Rumunsko - Banát 2006

Den pátý – středa 13.9.2006

Celodenní přechod Eibentál - Bígr přes polany Známana a Ravna.

Známana
Z výstupu na náhorní planinu Známana nad Eibentálem.

Ráno ani nemusí být žádný budíček, protože se budíme za rozbřesku. Slunce ani ještě nevyšlo zpoza hřebene. Ráno už je taky pěkná kosa, ale ve stanech bylo v tomto směru tak akorát. Horší už to bylo s polohou, protože většina z nás spala poněkud hlavou dolů. Ani nás dnes nečeká vydatná snídaně paní domácí, musíme vzít zavděk paštikami ze společného proviantu. Na vařičích vaříme čaj na zahřátí. Celty jsou pěkně orosené a je nutno je trochu vysušit. K tomu využíváme plaňkový plot a právě vycházejícího sluníčka. Modrá obloha opět slibuje pěkné a stálé počasí. Před osmou hodinou máme sbaleno a jsme připraveni vyrazit na cestu.
Jdeme ještě kousek po silnici k osadě Baia Nouă. Zde by se měla naše žlutá značka od červené odpoutat a vyrazit někam vpravo vzhůru. Samozřejmě špatně značenou odbočku přecházíme, takže to bereme vzhůru lesem. Budeme mít opět co dělat, protože Eibentál leží zhruba ve 400 m.n.m. Na loukách značku opět objevujeme a šlapeme stále do kopečka. Procházíme po roztroušených loukách a pastvinách mezi četnými lesíky a remízky. Začínají se otevírat rozhledy na eibentálské údolí a okolní kopce. Asi po dvou kilometrech vytrvalého stoupání slyšíme za sebou řev motoru jakéhosi auta. Je to malý terénní náklaďáček, který veze na korbě starého dědu a dvě ženské. Celkem se divíme, jak může takový vrak překonat toto ostré stoupání. A ještě víc se divíme, když auto u nás zastavuje a děda velí: "Hajda nahoru!" Ani ve snu by nás nenapadlo, že se na korbičku všichni vměstnáme, ale je tomu skutečně tak! Místní nám říkají, že jedou "na Známana" na brambory a že je to ještě kus cesty. Vezeme se asi přes kilometr neskutečnými rigoly a auto má opravdu dost. Nakonec borcovi vypadává v tom nejhorším kopci rychlost a my raději seskakujeme, jinak by se nerozjel. Moc děkujeme za svezení a Pinďa opět věnuje místním ochotným lidem dobroty a dárky ze svého fondu solidarity. Ještě notnou chvíli slyšíme kousek před sebou mezi stromy úpění motoru.
Známana jsou značena i v mapě a je to prakticky vrchol výstupu z Eibentálu, nacházející se ve zhruba 800 metrech (čili převýšení jsme udělali asi 400 metrů!). Jedná se o poslední roztroušená políčka a polany patřící k této dědině – proto až sem jeli místní pro brambory. Na pěkném místě za větrem se na chvíli utábořujeme, občerstvujeme se a odpočíváme. Je zhruba už deset hodin, čili výstup i se svezením nám trval asi dvě hodiny. Otevírá se odtud výhled až k Dunaji na Kazanské soutěsky.
Prasata
Jede, jede, mašinka! (u salaše na polaně Ravna).

Po půlhodinovém odpočinku se zvedáme k dalšímu pochodu a pokračujeme po žluté značce. Od této chvíle kráčíme několik kilometrů hlubokým listnatým lesem jen trochu zvlněným terénem. Tudy se jde pohodově, a navíc přes husté koruny neproniká slunce, takže je v lese příjemně. To také vlévá elán do žil špici pelotonu a nasazují rychlost. Kotel s Cágrem to později nazývají "pochod smrti", také vzhledem k tomu, že vydržet toto tempo skoro 25 kilometrů je nemožné. Lesem jdeme zhruba pět kilometrů a pak se opět otevírají prosluněné náhorní polany nazvané Ravna, rozložené ve výšce od 700 metrů. Odhadujeme, že zde někde bychom měli mít za sebou půlku trasy. Přicházíme do blízkosti salaše, kterou zvěstuje několik prasat a dva oslové stojící u lesa. Prasata mají dneska asi svůj den, protože nám bez skrupulí předvádějí divoký gruppen-sex, kdy ani nevíme kdo je kdo v této divoké trojce. Samozřejmě že je to objektem nemála fotografií ze všech našich foťáků, případně poznámek k některým nemytějším členům výpravy, zda se nechtějí přidat. Polanu křižuje vedení vysokého napětí značené i v mapě, což je dobrý orientační bod. Na sloupu je i turistický směrovník, který nám zvěstuje, že do Gerníku to dělá ještě 13 kiláků.
Kráčíme dál na rozhraní lesa a luk a potkáváme (konečně!) taky nějaké pocestné. Jsou to dva borci od Brna. Na chvíli se s nimi zastavujeme a kecáme. Sdělují nám, že jsou ubytovaní v Eibentálu a včera se vydali do Gerníku po červené značce. Tam přespali a dnes se vrací po žluté. Prý je červená o ničem, vede po špatných cestách a žlutá je prý rozhodně zajímavější. Tak to jsme rádi, že jsme si k přechodu zvolili tuto trasu. Ještě kousek a Ravna bude končit, a proto je třeba udělat polední přestávku na svačinu. Odpočíváme zase asi půlhodinky a pak už se naši tempaři vydávají na další cestu.
Opět hustý listnatý les a zvlněná cesta. Je však znát, že začínáme poznenáhlu klesat a klikatit se po úbočí údolíček četných lesních potoků. Žádné rozhledové místo už nepřichází a Pedál je proto zklamaný, že trasa je neatraktivní. (Já si naopak myslím, že byla dost zajímavá a bylo dobré že jsme ji podnikli). Na jednom odpočinku přichází ke zdravotní újmě Trnkáč, a aby to zase nebyl on – dokonale originálním způsobem. Jako ortodoxního "neholaře" (ten co nikdy v Banátu nenosil hůl) ho Dlouhán požádal, aby mu na chvíli nesl fajnové trekové hůlky. Dobrák Trnkáč se k tomu uvolil, ale ušel sotva tři kroky, hůlka se mu zapletla nějakým záhadným způsobem pod nohu a Trnkáč si vyvrtl kotník. Dost průser teda. Naštěstí měl Pinďa v batohu stahovací fusekli, takže si Trnkáč nohu pořádně stáhl, že neměla šanci mu moc otéct, aspoň prozatím. Pomalým tempem se vydáváme dál. Má to tedy tu výhodu, že "dostihoví fanatici" nemůžou moc provozovat svoje pěší spurty a "pohodáři" si tudíž mohou jít svým tempem s Trnkáčem vzadu.
Civilizace se blíží, což dokládá další řev motoru. Na podobném náklaďáčku, jakým jsme se vezli ráno, se po neprojeté lesní cestě plné bláta vezou nějací lesáci v uniformách. Tedy "vezou" se spíš tak, že řidič s jedním jsou v kabině a další dva dělají průzkum vpředu, jestli se dá vůbec projet. Jelikož mají lesácké uniformy, Dlouhán je hrdě zdraví: "Lesu zdar!" Následuje vytrvalý sestup po široké lesácké cestě, čerstvě proježděné traktory a lemované obřími bukovými kládami nachystanými na další zpracování. Dřeva jak sviňa. Nakonec se les otevírá a vpředu v zeleni vidíme červené střechy osamocené vesnice daleko od civilizace – český Bígr. Doslova jako zázrak v téhle divočině – celý den by člověk potkal snad i medvěda, o vlcích nemluvě, a najednou oáza v podobě útulné čisté vesničky mezi vysokými zalesněnými kopci. Mezi prvními chalupami procházíme po třetí hodině odpolední a na náves je to coby kamenem dohodil, sotva pět minut. Bígr se rozkládá asi v 550 metrech, takže od Ravny jsme šupajdili zase hezky dolů.
Bígr
Cíl cesty - Bígr s hezkým kostelíkem.

Ve středu vesničky je krásný bílý kostel a hned vedle něj pomníček padlým v I. světové válce. Ještě nás zaujímá množství pramenů prýštících z upravených napajedel doslova na každém rohu. Krátce se proto osvěžujeme, ale pošilháváme spíš po hospodě. Jedna se nachází hned vedle kostela, tak okamžitě okupujeme venkovní posezení. Stejně zde nikdo není a i celá vesnice je jako po vymření, asi jsou všichni ještě na polích. Obsluhuje mladá slečna, mají zde výborné točené pivo, takže co víc si přát. Po celodenní štrece máme opravdu velkou žízeň, takže to klopíme doslova jedno za druhým – panečku, toto chutná! Pak někoho napadá, že bychom si mohli dát místní výtečný koňak. Nezůstává u jedné flašky, nakonec jsme vyslopali asi čtyři – protože Lojzek nejede a nejede. Tak přece tam nebudeme sedět nasucho! Debata se tak stává samozřejmě halasnější, ale stále jsme ještě v mezích normy. Největší páka nastává s dotazem na "odlehčovací oddělení". Slečna nás posílá kamsi zadními dveřmi za závěs. Po jejich projití každý nebohý našinec zůstává v rozpacích stát mezi futry, protože se ocitá na soukromém dvoře usedlosti k níž hospoda přináleží. Chlapi zde opravují v klidu motor, ženské připravují zase něco do kuchyně. Se samozřejmostí nás odesílají dále nad hnůj do jejich soukromé kadibudky. Asi sem chodí všichni návštěvníci hospody. Připomínáme si tak časy našich starých venkovských hospod (Střítež, Kojetice...), které jsme s velkou oblibou navštěvovali a kde se také chodilo na korýtko přes dvůr.
Sluníčko se už kloní nad kopec a Lojza nikde, takže spojka Jabčák už je poněkud nervní a strachuje se, zda sms-ka došla. Nakonec se Lojza se svojí zelenou Caravellou přiřítí se západem slunce a je vítán hurónským pokřikem. Platíme nemalou útratu a horempádem se sáčkujeme do auta. Není to totiž jednoduché, protože teď se nás všech 12 musí vměstnat do jednoho busu. Jedinci s ostřejšími lokty si vybojovávají místa na sedadlech, na ty s gumovějšíma nohama zbývá zadní prostor za sedadly (Jabkáč, Kotel). Nicméně se zde jede snad nejpohodlněji. Lojzek se pouští na divoký sjezd po prašné silnici dolů k Dunaji. Už po kilometru ale musí zastavovat "na čurání". Skýtá se nám poslední hezký pohled na podvečerní Bígr a pak už se jede dál.
Bígr - hospoda
...a zasloužené občerstvení v místní hospůdce.

Následuje neskutečně dlouhá cesta v nekonečně klesajících serpentinách v hlubokém kaňonu. K Dunaji je to takto nějakých 17 kilometrů! Konečně se vyhoupáváme na asfaltku u Dunaje a to už je téměř tma. "Co nejvíc lidí ven!" velí Lojzek, protože musí zajet se Zelňou ještě oklikou kolem Dunaje do zhruba 40 km vzdáleného Eibentálu pro Pedálův Fiat, který jsme tam ráno nechali (jinak to s přesunem aut udělat nešlo). Zadní osazenstvo se tedy kutálí ze dveří do škarpy, čímž je Caravella o dobrých 7 lidí lehčí. Pokládá se základ další komedii: Burdych, Jelen, Pinďa, Jarmil a Trnkáč se vydávají pěšky po silnici na Berzascu. Kotel s Jabčákem odmítají s tím, že je to dobrých 7 kiláků a než aby je dvě hodiny zbytečně šlapali bez vidiny nějaké hospody, počkají na Lojzu na místě. Nakonec padá totální tma a jen tiché šplouchání Dunaje a světýlka ojedinělých lodí ruší tuto idylu. Během dvou hodin projelo okolo snad jen pět aut, na jugoslávské straně těch světýlek problikalo jen nepatrně více. Kdovíkde je konec Jelenovi a spol... Lojza skutečně přijíždí až po celých dvou hodinách! Kolona pokračuje dále a schválně tipujeme, kde asi tak narazíme na Jelenovu bandu – nejspíš po těch dvou hodinch dorazili akorát k první hospodě na okraji Berzascy.
A taky že ano! Nakládáme je tedy a všichni jsou vysmátí jak leča: "Ty vole, nás zatkli policajti! Trnkáč po nich střílel! Nekecám!" hrne ze sebe Burdych. Nakonec popisují celou historii: šli a šli ve tmě po silnici, až u nich zastavil podobný bus jako ten náš. Vylezl však "frontiér" (pohraničník) a chtěl po nich doklady. Nějak si nerozuměli, navíc Trnkáč jim dokonce utekl a přikrčil se za betonové svodidlo, kde zalícil nějakým klackem a začal po nich "střílet". Takže jim poručil, aby nastoupili do auta, že je odvezou na stanici a zapíšou si je. Burdych však začal zásadně protestovat. Trnkáčovi mezitím nějak přeskočilo a vida, že všichni nastupují do "busu", myslel si, že už přijel Pedál nebo Lojzek a nadrzo si sedl dopředu vedle řidiče. Tam se probral, uviděl uniformu a korunu všemu nasadil požadavkem na policajta: "Ty seš agent – dej mi cigáro!" Ten mu skutečně nabídl, ale Trnkáč byl ještě tak drzý, že mu s díky z ruky sbalil celou krabičku. Nakonec to dopadlo tak, že je policajti odvezli ne na stanici, ale do hospody na fotbal (ten den bylo předkolo Ligy mistrů a hrála zrovna Bukurešť proti někomu). Nedlouho po tom jsme přijeli my a vyzvedli je, takže si ani nestačili moc doplnit hladinku.
Proto zbytek cesty na Helenu (ještě asi hodina) probíhá za hurónského smíchu nad zážitky našich pochodníků. Na chalupě nás čeká noční večeře a také mladý Burdych, který je už od včerejška doma. Dvoudenní výlet mimo Helenu tak končí a po dnešním namáhavém "pochodu smrti" nás čeká další pohodovější den – výlet do Moldovy na trh a především slíbené rožnění jehněte.

DEN ČTVRTÝ       * * * * * * * *       DEN ŠESTÝ



Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.