Zakarpatská Ukrajina 2008

Den pátý - středa 10.9.2008

Dopoledne návštěva místního trhu, odpoledne výprava údolím Čorné Riky k Muzeu vorařství, výstup k Mechovému jezírku na úpatí poloniny Piškoňa (pěšky 10 km).

Momentky z koločavského trhu. Koná se vždy ve středu a neděli na břehu řeky Těrebly.

Středa je v Koločavě ve znamení velkého trhu. Jak nás včera poučil Vladimir, tyto trhy bývají každou středu a neděli na prostranství před mostem přes Těreblu ve směru na Vilšany. Dá se tam sehnat snad úplně vše, jen si prý máme dávat pozor na šrajtofle :-) Rozhodujeme se tedy, že středeční dopoledne věnujeme návštěvě na trhu a odpoledne si vyjedeme do údolí Černé Riky.
Dopolední hodiny tedy probíhají v uvolněné atmosféře. Valerijovu "snídani" dnes skoro nikdo nejí, snad jen obarvený čaj a kafe. Všichni totiž předpokládáme, že se můžeme dosyta najíst buď v bufetu na křižovatce, anebo přímo na trhu. Marodi se stále ještě necítí úplně fit – Kotel uvažuje, že odpoledne vypustí a předá průvodcovské služby Jarmilovi, který údolí Černé Riky v minulosti také navštívil. Kolem desáté hodiny se postupně odebíráme do centra Koločavy. Na hlavní ulici se promenáduje spousta svátečně oblečených lidí, dokonce i mládeže – a to navzdory tomu, že je dnes všední den a všichni by měli být v práci nebo ve škole. Čím blíže ke křižovatce, tím více lidí. Dokonce i provoz je dnes hustší, rozhrkané ladovky jsou narovnány až po střechu vším možným i nemožným. Ti méně majetnější zase mají obložené své velocipédy. Je nám jasné, že tyto náklady směřují z trhu. V obchodě s potravinami u křižovatky se někteří z nás zastavují a kupují si konečně pořádnou snídani. Mají zde mimochodem výborné pečivo všeho druhu. Zatím se domlouváme, že si dáme rozchod a po nabažení se místního koloritu se setkáme buď v hospodě na křižovatce, anebo rovnou v Četnické stanici. Bohužel není určena přesná hodina, což se později trochu vymstilo "nekázní" některých členů. Kotel se dneska na organizaci vykašlal, protože odpoledne nikam nejede, což později Cágr okomentoval: "Jak to nemělo velení, tak morálka upadla!"
Na křižovatce odbočujeme na hlavní směr, t.j. ven z Koločavy k mostu přes Těreblu. Tady na velkém place na břehu řeky je velký trh, přičemž jsme dost překvapeni tím, že se rozkládá vlastně v místech, kde jsme se před několika dny brodili. Stánky a auta zabírají nejen silnici, ale především břehy řeky poseté kamením a prašným pískem. Skoro by nikdo ani neuvěřil, že v takovém bordelu se dá provozovat nějaký trh. Individuálně si procházíme množství stánků. Je zde k mání opravdu všechno! Největší raritou jsou živá zvířata – nejen kačeny a slepice, ale i prasata. Dále všemožné sýry a maso vystavené na přímém slunci; veškeré potraviny, ovoce, zelenina... Nechybí ani oblečení všeho druhu, od spodního prádla po zimní bundy, boty nevyjímaje. Zahradní technika, motorové pily, náhradní díly, kola... Jediný artikl, co zde nebyl k dostání, byl chlast a cigarety. To je asi na trhu zakázáno prodávat. Celkem bomba je místní podoba lékárny: borec si zkrátka vyložil všemožné léky na pultík u kufru svého žigulíka a provozuje apatyku. Má to jednu výhodu: u něj jistojistě regulační poplatek platit nemusíte. Když se to shrne, místní trh je zkrátka taková malá Ásie... Akorát na naše známé Rákosáky tu rozhodně člověk nenarazí.
Někteří z nás kupují vesměs výborné sladké pečivo, kterým se dojídají po hubených snídaních v Četnické stanici. Není také od věci koupit si nějaké to ovoce. Po nabažení se tímto mumrajem a shlédnutím tohoto originálního způsobu prodeje se postupně trousíme zpět na hlavní křižovatku. I když to nebylo napevno domluveno, všichni tak nějak tuší, že se shledáme ve zdejší hospůdce. Kvůli trhu je uvnitř obsazeno, takže se usazujeme na venkovní terase pod paravány. Postupně dáváme víceméně pivko, kafe (mají tady poměrně lahodné) a specialista Cágr dokonce nějaké místní pití, vodku s limonádou – prý to chutná jako naše někdejší mixela, takže odhadujeme, že je to asi pěkný humus. Den se už přehoupl přes poledne a sluníčko pěkně pálí. Nejsme však kompletní, stále chybí Smoldova skupinka. Déle už nečekáme a odcházíme zpět k Četnické stanici. Je třeba totiž už pomalu pomýšlet na odjezd k Muzeu vorařství.

Zastávka u jednoho z bunkrů linie Arpád v údolí Čorné riky.

Další hodina v trapu a Smolda a spol. stále nikde. Je už nejvyšší čas odjet, proto se do Jarynkova Berlinga sáčkuje první pětice pod vedením Jarmila. Počkají na ostatní v údolí Čorné Riky. Dle Kotlovy rady (který s Emanem zůstává doma) směřují na Siněvir a dále ke vstupu do národního parku. Auta je možno nechat buď u správy parku naproti pile, a vydat se od pily zpevněnou cestou přímo k jezírku, anebo jít nejprve údolím Čorné Riky. Kluci auto nechávají před vstupní bránou parku a strážným oznamují, že jdou k Muzeu vorařství, takže nemusí kupodivu platit nic. Cesta údolím Čorné Riky (Ozerjanky) je poměrně pohodlná a jen mírně stoupá. Kromě idylických zelených louček s pasoucími se krávami se zde nachází i několik betonových bunkrů linie Arpád, které na sklonku války vybudovali Maďaři proti předpokládanému postupu Rudé armády. Cesta k Muzeu vorařství trvá jen slabou hodinku. K údivu všech je ale muzeum a hráz přehrady totálně "rozbombardováno" stavební činností. Při záplavách zhruba před deseti lety totiž byla hráz a dřevěné plavební komory strženy a zůstalo jen torzo muzea, které však ještě fungovalo pro návštěvníky. Nyní je vše úplně rozebrané a dokonce se začalo s kompletní rekonstrukcí, jak informuje velká tabule. Na ní je vidět, jak bude muzeum za pár let opět vypadat (doufejme, že finance a dotace na jeho obnovu dřív nerozkradou). My však nyní máme smůlu, protože pochopitelně nefunguje ani expozice vorařství ve zbytku dřevěnice – tak jak ho viděli Jarmil s Kotlem před čtyřmi lety.
Za staveništěm naštěstí zůstala stará koliba s lavičkami, kde se usazujeme ke svačině. Postupně docházejí ostatní. Na programu odpolední výpravy bude tedy jen výstup k Mechovému jezírku. Od koliby začíná hustým lesem stoupat pěšina značená ukrajinskými značkami. Posléze se vychází na zpevněnou lesní cestu. Karavana se opět trhá, protože čelo valí nahoru, zatímco někteří se loudají vzadu. Lesní cestou od pily na poloninu Piškoňa stoupá česká modrá značka. Narážíme na jakýsi ukazatel, který je však dokonale otočný a mate nás v postupu. Namísto odbočení k jezírku stoupáme dál po modré směr Piškoňa. Až asi po 1 km si uvědomujeme chybu a vracíme se k odbočce. Dál je už jasné, že jdeme dobře, neboť cesta je čím dál více zamokřena, což podvědomě znamená, že se blížíme k jezírku.
Mechové jezírko je malý mokřad v lese na úpatí Piškoni. Vyznačuje se tím, že po něm plavou mechové ostrůvky porostlé mnohdy dokonce i malými stromky. Připomíná trochu šumavské slatě. Dá se pohodlně obejít po cestičce a udělat tady také pěkné fotky. Díky našemu kufrování jsme sem ale přišli až později odpoledne a v lese se horší světelné podmínky, takže z focení toho moc není. Čas už neúprosně postupuje, takže nezbývá, než se vydat na zpáteční cestu k autům. Z původně avizované "pohodové odpolední vycházky" se tak stal poměrně náročný výstup s velkým výškovým převýšením.
Pomalu za tmy odjíždíme do Koločavy. U Četnické stanice však nezastavujeme a směřujeme přes celou Koločavu rovnou do hospody "U Iljiče" (Café Zustrič), kde nám dnes sympatický majitel slíbil stylovou večeři – tedy takovou, jaká je v Karpatech zvykem; a ne blafy, které nám předkládá "podnikatel v pohostinství" Valerij. Výsledek u Iljiče je takový, že ve vedlejším salonku je nachystána tabule skoro jako na svatbu. Jako polévka je podáván pravý boršč, bohužel ale již chladnoucí, protože jsme se jako tradičně opozdili. Nicméně je hodnocen velmi dobře; Jabčák si dokonce dává další dvě porce, které tu zbyly díky nepřítomným marodům. Jako druhý chod je kukuřičná kaše s kozím masem, což nám ale dost dobře pod fousy nejde, kvůli tomu, že na toto maso nejsme zvyklí a dle tradujících pověr "smrdí capem". Chceme dědovi ještě trochu zvednout tržbu, objednáváme tedy mohutně pivko, čaj a kafe. Takováto večeře je konečně klasickou ukázkou místního kulinářského umění a ne trapným vejvarem na naivní české turisty, jako vytrvale předvádí Valerij. I sám děda Iljič je s naší návštěvou jistě spokojen, protože dává do placu flašu vodky grátis.
Na Četnickou stanici se navracíme až za tmy v dobré náladě. Nahoře nás pak navštěvuje Natálka, takže v cimře Pedála a spol. se nakonec schází celá banda a debatujeme s Natálkou o místních poměrech a o životě vůbec. Nálada se díky tomu ještě stupňuje, protože s Natálkou a jejími příhodami je dobrá sranda. Tím pomalu končí dnešní roztahaný den a my už musíme pomýšlet na odpočinek, protože zítra nás čeká snad nejnáročnější výprava naší expedice – výstup na horu Strimba, která dominuje panorámatu Koločavy.

Tak taková je nynější podoba Muzea vorařství - vše v totální rekonstrukci, nefunguje ani zbytek expozice (stav v září 2009).

Mechové jezírko.

NA ÚVOD       * * * * * * * *       DEN ŠESTÝ

(zapsal Kotel s pomocí Cágra, foto Cágr a Havran)