| Devět skal ve Žďárských vrších výroční výstup k zakončení roku 2006 |
||||
|
Sobota 30. prosince 2006 Rok se s rokem sešel, nadešly vánoční svátky, a my jsme se rozhodli, že ve dnech volna symbolicky završíme výročním výstupem na výpravy a poznávání velmi úspěšný rok 2006. Letošní volba padla na zdolání nejvyššího vrcholu Žďárských vrchů – Devět skal, který se nachází v hlubokých lesích severně od Nového Města na Moravě a dosahuje nadmořské výšky 836,3 metrů. Z nedalekého Kadova se dá podniknout pěkná výprava po okolních vrších a lesích korunovaná právě výstupem na tento hezký vrchol. Jako den výpravy byl stanoven 30. prosinec 2006.
Do oblasti Nového Města je třeba dopravit se autem, protože si nelze představit, jak se tam z Třebíče dostat veřejnou dopravou v rozumném čase – zcela jistě nijak. Kotel proto bere osvědčeného ZX-a a postupně po Třebíči stahuje účastníky: nejprve přistupují Cágr s Davidem, pak berme Čolka a na druhé straně města Jarmila. Ještě dofouknout gumy u pumpy na Velkomeziříčské ulici a kolem půl osmé můžeme vyrazit na ještě potemnělé silnice. Směřujeme na Velké Meziříčí, pak na Křižanov a odtud ještě na dvacet kilometrů vzdálené Nové Město na Moravě. Oproti včerejšku, kdy bylo krásně slunečno a byli jsme tím pádem natěšení na hezké počasí, je dneska děsná mlha a syrovo. Takže smůla! Ale malinko věříme, že v nejvyšších polohách bychom se mohli dostat nad mraky. V Třebíči jsou jen zbytky sněhu, který kupodivu napadl o dva dny dříve a zase vytrvale taje; avšak v Novém Městě je ho už o poznání více. Takže celkem úspěch na tu letošní bídnou teplou zimu.
Zelená nás vede dál do mělkého sedla mezi Teplou a Dráteničky, za sedlem je kdesi v mlze osada Blatiny. Tam však nepůjdeme. V sedle lámeme trasu pro změnu doleva a stoupáme k lesu obklopující mohutné skály Dráteničky (775 m.n.m.). Je to zajímavá přírodní památka a vyhledávaný horolezecký terén. Pod skalami se zastavujeme na krátkou svačinu (čas 9:50) a Jarmil vzpomíná, jak tu někdy před 30 roky spal pod širákem na "trampských vánocích". Chvílemi se zdá, že se mraky trhají, ale jsme stále příliš nízko. Po půlhodince odpočinku sestupujeme po kamenité stezce nízkou smrčinou na rozcestí, odkud nás už povede červená značka. Vcházíme opět do lesa pohodlnou lesáckou cestou a po chvíli je další rozcestí. Tady naše červená odbočuje na kamenitou stezku, která stoupá stále výš a výš. Nejprve lesem, potom už holinou. V 10:45 dosahujeme plácku a turistické orientace pod mohutnou Malínskou skálou (811 m.n.m.). Na tu se dá normálně vylézt a je z ní krásný rozhled, ale dnes to budeme muset oželet. Zasněžené skály jsou hodně nebezpečné. Děláme pouze několik fotek a vzhůru na další cestu. Od Malínské skály vede pohodlná hřebenovka západním směrem, takže v klidu kráčíme a kecáme o všem možném. Dokonce už i mraky jsou tak řídké, že začíná prosvítat slunce. No to by byla paráda, kdyby na vrcholu bylo jasno! Na úseku dlouhém asi tři kilometry se naše červená značka téměř dotýká vrcholu Křovina (829,7 m.n.m.) a mírně se stáčí k Lisovské skále (801 m.n.m.). Je to podobné seskupení skal, jako Dráteničky či Malínská, akorát že se vrcholek ztrácí mezi mohutnými stromy. Tady dáváme opět posilnění z placatky a čokoládu a jdeme dál, nyní už z kopečka. Po chvilce se dostáváme na turistické rozcestí Pod Lisovskou skálou s odpočivkou. Křižujeme zde lesní silničku a měníme značku na žlutou. Cesta mírně stoupá, následuje další rozcestí a odtud je to k vrcholu už jen slabý kilometr. Frekvence výletníků se dost zvýšila, neboť zde kousek pod vrcholem se stýká více značek ze všemožných směrů. Dosud jsme potkali jen pár lidí. Dokonce proti nám z kopce frčí i dva idioti na kolech, stěží se drží v sedlech jak to klouže, a taktak uskakujeme! Koloblbečci si nadají pokoj ani na sněhu! Výstup na nejvyšší bod Žďárských vrchů je mírný, úplná procházka. Ještě odbočka žluté vpravo, pak rozcestník – a před námi je lovecká chata a vpravo významová odbočka na vrcholové skalisko. Odbočujeme a vidíme, že ze skal se právě sune parta lidí, takže nahoru se vylézt dá. Počkáme až slezou a zkusíme to taky. Dost tady fučí, ale skalnatý vrcholek dokonce ozařuje sluníčko. Přímo nad sebou vidíme modrou oblohu, ale všude dokola je mlha. Kdepak, žádný rozhled nebude – chybí nám ještě tak 50 výškových metrů, abychom byli nad mraky.
Dole se jdeme ještě podívat k lovecké chatě, zda by se tu nedalo někde v závětří posedět na svačinu, ale bohužel nedá – odcházíme tedy tou samou cestou po žluté značce na rozcestí Pod Lisovskou skálou, kde se na půl hodinky zastavujeme na odpočivce a občerstvujeme se. Zde Čolek syká i "vrcholové pivko", které zásadně na vrcholu otevřít nemohl, protože by nám přimrzlo u pusy. Je ale i tak studené, že se skoro nedá pít. Z rozcestí budeme nyní směřovat dále po žluté značce, čímž se budeme přibližovat ke Kadovu. Za zatáčkou přicházíme k lesnímu parkovišti u silnice zvané U sloupku. Ten sloupek zde skutečně je a je to replika starodávného železného sloupku z historické kadovské železárny. Popisová tabulka uvádí, že originál někdo ukradl(!) zhruba v roce 1995. Stojí zde několik aut. Pro nás by to však nebylo ono, zajet si autem až dva kilometry k vrcholu! Silnice není vůbec udržovaná, takže je na ní téměř nulový provoz a chůze bude bez obav. Žlutá značka ještě chvíli vede po silnici, ale po kilometru se odklání vpravo na Fryšavu. My však už s trasou nebudeme nijak experimentovat a půjdeme po silničce až do Kadova. Klesáme níž a níž až zase jdeme v husté mlze. Zbývají nám poslední 3-4 kilometry. Míjíme podhorskou louku s hájovnou Blatky (vlevo – ani není v mlze vidět), ještě dva kiláky lesem a vystupujeme mezi pole. Není vidět na 50 metrů a ve volné krajině už to pěkně fučí. Pak ještě krátký lesní úsek, dvě zatáčky a zase pole. Cágr už je celý netrpělivý, že Kadov je ještě kdovíkde, ale Kotel všechny uklidňuje: "Vždyť už máme chalupy před nosem!" A taky ano. Jsou sotva vidět v té mlze. Ještě míjíme odbočku zelené značky na Samotín a tak uzavíráme celý okruh. V těchto místech volá Pedál, který s druhou partou dnes podnikal výpravu u Třebíče "na syenity" (skály u Pocoucova). Sotva si s Kotlem stačí sdělit, že oni už jsou v hospodě a my už míříme na "Kadovánek", kleká Kotlovi baterka. Procházíme Kadovem a přesně ve 14:30 jsme u auta, a tím také slavnostně končíme pěší část dnešní podařené výpravy. Jelikož parkujeme u místní vyhlášené hospody, chceme zavítat dovnitř a ochutnat vyhlášený "Kadovánek". To je bylinný likér, který nahradil legendární "Samotínský vánek", jehož recepturu si vzal bývalý samotínský hostinský pan Tlustoš, který jediný jej uměl připravit, do hrobu (bohužel, zanikla i jeho samotínská hospoda). V kadovské hospodě je ale narváno, jediné místečko není volné, je to tu samý výletník. Jarmil, Cágr a Čolek si tedy dávají "Kadovánek" jen tak na stojáka u výčepu. "Jeden stačil, to bysme asi za chvíli měli pěkně naváto," hodnotí Jarmil. Skládáme batohy do kufru auta, Kotel žhaví motor a vyrážíme na zpáteční cestu. Nyní jedeme posypanou silnicí do Sněžného a odtud už na Nové Město. Jelikož jsme v Kadově s hospodou neuspěli – a co by to bylo za výroční předsilvestrovskou výpravu bez hospody a pořádného gáblíku – domlouváme se, že zabočíme do Maršovic a zkusíme sednout do legendární Maršovské rychty, jestli tam bude volno. Máme štěstí, volný stůl zde je, takže usedáme a objednáváme si místní speciality podniku, především zvěřinu (kančí, jelení atd.). Jídlo je výborné, pivo taky, takže jsme spokojeni. Posezení "na rychtě" nám tak zabírá více než hodinu, a na zpáteční cestu vyjíždíme až za tmy. Musíme jet pomalu, protože mlha je opravdu hustá, takže do Třebíče dojíždíme až kolem půl sedmé. Touto zajímavou výpravou jsme tedy zakončili rok 2006. Trasa byla zajímavá, počasí také vesměs přálo a dalo by se říct, že ve Žďárských vrších jsme si konečně užili aspoň trochu sněhu. Letošní zima totiž nezačala vůbec šťastně – spíše nezačala ještě vůbec! Asi navždy vejde přelom roku 2006/07 do historie tím, že na Silvestra se oteplilo a na Nový rok bylo v Třebíči až 11°C! Počasí předjarní, semtam i sluníčko a po sněhu ani památky – přesný opak loňska...
* * * * * * *
Odkazy: (zápis Kotel, fotky Cágr) | ||||
