| Rychlebské hory aneb putování Zdivočelou zemí |
|||||||||||||||
|
Pátek-neděle 18. - 20. července 2008 Výpravu do tohoto zapadlého koutu jsme plánovali delší dobu, jistě už několik let. V našem hledáčku se oblast Rychlebských hor ocitla především proto, že je to jedno z posledních krásných míst naší vlasti, které je dosud mimo zájem hromadné turistiky. Není asi ale daleko doba, kdy i tato opuštěná lokalita neunikne zájmu senzacechtivých novinářů, vymýšlejících cyklotrasy a turistické stezky pro sváteční mastňáky i po těch nejnesmyslnějších a nejnepřístupnějších hřebenovkách, jen aby byly textem a rádobypestrými fotkami naplněny víkendové přílohy celostátních plátků. V současnosti na Rychlebkách ještě moc lidí nepotkáte – během celodenních přechodů jsme na lidi narazili pouze na těch nejexponovanějších místech (např. rozhledna na Borůvkové hoře). Jinak jsme zde mohli obdivovat krásné hluboké lesy s tajemnými hraničními stezkami, zapadlé osady či rozlehlé podhorské louky s pasoucími se stádečky krav, které nehlídali ani pastevci a nezřídka ani elektrické ohradníky. Po prvních kilometrech touto panenskou přírodou mě (i pod dojmem právě reprízovaného seriálu) napadlo jediné přirovnání: Zdivočelá země... Jen s tím rozdílem, že se tu už nestřílí a po lesích se neprohánějí Sudeťáci, lačnící po svém bývalém majetku. Ano: Rychlebky = Zdivočelá země! Jak dlouho ještě...?
Pátek 18. července 2008
Celkem ukodrcaní z dlouhé jízdy vlakem rádi vystupujeme na perón jesenického nádraží. Vizáží nás budova a okolí vrací do dob socialismu. Oproti všem předpokladům se autobusové nádraží bohužel nachází až na druhém konci města, v čemž nás utvrzuje turistický rozcestník, plán města a nakonec i Biňa, který na autobusáku už čeká po příjezdu přímo z Prahy. Tomu totiž Milan ihned volá, zda už je na místě. Na přestup však máme dobrou hodinu, takže se v klidečku vydáváme po červeno-modré značce do centra města. Jeseník je celkem úpravné městečko, avšak z historického středu se uchovalo jen pár domů v německém stylu okolo centrálního parku, jinak až sem zasahují paneláky. Autobusáku dosahujeme po cca 20 minutách a Biňa už tam na nás poctivě čeká a všichni se s ním vítáme. Tím jsme tedy kompletní (7 lidí). Do odjezdu zbývá ještě ? hodina, takže někteří odvážlivci navštěvují místní bufet – taktéž v plně socialistickém stylu (ovšem s cenami soudobými). Interiér zdobí socialistický pult, socialistická prodavačka a socialistické umakartové stoly "na stojáka" a několik nedefinovatelných individuí, které jsou tu zřejmě zakonzervovány taktéž ještě ze socialismu. Točené zde nemají, tak bereme zavděk pouze lahváči. Po dvanácté hodině už se raději trousíme na nástupiště č.7, kde čeká poměrně dost lidí. Pak přijíždí autobus a my se svými bágly taktně čekáme, až všichni nastoupí. Pokoušíme se u řidiče usmlouvat, zda by nám je nedal dolů, protože vystupujeme až na konečné, aby v autobuse bágly nepřekážely. To je bohužel odmítnuto, tak jsme nuceni úplně nelogicky naši bagáž vyskládat u druhých dveří, tak aby všem cestujícím překážely – avšak za zavazadlový příplatek. Ve 12:20 vyrážíme na cestu směr Javorník a Bílá Voda. Nejprve se vracíme na Lipovou, kde odbočujeme vpravo na Javorník. Po chvíli serpentinami překonáváme sedlo u jeskyní Na Pomezí, jejichž vstupní areál záhy vidíme. Aut je tu poměrně dost. Pak už sjíždíme dolů a kopce se rozestupují. Po zastávce Vápenná přichází zcela logicky Žulová (celkem úpravné městečko). A do třetice ještě o pár kiláků dále Uhelná... Na mnoha místech se opravují mostky, takže rozebrané mostní konstrukce objíždíme po provizorních objížďkách po poli. Je vidět, že se sem cpou peníze z EU, jak dokládají cedule u rekonstruovaných mostů. I silnice je v překvapivě výborném stavu. Kousek za Žulovou jsme naprosto ohromeni množstvím čápů, kteří se sletěli na velkou louku – určitě jich tu je několik desítek! V Javorníku vyhlašuje řidič pauzu v trvání cca 20 minut. Využíváme ji k nákupu občerstvení v protější Jednotě a Kotel i nákupu slunečních brejlí u Vietnamců (kupodivu oproti předpovědím panuje krásné slunečné počasí). Blíží se čas odjezdu, takže na okraji "autobusáku" (dá-li se tento humusácký socialistický plácek takto nazvat) v klidu spořádáváme svoje ledňáky a slopáme pivo z plechovek (jakýsi Královar z Jednoty – větší humus jsem už dlouho nepil). Prochází okolo "náš" řidič a po socialisticku se na nás drze utrhuje: "Jo tak vy 'ste si koupili nanuky, jo? Tak to dojezte nebo vyhoďte, ale s tím mě do autobusu nepolezete! 'Ste jak malé děcka, já to po vás uklízet nebudu!" a ještě chvíli cosi blil za "rozumy". Tím nás hbitě pasoval do sorty "prasata", aniž bychom mu udělali nějakou škodu. Jsme malinko ohromeni těmito socialistickými manýry (asi ho vyhrabali na poslední chvíli v jesenickém bufáči), ale děláme si z něj celkem prdel, že si naše mlsky do kapes rozhodně nenastrkáme. Nicméně takovému buranskému jednání jsme již celkem odvykli a rozhodně to tento řidič mohl říct daleko slušněji (takže pozor: až někdy pojedete linkou 950120 17 Jeseník-Bílá Voda, vězte, že společnost Veolia Transport Morava (alias Connex) zaměstnává nevychovaného burana, na kterého můžete za volantem tohoto busu narazit a připomenout si tak i díky této společnosti "zlaté socialistické pořádky") Papírky od nanuků a plechovky od piva tedy poctivě vyhazujeme do odpaďáku (jak je ostatně v našich krajích zvykem – nevím jak na Jesenicku) a usedáme na naše sedadla. Z Javorníku dále už moc lidí nejde. Záhy za městem se silnice přimyká k příkopu (vpravo) a cedule nám oznamují "Pozor, státní hranice". Několik kiláků jedeme podél čáry až přijíždíme do posledního českého – pardon, slezského! – městečka Bílá Voda (Weisswasser). Zde se nachází na zdejší poměry poměrně obrovská Piaristická kolej. Jedeme však ale ještě dále – autobus opouští Městys Bílá Voda a asi dva kilometry zbývá po úzké silničce do Vsi Bílá Voda. Definitivně poslední zastávka je u pěkného opraveného zámku, jemuž vévodí neméně pěkný štít: "Psychiatrická léčebna". Vystupujeme přímo u vstupních vrat a náš poslední spolucestující (kromě řidiče) se odebírá dovnitř. My zůstáváme venku a studujeme rozcestník červené a zelené značky (375 m n.m.). Budeme se držet červené, přičemž na Borůvkovou horu nám cedulka hlásí 7,5 km. Nutno podotknout, že místní léčebna vypadá opravdu pěkně a za ní pokračuje velmi rozsáhlá zahrada. Pacienti tak mají jistě zajištěno dokonalé soukromí, pohodlí a klid.
Pokračujeme dále vzhůru stinnými lesy, potkáváme akorát jednu paní se psem, jinak nikoho. Po dvou kilácích se nám zjevuje další mýtina, tentokrát ozdobená velkou avšak opuštěnou bílou chalupou (zřejmě slouží lesní správě, protože je dobře udržovaná), turistickým přístřeškem a stádem pasoucích se krav (bez jakéhokoliv dozoru). Přístřešek využíváme k odpočinku a občerstvení. Nutno podotknout, že je to bytelná dřevěná stavba, sice s čelní stranou otevřenou, ale v případě nouze a špatného počasí by se dala jistě využít minimálně třemi poutníky pro přespání (s takovýmito přístřešky totožného stylu jsme se setkávali i na dalších cestách přes Rychlebky – pokud si budu pamatovat lokality, neopomenu je v cestopise uvést, protože informace o možných místech chráněného bivaku jsou pro další vandráky neocenitelné – znám z vlastní zkušenosti). Na mapě KČT je tato lokalita s lesovnou a přístřeškem značena jako "kůl." (kůlna) a nachází se zhruba 1 km před sedlem Růženec. Později jsme si všimli, že tyto turistické přístřešky se zpravidla nacházejí na zastávkách místní naučné stezky. Po zhruba půlhodinovém odpočinku vyrážíme dále. Jak již bylo řečeno, do sedla Růženec (600 m n.m.), a tedy na státní hranici, nám zbývá zhruba kilometr pohodlné chůze do mírného kopce. Je to sníženina mezi vrcholy Kraví hory (806m) a Javorníka (764 m). Sedla dosahujeme krátce po půl čtvrté. Polsky se sedlo nazývá "Przelecz Rózaniec" a z polské strany sem pro změnu stoupá zelená značka. Naše červená trasa se tedy láme ostře vlevo a začíná sledovat známé červenobílé hraniční mezníky. Dle zvyklostí je na naší straně kamene nastříkáno písmeno "C", Poláci mají samozřejmě "P", avšak lze velice dobře vypozorovat naše původní vytesané emblémy ČS se zaklesnutými písmenky, které přece jen vypadají velice pěkně. Naproti tomu je také dobře poznat, že Poláci si museli spodní nožičku přitesat k původnímu "D". To si musel nějaký Lešek po válce pěkně zobnout, když měl obejít všechny mezníky na bývalé německé hranici! Taktéž i čísla mezníků výborně souhlasí s popisem v mapě, takže můžeme přesně určovat naši polohu. Hraniční průsek i s kameny je dle příslušných předpisů pečlivě udržován – t.j. volný pás cca 2 metry na každou stranu a také kameny jsou vzorně natřené. Musí to dát určitě práci – vláčet se s pikslami červené a bílé barvy a mezníky čas od času natírat. Naše stezka začíná vytrvale prudce stoupat k vrcholu Kraví hory. Poslední supí veterán Kotel, na něhož si ostatní krátí čekání sbíráním množstvím borůvek, které se od Kraví hory dále začínají vyskytovat. "Zkrátka musí se brát v potaz, že jsem o deset let starší a o deset kilo těžší než vy," vysvětluje svůj dechový handicap Kotel a s narážkou na Milanův výletní baťůžek uzavírá: "takže dohromady moje nohy nesou dobrých sto kilo!" Milan má skutečně nejmenší bágl ze všech (dobře o polovinu), což se smíchem odůvodňuje slovy: "Táhnu s sebou jen to, co vyloženě potřebuju." Takže to zase zavdává příčinu k vyprávění Kotla, jak se jezdilo na čundry na přelomu 80. a 90.let: skromná "usárna" se spacákem, náhradním trikem, ponožkami, plachtou a třemi konzervami, přičemž extrémem tohoto popisu bylo líčení někdejšího čundráckého zavazadla Hrozny: kuférek, se kterým jeho tatínek rukoval na vojnu, obsahující svetr, triko, ponožky, konzervu, knihu na čtení a láhev rumu; a přes rameno provázkem svázanou deku na tulácký způsob a'la kocour Mikeš. Za tohoto vyprávění, občasných přestávek a sběru borůvek procházíme okolo výrazných skalních bloků v okolí Kraví hory. Borůvkové hory (899 m.n.m.) posléze dosahujeme v pět hodin odpoledne. Svah se mírní a zčistajasna se před námi zpoza mohutných stromů vyloupne krásná nová rozhledna.
Nezbývá než vyšlapat na 25 metrů vysokou rozhlednu (volný přístup zdarma) a kochat se krásnými výhledy. Dobře rozeznáváme Králický Sněžník a hřebeny Jeseníků. Na druhou stranu se táhne polská rovina, jíž vévodí několik jezer, známá jako Otmuchowská jezera. Při tomto pohledu se zejména Biňa s Řizou zasní s tím, že se tam nachází jistě pár dobrých kempů a zda by nebylo od věci v rámci Schengenu nejkratší cestou tímto směrem pozměnit naši trasu. Biňa dále rozvíjí teorie, co všechno lze v takových kempech dělat – zcela u něj vítězí nový druh sportu: "zevling". Trochu tápeme, co to je, tak Biňa vysvětluje: "No zkrátka koupíš si kelímek piva, sedneš třeba na molo a tři hodiny zevluješ. Mezitím si chodíš ke stánku pro pivo. Pak si koupíš další pivo, sedneš na blízkou lavičku a zase zevluješ. Dobrý zevlista dokáže takto prozevlovat celý den. Já jsem jednou zevloval dokonce tři dny..." Uznáváme, že v dnešní uspěchané době je zevling docela prospěšný a žádoucí, ale protentokrát naše plány měnit nebudeme. Posléze dole pod rozhlednou svačíme a odpočíváme. Samozřejmě, že na tomto turisticky významném místě poprvé potkáváme několik lidí, především ale jsou to sběrači borůvek. Před šestou hodinou se zvedáme a pokračujeme dále. Pod rozhlednou je rozcestník červené a modré značky. My si dle plánu vybíráme modrou, protože nás má dovést do osady Travná (4 km). Ještě chvíli kopírujeme hranici, která se kousek pod vrcholem láme výrazně k jihu, ale posléze nás značka zavádí více do vnitrozemí. Ještě na společném úseku s polským značením potkáváme polskou rodinku v typickém svátečním ustrojení, přičemž nejvýraznějším foux pa v tomto poměrně kamenitém terénu je obutí mladé Polky – tradiční "vietnamky"! Nyní se nám šlape dobře, protože jdeme stále z kopečka. Na rozcestí Nad Travnou (734 m n.m.) se stýká několik lesních cest a nalézá se tu další turistický přístřešek. Odtud začínáme klesat o dost prudším padákem stále po modré. O necelou půlhodinku později jsme už výrazně dole, stromy řídnou a před námi se objevuje jakási kaplička. Dle mapy zjišťujeme, že jsme dorazili do místa zázračného pramene Panny Marie Salettské. A skutečně: hned za kapličkou je mostek přes potůček a za ním pěkně upravená skála se sošky Panenky Márie a tryskajícím pramínkem ledové vody. Využíváme tedy toto místo k odpočinku a občerstvení. Různé zdroje uvádějí, že voda z pramene je mírně radioaktivní a prý tedy i léčivá. Kousek dolů od kapličky již vidíme první domky osady Travná a hned zkraje se dokonce jedná o hospodu! Není to ale ještě ta "naše" (U Oravců), tato nese název Restaurant Waldheim. Je to pěkně upravená chalupa, sloužící tedy asi jako penzion. Těžko říct, jestli funguje i pro pocestné nebo jen pro ubytované – každopádně před chalupou sedí skupinka lidí, se kterými se zdravíme. Dle mapy přicházíme k úzké asfaltce vedoucí k hranici (vpravo), ale my se dle rozcestníku Pramen Saletta (525m) vydáme vlevo, přímo do vesnice. Za první zatáčkou nás ohromuje zdejší kostel Panny Marie – obrovská stavba ze žulových kamenů, hodící se spíše někam do většího města, než do takovéto zapadlé vísky na konci světa. Dokládá to tedy, že před válkou byla Travná jistě velkou a kvetoucí obcí. Prvořadé je pro nás ale nalezení hospody U Oravců, jež některé internetové cestopisy hodnotí jako velmi nakloněnou čundrákům. Přímo naproti kostelu je sice nějaké ubytovací zařízení, ale jeho cedule hlásá "Dům setkávání", což je bezpochyby nějaké náboženské organizace. Pokračujeme tedy dále do středu obce okolo kostela a přicházíme k turistické orientaci "Travná – bus" (485 m n.m.). Jiná směrovka nás již bezpečně posílá k "Oravcům" (vpravo, stále po modré). Po necelých 300 metrech už kýženou hospodu U Oravců máme na dosah ruky. Je to původní chalupa, jejíž fasáda nyní prochází rekonstrukcí, avšak uvnitř velmi útulně zařízená. Čepuje se Gambrinus a jídelák nabízí poměrně dosti pokrmů, jak hotovky, tak i minutky. U paní hostinské tedy objednáváme pitivo, polívky a záhy i jídlo. Příznivému hodnocení vstřícnosti k pocestným musíme dát jen a jen za pravdu a potvrdit, že hospoda U Oravců je pro čundráky putujícími durch Rychlebkami velmi dobrým záchytným bodem. Na náš dotaz ohledně možnosti postavit stany nás hostinská odkazuje na chlapíky, kteří na vedlejší louce připravují jakousi kulturní akci. Dle plakátů zjišťujeme, že zítra zde má proběhnout již devátý ročník metalového festivalu "Česko-polské pojiwo"! Chlapíci nám v pohodě ukazují velký zatravněný plac na konci areálu, kde prý si bez problémů můžeme postavit naše stany. V hospodě setrváváme u dobrého jídla a pití zhruba do deváté hodiny večerní. Potom první ospalci (Milan, Kotel a Marek) se odebírají na louku do areálu, přičemž vousatý chlapík (zřejmě šéf akce a pan Oravec v jedné osobě) na nás volá: "Kluci, co byste si stavěli stany – ubytujte se v těch našich hangárech." No paráda – to je servis! S díky přijímáme a zabíráme velký vojenský stan, pro sedm lidí úplný apartmán. K desáté hodině jsme už uložení na karimatkách a ve spacácích úplně všichni a zaslouženě usínáme po prožitém dni a náročné výpravě. V noci nás budí mírný deštík bičující do staré plachty, tak si blahořečíme, že máme "střechu" nad hlavou a nejsme někde pod širákem. Dnes jsme ušli celkem 12 km: začínali jsme u léčebny v Bílé Vodě na 375 m n.m., vyšlapali 524 metrů na Borůvkovou horu do 899 m n.m. a opět sestoupili o 414 metrů do Travné (485 m n.m.)
Jak již bylo řečeno, náš letitý plátěný apartmán se nám v noci bohatě vyplatil. I když nedopnutými "dveřmi" poněkud táhlo, drobný deštík na nás dovnitř nemohl. Budíme se krátce po sedmé hodině do pěkného rána. V klidu balíme svoji bagáž a usedáme k velkému ohništi ke snídani. Mezitím si prohlížíme celý areál – dějiště dnešního unikátního metalového festivalu "Česko-polské pojiwo". Velice vhod nám přichází i svérázné sociální zařízení, které má zatím tu výhodu, že je dokonale čisté a i dokonce s tekoucí vodou. Při konzumaci našich zásob jde okolo po cestě mladý pár, jistojistě též směřující do divočiny pohraničního hřebene. S klukem a dívkou se tedy přátelsky zdravíme a pak se už také zvedáme k odchodu. Lavičky, stolky a šapitó jsou zatím samozřejmě opuštěné, ale jediná postava přece jen nedaleko pódia spokojeně sedí – šéf akce pan Oravec. Zřejmě nabírá síly na nadcházející večer. Ještě jednou mu děkujeme za jeho ochotu a též se informujeme na zdejší festival. Letos se prý již koná devátý ročník a pravidelně se sem na tvrdou muziku sjíždí na 500 posluchačů z dalekého okolí. Od hospody pokračujeme dále po modré značce kolem posledních domů Travné, využívané především jako rekreační chalupy. Dvě haciendy jsou opravdu výstavní s krásně střiženými trávníky okolo. Kamenitá cesta stoupá znatelně vzhůru proti proudu místního potoka, který občas možná hrozí lokálními záplavami, a proto jsou v jeho korytě zbudované masivní dřevěné hrázky. Za poslední chalupou se dostáváme na začátek obrovské podhorské louky, ostře stoupající k dalekému pásu lesa. Nejprve musíme překonat elektrický ohradník, ale vlastník pastviny myslel na průchod pocestných: pomocí izolátoru lze dráty při průchodu rozpojit. Krávy kdesi slyšíme, ale nevidíme – to až seshora. Během půlhodinky se dostáváme až na horní konec pastviny k dnešnímu prvnímu rozcestníku Nad pramenem (628 m n.m., 8:50 hod.). Od Oravců jsme tedy vystoupali o více jak 100 výškových metrů. Asi půlkilometr vedou souběžně modrá a zelená značka po vrstevnicové cestě podél lesa na další rozcestí zvané Rozhraní. Zde bychom mohli pokračovat po modré, která víceméně kopíruje hraniční hřeben, ale dle plánu máme významnou zacházku: chceme se od hranice odklonit do vnitrozemí a dostat se ke snad nejznámějším místům Rychlebek – Čertovým kazatelnám a zřícenině Rychleby. Využíváme tedy zelené značení a po pohodlné lesácké cestě traverzující zalesněný hřeben pokračujeme východním směrem. Děláme tak vlastně obrovskou okliku nad Travnou, dokonce jedním z průseků zahlédneme i její velký kostel. Cesta se posléze začíná svažovat, takže na krátkém úseku zase spolehlivě ztrácíme výšku, až se dostáváme do údolí, jímž se klikatí silnička do osady Zálesí. Tam však naše značka nevede, my půjdeme po proudu potoka, o čemž nás ubezpečuje další turistická orientace Pod Zálesím (490 m n.m., 9:50 hod.). Musíme sice podstoupit krátký úsek po silnici, ale po půlkilometru nás zelená zase žene vpravo do kopečka. Takže zase pro změnu musíme výškovou ztrátu poctivě nastoupat. Po půlhodince krpálu je to už celkem dobré a naše stezka obchází traverzem další zalesněnou kótu (Štít), přičemž stejnojmenná turistická orientace nás ubezpečuje, že jsme zase v 600 metrech. V těchto končinách se vyskytují především smíšené lesy (buk+dub), takže i vhledem k charakteru starodávné kamenité cesty Kotel upozorňuje, že "je to tady jako v Banátu!" (konkrétně jsem měl na mysli přechod Eibentál-Bígr). Od Štítu zase poněkud klesáme, až se konečně dostáváme na křižovatku lesních cest na hraně hlubokého údolí. Jelikož je už před jedenáctou hodinou dopolední, je to aspoň dobrá příležitost pro krátkou svačinku a odpočinek, zvláště když se zde nalézají lavičky. Dokonce velký pamětní kámen na okraji cesty pocestné upozorňuje, že jsme přišli na Šálkovu cestu (deska uvádí, že Ing. Jaroslav Šálek pracoval na lesním závodě Javorník v letech 1966-1988). Zřejmě nějaký zasloužilý pracovník, kterého měli v práci všichni rádi (narozdíl od některých dnešních kriplů, kteří si hrají na ředitele a přitom to jsou trapní nevychovaní burani).
Od rozcestníku, respektive památného Šálkova kamene, se necháváme vést červenou značkou. Na zříceninu je to jen zhruba kilometr. Mezitím musíme dát pozor na dotěrného psa dřevorubců, kteří zpracovávají mohutné buky a kdovíjak se sem obstarožním favoritem dostali. Cesta klesá, ale nakonec přicházíme k výraznému hradnímu příkopu a návrší, na němž se má nacházet samotný hrad. Vše je kryto přítmím vysokých listnáčů. Ještě pod hradem narážíme na kamenité suťovisko, kde ruce bezpočtu turistů navršily známé kamenné "hrádky". Na plácku pod zříceninou táboří asi dva vandráci, v areálu zříceniny však momentálně nikdo není, což nám plně vyhovuje. Dá se říci, že v okolí kazatelen a cestou ke hradu jsme potkali zatím největší koncentraci turistů (dali by se ale spočítat na prstech), zřejmě i díky tomu, že v ústí Račího údolí se nachází jakýsi tábor, či kemp. V 11:45 docházíme k turistické orientaci zříceniny Rychleby (425 m n.m.) a úzkým průlezem se dostáváme na samotné bývalé nádvoří hradu, jemuž vévodí velká kruhová věž (zhruba uprostřed) a na okraji hradeb užší, ale o něco vyšší věž, na niž vedou točité schody. Je však třeba zmínit, že zříceninu hradu upravili kdysi aktivní turisté a tyto schody tedy prý nejsou původní. Kluci lezou nahoru, ale nějaké hodnotné výhledy se do Račího údolí odtud nenabízejí, vše už je podstatně přerostlé stromy. Poté si v závětří této věže a hradeb začínáme rozbalovat proviant a naše vařiče. V areálu zříceniny se zdržujeme dobře hodinu a za tu dobu se zde vystřídalo poměrně dost pocestných. Mezi nimi se vizáží vyjímá urostlý ryšavý pořízek, zřejmě nějaký východní Němec, kterého pohotově přezdíváme Viking. S Čertovými kazatelnami je to tedy zřejmě nejnavštěvovanější lokalita Rychlebek. Po polední pauze se zvedáme k odchodu a vedeni stále červenou značkou klesáme od Rychleb až na samé dno Račího údolí. Rozcestník Pod Rychleby nám hlásí, že jsme se dostali na pouhých 398 m n.m. (12:50 hod.). Nyní budeme stále poznenáhlu stoupat vzhůru údolím po účelové lesácké asfaltce, vedeni nejprve modrou+červenou, od rozcestí Kaštanová alej (453 m n.m.) už jen modrou značkou. Jedná se zřejmě o nejméně záživnou část našeho putování, neboť 4,5 kilometrová cesta údolím po jednotvárné asfaltce nám trvá přesně hodinu. Kluci tedy pod záštitou Biňi vymýšlejí různé společenské hry, z nichž nejdelší trvání má "hádej, kdo jsem". Mezitím nás předbíhá nějaký nabušený túrista s holou hlavou. Docházíme ho opět na rozcestníku Kaštanová alej, kde si dotyčný starostlivě rozkládá po zemi ve fóliích zabalené mapy formátu A4 známého turistického atlasu. Až jsme z doslechu, hodnotí Marek s Kotlem tento mapový produkt jako naprosto nepraktický do terénu. Borec zřejmě uhnul na červenou značku směr Červený důl a Nové Vilémovice. Pro nás by to byla také možná alternativní trasa, ale již pod Rychleby jsme se dohodli, že půjdeme raději stinným údolím, než se nechat vyvést na horské louky, neboť dle mapy vede červená otevřeným terénem. A dneska sluníčko už pěkně pálí! Takto docházíme až na křižovatku lesních cest s rozcestníkem Buk (577 m n.m., 13:50 hod.). Toto pojmenování je opravdu výstižné, protože skutečně starodávný (dnes už suchý) buk se zde nachází. A také turistická odpočivka se stříškou, které využíváme k odpočinku. Opodál teče ledový potůček, který nám zase dobře poslouží k očistě. Zhruba půlhodinku tedy odpočíváme, hladovci si strkají nějaké ty pamlsky do pusy a navrch zjišťujeme, že nám docházejí zásoby vody. Z tohoto potůčku nechceme vodu riskovat, proto se domlouváme, že vodu musíme nabrat stůj co stůj v oblasti Hraniček, kde mapa avizuje nějaké prameny. No uvidíme, zda tam skutečně budou... Mezitím na rozcestí dojíždějí dva prdlí cyklisté, kteří se halasně domlouvají, kudy se vlastně mají vydat – dle jejich orientačního smyslu odhadujeme, že na nejbližších kilometrech zcela jistě zabloudí. Jsou zde totiž snad ty nejodlehlejší končiny Rychlebek, a možná i právě proto nedaleko odtud zřídili za války Němčouři zajatecký tábor (jak je značeno v mapě). Tam si ale už zacházet nebudeme.
S pietním tichem tedy stojíme na okraji louky a mlčky sledujeme místa, která kdysi byla živoucí vesnicí. Skutečně zde na člověka doléhá nějaká tíseň a smutek. Dále cesta vede po úpatí louky a míjí zakrslé ovocné stromy a zbytky zdí, až docházíme k prostému dřevěnému kříži, který stojí údajně v místě někdejšího kostela. V dálce před sebou vidíme rozcestník, dole u lesa malý rybníček s posedem a dalším turistickým přístřeškem. Vše uzavírají temné lesy a kopce – například přímo před námi se již v Polsku tyčí výrazná Giraltowská Kopa, o kus vlevo hřeben Špičáku, kam dnes či zítra dojdeme. Ale kde je nějaký ten pramen pitné vody? Zčistajasna jdou proti nám dva kluci tlačící kárku se dvěma barely! Dost dobře nechápeme, kde se v téhle divočině ti dva kluci vzali! Dáváme se tedy s nimi do řeči a máme jasno: "Jsme skauti z Pardubic a táboříme támhle za okrajem lesa. Jezdíme sem už jedenáctou sezónu. Pramen jste už přešli – je to stará studna nějaké zaniklé usedlosti, dost špatně se k vodě dostává, ale pojďte s námi, pomůžeme vám vodu nabrat," dostává se nám od ochotných kluků podrobné informace. Od kříže se tedy vracíme asi sto metrů zpět ke shluku vysokých listnatých stromů. (Pro informaci: ke studně vede nenápadná vyšlapaná pěšinka – pokud přicházíte ve směru od Rovně, odbočuje vpravo mezi vzrostlé stromy). Studna je dokonce opatřená stříškou. Skauti nám tedy čepují pomocí cefny na holi vodu a dokonce ještě přichází nějaká rodinka s kočárkem a mladý tatínek je taky prosí o vodu. Taky dost dobře nechápeme, kde se tu ta rodina vzala (??) – nejspíše jsou z nejbližší osady Nové Vilémovice. Až máme naše lahve naplněny, skautíkům moc děkujeme za pomoc a vracíme se na cestu. Hlava rodinky nám ještě vysvětluje cestu na druhém konci Hraniček, kde prý je horší značení. Kolem kříže pokračujeme dále do středu louky, k rozcestníku Hraničky (670 m n.m., 16:30 hod.). Zde krátce odpočíváme a Milan píše krátký pozdrav do vrcholové knihy, která se nalézá v bytelné schránce (štítek sděluje, že o vrcholovou schránku pečuje KČT Šumperk a po zaplnění zápisy bude kniha uložena v okresním archivu). Chvíli řešíme, kde dneska složíme hlavu – nalézá se sice o kousek níže nám již známý turistický přístřešek, ale terén je na Hraničkách až příliš otevřen, chtělo by to nějaké nenápadnější místo. I když v této pustině by náš bivak nikomu jistě nevadil. Nakonec se jednohlasně domlouváme, že sil máme ještě dost, a budeme tedy pokračovat na hraniční hřeben a ke Špičáku. Třeba se nám tam naskytne nějaký vhodný palouk.
Podcházíme tak hraniční vrchol Siwa kopa (768 m n.m.), přičemž si v lese všímáme velkého množství kamenných kup, které dle našeho odhadu nemohly vzniknout jinak než lidskou rukou. Cesta se několikrát zakroutí, až opět dosahujeme hraničního průseku s červenobílými mezníky. Posléze k naší stezce vystoupá i zelená značka z polské strany. Těsně pod Borůvkovým vrchem se však od hranice poněkud odchylujeme, avšak stále stoupáme hustým smíšeným lesem. Den se již nachyluje a my musíme řešit otázku noclehu. Toto je však vyřešeno vzápětí, jakoby mávnutím kouzelného proutku: znenadání přicházíme k turistické orientaci Pramen pod Stráží (875 m n.m., 17:35 hod.), od níž vlevo odbočuje asi 100 metrů významová odbočka. Zde se nachází velmi vydatný a udržovaný pramen křišťálově průzračné ledové vody! Tak vida – i kdyby nebyla na Hraničkách studna, voda je k dispozici zde. Ba co více – po krátkém osvěžení obracíme zraky vzhůru, kam vlastně vede naše lesní pěšina. A tu nedaleko od nás mezi stromy vidíme stěnu jakéhosi srubu. Jdeme k němu a před námi se objevuje nejen bytelná lovecká chata, ale i perfektní plac s ohništěm, dokonale chráněný hřebenem a lesem ze všech stran. Tak to je tedy ideální místo pro bivak! Nemá smysl váhat ani vteřinu – tábor rozbijeme zrovna zde. Nemohli jsme si zkrátka přát lepší místo. V mapě je sice značen jen pramen, chata nikoli, ale pro další případné čundráky hlásím, že lepší místo (navíc se zdrojem vody) na hraničním hřebeni v okolí Špičáku snad najít nelze :-) K chatě sice stoupá lesácká cesta, ale kdo by tu co v tuto dobu pohledával. Plac skýtá místo pro dobře deset stanů. Navíc je u chaty bytelné posezení. O kousek dál je poměrně komfortní latrina, dokonce i s plastovým prkýnkem a štosem časopisů pro pohodlné počtení při delším "zásedu". Pouze pod širákem by to s ukrytím před nepohodou bylo komplikovanější, protože střecha srubu nikde převislá není. Nejprve si děláme večeři, pak se pouštíme do stavění stanů. Biňa staví svůj apartmán nejblíže vyústění lesácké cesty, a proto shání nějakou reflexní značku, kterou by upozornil případné automobilisty, že mají před sebou stan. Marek si staví blíže ke srubu svůj malý jednoplášťák, což neunikne pozornosti Milana a Biňi, kteří ihned vzpomínají, jak tuto technickou vymoženost měli na jednom ze svých čundrů. Biňa nechce Marka nijak strašit, proto decentně sděluje zkušenosti s tímto kouskem plachotinky: "Nechci teda nějak prudit, ale musím ti říct na co takovýto stan je: úplně na hovno..." Nejblíže srubu si staví zbrusu nový Husky Bizam Milan s Kotlem. Kvalitu našich příbytků máme možnost otestovat v nějbližších okamžicích, neboť se zpoza hřebene zatahuje a přichází vytrvalý deštík. Přesto Řiza rozdělává ohýnek, takže ještě chvíli kecáme, protože déšť přece jen není tak vydatný a po nějaké chvíli dokonce ustává. Nicméně večer už pokročil, znatelně se stmívá, takže do devíti hodin jsme všichni do jednoho zalezlí ve stanech a spacácích. Po dalším náročném dni máme totiž pomyšlení už jen na spaní. V noci přichází pěkný slejvák, ale naše stany odolávají. Tento den jsme s plnou polní ušli úctyhodných 22 km v poměrně náročném terénu. Z Travné jsme překonali hřeben Štít (600 m.n.m.), navštívili Čertovy kazatelny a zříceninu Rychleby. Poté jsme opět "rekordně" sestoupali až na 398 m n.m., abychom překonali další předěl Roveň (737 m n.m.). Odtud jsme došli do bývalých Hraniček a pokračovali po hřebeni pod vrchol Špičáku do nějakých 900 m n.m. Na perfektním místě u pramene pod Stráží jsme našli plac na přespání.
Ráno se budíme s kuropěním a celkem dle plánu. Večer jsme si totiž řekli, že na trasu vyrazíme nejpozději do osmé hodiny ranní. Budíček v sedm by měl tedy zaručit dostatek času na sbalení stanů a batohů a na snídani. Pohledem na oblohu zjišťujeme, že je krásně vyšmoulováno a sluníčko se co nevidět přehoupne přes vrcholky stromů nad Špičákem. A to právě potřebujeme, protože je třeba vysušit dosud navlhlé plachty. Pak snídáme, u pramene pácháme hygienu a pečlivě uklízíme naše nocležiště. Nakonec vyrážíme na cestu až kolem půl deváté. Červená značka nás vyvádí vpravo do prudkého svahu odkud máme ještě možnost se rozloučit pohledem s našim perfektním tábořištěm. Posléze se dostáváme opět na hraniční průsek a o dalších pět minut později k turistickému rozcestníku Špičák-rozc. (900 m n.m., 8:30 hod.). K vrcholu vede krátká žlutá významová odbočka a byl by tedy hřích nezdolat další významnou kótu na naší cestě. I když mapa neslibuje z vrcholu daleké rozhledy, přesto se tam vydáváme. Stezka se proplétá mezi smrčím až přicházíme na vrcholovou partii Špičáku s turistickou orientací (957 m n.m.). Smrčky jsou bohužel už tak vzrostlé, že z vrcholu skutečně vidět není. Proto sestupujeme o kousek níže doleva, kde je průsek. Odtud se nabízí přece jen moc pěkný pohled směrem do Polska na Otmuchowská jezera. Více vlevo pak na dalekém zalesněném hřebeni rozeznáváme jakousi stavbičku. Kotel pomocí zoomu kamery zjišťuje, že se jedná o rozhlednu na Borůvkové hoře: "Pánové, tak takovou dálku už máme za sebou!!" komentujeme skoro jednohlasně. Skutečně – Borůvková hora se ze Špičáku jeví už jako dosti vzdálená... Pak se navracíme tou samou cestou k rozcestí pod vrcholem. Kotel by mohl už z tohoto místa sestoupit po červené značce do doliny a do Žulové, ale žlutá značka slibuje ještě pěknou hřebenovku a navíc pozdější odbočení k Nýznerovským vodopádům. Půjdeme tedy ještě chvíli všichni společně. Kráčíme po nádherné hřebenovce lemované hraničními mezníky. Po polské straně vede též zelená značka. Kousek za rozcestníkem les řídne až občas procházíme po náhorních holinách odkud se otevírají omezené výhledy do daleka na obě strany hranice. Překonáváme nevýraznou kótu Pomezný (924 m n.m.) a opět stoupáme, tentokrát na vrch Břidličný (945 m n.m., 9:30 hod.). Zde se nachází další turistická orientace a my děláme spontánní (t.j. neplánovanou) přestávku na sběr borůvek, kterých je tu opět požehnaně. Počasí je stále nádherné, i když trochu větrno. Od Břidličného poměrně ostře klesáme hlubokým smíšeným lesem do sedla Peklo (847 m n.m., 9:55 hod.). A zde tedy nezbývá, než se rozloučit... Kotel – čili já – budu od tohoto místa sestupovat po modré značce do údolí, neboť se do večera musím dostat do Třebíče. Kluci mají i po neděli dovolenou a mohou tedy pokračovat v hřebenovce Rychlebských hor na jejich nejvyšší horu Smrk a dále k chatě Paprsek. Vyprávění o průběhu této části výpravy bude tedy na Milanových stránkách http://cocka.kvalitne.cz/rychleby/cundr2008_rychleby5.htm, já budu popisovat cestu k Nýznerovským vodopádům a do Žulové.
Dle mapy bych měl zanedlouho sejít k pramenu Peklo. Skutečně po pár krocích narážím na starou stříšku s hromádkou kamení, což kdysi mohlo být studánkou... (od cesty vlevo). Jsem tedy zklamán a usuzuji, že zmíněný pramen je již vyschlý. Jaké je však moje překvapení, když záhy sestupuji na lesáckou cestu s rozcestníkem a vrcholovou knihou (ta samá jako byla na Hraničkách) a o kus dále vpravo je naproti pěkné odpočivce perfektní vydatný pramen se žlabem a obezděný žulovým tarasem! Zmíněný turistický rozcestník Pramen Peklo sděluje, že se nacházím v 810 m n.m. (10:00 hod.). Opravdu krásné místo pro občerstvení skvělou vodou a též i očistu. Dále se ale bohužel nechávám zmást špatným značením. Pokračuji stále po lesácké cestě, která po vrstevnici podchází hřbet Kovadliny (tam někde nahoře jdou kluci), naneštěstí tudy prochází i jakási cyklostezka, ale svoji "modrou" jsem již dobrých 300 metrů neviděl! Musím se tedy vracet a pozorněji hledat jakousi neviditelnou odbočku nedaleko pramene, čímž jsem ztratil několik desítek drahocenných minut. Odbočka je skutečně nenápadná – zarostlá šipka ukazuje do hustého mlází a nebýt mapy, nikoho by ani nenapadlo, že tudy může vést stezka. Vydávám se tedy na drsné prodírání smrkovou mladinou. Bohužel zde před několika lety les vykáceli a nové stromky právě dospěly do té nejnevýhodnější výšky. Tento "jehličkový očistec" je asi 200 metrů dlouhý, navíc z příkrého kopce, ale naštěstí poté stezka vede už vzrostlým lesem. Dále modrá křižuje další vrstevnicovou svážnici (tato též vede do údolí, ale pochopitelně šílenou oklikou). Značkaři šli ale napřímo, tentokrát do temného listnatého lesa. Zde je kamenitá cesta už dávno nepoužívaná a sestup tedy vyžaduje zvýšené opatrnosti. V mnohém mi to tu připomíná temný les s toutéž starodávnou kamenitou cestou stoupající na poloninu Boržava u vodopádu Šipot na Podkarpatské Rusi :-) Konečně přicházím k bočnímu potoku bublajícímu mezi kamením a za pár chvil k samotnému Stříbrnému potoku s rozcestníkem Pod Chlumem (565 m n.m., 10:45 hod.). Že jsem došel na dosah civilizace mi značí přítomnost mladé rodinky hloubající u rozcestníku. Tatínek s batohem se mě starostlivě ptá, jak je modrá značka schůdná. Po pravdě mu sděluji, že "nahoru bych to jít nechtěl". Na necelém 1,5 kilometru jsem totiž sestoupil o 380 metrů. Oni se nakonec vydávají dále do nitra Stříbrného údolí a i já se nyní budu orientovat zeleným značením, ale opačným směrem.
Nedaleko za zatáčkou se nachází pro Rychlebské hory typický turistický přístřešek (další tip na nouzový nocleh) s rozcestníkem (495 m n.m.), který uvádí, že do Žulové mi zbývá 5,5 km. První vlak mi jede něco po jedné, takže bych musel nasadit skutečně ostré tempo, abych jej stihnul. Nu což, cesta údolím už povede po asfaltce, takže nasazuji dlouhé kroky. Krátce na to procházím okolo opuštěné hájenky Kamenná, o další kilometr později vycházím z lesa k dalším, tentokráte už obydleným, domům a rozcestníku Nýznerov (455 m n.m.). Za dalším ohybím silničky se mi otevírá pohled téměř jako z pohádky!! Na konci velké ploché louky je dřevěný stánek s přilehlým posezením pod stinným paravánem a když přijdu blíže, velká tabule "Rybářská bašta" mě zve na točené pivo Holba!! Tomu prostě nejde odolat! Po tak dlouhé cestě neobydlenou divočinou mi civilizace nachystala skutečně stylové překvapení... Je tu jen pár jedinců, takže ochotný mladík ze stánku mi v cuku-letu staví na stůl orosenou jedenáctku, která chutná skutečně lahodně. Dle cedule u výčepu zjišťuji, že zájemci si mohou zapůjčit pruty a v přilehlých rybníčcích si zachytat pstruhy. Ostatně i tato výtečná ryba na roštu je v nabídce zdejšího jídelníčku. Inu, zkrátka dobrý podnikatelský záměr. Dle pohybu aut a svátečních turistů a cyklistů lze usuzovat, že vodopády jsou celkem navštěvované a v rybářské baště mají tedy o kšeft postaráno. Usednutím k pěnivému moku si tedy definitivně nechávám ujet první možný spoj, což ale vůbec nevadí. Od bašty je cesta už skutečně nejméně záživná. Snad až jen na pěkný opravený kostelík, který zdobí střed osady Nýznerov. Od následující silniční křižovatky s rozcestníkem na Nýznerovské pile (396 m n.m.) mi do cíle vandru zbývá už jen poslední 1,5 kilometr. Na samém začátku Žulové, u mostku, je přece ještě jedna pěkná přírodní scenérie: Stříbrný potok, zde proráží úzkou soutěsku s ostře spadajícími žulovými skalami. Ne nadarmo nese toto městečko název po tomto tvrdém kameni... Okolo fotbalového hřiště docházím krátce před půl jednou do centra Žulové (někdejší název Frýdberk).
Poloprázdný autobus mě krátce po jedné hodině polední přiváží na jesenický autobusák. Udělal jsem však chybu, mohl jsem vystoupit na první městské zastávce těsně pod vlakovým nádražím. Stejně mám v plánu si dát něco na zub v nádražní hospodě. Do odjezdu brněnského rychlíku mám ještě dobrou hodinku a půl času, takže zase přecházím půl města na vlakáč. Zdejší nádražní hospoda mě svým interiérem opět spolehlivě vrací do dob socialismu (zvláštní kolorit má toto město...). K jídlu mají jen klobásy – no co mě zbývá... K tomu to jistí tři piva (bohužel ne Holby, ale Starobrno). Mezitím ještě píšu svérázný pivní pohled Jelenovi, který je zde k mání grátis, a po zaplacení se přesunuji do již přistavené vlakové soupravy. Rychlík Praděd o třech vagónech a tažený typickou "bardotkou" se dává na dlouhou cestu ve 14:45. Dosud poloprázdná souprava se ale spolehlivě zaplňuje na dalších zastávkách – především v Lipové Lázních a dále v Ramzové. Zde si ke mě do kupé přisedají tři vandráci zhruba mého věku. Z jejich vizáže a především "přírodního" odéru je poznat, že v divočině strávili podstatně delší dobu než my. Bohužel mám tu smůlu, že přímo naproti mě si sedá borec s nejvíc smradlavýma nohama, navíc v sandálech naboso. V jejich několika málo slovech co utrousili než všichni do jednoho začali klimbat, bezpečně poznávám brněnský dialekt, takže "potěšboha"! – to budu mít o přírodní parfumerii postaráno až do moravské metropole. Vlak se už dává pomalu do pohybu a najednou na mě z uličky kouká se širokým úsměvem známá postava: Marek! "Ty seš teda borec – tys to zvládl až sem?!" raději se ujišťuji, zda se mi nezdá. Jsem rád, že jsme se s parťákem na zpáteční cestu zase sešli, aspoň nám bude jízda vlakem utíkat rychleji. Marek mi podrobně líčí další etapu cesty: přes Kovadlinu na nejvyšší bod Rychlebek Smrk a dále sestup do Ramzové. Kluci ze Smrku pokračovali dále na chatu Paprsek, kam by měli do večera dojít. Přes Hanušovice a Zábřeh sjíždíme do moravské roviny. V Mohelnici máme stát déle neboť se mění mašina. Až je pauza přece jen příliš dlouhá, prochází vlak průvodčí a sděluje, že na další trati je porucha troleje. A aby toho nebylo málo, nádražní rozhlas vzápětí hlásí, že zpoždění bude minimálně 50 minut! No "paráda"! Co ale můžeme dělat... Nakonec se po necelé hodině stání ve slunečním žáru dáváme do pohybu. Do Brna se zpoždění sice daří poněkud stáhnout (zhruba na 30 minut), ale jsem smířen s tím, že jihlavský rychlík nemám šanci stihnout a domů se dostanu courákem až někdy v deset večer. "Nachystej se a val na 'pětku', třeba tam rychlík bude čekat," chystá mě Marek k zoufalému spurtu, ale skutečně! – můj rychlík opravdu na pátém nástupišti poctivě čeká. Spěšně se tedy loučíme a já z posledních sil přebíhám na 5. nástupiště za vytrvalého hlášení "ukončete nástup, vlak je připraven k odjezdu". Stíhám (a nejsem sám), nádražáci jsou milosrdní. Do Třebíče tak přijíždím kolem půl deváté. Tím tedy za sebe končím tento krátký ale zato perfektní čundr, do krásného a dosud opuštěného koutu naší vlasti. Sotva "znovuzrozen" vylezu doma ze sprchy, dostávám SMSku od Milana a spol.: "Jsme na Paprsku, máme zde nocleh."
Zajímavosti a odkazy:
Celkem ujito: 46 km. (zapsal a fotil Kotel) Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net. | |||||||||||||||
