Pondělí 7. května 2007
Trasa: vlakem Třebíč-Rapotice-Oslavany,
pěšky: Oslavany, nám.BUS (0 km, 222 m.n.m.) – Kocoury, rozc. (4 km, 300 m.n.m.) – Čučice (7,5 km) – Panorama, vyhl. (9,5 km) – Pod Levnovem, rozc. (11,5 km, 263 m.n.m.) – Malá skála, vyhl. (12,5 km, 401 m.n.m.) – Vodanský kopec (14 km, 397 m.n.m.) – Doubravka, rozc. (16,5 km) – Pod Novou Vsí, rozc. (18,5 km) - Oslavany, nám. (22 km).
Účastníci: Kotel, Jarmil, Milan.
Počasí: skorojasno, do 22°C.

Nastala jedinečná příležitost k výpravě na dosud nepoznaný úsek řeky Oslavy – od Ketkováku po Oslavany, čili v okolí Čučic. V běžné výletní termíny, tj. o víkendech, sem není dobré spojení; vlakem je třeba se dostat až do/z Oslavan, což obnáší téměř tři hodiny jízdy. Ve všední dny naproti tomu jezdí četné autobusové spoje IDS Jihomoravského kraje z Rapotic na Ivančice. Mezi víkendem a státním svátkem jsme si tedy vzali volno a mohli vyrazit. Bylo stanoveno, že z Oslavan uděláme asi 20-ti kilometrový okruh: po zelené značce na Čučice a pod Ketkovák a zpět po druhé straně řeky po žluté značce přes Malou skálu do Oslavan. Ještě k počasí: celý duben bylo abnormálně teplo a sucho, zato začátkem května se zatáhlo a přišly přeháňky. Toto pondělí se však jako mávnutím kouzelného proutku vyčasilo a na výpravu se udělal jediný krásný den.

Momentka z ranních Oslavan.

Sraz si dáváme těsně po šesté hodině na třebíčském vlakovém nádraží. Krátce po 6:20 přijíždí spěšný vlak na Brno a my se vezeme do Náměště, kde je nutno přestoupit na motorák. Spěšňák totiž v Rapoticích nestaví. Motorákem dojíždíme do Rapotic přesně na čas 7:21 a stačí počkat do půl osmé na linku busu IDS JmK. Mezitím si prohlížíme torzo kdysi populárního nádražního bufetu, kam jsme se za starých časů rádi uchylovali. Je to domeček cca 5x5 metrů, kam se vešel stěží výčep a dva stolky. Nyní je vše beznadějně zdevastované s vymlácenými okny, ale zaprášený výčep a dokonce i vitrína s nabídkou lahváčů a tvrdého se tam stále nachází.
V 7:30 přijíždí ze vsi autobus a my si kupujeme lístky do Oslavan. Úsek silnice v lese na hranice krajů je klasickou ukázkou tankodromu a ostudnou vizitkou jednoho jihlavského trpajzlíka, který by si někdy místo trapného sebevystavování se na všemožných zbytečných akcích jednou mohl celý tento úsek projíždět celý den na kolobrndě. Třeba by si ukousl jazyk a přestal kecat o ničem a konečně začít něco dělat – například zařídit rekonstrukci této silnice (i mnoha jiných). S hraniční cedulí konečně přichází rovný asfalt a místo zalátané děravé "polňačky" normální silnice. I první obec JM kraje – Ketkovice – je ukázkou relativního pořádku a viditelného dostatku financí: opravená náves, pěkné chodníky, čisto atd. Následují Čučice – to samé. Do kdysi hornických Oslavan přijíždíme přesně na čas v 7:55. Není bez zajímavosti, že zmíněný IDS je promakaný a prakticky každou hodinu se cestující dostane i ze vzdálenějších obcí k vlaku a obráceně. Takže zatímco náš zmíněný trpaslíček horečně "přemýšlí", zda tuto vymoženost zavést i v "našem" "kraji", zde to už několik let funguje k blahu občanů. Ještě pikantnější na věci je, že tuto linku jezdí jedna třebíčská dopravní firma. Ale zpět na zastávku do Oslavan...

Vystupujeme na náměstí, tj. hned za mostem přes Oslavku u kulturáku či radnice. Musíme se napojit na zelenou značku, takže přecházíme most a kolem domu s pamětní cedulí "Zde byla založena místní KSČ...", restaurace "Dělnický dům" a busty jednoho zdejšího dělnického předáka se malinko vracíme po hlavní ulici. Zaujímá nás parta cikánů válejících se na chodníku, ale jsou to vlastně kopáči, kteří takto svérázně čekají na příjezd bagru. Ještě asi 100 metrů po frekventované ulici a značka uhýbá vlevo mezi rodinné domky, které posléze končí a my už jdeme po ploché údolní nivě řeky Oslavy, která tiše proudí po levé straně. Klidný tok netrvá dlouho a přichází bouřící vysoký splav u vysoké skály. Je to zřejmě nedávno opravená regulace, protože řeku přehrazují vysoké trámy a působí dlouhé vzdutí hladiny. Na druhé straně splavu na skále merčíme žlutou značku (budeme se tudy vracet) a už se hrozíme, jakouže to krkolomnou kozí stezkou výletníky vede. Od splavu zelená značka pokračuje dále luční cestou podél klidné hladiny až do míst, kde se souběžná zalesněná stráň svírá až k hladině. Pokračujeme stále kolem vody blátivou rybářskou stezkou a doufáme, že nám ji nepřehradí nějaká skála. Značku jsme už dlouho neviděli a je nám tedy jasné, že uhnula kamsi do stráně a vede vrchem po nějaké lesní cestě. No nevadí. Přece jen překonáváme jednu skalku a docházíme konečně na plochý břeh s jakousi trampskou osadou. Oslavka dělá v těchto místech táhlý oblouk a obrací se o 90 stupňů vlevo, zatímco dle mapy se má zelená značka odpoutávat a vystoupat pryč z údolní nivy. Konečně ji nacházíme a můžeme se jí tedy zase držet.

Údolí Oslavky pod Čučicemi ze zelené značky.

Následuje dlouhé ostré stoupání lesním úvozem. Pěkně se zadýcháváme a protože už sluníčko svítí naplno, nahoře u velkého mysliveckého seníku si dáváme pauzičku na občerstvení a balíme větrovky do batohů. Už je to skutečně jen na trička, jak je dnes hezky slunečno! Od seníku je to kousek na rozcestí "Kocoury", kam docházíme v 8:55 a z turistických směrovek se dozvídáme, že jsme ušli již 4 km. Na cestě jsme tedy přesně hodinu. Od "Kocourů" trasa pokračuje po pohodlné lesní cestě po vrstevnici, vysoko nad údolím Oslavy, lemované jak smrky i listnáči, tak dokonce i mohutnými jedlemi. Vozová cesta dokazuje fortel našich předků, kteří u ní zbudovali pevné opěrné zídky z kamení. Dosud jsme hluboko dole Oslavku jen tušili, ale znenadání přicházíme na vyhlídkové místo, až se nám tají dech: hluboko dole vidíme tenký proužek řeky mezi loučkami a starými chatami, na obzoru čučické domky a horizont uzavírají kopce okolo Panorámy a Malé skály. První hezké místo na nespočet záběrů pro naše foťáky. Dále vede cesta ještě chvíli po vrstevnici, pak ale začíná klesat do postranního údolí a ostrou zatáčkou se dostává až na dno údolí Oslavky k místním chatám.
Při pohledu do mapy je nám ale jasné, že v údolí nesetrváme dlouho, neboť značka nás má vyvést pryč z údolí, do obce Čučice. Odbočujeme tedy na přístupovou asfaltku a nad strží Čučického potoka stoupáme lesem nahoru. Po pár minutách se stromy rozestupují a objevují se první čučické domky. Ulička udělá dvě zákruty a přímo nad námi se tyčí místní kostelík sv. Jakuba staršího, zářící novou fasádou s krásně upraveným okolím. Využíváme tedy přírodní lavičky před kostelem a usedáme ke svačině, neboť je už 9:45 hodin. Krátce po desáté pokračujeme dále do středu Čučic a procházíme kolem krásné budovy obecního úřadu a hospody a okolo pomníku padlým v obou válkách. Míjíme zastávku autobusu, kde jsme se ráno otáčeli, a následuje dlouhá rovná ulice lemovaná řadovou zástavbou. Velmi nás překvapuje celková upravenost, nové komunikace a čistota této obce. Je to opravdu pěkná vizitka v srovnání s některými jinými obcemi.
Čučice se s námi loučí dřevěnou cedulí s nápisem "Na shledanou" a my vytrvale stoupáme po polňačce podél lesa, přičemž míjíme místní hřiště (vlevo). Dále je cesta lemována starými třešněmi, které prý Čučice proslavily. Po pravé ruce máme návrší "U příčky" (415 m.n.m.) s příhradovým stožárem. Cesta však směřuje k pěkně opravené kapličce na okraji lesa, kde se tři chasníci pokoušejí ze starého kaštanu strhnout ulámané větve, aby nepadaly pocestným na hlavu. Zelená se dále ubírá po hraně začínajícího údolí Oslavky, zatímco jedna z cest míří úbočím šikmo dolů. Dostali jsme se totiž na okraj obřího zákrutu řeky, přírodního amfiteátru, kdy Oslavka obkružuje tzv. Čertův jazyk. Tato kruhová zalesněná stráň prý nese název "Plánice". My stále kráčíme po její hraně zarůstající stezkou až po půlkilometru přicházíme na kýženou vyhlídku Panoráma, zvanou přesněji Zavřelovo panoráma (čas 10:45). Setkáváme se tu s červenou značkou od Ketkovic, po které obvykle přicházíme, když chodíme výpravu na "Ketkovák" a na "Chvojárnu". Využíváme přírodních laviček k odpočinku. Škoda jen, že rozhled do mohutného oblouku Oslavky okolo Čertova jazyka už je takřka nemožný kvůli přerůstajícím stromům a keřům (pamatuji, že kdysi před 20 lety byl tento pohled otevřený).
Z Panorámy sestupujeme po zeleno-červené značce, míjíme významovou odbočku na zříceninu Ketkováku (Levnov) a pokračujeme až k budovám Ketkovického (též Vydrova) mlýna. Vlevo se tyčí extrémně vysoké skalisko Malé skály, a proto se nám až tají dech při představě, že až nahoru musíme zdolat výškový rozdíl (cca 140 metrů)! Dále pokračujeme kolem zaneseného náhonu až ke starodávnému mostu přes Oslavku. Ale co to? Hliněná vozovka – tak jakou ji od nepaměti známe – je stržena a z mostovky ční pouze rezavé pokroucené plechy. Probíhá zřejmě rekonstrukce a jediný řemeslník nás i přes varovnou cedulku pouští přes most. Na druhé polovině mostu už chystá armatury pro betonáž nové vozovky. Je to jedině dobře, že je most rekonstruován a nebude nahrazen nějakou současnou typizovanou konstrukcí, neboť se jedná o historický kousek a oblouky jsou ještě nýtovány. Dále naše trasa pokračuje po druhém (pravém) břehu Oslavky starou mlynářskou cestou, která je v ostré zatáčce doslova vytesána do skály. V dalším úseku okolo starých chat se nabízejí jedinečné pohledy na skalisko Ketkováku, především z úzké dřevěné lávky, po níž si lze zkrátit cestu například k ústí Chvojnice. Tudy však ale dnes nepůjdeme.

Letecké pohledy z Malé skály do kaňonu řeky Oslavky jsou nezapomenutelné. Uprostřed starý most, v pozadí Kraví hora, vpravo Ketkovák, vpravo dole Ketkovický (Vydrův) mlýn.

U jedné z chat je turistická orientace rozcestí "Pod Levnovem" (263 m.n.m.), odkud změníme barvu značení. Musíme se držet pro změnu žluté značky. Směrovník nám napovídá, že po 150 metrech máme uhnout z cesty vlevo do svahu, abychom našli tu správnou stezku na Malou skálu. Dále se dozvídáme, že jsme z Oslavan po zelené už ušli 11,5 km a po žluté nás ještě čeká 10,5 km. Jsme již tedy za půlkou. Hledáme tedy odbočku do strmého svahu a skutečně nás po chvíli šipka směřuje vzhůru. Následuje ostrá kozí stezka, která nás vyvádí vysoko nad tzv. opuštěný meandr Oslavky. Listí už bují na stromech, takže se nám otevírají jen omezené výhledy na homoli protější Kraví hory. Pak následuje poměrně klidný úsek lesem, kde se dostáváme jakoby nad opravovaný most a naproti Ketkováku a přichází další prudký stoupák starou vozovou cestou. Malé skály, jedinečného výhledového bodu na celé Oslavce (401 m.n.m.), dosahujeme přesně v poledne.
Na skaliskách nad bezednou propastí děláme zastávku na fotografování této přírodní nádhery. Hluboko pod námi jsou stavení Ketkovického mlýna a starý most, naproti zbytky hradeb Ketkováku. Dokonce tam vidíme i dva výletníky. Za ním se do dáli táhnou lesy v divokém údolí Chvojnice a ještě více vlevo poznáváme blízkou Kraví horu, skrývající též starou zříceninu. Na obzoru je potom vidět zcela zřetelně Zelený kopec s rozhlednou Babylón a pod nimi se krčící domečky obce Kladeruby. Na opačnou stranu začíná obří oblouk Oslavky kolem Čertova jazyka s lučinatou nivou a jedinou chatou. Kdesi nad ní je Panoráma. Rozhled je zde zkrátka jedinečný, neopakovatelný a impozantní! Focení nám trvá bezmála půl hodinky. Dost tady ale fučí, takže plánovanou pauzu na velkou svačinu uděláme o něco dále.
Po chvíli se žlutá značka stáčí pryč od hrany hlubokého kaňonu Oslavky a míří mezi lesík tvořený nízkými borovicemi. Dost nám to v těchto místech připomíná hadcovou step u Mohelna. Na jednom slunném místě v závětří se mezi stromy utábořujeme k polední svačině. Oheň dnes dělat nebudeme z důvodu velkého sucha. Zouváme boty, sušíme na slunci propocená trika, věnujeme se hlavnímu jídlu a posíláme SMSky kamarádům, kteří se dnes nemohli výpravu zúčastnit.

Společné foto na Malé skále.

Po pauze pokračujeme dále. Značka se točí na okraji lesa a pastviny a pak se opět noří vlevo do lesa na hranu údolí. Na jedné z vyhlídek zjišťujeme, že jsme již překonali šíji Čertova jazyka a do kaňonu Oslavky a obřího amfiteátru Plánice se díváme z druhé strany. Tady to už opravdu neznáme, jsme zde poprvé. Dále stezka stoupá na nevýrazný Vodanský kopec (397 m.n.m.) s vysílačem mobilního operátora a vede opět na okraji pole. Odtud pro změnu vidíme do náhorní planiny mezi Oslavkou a Jihlavkou (domky Senorad, návrší Kozének, věže elektrárny v Dukovanech). V půli pole se značka zase stáčí do smíšeného lesa a následují další jedinečné vyhlídky do hloubi kaňonu. Naproti už rozeznáváme čučické domky. Není bez zajímavosti, že právě v těchto místech je rezerva pro další přehradu (k jejíž stavbě snad nikdy nedojde!). Vyhlídky se střídají s dalším lesním úsekem a v jednom zamokřeném místě je dokonalé kančí kaliště – blátivá louže a stromy s odřenou kůrou. Poslední vyhlídka je obohacena o pěknou lavičku, na které krátce odpočíváme a doplňujeme tekutiny. Čučice máme přímo naproti a dole už začínají čučické chaty (čas 13:30).
Úsek po okraji kouzelného údolí v těchto místech končí a stezka se stáčí vpravo do lesů a posléze se napojuje na lesáckou asfaltku. Na turistické orientaci "Doubravka" se dozvídáme, že do Oslavan to máme už jen 5,5 km, čili více jak hodinku cesty. Silnička vytrvale klesá k novoveské hájence a odbočuje vlevo, zase do údolí. V příkrém zalesněném svahu je pramen U berana, kde je prý výtečná voda. Krátce se tedy osvěžujeme. Slyšíme jakýsi ťukot a později se dozvídáme, že je to trkač, který vodu tlačí nahoru k hájence.
Sestupujeme až k řece, která v dalším úseku ale už plyne klidně rovinatými nivami, a svahy údolí se tedy značně rozestoupily. Táhlý oblouk řeky překonáváme zkratkou přes skalní stezku a dostáváme se do posledního úseku našeho dnešního putování. Na druhém břehu rozeznáváme místa, kudy jsme se prodírali ráno, když jsme ztratili zelenou značku. Míjíme zabordelené tábořiště se špinavým ohništěm, odpadky a rozbitými lahvemi (blízkost města se nezapře) a dostáváme se k prudkému hučícímu splavu, u nějž jsme se ráno podivovali, kam že nás to žlutá značka vlastně zavede. Překonáváme pouze skalisko nad splavem a dál už pokračuje pohodlná cesta až k Oslavanům. Míjíme přírodní sportoviště, kde parta kluků hraje fotbálek, osamělé rybáře na břehu, a už jsme na náměstí, kam jsme ráno přijeli. Jsou přesně tři hodiny odpoledne. Před pár minutami se po mostě mihl autobus na Rapotice, ale nevadí – za hodinu pojede další a aspoň bude čas na slavnostní závěrečné pivko.

Momentka z odpoledních Oslavan.

Najít však hospodu v centru Oslavan je trochu horor. Namísto toho můžeme obdivovat kamenné pamětní desky a památníky dělnického hnutí, ale knajpu nevidět. Nálevna pod kostelem otevírá až v šest, bufet o kousek dál je dnes zavřený, takže nakonec se musíme vracet přes most ke zmíněnému Dělnickému domu. Je to klasická soc-stavba s dobovým lokálem, jejíž název plně odpovídá vizáži exteriéru i interiéru, takže se rádi přenášíme o 20 let zpátky. Jen ty ceny a Starobrno jsou dnešní. U stolů posedávají buď mladí štamgasti, anebo staří zasloužilí havíři, všichni radostně propíjející svůj důchod, případně podporu, anebo mince cpou do výherního automatu. Venku hrčí sbíječky a cikáni makají jak barevní. To je zkrátka pozdně odpolední kolorit Oslavan. Všichni jsou ale spokojení včetně nás. Výprava a trasa byla opět vynikající s mnoha zajímavostmi a jsme tedy rádi, že jsme si prošli dosud neprobádaný kout řeky Oslavky. Pivo v "Dělňáku" také nemají špatné, ale bohužel je čas pouze na jedno a pak se odebíráme zpět na město k zastávce.
Autobus přijíždí na čas 15:56. Nastupujeme a odjíždíme přes Čučice a Ketkovice na rapotické nádraží. Geniální jihomoravský systém funguje na minutu, takže chvíli čekáme na vlak a pak už uháníme k Třebíči, kde jsme o čtvrt na šest.

Zajímavosti a odkazy:

Webové stránky obce Čučice: www.cucice.cz.
Webové stránky města Oslavany: www.mesto-oslavany.cz.
Přírodní park Oslava: rozloha 21,8 km2, vyhlášen roku 1997. Území je charakteristické hluboce zaříznutým údolím řeky Oslavy se skalními útvary, kamenitými svahy se suťovými poli a s výraznými projevy říčního fenoménu. Na svazích údolí se vyskytují typická rostlinná společenstva skal a skalních sutí, rozvolnění skalní porosty na skalcáh, zbytky skalních stepí s výskytem xerotermofytů a lesní porosty s přirozenou druhovou skladbou. Na tato stanoviště jsou vázány živočišné druhy včetně druhů chráněných z důvodu jejich vzácnosti a ohroženosti. Z fytogeografického hlediska je pro oblast charakteristické prolínání xerotermních a dealpinských prvků s výskytem zvláště chráněných druhů rostlin. (zdroj: popis mapy KČT č.83)

Ještě k dopravnímu spojení: i když v úvodu konstatuji, že o víkendech je to s dopravou busem z Rapotic do Oslavan špatné, přece jen jede od ranního vlaku spoj (8:30). A odpoledne zpátky (16:54). Takže výprava se dá v pohodě absolvovat i o víkendu.

zapsal a fotil Kotel