Neděle 17. února 2008
Trasa: Třebíč, na "Růžku" (0 km) – Třebíč, Týnské údolí (1,5 km) – Třebíč, Nový hřbitov (2,5 km) – Syenitové skály u Pocoucova, přír. památka (4,5 km) – Okřešický potok (5,5 km) – Dubiny rozc. (7 km, 530 m.n.m.) - Zámiš, ryb. (8,5 km) – Třebíč-Týn, hosp. "U Kmotra" (9,5 km) – Třebíč-Kočičina, (10,5 km) – Třebíč, na "Růžku" (12 km). MAPA
Účastníci: Kotel, Jarmil, Cágr+David, Pedál, Vlasta (+ pes Cyril).
Počasí: slunečno, odpoledne oblačno; ráno -10°C, odpoledne 0°C.

Ani letošní zima se vůbec nevydařila – co se sněhu a mrazu týče. Prakticky od začátku ledna bylo stále nad nulou a tudíž beze sněhu. Ani únor nepřinesl obrat a navíc se poznenáhlu začaly objevovat pěkné slunečné dny. Zřejmě náhoda tomu chtěla, že na den přesně oproti loňsku (17. února) přišlo prosluněné počasí, což nás pobídlo k uspořádání první předjarní výpravy. A opět jsme dodrželi zvyklost a naplánovali ji v blízkém severním okolí Třebíče. Paradoxně však předmětné nedělní ráno přišel největší mráz této zimy (nad ránem bylo až –12°C)! Což však znamenalo další výhodu: alespoň byla umrzlá pole a nemuseli jsme se nikde brodit v bahně.
Tentokrát náš tip na výpravu padl na přírodní památku "Syenitové skály" u Pocoucova, kam jsme s oblibou chodili s oddílem Čtyřka. Nachází se poměrně nedaleko od severního okraje Třebíče, avšak nevedou sem značené turistické stezky. Tuto nenáročnou trasu jsme měli oblíbenou právě v předjaří, kdy se potřebujeme "rozchodit" a také proto, že pod holými stromy bizarní skalní bloky pěkně vynikají.

Výpravu jsme domluvili netradičně na neděli. A dobře jsme udělali, neboť v sobotu se honily mraky a foukal silný vítr. Zato nedělní ráno bylo jak vymalované! Obloha vymetená, sluníčko se akorát vyhoupávalo nad obzor a do toho mráz jako samec! Sraz máme v pohodový čas o půl deváté u hospody na Růžku (oficiální název je "Slavická") – dá se říci, že touto nezapomenutelnou "Domčáckou" hospůdkou jsme byli v mládí patřičně odkojeni. Cestou na sraz se teplota poněkud "zvedá" na –10°C. Ze sídliště sem směřují Kotel s Cágrem a Davidem a na rohu před hospodou už čeká Vlasta a dokonce se ze svého nedalekého baráku klube Pedál se psem! Čolek dnes bohužel nemůže a taky marně vyhlížíme Jabčáka…
No nic, musíme běžet dolů do města, protože na devátou je u Židovského hřbitova hlášen další styčný sraz pro ty, kteří bydlí na druhém konci Třebíče. Pedál si ještě vymiňuje návštěvu rodičů, aby se u nich zásobil nějakou tou uzeninou na opékání, protože doma nic neměl. Chvíli tedy na něj čekáme u železničního přejezdu u sportovní haly a pak už valíme do centra a dále přes most přes řeku Jihlavku na Podklášteří. Pro nás, co bydlíme v Domcích (nacházejí se na jižním okraji Třebíče) má tato výprava totiž tu drobnou nevýhodu, že nejprve musíme projít celé město směrem na sever.

Pauzička na kořalku za Novým hřbitovem.

Krátce se dotýkáme celosvětově známé čtvrti Zámostí (v třebíčském žargonu se jí neřekne jinak než "Židy"), která se dnes sice těší zájmu cizozemských turistů díky své architektuře a starobylosti, ale odjakživa byla pověstná vzácnou symbiózou více či méně pokojného soužití místních starousedlíků se snědšími spoluobčany, bohužel v poslední době narušené všemožnými náplavami. Okolo starého židovského krankenhausu vybíháme do dlouhých schodů na návrší Hrádku s pěkným výhledem na střed Třebíče. Stoupání nám dává pěkně zabrat, po té zimě jsme nějak zlenivěli! Přes Hrádek je to už jen pár kroků k Židovskému hřbitovu na úpatí zalesněných svahů údolí Týnského potoka. Zde čeká Burdych s Fredem, ale jak vyplývá vzápětí, jde psa jen vyvenčit a půjde s námi jen kousek. O kousek níže na hrázi Vodovodního rybníka čeká Jarmil, takže pro dnešní výpravu jsme kompletní. Můžeme jít tedy dále okolo zamrzlého rybníka směrem k Novému hřbitovu.
Nutno upřesnit, že údolí Týnského potoka je příjemnou rekreační zelenou zónou mezi zalesněným návrším Hrádku, čtvrtí Podklášteří (tvořenou výhradně rodinnými domky) a sídlištěm Hájek, jehož děsné paneláky se vypínají nad severní hranou údolí. Jižní svah zabírá starodávný Židovský hřbitov, který byl v minulých letech předmětem rekonstrukce a údržby. Dalo by se říci, že tímto údolím se dá projít prakticky od samého centra u hlavní pošty (přes Jihlavku), dále starobylou Kočičinou (malinké domečky sevřené v těsném údolí), podél několika rybníků, až na kraj města k Novému hřbitovu. Je také zajímavostí, že kdysi tyto rybníky sloužily k napájení kašen až na náměstí. My tedy u Vodovodního rybníka scházíme do údolí a pokračujeme proti proudu potoka pod silniční most, kde se údolí dvojí. Naše cesta je ta pravá, severním směrem k Novému hřbitovu. Za mostem následuje další rybník (Barák) a za loukou ještě jeden s pěkně opravenou hrází (U Suchých). Tady konečně vylézáme ze zastíněných promrzlých luk na sluníčko. Za Novým hřbitovem se s námi loučí Burdych a my pokračujeme ještě kus po silnici pryč z města. Od křížku na návrší za zbrusu novou zástavbou rodinných domků se nabízí pěkný pohled na jih na celou Třebíč lemovanou známými kopci v okolí (Klučovská hora, Pekelňák, Zadní hora, na obzoru dokonce vykukuje hrad Sádek). Stačí však jen pár kroků, překonáváme horizont a otevírá se nám zcela jiný pohled na sever: na kopečky remízků a roztroušené lesy a políčka krajiny zvané Horácko.
Zanedlouho odbočuje vlevo ze silnice polňačka k asi půl kilometru vzdálenému lesu. Mírně klesáme a u lesa pod rozložitými duby si dáváme první přestávku na buchty a na kořalku (čas 9:45 hod.). Nato vcházíme do lesa a široká cesta se stáčí vlevo. Pedál se však nenechává zmást a velí k odbočení na nenápadnou cestu vpravo. Bohužel, nyní jsou tato místa pokryta větvemi a chvojím po těžbě dřeva, takže je třeba trochu poskakovat. Po pár krocích je však už vše v pořádku a kráčíme příjemným lesem. Následuje zatáčka vpravo z mírného kopečka a vycházíme na okraji luk, přičemž mezi stromy před námi se rýsují střechy vesničky Pocoucov. I nadále je cesta velmi příjemná, protože nyní vede po okraji lesa, lemovaná břízkami, a navíc krásně nasvícená dopoledním sluníčkem. Takto scházíme k nedalekému potoku, který nese název Okřešický. Pedál ho nazývá jako "první potok", přičemž prý ještě přijde "druhý". Cágr s Kotlem zde nebyli už dobrých dvacet let, takže si cestu skoro nepamatujeme. Akorát je nám povědomá louka, kde se kdysi hrával fotbálek.

Přeskakujeme potok Lubí v bezprostřední blízkosti "Syenitů".

Na "Syenitech"...

Skoky překonáváme Okřešický potok a vyrážíme skrz zmrzlé pole přímo na horizont, takže Pocoucov míjíme. Za návrším se nám otevírá další mělké údolíčko, tentokráte potoka Lubí. Za ním se ukrývá ve strmých stráních náš dnešní hlavní cíl. Na rozhraní pole a ploché lučiny míjíme další obrovské duby, označené dokonce jako památné stromy. Odtud je to k "Syenitům" jen pár kroků. Musíme však překonat potok Lubí, což znamená další zábavné kreace, protože tento tok je poněkud širší a hlubší. Ti šťastnější, co se už dostali na druhou stranu, si pohotově fotí ty váhající, kteří se chystají na své životní skoky.
Začátek přírodní památky Syenitové skály je označen informační tabulí s popisem, jak mohutné skalní bloky vznikly. Jsou to vlastně obrovské žulové skály a balvany, táhnoucí se několik desítek metrů po strmé stráni. Takovýchto seskupení skal je v této části Třebíčska bezpočet, ale zde jsou zřejmě nejmohutnější. Celá oblast se táhne až za Trnavu na Přeckov a Nárameč. Za Trnavou mají dokonce mohutné syenitové bloky nahoře vytesané misky, neboť se v nich v dávných dobách vařila kolomaz.
Chvíli zezdola obdivujeme obří balvany, z nichž jeden vypadá doslova jako široká zadnice, v průměru tak kolem tří metrů. Porost stromoví nad skalami je samozřejmě dosud neolistěný, takže sluníčko vše nádherně nasvěcuje a dojem je tak ještě umocněn. Pedál se jako první vydává mezi syenitovými bloky vzhůru do krpálu, přičemž neopomene zdůraznit: "Tudy jsme to běhali na čas, jestli si pamatujete!" Funíme nahoru a nechce se nám to ani věřit, že bychom to někdy vyběhli! Nahoře si dáváme oddych a kořalku za odměnu (čas 10:30 hod.). Dál za řídkým remízkem už pokračuje zase pole. Pak ještě pózujeme na kamenech na společné fotky. Po půlhodinovém odpočinku si ale říkáme, že se zde dále zdržovat nebudeme, neboť od pole to profukuje a půjdeme hledat nějaké místo na oheň. "Syenity" jsme si dokonale prohlédli a oživili v paměti, takže můžeme jít dále.
Vracíme se krpálem šikmo dolů opět k potoku Lubí. Chvíli pokračujeme proti jeho proudu, ale vzápětí opět přeskakujeme na druhou stranu. Prosluněnou strání porostlou řídkým borovím směřujeme k dalšímu poli, které vzápětí překonáváme. Ještěže je oranisko zmrzlé! Stoupáme mírně vzhůru a z návrší se nám otevírá další pohled, tentokráte na západ, čili na vesnici Budíkovice. Plánujeme, že sejdeme do údolí Okřešického potoka a zde se utáboříme. Na okraji pole vidíme malý bezejmenný rybníček, od nějž vybíhá do lesa malá loučka. Je dobře chráněna před větrem – ze tří stran les, od severu odkud jsme přišli, dokonce táhlá stráň. I proto je jistě v závěru loučky u lesa ohniště, takže jej využíváme a odkládáme batohy (11:00 hod.).
V pár minutách máme nanošené dřevo a plápolají plamínky na naše špekáčky. Aby Cyr zase neloudil, tak ho Pedál přivazuje ke stromu, ale pes si to nechce nechat líbit a štěká a kňučí. Nakonec i on dostává něco na zub a je klid. Na tábořišti se zdržujeme necelou hodinku.

Nezbývá než se pomalu stáčet k Třebíči. Přecházíme proto hráz rybníka a noříme se do lesa. Pak začínáme stoupat cestou-necestou, protože víme, že po chvíli musíme narazit na širokou lesáckou cestu, která by nás měla dovést až k budíkovické silnici. Intuice nás neklame a po chvíli ostrého stoupání jsme skutečně na lesní cestě. Vydáváme se vpravo, tj. západním směrem. Cyr vyplašil zajíce, tak ho běží prohnat do lesa, ale naštěstí se brzo vrací. Po pár krocích vycházíme z lesa na okraj polí. Město nevidíme, protože je za kopečkem, akorát dle vodárny poznáváme, že se nacházíme severně od Nového hřbitova. Rozhodujeme se ale, že půjdeme po cestě k silnici a ještě dál až k Bažantnici.
Už bohužel není tak krásně jako dopoledne. Obloha se zatáhla řídkými mraky, ale i tak je počasí přijatelné. Na silnici jsme po pár minutách. Při odbočce se nachází informační tabule Přírodního parku Třebíčsko a ve škarpě bohužel i nevábný bordel pet-lahví, které zde nějaké prase vysypalo z auta. Jít do Třebíče po silnici by bylo poněkud nezáživné, tak pokračujeme po další lesní cestě. Víme, že zanedlouho narazíme na zelenou značku, vedoucí z Třebíče k Velkému Javoru u Věstoňovic. Na značku se napojujeme na rozcestí se svatým obrázkem zvané Dubiny (12:15 hod.). A jelikož už čas pokročil, vydáváme se odtud po značce lesem přímo k městu. Z lesa vycházíme za rybníkem Zámiš, s dohledem na známou Bažantnici (vpravo) a samozřejmě dalekým výhledem na podstatnou část Třebíče a okolí.
Zelená značka nás vede po polňačce k baseballovému hřišti a prvním domkům Třebíče na ulici Budíkovická. Nacházíme se ve čtvrti Týn, která je spíše venkovského charakteru, neboť ještě snad před válkou byla samostatnou obcí. Shodujeme se, že je třeba první letošní výpravu patřičně "spláchnout". Nejbližší hospoda při cestě je jistě "U Kmotra", nacházející se u Billy na okraji Týnského údolí. Procházíme tedy podél potoka za zahrádkami, přičemž si všímáme mezi stromy nenápadného pomníčku: byl zde postaven v roce 1938 v době ohrožení ČSR a je osazen reliéfy prezidentů Masaryka a Beneše a nápisem "Volám vás všechny, od Aše až k Jasině". Ani se tomu nechce věřit, že tento prvorepublikový památník zde "přežil" bez úhony celé období socialismu!
Ke "Kmotrovi" docházíme po krátké chvíli, ve 13 hodin. Za odměnu si dáváme Plzeň, která je tu snad bezkonkurenčně nejdražší v celém městě (31 Kč). Sedíme a klábosíme zhruba hodinku a pak už je nejvyšší čas k odchodu, protože den se chýlí do odpoledne. Do centra procházíme tentokrát celé Týnské údolí kolem rybníka Babák, Kočičinou, přes lávku přes řeku a k hlavní poště. Cestou nás Pedál ještě láká do přilehlých hospod, kterých je tu požehnaně, ale ostatní statečně odolávají. Navíc mu jde ze města naproti manželka s malým. Pomalu procházíme náměstí a směřujeme kolem gymnázia do Domků. Na "Růžku" můžeme první letošní výpravu ukončit a rozloučit se.

Společná fotka na "Syenitech" nedaleko Pocoucova.

Zajímavosti a odkazy:

Přírodní památka Syenitové skály u Pocoucova:
Bizarní skalky představující charakteristickou ukázku balvanitého rozpadu žulosyenitu třebíčského masivu byly vyhlášeny za přírodní památku již roku 1950 na necelém jednom hektaru plochy. Žulosyenit je magmatická hlubinná hornina chudá křemenem a bohatá tmavou slídou – biotitem, s nápadnými světlými vyrostlicemi draselného živce. Je součástí tzv. třebíčského masivu prvohorního stáří a je charakteristická vysokou přirozenou radioaktivitou v důsledku obsahu uranu, thoria a radioaktivního izotopu draslíku. Balvany představují odolná jádra, která nepodlehla silnému tropickému zvětrávání v třetihorách i mrazovému zvětrávání v chladných obdobích pleistocénu. Exfoliační klenba s balvanitým pokryvem byla obnažena zahlubováním potoka a odnosem zvětralin. V minulosti bylo chráněné území využíváno jako pastvina, v období kolektivizace se od pastvy upustilo.
Vegetaci tvoří řídký porost dubu letního s podrostem bylin kostřavy ovčí, biky ladní, tomky vonné, které doprovází lomikámen cibulkatý, rozrazil rozprostřený, divizna rakouská, zvonek okrouhlolistý a další. Dříve byl odtud uváděn i smil písečný a vstavač obecný, ale oba druhy jde zde dnes nezvěstné. Místy zde roste jalovec obecný, pamětník bývalé pastvy.
(dle infotabule na místě samém)

Celkem ujito: 12 km.
Nejvyšší bod trasy: rozcestí Dubiny (530 m.n.m.).
Nejnižší bod trasy: Třebíč-Kočičina (395 m.n.m.).
K orientaci poslouží mapa KČT č. 80 Třebíčsko.

zapsal a fotil Kotel

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.