Rumunsko - Banát 2006

Den sedmý – pátek 15.9.2006

1. skupina "pochod smrti" kaňonem Nery, 2. skupina výlet do Srbska.

Konečně jsme narazili na turistický rozcestník v údolí Nery!

Nastává poslední "kompletní den" v Banátu, který pro většinu osazenstva znamená i den nejnáročnější. Na pořadu dne je totiž velmi těžká túra kaňonem řeky Nery (Cheile Nerei). Tato nádherná soutěska leží v národním parku Cheile Nerei-Beuşniţa severně od Svaté Heleny, asi hodinu cesty autem (v ideálním případě). Druhá, menší skupina se rozhodla, že si udělá výlet do Jugoslávie (čili do Srbska). Ta je ve složení marodů Trnkáče, Kotla, Smoldy a průvodce Franty Hrůzy.
První menší chybou nástupu na výpravu na Neru je tradiční pozdní odjezd auty. Po snídani, zhruba kolem deváté, než se všichni vymotají, je už trestuhodných deset hodin dopoledne! Musí se pak jet zhruba hodinu a půl, než se dojede do reálného východiště cesty. Je třeba jet z Coronini přes Moldovu, překonat pohoří Locvei a zde se po sjezdu narazí na Neru (jeli jsme tudy už cestou do Banátu). Pak je třeba odbočit a dojet až do Carbunari.
"Těžká" skupina vyjíždí opět oběma busy, z nichž jeden bude přistaven k cíli cesty a řidiči po absolvování túry sjedou pro ten první, od něhož se na začátku vyrazí na pochod.

Dle poznámek Cágra tedy průběh této extrémní výpravy, která byla později nazvána jako ten pravý a jediný "pochod smrti", v porovnání s nímž byl přechod z Eibentálu do Bígru prý procházka růžovou zahrádkou:
Po překonání předělu Munţii Locvei přejíždíme po mostě Neru a následně poté ztrácíme z dohledu druhý bus řízený Burdychem. Ten má menší akutní zdravotní zastávku na odlehčení, která na něj přišla tak náhle, že sotva zastavil, zapadl do příkopy a taktak přičupl. Ach ta včerejší ovečka! Jen tak náhodou si udělal latrinu u autobusové zastávky a jako na sviňu zrovna přijíždí autobus, takže rumunští cestující mají zajímavou podívanou. Na dalším úseku se vyskytuje další neočekávaný problém – opravují totiž silnici a silničáři nás nechtějí pustit, protože je ještě horký asfalt. Nemůžeme se s nimi vůbec dorozumět, kudy můžeme projet, a navíc máme strach, aby večer byla silnice průjezdná a my se mohli dostat pro druhé auto! Musíme tento úsek objet po hrozné polní cestě, až se nakonec dostáváme do kýženého východiště túry kdesi za obcí Cărbunari.
Konečně se po dvou hodinách jízdy (v pravé poledne) můžeme vydat na téměř třicetikilometrovou trasu. Hned zkraje máme však první zásadní problém – dosud jsme nenarazili na modré rumunské značení, které by tu přece jen někde mělo být! Pokračujeme sice po nějaké lesní cestě, ale značky stále nikde. Ještěže má Cágr v mobilu kompas, takže můžeme zorientovat v tomto divokém terénu mapu a určujeme směr, kam bychom zhruba měli směřovat. Bez toho bychom byli ztraceni. Opouštíme cestu a začínáme sestupovat do údolí po "Jabčákově" pěšině, která se však naneštěstí za chvíli ztrácí. Přitom ale narážíme na potok, o němž usuzujeme, že by měl téct do Nery. Jdeme chvíli po něm a slyšíme už hučení vody – snad už je to Nera. Ale ouha – potok se zničehonic ztrácí v zemi. Ještě aspoň třikrát orientujeme mapu dle kompasu, abychom jakžtakž drželi směr.
Už jsme všichni zoufalí a krůček od rozhodnutí k návratu k autu, protože bloudíme už 1,5 hodiny bez značení, které je v tomto terénu pro nás životně důležité. Záchrana však přichází v poslední minutě: přecházíme hromadu dřeva a na jednom uřízlém kmeni Pedál registruje starou vybledlou modrou značku. Takže konečně máme jistotu, že jdeme dobře. Už jsme to opravdu málem vzdali, protože vlevo od nás jsou vysoké skály a dál hluboká strž – ještěže jsme tam nešli, to by byl konec.

Nejeden úsek stezky okolo Nery je vytesán do skály.

Pauza a rybolov pod visutou lanovou lávkou.

Závěr túry byl okořeněn přechodem lanové lávky.

I když zmíněná modrá značka je taky strašná. Traverzuje v prudkém svahu, takže jdeme prakticky po jedné noze. Naštěstí po půlhodince narážíme na stěžejní rozcestník a křižovatku s červenou značkou, kde už to Pedál s Jabčákem znají. Jsme tedy teprve na začátku trasy okolo samotné Nery a to už je jedna hodina po poledni! Jedná se o odbočku k Drákulovu jezírku (Lacul Dracului). Dle směrovky je to tam čtvrthodinka cesty, takže zájemci (Jarmil, Cágr a Dlouhán) se jdou k jezírku podívat. Určitě to stálo za to, i když k místu samotnému opět klesá velmi strmý svah. Mezitím šla hlavní skupina dál, nyní už po červené značce po proudu divoké Nery. Proto musíme nasadit velmi ostré tempo, abychom je od jezírka dohnali. Všichni se setkáváme až o několik kilometrů dál při odpočinku u roztodivné lanové lávky přes divoký kaňon. Všude okolo jsou strmé skály a je jistě pravdou, že mnohdy dosahují výšky až 300 metrů. Po lávce si nikdo netroufá přejít, vypadá doslova jako z nějakého hororu, kdy hrdina sice na poslední chvíli přeběhne, ale prkýnka mu padají pod nohama a nakonec se to zřítí a on zůstane viset za lano nad propastí :-)
Pokračujeme tedy dále a v následujících místech procházíme po tzv. turecké stezce. Je to stezka zakousnutá (vytesaná) přímo do kolmé skalní stěny. Průchod zde je úchvatný. Už nás tlačí čas, takže pokud se dostáváme na úseky lesní cesty, nasazujeme vražedné tempo. Podstupujeme také jedno brodění. Jabčák avizuje, že co nevidět bychom měli narazit na kemp a sní o tom, že si tam dá vychlazenou kolu. K jeho smůle je však kemp opuštěný.
Máme možnost si i jednu lanovou lávku konečně vyzkoušet a opatrně přejít – všichni to přežili. To už přicházíme do míst, kde máme přistavné první auto a to právě včas, protože se začíná stmívat a rumunský čas hlásí už 19:30 hodin! Potkáváme taky partu, co Neru jela na raftech, což navrhujeme na příště. Pěšky už ji nikdo nechce totiž jít, protože tento pochod smrti byl opravdu jako Vietcong. Jabčák pak v narážce na nepřítomného Kotla, coby kritika těchto stylů pochodu smrti, dává do placu hlášky o "Kazanově tempu". Balíme se tedy k odjezdu a jedna cigánka se nám snaží vsomrovat do auta. Kupodivu komunikuje s Burdychem plynně anglicky – prý něco o tom, že potřebuje odvézt a nemá zde signál na mobil atd. Posíláme ji tedy "do pryč" a jedeme do hospody, přičemž řidiči odjíždějí pro druhé auto. Slopáme pivka a Jabčák konečně svoji kýženou kolu a za společnou hrst drobných kupujeme na chuť místní slané pochutiny. Obal avizuje jakousi spotřebitelskou soutěž o Dacii Logan a v jednom sáčku je dokonce kupón s výhrou. Jabčák už je přesvědčen, že vyhrál a kupón si bere, že si to pak nechá od Lojzka přeložit. Kupujeme ještě jedny brambůrky a samozřejmě, že v tomto pytlíku je "výhra" taky. Takže zase podvod, jako vždycky. Pak přijíždějí řidiči a odjíždíme na Helenu, kam se dostáváme až v devět hodin večer.
Tolik tedy zápis z nefalšovaného pochodu smrti – účastníci potvrzují, že tento název je opravdu výstižný. Především díky kufrování na počátku než byla nalezena značka, dále kvůli těžkému skalnatému terénu a v neposlední řadě i kvůli ostrému tempu, které museli nasadit, aby došli za světla do cíle. Místy prý dělali průměr i 7 km v hodině! Přesto tato výprava byla v Banátu hodnocena jako nejkrásnější a nejzajímavější.

Druhá skupina se mezitím vydala na výlet do Jugoslávie Kotlovým ZX-em:
Cesta po silnici je zpočátku stejná, i my musíme překonat předěl Munţii Locvei a přejet Neru. Posléze ještě dva kiláky na návrší, odbočka vlevo a už následuje hraniční přechod Kaluderovo. Je úplně opuštěný, žádný provoz, takže oficíři se viditelně nudí. Franta vysvětluje, že Rumuni i Srbové mají vzájemně mezi sebou vízový styk, takže je nyní na hranicích mrtvo. On ale s námi jet může protože má český pas – Češi do Srbska mohou jet bez víza. Funguje to zde jako za "starých dobrých časů" na hranici mezi dvěma světy – nejprve rumunská celnice, pak území nikoho. V tom je kupodivu nějaká bouda s nápisem Duty free, ale vypadá to spíš jako chlívek. Pak hup přes retardér a neméně zašlá budova pohraniční kontroly srbské policie. Ještě než se ale doplížíme ke stopce, staví nás pohledná slečna v bílém plášti a ruční stříkačkou při ruce – prý "dezinfekcija". Ostříká nám všechna kola a chce 2,50 euro. Franta říká, že Jugoslávci dělají veledůležité kvůli ptačí chřipce, která se před časem v Rumunsku vyskytla a že je to jen takové divadýlko. Policajt (nebo milicionář – čertví, jak se tady nazývají) vybírá naše pasy a následuje jednostranná představovačka: "Pan Ivo – kde jsi? Pan Jiri – kde jsi? Pan Aleš? Hmmm, to nejsi ty!" vece policajt, když porovnává Trnkáče s fotkou. Ale směje se, takže fajn. Ještě jakoby se rozmýšlel co s náma: "Hmmm... nevim, jestli pustim vas..." a mele cosi o fotbalu, že jsme je včera porazili a tedy neví, jestli Češi od včerejška do Srbska vůbec můžou. Až později, když jsme si v Bílé Cerkvi koupili noviny jsme zjistili, že Liberec porazil u nich doma v předkole Ligy mistrů Crvenou zvezdu Beograd. Celník byl jen formalita, když viděl prázdný kufr. Můžeme jet tedy dále.
Silnice jsou o poznání daleko kvalitnější než v Rumunsku. Dojíždíme asi do 15 km od hranic prvního města – Belej Cerkvi. Zde odbočujeme vpravo na vesnici Kruščice. Je to zemědělská obec s početnou českou komunitou. Franta to tu zná, neboť banátští Češi udržují čilé kulturní styky i přes hranice. Až sem totiž pokračuje historické území Banátu, za monarchie v jednom státě, takže i zde se Češi mohli usadit. Zastavujeme u jednoho velkého statku a hned nás vítá hospodář. Má obrovskou radost, že Franta přijel s několika krajany ze "staré vlasti" a zve nás všechny dovnitř. Popisuje nám, jak se v Kručševici žije a jak sem Češi vůbec přišli. Je nám jasné, že místní český spolek vyvíjí velké aktivity, protože sem pravidelně dojíždí náš vyslanec z Beogradu. Sedlák se pyšní i českým kulturním domem a především kostelem, který si svépomocí místní Češi opravili. K pohoštění dostáváme nepřeberné množství různých druhů slivovice. Smolda s Trnkáčem jsou poctiví degustátoři a oceňují nabízené vzorky jako vynikající. Jedna pálenka je i z ovoce, které u nás vůbec neroste. Na besedě setrváváme asi hodinu a pak nám ještě hospodář ukazuje statek. Je vidět, že zde se žije o dost jinak, než v hornaté krajině okolo Heleny. Mají zde kombajn, několik traktorů a hodně dobytka. Ještě se přesouváme do centra obce na prohlídku kostela a českého kulturního domu a setkáváme se i s dalšími krajany. Je až s podivem, v jakém souladu a poklidu žije v srbském Banátu vedle sebe několik národností – Srbové, Češi, Slováci, Rusíni, Němci, Rumuni... Místní nás pyšně ujišťují, že nikdy v historii, ani v době všemožných válek v Jugoslávii, zde neměli žádné problémy a všichni tu žijí jako pokojní sousedé a téměř jedna rodina. Pak se loučíme a odjíždíme do další české vesnice, která nese jednoznačný název – České Selo. To je už menší dědinka. Má zvláštní čtvercový půdorys – statky jsou sestaveny do pravidelného čtverce a obkružuje je přístupová ulice, uprostřed je kostel. Každá z uliček má název podle význačné české osobnosti – nachází se zde například ulice Václava Havla, ulice T.G. Masaryka a ulice Jana Husa. Frantův kamarád však bohužel není doma, takže se vracíme zpět do Bílé Cerkve.

Druhá skupina podnikla výlet do Srbska za krajany - u vesnice České Selo.

Je to asi 13-ti tisícové městečko se širokou ulicí, coby centrem, kde jsou soustředěny obchody, kavárny a banky. Oproti Rumunsku je to zde opravdu na úrovni. Na místní poště si měníme eura – za 10 euro každý dostává asi 800 dinárů. S překvapením zjišťujeme, že by vyměnili i české koruny, ale směna euro je bez poplatku. Kurs ke koruně vychází cca 1:3. Jelikož na hlavní třídě jsou jen samé kavárničky, ptáme se, kdy by se dalo najíst. Posílají nás do restaurace na ulici, po níž jsme přijeli od hranic – asi 300 metrů. S číšníkem se domlouváme, co je co na jídeláku – poznáváme akorát čevapčiči a ražniči. Nakonec si Smolda dává 400 gramovou porci, která by se u nás nazvala "maso tří barev" (bylo tam ražniči i čevapčiči, plus kus pljeskavice) – stálo to 400 dinárů a byl toho opravdu kopec. Trnkáč si dává pljeskavici (jakási masová placka plněná mletým masem), ostatní taky typická srbská jídla (ražniči atd.). A k tomu symbolicky pivo značky "Jelen" (dobré) a připíjíme Pepíkovi na zdraví s přáním "ať tu Neru přežijou".
Po obědě se navracíme zpět do centra, kde ještě chvíli pocházíme a pak si sedáme do venkovní kavárničky. Capuccino a vídeňská káva jsou vynikající, jako v Itálii. Klábosíme u stolku asi hodinku a zbylé dináry se rozhodujeme utratit v nedalekém supermarketu – sice velikosti "večerky", ale k nerozeznání od supermarketů u nás, s jednou obrovskou výhodou – je zde poměrně levněji. Kupujeme především černohorské víno. Franta pak ještě kupuje pár DVDček pro svého srbského kámoše z Chebu.
Nastává už pozdní odpoledne a jelikož je trocha času, vyrážíme kousek za město obhlédnout Belocrkvanska jazera (spolehlivě nás vedou silniční cedule). Je to pro místní známá a oblíbená rekreační oblast. Obcházíme zřejmě největší z jezer – má průzračně čistou vodu a okolo je spousta rekreačních domků na způsob bungalovů. Domníváme se, že jdou pronajmout, anebo i koupit. Kousek dál v lesíku je kemp. V sezóně to tady jistě žije. Říkáme si, že napříště by nebylo marné namísto do vzdálených Herkulových lázní zajet na koupání a celodenní oddych třeba právě sem...
K večeru se vydáváme nazpět k hraničnímu přechodu, jehož průjezd je víceméně formalita. Hodnotíme, že výjezd do Jugoslávie byl velmi zajímavý a aspoň jsme poznali, jak se v této zemi žije. Rozhodně to není stát nějakých "zlých Srbů", jak je mnohdy mediálně prezentováno, ale naopak zde žijí pohodoví lidé a úroveň se skoro blíží té naší.
Po přejetí hranic nás Franta naviguje z hlavní silnice vpravo, takže nepojedeme přes horský předěl, ale kolem Nery budeme směřovat k Dunaji. Jedeme dost drsnými polňačkami a opuštěnou příhraniční krajinou k vesnici Zlatica až konečně přijíždíme k Dunaji. Franta nám vykládá, jak tady sloužil na vojně právě v době, kdy bylo ropné embargo proti Jugoslávii a jak se zde ve velkém pašovala přes Dunaj nafta. Po 30 kilometrech rally dojíždíme konečně před Moldovu na státní silnici a rozhodujeme se, že ještě zastavíme v motorestu Happy Fisch kousek před Coronini a dáme si pivo. Do Heleny dojíždíme až za tmy a nedlouho po nás i "expedice Nera".

Tak tedy pomalu končí poslední den v Banátu. Ještě naposledy se vydáváme do oblíbené hospody. Zde si k nám přisedá místní Čech jménem Štefan a zve se i k nám do chalupy na kořalku. Na oplátku donesl svoji. Naklopil však tu naši slivovici a málem shořel, protože místní pálí asi 30-ti procentní a na naši silnou nejsou zvyklí. Postupně jdeme spát, protože nás čeká odjezd a daleká cesta domů.

DEN ŠESTÝ       * * * * * * * *       DEN OSMÝ