Rouchovanka a Rokytná
aneb okolo Šemíkovic


Sobota 13. října 2007
Trasa: autem Třebíč - Šemíkovice
Šemíkovice (0 km, 360 m.n.m.) – Texlův (Loupalův) mlýn (1 km) – Šabatův (Piruchtův) mlýn (2 km) – soutok Rouchovanky a Rokytné (4 km) – Bendův mlýn rozc. (5 km, 297 m.n.m.) - pod Výrovou skálou – Tavíkovický most (8 km) – Nový mlýn (9 km) – Vilímův mlýn (12 km, 330 m.n.m.) – pod Cibuluškou (12,5 km, 410 m.n.m.) – Šemíkovice (16 km).
Účastníci: Kotel, Cágr, David, Jarmil.
Počasí:ráno zataženo, přeháňka 5°C, odpoledne skorojasno 13°C.



Pro jeden z posledních pěkných víkendů (alespoň takový hlásili v předpovědi) jsme se rozhodli podniknout výpravu do divokého údolí řeky Rokytné. Kotel tuto trasu prozkoumal v roce 2004 a dá se říci, že v okolí Šemíkovic a Tavíkovic je Rokytná nejatraktivnější. Proto jsme se do těchto končin vypravili i nyní. Cestou autem nás počasí trochu zaskočilo, ale posléze se udělalo pěkně.


Společná fotka u Rokytné kousek za Tavíkovicemi.

* * * * * * *


Ještě před odjezdem se vyskytl malý problém na přistaveném Kotlově vozidle – dojel ještě k řezníkovi pro špekáčky, avšak pak už startér definitivně vypověděl službu, takže vůz musel operativně přistavit Cágr. Na Rouchovansko bohužel o víkendu nic nejezdí, proto je nutno se tam dopravit autem. Cestou kolem Valče a Dalešic nás překvapuje vytrvalý deštík, který neustává ani po příjezdu do Šemíkovic – hrůza! Kolem osmé hodiny vystupujeme na konci vsi u konzumu a s obavami koukáme na oblohu. Přece jen se rozhodujeme, že vyrazíme. A kdyby přece jen vytrvale pršelo, není problém z trasy odbočit zpět do vsi. Cesta podél Rouchovanky a pak proti proudu Rokytné se stále točí kolem Šemíkovic, takže není problém kdykoliv z ní udělat "únik". Nasazujeme proto kapuce a vydáváme se kolem místního rybníčka středem vsi a odbočujeme vpravo do postranní ulice, směrem do údolí místního Šemíkovického potoka. Na konci zástavby míjíme infotabuli Přírodního parku Rokytná a ejhle! – přestává pršet.

Na lávce nad soutokem Rouchovanky a Rokytné.
Necelý kilometr scházíme podél potoka do údolí říčky Rouchovanky. Kousek vlevo vidíme budovy Texlova mlýna, ale tím směrem nepůjdeme. Musíme odbočit vpravo a podél louky směřovat po proudu Rouchovanky. Dubiny na stráních jsou už vesměs opadané, takže je krásně vidět skrz na kamenité svahy. Někde jsou balvany opravdu velmi mohutné. Po chvíli přicházíme k pozůstatkům starého náhonu, který už dávno neplní svoji funkci. Příslušel k následujícímu Šabatovu mlýnu. Z něj už je také ruina – dalo by se říct, že rok od roku se poroučí k zemi víc a víc a již není šance na jeho záchranu. Za mlýnem přecházíme poslední velkou louku a vcházíme do všemožného šábí, skrz nějž je proklestěna úzká cesta díky těžbě dřeva. Po chvíli přece jen přichází normální les a tudíž i pěkná lesní cesta vedoucí přímo podél divokého toku Rouchovanky, přičemž údolí se stává poznenáhlu hlubším. Na jednom příhodném místě se zastavujeme na krátkou svačinku a občerstvení. Jinak prakticky celou cestu zatím živě rokujeme o uvažované cestě na Ukrajinu. Naplánovat na příští rok tento podnik bude velice těžké.
Údolí se poznenáhlu opět rozšiřuje a přicházíme k úzké asfaltové silničce s mostkem přes říčku, která následně dělá ostrý pravotočivý oblouk. Následuje větší niva a další louky. Ještě pár kroků a dosahujeme soutoku Rouchovanky a Rokytné. Velice pěkné místo – oba toky překonávají mostky. Děláme zde proto několik fotek. Velké louky na našem dosavadním břehu pokračují dále k bývalému táboru, který před několika lety vyhořel. Nyní zjišťujeme, že na místě vyhořelé velké budovy už roste jakási novostavba ve stylu penzionu. Celé okolí je však opuštěné, takže kdoví, jestli se práce zase třeba nezastavily. Za mostkem přes Rokytnou se napojujeme na žlutou turistickou značku, který podél této divoké řeky spojuje Jaroměřice a Moravský Krumlov (cesta tak na dva-tři dny). Jarmil říká, že kdysi tuto trasu šel celou jako víkendový čundr. Nyní budeme kráčet opět proti proudu, po pravém břehu Rokytné (strana břehu brána dle směru toku). Ještě před vyjitím nás málem smetl blbeček v omláceném Unu, který to drtil po lesní cestě k mostku.
Dále vede sotva znatelná pěšina, nyní navíc zapadaná listím. Moc turistů tudy jistě nechodí. Po čtvrthodince docházíme k dalšímu záchvěvu civilizace, k opravenému Bendovu mlýnu, který se nachází sice na druhé (šemíkovické) straně, ale vede k němu pěkný mostek. I tady se krátce zastavujeme na focení a odpočinek. Kotel upozorňuje, že odtud vede jedna z "únikových" cest do Šemíkovic, ale pro dnešek již zcela zbytečná, protože počasí se lepší každým okamžikem. Dokonce se zdá, že by mohlo vykouknout i sluníčko! Od turistické orientace na našem břehu vede dále proti proudu stará mlynářská cesta, takže se jde o něco lépe. Po pár minutách dosahujeme prvního výrazného zákrutu řeky se starým trampským tábořištěm (10:00 hod.). Je to místo jako stvořené pro krátký odpočinek a svačinu, takže na čtvrthodinku usedáme. Naznáváme také, že na oheň je ještě příliš brzy, čili budeme pokračovat na další tábořiště.


Nejdivočejší úsek pod Vejrovou skálou byl letos "okořeněn" o mohutné padlé stromy.

Polední pauzička s ohýnkem na špekáčky.
Vcházíme do nejdivočejších partií údolí Rokytné, které se mnohde mění ve skalnatý kaňon, anebo jsou příkré stráně pokryty kamennými moři. Sluníčko vylézá zpoza protrhaných mraků stále častěji a kamenité odlistěné stráně krásně nasvěcuje, takže nestačíme fotit a fotit. Za jednom z dalších ostrých zákrutů se objevuje další loučka, tentokráte se skautským tábořištěm. Je tady jedna velká bouda s přírodní píckou a ve stráni otevřené budky WC, které využíváme pro humorné fotografie :-) Od tábořiště je přes řeku postavena lávka pro pěší, ale my se budeme stále držet značky na našem břehu. Musíme projít pod další skálou a pak poskakovat po kamenité stezce pod suťovisky – další divočina. Přichází další záhyb řeky, tentokráte pravotočivý, přes nějž je spadený mohutný dvojitý kmen, takže se dá relativně v pohodě přejít na druhou stranu. Loni tady ještě nebyl. Chvíli na kmeni blbneme a fotíme naše baletní kreace – žádná sranda, protože je dost vysoko nad vodou a kdyby tam někdo zahučel, pořádně se zmáchá.
Následuje malá zarostlá loučka, a v dalším protizákrutu jiný pěkný pohled – tentokráte nahoru: nad ohybem údolí se tyčí výrazné skalisko, zvané Vejrova skála. Dumáme, zda by se tam z protilehlé strany od tavíkovické silnice dalo vylézt (možná ano). Zajímavé putování romantickým údolím Rokytné pomalu končí. Ještě si vychutnáváme snad ten nejhezčí úsek s posledním zákrutem a nasvícenými kamennými moři a přes svažitou louku se dostáváme ke třetímu tábořišti. Je už akorát 11 hodin, takže naznáváme, že právě tady je nejvhodnější místo pro malý ohýnek na opečení špekáčků. Putováním jsme se až zapotili, takže odkládáme bundy a jdeme na trochu dřeva. Oheň se zadaří rozdělat na první škrtnutí zapalovačem. A to údolím pěkně profukuje. Naznáváme, že na fleku a bez bund už je pěkná kosa. Každý vybaluje tu svoji uzeninu a následuje tradiční debata o kvalitě současných "špekáčků" a o tom, kterak je velmi těžké sehnat produkt, který by se byť jen malinko přiblížil někdejší vyhlášené delikatese opečené nad ohněm. Cágři mají dnes jakési opékací párky, Kotel se kupodivu do kvality trochu trefil (špekáčky z masny na Alfě – to u "komunisty" na Marxově ulici jsou horší). Po půlhodinové konzumaci dobrot a štamprličce hasíme oheň a odcházíme na další cestu.
Následují louky a po pár minutách se nad řekou zjevují betonové pilíře nového tavíkovického mostu. U odbočky na dřevěném sloupu je starý rezavý rozcestník (11:45 hod.), který už ani pomalu nejde přečíst. Nicméně si jen tak pro zajímavost počítáme, že celá trasa podél Rokytné z Jaroměřic do Krumlova měří rovných 50 kilometrů. Opět máme možnost zde odbočit na Šemíkovice, což ale po Kotlově dotazu Cágr rezolutně odmítá: "Kdepak! Je krásně, jdeme ještě dál kolem řeky!" Rozhodnutí je jistě umocněno i Kotlovým upřesněním, že na 3,5 kilometru vzdáleném Vilímově mlýně bude i šance dát si točené(!)
Od mostu musíme vystoupat kousek po silnici k Tavíkovicím. Míjíme značku obce a záhy musíme odbočit doprava ke hřbitovu. Ve spojení s lesnatými stráněmi a pomníky na hřbitově se nabízí jeden ze zajímavých pohledů pro foto. "Jen si to pěkně vyfoť, ať víš do čeho půjdeš..." – dělá si po vzoru filmu "Vesnička má středisková" z Kotla srandu Cágr. Míjíme jakýsi starý lihovar a podél lesa scházíme k objektům Nového mlýna, z nějž jedna část je zjevně opuštěná (ta hned u cesty), zatímco druhá, větší část, je obydlená. Od mlýna pokračuje chatová osada s poměrně velkými haciendami. Pak se k řece opět přibližuje skalisko a chaty končí. U velkého balvanu je akorát pěkné místo pro společnou foktu. Další trasa už není tak atraktivní jako pod Tavíkovicemi – Rokytná tady protéká po okraji velkých niv, posléze se naše cesta odklání i trochu do lesa. Na jednom padlém kmeni si dáváme opět další zastávku na odpočinek a Jarmil okrajuje k občerstvení jakéhosi křížence melounu a pomeranče – vypadá to jak velký grep.
Za táhlým obloukem řeky se přece jen stezka trochu mění. Následuje turistická orientace Vilímův mlýn, přičemž původní objekty mlýna se nacházejí na druhém břehu kam vede pouze brod. Cágr všem halasně oznamuje, že na závěr přichází překvápko ve formě brodění studenou řekou, což vzápětí Kotel opravuje: musíme jít ještě asi kilometr po značce a narazíme na most. Vychutnáváme si poslední úsek mezi holými stromy po prosluněné zlaté stezce a poslední velké balvany a skály. To nám tak nějak podvědomě evokuje náš plán někdy navštívit Stvořidla na Sázavě, takže se řeč stáčí na toto téma – doufejme, že příští rok se nám tento plán naplní. Naproti už vidíme ohrady s koníky a budovy někdejšího rekreačního střediska, dnes přebudované na Ranč u řeky. Po mostku přecházíme Rokytnou a přicházíme k ranči.
Kotel láká na pivo, avšak Cágr poněkud překvapivě váhá. Nakonec je ale přehlasován drtivou většinou hlasů, takže se jdeme do prostorné jídelny podívat, zda by nás někdo obsloužil. Ochotná paní nám čepuje Plzeň a limču a my usedáme na verandu (13:45 hod.). Dost ale fouká a ani nízké sluníčko už nemá sílu, aby terasu prohřálo. Zdržujeme se tedy jen půlhodinku, platíme a vyrážíme na závěrečnou etapu dnešní výpravy.
Žlutou značku jsme dávno opustili na mostě – vede podél řeky dál na Biskupice. Nyní procházíme okolo dávno opuštěného a zdevastovaného pionýrského tábora a začínáme stoupat ouvozovou cestou do úzkého jazyka, který ze tří stran Rokytná obtéká. V nejužším místě kráčíme po hřebeni, ale pak ještě mírně stoupáme směrem ke kótě Cibuluška a opouštíme tak údolí Rokytné. Naše lesní cesta přímo přes Cibulušku nevede a víceméně údolí kopíruje po jeho hraně. Les je zde krásný – světlá dubina, a Jarmil nachází poměrně dost bedlí. Kotel s Cágrem však koukají zase po kdejaké čertovině a všímají si opuštěných budek pro ptáky, které jsou po stromech hojně rozvěšeny. Jedna z nich hostí jakýsi hmyz, tak zkoušíme dírku prošťournout klackem – a máme co dělat, abychom zdrhli. "Sršni!" zařval Cágr a meteme pryč. Chudák houbař Jarmil zůstal kdesi vzadu, ale sršni už byli asi natolik ztuhlí zimou, že vážnější útok nepodnikají.
Konečně přicházíme na křižovatku lesních cest a Kotel dává na výběr, po které větvi asfaltky se můžeme vydat. Obě stejně vedou do Šemíkovic, takže se vydáváme po té levé. Prosluněným smíšeným lesem kráčíme poměrně dlouho, ale nakonec natrefujeme odbočku ke kraji lesa, kde vycházíme u starého opuštěného sadu. Pro občerstvení trháme pár jablek, které tu stejně nikdo nesbírá a směřujeme severním směrem do polí na návrší. Otevírá se nám poměrně velký rozhled do kraje: jaderka v Dukovanech, Babylón, velký lom nad Krumlovem... A zas je co fotit. Cesta po polňačkách do blízkých Šemíkovic už je dílem slabé půlhodinky, takže krátce po třetí hodině odpolední, kolem mohutného kamenného kříže a zoraných záhumenků přicházíme zezadu do vsi, přímo k našemu autu.


Památečná hospoda na náměstí v Rouchovanech.
Aby pěkná a úspěšná výprava neskončila jen tak, sjíždíme do nedalekých Rouchovan a zastavujeme na náměstíčku, přímo před hospodou "Radnice". Víže se k ní humorná příhoda s podtitulem "Ještě štyry štamprle a platim!" (hlavní role: Kotel, spoluúčinkující: Cágr, Regan a Dejvy – rok cca 1988). Tato hospoda je stále vyhlášena svojí dobrou a levnou domácí kuchyní. Nejinak je tomu i dnes, takže usedáme a objednáváme z nabídky několika "hotovek". Posezení a jídlu věnujeme necelou hodinku a krátce po 16. hodině odjíždíme do Třebíče.

Výprava se všem velmi líbila – i přes počáteční hrozivý déšť tento jako zázrakem ustal a nakonec se udělalo tak krásně, jakoby se letošní hezký podzim s námi chtěl rozloučit. To ještě podtrhla nádherná divoká příroda v opuštěném údolí Rokytné. Doufejme, že ještě do konce roku uskutečníme nějaký podařený podnik, ať už to bude chata Bransouze, účast na Normandii, či tradiční předsilvestrovský výstup.

* * * * * * *


Zajímavosti a odkazy:

Obec Rouchovany : www.rouchovany.cz.
Ranč u řeky : www.rancureky.penzion.com.

Celkem ujito: 16 km.
Nejvyšší bod trasy: pod kótou Cibuluška (cca 410 m.n.m.).
Nejnižší bod trasy: soutok Rouchovanky a Rokytné (cca 290 m.n.m.).
K orientaci poslouží mapa KČT č. 83 Okolí Brna - Ivančicko.

zapsal a fotil Kotel



Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.