Rumunsko - Banát 2006

Den šestý – čtvrtek 14.9.2006

Pohodový den, výlet do Moldovy Veche na trh, večer rožnění jehněte.

Jehně na rožni.

Trnkáč živě diskutuje se Srbáky, jak se rožní jehně a jak se pije kořalka.

Muzika taky byla...

... a hlavně pohodička u pivka, kořalky a výborného jídla.

Toto ráno rozhodně se vstáváním nepospícháme. Žádná náročná výprava se totiž nekoná a je vlastně další pohodový den. Program je variabilní – kdo chce, chystá se na výjezd do blízkého města Moldova Veche na břehu Dunaje. Bohužel ale nevyšel rybářský výlet loďkou na ostrov, protože jsou velké vlny a Lojzův kámoš odmítl vyplout. Vyskytuje se i menší marodka – Trnkáč (kotník), Kotel (nachlazení), mladý Burdych se taky moc necítí a například Jelen plánuje návštěvu tetičky – takže tito zůstávají v Heleně a budou trávit den po svém.
Průběh výletu do Moldovy, jak jej v bodech popsal Cágr:
Vyjíždíme Pedálovým a Lojzkovým autem. Nejprve navštěvujeme tržiště, kde Pinďa a další rybáři kupují vaky na ryby. Potom se jde do supermarketu, kde vykupujeme koňaky, vína a pivo. Někdo zmerčí točenou zmrzlinu za 1 lei a ta se stává středem zájmu i ostatních – i když je pěkně hnusná. Pedál si zmrzlinu poroučí do kornoutu a nemůže se s prodavačkou vůbec domluvit na ceně, protože je to jaksi záhadně levnější. Polovina výpravy nato odchází k Dunaji chytat ryby, zatímco ostatní (Pedál, Cágr, Smolda, Jarmil a Jabko) vykupují místní hračkárnu. Následně se obě skupiny zase spojují a jdou kam jinam, než do knajpy na pivo a ledovou kávu. Zde obsluhuje cigán, s nímž se Burdych domlouvá kupodivu anglicky. Zde se nevaří, takže platíme a jdeme do další hospody na rohu, kde potkáváme Petra. Dáváme si další piva a brče. Obsluhuje tu pro změnu servírka, ale to už se domlouvá Petr rumunsky. O pinglici Jabčák básnil ještě na dobrou noc. Návštěva Moldovy odpoledne končí a výletníci odjíždějí na Helenu.

Ti, kdož zůstali v Heleně tráví den buď léčbou, anebo se jdou projít po vsi a okolí. Zvláště od hřbitova se naskytuje krásný pohled na celou obec. Odpoledne nastává zlatý hřeb dne a večera, který nám Lojza domluvil s kamarády. S Lojzkem se na dvoře zčistajasna objevují dva mládenci s jehnětem. Nestačíme se ani rozkoukat a jehně za kadibudkou bez mrknutí oka podřezávají jako by se nechumelilo. Někteří se decentně ztrácí do chalupy s poznámkami, že na to nemají žaludek, jiní jejich řezničinu se zájmem sledují. Lojzek utíká horempádem k Petrovi pro háky, jehně se ještě škube, ale to už ho borci věší a pouští mu žilou. Pak jej poměrně dlouho stahují a vyvrhávají. Prostě dokonalá zabíjačka v přímém přenosu. Příprava bude poměrně dlouhá, neboť jej musí připravit na rožeň a udělat oheň. Tato část labužnické kratochvíle se bude odehrávat na místním "mlejně" – tak se říká neskutečnému zboru hned na začátku dědiny, z něhož už zbylo jen několik zdí z vepřovic a na jedné půlce došková střecha. Později ale poznáváme, že prostředí je tu velice romantické a pro bečky a pařby jako dělané. Než to všechno nachystají, odcházíme do hospody na pivo.
Kolem páté už nás Lojzek s Petrem a Frantou zvou na mlejn. Je tady pod širým večerním nebem připravená dokonalá banátská hostina! Jehně se rožní nad řeřavým uhlím, vzadu u zdi plápolá oheň, na stole jsou přichystány balkánské sýry, domácí chleba, zelenina, salát... A samozřejmě nechybí dvě basy Ursusa a domácí pálenka. Od mlejna je i navíc krásný výhled na západ na široký Dunaj a okolní hory – tam nad stříbrnou širou hladinou bude za chvíli zapadat slunce. No prostě dokonalá idyla. Naši kytáristi (Pinďa a Dlouhán) začínají probrnkávat struny, a záhy se přidávají zpěváci, takže na mlejně je ve chvíli jakási banátská Normandie. Naši dva známí chasníci se starají o jehně a je vidět, že si to taky užívají. Na Burdychovu angličtinu jsou hluší a němí, ale Lojzek říká: "Ti by vám mohli rozumět, to jsou totiž Srbáci," a vysvětluje nám, že tak jak žijí Češi v Rumunsku, tak je zde i srbská menšina. Lze říct, že se Srbáky si rozumíme tím víc, čím více toho mají všichni vypito. Nakonec je prodiskutována i otázka místní metody rožnění, protože jsme se divili, že borci dali jehně hned na rožeň. Prostě nám vysvětlili, že tady se to jinak nedělá – žádné nakládání, napichování, špikování. Zkrátka se to dá nad žhavé uhlí a na přírodno jak to je, se to rožní. Postupně rožeň i snižují, aby jehně bylo stále v žáru. Pak naznávají, že hlavní minuta večera uhodila a jehně sundávají na stůl a porcují ho.
Masa je tak akorát pro všechny, takže se dobře přecpáváme. Je potřeba to zbaštit zatepla, studené to prý už není ono. Domácí chléb je taky vynikající. Doba už notně pokročila, stejně tak i piva jsou skoro vypita. Máme možnost poznat i horkou jihoslovanskou krev, protože dva největší kamarádi Srbáci se nejprve jen tak z prče začali pošťuchovat, až to jeden vzal vážně a na kámoše pěkně zostra vyjel, že došlo až na pěsti. Lojzek to začal uklidňovat, mezitím se ještě blýskl nůž, ale za chvíli už zase byli největší kamarádi. Jak jinak, kvůli ženské.
S přibývajícími nočními hodinami se postupně vytrácíme na chalupu. Nikdo jistě nebude ponocovat, protože na poslední den pobytu v Banátu je připravena velmi náročná túra do kaňonu Nery. Marodi se domluvili, že vyrazí na celodenní výlet do Jugoslávie, protože Franta (brácha Lojzka a Petra) nám vyprávěl, že tam taky žijí krajané a slíbil, že pojede taky.

DEN PÁTÝ       * * * * * * * *       DEN SEDMÝ