| Za inverzí na Lysou horu |
||||||||
|
Sobota 22. prosince 2007
Dalo by se říci, že tento výlet byl v lecčems výjimečný, netradiční a zajímavý. Dohodli jsme se na něm totiž s kamarádem Markem z Hevlína, který podniká podobné výlety (a mnohdy i mnohem náročnější) podobně jako naše parta. Již loni podnikl Marek výpravu na vrcholky Jeseníků za specifického počasí, které nazýváme inverze. Koncem roku 2007 – a pokud by takovéto počasí nastalo – naplánoval výstup na Lysou horu v Beskydech, přičemž jsem projevil vážný zájem se také zúčastnit. Zážitky z výstupu ze zimy a oblačnosti, které panují v nížině, na prosluněné vrcholky hor s dalekým výhledem jsou prý nezapomenutelné.
Z Třebíče se musím nejdříve dopravit prvním ranním motorákem do Brna. Vstávám tedy ve tři hodiny ráno (či snad přesněji řečeno v noci) a na 3:48 spěchám na třebíčské nádraží, kde si kupuji víkendovou jízdenku SONE+ na rychlíky v ceně 390 korun. S Markem jsme totiž propočítali, že i tak mě tato varianta vyjde levněji, než zpáteční lístek do Ostravice (přes Ostravu). Je jen velká škoda, že se mi nepodařilo zlákat na tento výlet některého z třebíčských parťáků, protože na SONE+ mohou jet dokonce dvě dospělé osoby! Poloprázdný motorák dojíždí na brněnské nádraží přesně na čas, těsně po páté hodině. Zde musím bohužel podstoupit hodinové čekání na bohumínský rychlík R-831, takže bloumám po nevábném nádraží a hale plné podivných existencí. Vyhlášenou Karlovu pekárnu ještě neotevřeli, tak si aspoň na nástupišti kupuji opékanou klobásu. Konečně o třičtvrtě na šest přistavují na 4. nástupiště soupravu, takže se jdu uvelebit do prostorného kupé. Zdá se, že vlak pojede téměř prázdný.
Zprava se sem připojuje modrá značka, též z Ostravice. Od rozcestníku se cesta stává čím dál nebezpečnější: pod uchozenou vrstvou sněhu je vrstva zledovatělá, takže je třeba dávat velký pozor na pády. Musíme zvolnit a jít opatrněji. Kousek nad rozcestníkem vycházíme na rozlehlou horskou louku s několika chalupami. Sluníčko krásně svítí, takže se začínají otevírat zajímavé rozhledy do údolí, odkud jsme sem vystoupali. A samozřejmě i na okolní kopce – zejména masiv protějšího Smrku. Na druhou stranu se přímo nad námi tyčí vrcholek Lysé hory s vysílačem. Je téměř na dosah ruky, ale výstup nahoru bude ještě velmi náročný. Nad starou chatou se cesta opět noří do lesa a stoupá šikmo vzhůru po úpatí postranního hřbetu Lysé hory. Zdá se nám, že je čím dál tepleji, což podvědomě nutí stáhnout si rukavice i čepici. Avšak na následujícím rozcestí je třeba se zase pořádně zakulit, protože jsme dosáhli hřbetu, kde to protahuje jak v tunelu (11:05 hod.). Toto rozcestí s krytou odpočivkou se nazývá "Lukšinec" (953 m.n.m.) a stýká se zde další trasa z údolí Ostravice, takže turistů i nadále přibývá. Odpočivadla nevyužíváme ani náhodou, pouze se krátce občerstvujeme. Dále vede už jen naše červená značka, víceméně kopíruje hřeben jedné z postranních rozsoch Lysé hory. Stoupání je skutečně ostré, navíc umocněné prokluzujícím sněhem, kdy nejednou člověk udělá krátký půlmetrový krůček a vzápětí podkluzuje o čtvrtmetru zase dolů. Za zřetelnou zatáčkou vystupujeme nad horní hranici souvislého lesa a začínáme se pohybovat po relativně odkrytých pláních, zato s perfektními výhledy. Údolí Ostravice už je kdesi hluboko pod námi a zhruba na naší úrovni je směrem do vnitrozemí vidět typická "poklička" neprostupných mraků inverzní oblačnosti. Takže paráda! Je nám jasné, že počasí nám dokonale vychází. Co chvíli se otáčíme, abychom udělali snad co nejvíce rozmanitých záběrů krásné horské scenérie. Příští úsek je poněkud mírnější – dokonale odkrytý, s několika oplocenkami podél cesty a s blízkým vrcholkem Lysé hory přímo před námi. Zbývá zdolat závěrečný stoupák s několika serpentinami a posledním rozcestím turistických cest.
Daleké rozhledy nás zajímají především, hlavně kvůli nim jsme sem vlastně vyšli. Stačí několik kroků od vrcholového rozcestníku a naskýtá se nám fantastický a neopakovatelný rozhled na opačnou, východní stranu, která nám při výstupu byla dosud utajena. Nejenže jsou vidět souvislé pohraniční hřebeny Beskyd a Javorníků, ale v dáli se jasně rýsuje bílá hradba Tater! Od Belanských vlevo vzadu, přes Vysoké uprostřed po Západní vpravo. Dále k jihovýchodu dominuje hřeben Malé Fatry. Naopak na severovýchodě je zřetelný dominující vrchol Oravy, zřejmě Babia hora (80 km). Z tohoto jedinečného pohledu jsme doslova ohromeni, takovéto vynikající podmínky jsme ani nečekali! Vzdušná vzdálenost k tatranským hřebenům je zhruba 100 kilometrů a bez dalekohledu nejsme schopni rozeznat konkrétní štíty, proto pořizujeme nesčetné množství snímků, samozřejmě i na maximální zoom. Navíc fučí ostrý vítr, takže nám po chvíli slzí oči, avšak doufáme, že fotky v počítači budou pěkně zřetelné. Na jednom turistickém serveru je totiž vystavena panoráma Tater a Fater z Lysé hory, takže si štíty můžeme určit v teple domova. Malá Fatra je relativně blíže (cca 60 km), takže zde lokalizujeme s jistotou Velký Kriváň a jistojistě lze rozeznat i Rozsutec. Pak se přesunujeme na vyhlídku u měřického pylonu, odkud máme na dosah ruky protější Smrk a o něco dále typický Radhošť s vysílačem. Překvapuje nás, že v okruhu zhruba 20 km, tj. v oblasti Beskyd je relativně čistá atmosféra, pouze s nepatrným oparem (proto také hezky vidíme dole Frýdlant nad Ostravicí a přilehlé vesnice), avšak dále na Moravu je už neprostupná inverzní poklička, z níž vystupují pouze hřebeny Jeseníků (po analýze fotky doma v počítači šlo dobře rozeznat vysílač na Pradědu). Následně si vrchol obcházíme až k chatě Horské služby. Výhledy na oblast Ostravy ale kryje opar a smog. Jelikož už je nejvyšší čas na pořádnou svačinu, podnikáme zoufalý pokus o návštěvu místní občerstvovny. Je zde bohužel ale tak narváno a fronta dlouhá, že nemá smysl se o využití těchto služeb pokoušet. Stejně tak dopadáme v "Šantánu", kde mi to osobně připadá, jako v prospektorském srubu někde na Klondajku - inu, romantika jak má být. Bohužel i zde je natřískáno. Nakonec bereme zavděk usednutím v lyžárně hospody a vybalujeme si naše zásoby. Dopujeme se především čajem a kalorickou svačinkou.
Jsme rádi, že po této cestě jdeme úplně sami – zástupy turistů se zde rozhodně nekonají. Pouze na dalším rozcestí "Pod Lukšincem – 860 m.n.m." nás dochází parta kluků s nimiž se radíme o dalším postupu. Oni nakonec pokračují po žluté na osady Satina a Malenovice, my půjdeme stále po zelené. I nadále tedy znatelně klesáme mezi pohádkově zasněženými stromy. Sluníčko se už sice kloní nad protější hory, ale stále je vynikající počasí. Na dalším rozcestí "Staškov – 755 m.n.m." s bytelným altánem si opět můžeme vybírat z nabídky turistických značek: modrá se odpojuje a dle mapy obkružuje Ostrou horu, aby sestoupila na okraj Ostravice; zelená má příkře sestoupit po severním úpatí této hory do osady Nová Dědina, blíže k Frýdlantu. Bez většího váhání volíme zelenou verzi.
Závěrečná etapa našeho putování vede po loukách s rozesetými chalupami. V jednom místě malinko kufrujeme, když se držíme naší asfaltky, zatímco zelená značka zrádně uhýbá vlevo podél Bílého potoka. Nicméně jsme si ani moc nezašli, vede nás totiž jakési místní značení. Po dvaceti minutách se k naší silnici zase přidává zelená značka a do osady Nová Dědina je to už posledních pár minut. Nakonec přecházíme mostek přes ledovou Ostravici, zabočujeme vpravo a před sebou máme místní železniční zastávku. Vrchol Lysé hory, nyní již poměrně vzdálený a v řídké oblačnosti, nám jakoby kyne na rozloučenou v posledních slunečních paprscích. Zde dole je už celkem šero. Časový plán jsme dodrželi perfektně: je krátce po 15 hodině, čili do odjezdu nám zbývá hodina. Přímo naproti zastávce je stará omšelá hospoda – doufejme, že mají otevřeno... Máme štěstí, otevřeno mají a dokonce zde vaří. Takže co více si přát na zakončení jedinečné výpravy! Objednáváme si oba smažák, čaj a radegasta. Po tak náročném výstupu a sestupu do mě dvanáctka syká ostošest. Motorák na Frýdlant nám jede chvíli po čtvrté odpolední, už pomalu za tmy (není se ani co divit, protože právě dnes je nejkratší den). Ve Frýdlantu přesedáme na spoj do Ostravy, k níž uháníme už za dokonalé tmy. Nyní musíme jet pro změnu až na hlavní nádraží, kde musíme počkat více jak půl hodinky na rychlík Bohumín-Brno. Ten přijíždí přesně na čas na první nástupiště, úplně prázdný. Opět si vybíráme dvojité kupé a uháníme durch Moravou směrem k Brnu. V Přerově musí Marek vystoupit a jižní trasou pojede na Břeclav. Loučíme se, dnešní podnik hodnotíme jako velmi zdařilý, a pokud se zase naskytne nějaký dobrý tip, podnikneme jistě další společnou výpravu. Já pak o samotě klimbám až do Brna, kde musím chvíli počkat na motorák do Třebíče. Na naše nádraží dojíždím krátce po desáté hodině večerní.
Zajímavosti a odkazy:
Celkem ujito: 18 km. zapsal a fotil Kotel | ||||||||
