Zakarpatská Ukrajina 2008

Den druhý - neděle 7.9.2008

Dopoledne vycházka v okolí Koločavy: hřbitov, hrob Nikoly Šuhaje; dále údolím Těrebly (7 km). Odpoledne: návštěva kostela Sv. Ducha a hrobů českých četníků s odborným výkladem; návštěva Muzea Ivana Olbrachta v místní škole s odborným výkladem.

Koločava, Četnická stanice
Idylický ranní pohled na "Četnickou stanici", která vlastně nikdy žádnou četnickou stanicí nebyla...

Nedělní, a tedy sváteční ráno začínáme opravdu oddechově. Budíček jsme se nechali až na osmou hodinu. Pořádné vyspání jistě všem prospělo, a to jak vzhledem k dlouhému sobotnímu cestování, tak i následnému přísunu vodky večer v hospodě. Při pohledu z okna zjišťujeme, že nastává pěkný slunečný den, takže poznávání krás Koločavy a okolí nebude vůbec nic bránit. Po osmé hodině se trousíme dolů do hospody v očekávání chutné a vydatné snídaně. Avšak ta vůbec neodpovídá "evropské" ceně, kterou provozovatel za ubytování a služby požaduje! Každý obdržíme malý dezertní talířek s několika kolečky nevalné klobásy, kousíčkem másla a vejce natvrdo. Pečiva také není zrovna moc, asi tak jeden, dva krajíčky bílého chleba na jednoho. Dále máme "nárok" na jeden hrníček čaje, který spíše připomíná černou vodu, jakoby pytlíky byly už několikrát použité. Zatím takovouto stravu pokládáme za ojedinělý výstřelek a jakžtakž to do sebe nahrneme, podle pořekadla "hlad je nejlepší kuchař".
Na devátou je nahlášen sraz před Četnickou stanicí a odchod "do tratě". Morálka mužstva je vysoká, takže se nám daří skutečně v tuto hodinu sejít a vyrazit na dopolední vycházku po Koločavě. Vydáváme se po hlavní ulici do centra vesnice, což nám při roztahanosti obce trvá asi dvacet minut (a to je asi jen zlomek cesty dědinou – kdyby chtěl člověk přejít z jednoho konce na druhý, trvalo by to zhruba půlden). Na hlavní křižovatce se to oproti roku 2004 podstatně změnilo: u sochy bohatýra se staví jakási obrovská vila a někdejší blíže neidentifikovatelná ruina naproti se přeměnila v nový kulturák. U školy s bustou Ivana Olbrachta se ani nezastavujeme, protože zde máme návštěvu domluvenou s Natálkou na odpoledne.
První zastavení plánujeme až na hřbitově, kde chceme vidět domnělý hrob zbojníka Šuhaje. Od památníku Rudé armády vede zalesněnou strání vzhůru ke hřbitovu nenápadná cestička, avšak dokonce označená. Netrvá dlouho a mezi smrčky se dostáváme k okraji hřbitova, přesněji řečeno jeho spodní části, kde už se dávno nepohřbívá. Ale právě zde se nachází prostý křížek na hrobě bratrů Šuhajových, jak jej kdysi označila jeho dcera Anna Štajerová. Jelikož Kotel s Jarmilem zde už byli, hrob nacházíme bez problémů. Krátce se zde zastavujeme a kromě debaty o Nikolovi se kocháme i pěknými pohledy na Koločavu, které se odtud nabízejí. Dále směřujeme do horní části hřbitova, kde marně hledáme hrob Eržiky. Tady se stále pohřbívá, ale hroby jsou tak nějak zanedbané a neudržované. Místní se zřejmě památce svých předků nikterak nevěnují. Už jen pohled na takto neupravený hřbitov dává tušit mentalitu zdejšího lidu. Po přístupové silničce (která je kupodivu vyasfaltována) se navracíme na hlavní křižovatku (10 hod.).

U hrobu Nikoly Šuhaje s krásným koloritem Poloninských Karpat (v pozadí polonina Piškoňa).

Baletní kreace na vratké visté lávce přes řeku Těreblu.
Odtud se vydáváme jižním směrem k mostu přes řeku Těreblu. Naším záměrem sice není dojít až k nedaleké Vilšanské přehradě, ale kousek po proudu dravé řeky přece jen půjdeme. Na mostě se rozvíjí debata o využití přehrady: byla totiž naplánována už před válkou našimi projektanty, ale jak to tak bývá, po válce nám Rusáci plány bratrsky zabavili a postavili si přehradu dle českého projektu. Dílo využívá rozdílných výšek údolí Riky a Těrebly, kdy je voda hnána přívodem na turbíny v údolí Riky (tedy na straně Mežhorje). Od středu vesnice nás také provázejí české turistické značky, zřízené zde před nedávnem péčí Karpatského turistického spolku (Treking.cz)– konkrétně modrá se zelenou. Zelená záhy za mostem u osamělého domku a ohrady s kravami odbočuje vpravo na strmou vozovou cestu do lesa, a směřuje pod vrchol hory Tapeš. Naproti tomu modrá pokračuje stále dále po silnici a nás nyní defacto vede. Následně procházíme kolem jakési pily. Dle mapky by už modrá značka měla odbočit vlevo a překonat Těreblu – a skutečně: za pilou je dřevěný přístřešek s naučnou tabulí a parkujícími auty, a přes řeku předpotopní visutá lanová lávka.
Ještě kus za tabulí je za stromy u silnice vidět nějaká novostavba, kde se to hemží lidmi. Někteří žíznivci se jdou přesvědčit, zda to není náhodou hospoda, ale mají smůlu. Není to nic jiného, než moderní kostel nebo modlitebna. I přes lavku přechází sem tam lidé, takže na druhé straně bude možná něco zajímavého. Necháváme se tedy zlákat vratkým přechodem dravé řeky. I přes své stáří a sešlost je lávka celkem bytelná, ale vzhledem k poměrně velkému rozpětí neskutečně houpe. Její přechod tedy mezi námi vzbuzuje tradiční veselí a srandičky. Na druhé straně řeky, na okraji lesa pod příkrým svahem se nachází pramen minerální vody – tak proto sem tedy místní směřují. Jsou tu vlastně prameny dva – další je o kousek výše. Tam nikdo vodu nečepuje, tak se jdeme napojit tam. Voda je však strašně sirnatá, zkrátka silná minerálka. I přesto hasíme žízeň a odhadujeme, kdo se jako první posere :-). Jeden místní chlapík, který si čepuje několik pet-lahví nám radí, abychom pili z dolního pramene, ten prý není tak smradlavý. U pramene je blahodárný stín (před polednem už sluníčko pěkně připaluje), takže využíváme několika laviček a usazujeme se na ně. Kus nad prameny je altánek pro odpočinek, ale pár odvážlivců se od něj okamžitě navrací, protože v něm i kolem je neskutečný ukrajinský bordel. Pro úplnost: modrá značka odtud míří strmě do lesa a vede na poloninu Krásná.
Aby zpáteční cesta nebyla tak jednotvárná, nevolíme přechod zpět na silnici, ale pokusíme se projít zpět do Koločavy po druhém břehu řeky, pod úpatím zalesněného kopce – snad to půjde. Místní nás sice varují, že jsou tam zmije, avšak na takové pověry jsme už zvyklí z Banátu, že? Od pramene vede dál znatelná cesta, která ale záhy končí u ohrady pro dobytek. Naštěstí podél ohrady se dá projít po pěšince. I když je cestička poněkud krkolomná, je schůdná. Pak se opět mění v širší cestu a Koločava je na dohled. V jednom místě vidíme ve svahu jakési betonové rozvaliny – můžeme se pouze domnívat, že je to pozůstatek jednoho z bunkrů linie Arpád. Záhy přicházíme ke kamenitému břehu Těrebly a jejího přítoku Suchar. Marně vyhlížíme nějaký mostek, po kterém by se snad dalo přejít Suchar k silnici. Je tady pouze brod pro traktor. Nezbývá nám tedy, než zout boty a pokusit se přebrodit nikterak širokou říčku. Smolíci a Čolek se asi nechtějí močit, tak ještě pokračují dále proti proudu, ale vrací se, že břeh je neschůdný. Ze břehu sice brodění vypadá jako brnkačka, ale jiné je to ve vodě – valí tak rychle, až se z toho motá hlava a podemílá nohy na kluzkých a ostrých kamenech. Nejlepší to má Jabčák s holí, ten brodí bravurně a půjčuje pak hůl ostatním.
Jako poslední se odhodlávají k brodu Čolek a Smolíci, když už jsou všichni na druhém břehu. Jako zlomyslnost za jejich touhu vyhnout se této vodní vložce jim někteří šprýmaři začínají vrhat kameny do vody, aby je pocákali. Tím jsme si připomněli humorné časy na výpravách se Čtyřkou, kdy tyto srandičky, zejména pod vedením Pedála, byly na denním pořádku. Pro naše "brodiče" to ale asi taková sranda zase není :-) nakonec se i oni dostávají na druhý břeh, takže se po silnici můžeme vrátit do centra Koločavy.
Už dopoledne jsme si všimli, že se u křižovatky nalézá poměrně nová hospůdka s kolibou a venkovním posezením. Ta je nyní otevřená, takže neváháme a hrneme se dovnitř. U mladé pinglice objednáváme patnáct točených a Pedál se zase musí vložit do čepování, aby pivo mělo tu správnou pěnu. Nakonec se posezení protahuje na dobrou hodinku, protože nezůstáváme jen u jednoho piva. Po chvíli si k jednomu ze stolů přisedá svátečně oděný mládenec, ale dementního vzezření (zřejmě jde z kostela). Po Burdychovi si posunky vyprošuje zapůjčení dalekohledu, do kterého se zaujatě a dlouze dívá, jenže obráceně. Podle všeho je úplně na plech. Po vydatném občerstvení se navracíme kolem půl druhé na Četnickou stanici. Jelikož je sraz na odpolední program až v 15:00, někteří si dávají dole v hospodě nějaké to jídlo (povětšinou stylu "překvapení mistra Valerije"), jiní se raději dojídají nahoře chutnějšími zbytky z domova.

Brodění říčky Suchar v podání Čolka.

A následné zasloužené posezení v hospůdce na křižovatce.

Ve tři hodiny odpoledne se zase všichni scházíme před hospodou. Nyní se vydáváme na opačnou stranu obce do části Koločava-Horb, kde chceme navštívit snad jedinou historickou památku – dřevený kostelík Sv. Ducha. Na přilehlém pozemku se navíc nacházejí hroby českých četníků zastřelených Nikolou. O vše má pečovat jistý člověk, kterého se máme v okolí dopídit. Z "poučení" Valerie a Natálky nám však vyplývá, že mezi nimi vládne jakási nevraživost, protože nás straší, že "po nás bude chtít peníze, a prý mu nemáme dávat moc". Zkrátka Valerij nevládne tímto dalším "výnosným" podnikem a nic z toho nemá – takže se v tomto případě naplno uplatňuje známé rčení o sousedově koze... Na Zakarpatí asi platném dvojnásob.
Koločava, kostel Sv.Ducha
Koločava-Horb, kostel Sv.Ducha.

Ke kostelíku docházíme po čtvrthodince. Oproti minulosti je obehnán bytelnou ohradou. Zřejmě jim tam kdekdo lezl. Prozatím nakukujeme na pozemek mezi kládami ohrady, ale naštěstí je na vratech telefonní číslo, na kterém lze průvodce požádat o exkurzi. Čenich tedy neváhá a volá: je ujištěn, že do půlhodiny chlapík přijde a bude se nám věnovat. Mezitím se usazujeme do stínu stromů na mezičku před ohradou a zevlujeme. Pozorování máme zpestřeno opilcem, který se vrávoravým krokem blíží k přilehlému kvelbu, kde definitivně bezmocně padá do stínu lípy. Ještě jsme si stačili všimnout, že je totálně uválený prachem a má rozbitou hlavu. Čenich v něm bezpečně poznává našeho "kamaráda" z hospody, který se tak originálně koukal do Burdychova dalekohledu. "No jasně, je to von – to je teda borec, že za ty tři hodiny došel až sem," hodnotí výkon opilce Čenich. Někteří i přesto nevěří a jdou si namol ožralého chlapíka prohlédnout zblízka. Zvláštní lidé, tihle Ukrajinci...
Netrvá dlouho a přichází menší obrýlený chlapík se ženou. Dle vzezření patří ke zdejší "vyšší vrstvě". A aby ne – chlapík se nám představuje jako zástupce ředitele místní školy. Nejprve nám vedle kostela sáhodlouze vypráví jeho dějiny, vesměs ale velmi zajímavé: řecko-katolický kostelík Sv.Ducha pochází ze 17. století a třikrát se po Koločavě dokonce stěhoval. Zkrátka jej vždy rozebrali a postavili na jiném místě. Jako notoricky známý fakt se dozvídáme, že za socialismu sloužil jako "muzeum ateismu". Z učitelova vyprávění je nám jasné, že nějaká nostalgie po československé minulosti zde vůbec neexistuje; stejně tak omílané tvrzení, že obyvatelé zakarpatské oblasti "se stále cítí Rusíny" je úplně liché – "Zděs vsji Ukrajinci," tvrdí učitel. Je nám tedy jasné, že zdejší kraj měl ještě pohnutější poválečné dějiny než naše pohraničí – zkrátka posovětštění a vykořenění národního uvědomení se tady ruským komunistům podařilo dokonale. Také proměna k lepšímu samotného kostelíka a jeho okolí záhy z učitelova vyprávění také vyplývá: vše štědře financuje jistý ukrajinský poslanec, koločavský rodák. A to nejen kostel, ale stojí i u zrodu a výstavby místního skanzenu, o kterém jsme dosud nic nevěděli. Učitel nám upřesňuje, kde se skanzen buduje: musíme jít na opačný konec Koločavy, do místní části Suchar (nedaleko jsme se brodili) a za mostem přes říčku Suchar zabočit doprava. Tak vida, další námět k poznání.
Dále se s učitelem přesunujeme do zadní části pozemku za kostel, kde jsou hroby tří českých četníků zastřelených v roce 1921 Šuhajem. I tyto jsou nyní (oproti minulosti) pěkně zrenovovány a osázeny květinami. Dokonce i náhrobky mají zlacené nápisy. Dva náhrobky, Oldřicha Hrabala a Josefa Hochmana, jsou kompletní, zatímco náhrobek Zelenky se celý nedochoval a ani učitel neví, kde skončil. Navíc prý ostatky tohoto četníka byly převezeny do jeho rodné Příbrami. Není bez zajímavosti, že Burdychův děda v Koločavě za první republiky sloužil jako velitel četnické stanice (ale až ve třicátých letech, nikoliv v dobách Šuhajových), takže se vyptává učitele na různé podrobnosti. Kromě jiného se s překvapením dozvídáme krutou a nemilosrdnou pravdu, že ubytovna "Četnická stanice" vlastně nikdy pravou četnickou stanicí nebyla a četníci za první republiky ve skutečnosti sídlili jinde. Tento dům pak sloužil jako stodola, ale nyní je už zbořený – upřesňuje učitel a ujišťuje nás, že nám pravou četnickou stanici ukáže. "Aha, takže další Valerijova fligna na naivní české turisty," dovtipujeme se se smíchem. (Ve skutečnosti to bylo tak, že v současné "Četnické stanici" byl za první republiky Notářský a matriční úřad, čili vlastně sídlo státní správy). Do třetice nás konečně učitel vede do kostela samotného. Je už dávno odsvěcený a neslouží svému účelu, ale uvnitř vzniká malé muzeum. Učitelově ženě, která drží kasu, na závěr prohlídky platíme celkem 10 euro (chtěli 5 hřiven za osobu), což přes Valerijovy výstrahy zase není nijak závratná suma – dle našeho názoru plně odpovídá poskytnutému výkladu a prohlídce, což trvalo více jak hodinu. Na rozdíl od Valerijových služeb a cen, je učitelova cena plně odpovídající dané službě. Navíc je třeba ocenit, že kostel i hroby četníků jsou od naší minulé návštěvy v úplně jiném stavu a učitel o vše příkladně pečuje.
Učitel s námi jde ještě směrem k ubytovně s tím, že nám ukáže místo, kde stávala pravá četnická stanice. I když se pozvání na vodku poněkud zdráhá, nakonec kýve. Četnická stanice stávala zhruba na půli cesty od kostela k ubytovně, a to vlevo. V současnosti jsou patrné jen kamenné obvodové zdi a vedle stojí novější domek. Učitel říká, že ještě než stavba spadla, používali ji majitelé domu jako stodolu. I Burdych potvrzuje, že staré dědovy fotky rozhodně nezobrazují současnou "Četnickou stanici". Nakonec učitele zveme na vodku a ten si kupodivu přiťukává i s Natálkou.

Historický výklad u kostela Sv.Ducha v podání zástupce ředitele místní školy...

...s pokračováním u hrobu tří čs. četníků zastřelených Nikolou Šuhajem.

Posledním bodem dnešního putování po historických zajímavostech Koločavy je návštěva Muzea Ivana Olbrachta v místní škole pod vedením Natálky, kam se odebíráme po šesté hodině podvečerní. Naši návštěvu muzea bereme spíše neformálně, takže Natálka nám neodříkává naučený text jako před lety, ale spíše to bereme jako příjemné popovídání o historii Koločavy a i o tom, jak se Natálka dostala k péči o muzeum. V muzeu se pranic nezměnilo – je to spíše přehršel předmětů denní potřeby posbíraných po chalupách, několika krojů a samozřejmě panelů s dobovými fotografiemi. Dozvídáme se mimo jiné, že děda Natálky se s Olbrachtem znal osobně, po válce byl stalinským režimem perzekuován coby "rusínský nacionalista" a po vyhnanství v gulagu dokonce přišel o nohu. Muzeum založil její strýc a po jeho odchodu do důchodu jí ho předal. Další perličkou je i to, že učitelem opěvovaný poslanec je Natálky spolužák, a že kromě bohulibé činnosti v Koločavě zde staví i honosnou soukromou vilu (novostavba stojí v půli cesty mezi Četnickou stanicí a školou). Potvrzuje nám také, jak je to s Četnickou stanicí – tabule Notářského úřadu s čs. státním znakem je jedním z exponátů muzea.
Na sedmou hodinu se vracíme na Četnickou stanici, kde k večeři očekáváme slíbeného mořského sumce, jak bylo s Valerijem ráno domluveno. Ale slíbená ryba se zkrátka nekoná, na naše otázky Valerij jen lhostejně krčí rameny a dává nám na stoly nějaký nevalný blevajz. Služby jako sviňa... Ryba prý bude jindy, žádné fraky, no... Jelikož nás zítra čeká první náročná túra, nedáváme "za trest" Valerijovi dneska moc vydělat a brzy se odebíráme do podkroví na kutě

V Muzeu Ivana Olbrachta v koločavské škole.

Podvečerní koločavský kolorit: krávy se samy navracejí domů z celodenní pastvy a mají absolutní přednost v chůzi i jízdě.

NA ÚVOD       * * * * * * * *       DEN TŘETÍ

(zapsal Kotel, foto Kotel a Havran)

Trasu pro GPS navigace v různých formátech je možno stáhnout na daném odkaze ze serveru GPSies.com.
Soubor GPX ke stažení zde obsahuje i významné orientační body (Četnickou stranici, hrob Nikoly atd.)



Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.