Sobota 31. března 2007
Trasa: autem Třebíč-Velmez-Žďár-Sázava,
pěšky: Sázava, OÚ (0 km, 510 m.n.m.) – Kopaniny, sam. (2 km) – Rosička, rozhledna (3 km, 645 m.n.m.) – Rosička, osada (3,5 km) – Matějov (4,5 km) – Matějovský rybník, vyhl. (7 km, 563 m.n.m.) – rybník Babín, rozc. (8 km, 570 m.n.m.) – U křížku, rozc. (9,5 km, 588 m.n.m.) – Hamry nad Sázavou (11 km) - Mamlas (13 km, 618 m.n.m.) - Vápenice, rozc. (14,5 km, 599 m.n.m.) - Peperek, vrchol (18 km, 675 m.n.m.) - Konec světa (18,5 km) - Rozštípená skála, Mamut (20 km, 530 m.n.m.) - Sázava, hostinec/OÚ (23 km) .
Účastníci: Kotel, Jarmil, Cágr, David.
Počasí: zpočátku oblačno, poté skorojasno, 4-12°C.

Letošní Velká Jarní Výprava se nebývale vydařila! Sice mohlo být o krapet lepší počasí, ale i tak jsme byli nadmíru spokojeni. Zvolili jsme velmi netradiční lokalitu a trasu, dosti vzdálenou od našeho města a tudíž bohužel dostupnou jen autem – blízké okolí Žďáru nad Sázavou. Na více jak dvacetikilometrovém putování se nachází spousta zajímavostí: vysoká rozhledna, obrovský rybník uprostřed lesů, skalnatý vrchol a především originální obří skulptury, které nikde jinde nenajdete – Mamlas a Mamut. A krom toho jsme se jen tak mimochodem procházeli po střeše Evropy a ještě se dostali až na samý Konec světa! I přesto jsme nakonec našli cestu do cílové hospody. Celodenní cesta nám sice dala pěkně zabrat, ale letošní příchod jara jsme snad lépe nemohli oslavit hezčí výpravou.

Rozhledna Rosička nedaleko obce Sázava.

Odjezd z Třebíče byl stanoven na sedmou hodinu ranní. Tentokrát bral auto Cágr, prý "aby si i Kotel někdy mohl dát cílové pivko". Po rychlé cestě do Velmezu přichází horší úsek směrem na Žďár. Slepě dle ukazatelů si vybíráme snad tu nejhorší silnici na Velkomeziříčsku: cedule na Žďár nás směruje na Mostiště a Bory – tato "silnice" je opravdu směšná vizitka ještě směšnějšího kraje... Je rozhodně lepší jet na Křižanov, kde už je silnice kupodivu opravena. Do Žďáru přijíždíme před osmou hodinou a ještě zbývá odbočit za náměstím vlevo na silnici č.18 vedoucí na Havlíčkův Brod. Projíždíme dále Hamry nad Sázavou a v další obci Sázava hned za železničním viaduktem odbočujeme vlevo do centra vesnice. Projíždíme kolem hospody a auto parkujeme o kousek dál, na parkovišti před obecním úřadem. Je zde i podrobná informační tabule o celém okolí. Přesně v osm hodin nahazujeme na záda batohy a můžeme vyrazit na celodenní putování.
Ještě necelý kilometr musíme projít Sázavou. Hned za radnicí v socialistickém stylu se nachází pro změnu daleko pohlednější budova školy a ještě o kousíček dál evangelický kostel s historickou farou. Není totiž bez zajímavosti, že právě v tomto kdysi odlehlém kraji nacházeli po Bílé hoře (kdy české země obsadila cizácká šlechta, která se mimochodem dnes halasně domáhá vracení "svého" majetku) útočiště čeští evangelíci. Dále nás po pravé straně zaujímá velký Válcový mlýn a pila. Jak ostatně uvádí historie Sázavy, v obci byly odpradávna hamry, mlýny a pily. V závěru obce přecházíme dnes již zřejmě nefunkční přejezd staré železniční tratě. Koleje tu sice jsou, ale dle mapy končí právě v Sázavě. Zdejší trať pozbyla významu po válce, kdy byla dostavěna hlavní dvojkolejná dráha z Havlíčkova Brodu přes Žďár do Brna, a tato stará byla zrušena. Dnes je snad ještě někdy používána k muzejním jízdám. Ostatně, o historické železnici bude ještě řeč v závěru...
Šlapeme dále po nikterak frekventované silničce na osadu Kopaniny. To už se nám na obzoru rýsuje zalesněný kopec se štíhlou rozhlednou. Odbočujeme ze silničky vlevo do Kopanin (je to asi pět usedlostí) a začínáme stoupat vytrvale do kopce, přičemž máme kopec s rozhlednou už přímo před sebou. Podotýkám, že zatím jdeme po neznačených trasách, avšak orientace je za pomoci mapy velmi snadná. Podcházíme dráty vysokého napětí a nevydáváme se cestou podél lesa, ale pěšinou kroutící se přímo do hustého smrkového porostu na úpatí kopce. Po chvíli je to pěkný krpál, ale odměnou je nám blízký vrchol kopce s areálem vysílače. Bude rozhledna přístupná nebo ne?
Kopec se jmenuje velice romanticky – Rosička, a dosahuje slušných 644,8 metrů nad mořem. Už prý za první republiky tu stával letecký maják. V současnosti mu již několik let vévodí velice vkusně navržená věž telekomunikačního operátora (T-Mobil+Vodafone). A protože představitelé místní samosprávy nebyli laxní a mysleli, vymohli si na investorovi uzpůsobení věže coby rozhledny pro turisty. Ač v oploceném areálku, branka je celoročně otevřena a rozhledna po vnějším točitém schodišti celoročně přístupná (samozřejmě na vlastní nebezpečí). Kóty s věží dosahujeme v 8:50 a nejdříve jdeme zdolat vyhlídkou plošinu ve výšce 24 metrů nad terénem. Nahoře to fučí ostošest, ale výhled do kraje je velmi pěkný. Škoda jen, že obzory jsou zahaleny v oparu. Severu vévodí zalesněný hřeben Peperku (kam také dnes dojdeme) a na východě spíše jen tušíme Žďár nad Sázavou. Zato Matějovský rybník a obec Matějov a Rosička jsou jako na dlani. Na plošině nejsme moc dlouho, profukuje to tu opravdu pořádně. Raději scházíme po schodišti dolů pod rozhlednu k turistické odpočivce, kde usedáme k menší svačině. Zde jsme chráněni lesem. Po necelé půlhodince se odebíráme na další cestu.

Jedno z pramenišť řeky Oslavy u Matějovského rybníka.

Pokračujeme lesní cestou k jihu, ke stejnojmenné osadě Rosička. Nejvíce používaný přístup k rozhledně je právě odtud. Pro lenochy je u silničky zbudováno improvizované parkoviště. Osada je také malá, může se pochlubit hezkou kapličkou na svažité návsi. Po silnici směřujeme ke kilometr vzdálenému Matějovu. Právě v těchto místech, u odbočky na Českou Mez, dnes poprvé překračujeme evropské rozvodí Labe-Dunaj, tj. Střechu Evropy! Hlouběji se s touto otázkou setkáme až o kousek dále, kde to bude rozhodně romantičtější. Matějov procházíme pouze okrajově - scházíme ulicí novostaveb rodinných domků a dole se dnes poprvé napojujeme na modré turistické značení. Po polňačce lemované břízami a jeřáby scházíme k lesu a na první lesní křižovatce narážíme na jiné značení – naučnou stezku (zelená úhlopříčka v bílém poli). Stezka doslova obkružuje obrovský Matějovský rybník a poukazuje na různé přírodní zajímavosti, především unikátní hnízdiště vodních ptáků, nebo rozmanité lesní porosty. Jelikož modrá značka dost zachází k obci Budeč a naučná stezka naopak cestu zkracuje a ještě vede velice zajímavými místy, volíme samozřejmě zelené značení. Jen musíme dát trochu pozor, abychom značku neztratili, protože po stezce jdeme víceméně v protisměru.
Trasa vede nejprve rozsáhlými lučinami mezi lesy a vodní hladinou, která je spíše skryta za vysokým suchým rákosím. Právě v této lokalitě se nachází prameniště "naší" řeky Oslavy! – jak uvádí Kotel a dokonce posléze jedno takové místo ukazuje. Je to kamenné vyústění na rozhraní louky a rákosí, odkud vytéká voda do rozlehlého rybníka. Ani pan Munzar ve známém seriálu "Zpět k pramenům" nemohl označit pramen Oslavy přesně, neboť se údajně stéká z více struh, které směřují do Matějovského rybníka. Zato prý bývalý premiér Miloš Zeman, bydlící nyní v nedalekém Novém Veselí coby spokojený důchodce, si prý dal loni tu práci a za pomoci několika sousedů pramen Oslavky vyhledal a označil. "Však se můžeme navečer stavit do Veselí do hospody a Zemana se na to zeptat – jestli tam bude," děláme si srandu, a přesto se u kamenného výtoku symbolicky fotíme. Celou Oslavku tímto máme tedy podchycenou – zatímco loni 2. 11. Kotel s Cágrem stanuli u jejího zániku (soutoku s Jihlavkou v Ivančicích), nyní stojíme u jejího zrodu. A všichni samozřejmě známe její nejkrásnější část v okolí Náměště. Takže zde stojíme těsně pod hřebenem Střechy Evropy a naše Oslavka směřuje do Černého moře; zatímco o kilometr severněji, od České Meze už pramínky stékají na opačnou stranu, do Sázavy a dále do Severního moře. S tou Střechou je to skoro stejný pocit, jako když stojíte na Lomničáku...
Dále stezka pokračuje lesem, těsně podél břehu rybníka. Přecházíme po povalovém chodníku téměř šumavskou slať – jakési rašeliniště, další z pramenišť Oslavky. O kousek dál je na slunném břehu dřevěná vyhlídková věž sloužící k pozorování vodního ptactva. Dnes jsme zde však ve špatném období – ptáci ještě nehnízdí a nehoufují se. Po půlkilometru se stezka od Matějovského rybníka odklání a podél bývalého rašeliniště směřuje k severu, k dalšímu rybníku nesoucí jméno Babín. Ten už je o poznání menší, ale též velmi hezký, ze tří stran obklopen lesy. U chaty ochránců přírody je rozcestník, kde se opět napojujeme na modrou značku, která nás nyní povede kolem Babína do hlubokých lesů přímo na hranici úmoří. Jelikož už je ale pravé poledne, na okraji prosluněné lesní cesty táboříme k obědu. Stavíme improvizované ohniště a opékáme špekáčky. Po odpočinku ohniště vzorově zahlazujeme a jdeme dál až k turistickému rozcestníku U křížku, kde opět překračujeme hlavní evropské rozvodí, zpět do úmoří Severního moře. Začíná zde žlutá spojka na Najdek a Šlakhamry, ale to bychom si cestu setsakra zkrátili! Opouštíme i modrou (vede do Žďáru) a ubíráme se stále rovně po neznačené lesní cestě do Hamrů nad Sázavou.

U sochy Mamlasa nad Žďárem.

Konec světa za osadou Šlakhamry u zemské hranice Morava/Čechy.

Mezi poli se otevírá pěkný výhled na Hamry a dokonce i na známý kostel na Zelené hoře nad Žďárem. Potom musíme překonat několik set nezáživných metrů po silnici do středu obce k autobusové zastávce, kde odbočujeme šikmo mezi domky a po pár krocích vycházíme za humny směrem ke staré silnici a k hlavní železniční trati. Tady chvíli obdivujeme v ohradě poníky a malého kozlíka. Jsou zřejmě zvyklí na pocestné, protože bez obav loudí něco k snědku. Poté přecházíme silnici a od křížku se skýtá pěkný výhled na Hamry z úplně jiného úhlu. Dále podcházíme trať a po okraji remízků začínáme vytrvale stoupat do kopce. Nahoře u lesíka nás vítá dobráckým pohledem Mamlas – originální dvoumetrová hlava z betonu, dílo místního umělce Michala Olšiaka. Shlíží takhle už na Žďár několik let a shodujeme se, že je to dobrý nápad – zpestřit příměstské vycházky zajímavou sochou. Navíc je odtud Žďár jako na dlani a dokonce i památka UNESCO – kostel na Zelené hoře – je díky vykácení okolního porostu krásně vidět. Jeden ochotný pán nás u Mamlasa fotí, takže máme i společnou fotku. Ještě chvíli se kocháme krásným pohledem, ale jelikož už čas pokročil (je 13:30) musíme na další cestu.
Od Mamlasa nás vede modrá značka místního okruhu. Scházíme k rybníku Mikšovec a odtud naopak stoupáme lesem až narážíme na lesáckou asfaltku. Zde se značka láme vpravo a přivádí nás k turistickému rozcestníku u lesního jezírka Vápenice (599,9 m.n.m.). Po kratším odpočinku měníme značku a po žluté jdeme západním směrem, stále po pohodlné silničce hlubokými lesy. Scházíme k lesnímu rybníku Rýznarka (zde se Kotlovi dovolává Pedál a přeje pěknou výpravu – zase mu to časově nevyšlo!) a odtud už cesta vytrvale stoupá do táhlého kopce. Nastupujeme totiž stoupák na výrazný vrchol Peperek a je znát, že toho v nohách už máme skutečně dost. Proto dáváme další pauzu a doplňujeme tekutiny, kterých ale valem ubývá. Přecházíme lesní křižovatku s hydrometeorologickou stanicí a po chvíli nás značka vede ostře vlevo. V těchto místech už jdeme víceméně po hřebeni a vrch Peperek (674,9 m.n.m.) máme na dosah (15:10). Poznáváme jej podle výrazného shluku mohutných skalisek, kam odbočuje významová odbočka. Kromě žulového trigonometru se na vrcholu naštěstí (ještě) nenachází žádný obludný stožár (a doufejme, že ani v budoucnu nebude). Vyhlídka je zde pouze přírodní a velmi omezená, a to ještě díky tomu, že na stromech a keřích není dosud listí. Kromě bizarních skalisek je ještě vrchol zajímavý dochovaným původním bukovým porostem. Sestupujeme dost ostrým padákem k jihu (ještěže jsme to nešli obráceně!), a na dalším turistickém rozcestí se napojujeme na červenou značku a odbočujeme vlevo na další lesní silničku.
Sotva vyjdeme z lesa, ocitáme se doslova na Konci světa! Že je tomu skutečně tak nás ujišťuje nápis na dřevěné ceduli a strážní budka z celníkem. Skoro bysme mu i ukázali doklady, ale je to jen umná figurína připomínající spíše Krakonoše. Tento "strážní punkt" má rozhodně své opodstatnění, protože jsme právě překročili zemskou hranici Čech a Moravy (o kousek výše u cesty jsme si všimli žulového mezníku). Chvíli tedy odpočíváme (pěkný výhled do krajiny ke Žďáru), fotíme se a vyrážíme kolem nedaleké usedlosti Šlakhamerský dvůr dál po červeno-žluté značce.

Socha Mamuta u řeky Sázavy pod Rozštípenou skálou.

Za humny obcházíme Šlakhamry a klesáme k vysokému mostku nad železniční tratí, vedoucí zde v hlubokém zářezu. Tato trať je jistě jedinečné dílo, vždyť například u Tišnova vede tunely a přes unikátní obloukové mosty. Hned za mostem nás značení vede přes pole do lesa a stezka opět strmě klesá. Vzápětí stojíme nad další zajímavostí – Rozštípenou skálou. Jméno má opravdu výstižné, protože dále cestička vede přímo mezi skalní rozštěp. My ale chvíli obdivujeme umění mladé horolezkyně, která za pomoci svého kamaráda právě úspěšně zdolává jednu ze cvičných horolezeckých tras po kolmé stěně. Zbývá pak jen krkolomně seběhnout na dno údolí k zurčící Sázavě, přejít řeku po starodávném kamenném mostku a stojíme na louce, jíž vévodí další přírodní socha Michala Olšiaka – Mamut. Toto je také velmi impozantní dílo, rozhodně je ještě vyšší než Mamlas a podoba s "živou" předlohou je prostě dokonalá. I zde se dá na hlavu vyšplhat, takže zase další dokumentační foto. A určitě pěkné zpestření na závěr náročné trasy.
Nastává závěrečná fáze dnešního dlouhého, ale zajímavého putování. Nejprve ještě po žluté stoupáme k rozcestníku a dostáváme se na širokou a rovnou "cestu" vedoucí po úpatí zalesněného kopce. Zatímco značka vede dál na kopec Štěnici, my se vydáváme po této zajímavé cestě vpravo. Nejedná se o nic jiného, než o starou železniční trať! Pozbyla svého významu po dokončení nové hlavní tratě, později zrušena a koleje vytrhány. Nyní je její těleso využíváno jako pohodlná cesta a my si jen představujeme, jak se zde ještě po válce proháněly parní mašiny... O něco dále můžeme dokonce obdivovat starý nýtovaný most přes hluboký skalnatý zářez. Po dalším kilometru z tratě scházíme (pokračuje ještě dále po vysokém kamenném náspu) a scházíme mezi první domky obce Sázava. Pak již stačí jen přejít hlavní silnici pod vysokým viaduktem a dojít ke Starému hostinci, našemu vytouženému občerstvení a cíli cesty (17:00). Je to typická začouzená hospoda a čepují zde Rebela. Dáváme tedy poctivý a zasloužený škopek, ale hostinský se bohužel omlouvá, že nevaří, neboť přestavují kuchyň. Hodnotíme celou trasu – ač dlouhá, byla opravdu poutavá s mnoha netradičními zajímavostmi: rozhledna, rybník, skála, Mamlas, Mamut... No kde jinde je takových věci pohromadě?
Po necelé hodince se zvedáme k odchodu a ještě je třeba dojít k autu. Večeři si hodláme dát někde cestou, tak nejprve zkusíme Nové Veselí (že by nám třeba i Zeman řekl, jak je to přesně s tím pramenem Oslavky?). Avšak ve Veselí má hospoda na náměstí jaksi zazděný vchod a další podnik za kostelem, ačkoli tabule u silnice láká na "teplá jídla po celý den", skromná poznámka na dveřích "nevaříme" nás od Veselí dokonale odrazuje. Jedeme tedy do Velmezu, ale Pivovarská hospoda u mostu má údajně všechno rezervováno (to říkají pacholci vždycky, když vidí ve dveřích turisty v polním úboru). Jelikož už je pozdě, pauzu na večeři tedy pro dnešek vypouštíme a směřujeme definitivně k Třebíči.

Bez závěrečného pivka by nebyla výprava výpravou - naší návštěvou byl poctěn Starý hostinec v Sázavě.

Zajímavosti a odkazy:
Například webové stránky obce Sázava, kde mají spoustu informací o historii obce i o rozhledně na Rosičce: www.obecsazava.cz.
Orientační mapa naší trasy: MAPA

zapsal a fotil Kotel