Čtvrtek 2. listopadu 2006
Trasa: Mohelno (0 km) – Mohelnská hadcová step (0,5 km, 385.8 m.n.m.) – Mohelský mlýn, rozc. (1,5 km) – Mohelnička, přír.památka (3,5 km) – Na Babách, vyhlídka (5,5 km) – Velká skála, vyhlídka (7,5 km) – Pod Templštejnem, rozc. (9 km) – Pustý mlýn, rozc. (11 km) – Hrubšice (13,5 km) – Řeznovice (15 km) – Letkovice (18 km) – soutok Oslavky a Jihlavky (19 km, 202 m.n.m.) – Ivančice, náměstí (20 km).
Účastníci: Kotel, Cágr.
Počasí: sníh, -2 až +1°C.

Tuto výpravu jsme plánovali prakticky už od jara, ale stále ne a ne to časově vyjít. Hlavním magnetem je především krásné původní údolí střední Jihlavky, které naštěstí aspoň na několik kilometrů zbylo pod vodním dílem Dalešice-Mohelno. Nakonec se naskytla příležitost až nyní, v pozdním podzimu. Itinerář má totiž jednu podstatnou podmínku: trasu je nutno jít ve všední den, protože o víkendu se do Mohelna z Třebíče veřejnou dopravou prakticky nedá dostat! Člověk je totiž odkázán na autobus, který jezdí do Mohelna z Náměště. A ještě něčím se tato výprava stala výjimečnou: byla plánována jako "poslední podzimní", ale nakonec se právem pyšní názvem "první zimní" – na 2. listopadu totiž napadl letos první sníh a bylo mrazivo.

Zimní pohled z vyhlídky Hadcové stepi na typický meandr řeky Jihlavky s Čertovou hrází.

Vyjíždíme tedy ve čtvrtek brzy ráno v 6:20 z Třebíče vlakem na Náměšť. Včerejší chumelenice vydržela přes noc, docela dost mrzlo, takže cestou k vlaku nás provází nefalšované zimní počasí se spoustou sněhu. Rozhodovali jsme se prakticky na poslední chvíli jestli vyrazíme, ale řekli jsme si, že nějakých 5-10 cm čerstvého sněhu a mráz nás nemůže rozházet!
V Náměšti je nyní autobusák přímo u vlakáče, takže nemusíme chodit nikam do města a čekáme necelou půlhodinku až přijíždí kýžený autobus. Je to "školák" jezdící do Mohelna přes Hartvíkovice, a jezdí tedy jen ve dny školní výuky (odjezd 7:15). Z Náměště odjíždíme pouze jen my a nějaká paní a první cestující (děcka) přistupují až v Hartvíkovicích. V 7:50 už vystupujeme v Mohelně u školy. Všude sníh a na silnicích led jako zrcadlo – však taky nějaká mladá baba lamentuje před obecním úřadem nad čerstvě zramovaným fiatem. Kuklíme se do bund a čepic a vyrážíme po hlavní mohelnské "třídě" k nákupnímu středisku. Zde si v Jednotě dokupujeme zásoby a přesně v 8:00 můžeme slavnostně odpísknout začátek našeho dnešního putování.
Stoupáme obcí k parkovišti u známé hadcové stepi. Máme štěstí, protože obloha je krásně modrá, svítí sluníčko, akorát dost fouká a pod nohama nám křupe čerstvý prašan. Prvním pěkným motivem pro fotku je známá bílá kaplička na návrší s osvíceným Babylónem na obzoru. A to už dosahujeme hrany přírodního amfiteátru Mohelnské hadcové stepi a otvírá se nám nádherný pohled do údolí Jihlavky, jíž stojí v cestě typická Čertova hráz (též Čertův ocas). Je to skalnatý ostroh uvnitř hlubokého údolí, jejž zde už přehradou nespoutaná řeka obtéká ze tří stran. Teď po ránu je tato jedinečná přírodní scenérie krásně nasvícena od východu, takže vybalujeme foťáky a opět fotíme. Na vyhlídce se zdržujeme jen krátce a vracíme se na naučnou stezku. Její jarní větví směřujeme východním směrem po okraji širokého amfiteátru, stále s nádherným výhledem na step, hráz přehrady Mohelno a věže dukovanské elektrárny.

Mohelnský mlýn - terénní pracoviště ČSAV.

Údolí Jihlavky v oblasti skalních útvarů Baby.

Překonáváme silnici na Dukovany (je zledovatělá jak sviňa) a to už kráčíme po modré značce zkratkou lesem, mimochodem i kolem jakési vykutané štoly ve skále (Pedál by nám jistě vysvětlil, co to je za štolu). Pod dalším zákrutem silnice se dostáváme na dno údolí Jihlavky k Mohelskému mlýnu, typické stavbě této části jedinečného údolí. Je stále využíván jako terénní stanice akademie věd a cedulka na bráně dokonce hlásá, že je tu i jakási galerie. Dnes je ale v údolí pusto-prázdno. Hned u mlýna je turistický rozcestník, který nám významně sděluje, že do Ivančic to máme po červené značce poctivých 18,5 km – takže vzhůru na další cestu! Ještě si ověřujeme v mapě trasu a neskromně doufáme, že se snad nebudeme muset pod Templštejnem brodit v tomto mrazu. Kotel se dušuje, že má starou mapu a že už viděl novější, kde je červená vedena vrchem nad skálami Baby. No uvidíme...
Pokračujeme podél říční nivy k mostu přes Jihlavku. Zde opět přecházíme silnici a směřujeme dál po proudu k tábořišti Fiola. To je samozřejmě opuštěné a zazimované. Nikde ani živáčka, ani na žádné z chat není živé duše. U Fioly míjíme značku a zaráží nás až kolmá skála mířící přímo do řeky. Měli jsme odbočit vlevo do kopce, takže se 100 metrů vracíme. Kopec je to pořádný a ve sněhu a kluzkém listí se musíme doslova drápat po čtyřech nahoru. Překonáváme předěl a po lesní cestě opět klesáme k řece, kde je další chatový tábor. Po chvíli chůze podél Jihlavky docházíme k přírodní rezervaci Mohelnička, které obsahuje kaňonovité údolí stejnojmenného potoka až ke Lhánicím. Za soutokem potoka začíná první velká louka s několika chatami a otevírá se nám jeden k krásných, jakoby zadumaných pohledů na kamenité koryto Jihlavky lemované strmými zalesněnými svahy, nyní krásně ozářené nízkým sluncem a hrající všemi podzimními barvami.
Značka vede šikmo po louce a záhy začíná stoupat lesem do svahu. Překonáváme tak další výrazný zákrut Jihlavky a dostáváme se opět nahoru, vysoko nad údolí. Dokud se jde lesem, je nám až vedro – takový to byl kopec – ale po půlkilometru nás značka vyvádí až na okraj pole, kde to pěkně profukuje. Ještěže máme čepice a rukavice! Nicméně hned nato značka zahýbá opět vpravo do lesa. A zde je právě to místo, kde je nově vedena a neschází už dolů na dno údolí. Brodit se tedy nebudeme. Ještě chvíli kráčíme po pohodlných lesních cestách, ale za pár minut se přibližujeme po úzké pěšině opět hraně kaňonu, až se před námi objevuje rozcestník. Odbočka směřuje k výhledovému místu Baby (100m). Dáváme pauzičku, posilňujeme se slivkou a pak se vydáváme po odbočce ke skalám (10:00). Zde se nám otevírá fantastický pohled do hlubokého údolí Jihlavky, jemuž vlevo vévodí známé skalní věže Baby, jež jsou dokonce i vyhledávaným horolezeckým terénem. Notnou chvíli se věnujeme nezbytnému focení této úchvatné scenérie. Máme štěstí, neboť stále jako zázrakem svítí sluníčko – navzdory všem předpovědím.
Od rozcestníku jdeme stále po vršku lesní cestou až k další významové odbočce zhruba o kilometr a půl dále. Tentokrát je to vyhlídka Velká skála, s pohledem poněkud jiným, ale též velmi krásným. Ze skály se otevírá pohled už na další ostrý zákrut kaňonu u Templštejna. Podzimní barevné lesy jsou doplněny sněhem a tudíž jakoby průhledné. Vychutnáváme si tyto krásné výhledy, protože se naskytnou jen v této roční době. Cágr si matně vzpomíná, že v památném roce 1987 při prvním ročníku Normandie podnikli náročnou výpravu právě sem, a to ještě značka pochopitelně vedla spodem a museli se v třeskutém mrazu brodit.
Od Velké skály se pěšina svažuje do postranního údolíčka, které překonává a dál traverzuje kamenná moře vysoko nad Jihlavkou. Nakonec nás značka vyvádí na hřbet dalšího zákrutu Jihlavky, na jehož temeni se spojujeme se žlutou značkou a klesáme zase poměrně strmě dolů k řece. Na říční nivu vylézáme před známým letním kempem, kde se nachází hospůdka, spousta chatek a nyní dokonce i bazén. Není zde pochopitelně ani živáčka a sezónní hospůdku by tu člověk dnes těžko hledal :-) Přecházíme železný most a následuje další letní středisko Pod Templštýnem (plus rozcestník, 233 m.n.m.). Jelikož už je 11 hodin a tudíž nejvyšší čas na pořádnou svačinu, uchylujeme se za vítr pod přístřešek nyní zabedněného bufetu a vybalujeme proviant. Začíná se povážlivě zatahovat a v několika minutách je zde pravá sněhová vánice. Jsme rádi, že nám to s pauzou takto vyšlo. Rozhodujeme se, že dnes nemá cenu dělat oheň a budeme pak směřovat tedy bez zastávky na Ivančice. Vždyť dle cedulky máme před sebou ještě 10,5 km. Slavnostně sykáme poslední pivko Ursus z Rumunska, které Cágr vyštrachal ve špajzu a po třičtvrtěhodince vyrážíme na další cestu.

Od tohoto tábořiště vede značka po pravém břehu po úzké asfaltce. Procházíme posledním kilometrem semknutého údolí, ale chat je tu už o poznání více. Krásný kaňon, tak typický pro toto torzo Jihlavky, které zbylo po zatopení, se definitivně rozestupuje u Pustého mlýna (je zde nějaký lom a malá betonárka). Na návrší jsou vidět bílé domky s červenými střechami – to jsou poslední stavení obce Biskoupky. Není bez zajímavosti, že na protějším břehu, těsně pod vesnicí se rozkládá menší Biskoupská hadcová step. Aby jsme to měli vynahrazené, na našem břehu po chvíli procházíme podél jiné přírodní rezervace – Nad řekami. Je to taktéž holá strmá kopcovitá stráň stepního charakteru na hadcovém podkladu. Od tohoto místa údolí řeky definitivně mění charakter – mění se v široké a otevřené.

Soutok našich "životních" řek Jihlavky (vlevo) a Oslavky (vpravo) na okraji Ivančic.

V dálce před námi se rýsují domky první vesnice na naší trase. Jsou to Hrubšice. Nejprve procházíme kolem nevábného JZD, pak už procházíme obcí. Po kilometru následují Řeznovice (12:50), kde nás zaujímá zajímavý kamenný kostel s kruhovou věží. Z popisku mapy se dozvídáme, že je zasvěcen Sv. Petru a Pavlu a je to jedna z nejvýznamnějších románských památek u nás. Hned u kostela se stáčíme vlevo do postranní uličky a značka nás vede kolem hřiště opět těsně k řece. Tu po železné lávce přecházíme na druhou stranu a stezka krátce šplhá přes zajímavé skály, tvořené jakousi vyvřelinou nebo slepencem. Pak pokračujeme kolem říčních niv stále dál a v dálce se už rýsují Ivančice a za nimi temný zalesněný hřeben. Po dvou kilometrech pohodlné chůze přichází místní část Ivančic – Letkovice. Chůze sice pohodlná, ale naznáváme, že už toho máme v nohách akorát tak dost a společně básníme o nějaké hospůdce v cíli cesty a pravém, nefalšovaném, uleželém a tudíž "neunijním" hospodském gulášku, samozřejmě doplněný lahodným pivečkem! Dle zkušeností naznáváme, že to bude asi utopie a budeme rádi, když natrefíme aspoň na to pivo...
Za Letkovicemi přicházíme opět k řece – tedy k řekám dvěma! Aby naše výprava byla i v tomto směru symbolicky završena, dosahujeme soutoku Jihlavky a Oslavky. A jelikož tyto dvě řeky od pradávna našich výprav a vandrů po Třebíčsku jsou vlastně "naše" a hodně pro nás znamenají, jdeme se podívat až na samý soutok, kde mimochodem v pořadu "Zpět k pramenům" začínal svou pouť pan Munzar, avšak opačným směrem. Následuje nezbytné foto a jde se dál.
Je akorát nachlup přesně dvě hodiny odpoledne. Instinktivně se proplétáme ivančickými uličkami do centra městečka. Kotel to tady už celkem zná, protože právě zde jsme končili jednu jarní výpravu s Jarmilem, kterou jsme šli ovšem z opačné strany. O čas odjezdu autobusu se ani moc starat nemusíme, protože díky Integrovanému dopravnímu systému Jihomoravského kraje (IDS JmK) nám to jezdí na "Rápotice" k vlaku každou hodinu a ještě to na vlak dokonale navazuje! To je prostě Amerika, jak to v sousedním kraji mají vymyšlené. Škodolibě poznamenáváme, že hejhulínům v Jihlavě (mimochodem: jediném "krajském" městě v republice, kde je vidět z náměstí na pole) bude ještě dlouho trvat, než něco podobného zavedou i u nás. Autobusák je hned před náměstím, tak jdeme prvně zjistit, odkud nám to jede a pak jdeme na náměstí najít vhodnou nálevnu.
Máme štěstí, protože náměstí hned proti kostelu vévodí Hotel U černého lva (??? – viděl někdo někdy černého lva?). Je to podnik přesně pro nás – klasická zakouřená restauračka v přízemí, v tuto hodinu ještě prázdná (14:15). Gulášek samozřejmě mají, takže ho bez váhání objednáváme. Když ho pinglice přináší, vidíme, že je přesně podle našich představ – zhruba tři dny odleželý, přiměřeně ostrý, s pěti knedlikama a chutná úplně fantasticky! K tomu orosené starobrno, no co víc si přát! Na hospodu máme času tak akorát, zhruba hodinku a půl, a nemůžeme si stále vynachválit, jak perfektně nám výprava i toto finále vyšly.
Autobus nám jede 15:43, takže o půl čtvrté platíme a jdeme na autobusák. Cestou busem vidíme bývalé doly v okolí Oslavan, pak jede nahoru na Čučice. Je stále pěkná kosa, protože digitální teploměr na čučické radnici hlásá pouze +0,8°C. Následují Ketkovice, kde to už známe jak svoje boty (východiště na Oslavku) a hned za lesem nádraží v Rapoticích. Zde vystupujeme, čekáme pár minut na vlak a o čtvrt na šest jsme v Třebíči.

Tímto jsme zakončili velmi úspěšnou a dlouho plánovanou výpravu, která symbolicky završila letošní podzim a otevřela nadcházející zimu. Doufejme, že bude podobně tuhá jako ta loňská a podnikneme tak jistě několik zajímavých akcí.

Zajímavosti:

Střední Pojihlaví je území okolo řeky Jihlavy rozprostírající se od Mohelna až po Ivančicko. Na větší části této údolní a lesnaté krajiny byl vyhlášen rozhodnutím OkÚ Brno-venkov a Třebíč Přírodní park. Na jeho území leží dalších osm zvláště chráněných území.
Na levém břehu:
Mohelenská hadcová step (NPR - skalnatý amfiteátr s významnou květenou a zvířenou vázanou na hadcový podklad)
Mohelnička (PR - kaňonovité údolí s inverzními podmínkami, významná flóra - např. brambořík nachový)
Kozének (PP - pastviny s přirozenými rostlinnými společenstvy) Biskoupský kopec (PR - lokalita s výskytem druhu koniklec velkokvětý)
Biskoupská hadcová step (PP - skalnatá stráň se vzácným rostlinstvem)
Na pravém břehu:
Dukovanský mlýn (PR – hadcové skalky s charakteristickými společenstvy)
Nad řekami (Hrubšická hadcová step – PR - hadcové skály s typickými společenstvy)
Pekárka (PP – skalnatá stráň s teplomilnou květenou)

Odkaz na zajímavé cestopisné povídání o Středním Pojihlaví: http://www.outdooring.cz/reka-jihlava.php.

sepsal Kotel, fotil Cágr, Kotel