Zakarpatská Ukrajina 2008

Den třetí - pondělí 8.9.2008

Náročná výprava: z Koločavy na poloninu Krásná do cca 1500 m n.m. (v průběhu déšť) (18,5 km).

Říčka Suchar protéká východní částí Koločavy. V jeho údolí (vzadu) se údajně skrýval Nikola Šuhaj. V pozadí hora Něhrovec.

Zahajujeme první všední den na Zakarpatské Ukrajině, t.j. pondělí. Chceme podniknout první náročnou výpravu na poloniny, takže na půl osmou našeho času, plni očekávání vydatné snídaně, spěcháme dolů do jídelny. Dneska se Valerij plácl přes kapsu a na snídani budeme mít prý vejce! A dokonce si i k hrnku čaje můžeme dát grátis i hrnek kafe! Že by tak radikální změna k lepšímu? Do reality jsme uvedeni hned při servírování snídaně: jedno vajíčko na způsob "volské oko" na titěrném talířku, u kterého ani není poznat žloutek, jak je k nerozeznání světlý od bílku. Všechno navíc totálně plave v přepáleném oleji, že tento mišmaš ani pomocí dvou povolených kousků pečiva nemůžeme pořádně zajíst. Zkrátka dobře zaděláno na pořádný břichabol a hlad už při výstupu! K večeři nám sice Valerij slibuje onu kýženou rybu ("mořského sumce iz Rassíji"), ale pomalu mu jeho slibotechnu přestáváme věřit...
V osm hodin se pomalu všichni začínáme scházet před Četnickou stanicí. Naším dnešním cílem má být hora Topas, tyčící se přímo nad Koločavou do výšky 1548 m n.m. Navíc je "ozdobena" vysokým příhradovým stožárem, takže ji nelze s žádným jiným vrcholem zaměnit. Je to jakýsi boční vrchol mimo hlavní hřeben poloniny Krásná. Je sice pěkné slunečné ráno, ale znalci horského prostředí naší partyje se trousí před hospodu s poměrně naditými batohy. Při balení např. Trnkáčova batohu lze zahlédnout mimo jiné teplou šusťákovou bundu a svetr. Burdych se při spatření takovéto alpské výbavy bezelstně dotazuje: "Prosím tě, proč to taháš, vždyť je krásně – já jdu jen v tričku." Odpovědi se nedočkává, ale z výrazů některých lze vyčíst "jen si jdi v triku, ale abys nahoře nezmrzl" :-) Podobným otužilcem se cítí být ještě Jabčák. Díky zatím železné disciplíně se nám skutečně daří vyrazit na cestu krátce po osmé hodině.
Směřujeme po hlavní ulici ke škole, takže mohutný Topas máme celou dobu před sebou. Při pohledu na tu výšku se ozývají pochybnosti, zda to vůbec vylezem. V centru obce se nachází pár obchodů, jeden i s potravinami, kde je k mání mimořádně chutné pečivo všeho druhu. Většina z nás tady konečně dnes pořádně snídá. Od hlavní křižovatky směřujeme stále rovně. Jedná se sice o "silnici" na sedlo Prislip a dále do Usťčorné, ale je to spíše kamenitá polňačka – a to i ve vesnici. Zatím nás spolehlivě vede červená turistická značka. Výrazné odbočení vpravo přichází asi po půlkilometru od křižovatky, u jedné hospody. Záhy procházíme okolo dvou nových kostelů a po starém betonovém mostě překonáváme říčku Suchar. Z mostu se nabízí pěkný výhled na mohutný vrchol Něhrovec. Přicházíme do okrajové části Koločavy s poměrně opravenými domky. Další odbočení červené opět nelze přehlédnout: červená šipka ukazuje vpravo do uličky mezi domky a zahrádky. Avšak další šipku, zřejmě o nějakých 200 metrů dále, u neširokého potoka, jsme dokonale zakufrovali. Zcela "logicky" přecházíme potok po mostíku z ocelových trub po nejvíce znatelné cestě. Tím jsme značku ztratili, směřovala asi opět vpravo. Toto si uvědomujeme až u posledních chalup, ale vracet se už nebudeme. Jelikož se nacházíme na loukách a před sebou máme vysokou hradbu lesa, orientace nám připadá jednoduchá: "No co, vezmeme to rovnou za nosem, do kopce a do lesa – nějaká cesta tam přece musí vést."

Vzhůru na Krásnou! Tady jsme ještě plni elánu - před vstupem do drsného lesa.

Což o to, po loukách to celkem ještě jde, ale s příchodem k prvním remízkům a začátku lesa, se směřováním pochodu, či spíše výplazu, stále více tápeme. Co chvíli odpočíváme, protože se nabízejí čím dál hezčí a otevřenější výhledy na Koločavu. Nakonec se od hlavní skupiny odděluje Jarynek s Pokem, kterým připadá, že pořádná cesta povede poněkud vlevo. My směřujeme rovnou do kopce, ale les se po chvíli mění v pořádně zarostlý prales. Po příkrém svahu se plazíme téměř po čtyřech. To se vymstilo Pedálovi, který zaujat pohledem na zem, aby snad nezakopl, zapomněl se dívat kolem sebe (i nad sebe), takže si čelo doslova napíchl na zrádnou větev, která trčela odkudsi shora. Drobné šrámy si ošetřil svérázným obvazem a můžeme dále.
Zjišťujeme, že GPSka je v takových situacích poměrně nanic. Kotel sice hlásí: "Tak jedna salaš je 500 metrů šikmo vlevo a druhá 400 metrů šikmo vpravo." Že ale musíme rovnou do kopce, víme všichni i bez GPS. Po půlhodince výplazu konečně Pedál hlásí: "Cesta!" – a skutečně, dostali jsme se na výstupovou pěšinu. Ještě notnou chvíli do úmorného kopce, ale nakonec stromy řídnou a my vystupujeme na poloninskou louku. Ani se to nechce věřit, ale výstup prokletým lesem nám trval více jak hodinu, nyní už je těsně před jedenáctou. Dosahujeme hřebenové vozové cesty a usazujeme se na krátké vydechnutí. Hned nad námi se tyčí menší vysílač s obslužným domkem (není to Topas, ten je více vpravo). Rozhodujeme se, že vylezeme až k tomuto malému vysílači a tam si dáme svačinu.
V trávě mažeme chleba s paštikou a kocháme se výhledy do širé krajiny, lemované horami. K naší smůle zjišťujeme, že od západu se nasouvají nepříjemná šedivá oblaka, znamenající déšť. Ještě doufáme, že nás fronta mine, ale kdoví... Po svačině se zvedáme k další cestě. Tady už je orientace jasná: po zcela zřetelné hřebenové cestě musíme vystoupat až na hlavní hřeben poloniny Krásná. Od vysílače se dostáváme k nedalekým starým salaším se zdrojem vody. Salaše jsou už dávno nevyužívané a tedy chátrají. Dosti stěží by mohly poskytnout úkryt před nepohodou. Nedaleko od salaší dokonce na kameni objevujeme i červenou značku, takže jdeme dobře. Táhlý výstup od salaší na hřeben je jen málo záživný, akorát při zpětných pohledech je krásně vidět na Koločavu hluboko pod námi. Zabírá nám asi 45 minut. Bohužel už i údolí Těrebly se halí do mraků a to ani nemluvě o vzdálené Piškoni, kde zcela evidentně prší. Těsně před dosažením hřebene začínají studené kapky skrápět i nás...
Hlavního hřebene poloniny Krásná (1510 m n.m.) dosahujeme ve 12:30 a to už vytrvale prší. Vybalujeme proto pláštěnky, ponča, či bundy do deště. Odvážlivci Burdych a Jabčák tak mohou jen sledovat tyto oděvně-ochranné operace svých kamarádů, protože v návalu euforie z krásného počasí, které panovalo ráno v Koločavě, si nevzali ani větrovky. Volí tedy co nejkratší ústup z hřebene do údolí, zatímco my se radíme jak dál. Na vrchol Topasu s mohutným stožárem je to už asi jen půlhodina cesty bez výraznějších výškových rozdílů. Máme však obavu, aby k trvalému dešti nepřišla i bouřka, tak raději výstup na Topas definitivně vypouštíme. Půjdeme ještě kousek po hřebeni, mimochodem rozrytém vedením plynovodu, a v blízkém sedle se pokusíme najít sestupovou cestu třeba do průsmyku Prislip. Zahaleni do pláštěnek tedy mírně klesáme do sníženiny, kde nacházíme kovový sloupek se samolepkou našeho časopisu Treking. Otevírají se nám pohledy do srázných poloninských luk plných borůvčí. Dokonce i několik česáčů lze v tomto obrovském prostoru zahlédnout. Tady odtud shora vypadá možný sestup k hranici lesa jako brnkačka, takže se dost neprozřetelně vydáváme skoro šusem borůvčím dolů. Více vpravo vidíme skupinku turistů s velkými batohy a uvědomujeme si, že jsme udělali chybu, protože oni jdou po celkem pohodlné pěšině – měli jsme jít ještě o kousek dále, na jejich úroveň.

Na hřebeni poloniny Krásná nás dostihl vytrvalý déšť. Horu Topas (v pozadí) jsme už z itineráře vynechali.

Sběr opožděných borůvek na posilnění před náročným sestupem. V pozadí hora Strimba.

Při sestupu nepříjemným borůvčím si tak spolehlivě mácháme boty goretex-negoretex. Zabírá nám to asi půl hodinky, až se konečně dostáváme k polorozpadlým pasteveckým boudám, kde si dáváme krátkou přestávku na napití. Přímo nad sebou máme obrovský táhlý svah, který jsme právě horkotěžko sešli. Nicméně už jsme na hranici lesa a od bud k němu vede znatelná cesta. Nyní jsme ve výšce 1200 m n.m. Následný sestup lesem je snad nekonečný. Jeho spodního okraje dosahujeme zhruba po hodince (14:30 hod.) a to jsme sestoupili do pouhých 860 m n.m. Máme ale štěstí v tom, že pomalu ale jistě přestává pršet. Po pastvinách sestupujeme níž a níž, kousek od nás jsou na dohled první salaše a domky okraje Koločavy. Trháme se na několik skupinek, ale po půlhodince se přece jen všichni setkáváme dole u kamenité silnice Koločava-Prislip. Odtud je orientace jasná: rovnou dolů do centra obce.
Ke dvěma zděným kostelům u Sucharu nám však cesta trvá další dobrou hodinku. Už je právě ten nejvyšší čas na zasloužené občerstvení, takže na následující křižovatce u kostelů neváháme a bereme útokem zdejší hospodu "Kafé Zustrič" ve dvoře (16 hodin). Je to poměrně velký objekt, který možná kdysi sloužil jako obchod. Nyní je sice jen v levé části hospoda, ale majitel zde má opravdu všechno. Za pultem je jako obsluha pouze starý děda, který je z tak početné návštěvy očividně nesvůj. Objednáváme piva, skoro na ně nemá sklo, takže sklenice se zase "točí" bez vymývání, jak je v těchto krajích zvykem. Navrch rozjíždíme nějaké ty panáky, ať už vodky, nebo odporně hořkého černého bylinkového likéru. "Vidíš, tohle je ta pravá tečka po náročné karpatské výpravě," plácá Kotel Cágra po zádech – opravdu, takhle to má v Karpatech končit! Dědovi Iljičovi (jak ho během posezení přezdíváme, protože jméno Zustrič je poměrně nezvyklé) dochází, že vydělá ještě víc, když nás pohostí výborným sýrem, takže nám servíruje této pochoutky několik talířů, dokud nedocházejí zásoby. Potom přichází jeho syn (majitel) a po naších stescích na hubenou stravu u hamižného Valerije nám na zítřek navrhuje stylovou večeři s místními pokrmy u něj v salónku. Tak to si necháme líbit – a přijde to jistě přinejmenším na polovic než u Šizuňka.

Zakončení výpravy v hospodě Zustrič, kterou jsme pohotově překřitili "U Iljiče".

Ve výborné náladě plánujeme zítřejší pohodový výlet na Siněvirské jezero. To je však od Koločavy skoro 30 kilometrů, tak nám zbývá jediné: zajistit nějaký odvoz. "Chlapi, pojedeme ZILem, ať je to pořádně stylový!!" navrhuje Čenich a hned hodlá svůj nápad s pomocí majitele hospody uskutečnit. Ten nás ujišťuje, že případného vlastníka tohoto mohutného sovětského náklaďáku zná a nechává pro něj poslat. Vzápětí přichází vytáhlý nakrátko ostříhaný mládenec, který se představuje jako Vladimir a dojednáváme s ním podrobnosti. Za cestu tam a zpět si říká o 900 hřiven, což zase není zas tak málo, ale při žroutství tohoto náklaďáku a že s námi stráví celý den, se na to dá složit. Pořádně občerstveni už skoro za tmy opouštíme pohostinnou hospodu U Iljiče a trousíme se pomalu přes půl Koločavy k Četnické stanici.
Slíbená ryba je skutečně k večeři – ježišmarjá, ani se nám tomu nechce věřit! – ale chuťově je absolutně někde mimo naše zvyklosti. Zkrátka: nicmoc. A to ještě s bramborovým salátem. Nakonec se kombinace tohoto pokrmu s počtem vypitých vodek, nevalným pivem, prochladnutím a únavou stala pro některé z nás smrtelnou, což jsme poznali záhy v noci. Zítra nás čeká pohodový den s výletem na Siněvirské jezero na korbě rozhrkaného náklaďáku, tak ani moc nespěcháme do postele a trochu zvedáme Šizuňkovi tržbu.

Za přejícího počasí je výstup z Koločavy na začátek poloniny Krásná s odbočkou na Topas jistě velmi pěknou celodenní túrou, kterou lze jen doporučit. Z Koločavy nás spolehlivě vyvede červená značka, kterou je však třeba bedlivě sledovat (nikoliv jako my při našem zakufrování :-). Na polonině je již orientace jasná. U rozpadlých salaší je dokonce zdroj vody (napajedlo). Sestupu do sedla Prislip jistě napomůže protažení zelené spojky z hřebene, k jejímu proznačení by však mělo dojít až v roce 2009. Trochu otravným může být dlouhý návrat do obce po kamenité silnici z Prislipu, avšak na půli cesty je zcela nová dřevěná koliba s výtečným občerstvením i obsluhou, o níž bude řeč v zápise šestého dne.

Stylové koločavské motivy...

NA ÚVOD       * * * * * * * *       DEN ČTVRTÝ

(zapsal Kotel, foto Kotel a Havran)

Trasu pro GPS navigace v různých formátech je možno stáhnout na daném odkaze ze serveru GPSies.com.
Soubor GPX ke stažení zde obsahuje i významné orientační body (odbočky značených cest, kolibu, hospodu atd.)