak, jak sloužil armádě až do roku 1999. Půdorys je samozřejmě vesměs totožný s jinými sruby: v bojovém patře máme možnost vidět plně vybavené střelecké místnosti, jimž bezesporu dominuje speciálně upravený kanón z tanku T-34 vysunutý do bojové polohy. V "mírové" pozici byl celý skryt v místnosti, naopak do "bojové" pozice jej vojáci uvedli tak, že ho vysunuli na speciálních kolejích ze střílny. Vedle něj je klasický těžký kulomet "dvojče" a prostor vstupu postřeluje známý lehký kulomet vz.26. Je to další rarita, když vlastně ještě donedávna byla v naší armádě tato prvorepubliková výzbroj. Především z důvodu vyřešené lafetace pro tyto zbraně. Průvodce nás ujišťuje, že tomu tak skutečně bylo a tyto zbraně byly plně funkční a vojáci s nimi cvičili. Ve druhé střelecké místnosti je kanón naopak v mírové poloze.
Ve spodním týlovém patře máme možnost shlédnout ubikaci pro cca 25 vojáků i s kompletním vybavením (postele, spacáky, výstroj, helmy), kuchyňku a sociální zařízení. Pro potěchu oka návštěvníka jsou v policích v kuchyňce pečlivě vyskládány vojenské ešusy, lahve se sirupem a na vojně velice populární "kádéčka" :-) Dále je ve spodním patře velmi výkonná filtrovna, která zajišťovala objektu "přežití" i v případě výbuchu jaderné bomby ve vzdálenosti nejméně 600 metrů. Prostory samotné byly dovybaveny tlakovými přepážkami, což je taky rozdíl od předválečné podoby bunkrů. Průvodce zdůrazňuje, že v poválečných dobách byl srub neustále modernizován a poslední investice zde proběhly v roce 1994(!). Z aktivní služby jej armáda vyřadila až v roce 1999(!). V dobách socialismu nebyl objekt nastálo obsazen – vojáci sem dojížděli na cvičení a údržbu ze svých mateřských základen ve Znojmě a Mikulově (tzv. roty ROTO), průvodce útvary pro pohraniční opevnění ve jmenovaných městech označoval jako "matky". Avšak prý po zrušení Pohraniční stráže počátkem 90. let byly pohraniční posádky ve městech zrušeny a vojáci základní služby s důstojníkem zde prý určitý čas trvale sloužili. (napadlo mě, že tehdy jsem byl na vojně i já – služba zde buď musela být buď "na mašlu" anebo dobrý veget – avšak nikoho, kdo sloužil u ROTO bohužel neznám). Po velice zajímavém výkladu se vracíme nahoru a průvodci děkujeme za perfektní přístup i informace.
Prohlídka trvala přesně hodinu (je tedy už 10 hodin) a po vyjití před objekt zjišťujeme, že počasí se rapidně lepší – oblaka se protrhávají a krásně začíná svítit sluníčko. Nezbývá, než se před bunkrem v různých pozicích vyfotit a vydat se na další cestu.

MJ-S-3
U pěchotního srubu MJ-S-3 "Zahrada".

MJ-S-2 Úvoz
Pohled od západní pancéřové kupole pěchotního srubu MJ-S-2 Úvoz na Hnánice a NP Podyjí.
Pokračujeme opět po záhumenkové cestě k blízkému řopíku a pak ještě dále. Naskýtají se nám pěkné pohledy na sluncem ozářený Šatov, jemuž vévodí kostelní věž, takže máme opět pěkné náměty pro fotky. Dle rady průvodce docházíme až k dalšímu pěchotnímu srubu: M-J-S-2 "Úvoz", který je však zakonzervovaný a dle jeho vyjádření zcela prázdný. Oplocení se už rozpadá, trávu okolo nikdo neseče... Přesto je objekt ve spojení s blízkým Šatovem či nedalekými Hnánicemi celkem fotogenický. Po krátké prohlídce exteriéru a zejména odlehčení oblečení o svetry (je už citelné teplo) pokračujeme nyní do vsi. Zde nás zaujímají směrovky k "Malovanému sklepu" – někteří z nás si vzpomínají, že o této zajímavosti četli anebo viděli šot v televizi, takže jsme zvědaví, co to ten Malovaný sklep vlastně je a rozhodujeme se, že si prohlídku nenecháme ujít.
Malovaný sklep se nachází za záhumenky na severní straně Šatova. Máme štěstí, neboť je těsně před jedenáctou hodinou, kdy má začít prohlídka. V ceně vstupenky 25 korun je zahrnuta i ochutnávka vína, což přijímáme s nadšením. Poté nás průvodkyně pouští dolů do podzemí. Nutno podotknout, že průvodkyně je poněkud řečnější a veselejší, což si vysvětlujeme tím, že spolu s návštěvníky také pilně ochutnává :-) A že těch návštěvníků tady je! Do podzemí nás sestupuje nejméně třicet. O nynější krásnou podobu Malovaného sklepa se zasloužil místní německý rodák Maxmilián Appeltauer, který po dlouhých 36 let – bez ohledu na společenské poměry na povrchu – zde v podzemí maloval svérázné plastické obrazy do pískovcových stěn. I přesto, že ve válce přišel o ruku, pokračoval ve svém životním díle až někdy do 60. let! Zajímavé je, že obrazy musel sem-tam překreslovat tak, jak šly dějiny :-) Například místo fýrera řečnícího po záboru Sudet na šatovském bunkru musel po válce namalovat budovatelský obraz atd. :-) Z hlavní chodby odbočuje několik salónků, přičemž v jednom je vlastní autoportrét pana Appeltauera, který namaloval na sklonku svého života díky prosbám místních funkcionářů, aby se na stěny sklepa také zvěčnil. V zadní chodbě je naopak podobizna Appeltauerovy milé. Nutno podotknout, že prohlídka tohoto vinařského či stavebního či lidově-uměleckého skvostu (nevím jak to nejlépe nazvat) byla opravdu jedinečným zážitkem a jsme moc rádi, že jsme sem z hlavní silnice odbočili. Není se tedy ani čemu divit, že ze sklepa vylézáme na světlo boží až těsně před dvanáctou hodinou.
Malovaný sklep v Šatově
Interiér Malovaného sklepa v Šatově.
Dle původních optimistických plánů jsme právě touto dobu měli přicházet do Znojma :-) Jelikož fakt, že Pedál s rodinou dojeli do Šatova autem a nyní se budou tímto způsobem vracet, pokouší se Cágr o malou vzpouru tím, že začíná přesvědčovat plánovače výpravy Kotla, abychom do Znojma i my ostatní přejeli s Pedálem. Namísto obvyklého a striktního: "Ne! Nic! Žádný auto!" volí Kotel zcela opačnou taktiku: "Hoši, nikdo nikoho nedrží – kdo chce jet, ať si jede dle libosti autem!" Tím je Cágrova vzpoura zažehnána, a nakonec ani sám buřič ji nemyslel příliš vážně, protože po cestě nás čeká jistě příjemné občerstvení. Vyrážíme tedy definitivně ze Šatova, a sice po okresní silnici směrem na Havraníky.
Nyní musíme překonat zřejmě nejméně záživnou část našeho dnešního putování, poněvadž jdeme po asfaltu. Po půlhodince rychlé chůze přicházíme do Havraníků. Sotva buřiči spatří hospodu, je tu další pokus o vzpouru a zásed k pěnivému moku. Žíznivce Kotel ujišťuje, že co nevidět bychom měli narazit na nějakou tu degustaci a nekazit si chuť na víno pivem, takže pokračujeme dále. Zabočujeme doleva na pěkně upravenou dlouhou náves, která pozvolna stoupá vzhůru. Uprostřed je kostel sv. Linharta s farou a silničku lemují staré ořešáky, které právě nyní jsou obsypány velkou úrodou. Však je také místní hromadně sbírají. Kus za kostelem několik chlapíků odváží dokonce plný kotouč ořechů. Ty do oprávněného úžasu jistě přivádí Eman, který si rozbil několik svých kousků a skořápky poté svědomitě hází chlapíkům do kotouče. Nu což – koš na odpadky nikde, tak pořádný Eman využil dobrodiní místních... Mezitím ještě musíme bystře uskákat před několika cyklisty, kteří se valí dolů z kopečka jako nadopovaní mistři TúrDeFráns. I autem by si tu těžko dovolil někdo jet jako prase.
Na horním konci návsi už nás cedulka upozorňuje na blížící se degustační stánek. A skutečně: dřevená budka s posezením se objevuje po chvíli, pod stromy na okraji rozlehlých vinic (viniční trať "Staré vinice") s pěkným výhledem do kraje. Jak jinak, jedná se o stánek firmy Znovín a podobný je například na vinici Šobes. Jelikož pergola je obsazená kým jiným než kolisty (hrdinně se napájejí vínem, aby se pak stali podnapilými účastníky silničního provozu – nevěřím, že všichni pojedou po polňačce anebo svoje kolo poctivě povedou), usedáme na volnou lavičku za stánkem, která má aspoň tu výhodu, že tam nefouká. Jako první vzorek si vybíráme nejdražší Pálavu (16 Kč), ale v porovnání s ostatními následujícími jednoznačně nejlepší. Každý koštujeme asi 3-4 vzorky a po této příjemné, zhruba půlhodinové přestávce, vyrážíme na další cestu.
Napojujeme se na červenou značku, jež nás po chvíli přivádí k pěkně opravené Popické kapli odkud se otevírají pohledy na stejnojmennou obec, kterou procházíme vzápětí. Jestliže kaple byla pěkně opravena, to se bohužel nedá říct o místním kostelu sv. Zikmunda, který je v žalostném stavu. Ale jak hlásá cedule pod kostelem, již se shromažďují finance na jeho záchranu, takže jistě někdy v budoucnu se budeme moci pokochat pěkným svatostánkem. Od kostela se silnička trochu zvedá až na okraj vsi a odtud to již Kotel s Jarmilem dobře poznávají – šli jsme tudy kdysi od Znojma na Sealsfieldův kámen, který je dosažitelný od turistického rozcestníku po zelené značce. Tam však ale dnes nepůjdeme, takže pokračujeme po červené dále, k nedaleké vesnici Konice.
Stezka prochází horním koncem návsi, kterému mimo jiné vévodí hospůdka. Jelikož nás opět chytá slina, napadá nás, že i v hospodě by mohli mít místní víno. To se vzápětí potvrzuje, protože mladá pinglice nám sděluje, že má zdejší červené. Ihned s potěšením zjišťujeme, že vůbec není špatné. Na zahrádce se u výborného vína vyhříváme asi čtvrt hodinky, pak vracíme prázdné skleničky a jdeme dál. Cesta se opět zvedá mezi zahrádkami a malými vinohrady na východní okraj vsi. Vstupu do řídkého borového lesa vévodí socha světce a informační tabule Znovínu, jelikož zde začíná další velká vinice – viniční trať "Kraví hora". Posléze v lese dosahujeme zřejmě nejvyšší nadmořské výšky na našem putování a cesta se začíná poznenáhlu svažovat až vycházíme na známých vřesovištích Kraví hory (324 m n.m.) s pěkným výhledem na historické jádro Znojma. Okolo tzv. Vaňkova kamene procházíme vřesovišti a po téměř neznatelné pěšince mezi keři, kam nás červená značka vede, začínáme příkře sestupovat, až se po chvíli ocitáme mezi zahradami. Odtud nás již úzká asfaltka přivádí ostrým klesáním k řece Dyji.
Burčákfest
Spokojení účastníci výpravy v areálu Louckého kláštera na Burčákfestu.
Nalézáme se u rozcestníku a mostu přes řeku, odkud je pěkný pohled jak na nedalekou hráz Znojemské přehrady, tak i vzhůru na nejznámější znojemské památky – hrad a chrám sv. Mikuláše. Vše je krásně osvětleno sluníčkem, které nás s menšími přestávkami provází po celý den. Přecházíme tedy most přes Dyji a vydáváme se vpravo úzkou ulicí Koželužskou, která po necelém kilometru zahýbá vlevo vzhůru, ale my musíme pokračovat úzkou cestou stále kolem řeky. Záhy podcházíme právě rekonstruovaný železniční most a pak ještě dost dlouho pokračujeme kolem vody. Konečně se vlevo objevují mohutné oprýskané zdi starobylého Louckého kláštera a vpravo na řece hučí velký splav. U něj míjíme dnes náš poslední objekt lehkého opevnění. Do areálu kláštera, dějiště dnešního Burčákfestu, je to již jen coby kamenem dohodil. Přecházíme ulici Louckou a jsme u boční brány, kde nás pořadatelé kasírují o 150 korun za vstupné. Naštěstí jsou v této částce zahrnuty i čtyři ochutnávky burčáku. Festival probíhá na prosluněném nádvoří, k poslechu hraje country skupina a burčák teče proudem. Na jednom konci areálu se rožní prasata, na druhém zase ryby – takže pohodička. Postupně ochutnáváme všechny čtyři vzorky a samozřejmě kupujeme i výslužku domů. Ještě si dáváme do nosu vepřové či ryby. Na Burčákfestu trávíme dvě hodinky, pak ale přichází čas odchodu na vlak, protože odjezd se neúprosně blíží.
Nahoru k nádraží se vydáváme dlouhou Louckou ulicí, která mimo jiné podchází i spojovací trakt obrovského klášterního areálu. Pak se napojujeme na ulici Vídeňskou a zabočujeme vpravo do Nádražní. I tak je to ale od kláštera až na samotný nádr, dobrých 1,5 km! Před nádražní budovou ještě tak trochu symbolicky potkáváme průvodčího z autobusu do Šatova, který nás hned bezpečně poznává a Kotla se se širokým úsměvem ptá, jaká byla akce. Před 17. hodinou nastupujeme do jediného motorového vagónku, který se posléze začíná ubírat po známé trati směr Šumná, Moravské Budějovice atd. K humorné příhodě dochází díky jednomu mantinelovi v čundráckém, který se díky své obrovské krosně ani nemohl nacpat do vlaku (nastupoval v Olbramkostelu). Borec je evidentně na plech a to ještě táhne za ruku malého, asi pětiletého kluka (anebo obráceně?). Mladá průvodčí trpělivě čeká na jízdenku, ale borec ji ne a ne najít a furt dokola blekotá: "Ráno jsem ji měl, no vážně..." Hledá ji snad 25 kilometrů, přičemž průvodčí má velmi asertivní jednání a při každém průchodu kolem něj vždy s úsměvem chvíli čeká a ptá se: "Tak už jste ji našel? Podívejte se pořádně." Borec se dal málem do rozbalování své mamutí krosny, ale Budějovicích mu trpělivá průvodčí doporučila, že pokud nemá lístek, ať si vystoupí a hledá ho venku, nebo ať si koupí nový. Pozorujeme se zaujetím borce, jak se klátí přes peróny s klukem za ruku. "Vyloučila ho z přepravy!" uzavírá drsně Cágr a začínáme živě debatovat, co to může být za hňupa, když se ožere, děcko má na krku a kam půjdou asi chrápat a co budou jíst. "No co, zapíchnou to někde za nádražím pod širákem a ráno zase kousek načerno popojede," uzavíráme debatu. V Budějovicích vlak stojí proklatě dlouho, do pohybu se dáváme po půl hodině, zatímco borec s klukem stále na rohu hledá lístek...
Do Starče přijíždíme 18:27, už skoro za tmy. Sáčkujeme se do auta a přejíždíme do Třebíče, čímž dnešní velmi povedenou výpravu můžeme ukončit.

* * * * * * *


Zajímavosti a odkazy:

Popická kaple: kaple Panny Marie Bolestné z roku 1816 postavená obcí po morové epidemii. Kaple v 70. letech 21. století zcela zpustla. Podle dochovaných obrazových materiálů byla v roce 1993 dokončena její rekonstrukce. V kapli se každý měsíc konají poutě.
Areál čs. opevnění Šatov - oficiální stránka: http://www.technicalmuseum.cz/pamatky/satof.htm
Malovaný sklep v Šatově na stránkách Znovínu: http://www.znovin.cz/article.asp?nArticleID=27
Několik šatovských pověstí na stránkách obce Havraníky.

* * * * * * *


Celkem ujito: 15,5 km.
Nejvyšší bod trasy: nad Konicemi (326 m.n.m.).
Nejnižší bod trasy: Loucký klášter (197 m.n.m.).
K orientaci poslouží mapa KČT 81 Podyjí/Vranovská přehrada.

(zapsal Kotel, fotili Kotel&Cágr)



Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.