Čtvrtek-neděle 12. - 15. června 2008
Trasa:
Autem: Třebíč – Brno - Trenčín - Žilina - Ružomberok - Podbanské
Program: v pátek náročná vysokohorská túra na Rysy (2499 m n.m.) ve Vysokých Tatrách, v sobotu výjezd lanovkou a výplaz na Chopok (2024 m n.m.) v Nízkých Tatrách, večer regenerace v termálech Bešeňová.
Účastníci: Pedál, Smolda, Kotel, Čenich, Jarmil, Eman.
Počasí: proměnlivo, od 5° do 20°C.

Ani se tomu nechce věřit, že již uplynuly dva roky od zatím poslední "akce Tatry"! V loňském roce 2007 jsme totiž zvolili dosti riskantní podzimní termín, což se nám nakonec nevyplatilo a proto se loni "Tatry" neuskutečnily. Tentokráte však nebylo ponecháno nic náhodě a Smolda domluvil chatu v Podbanském na jeden z červnových víkendů.
Při letmém plánování jsme se dohodli, že jako náročnou páteční túru podnikneme výstup na Rysy a jako sobotní "oddechovku" nějakou příjemnou vycházku v oblasti Nízkých Tater. Členstvem byla akorát obsazena kapacita Pedálovy dodávky, takže jsme tentokráte jeli v šesti. Až na "tatranského nováčka" Emana byli všichni staří harcovníci.
Počasí se sice přes týden vyvíjelo pěkně, ale jako na potvoru bylo na víkend hlášeno jisté zhoršení. Nakonec vše dopadlo v tomto směru uspokojivě – pouze při sestupu z Rysů nám trochu pršelo.

Čtvrtek 12.6.2008
Protentokráte jsme se domluvili, že den dovolené obětujeme pouze na pátek a na cestu na Slovensko vyrazíme ve čtvrtek až po práci. To samozřejmě přineslo drobné zdržení. I když byla hodina "H" vyhlášena na 16:00, od kdy měl Pedál začít autem stahovat účastníky, bylo třeba posbírat postupně Emana a Kotla, zajet do Starče pro Čenicha a pak zpět do Třebíče pro Smoldu a Jarmila.
Dobrá scénka se nám podařila už na pumpě Danub u Červených Hospod. To jsme akorát jeli od Čenicha ze Starče a stavovali se zde pro naftu: Smolda volal Pedálovi, jestli jsme již na cestě. Telefon měl zapnutý v autě na hlasito a Smolda ten svůj po ukončení rozhovoru zapomněl "položit". Takže jsme následně slyšeli, jak se Smolda zřejmě převaluje ve vaně (šplouchala tam voda) a ještě při tom drezúruje mladého Smoldu, aby mu našel ve skříni čelenku. Samozřejmě jsme se řehtali na celé kolo :-) Po asi pětiminutovém nechtěném odposlechu Smoldovy domácnosti jsme již nechtěli být více indiskrétní a ani jsme mu nechtěli čerpat účet za telefon, takže Pedál to taktně "típl".
Z Třebíče tak vyjíždíme až kolem půl šesté hodiny podvečerní a je nám tedy jasné, že dříve jak v deset večer na chatu do Podbanského nepřijedeme. No nevadí, počasí je na cestování tak akorát a cesta ubíhá pěkně svižně díky malému provozu. Na dálnici směřujeme tentokráte na Velké Meziříčí. Ze dvou variant trasy na Slovensko je jednoznačně přehlasován Kotlův Makov, takže se i letos pojede spodem na Trenčín. A to i přesto, že kdesi na Slavkov a Bučovice je objížďka, takže sjíždíme až u Vyškova a po okreskách se prodíráme ke Chřibům. Odtud už vede trasa normálně, po silnici I/50. Zastavujeme na krátké občerstvení na jedné benzince za Uherským Hradištěm. Hranice překračujeme ve Starém Hrozenkově odkud je na slovenskou dálnici k Trenčínu už jen skok. Nedostavěný úsek slovenské D-1 je ale bohužel ještě u Považské Bystrice, kde se provoz nepříjemně nahušťuje. Naštěstí kousek za tímto městem pokračuje už zase dálnice okolo Bytče až do Žiliny (tento úsek otevírali zhruba před rokem). (I když je cesta na Trenčín asi o něco kratší, stále si nemůžu pomoct a nikdo mi to nevymluví – trasa po dálnici na Olomouc a přechod v Makově mi připadá pohodlnější a rychlejší)

Na chatu do Podbanského jsme tentokrát dorazili až pozdě večer.

Za Žilinou ještě jednou krátce zastavujeme na čurání a to už je téměř tma. Po překonání Prielomu Váhu projíždíme Vrútky a kdesi vysoko v kopcích Malé Fatry září malé světýlko jako maják pro pocestné. Je to jistě světlo Chaty pod Chlebom, která je za dne z těchto míst pěkně vidět. Dále projíždíme Ružomberok a pak rychlou jízdou profrčíme podtatranskou dálnici a už jsme na sjezdu u Liptovského Hrádku a dále na okresce kolem Pribyliny. Po menším váhání v naprosté tmě, která že to odbočka doprava do lesa je ta pravá (je jich tu povícero), nakonec přece jen šťastně dojíždíme do chatové osady u říčky Belá. Bohužel "sedmikmenný" mohutný orientační smrk na rozcestí u potoka nám už pokáceli, ale přesto bezpečně poznáváme jeho torzo. Stačí už jen tedy překonat po úzké lávce potůček a něco po půl jedenácté parkujeme u chaty.
Smolda pouští elektriku a pohodlně se zabydlujeme – Kotel s Emanem obsazují podkroví, ostatní si rozbalují spacáky v dolní obývací místnosti (těžko říci, proč je o spodek chaty stále takový zájem – nahoře je místa dost a dost. I když Čenichovi se to tentokráte trochu vymstilo :-)
I přes pokročilou hodinu se přece jen na chvíli usazujeme dole u besedního stolu, otevíráme pivka, zakrajujeme klobásky a plánujeme zítřek. Počasí nás dosti znejisťuje – obloha je totiž hrozivě zatažená. Navíc jsme zvyklí, že od Belé jde vždycky solidní kosa, letos je však zde až podezřelé teplo. "Takový teplo tady ještě nikdy nebylo, to nevypadá s tím počasím moc dobře," hodnotí situaci Pedál. Domlouváme se, že kdyby ráno vytrvale pršelo, Rysy zrušíme a podnikneme nějakou pohodovku třeba do jeskyní. Krátce po dvanácté si přejeme dobrou noc a jdeme na kutě.

Výstup po horském chodníku Mengusovskou / Žabiou dolinou k Žabím plesům. Úplně v pozadí masiv Ostrvy.

Pátek 13.6.2008
Budíček v šest hodin je sice dodržen, ale ruku na srdce – nějak svižně se na výpravu nehrneme. Zřejmě to lze přičíst včerejší dlouhé cestě a následnému ponocování přes půlnoc. Po krátké snídani se nám přece jen daří od chaty vyjet kolem sedmé hodiny. Počasí kupodivu vypadá celkem slibně – není ani moc zataženo, spíše kouřmo, a zdá se, že sluníčko by přece jen mohlo prorazit. Ani se tedy nemusíme rozhodovat příliš dlouho – vše je jasné, vyrážíme na Rysy!
Směřujeme tedy autem po Cestě slobody směrem ke Štrbskému plesu. V okolí "Troch studničiek" se tradičně vzpomíná na památný výstup na Kriváň a Trnkáčovo bloudění přes polomy. Cestou se domlouváme, že jako východisko pro túru si zvolíme nikoliv Štrbské pleso, ale zastávku električky Popradské pleso, odkud by nás měla vést až k samotnému Popradskému plesu po pohodlné silničce modrá značka.
Dle mapy je u vlakové zastávky značené parkoviště. Ačkoli je teprve 7:40, ve strážní budce už trůní baba a kasíruje nás o poctivých 160 Sk, coby parkovné. Jsme tu samozřejmě jako první a kdoví, jestli sem dnes ještě někdo autem zavítá. Bez meškání nahazujeme batohy na záda a vyrážíme přes železniční přejezd na cestu, do nitra Mengusovskej doliny. Dle mapy vede sice modrá značka po příjezdové silničce na Popradské pleso, ale u opuštěného objektu vodáren nás čeká první překvapení: modrá šipka ukazuje vlevo do lesa, pryč ze silničky, a jakýsi chlapík nás tam ještě důsledně směruje. Značka je tedy zřejmě přetrasována, tak to nezbývá než respektovat. Nadále tedy stoupáme proti proudu říčky Poprad po relativně pohodlné lesní pěšině. Říčku dokonce překonáváme po pěkném dřevěném mostíku a zhruba po třičtvrtěhodince stoupání horským lesem se stýkáme se zelenou značkou směřující sem od Štrbského plesa. Na následující rozcestí "Nad Popradským plesom" (1500 m n.m.) přicházíme krátce před devátou hodinou.
U tohoto rozcestí je plácek s fůrou koksu a ještě zde parkuje terénní auto s emblémem "Chata pod Rysmi". U rozcestníku je přístřešek s několika asi desetikilovými taškami koksu a krabicemi mléka. Tabulka hlásá, že kdo donese na Chatu pod Rysmi tašku se zásobami, dostane čaj zdarma. Jako bonus pro siláky je vedle přístřešku umístěn i nosičský postroj s několika bukovými poleny, ale to už je spíše jen recese. My se tedy na nějaké nošení břemen do výšin moc necítíme, takže se shodujeme, že si čaje nahoře zaplatíme. Avšak od chaty u Popradského plesa přichází jakási česká rodinka, jejíž tatínek si hrdě bere tašku s koksem do ruky a dceři skládá do batohu asi tři krabice mléka. V tu ránu si od nás vysloužili přezdívku Uhlíři :-) No, jsme zvědavi, jak se jim náklad pronese...

Kotlina Žabích plies z výstupu k Chate pod Rysmi, v pozadí masiv Satana (2421 m n.m.) .

Po krátkém odpočinku a poradě nad mapou vyrážíme na další část dnešní túry – je akorát 9:00 hodin. Modrá značka nás vede nejdříve asi 20 minut horským lesem, avšak stromy se postupně snižují a řídnou a nastupuje kosodřevina. V 9:40 dosahujeme dalšího rozcestníku "Rázcestie nad Žabím potokom" (1625 m n.m.). Modrou značku zde opustíme (směřuje dále k Hincovu plesu) a nastoupíme na červenou. Krátce odpočíváme a rozhlížíme se po okolních horských velikánech: na západní straně Mengusovskej doliny je mohutný masiv Satana (2421 m n.m.) – hned si uvědomujeme, že tento hřeben jsme viděli předloni z druhé strany při cestě sousední Mlynickou dolinou. Přímo na severu uzavírá Mengusovskou dolinu ostrá špice Mengusovského Volovce (2227 m n.m.). A kousíček od nás zurčí vodopády na Žabím potoce, které leží při naší stezce. Na východním hřebeni jsou nápadné ostré skalky Sedmi Popradských Mníchov – výčnělky v rozsoše Malé Kôpky (2343 m n.m.). Počasí je naštěstí přejícné, avšak vrchol Satana se postupně halí do mraků. Nemeškáme a vyrážíme dále k vodopádu, pod nímž přecházíme potok po dřevěném mostíku.
Dle směrovky na rozcestníku nám má trvat cesta na další dílčí cíl – Žabí plesa – asi 45 minut. A skutečně: naše stezka, přesněji řečeno horský chodníček, je čím dál strmější a kamenitý svah zdolává pomocí serpentin. Musíme totiž vystoupat na skalní práh zadržující plesa po úpatí menší kóty Wachterka (1958 m n.m.) připomínající zezdola spíše kupu kamení. Už dávno jsme překonali pásmo kosodřeviny a jdeme pouze po úbočí horských luk a kamenných polích. Po chvíli překonáváme skalní práh a Žabí plesa máme na dosah.
V Kotlině Žabích ples se rozkládají dvě vodní plochy – Velké a Malé Žabí pleso. Víceméně jsou obě ještě zamrzlé, anebo do nich spadají sněhové splazy. Citelně se ochladilo (jsme ve výšce 1921 m n.m.), takže se na chvíli zastavujeme na odpočinek, a abychom se oblekli. Kdepak, tahle kosa už dávno není na trička! Někteří z nás dokonce mají i festovní sněhové návleky. Je to zkušenost z minulé akce, kdy nám za boty nepříjemně padal sníh, takže se ponožky máčely shora. Po technologické přestávce na instalaci návleků vyrážíme dál (10:45).
Přichází oblast sněhových polí a s nimi samozřejmě problémy s postupem. Zlatá kamenná moře bez sněhu! První dlouhá sněhová plotna ještě není tak kritická, protože stoupáme poměrně mírně. S přibývající strmostí stezky se však jde ve sněhu hůř a hůř – člověk stěží udělá opatrný krok vzhůru a o ten samý krok ihned sklouzne dolů! Takový klouzavý styl chůze opravdu hodně vyčerpává. Po těchto peripetiích se stezka stáčí o 180 stupňů k jihu a přichází další neméně namáhavý úsek – sice po skalách, ale zato se řetězy a lany. Není naštěstí příliš dlouhý, snad jen pár metrů. A za ním opět další strmé stoupání po kamenech i sněhu.
Cestou míjíme i dva typické tatranské nosiče. Prvního jsme předešli už u ples (nesl m.j. sud piva); druhého předcházíme právě někde v okolí řetězového úseku. Právě ten druhý je typický horský vlk – prošedivělý pomenší šlachovitý chlapík ošlehaný větry. V klidu si stoupal co noha nohu mine a ještě přitom poslouchal tranzistorák (na Chatě pod Rysmi jsme s ním dokonce mluvili – o tom později).

Chata pod Rysmi, 2250 m n.m..

Připadá nám, že co chvíli musíme mít na dohled Chatu pod Rysmi, ale stále se ještě někde schovává. Řetězový úsek nás protáhl okolo vodopádu, o něco výše už se voda ztrácí, ale je zřetelně slyšet pod kameny. Blízkost chaty zvěstuje jakási slavobrána sestavená z nepálských pestrobarevných praporků. Sotva tyto praporky podejdeme, chata je na dohled o kousek výše – do té doby byla skryta za skalním prahem. To již šplháme Dolinkou pod Váhou po dalších sněhových plotnách, majíc chatu skutečně na dosah. Podkluzující nohy si říkají o nějaký ten doping, takže 11:45 konečně stojíme na prahu prosté kamenné stavby – legendární Chaty pod Rysmi (2250 m n.m.).
Výstup až sem byl opravdu velmi namáhavý (od Popradského plesa bezmála 3 hodiny!), takže ani minutu neváháme a jdeme se do chaty občerstvit. Úplně nám učaroval místní lahodný "Šerpa čaj" (40 Sk) – takovou dobrotu člověk dostane skutečně jen v takovýchto výškách! Někteří z nás si dávají i polévku. Zaujalo nás, že obsluhující personál jsou Češi. V chatě je skutečně příjemné posezení a navíc je dnes prázdno (díky všednímu dni). U rohového stolu sedí akorát dva mladí Němci, se kterými jsme se při cestě "přetahovali" o prvenství, po chvíli přichází starší německý pár, který jsme také dole potkali. Je ale vidět, že k vrcholu se odhodlá jen jeden německý pořízek, kterého jsme už prve ve skalách trefně pojmenovali "Sasík". Překvapilo nás, jak na svoji postavu celkem svižně valil a na svého kamaráda čekal za každou skalkou a neopomněl si přitom vždycky zapálit. Po půlhodince do chaty přichází i prošedivělý nosič, patřící očividně k inventáři. Mladí borci z kuchyně mu pomáhají s břemenem na zem a pak se s ním dáváme do řeči i my. Jeho dnešní náklad má prý 60 kg (obsahoval m.j. i elektrocentrálu). Ani si moc nevydechl a hrne se do kuchyně za okýnko obsluhovat. S každým příchozím neopomněl prohodit pár přátelských slov – jednu větu česky, druhou slovensky. Později jsme se dozvěděli, že to byl zdejší legendární chatař Viktor Beránek.
V Chatě pod Rysmi by se sedělo krásně a pohodlně celý den! Nás ale čeká závěrečný výstup na vrchol Rysů, takže zhruba po půlhodince příjemného odpočinku se zvedáme a jdeme do toho. Od chaty nás čeká poměrně táhlé stoupání po sněhu do Sedla Váha. Obklopují nás m.j. Český (Ťažký) štít (2500 m n.m.) a Velká Kôpka (2354 m n.m.) na jedné straně a postranní rozsocha Rysů na druhé straně. Výstup do Váhy je po kluzkém sněhu opět velmi náročný, ale po čtvrthodince dosahujeme tohoto skalnatého předělu (2339 m n.m.) – stačí krok a otevírají se nám fantastické pohledy do bezedné hloubky sousední České (Ťažké) doliny. Bohužel, čím výše, tím se počasí zhoršuje. Na déšť či sníh to zatím nevypadá, ale po chvíli už jdeme v mracích. V sedle se značka ostře stáčí vlevo k severu a kopírujíc skalnatý hřeben stoupá v serpentinách k samotnému vrcholu Rysů. Bude to však trvat ještě minimálně 45 minut, než tam vylezeme. Poslední fáze výstupu vede po skaliskách na úbočí hory – posledních pár namáhavých a kritických desítek metrů ve strmé skále a přesně ve 13:10 dosahujeme vrcholu Rysů (2499 m n.m.)! Výše už to zkrátka nejde... Tedy: Rysy jsou vlastně dvojvrchol – na sousední skálu, která je asi o metr vyšší, by se dalo vydrápat, ale jelikož tam značka nevede, raději to neriskujeme.

Rysy zdolány! (2499 m n.m.) - vrcholová fotka.

Pocit šesti unavených lezců ze zdolání vrcholu je nepopsatelný. Ačkoli je v tuto chvíli bílá mlha, věříme, že se třeba za chvíli rozejde. Prozatím přicházejí vzájemné gratulace, spontánní potlesk, vrcholové fotky a Smoldovo překvapení: zazátkované "zkumavky" 50%-ní grappy, originální kořalky až z daleké Guatemaly, kterou osobně přivezl pro tento účel. Na samotném vrcholu není příliš místa, my se sem stěží vejdeme. Dle stop ve sněhových polích těsně pod vrcholem se utvrzujeme, že dnes jsme na vrcholu jako první. A v tuto chvíli jediní! Hned po nás se sem drápe náš známý Sasík. Prosíme ho o vrcholovou fotku a na oplátku mu věnujeme též kořalku. Dokonce se plní i naše přání: v cárech mraků se nám otevírají neskutečné pohledy do bezedných hloubek! Na vršku setrváváme asi půl hodiny. Pokud se člověk nehýbe, v této nadmořské výšce už je citelná kosa, takže déle pobyt na vrcholu neprodlužujeme a chystáme se na sestup. S další záplavou mlhy dokonce přicházejí i jakési sněhové krupky. Také vidíme, že po skalní stezce sem směřují další turisté, takže jim chceme uvolnit místo.
Do Sedla Váha nám to trvá zhruba půlhodinku, potom pár minut po gigantické sněhové skluzavce k Chatě pod Rysmi. Cesta sněhem dolů není o nic "příjemnější" než stoupání. K chatě sestupujeme zhruba kolem 14:30 a samozřejmě jdeme opět dovnitř – tentokráte zapít náš dnešní horský úspěch. Místa u stolů se už poměrně zaplnila. Dáváme si tedy opět zdejší lahodný čaj, svačinku a samozřejmě přichází na řadu i dvě rundy demänovky. Chudák Smolda, držící přísnou dietu, si do svého doktorského deníčku nestačí zaznamenávat svoje právě nabyté kalorie. Nu což, však jich spálil (a ještě spálí) dost. Jelikož čas neúprosně ubíhá, je třeba vyrazit na sestup – ještě nám bude trvat pěkně dlouho, než dorazíme k Popradskému plesu!
Sotva vylezeme z chaty, začíná drobně pršet. Vytrvalé kapky nás nakonec provázejí po celou dobu sestupu, ale není to tak hrozné, že by nám naše festovní bundy a boty vůbec promokly. Na řetězech si musíme dávat o to víc pozor, ale naštěstí je vše v pohodě. Kolem Žabích ples si ještě odbýváme velmi nepříjemný sníh. V serpentinách pod plesy to už jde poměrně dobře, ale Pedál bohužel špatně našlapuje a má problém s kotníkem. Naštěstí ne tak velký, aby nemohl pokračovat dál. U rozcestníku "Nad Žabím potokom" se ještě naposledy otáčíme do nitra doliny a směrem k Rysům – vše je beznadějně zahaleno v nízkých vodnatých mracích, takže si říkáme, jaké jsme vlastně měli obrovské štěstí, že jsme výstup zvládli za pěkného počasí! Dále už následuje cesta lesem až těsně před pátou hodinou podvečerní dosahujeme výchozího rozcestníku "Nad Popradským plesom".
Ufff – máme toho za celý den celkem dost. Výškový kilometr nahoru i dolů... Na řadě je toužebně očekávaná návštěva nedaleké Chaty pri Popradskom plese, kde si jistě dopřejeme teplou večeři. Restaurace chaty je poloprázdná, takže se v klidu usazujeme u dlouhého stolu a objednáváme vesměs slovenské speciality a samozřejmě Bažanta. Pohráváme si s myšlenkou, zda bychom se v místní ubytovně nevyspali do zítřka, ale tuto myšlenku zavrhujeme – škoda peněz, když o kousek dál máme naši chatu. Pohostinnou restauraci opouštíme zhruba kolem půl sedmé a vydáváme se po přístupové silničce dolů do údolí k zastávce električky, respektive k parkovišti.
Tentokráte nedodržujeme náhradní trasu lesní cestou, ale jdeme přímo po asfaltce. Samozřejmě, že žádné avizované polomy se zde nekonají – pouze v dolní části, avšak zcela mimo cestu. Zřejmě lesáci nechtěli, aby se jim tu při svozu dřeva motali lidi, tak značku přetrasovali.
Železniční zastávky Popradské pleso a opuštěného parkoviště, jemuž vévodí jen Pedálova dodávka, dosahujeme v 19:30 hodin. Na regeneraci v bešeňovských termálech dnes už není ani pomyšlení, takže se rozjíždíme přímo k Podbanskému. Ještě nás napadá, že bychom si v prodejničce nedaleko naší chatové osady měli doplnit zásoby, především pitnou vodu a nějaké ty mlsky na večerní posezení. Odbočujeme tedy k obchůdku, kde na terase spokojeně popíjejí místní a ochotná prodavačka se nám hned věnuje. Při nákupu si všímáme, že jí na pultíku trůní flaška s jakousi pálenkou a spoustou jakýchsi kořenů uvnitř, tak se hned ptáme co to je. Dozvídáme se, že je to místní domácí specialita – "horec". Velký panák je k mání za 30 Sk, takže si dáváme po štamprli tohoto výjimečného pití. Při příjemné debatě se nás prodavačka ptá, kdeže jsme to vlastně dnes byli a když se dozví, že na Rysech, hned se ptá: "A bol na chate Viktorko?" – čili jsme se až nyní dozvěděli, že jsme tam vlastně mluvili s místní tatranskou legendou.
K chatě dojíždíme až za tmy a usazujeme se dole. Následuje tradiční beseda u pivka, vína a masných dobrot. Plánujeme zítřek a shodujeme se, že pokud bude pěkně, vyrazíme pohodově lanovkou na Chopok. Postupně odpadáme do hajan, až dlouho po půlnoci celá naše sestava usíná spokojeným a zaslouženým spánkem.

Zasloužená pohodička v chatě pod Rysmi při hrnku lahodného čaje a sklence demänovky.

Ve strmém skalnatém úseku mezi Žabími plesami a Chatou pod Rysmi jsou exponované řetězové úseky.

Sobota 14.6.2008
Ráno samozřejmě osazenstvo dolního apartmánu vyspává až bezmála do devíti. Počasí vypadá velice dobře. Blízké vrcholy Západních Tater krásně osvětluje sluníčko, takže to vypadá, že by se nám výjezd na Chopok mohl podařit. Po krátké snídani vyrážíme na cestu.
Nejprve se vydáváme na průzkum do Liptovského Jána, kde by se kousek za obcí mělo nacházet termální koupaliště. Vypadá to tu celkem pěkně a klidně, žádné záplavy lidí. Voda má okolo 28°C. Ještě se odpoledne rozhodneme, zda se vydáme sem, nebo do Bešeňové. Pak směřujeme do sousední Demänovské doliny (je třeba pokračovat ještě na Liptovský Mikuláš). Vzhledem k pěknému počasí návštěvu některé z místních jeskyní vypouštíme a směřujeme přímo ke stanici lanovky do Jasné. Ve změti silniček a hotelů se přece jen hůře orientuje, ale nakonec se šťastně dostáváme až na parkoviště u dolní stanice (11:15 hod.). Moc aut zde není. Jdeme si tedy koupit lístky (290 Sk zpáteční) a čtyřsedačkou vyrážíme nahoru. Bohužel ale vrchol Chopku se halí v mlze – no uvidíme, zda se nahoře rozpustí a bude něco vidět.
Sedačková lanovka končí na Lukové, na severním svahu Chopku ve výšce 1670 m n.m.. Jak je vidět podle starých zrezivělých sloupů, kdysi vedla lanovka až na vrchol, ale to už je asi dávná minulost. Naskýtá se odtud nádherný výhled do doliny, na Liptovskou Maru a Západní Tatry ztrácející se v mracích. Čenich nás jen tak mimochodem ubezpečuje: "Kdysi jsem tu byl – teď už stačí vylézt jen tady kousek a jsme nahoře," máchá rukou někam nahoru do mlhy. No fajn, říkáme si, to bude brnkačka, to je tak na čtvrthodinky, když slyšíme, že je to "tady kousek". Turistický rozcestník nás ale vrací trochu do reality, protože hlásí, že na vrchol je to celou hodinu cesty! Po krátké přehlídce umění paraglidistů (startuje jich to požehnaně) se odhodlaně vydáváme po kamenitém chodníku vzhůru do mlhy.

Chopok, Nízke Tatry (2024 m.n.m.) - vrcholová fotka.

Vrcholová štamprlička na Chopoku.

Po několika desítkách metrů je nám ale jasné, že výstup na Chopok bude spíše výplazem, protože se na nás jasně podepisuje únava z předchozího dne. Horský chodník se neustále klikatí v serpentinách a mlha houstne, takže ani nevidíme cíl naší cesty. Určité zpestření přichází asi po dvaceti minutách, kdy nás cestička přivádí ke hraně gigantické skalnaté strže. Otevírá se tak další z nezapomenutelných výhledů – do obrovského kamenného dolu s malým plesem. Odtud naše stezka stoupá po okraji této strže a nám se zdá, jakoby se už sluníčko snažilo prorazit šedivou mlhu. Nesmělé průsvity ale trvají jen chvíli a zase je tu mlha. Konečně se po poctivé hodince stezka mírní, až vede po náhorní planince a v mlze se rýsují jakési objekty. Při příchodu blíže zjišťujeme, že jsou to ruiny horní stanice někdejší lanovky. To už jsme ale dosáhli hřebene, takže vrchol Chopku musí být na dosah – kde ale?
Zbytky objektů jsou v dost děsném stavu a rozhodně Chopku na kráse nepřidávají. Po několika krocích jakoby však někdo mávnul kouzelným proutkem – v tu ránu mlha mizí, začíná pěkně svítit sluníčko a nám se otevírají krásné rozhledy na jižní stranu Nízkých Tater. Kousek vlevo od nás je horská chata nesoucí zcela příznačný název – Kamenná chata. A přímo nad ní se vypíná doslova halda kamení – vrchol Chopku. Nemusíme se ani moc pobízet a po kamenité pěšině šplháme na skalnatou kupu (2024 m n.m.). Nejvyššího bodu dosahujeme ve 12:45. Oproti včerejším Rysům je tady docela velká frekvence turistů (i těch tzv. svátečních), ale přesto nahoře usedáme na velké balvany a pouštíme se do svačiny. Setrváváme zde asi 20 minut a pak prosíme dva mladé Slováky o vrcholovou fotku.
Mezitím se už tak vyčasilo, že sluníčko svítí chvílemi naplno a my se můžeme kochat okolím: přímo na východ vykukuje z prstence mraků nejvyšší vrchol Nízkých Tater – Ďumbier. Sice jsme si ráno říkali, že bychom tam z Chopku mohli udělat "zacházku", ale teď vidíme, že by to v této časové situaci už bylo nemožné – je to totiž ještě pořádně daleko a dokonce přes poměrně hluboké Demänovské sedlo. Na západní straně pokračuje skalnatý hřeben k Dereši o nějž se ze severu nádherně zarážejí mraky – čili na severní straně hor je mlíko, kterým jsme šplhali nahoru, a na jižní je relativně pěkné počasí. Po tomto krásném zážitku sestupujeme ke Kamenné chatě na občerstvení. V chatě je poměrně živo, ale nacházíme volný stůl. Opět se občerstvujeme vynikajícím čajem a dnes pro změnu borovičkou. Ještě napsat pohledy a po půlhodinovém občerstvení se pomalu zvedáme k sestupu zpět na Lukovou.
Teď už není taková mlha jako při výstupu, takže se otevírají krásné výhledy do skalnaté strže a vůbec všude okolo. Dokonce se v dálce rýsuje i typická silueta Kriváně. Sestup po velkých balvanech taky není žádný med, trvá nám asi 45 minut. U horní stanice lanovky na Lukové jsme ve 14:45, za další půlhodinku (okořeněnou zastavením lanovky v tom nejvyšším místě) jsme už úplně dole na Jasné. Tady se dáváme do řeči s jedním mladým Slovákem v tričku s emblémem Klubu slovenských turistů (KST) a vyměňujeme si různé poznatky a zážitky z našich cest.
Poté startujeme auto a Demänovskou dolinou sjíždíme k Liptovskému Mikuláši. Usnášíme se, že do termálů přece jen pojedeme do Bešeňové, protože v Jánu je na náš vkus příliš studená voda :-) Doufáme, že zase zavedli zvýhodněné vstupné, což se nakonec potvrzuje – na dvě hodiny činí 220 Sk. Jdeme se pořádně naložit do horké vody – jak říká Smolda: "Až nám bude odpadávat maso do kostí". Samozřejmě, že v 36°C nelze vydržet stále (a ani se to nedoporučuje), takže bazény střídáme. Využíváme taky různých vodopádů a probublávání, abychom si namasírovali uchozené nohy a záda. V areálu jsme tedy rovné dvě hodinky (od 16 do 18 hodin) až už toho ráchání máme tak akorát. Vyrážíme tedy na zpáteční cestu po dálnici na Liptovský Hrádok na večeři do osvědčeného hotelu Smrek. Bohužel se ale malinko pohoršili – ani ne v jídle jako v obsluze. Sice obsluhují mladá usměvavá děvčata, ale moc jim to nejde od ruky. Nicméně jsme si na místních specialitách celkem pochutnali.
Zpáteční cesta kolem Pribyliny do Podbanského už ubíhá za tmy. Nedá nám to ale, abychom se nezastavili u obchůdku ochotné prodavačky, kde jsme byli už včera. Paní má už sice zavřeno, ale sedí s místními na terase a hned se nám ochotně věnuje. Dáváme – jak jinak – na počest úspěšného dne místní kořalku "horec" – kvůli tomu jsme sem vlastně zabočili. Pak odjíždíme na chatu. Všichni se usazujeme nejprve uvnitř u stolu, ale Kotel přece jen po chvíli rozdělává venku oheň a dáváme tedy na venkovní rožeň naše všemožné klobásy. Ve spojení se zásobami slivovičky je to výborná pochoutka. Do chaty se odebíráme až k půlnoci. Čenich tuto noc nechce riskovat Smoldovo bohatýrské chrápání, tak se raději odebírá nahoru.

Neděle 15.6.2008
Letošní Tatry opět utekly jako voda! Absolvovali jsme dva krásné výšlapy, ale už je tu neděle a my musíme bohužel odjet domů. Opět si trochu přispáváme. Úklid chaty ale není zas tak náročný, abychom se nějak dlouho zdržovali. Po úklidu a zápisu do "knihy hostí" (je třeba evidovat elektriku a počet nocležníků – cena je stále 50 Sk/os./noc) děláme tradiční závěrečnou společnou fotku a startujeme Pedálovu dodávku. Před půl jedenáctou odjíždíme. Na silnici si však ale Jarmil natotata vzpomíná, že na chatě zapomněl malý batoh, takže se ještě vracíme.

U chalupy Smoldovy tetičky nedaleko Těrchové.

Zpáteční cestu řidič Smolda zpestřuje odbočením podél řeky Oravy směrem na Zázrivou a Terchovou, do nitra Malé Fatry a cestou nám nadšeně líčí, jak odtud pochází jakási jeho tetička, která tu dokonce ještě vlastní chalupu. Nachází se v jakési osadě Krištofikovci v děsném kopci, kam taktak vyjíždíme. Ale chalupa pěkná! Přímo proti ní se vypínají ostré skály Velkého Rozsutce. Ještě předtím jsme zastavili na počátku naučné stezky Jánošíkovy diery – jistě by to byl taky dobrý tip na několikadenní výpravu. Tak Smoldu hned hecujeme, že bychom tam někdy mohli strávit aspoň víkend. Z Těrchové se navracíme do Žiliny a pak už pokračujeme po hlavním tahu na Považskou Bystricu a Trenčín. Ač po dálnici, cesta se neskutečně táhne.
Odpoledne konečně přes Bílé Karpaty dojíždíme na Slovácko a to už je nejvyšší čas k pozdnímu obědu. Pedál nás ujišťuje, že zná dobrý motorest u Uherského Brodu a skutečně po malé chvíli zastavujeme u Motelu Pepčín, který zvenku vypadá celkem pěkně. To ale ještě nevíme, jaké zážitky nám připraví...
Usedáme ke dlouhému stolu v poloprázdném lokále. Je to tu moderní a čisté, ale ta obsluha...! Dvě mladé holky a kluk – nejhorší kombinace. Každý z nás má chuť na něco jiného, někdo si předem dává polévku, jiný ne. V servírování jsou tak trochu zmatky a nakonec Kotel dostává černého Petra, protože se jídla nedočkává vůbec. Pinglice ani nepřizná, že zapomněla a hrne se do kuchyně, kde narychlo jídlo doobjednává. To samé při objednávání kafe. Další skvělý zážitek je s neschopným personálem při jeho neustálém pendlování na terasu a zpět. Mají "v prdeli voje", takže mají totálně na háku dveře zavírat, čili na nás neustále táhne průvan. Sotva se někdo z nás zvedne a zavře, hned jde fracek z personálu ven a dveře nechá dokořán.
Vrchol ale přichází při placení: mladá pinglice, která má kasu, přináší lístek z počítače a rovnou hlásí: 1379 korun. Na naši prosbu, aby sumu rozpočítala podle toho, co kdo měl, jen drze opáčí: "Ale vždyť to máte jedno, to může jeden z vás zaplatit dohromady a pak se na to složíte." Kotel už je nasranej na nejvyšší míru (taky že mi nejvíc táhlo na záda) a důrazně pinglici říká, jestli tohle vůbec myslí vážně – a ať nám to rozpočítá a nediskutuje. Drzá žába v tu ránu někam po anglicku mizí a za minutku přichází mlaďoch: "Takže já vám to rozpočítám, jak jste chtěli... Takže kdo měl prosím ty dvě šampaňské?" – "No moment, my jsme nikdo žádná šampáňa neměli!" – "Aha, aha, pardon, tak to jsem si vzal asi nějaký špatný lístek," probíhá další dialog s debilním personálem a mlaďoch spěšně odplouvá za bar za těmi dvěma slepicemi, kde si chvíli něco šeptem vysvětlují. Další fáze už probíhá normálně – konečně si každý z nás platí, co skutečně měl. Po těchto peripetiích můžeme konečně protivný motel Pepčín opustit. Nedá nám to ale, a ze stolu sbíráme účet, na němž mlaďoch odpočítával naše položky a který tu neprozřetelně zapomněl – samozřejmě, že jen tak mimochodem je mezi kapučínem a česnečkou položka "2x sekt demi brut – 360 Kč"! Vyčuraná pinglice spoléhala na to, že parta šesti chlapů bez kontroly zaplatí výslednou sumu a nebudou si kontrolovat co kdo měl! A rovnou by si přišla "jen tak mimochodem" na 360 korun. Průhledná finta. Bylo jí sotva dvacet a už takové móresy! Proto pozor: pokud někdy budete mít nutkání zastavit na občerstvení v Motelu Pepčín u Uherského Brodu, s dost velkou pravděpodobností se vás zde personál pokusí okrást! Zdaleka se tomuto povedenému podniku proto vyhněte. Vskutku pohostinné Slovácko...
Dosti rozladěni z tohoto poučného zážitku žhavíme auto a jedeme dál přes Chřiby na Brno. Domů dojíždíme kolem půl osmé a tím můžeme definitivně prohlásit jinak velmi úspěšnou "akci Tatry 2008" za ukončenou.

Tradiční závěrečná fotka u naší základny v Podbanském na počest ukončení "Akce Tatry 2008".

Zajímavosti a odkazy:

K jakékoliv výpravě do oblasti Tater (Vysokých, Západních, Nízkých) poslouží spolehliví průvodci z edice nakladatelství SKY.
Kapitola popisující výstup na Rysy je např. zde: www.treking.cz/treky/rysy.htm.

Nejvyšší bod: Rysy (2499 m n.m.).
K orientaci poslouží mapy VKÚ Harmanec Vysoké Tatry č.2 1:25.000 a Nízke Tatry - Chopok č.122 1:50.000.

(zapsal a fotil Kotel)

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.