Zakarpatská Ukrajina 2008

Den čtvrtý - úterý 9.9.2008

Pohodový den: výjezd ZILem na Siněvirské jezero (pěšky 4 km).

ZIL 131
Náš dopravní prostředek tohoto dne: ZIL-131.

Tento den nezačíná zrovna nejlépe. Po včerejším zmoknutí, náročném výstupu na Krásnou a večerním pivně-vodkovém přísunu jsme poměrně unavení. Ale naštěstí se dnes nějaká ostrá túra konat nebude – jen pohodový výlet originálním dopravním prostředkem na Siněvirské jezero. Pouze Kotel s Emanem odnesli včerejší zátěž a dosavadní Šizuňkovu stravu, především včerejšího "mořského sumce", skutečně dokonale. V noci se svorně zablili v "útulných" záchodcích horního patra Četnické stanice. Ani ráno nevypadají moc dobře; dá se rovnou říci, že Eman dost špatně. Přesto výlet na jezero uskutečníme všichni. Snad nám všem spraví chuť snídaně...
Ale ani dnes se "podnikatel v pohostinství" Valerij zázračně nepolepšil a vše zůstává při starém, spíše dostáváme na stoly ještě větší pomstu než kdy jindy! Konkrétně: dva nakrájené plátky hnusné klobásy (něco jako bratislava) se sladkým pečivem by si našinec asi normálně nikde nedal ani zadarmo!! Fakt humus a docela slušný základ k další šavli. "Klobása"se fakt nedá pozřít, tu většina z nás nechává ležet a tlačíme do sebe aspoň tu malou sladkou bulku s máslem.
Dnes není kam spěchat, takže přistavení ZILu jsme s Vladimírem dohodli před desátou hodinou. Ačkoli nám včera svatosvatě sliboval, že přidělá k sajtnám nějaké ty lavičky z fošen, ani tato službička se pochopitelně nekoná. Zvláštní, jak tihle Ukrajinci naslibují hory-doly a nakonec skutek-utek... "Lavičky" si prý můžeme sami udělat z několika polen a jedné fošny, která slouží spíše k nástupu na vysokou korbu. Výškrab na korbu a popohánění váhajících organizuje především Čenich – už abychom konečně odjeli! Do kabiny k Vladimirovi si přisedá Poke, který si vymodlil na část cesty řízení. To bude smrt... Po dlouhých přípravách se mohutný náklaďák konečně dává do pohybu. Tuhle kraksnu většina z nás zná z vojny, ale jen z uctivé vzdálenosti. Projížďka na její korbě bude proto jistě velice hodnotná. Popojíždíme zatím jenom k protilehlému velkému baráku, v němž se nachází prodejna potravin a dokonce i pobočka jakési banky. Objekt je těsně před rozpadem – u nás byste si k němu nezaparkovali ani auto. V prodejně kupujeme nějaké ty vody čurabelky, protože zásoby pitné (pitelné) vody nám došly, a pak se už konečně vydáváme na strastiplnou cestu.
ZIL 131
Po 30-ti kilometrové štrece na korbě tohoto stroje vystupujeme na parkovišti za Siněvirskou Poljanou.

Ve zkratce: cestování na korbě ZILu není opravdu žádný med, zvlášť když se auto mlátí a drncá ze strany na stranu, člověk má strach, aby si nepřekousl jazyk, nebo nevypadl přes sajtnu na matičku zemi. Přesto se nejdou odvážlivci, kteří si tuto svéráznou událost zvěčňují na foťáky a Čolek dokonce na kameru. Vladimir to celkem kalí; po záplatované asfaltce na Siněvir uháníme tak 50-60 km/h. Kousek v Siněviru dokonce řídí Poke, ten jede o poznání lidštěji. Jen pro představu: na hlavní křižovatku na severním okraji Siněviru je to z Koločavy asi 15 km, odtud přes Siněvirskou Poljanu až k jezeru dalších patnáct. Celkem tedy třicet kiláků natřásání na plechové korbě. Zkrátka jako kdybychom jeli trasu z Třebíče do Jihlavy! A to neporovnávám kvalitu silnic.
Za Siněvirem je silnice ještě o něco horší. Potom dojíždíme k bráně do Siněvirského národního parku u soutoku řek Těrebly a Ozerjanky, kde je třeba zaplatit poplatek za vstup osob a vjezd dopravního prostředku. Strážní si nás trochu nedůvěřivě měří, ale proti naší dopravě nemají námitek. Následuje průjezd roztahanou Siněvirskou Poljanou, kde se čile budují nové koliby. Jinak je to typická podhorská vesnice s rázovitou architekturou. Cestou také můžeme po naší levé straně obdivovat mohutné srázy, takřka u oblak už úplně kamenité: "Kamjonka!!" huláká do řevu motoru a svistu větru Kotel, aby přiblížil ostatním název další známé karpatské hory. Na velké parkoviště při vstupu k jezeru dojíždíme něco před jedenáctou hodinou. Cesta na sovětském kostitřasovi nám tedy trvala rovnou hodinku! Postupně sesedáme, když vtom před nás smykem dojíždí policejní ladovka, kterou Vladimir asi před třemi kilometry hrdinně vyblokoval. Dva mladí policajti si ho volají a něco dlouze řeší. Vypadá to na poměrně solidní průser. Pak nám Vladimir vykládá něco v tom smyslu, že dostane předvolání k soudu kvůli přestupku a pokutě. Prý se na náklaďáku lidi vozit nesmí (což je pochopitelné). Tradiční úplatkář Čenich ho přesvědčuje, aby policajtům nabídl peníze na ruku a ať táhnou k čertu. Nakonec se to ukecává na 50 hriven plus kanystr benzínu. Po tomto incidentu s místní policí konečně můžeme vyrazit k jezeru.
Je třeba přejít mostík přes místní říčku (která samozřejmě není ničím jiným než Těreblou), a podcházíme dřevěnou bránu se závorou, kde hlídá opět nějaký strážce parku. Za vstup k jezeru je třeba zaplatit další dvě hrivny na osobu. Jarmil s Kotlem avizují, že hned za bránou vlevo by se měla nacházet stylová kruhová koliba, kde mají vynikající šašlik. K našemu překvapení je to zde úplně přestavěné! Namísto koliby je menší bufet s terasou a o kousek dál roubená restaurace. Při takovém počtu lidí je totiž potřeba šašlik domluvit dopředu, takže to jdeme trochu prosondovat. Restaurace je zavřená, takže se chytáme přece jen v bufiku u ochotné paní (jak jsem zjistil později, byla to paní, která nám zde šašlik dělala už před lety – pozn. Kotla). Domlouváme se s ní, že se od jezera vrátíme kolem druhé hodiny a zhruba na tuto hodinu si tedy budeme přát jídlo.
Na Siněvirském jezeru
Idylická skupinka na stylovém voru, který byl místnímu nešťastníkovi málem zničen a potopen...

U sochy Sini a Vira
... a ani tato pohodová skupinka se nesetkala u místních uvědomělých občanů s přílišným pochopením.

Vycházkovým tempem, tedy loudavou chůzí, vyrážíme vzhůru po úzké asfaltce. Cesta k jezeru není delší jak dva kilometry a vytrvale stoupá. Lemuje ji horská bystřinka s mnoha peřejemi a také několik studánek s dřevěnými stříškami. U jedné zastavujeme a odpočíváme. Zkrátka pěkné motivy na fotky, především pro Jarynka a Havrana. Následuje ostřejší zatáčka, poslední stoupák a jsme u Siněvirského jezera. Ne nadarmo se tomuto jezeru neříká "Perla Zakarpatí". Je zasazeno do skutečně pěkné a poklidné přírodní scenérie s ostrůvkem uprostřed a zelenými lesy okolo. Naproti je uzavřeno mohutnou horou Ozirňa (cca 1400 m n.m.), přičemž jezero samotné leží ve výšce 990 m n.m. Naše parta se malinko trhá, ale není se prakticky kam ztratit. Kolem jezera vede okružní chodník a na jeho přírodní hrázi je zbudována dřevěná horská chata s restaurací a ubytováním. Každý si tedy víceméně dělá svůj program dle libosti.
Stylovou restauraci nejprve navštěvují Trnkáč s Kotlem, který neustále naříká jak se mu chce chrápat po problité noci. Dáváme tedy čaj a kafe. Poté si všichni postupně obcházejí jezero, případně pózují pro společné fotky na dřevěném molu. Tady provozuje svérázný kšeftíček další ukrajinský podnikatelíček: k dispozici jsou tu dva jakési předpotopní vory s obrovskými vesly, na kterých mají možnost se odvážlivci za určitý poplatek po hladině jezera povozit. Někteří mají nutkání to vyzkoušet – např. Pedál, Trnkáč, Čenich. Jdou však na to nějak horempádem a do vesel se opírají bez respektu až tyto doslova praští, což vytáčí majitele této "atrakce" do nepříčetnosti. Jeho nelidský řev se tak nese přes celé jezero až naproti ke svérázné skulptuře Sini a Vira, kde se díky tomu budí i odpočívající Kotel. Nejslušnější mezi tisícem nadávkami bylo snad jen: "Vy Čehuni zkurveni!!" Ostatní se tomu samozřejmě chechtají – co by mohli na takových předpotopních rachotinách vlastně poškodit, že?
Nato se i ostatní většina odebírá po okružním chodníku naproti, kde se nacházejí dřevěné mohutné sochy legendy tohoto jezera. Notoricky známou pověst o chudém Virovi a dcerce z bohaté rodiny Siň určitě nemá cenu zmiňovat, zato další antiukrajinské foux pa ano :-) Celá naše parta se u skulptury začíná sortovat pro společnou fotku a Jarmil ve snaze zaujmout co nejzajímavější pozici za pomoci ostatních šplhá nahoru. To se zase nesetkává s valným pochopením u nějakých místních kolistů, kteří mají vůči této činnosti výhrady. Zkrátka podle hesla: "Co je vod Sovětů, to je svatý a na to se nesmí šahat." (zmíněno i Jiřím Lábusem v seriálu Zdivočelá země).
Po těchto kratochvílích se jednotlivě či ve skupinkách pomalu začínáme trousit od jezera dolů k bufetu, kde máme nadřeknutý šašlik. Tady už čeká marodný Kotel, Eman a jiní hladovci, zatímco parta vedená Smoldou se poněkud opožďuje. Nakonec se přece jen všichni shledáváme na terase, kde nám paní vyhrazuje dlouhý stůl. A vzápětí dostáváme klasické 200 gramové místní šašliky dělané na rožni se zeleninou. Bohužel ale "jen" vepřové – ostatně jak jsme zjistili později v jiných podnicích, telecí už na Zakarpatské Ukrajině jaksi nedělají... Po hodince posezení a jakžtakž pořádném dlabanci, kterého se u Valerije rozhodně nikdy nedočkáme, jsme konečně na Zakarpatí poprvé nasyceni. Někteří si ještě kupují upomínkové předměty u dřevěné brány, a můžeme se sejít u ZILu s Vladimirem.
Jelikož je ale ještě příliš brzo, Vladimir nás láká k návštěvě další koliby, která je nedaleko při cestě. Ta vypadá opravdu stylově – kruhová a celá ve dřevě. I tady sedíme u pivka, vodky a kávy nejméně hodinku. To je však utrpením pro Emana, kterému je fakt blbě a raději polehává venku na sporém sluníčku. K páté hodině odpolední se trousíme k našemu originálnímu dopravnímu prostředku a vydáváme se na zpáteční cestu. Nyní už nás policie neotravuje, takže do Koločavy před Četnickou stanici dojíždíme o slabou hodinku později.
Dneska u nás Valerij se svými blafy rozhodně neuspěje, protože přijíždíme poměrně nasyceni. Nenecháváme mu tedy za jídlo vydělat ani hrivnu, snad jen si dáváme pivko. V protějších chalupách některé členy zaujala nabídka bábušky, která inzeruje očistu v pravé ruské bani (sauně). Tuto "paroléčbu" srdnatě podstupují Cágr, Jarmil, Juro a Čenich – nemohou si ji vynachválit. To není jak spoře tekoucí sprchy v Četnické stanici! A ještě jedna zajímavá informace: bábuška pronajímá pokoj k noclehu za nějakých 25-30 hriven za osobu, což je hluboko pod nekřesťanskou cenou na Četnické stanici.
S postupujícím večerem marodi uléhají, přičemž obětavá Natálka jim nezištně poskytuje silný hořký čaj. Ostatní ještě popíjejí dole, protože další den máme dohodnutý pohodovější program. Na doporučení Vladimira chceme dopoledne navštívit místní koločavský trh pod širým nebem a odpoledne se dopravíme na hranice národního parku, kde se projdeme údolím Ozerjanky a navštívíme Muzeum vorařství, případně ještě vystoupáme k Mechovému jezírku.


Na Siněvirském jezeru.

Dřevěné sochy Sini a Vira, jež dali jezeru jméno.
Jak již bylo řečeno, výlet k Siněvirskému jezeru je dobrým tipem pro pohodový a oddychový den na Zakarpatí. Z Koločavy je vzdáleno 30 km, takže k přepravě je třeba si předem dohodnout odvoz. Menší skupinka jistě ukecá někoho s autem či mikrobusem. Například před školou denně parkují školní minibusy, s jejichž řidiči by jistě byla dobrá domluva. Větší parta už to má logicky těžší, takže ZIL byl dobrým dobrodružným zpestřením. V hospodě U Iljiče se lze na Vladimira jistě kdykoli doptat. Na korbu je potřeba se pořádně obléct! A při jízdě dávat bacha na oči. Mě udeřil nějaký kamínek do oka a měl jsem bělmo krvavé ještě 14 dní doma. V okolí parkoviště pod jezerem je spousta možností k občerstvení. Další dobré koliby se nabízejí u křižovatky na Mižhirju na konci Siněviru. Celodenní výlet na jezero je dobré spojit s výstupem na horu Ozirňu, anebo s návštěvou Muzea vorařství. Za naší návštěvy v r. 2008 však bylo v totální rekonstrukci a úplně rozebrané – jak bude řečeno při zápisu z dalšího dne.


Konečný výsadek po návratu na Četnickou stanici.

U bábušky v protější chalupě na ruské bani.

NA ÚVOD       * * * * * * * *       DEN PÁTÝ

(zapsal Kotel, foto Cágr, Kotel a Havran)



Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.