Zakarpatská Ukrajina 2008

Den osmý - sobota 13.9.2008

Dopoledne ukončení pobytu v Koločavě, návštěva Mukačeva a návrat domů krátce po půlnoci..

Mukačevo - radnice
Mukačevská novogotická radnice Bilyj Budynok.

Den odjezdu!! Člověk ani neví, jestli se má radovat, že se už konečně vrátí do normální civilizace splachovacích záchodů, dalek od podpásových nástrah ukrajinských "podnikatelů"-zlatokopů, anebo být tak trochu smutný, že opouští nezapomenutelné hory a přírodu... Určitě s těmito smíšenými pocity vstává sobotní ráno každý z nás. Je fakt, že s vyčuraností Šizuňka Valerije se může těžko kdo vyrovnat – s tak mizernými službami za tak nekřesťanskou cenu jsme se ještě nesetkali. Na druhou stranu cesta do Karpat určitě stála za tyto drobné vady na kráse.
Ráno ani není co řešit. Vstáváme kolem sedmé hodiny, prakticky máme sbaleno, anebo je sbalení dílem několika minut. Největším překvapením dnešního dne není ani tak mizerná snídaně, jako spíš markantní změna počasí. Zatímco po celý uplynulý týden bylo až na pár výjimek krásné slunečné babí léto, po včerejší večerní prudké bouřce se citelně ochladilo a okolní kopce se halí do temně šedých vodnatých mraků. K přeháňce není opravdu daleko. Potom už nosíme naše věci do aut a chystáme se na cestu. Nezbývá než se rozloučit s Natálkou i Valerijem a postavit se před Četnickou stanici k poslední společné fotce. Na dlouhou cestu z Koločavy do Evropy se vydáváme kolem deváté hodiny.
Vyjíždíme směrem na Siněvir a Mižhirju. Při pohledu na zamlžené louky si nemůžeme vynachválit, jak skvěle jsme to vychytali s počasím. Nikdo si asi nedokáže představit, že bychom po celý týden měli tak škaredě, jak je dnes! To bychom se od Šizuňkova výčepu asi nehnuli a ten by měl aspoň vyděláno – třeba by nám před odjezdem pustil i teplou vodu... Cesta z Mižhirje klikatým údolím řeky Riky směrem na Chust se jako tradičně neskutečně táhne. První slíbenou zastávkou je městečko Iza, které je proslavené výrobou proutěného zboží všeho druhu. Téměř každý dům a každý plot okolo hlavní silnice je doslova obložen košíky a vším možným proutěným zbožím. Zastavujeme tedy u jednoho domu s velkým přístřeškem a vybíráme poslední suvenýry ze Zakarpatské Ukrajiny.
U Chustu v potiské nížině se počasí přece jen umoudřuje a zpoza mraků vylézá slunce. Tentokrát volíme hlavní tah na Mukačevo, protože toto město chceme alespoň krátce navštívit. Naproti tomu návštěvu Užhorodu vypouštíme, protože prohlídce pamětihodností a zajímavostí hlavního města Zakarpatí by bylo třeba věnovat celý den – a na to dnes už opravdu nebude čas, pokud chceme dojet domů do půlnoci. Takže snad někdy příště... Krajina mezi Chustem a Mukačevem je zcela jiného rázu než hory na severu. Trochu to tu připomíná Rumunsko v okolí Temešváru – jen mírně zvlněné kopečky a suchopár. Projíždíme četné vesnice a nelze nepřehlédnout, že zdejší domy jsou podstatně modernější a upravenější než ty v horách.
Do Mukačeva přijíždíme mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou. Jelikož se jedná o město přibližně velikosti Jihlavy (možná i větší), v centru panuje velmi čilý provoz. Kotel s Jarmilem si ještě pamatují cestu do středu města, takže zaparkování u kostela nečiní velký problém. Shodou okolností je tady stanoviště místní dopravy všeho druhu – taxíků i minibusů neboli maršrutek. Hned u parkoviště je hospoda s názvem "Staryj hrad", takže kdo bude procházkou po městě unaven, nalezne v ní jistě azyl. Domlouváme se tedy, že zhruba na hodinku se projdeme po historickém středu města, které tvoří pěší zónu.
Nejprve překonáváme děsnou světelnou křižovatku a za ní se ocitáme v oáze bez smrdících ladovek a maršrutek. Pěší zóna je poměrně široký bulvár třída Míru se zeleným pásem stromů uprostřed, lemovaných bezpočtem obchodů. Shodou okolností je střed ulice obsazen i mnoha stánky, neboť zde právě probíhá "Medový trh", jak hlásá volně přeložený nápis na velkém transparentu. Sortiment je opravdu medový. A to nejen klasickým medem všeho druhu, ale i medovinou a výrobky a produkty ze včelího vosku. Určitě stojí za to si stánky projít a nasát tu neopakovatelnou medovou atmosféru. Někteří z nás i zde zoufale utrácejí hrivny, které zbyly po kapsách – přece tuhle exotickou měnu nepovezeme domů!
Zhruba po sto metrech se široký bulvár láme vlevo. Na konci zeleného pásu je pěkné sousoší slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje, čímž jaksi připomíná naši rodnou Třebíč, jelikož i tito buditelé jsou na našem náměstí zvěčněni do kamene. A aby toho nebylo málo, zdejší samotné náměstí to naše třebíčské poněkud připomíná, především domem v podobě velké šedivé hranaté kostky čnějící z jinak nižších šikmých střech (paralela s naším hotelem "Šedý"). Pěší zóna vede vlevo do další široké ulice – třídy Puškina. Té vévodí krásná novogotická věžovitá stavba se světle zelenou fasádou – zdejší radnice. I tato druhá část pěší zóny je pěkně upravena. Docházíme až na její konec, na rušnou křižovatku. Jelikož je akorát doba oběda, sháníme se po nějakém rychlém občerstvení, které nacházíme vzápětí na této křižovatce v podobě stánku s pirohy všeho druhu. Bereme ho útokem, protože pirohy jsou opravdu vynikající s nepřeberným množstvím náplní. Ládujeme se jak na místě, tak si kupujeme i zásoby na cestu. K našemu údivu se po ulici blíží naši staří známí kolisté z Četnické stanice s Hejkalem v ušmudlané větrovce na chvostu. I oni nás zdálky poznávají, takže se vzájemně zdravíme mohutným: "Ahóóój!!!" Nezbývá, než jim popřát šťastnou cestu domů.
Mukačevo - u Cyrila a Metoděje
Společná fotka u sousoší Cyrila a Metoděje na náměstí v Mukačevu.

Celkem dobře nasyceni se po pěší zóně pomalu vracíme k autům. Jabčáka nějak narychlo přepadává malá potřeba, takže zoufale hledá místo, kde by si mohl ulevit. Veřejné záchodky jsou v tomto městě zřejmě zcela neznámý pojem, takže Jabčák konstatuje: "Zapadnu do nějakýho nejbližšího průjezdu a hotovo!" – což o to, temných průjezdů je na této hlavní ulici celkem dost, ale všechny do jednoho tvoří jakousi hvězdnou bránu z načančané Potěmkinovy vesnice do neskutečného bince s podivným obyvatelstvem. "Tak to raději vydržím až do hospody..." uzavírá prozatím svoje touhy Jabko, když hned zkraje jednoho takového průjezdu naráží na podivného chlápka. Postupně se poté scházíme v hospodě u kostela, kde parkují naše auta. Jako vždy se čeká na několik opozdilců, takže vyjet můžeme až v jednu hodinu po poledni. Celkem dobře se vymotáváme z města a směřujeme na Berehovo.
V tomto úseku už krajina v mnohém připomíná maďarskou pusztu. A také nápisy v obcích jsou dvojjazyčné. Hranice mezi Evropou a Divokým Východem se totiž nezadržitelně blíží. Na okraji Berehova u jedné z mnoha benzinek zastavujeme a hodláme naplnit naše nádrže až po okraj, i za pomocí svérázné rampičky, kterou disponuje každá zdejší pumpa (je to jakýsi nájezd, asi 20 cm vysoký, aby se auto nahnulo a nádrž se dala naplnit až úplně po hrdlo). Všímáme si také, že za ten týden se jaksi snížila cena pohonných hmot. Z původních 6,60 cena spadla na necelých šest hriven, asi 5,80(?) Všichni se zbavujeme zdejší neupotřebitelné měny do Kotlovy společné kasy – celkem se čepuje za více jak 600 hriven. Pak už nezbývá, než se vydat k nedalekému hraničnímu přechodu Lužanka a doufat, že naši kuřáci a pašíři provezou bez újmy svůj kontraband :-)
Zcela odevzdaní osudu a vrtochům zkorumpované pakáže v podobě ukrajinských celníků vjíždíme do prostoru hraničního přechodu. Jestlipak nás tito čačtí ochránci zdejšího socialismu vůbec budou chtít propustit – a "teroristu" Pedála s "padělaným" pasem zvláště?? V nedlouhé frontě však prakticky nikoho nezajímáme... Pohraničník pouze vybírá pasy a trapné "imigrační kartičky"; dává výstupní razítka a jsme volní. Hranice Evropy už je skutečně na dosah několika kroků, což je nakonec i vidět podle zbrusu nové maďarské celnice s vlajícími vlajkami a znatelným pořádkem na vozovkách – opravdu viditelný rozdíl. Trochu nás ale znervózňuje hromadící se fronta na odbavení. Maďarští celníci zřejmě mají na všechno času dost a je i z dálky vidět, že s kontrolou vůbec nespěchají. Zato důsledně odstavují "nemaďarská" auta a podrobují je důkladné prohlídce! Stále ještě doufáme, že nás nechají na pokoji.
Po více jak půlhodině čekání jsme konečně na řadě. Celníci se však někam ztrácejí, zřejmě na svačinu. Čekáme další minuty až se konečně vyzáblý Honvéd uráčí se nám věnovat: "Tak, všichni vystoupit, otevřít auto a vytáhnout veškerá zavazadla na stolík!!" zní jeho univerzální povely, kterým nejde nerozumět, byť mluví jakousi "cizou řečou". Moc platný nám není ani ohraný odpuzující trik v podobě zablácených smradlavých bagančat poházených na batožině. "Co když mě najdou ty flašky nad limit?? To tady normálně na fleku vychlastám," hořekuje po straně Cágr a nadbytečné krabičky svérázných ukrajinských čibuků si cpe do širokých kapes u kraťasů. I když se zdá prohlídka poněkud drsná, Maďar je – jak se ukazuje – salámista. Ačkoli vytahujeme všechny batohy z auta, jen je lážo plážo projíždí rukou, takže na flašky vyskládané kdesi dole zásadně nemůže dosáhnout. Je ale fakt, že povětšinou každý vezeme jen co se má, akorát dosud nevyléčený kuřák Jabčák má nějaký ten kartonek amerik navíc. Po nezbytné lustraci pasů jsme nakonec shledáni způsobilými ke vstupu do Unie a propuštěni na další cestu.
Maďarskem uháníme tou samou cestou jako při příjezdu, takže snad jen stručně: K Nyíregyháze se trmácíme po obyčejné státní silnici až konečně u tohoto prvního většího města najíždíme na kvalitní dálnici. Zase se poněkud mění počasí – což poznáváme při jedné zastávce na dálničním odpočivadle někde u Miškolce. Citelně se ochladilo a fouká velmi ostrý vítr. Další cesta do Budapešti se samozřejmě táhne, takže hlavním městem Maďarska projíždíme až v podvečer. Odtud dále po dálnici na západ směr Tatabánya a Györ, další krátká zastávka někde u tohoto města. Hranice na Slovensko překračujeme až pozdě večer, přičemž už dávno nedržíme spojení a Trnkyho mercedes uhání o hodně napřed. Nesetkáváme se ani na česko-slovenské hranici, ačkoli si předtím voláme, že Trnkáčova osádka se zde stavuje na kafe. A pak už noční Brno a odbočení na "dé-jedničku". Pedál jede s busem "nadoraz" – před každou benzinkou se dohadujeme, zda zastavit na naftu nebo ne. Nakonec nám nafta dochází sotva mineme pumpu na Devíti křížích. Naštěstí má Pedál kanystr, takže doplňujeme pár litrů a dojíždíme do Velmezu na benzinku pod Fajťákem. Zde do plné nádrže doplňujeme jak busa, tak i Jarynkovo Berlingo. Trnkáč už je zřejmě doma. My dojíždíme do Třebíče hluboko po půlnoci. A tím také končí naše dobrodružná expedice do Karpat...
Dojmů bylo tolik, že v nás zanechaly nesmazatelné vzpomínky. Ne náhodou jsme nesčetněkrát srovnávali tuto expedici na Zakarpatí s našimi cestami do Banátu. Tato česká enkláva v dalekém Rumunsku jednoznačně vyhrává především díky slušnosti, skromnosti a upřímnosti našich krajanů. Zakarpatská Ukrajina má sice krásné hory, ale pro dost zdejších lidí jsou peníze a alkohol alfou a omegou života. Přitom má tato země obrovský turistický potenciál, ale bude trvat strašně dlouho, než bude smysluplně využit – a to kdoví jestli. Přesto se všem členům naši expedice tato téměř dobrodružná a jistě podivuhodná výprava moc líbila. Jistě se za několik let splní další Burdychův plán: navštívit místa ještě více na východ – Jasiňu a okolí. No uvidíme...

Závěrečná fotka v Koločavě
Závěrečná fotka naší expedice před odjezdem v Koločavě. Zleva a horní řada: Havran, Járynek, Cágr, Čolek, Juro, Natálka, Čenich, Poke, Jarmil, Valerij, Burdych; dole Kotel, Pedál, Smolda, Jabčák, Eman. Někam se ztratil Trnky, ale na předchozí fotce byl...

NA ÚVOD       * * * * * * * *

(zapsal Kotel, foto Havran)



Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.