Podzimní přechod Pálavy


Sobota 15. září 2007
Trasa: vlakem Třebíč - Brno - Popice
Popice, zast. ČD, rozc. (0 km, 180 m.n.m.) – Strachotín (2,5 km, 171 m.n.m.) – Dolní Věstonice (5 km) – Dívčí hrad /Děvičky/, zříc.,rozc. (8 km, 426 m.n.m.) – Pod Děvínem, vyhl.,rozc. (9,5 km, 518 m.n.m.) - Soutěska, rozc. (10,5 km, 340 m.n.m.) – Klentnice, rozc. (11,5 km) – Sirotčí hrádek, (13 km) – Stolová hora, (14 km, 458 m.n.m.) – Turold, lom (17 km, 282 m.n.m.) - Mikulov, nám. (18,5 km) - Mikulov, nádr.ČD (19,5 km).
zpět vlakem: Mikulov-Znojmo-Okříšky-Třebíč.
Účastníci: Kotel, Čolek, Lucka.
Počasí: ráno zataženo, ostrý vítr, 10°C; od dopoledne jasno, 20°C.



Prázdniny a doba letních dovolených skončila, takže jsme naznali, že je na čase zahájit podzimní "výpravovou" sezónu. Ačkoli letošní září nezačalo vzhledem k počasí právě nejlépe, na víkend už se mělo vyčasit a přijít tzv. babí léto. Rozhodli jsme se, že předpovědi meteorologů budeme věřit a naplánovali jsme odvážný sobotní výlet – přechod Pálavy (přesněji se toto pásmo kopců nazývá Pavlovské vrchy). Kotel zde byl již několikrát, tudíž připravil trasu a především vychytal vlakové spoje, které spolehlivě i v sobotu dovolují přesun do této poměrně vzdálenější lokality. Připojili se sice pouze Čolek s Luckou, ale nikdo určitě nelitoval. Vše klaplo na jedničku a náročná výprava se všem velmi líbila.
Ranní přesun spočíval v přejezdu spěšňákem do Brna a odtud směrem na Břeclav, kde jsme vystoupili na zastávce Popice, nejbližší k Novomlýnským jezerům. Odpoledne jsme pro změnu cestovali po úplně jiné trati – z Mikulova na Znojmo a dále na Okříšky. Takže jsme procestovali notný kus jižní Moravy.


Panoráma Pálavy
Panoráma Pavlovských vrchů ze Stolové hory: zleva kóty Obora a Pálava, pod ní Soutěska, hlavní hřeben Děvína s vysílačem, v pozadí Děvičky, v popředí Sirotčí hrádek.

* * * * * * *


Sobotní ráno si dáváme sraz v šest hodin na rohu u cukrárny na Znojemské ulici. Je samozřejmě ještě tma, umocněná nízkými olověnými mraky. Sotva přijdou na sraz Čolek s Luckou, začíná dokonce přeháňka! Pevně však doufáme, že předpověď počasí se vyplní a přes den bude pěkně. Na nádraží kupujeme velice výhodnou víkendovou jízdenku SONE+, která za 130 korun umožňuje neomezeně jezdit spěšnými a osobními vlaky dvěma osobám nad 15 let a třem dětem jako skupině (platí ale vždy jeden den víkendu, na neděli by se musela koupit nová, jak nás poučuje paní v pokladně). Odjíždíme vlakem 6:20 na Brno, kde vystupujeme o hodinku později. Zde musíme 50 minut počkat na osobák Žďár-Břeclav. Spolu s námi nastupují do soupravy i početné skupiny cyklistů, ale dnes můžeme být klidní – na hřebenech Pálavy je potkat nemůžeme. Těsně před devátou hodinou vystupujeme na zastávce Popice, kde začíná červená značka. Temné kopce Pálavy máme na dohled. Je bohužel stále zataženo, takže jen stěží rozeznáváme obrysy Děviček, pod nimi bílé skály Třech panen a vysílač vévodící nejvyššímu Děvínu. Vzhůru na cestu!
Od moderní dvojkolejky vede značka po místní komunikaci směrem na Strachotín. Překonáváme mírné návrší a už se nám zjevuje i obří vodní plocha Novomlýnských nádrží. Vzpomínáme, jak jsme někdy v páté třídě byli na Pálavě na školním výletě (cca v roce 1983). To se dolní nádrž ještě stavěla a nebyla napuštěná. Na jižních svazích ke Strachotínu začínají rozlehlé vinohrady, které lemují i naši silničku. Vinné hrozno právě dozrálo, takže neodoláváme a jdeme si ochutnat, snad by nám za těch pár hrozinek nikdo ruce neutrhnul. Kolem dokola se všude po krajině ozývají duté rány. Usuzujeme, že jsou to nějaké ptákoplachy, protože hejna mlsných opeřenců dokážou udělat ve vinicích během pár minut pěknou paseku. Po chvíli se napojujeme na státní silnici, která nás po pár minutách přivádí do Strachotína. Míjíme sochu svatého Floriánka s vědérkem (v nedalekém Pavlově je podobný) a na turistické orientaci před hospodou si kontrolujeme směr a barvu značky. Budeme pokračovat stále po červené do Dolních Věstonic.
Nejprve ale musíme překonat dlouhatánskou hráz zadržující vody prostřední nádrže. Překonáváme mírné stoupání (Strachotín je zřejmě pod úrovní hladiny) a stojíme na začátku asi dvoukilometrové sypané hráze. Připadáme si tak trochu jako na Baltu, protože nebýt kopců Pálavy, vodní plocha je opravdu nedozírná. Rybáři se choulí u karavanů a k prutům vybíhají jen když opravdu musí. Z hladiny fučí ostrý vítr a dělají se pěkné vlny, které se rozbíjejí o kamenité břehy. Vytahujeme raději i čepice a vydáváme se po zahnuté hrázi dále.
Pár rybářů se na svých bárkách odvážilo i vyplout. Fascinujících je ale několik suchých mohutných stromů, které jako varování před lidskou megalománií, která si dovolila vybudovat toto kontroverzní dílo, trčí z hladiny přímo uprostřed přehrady. Je to pozůstatek rozsáhlých a unikátních lužních lesů, které se zde na dolním toku Dyje rozkládaly před napuštěním těchto jezer. Čert ví proč tyto stromy v přehradě nechali… Pomalu ale jistě větrem ošlehaní docházíme na druhý konec hráze, kde se nacházejí přelivy. Říkáme si: "Sakra, tak kdy už přijde to pěkné počasí??" – od severozápadu se k Pálavě stále ženou šedivé mraky, ale přesto je vidět, že sluníčko už má snahu nesměle prorazit tuto oblačnost. U přelivů předcházíme početnou skupinu cyklistů, kteří nás před chvílí předjížděli, a nyní čekají až si jeden z nich opraví nějaký defekt. Hned za přelivy hráz konečně končí. Nacházejí se tu naučné tabule o starém osídlení a archeologických vykopávkách v těchto místech. Díky Venuši jsou Dolní Věstonice známé po celém světě. Zbývá přejít most zřejmě přes původní řečiště Dyje a jsme ve Věstonicích.
Je to příjemná vinařská obec, nad níž už se nekompromisně zdvihají táhlé pálavské kopce s vinohrady a končí bílými skalisky Děvína až skoro kdesi v nebi. Na návsi jsme v 10:30 hodin a studujeme další rozcestník. Z Popic jsme ušli již 5 kilometrů a dobrých 13 máme ještě před sebou. Kousek od rozcestníku se ve velké historické budově nachází i Archeologické muzeum. Dnes ale nemáme bohužel čas na návštěvu, takže jdeme na opačnou stranu návsi, kam nás vede naše červená značka. Obcházíme kostel s krásnou bílou věží (podobný je opět v sousedním Pavlově) a prohlížíme si přilehlou sochu. Poté značka odbočuje vpravo mezi domky a začíná vytrvale stoupat kolem několika sklípků, přičemž směřuje přesně na děvínský vysílač. V zatáčce cesty, kryté před větrem hradbou trnek, se rozhodujeme, že si krátce odpočineme a dáme si svačinu, Usedáme tedy na povalený kmen stromu a rozbalujeme batohy. Mezitím nás předchází několik turistů. Po půlhodince jdeme dále.
Nad Pavlovem
Společná fotka na pálavské hřebenovce, v pozadí Pavlov a dolní Novomlýnská nádrž.

Cesta se začíná klikatit mezi vinicemi a znatelně uhýbá více vlevo, směrem k lesu. Začínají se otevírat pěkné výhledy na Věstonice, hladinu přehrady a Strachotín na druhém břehu. Každým krokem jsme výše a tím i výhledy jsou hezčí. Opět neodoláváme a jdeme ochutnat hrozno, tentokráte bílé. Dáváme si takovou dávku hroznového cukru, že do Mikulova musíme vydržet úplně s přehledem. Akorát ruce máme notně ulepené a bohužel nebude možnost se po cestě umýt – no nevadí. Ještě dvě-tři zatáčky a jsme v listnatém lese, a tudíž také za větrem, takže za chvíli odkládáme větrovky do batohů. Netrvá ani moc dlouho a setkáváme se se zelenou značkou stoupající sem z Pavlova. Hned o pár desítek metrů výše přicházíme k velkému rozcestníku. Sto metrů doleva je odbočka ke zřícenině Děviček, napravo vede modrá, zelená a červená do dalších končin hřebene Pálavy. My jdeme nyní na hrad.
Dívčí hrad, neboli též Děvičky, se tyčí na vysokém skalnatém kopci přímo nad obcí Pavlov. Dochovaly se zde mohutné obvodové zdi a klenuté sklepy. Z jeho vyhlídek je krásný výhled do širé krajiny okolo. Dohlédnout lze až do Brna; dokonce i daleko za moravskou metropolí rozeznáváme ostrý kopec, který nemůže být nic jiného než Babí lom. Jako na dlani jsou okolní vesničky – zmíněný Pavlov, Dolní i Horní Věstonice, Strachotín, Šakvice atd. Přes opar lze na severozápadě zahlédnout i chladicí věže dukovanské elektrárny, takže vidíme až skoro domů! Kotel tvrdí, že kdyby byla o malinko lepší viditelnost, rozeznali bychom o kousek vlevo od Dukovan i "naši" Klučovskou horu s vysílačem. Ostatně dnes se krásných výhledů z hřebene Pálavy ještě nabažíme, takže si jdeme krátce prohlédnout areál zříceniny. Na zadním nádvoří spí dokonce dva kluci ve spacákách. Turistů se zde za tu půlhodinku vystřídalo poměrně dost. Většina jsou ale sváteční, kteří se sem vyštrachali z Pavlova a dojdou maximálně do Soutěsky. V 11:45 vyrážíme na další cestu.
U Sirotčího hrádku
Pod Sirotčím hrádkem.

Od rozcestníku volíme hlavní červenou trasu, která nás provede téměř přes všechny vrcholy Pálavy. Zatímco před pár minutami nás na Děvičkách ještě pod oblaky bičoval ostrý vítr, nyní jakoby skutečně někdo mávnul kouzelným proutkem – mraky zázračně zmizely a mezi stromy jako o závod pronikají ostré sluneční paprsky. Vítr sice fouká stále, ale se sluníčkem to už bude o hodně příjemnější. Krátce se zastavujeme na další vyhlídce a pak naše stezka začíná ostře stoupat lesem. Dostáváme se na hlavní hřeben Děvína, kde z dalšího skalnatého místa je opět krásný výhled, takže děláme další zastávku. Navíc je tu infotabule místní naučné stezky, takže se cestou dovíme i spoustu zajímavých věcí. Samotný vrchol Děvína (549 m.n.m.) s vysílačem je však již delší dobu nepřístupný, neboť značka jej traverzuje lesem po úbočí. On tedy vlastně přístupný je, ale s tím rizikem, že člověk narazí na ochranáře a bude nepříjemnost. Nevede na něj totiž turistická stezka a mimo značky se na Pálavě nesmí chodit. Kotel tam sice několikrát byl, ale dnes se spokojíme pouze s odbočkou na náhradní vyhlídku Pod Děvínem (518 m.n.m.), odkud se otevírají rozhledy směrem na Břeclav a Mikulov. Zkoušíme určit minaret, který by díky lešení měl být lépe vidět, ale bez dalekohledu si nejsme jisti. Vidíme alespoň velmi dobře naši následující trasu: Klentnice, Sirotčí hrádek, Stolovou horu a Turold. Na opačné straně nad stromy se vypíná mohutný stožár vysílače, kolem nějž fičí mohutná meluzína.
Od vyhlídky se cesta začíná svažovat. Následuje další vyhlídka na bílé skále s výhledem do Soutěsky a odtud už je to pořádný kamenitý krpál dolů. V Soutěsce jsme na 340 m.n.m., čili jsme na kilometru sestoupili o 178 metrů níže. A jelikož už je ten pravý čas na další svačinu, usedáme do zdejší turistické odpočivky. Po svačině vyrážíme dál po červené značce. Následuje krátký úsek lesem a vycházíme na málo frekventovanou silnici nedaleko obce Klentnice. Je to vinařská vesnice rozkládající se na úbočí Sirotčího hrádku a Stolové hory. Značka nás vede chvíli po hlavní ulici, ale poté odbočuje vpravo mezi domky a na okraj lesa. Překonáváme další stoupání a zakrátko stojíme na rovince pod zříceninou Sirotčího hrádku. Nad námi se tyčí dvojité bílé skalisko se starodávnou kamennou věží. Tento pohled je znám i z četných fotografií a kalendářů. Děláme společnou fotku a jdeme si zříceninu krátce prohlédnout. Je o poznání menší než Děvičky a kromě hlavní věže, několika zdí a hluboké nádrže na vodu se tu mnoho nezachovalo. Obdivujeme další krásné výhledy, tentokrát zpět na Děvín a také na přilehlou obec Pernou na protilehlé straně hřebene Pálavy. Ze Sirotčího hrádku sbíháme do přírodního sedla k místnímu fotbalovému hřišti a odtud zase musíme do ostrého kopce na Stolovou horu.
Stolová hora se vypíná do výšky 458 m.n.m. a má skutečně rozlehlý plochý vrchol, takže název je jednoznačně přesný. Nachází se tu pouze menší policejní vysílač a trigonometrický bod chráněný skružemi. Rozhled je také úchvatný. Nyní vidíme i daleko do Rakouska, kde se nacházejí kvanta větrníků. Daleko pěkněji tam působí pás lesa okolo kopců s vysílačem (Galgenberg?). Na jihovýchodě se zdvihají kopce Malých Karpat a na východě přecházejí v Bílé Karpaty. Na obzoru tam spíše jen tušíme siluetu Velké Javoriny. Naopak na západě zřetelně vidíme věže Dukovan i s pásem prvních hřbetů Vysočiny za nimi, takže máme vlastně jako na dlani půlku Moravy. Při sestupu po kamenité stezce ze Stolové hory usedáme na malou přírodní lavičku a otevíráme slavnostní vrcholové pivko. Je už opravdu na čase (čas 14:30). Zbytek cesty máme přímo "pod nohama": silničku okolo Kočičí skály a Turold s Mikulovem.
Po sestupu ze Stolové hory se napojujeme opět na silničku, což je zřejmě nejméně záživná část dnešního putování. Asi po kilometru značka naštěstí uhýbá vpravo a podél lesa začíná obkružovat vrch Turoldu. Objevují se první mikulovské zahrady, až přicházíme k lomu, který je jakousi vstupní branou do místní známé jeskyně. Zbrusu nová pokladna má otevřeno a časomíra hlásá, že poslední dnešní prohlídka začne v 16 hodin, což je za pár minut. Ale při porovnání času a zhodnocení, kolik nám ještě zbývá do odjezdu vlaku se raději rozhodujeme, že dnes návštěvu jeskyně oželíme a raději se někde v Mikulově posilníme. Bočními uličkami rodinných domků se dostáváme až do centra a posléze na historické náměstí, jemuž vévodí především hrobka Ditrichštejnů a morový sloup.
Na Stolové hoře
Na Stolové hoře.

Mikulovské náměstí je opravdu výstavní, navíc je dojem umocněn vrchem Svatého kopečku s kapličkami, a věží místního zámku, které se nám vypínají přímo nad hlavami. Je zde poměrně živo, neboť ve slunném odpoledni spousta návštěvníků Mikulova vysedává v zahrádkách restaurací. Kotla zaujímá vinař z Březí, který ve stánku nabízí svůj burčák a svoje produkty, kvalitní přívlastková vína. Burčák je výborný, takže Kotel si kupuje 1,5l lahev, a jak říká: "Aby ve vlaku nebyla žízeň." Krom toho ještě do Třebíče poputuje do archivu výběr z hroznů místní odrůdy Pálava. Kotel ještě chvíli povídá s vinařem, zatímco Čolek s Luckou míří do infocentra, kde se vzápětí setkáváme. Kupujeme pár pohledů, ale bohužel literaturu o pohraničním opevnění už zde nemají. Slečna nám radí, kde je lidovější hospůdka, než tyto drahé na náměstí – prý v ulici U Piaristů cestou k nádraží. Zbývá nám asi hodina do odjezdu vlaku, takže nemeškáme.
Bohužel avizovaná hospoda je obsazena soukromou akcí, takže "utíráme" a jdeme dál v naději, že cestou k nádraží na nějakou hospodu ještě narazíme. Máme štěstí v neštěstí na restauraci jakéhosi hotýlku naproti místní plovárně. Dle osazenstva je zde jistě nóbl klientela a naše maskáče a batohy sem moc nezapadají. Tomu také odpovídají nesmyslně přemrštěné ceny za jakési exotické minutky. Nakonec si dáváme jen pivo a krémovou česnečku, ale aspoň nás horká polívka trochu nakopla. Po půlhodince už je nejvyšší čas, takže platíme odcházíme na vlak. Nádraží je kousek. Asi deset minut čekáme a mezitím se nás nějaký potrefený děda furt dokola vyptává "kdy už to konečně pojede na Břeclav, že už to mělo jet 16:39". Asi má o hodinu špatně hodinky, protože je půl šesté a právě přijíždí vlak naopak od Břeclavi a spolu s námi bude směřovat na Znojmo.
Motorák má rekonstruované vagóny s polstrovanými sedačkami, ale dost nesmyslně blízko sebe. Jedna "čtyřka" má dokonce jakýsi barový stolek, který Kotel hbitě využívá ke konzumaci lahodného burčáku. Konstatujeme, že na této trati jedeme poprvé v životě, tak sledujeme ubíhající krajinu. Jednu chvíli se dokonce natěsno blížíme k hranici a dost dlouhý úsek jedeme okolo bývalé signálky, z níž dnes naštěstí zbyla pouze silnička. Dle mapy sledujeme, kde v krajině budou řopíky a pár jich skutečně vidíme. V Hrušovanech chvíli čekáme, neboť je tu důležitější křižovatka tratí. Do Znojma dojíždíme až za tmy. Co čert nechtěl, je dnes zde akorát vinobraní, takže motorák na Jihlavu je dost nacvaknutý a jen taktak nacházíme volná místa. Jeden rozveselený hoch neustále ucucává burčák, zatímco Kotel ten svůj těsně před Okříškami dopíjí. Opět přesedáme a do Třebíče dojíždíme dle předpokladu o půl deváté.

Výprava na Pálavu se nám mimořádně vydařila a dokonce do puntíku vyšla i předpověď. Též vlakové spoje perfektně navazovaly a časový plán tak umožnil projití celé trasy během dne úplně v pohodě bez časové tísně.

* * * * * * *


Zajímavosti a odkazy:

Dívčí hrad /Děvičky/ – nejstarší písemná zpráva pochází z roku 1222. Jméno Děvičky je odvozováno od staré pověsti podle níž byly do hradeb zazdívány panny, aby byl hrad nedobytný. Hrad sloužil k zajištění správy zeměpanského majetku a k ochraně zemské stezky vedoucí od Mikulova k Dolním Věstonicím, a dále směrem k Olomouci. V roce 1572 získali značně zchátralý hrad Ditrichštejnové. Zikmund jej jako poslední z pánů přebudoval a nechal opravit, o čemž svědčí cihlové zdivo. Zkázu hradu způsobili Švédové, kteří jej obsadili a spolu se sousedním Pavlovem v roce 1645 zapálili. V roce 1683 už na zpustlém hradě stávaly pouze hlídky, aby hlásily příchod Turků. Ještě v roce 1784 měl na hradě obydlí hlídač a zvonem na hradní věži upozorňoval obce pod hradem na požár nebo blížící se bouři. Po jeho smrti byl zvon prodán do Klentnice a hrad zůstal opuštěn docela. Zvon z Děviček tak v klentnickém kostele přežil obě světové války a dodnes je proto slyšet jeho vyzvánění.
Správa CHKO Pálava: http://www.palava.ochranaprirody.cz/.
Obec Pavlov: www.obec-pavlov.cz.
Mikulov: www.mikulov.cz.

Celkem ujito: 19,5 km.
Nejvyšší bod trasy: Pod Děvínem, vyhlídka (518 m.n.m.).
Nejnižší bod trasy: Strachotín (171 m.n.m.).
K orientaci poslouží mapa KČT č. 88 Pavlovské vrchy a Dolní Podyjí.

zapsal a fotil Kotel



Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.