Zakarpatská Ukrajina 2008

Den první - sobota 6.9.2008

odjezd časně ráno z Třebíče po trase: Brno – Bratislava – Györ – Budapešť – Nyíregyháza – hraniční přechod Lužanka/Berehovo – Vinohradovo – Chust – Mežhorje – Koločava /Četnická stanice/ (příjezd do cíle navečer).

Odjezd
Těsně před odjezdem.

Den a hodina odjezdu byly při poslední středeční schůzce definitivně stanoveny na sobotu 6.září ve 3 hodiny nad ránem – sraz na parkovišti u třebíčského Pennymarketu na severním okraji města. Ještě předtím jsme pod taktovkou Jabčáka nakoupili nezbytné zásoby na cestu. Jak bylo dohodnuto, pouze malé množství, protože jsme nechtěli tahat hory jídla. V páteční podvečer je tedy vše podstatné na cestu nachystáno u Jabčáka v garáži a můžeme vyrazit!
Na místo srazu kupodivu dorážejí všechna vozidla na čas a v pořádku. Za černočerné tmy se řadí na parkovišti vozidla v tomto složení:
- bus Fiat – řidič Pedál, osádka Kotel, Cágr, Poke, Čenich;
- bus Mercedes – řidič Trnky, osádka Smolda, Burdych, Jarmil, Jura;
- Berlingo – řidič Jarynek, osádka Eman, Čolek, Havran, Jabko.
Následují poslední instrukce před cestou ohledně trasy, rozdání orientačních plánků průjezdu Budapeští a také příděl řidičům z fondu na pohonné hmoty. Každé auto má navigaci a navíc Jarda rozdává betelné vysílačky díky nimž si budeme moci sdělovat při cestě důležité informace. Pak už nezbývá než se nasáčkovat do aut a vyrazit na dalekou cestu.
Z Třebíče vyjíždíme na Velké Meziříčí na dálnici D-1, na niž se napojujme na východním vjezdu. V tuto noční hodinu je dálnice samozřejmě prázdná, takže cesta ubíhá velice rychle. V mžiku jsme pod Brnem a záhy přejíždíme na Slovensko. Do Bratislavy přijíždíme časně ráno a s uspokojením zjišťujeme, že výstavba západního průtahu (tunel v Mlynské dolině) je ukončena, takže odpadá složité kličkování po staveništích, jak jsme to zažili při minulých cestách do Rumunska. Okraj Bratislavy se nyní krásně profrčí a bez problémů a zdržení tak přejíždíme Dunaj a míříme k maďarské hranici v Rusovcích.
Bývalý obří přechod projíždíme samozřejmě bez zastavení a zastavujeme až na maďarské straně u stánku s prodejem dálničních známek. Kotel jde vyřídit nákup a Jabčák si samozřejmě neodpouští věcnou poznámku: "A nezapomeň zas koupit o jednu navíc jako předloni – abys mohl eventuelně couvat!" Letos však kupujeme přesný počet, tj. tři známky. Tedy "známky"... od začátku roku 2008 už Maďaři nemají klasické nalepovací známky na skla, ale jakési virtuální – zaplatí se jen poplatek za dálnici a musí se uschovat stvrzenka. Prodavači se nahlásí číslo RZ; zřejmě jsou schopni to kontrolovat nějak videokamerami nad dálnicí, přesně to ale nevím... Cena desetidenní "známky" činí cca 2500 forintů, platíme tedy na jedno auto necelých 10 euro.
I po maďarských dálnicích bude cesta ubíhat svižně, jistým kritickým místem bude právě průjezd okrajem Budapešti, kde ještě dálnice není dokončená. Nyní uháníme po známé M-1 kolem Györu a Tatabánye, až těsně před Budapeští sjíždíme na jižní obchvat města M-0. Tuto trasu ostatně velmi dobře známe z cest do Rumunska. Na M-0 je poněkud hustší provoz, dokonce v protisměru vidíme několikakilometrovou kolonu, ale my naštěstí jedeme průběžně. "Na sjezdu na dálnici M-5 bacha! Neodbočovat na Szeged jak jsme zvyklí, ale naopak na Budapešť-centrum!" nabádá hláška vysílačkou z Pedálova navigačního Fiata všem vozidlům kolony. Další zastávka je plánována na "první pumpě OMV za Budapeští", jak si přeje Trnky. Má totiž nějakou firemní kartu pro tyto pumpy. Okrajem Budapešti po rušných několikapruhových ulicích s tramvajemi se proplétáme bez větších problémů. I naše navigace hlásí odbočky s předstihem a spolehlivě. Jen tak pro zajímavost: od M-5 projíždíme po Nagykörösi Út, Gyáli Úti Felüljaró, odbočka vpravo na Könyves Kálmán körút, Hungária körút a pak ještě jednou vpravo – konečně na výpadovku na dálnici M-3 směr Hatvan a Miskolc. Jedinou pumpu OMV vidíme právě na této výpadovce ještě ve městě, takže si říkáme, že jistojistě se s Trnkym setkáme "až na té další". Žádná další se však po zbytek Maďarska zřejmě nevyskytuje, takže Berlingo a Fiat zastavují na zdravotní pauzu u nějaké benzinky místní značky zhruba 30 kiláků za Budapeští; Trnky je s Mercedesem někde daleko vpředu.
Jízda po M-3 maďarskou rovinou je jinak velice dlouhá a tudíž nudná, pouze kdesi za Hatvanem je zpestřena pohledem na sever: na obzoru se zde vypíná zalesněné pohoří Mátra s nejvyšší horou Maďarska, Kékesem (1015 m n.m.); o něco dále jsou vidět kopce národního parku Bükk. Následuje dálniční odbočka na Miskolc (M-30), my ale jedeme stále v přímém směru na Nyíregyházu. Následně přejíždíme velmi širokou řeku Tisu a následně projíždíme další odbočku (na Debrecen). Dle Googlu máme novou mapu, která znázorňuje naši dálnici M-3 až za Nyíregyházu ladným jižním obchvatem. Až za tímto městem se tedy napojujeme na normální státní silnici (č.41) a na ukrajinské hranice nám zbývá asi 60 km. Tato trasa vede střídavě roztroušenými vesničkami, rovinatými lány (typická východouherská pusta) a seschlými lesíky, v nichž se nacházejí četné odpočivky. Na každém z nich je neskutečný nepořádek a též jedna či dokonce několik vyžilých štětek, vesměs cikánského původu. Naštěstí se objevuje jedno opuštěné odpočivadlo, takže konečně po dlouhé štrece zastavujeme na zdravotní přestávku a občerstvení. Řadíme auta před hnusné kontejnery překypující bordelem, zpoza nichž (nebo snad z nich?) se zjevuje jedna výrazně opálená ženština v minisukni a začíná si něco žbrblat mezi zuby – zřejmě jí naší "autohradbou" kazíme kšefty (tedy jesli vůbec nějaký za poslední rok měla). Vzápětí ještě kupodivu zastavuje opozdilý Trnkáč! Vysvětluje se, že jeho navigace ještě neobsahuje nový obchvat Nyíregyházy, takže je vedla přes město. Odpočinku a dosavadnímu hodnocení trasy se věnujeme zhruba půlhodinku. Ukazuje se, že vysílačce v Trnkyho mercedesu došly baterky, proto jsme se s nimi nemohli spojit. Následují ještě poslední instrukce před ukrajinskou hranicí (ukázalo se později, že úplně zbytečné) a můžeme vyrazit na krátký zbytek cesty jakžtakž civilizovanou Evropou.

V Maďarsku
Poslední zastávka v Maďarsku.

Pedál málem zatčen, aneb peripetie na hranicích
Zbývá nám projet jedno městečko (Vásárosnamény) a nakonec i poslední maďarskou vesničku (Beregsurány). Na maďarsko-ukrajinskou hranici dojíždíme přesně v poledne. Jedná se o hraniční přechod Beregsurány/Berehovo, trochu nepochopitelně nazvaný Lužanka. Dle nového knižního průvodce je tento přechod prý "naprosto bezproblémový", proto jsme si ho také zvolili. Zastávka na maďarské celnici je při výjezdu z EU pouze formalita, takže prakticky bez čekání přejíždíme pomyslnou i reálnou čáru (retardér) a jsme na Ukrajině. Následuje první zastavení u budliny s maskovaným borečkem, pro kterého v maskáčích a kanadách jistě není služba v poledním žhavém slunci jistě žádný med. Rozdává nám jakési kartičky, které máme vyplnit dle tabule se vzory. To horkotěžko činíme, jinak se nebudeme moci zařadit do krátké fronty čítající skutečně jen několik málo aut. Jedná se o tzv. imigrační karty, z nichž jednu část musíme mít v pase po celou dobu pobytu a druhou část si na celnici vezmou – no zkrátka klasická bolševická administrativa.
V tak početném stavu se ihned stáváme podezřelými živly, což ještě umocňuje pokus o první fotku na Ukrajině s motivem "celnice v pozadí" (naivním fotografem je Eman). Svůj pokus samozřejmě nedokončil, protože je zabržděn hlasitými povely maskovaného vojáčka a celá naše kolona je odlifrována do postranního pruhu pro autobusy. "No to je paráda, autobusy prý mají na ukrajinských celnicích přednost, takže odbavení bude rychlé," domníváme se ještě naivně. Poke (řidič Pedálova busu) jde dle povelů uniformovaného personálu odevzdat do další budliny pasy a doklady od auta. Ještě stále si naivně myslíme, že dostaneme štemply a budeme moci jet, takže jak hlupáci čekáme před budlinou. Ještě si stačíme všimnout, jak jeden z pasů vytáhlý policajt kontroluje proti světlu a posléze i v nějaké předpotopní infra-mašině a jsme s konečnou platností odveleni zase zpět k autu. Čekání se protahuje, tak už je nám jasné, že "něco není v pořádku". Je opět povolán Poke, posléze i Pedál. Z jednání uniformovaného čahouna vyplývá, že něco se mu nelíbí na Pedálově pasu. Jako jediný z nás má totiž starý zelený, avšak samozřejmě platný. Pak nám Pedál oznamuje, že si uniformovaný bolševik myslí, že pas je asi padělaný. Čekáme a čekáme.
Mezitím pozorujeme dění na celnici: personál tvoří onen čahoun, který stále v budce zkoumá Pedálův pas, dále se zde vyskytuje jeden obtloustlý uniformovaný dědek (zřejmě celník), upocený tlustý mlaďoch zase v jiné uniformě, nějaká vyzáblá sotva dvacetiletá blondýna a občas po place proběhne další mladá ženská v uniformě (tentokrát černovlasá) v odporně vzorovaných lesklých punčochách – normální klasická štětka. Ukrajinská auta projíždí tím stylem, že řidič vystoupí a podá dědkovi ruku – tím je odbavení ukončeno a auto odjíždí. "Ty vole, voni mu dávají prachy! Sleduj, když mu podává tu ruku!" bonzuje pozorný Cágr. My už naproti tomu čekáme v milosrdném stínu jakési omlácené strážnice skoro hodinu. Aby toho nebylo málo, je Pedál odvelen do této ponuré strážnice a dlouho se nevrací. Je nám už dokonale jasné, že celé divadýlko směřuje pouze k tomu, jak z nás vyrazit nějaký ten úplatek, protože jsme si neprozřetelně naivně dovolili nedat soudruhům celníkům do pasů nějakou tu pozornost. Jako pěst na oko působí pobíhání čiperného růžolícího děduly v bílém oblečku s koženou taštičkou v ruce po celním prostoru: za námi si stoupli nějací nezaměstnaní Rakušáci s neskutečně nabaleným starým VW, kteří jsou ihned terčem dědulova zájmu a "kamarádství" – okamžitě se dohodli, že je tento kouzelný stařeček protáhne zázračně celnicí, což se nakonec také děje. Pár desítek metrů za celnicí na ně dědula mává s taštičkou – úplatek, veksl... "Tohle je tady místní kmotr mafie," celkem přesně glosuje Burdych.
Asi po půlhodině Pedál vychází "naprosto psychicky zničen" a oznamuje nám, že je podezřelý z padělání pasu, ukradnutí pasu, neoprávněného pokusu o vniknutí na území Ukrajiny, snad i pokusu o terorismus a kdoví čeho ještě. "Dělal jsem, že jim nerozumím," uzavírá Pedál svoje napínavé vyprávění. Když čahoun a blondýna poznali, že s námi nic nesvedou, nastupují na nás dědek s mlaďochem. Bez okolků začínají probírat Pedálova Fiata s dotazy, kdeže máme drogy a kde máme zbraně. Jejich nasranost musí dosahovat vrcholu, protože jim s ledovým klidem odpovídáme "nemáme, nevezeme". Jelikož už jsou skoro dvě hodiny a my musíme jet dál, Čenich bokem navrhuje, že se jim teda pokusíme něco podstrčit, ať už je od nich pokoj. Nejprve nabízíme kafe – "Hmm, netreba...," zní neurčitá odpověď; pak cigarety – taky "netreba". "Aha, s tím by byli moc vidět, kdyby to nesli, kurvy jedny," dovtipujeme se. Jejich dotěrné probírání batohů a zkoumání kapesních nožíků nakonec přerušuje až dobře mířená desetieurovka. Tak a je to jasné – celou dobu jim šlo jen a jen o prachy! Nedostali nic dopředu, tak si nás takhle vychutnali, svině jedny! Nejvíce se s bolševickou pakáží podařilo vyjebat Járynkovi, který namísto 10 euro použil poněkud "měkčích" 10 USD. Trnkymu stačila stejná taxa jako prvnímu vozidlu...
Po strastiplných dvou hodinách úplně zbytečného čekání na to, jestli si pro Pedála náhodou nepřijede KGB, jsme konečně bohorovně propuštěni! Uniformovaný dement nám jakoby zázrakem vrací všechny pasy, najednou je vše v pořádku. Však se s ním taky dědek se smradlavým mlaďochem jistě patřičně rozdělí... Popojíždíme ven z celnice na poslední závoru, kde na nás maskovaný vojáček žadoní lísteček s počtem cestujících – asi aby měli jistotu, že jim tam někdo nezůstane. "Nemáme, nechali si to tam vzadu!" hulákáme na něj z okýnka a ani se neobtěžujeme zastavit. Už těch debilů fakt dneska máme plné zuby!
Ukrajina - cesta do hor
V podvečer jsme se konečně dostali do přehůří Karpat - silnice mezi Chustem a Mežhorje.

Hned za přechodem je benzinka, kde samozřejmě zastavujeme a hodnotíme čerstvé zážitky. Shodujeme se na tom, že personál celnice je jedna bolševická pakáž zkorumpovaná, úplatná a uplivujeme si, že s takovou všivou verbeží chce celá slavná Ukrajina do Evropy. To se tam teda dlouho nedostanou! Jsme rádi, že máme tenhle zážitek za sebou. Někteří si jednu chvíli dokonce mysleli, že ani neprojedeme. Raději se už věnujeme cenám benzínu a nafty. Oproti minulé návštěvy téhle postbolševické země už tržně podražili: nafta stojí okolo 6,60 hrivny (tj. asi 26 korun). Musíme si ale nejdříve vyměnit naši tvrdou měnu za místní hřivny. Naproti benzince jsou jakési budliny, o nichž se naivně domníváme, že jsou to směnárny (ve skutečnosti zde prodávají nějaké debilní ukrajinské pojištění – nevím na co). Kotel to jde prosondovat a skutečně jsou nudící se ženské ochotny vyměnit eura – prý za 6,40. Dobrá tedy, nabíhá celá parta a Kotel mění u první budky prvních 50 euro a jde k další, snad aby si vydělaly obě babizny. Ale ouha, zde se najednou kurs "tržně" změnil na 6,30... "Hmm, tak to já jdu vedle k paní, ta má lepší kurs," oznamuje Kotel babě. Najednou se ty dvě rebeky začínají mezi sebou dohadovat a nám je jasné, že se na nás špatně domluvily: ta druhá vyčítá té první, že nasadila moc. Nakonec stejně nemají vůbec hotovost na záplavu eur od všech, takže polovina výpravy je stále bez místní měny. Neúspěšní jsou i v přilehlém potravinovém stánku. Tady se však první šťastní majitelé místní měny seznamují s místními cenami. Jako první opouští s nadšením stánek Jabčák, třímajíc karton Camelek s vítězoslavným pokřikem: "Krabička vychází na dvacet kaček!!! To se to bude kouřit!!!"
Tankujeme a jedeme raději dál, ať už jsme konečně pryč z této nehostinné pustiny. Projíždíme Berehovem, pak směřujeme na Vilok a Vinohradovo, což je zdejší vyhlášená vinařská oblast. Tady se opět trhá Trnky. Mezitím stačíme zabloudit do nějakých postranních uliček, kde není ani asfalt, jen kameny. Z toho drncání je Jardovi v Berlingu najednou cítit benzín, ale naštěstí se jen odpařuje z netěsnícího kanystru.
Jinak jsou ukrajinské silnice příšerné – sice asfalt, ale tak nějak divně splácaný, že je to samá mulda a hrbol. Naše okresky jsou proti tomu dálnice. Lepší silnice přichází až teprve před Chustem. Prozatím projíždíme Potiskou nížinou, ale na severu se už jasně rýsují hory. Před Chustem odbočujeme na obchvat vlevo a podél přítoku Tisy, řeky Riky, uháníme na sever. Nad Chustem je obrovský kruháč, u nějž jsou minimálně dvě benzinky. Ostatně všimli jsme si, že benzinky jsou doslova na každé křižovatce, někdy i dvě naproti sobě! Na žádné nechyběly speciální rampičky, na níž místní řidiči mohou najet, auto tak naklonit a nádrž dočerpat skutečně až po okraj – zvláštní lidé, tihle Ukrajinci...
Údolím Riky uháníme na sever, občas bržděni nějakým tím povozem, anebo mohutnými rozhrkanými a smradlavými náklaďáky. Při předjíždění nám náramně přicházejí vhod vysílačky: sotva se Pedálovi podaří předjet, hlásíme zadnímu vozidlu stav silnice (volno-obsazeno). Trnky nikde, takže se dovtipujeme, že zase jeli podle navigace, která je asi vede druhým údolím, t.j. řeky Těrebly, kde je Vilšanská přehrada. Z různých zdrojů, ale víme, že zde je silnice rozbitá, takže kdovíjak dojedou...

Konečně v Koločavě!
Z Chustu do Mežhorje se cesta neskutečně vleče. Nastává pozdní odpoledne a sluníčko se co nevidět schová za vysoké kopce. Při průjezdu Mežhorjem Kotel ukazuje stará známá místa z minulého pobytu: turbázu, hospody, tržiště, autobusák atd. Na křižovatce "U dubu" odbočujeme dle ukazatele vpravo a začínáme se šplhat do Siněvirského průsmyku. Nahoře v horském sedle zastavujeme, abychom si aspoň trochu vydechli a konečně nasáli první horský vzduch Poloninských Karpat. Po celodenní jízdě a neblahých zážitcích se zkorumpovanou verbeží na hranicích je to zde opravdu balzám na duši. Naskýtají se nám krásné pohledy na Boržavu, ale i na druhou stranu do údolí Těrebly a v dálce na hřebeny poloniny Krásná. Do Koločavy, našeho cíle, je to ještě dobrých patnáct kiláků, takže po chvíli už sjíždíme do nedalekého Siněviru.
Před Četnickou stanici, kterou bezpečně poznáváme, dojíždíme na minutu přesně v 18 hodin. Konečně konečná!! Seznamujeme se s Valerijem a Natálkou, majiteli ubytovny, kteří náš příjezd už očekávají. Stanice je klasická krčma se stylovým kamenným přízemím a dřevěným podkrovím. Prohlížíme si pokoje – vše ve dřevě, vybavení posbírané všude možně po vesnici nebo na trhu, ale pro nás ucházející. Vzadu v podkroví je i splachovací WC a sprcha – aspoň bude teplá voda a klasický standard. Kapacitu ubytovny odhadujeme tak na maximálně 20 lidí. My se sem tedy v pohodě vejdeme. Vzápětí ještě dojíždí Trnky s mercedesem, takže se můžeme definitivně ubytovat.
Příjezd do Koločavy
V šest hodin večer jsme dojeli do cíle - "Četnická stanice" v Koločavě.

Po zabydlení se usazujeme dole v hospodě, lační samozřejmě piva a nějakého toho jídla. Kotel s Čenichem jdou nejprve za Valerijem zaplatit za ubytování a dohodnout stravu. Po telefonu nám bylo sděleno, že cena za osobu a noc se snídaní činí nekřesťanských 75 hriven (t.j. 300 korun), což za úroveň tohoto ubytování vůbec neodpovídá. U nás je za 300 Kč solidní a čistý penzionek o pět tříd výše než tato Četnická stanice. Její úroveň neodpovídá ani našim turistickým ubytovnám za nějakých 150 korun. Valerij si je zkrátka vědom tohoto jediného ubytování širokodaleko a prakticky neexistence konkurence, takže si může dovolit nasadit pro "bohaté Čechy" takovéto nereálné ceny. Nakonec ale bohorovně kýve na náš návrh "65 hriven za osobu". Za celou smečku mu tedy platíme 6.852 hriven, což je na místní poměry asi vejvar jako prase. Ještě se naivně těšíme na ty slibované "snídaně, co jsou v ceně" a navíc nám prý bude dělat večeře dle ranního zadání – zkrátka si prý ráno objednáme počet večeří, vybereme si z jeho nabídky jídlo, on nám to na večer připraví a pak mu to zaplatíme. Navíc nám Valerij slibuje, že pro nás v Koločavě a okolí zajistí hory-doly-černý les, nic prý pro něj není problém.
Ovšem hned první dnešní "večeře" nám dává tušit, jak to tady asi bude s vařením. Jelikož "už je pozdě a je nás moc", máme na vybranou akorát boršč s masem, anebo boršč bez masa. Většina z nás tedy vybírá variantu s masem. Ale pozor: na červeno obarvenou mastnou vlažnou vodu lze k boršči přirovnat jen při velmi bujné fantazii! Varianta s masem spočívá v tom, že v této šlichtě nacházíme tlusté skopové od předvčerejška, kombinované s úlomky kostí. Jelikož máme hlad, nějak aspoň spořádáváme tu červenou vodu. Ještěže je k této specialitě aspoň trochu drobivého chleba!
Pak si spravujeme chuť místním pivem (točené Oboloň), které na začátek není až tak špatné. Pedál ale důsledně kontroluje "kvalitu" čepu: zkrátka na jeden zátah a bez pěny, takže i čerstvě natočený škopek má podobu chcanek. Na naše námitky, že pivo se má točit pomalu a má mít pořádnou pěnu, je nám Valerijem logicky vysvětleno, že "místní to chtějí bez pěny, protože pak je piva více". Nakonec se nám přece jen daří nechat si točit pivo "po česku", což se Valerijovi asi moc nelíbí, protože s tím má víc práce. Pozorný všudykuk Cágr sleduje nejen čepování, ale i očistu a migraci pivních sklenic: "Hele, tady se normálně ty sklenice vůbec neumývají – zkrátka vezme ty špinavé oslintané a natočí do nich další škopek – to je dobrý, ne? A teď si představte, že máme krygle támhle po těch místních opilcích – to je celkem dobře zaděláno na žloutenku, že jo?" Postřehy Cágra jsou opravdu přesné: na Ukrajině, nebo aspoň v Koločavě – jak jsme se přesvědčili i v dalších dnech – se prostě pivní sklenice po použití nevymývají! Slabší kousci raději po tomto zjištění přecházejí na hygieničtější lahváče, ale když se člověk vožere, může si dávat točené, to už je mu většinou jedno... Po zkušební kombinaci místní vodky jakoby všichni po strastiplné cestě najednou ožili.
Nicméně večer už značně pokročil. Domlouváme se tedy na zítřejším programu, který nebude po dnešní únavné cestě nijak náročný: dopoledne si dáme krátkou vycházku po okolí na rozejití (Kotel slibuje, že "vycházka na rozejití v délce 25 km", jakou jsme podnikli v Banátu, se opakovat nebude), odpoledne navštívíme místní školu s muzeem Ivana Olbrachta a jestli pánbů bude přát, tak i dřevěný kostelík Sv. Ducha, který jsme viděli cestou.
Nedlouho po půlnoci jdeme do hajan do podkroví.

NA ÚVOD       * * * * * * * *       DEN DRUHÝ

(zapsal Kotel, foto Havran)



Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.