Zakarpatská Ukrajina 2008

Postřehy, rady, tipy...

Hranice, pasy, auto...
Připravte se, že na ukrajinských hranicích ještě narazíte (jak jinak) na pohraniční policii a celníky, což je ve skutečnosti jen lenošná zkorumpovaná bolševická pakáž! Poslední optimistické zprávy, že na hranicích se leccos "změnilo k lepšímu" jsou vesměs nepravdivé. Například informace z posledního vydání průvodce z nakladatelství SKY, že "přechod Lužanka je bezproblémový" je naprosto lichá. Sebemenší záminka... – a budete odstaveni na vedlejší pruh a podrobeni několikahodinové šikaně, proti níž není nikde odvolání – viz příhoda se zeleným Pedálovým pasem. Pokud máte čas a chcete se pobavit či si masochisticky připomenout staré dobré socialistické manýry, nasaďte neutrální masku a jako stroje plňte rozkazy bolševické pakáže. Někoho třeba zatáhnou do smradlavé služebny k výslechu, ale pak se trochu utahají a po několika hodinách vás stejně pustí. V nejhorším budete muset vyndat věci z auta, prasata v uniformách se vám v nich budou přehrabovat a vy budete muset zdůvodňovat vlastnictví např. i kapesních zavíráků atd. Pokud se toho všeho chcete ušetřit, dejte už dopředu do horního pasu za jedno auto desetieurovou bankovku. Pak budete odbaveni bez problémů. Tento postup nám potom radil na Ukrajině kdekdo, takže je to ověřené. A kdyby začal celník s tím, že se ho pokoušíte uplácet, dělejte blbé, jako že jste si tam bankovku zapomněli.
K průjezdu je vždy také výhodnější volit menší přechody, v žádném případě ne přechod ve Vyšném Nemeckém, který je pověstný nekonečným čekáním (viz naše první cesta v roce 2004). Celkově se naše nová cesta přes Maďarsko ukázala jako nejefektivnější: prakticky od Velké Bíteše (v našem případě) až 60 km před ukrajinské hranice svištíte po dálnici, s výjimkou městského okruhu v Budapešti (i ten je však bezproblémově vyznačen a průjezdný). Nezapomeňte na dálniční poplatky: českou a slovenskou známku a v Maďarsku na hranicích zaplatíte v budlině jakousi virtuální vinětu (stvrzenku s RZ samozřejmě uschovejte). Cesta přes celé Slovensko mi oproti Maďarsku připadala strašně zdlouhavá.
Nestandardní výbava auta: pořídili jsme pro jistotu hasičáky a firemní auta měla notářsky ověřené listiny o zápůjčce na konkrétního člověka. Samozřejmostí je podepsaná zelená karta, techničák, pro jistotu si někteří z nás vyřídili mezinárodní ŘP (za 30 Kč na počkání na MěÚ), i když prý nové eurořidičáky by měli Ukrajinci uznávat.
Pohonné hmoty: ceny okolo 6 UAH, čili do 24 Kč za litr. V okolí velkých měst a v potiské nížině jsou benzinky jsou na každém kroku, v horách je to už horší.
Pasy: je zaveden bezvízový styk, pasy nutné (euroobčanky samozřejmě nestačí), Ukrajinci akorát chtějí vyplnit debilní "imigrační kartičky" (vzory jsou na tabulích na hraničním přechodě), jedno paré mějte vždy u sebe v pase a pečlivě jej opatrujte, při výjezdu se musí odevzdat. Při zpáteční cestě je na 99% potřeba počítat s tím, že při vstupu do EU budou Maďaři chtít vidět zavazadla (vyskládat na stolík vedle auta) a kontrolovat převoz lihovin a cigaret. Chovali se ale velice korektně a zbytečně nezdržovali. Opět ale doporučuji zbytečně neprovokovat, nasadit raději neutrální masku – "náš" celník se usmíval, poděkoval; tak oplaťte taky tak a vše bude určitě v pohodě. Doporučuji však vézt vše v limitu, případně kontraband rozdělit mezi nekouřící kamarády, ať všechno vychází – ušetříte se tím zbytečných problémů s pokutou, clem, případně vypití a vykouření paše na ex. Ještě jednou důrazně odrazuji od průjezdu přes slovenské přechody – ze zkušeností z první cesty mohu potvrdit, že slovenští celníci jsou podobná pakáž jako jejich ukrajinští kolegové (asi mají stejné školy – nebo spíš žádné).

Pobyt na Zakarpatské Ukrajině:
Obrňte se velkou obezřetností a nedůvěřivostí, zejména k poskytovatelům různých služeb či pohostinských zařízení. Většina z nich se z vás totiž bude snažit vyždímat co nejvíc peněz za naprosto nevyhovující služby. Jako zářný příklad bych uvedl Valerije z Četnické stanice v Koločavě (už druhý den jsme ho začali přezdívat jednotně a trefně - ŠIZUŇK). Přespání či dokonce vícedenní ubytování zde sjednejte jen v případě největší nouze, snad jen kdyby trakače z nebe padaly! Za naprosto neodpovídající služby budete obráni o zcela přemrštěnou cenu – 75 hřiven za osobu a noc (oficiální cena v r.2008, vyplatí se smlouvat - někde na webu jsem pro rok 2009 viděl cenu už 81 UAH, což je děs). Za tento kutloch standardu naší poslední turistické ubytovny byste u nás dali maximálně 100-120 Kč. Na "snídani, která je v ceně", budete zcela jistě dlouho vzpomínat, ostatně jako na každé jídlo, které byste dostali odvahu si tady objednat! Výše zmíněné "snídaně" nechte Valerijovi natvrdo na stole a raději si kupte vynikající pečivo v prodejně na hlavní křižovatce (u školy).
Zásadně taky POZOR na vodu z vodovodu! U nás jsme zvyklí kvalitní vodu z vodovodu normálně pít, dokonce i nyní běží kampaň za její dostupnost v restauracích – na Zakarpatské Ukrajině, a tím méně na Četnické stanici, se o to nepokoušejte! Dokonce i její používání na čištění zubů je velice riskantní. My jsme se i díky této drobnosti s Emanem tak zabl...li, že to skutečně nestojí za to, ležet pak jako lazaři tři dny v posteli se žaludeční nevolností. Další výstraha: při vstupu do jakékoliv hospody se pořádně přesvědčte, zda se vymývají pivní sklenice! Ve špeluňkách typu Četnické stanice toto rozhodně zvykem není, čepuje se do nevymytých sklenic tak, jak je posbírali ze stolů. Lemcat po místních ožgrundách – to už je skoro zaděláno na žloutenku. Když jsme toto zjistili, zásadně jsme si pak kupovali v hospodě lahváče.
Nejen Četnické stanici ale obecně Koločavě jako takové se obloukem vyhněte! Pokud zde nemusíte nutně setrvat více jak jeden den, raději rychle odtud pryč do hor. Přibarvená historka o Nikolovi Šuhajovi a jeho údajně "pravý" hrob na totálně zpustlém hřbitově rozhodně nestojí za to, se v tomto městečku zdržovat déle.
Abych ale nekřivdil, setkali jsme se tu i se slušnými podnikateli: je třeba uvést kafé Zustrič na křižovatce u kostela (ve směru na Prislip). Počítejte s tím, že je to především nálevna a smíšené zboží, ale po dohodě jsou schopni udělat nějakou tu večeři. Další slušný podnik byla nová koliba ve směru na sedlo Prislip (až skoro za obcí), jsou tu i nové chatky k ubytování, WC, sprchy... Majitel jednal velice slušně a seriózně. Jedinou nevýhodou je zcela dezolátní cesta v těchto končinách, takže snad jedině pro pěší při sestupu z hor by to mohl být dobrý záchytný bod. Bez výhrad se jistě dá věřit tipům a postřehům na serveru Treking.cz v tom směru, že např. v Usť-Čorné je úroveň služeb na nesrovnatelně vyšší úrovni než ve zprofanované Koločavě.
Prodejny obecně: v každé obci je dnes prodejna smíšeným zbožím, ve větších obcích samozřejmě více takových obchůdků. Seženete zde vše od jídla po běžné domácí potřeby. Prodejna je většinou koncipována tak, že na polovině plochy jsou lavice a stoly a funguje jako nálevna (pivo, tvrdé, prodavačka uvaří i kávu a čaj). V Koločavě jsme zažili velký trh (koná se asi 1x týdně u mostu přes řeku), kde se dá nakoupit levně všechno možné, z poživatin opět výborné pečivo a samozřejmě i ovoce a zelenina, o níž líný Valerij tvrdil, že zde vůbec není k mání (když jsme chtěli např. rajčata a papriky k snídani) – samozřejmě vše pořádně umýt! Maso a volně ložené uzeniny bych zde ale asi nekoupil...
Záchody: zcela specifické je nucení vás k odhazování posraných toaleťáků do přistaveného koše, což je samozřejmě absolutně prasácké. Představte si týden neumytý hajzlík s týden nevynášeným odpaďákem, z něhož vypadávají posrané toaleťáky nejen vaše, ale i vašich kamarádů. U Valerie za tu nekřesťanskou cenu je to celkem normální. Tento humusácký zvyk je už léta odůvodňován tvrzením, že prý "tady máme úzké trubky, proto je třeba papírky vyhazovat do koše". Ale například na uvedené Četnické stanici byly horní sociálky uvedeny do provozu někdy po roce 2004, čili za našeho pobytu v r. 2008 nemohly být starší než tři roky. Tak to už se sakra mohli od toho roku 1989 naučit instalovat všude minimálně "150-ky" odpadní trouby, ne?! Já osobně jsem úplně natvrdo házel posraný toaleťák do mísy a vůbec se s tím nepáral! Když se tak horentně bijí v prsa, jak "patří odjakživa do Evropy", mají už dělat záchody jako u nás – hotovo!
A z toho plyne taky všeobecně známý závěr: civilizovanou a kulturní společnost poznáte podle úrovně toalet! A Evropu od Ázie poznáte přesně podle toho, jestli můžete házet zahnědlé papírky do mísy a spláchnout je, anebo jste nuceni je házet do přistaveného smradlavého odpaďáku.

Příroda: všechny uvedené zkušenosti vyváží samozřejmě krásná příroda. Výpravy na poloniny jsou zde zkrátka balzámem na duši, nahoře úplně zapomenete na Valerijovy skopičiny a podobné nešvary. Jak se píše v některém z průvodců, zdejší hory svou atmosférou připomínají Krkonoše někdy před 200 lety, kdy zde ještě nebyl rozvinutý turistický ruch, žádná chata, bouda... šlo se zkrátka na celý den (či několik dní) někam do pustiny, do krásných hor, kde živáčka nepotkáte. Na druhou stranu se připravte na naprostou neuctivost místních k této kráse – v dolinách na březích řek tuny pet-lahví, necitlivou těžbu lesů, megalomanské stavby... Vzhledem k tomu, že poslední dobou se nekontrolovaně rozmohlo řádění off-roadů a motorek na poloninách, možná už předchozí řádky taky budou brzy minulostí. Ale třeba náš výstup na Strimbu byl skutečně jedinečným zážitkem, na který se nikdy nezapomíná.

Turistické značení: v posledních letech zásluhou Karpatského turistického spolku výrazný posun k lepšímu! Značky se dělají dle českého vzoru. Jejich hustota na dané trase je samozřejmě nižší než u nás, ale dostačující – značky proto pozorně sledujte. Rozcestníkové tabulky jsou samozřejmě v ukrajinštině (někde jsem četl názor nějakého blázna, který se pohoršoval, proč prý nejsou česky!!), snad možná udávaná vzdálenost v km je trochu zrádná, v horách bych osobně použil slovenský systém (udání času). Aktuální stav značení najdete na stránkách www.karpaty.net/znackari/znackari.htm - pečlivě předem prostudovat, mapy vytisknout, případně konzultovat mailem s autory.

"Nostalgie po první čs.republice":
V některých cestopisech a reportážích se setkáte s tím, jak autor nostalgicky, téměř se slzou v oku (chudák), vzpomíná na někdejší přináležitost Zakarpatské Ukrajiny coby Podkarpatské Rusi k ČSR a navíc ke všemu tvrdí, že podobně smýšlejí i místní... Tak to je samozřejmě úplný nesmysl! Reální pamětníci 1. republiky už samozřejmě povětšinou nežijí, původní obyvatelstvo a jejich potomci (tzv. rusínský národ) vesměs bylo vlivem politické a ekonomické migrace rozprášeno po všech koutech SSSR. Netvrdím, že na Zakarpatí nežijí starousedlíci, to samozřejmě ano, ale ti povětšinou přijali oficiální ideologii – nejprve o jednotném sovětském národu, nyní o "jednotné veliké Ukrajině". Jako příměr o asimilaci a poválečném znovuosídlení tohoto kraje si lze představit srovnání s našimi Sudetami. Ponejvíce se u místních setkáte s tvrzením "zděs vsji Ukrajinci!" – ale moc nedoporučuji zaplétat se do politických a národnostních témat! Obecně je existence 1.ČSR ve zdejším kraji mezi roky 1919-39 pokládána jen za další formu nadřízenosti cizácké vrchnosti, i když někdejší československá správa zde má jistě daleko lepší reputaci, než předešlá maďarská. Nakonec se stejně dozvíte, že "nejlíp bylo za Sajuzu" – a hotovo!
V žádném případě na vás tady nebude nikdo pohlížet jako na "dávné krajany", ale jako na relativně bohaté turisty (dle jejich měřítek), kteří oplývají penězi a ty je z nich potřeba nějak vyrazit... Po dvou návštěvách Zakarpatí jsem nadobro přestal vnímat zdejší kraj za dávnou nedílnou součást naší republiky (definováno nostalgickým povzdechem "až sem to kdysi bylo naše"), ale jako danajský dar masarykovské republice, protože de facto zřejmě po první válce nikdo nevěděl, kam tenhle kus země vlastně patří... A nedělám si iluze, že takto to brali i naši tehdejší představitelé, kteří navíc potřebovali spojení se spojeneckým Rumunskem.
Samozřejmě, že ani kulturně nemáme se Zakarpatím nic společného. Stačí jen srovnat upravenost našich obcí s těmi ukrajinskými, či výše zmíněné hajzlíky... Přitom pěkně střižená tráva před plotem a zametený chodník (byť seču a metu obecní), upravený domek, čistá zahrádka a pořádek na dvoře není o žádné dotaci z Evropské unie nebo obecní kasy, ale jen a jen o obyčejné lidské pracovitosti a zodpovědnosti, anebo taky lenosti a lajdáctví.

NA ÚVOD       * * * * * * * *

(zapsal Kotel)