Rumunsko - Banát 2006

Den čtvrtý – úterý 12.9.2006

Pohodový den, výlet do Orşovy a na Băile Herculane, večer přesun do Eibentálu, zde nocleh pod stany.

Vytesaná hlava dáckého krále Decebala v Kazanské soutěsce u Dunaje.

Dnes sice nastal "pohodový den", ale jak už to bývá, nakonec se z něj vyklubal spíše den dlouhých přejezdů. Rozhodli jsme se navštívit Herkulovy Lázně (Băile Herculane), nacházející se až za Orşovou a vzdálené tudíž asi 120 kilometrů od Heleny. Jejich návštěva však byla záhodná, protože pro některé to znamenalo jedinou očistu během pobytu v Banátu :-)
Opět vzhledem ke složitým přepravním šachům bylo nakonec naplánováno, že pojedeme Pedálovým fiatem, mercedes zůstane doma a druhou polovinu osazenstva poveze Lojzek v jeho Caravellou. Vyjíždíme zhruba v 9 hodin ráno za krásného slunečného a teplého počasí. Z Coronini se vydáváme po proudu Dunaje směrem na Berzascu. Sem silnice ještě celkem ujde, ale dál už je asfalt na hodně místech fuč a polykáme doslova kýble prachu. Zejména my, co jedeme v druhém autě. V jednom okamžiku vlítne větráním dovnitř tolik prachu, že Kotel s Cágrem se řidiče Zelni (jinak ortodoxního nekuřáka) zcela vážně ptají: "Ty sis tam vpředu zapálil?" Na několika místech silnici sice mohutně opravují, ale tím stylem, že nový asfalt kladou na původní prašnou cestu. Všímáme si, že Jugoslávci na druhém břehu mají moderní silnici, odvážně vedenou ve skalách a provrtávající četnými tunely a mosty velmi členitý a vysoký břeh Dunaje. Úplně jiná kategorie. Burdych zase plánuje – vida četné "výběžky" na našem břehu Dunaje – stavby moderních rybářských letovisek, takže všichni zaujatě poslouchají velké plány na turistické využití.
První větší zastávka je už kousek před Orşovou, v místě kde Dunaj vytváří úzkou soutěsku Cazanele Mici (tedy Malé Kotle). Je zde snad nejužší místo řečiště. V místě vtoku říčky Mraconia je na skalní stěně vytesán zajímavý reliéf obličeje, vysoký 40 metrů. Je to obličej krále Decebala, který vytesali rumunští horolezci. Je zde vyhledávané místo pro zastávky, protože několik aut zde již stojí a reliéf je mohutně fotografován. Ve spojení s divokou skalnatou soutěskou Dunaje a postranního údolí je to skutečně kouzelné místo.
Před polednem už vjíždíme do Orşovy a parkujeme u místního tržiště. Jdeme se podívat, co je zde k mání – prakticky všechno a za velmi nízké ceny, zejména ovoce a zelenina. Jinak se zde ale moc nezdržujeme a pokračujeme dále. Kousek za městem se napojujeme na hlavní tah z Bukureště na Arad, čili je zde velmi frekventovaná silnice, kterou navíc zase opravují. Je až s podivem, kolik probíhá v Rumunsku v současné době rekonstrukcí silnic i budování nových. Nepochybujeme, že je to ze štědrých dotací EU, kam chtějí Rumuni od nového roku s velikou pompou vstoupit a strašně se na to těší (všude vlají modré vlajky EU). Băile Herculane se nacházejí ještě zhruba 20 km na sever a z hlavní silnice se odbočuje doprava. Vjíždíme opět do horské soutěsky a z obou stran padají k říčce Cerna příkré skály. Băile Herculane jsou pro Rumuny oblíbené letovisko, ale ke kráse mají ještě hodně daleko, i když i zde se poznenáhlu opravuje a rekonstruuje. Zastavujeme na velkém lázeňském náměstí (liduprázdné) u Herkulovy sochy (foto) a hned vedle je kdysi velmi krásný a honosný, ale nyní zdevastovaný a opuštěný lázeňský dům. Prostě socialismus se vším všudy, ale nepochybujeme, že za pár let to tu bude opravené, opět honosné a hlavně drahé.

Společná fotka u Herkulovy sochy na opuštěné lázeňské promenádě v Băile Herculane.

Termální koupaliště za Băile Herculane.

O kus dál je soutěska tak sevřená, že obří betonový hotel je rozkročen přímo nad silnicí, takže projíždíme jeho suterénem. Je to očividně Ceaşeskův pomník, protože tak příšerná stavba se jen tak nevidí. Asi o kilometr dále se nachází relativně pěkné koupaliště (plovárna) s termální vodou, kde zakotvujeme. Není zde ani moc plno, takže zabíráme lehátka a usazujeme se na prostranství u bazénu. Po chvíli s Lojzkem diskutuje trochu nervní borec z obsluhy, že prý ta lehátka se musí zaplatit (v přepočtu asi 35 korun), tak na něj opáčíme, zda si snad myslí, že na to nemáme? Skládáme hrst bankovek, ať si je užije. Nachází se zde terasa s bufetem, nikdo se zde neobčerstvuje, tak to berem samozřejmě útokem – mají pouze lahvové pivo, hnusnou zmrzlinu, pochybné klobásy a opékané mleté maso – u nás to nazýváme čevapčiči, tady to jmenují "miči". Ceny jsou na úrovni našich, čili pro místní je to asi dost drahé (pivo cca 25 Kč, porce miči asi tak 40), takže proto se na terase nikdo k občerstvení nebo na škopky nezdržoval. Po tomto občerstvení se několik našich jedinců odebírá na OO (odlehčovací oddělení). Po chvíli jde Kotel pouze na "malou" a vida ten humus v podobě tureckých záchodů, ptá se pak Pedála: "A tos tam jako vážně s..l, jo?" Až jde absolvovat podobný rituál i mladý Burdych, po návratu zvěstuje, že šel raději k plotu. "Tak s takovýma hajzlama se do slavný EU asi nedostanou," uzavíráme potom fekální debatu. Jak již bylo řečeno, plovárna je poloprázdná a baby taky nic moc. Jedinou kandidátku na Miss Jízda pasovali Cágr s Kotlem na "samici" a tím to skončilo.
Po třech hodinách už nás to na koupališti přestává bavit (stejně se blíží zavíračka) a pomalu se balíme a po čtvrté hodině odpolední odjíždíme. Všímáme si, že v okolí lázeňského městečka není žádný oficiální kemp a Rumuni táboří v úzkém pásu mezi silnicí a skálami bez jakýchkoliv regulí a zázemí. No v sezóně zde musí být asi pěkný nával, to teda musí vypadat! Dále jedeme zpět přes Băile Herculane do Orşavy. V tomto přístavním městě na Dunaji se jede po poměrně příjemném nábřeží, které se též očividně opravuje a zvelebuje, jednou to tady bude také moc pěkné. Lojzek se nabízí, že bychom mohli navštívit nějakou lepší restauraci a dát si nějakou místní mňamku. Většina z nás pomýšlí na ryby. Nakonec si vybíráme nóbl restauraci hned naproti tržišti. Patří k zřejmě k místní špičce, protože zde nikdo není. Je udělaná v rádobyvelkém stylu – velký dvůr zastřešený z průhledných tabulí s mohutným trámovím, všude zeleň, kamenné stěny a po nich tekoucí vodopádky. Prostě na první pohled takový přírodní Alcron. Nicméně naši stavební znalci (Pinďa, Smolda atd.) zkušeným pohledem odhadují, že trámoví bylo sestrojeno tak divokým a záhadným způsobem, že lze jen doufat, že to spadne až po našem odchodu. Ujímá se nás mladá servírka s kamennou tváří a příšerně namalovanou pusou a nagelovanými vlasy a dále pinglík-střízlík, kterého díky nezaměnitelné podobě Smolda okamžitě přezdívá na MiroŽbiro. Proto vždycky když něco chceme, voláme na něj: "Žbiro, kde tě máme?" MiroŽbiro má soustavně ten samý přihlouplý úsměv a pinglice tu samou kamennou tvář – jako maskoti. Objednáváme každý něco jiného – jeden lasagne, další ryby, někdo steak, další zase pizzu nebo špagety, takže personál v tom má dokonalý hokej (zřejmě tu takovou návštěvnost ještě neměli), ale nakonec se každý dočkává své porce. Smolda se zase vyžívá v dánském pivu (Tuborg), kterých má nakonec asi pět, ale každý mu samozřejmě upíjel. A zase tu mají jen lahváče!
Než se všichni naládovali, doba silně pokročila a je třeba se odebrat k odjezdu. Do Eibentálu pojedeme ještě asi hodinu až dvě! Sáčkujeme se proto do busů a za vedení Lojzka vyrážíme z Orşavy zpět proti proudu Dunaje, asi 40 kiláků. Projíždíme opět přes "Kazany" a pak už hlídáme ceduli, kde odbočit na Eibentál. Dost silně se sešeřilo a je nám jasné, že do této české vesnice přijedeme až za tmy. Lojzek nás však předtím uklidnil, že by se pokusil zajistit nocleh pod střechou – prý tu má nějaké známé, tak to snad nebude problém. Odbočujeme už za šera vpravo na dost drsnou prašnou cestu – jednu ze dvou přístupových "silnic" do Eibentálu. Polňačka začíná divoce stoupat v serpentinách do postranního sevřeného a zalesněného údolí. Místy je tak úzká, že v zatáčkách na kraji sedící Kotel huláká: "Ježišmarjá, já tady sedět nebudu, to je bezedná strž přímo pod sedadlem!" Cágr se při jednom takovém místě podíval taky z okna pod auto a naznal, že by tam neseděl ani náhodou, nebo že by se potentočkoval. Naštěstí asi po 7 kilometrech drsné rally se zjevuje cedule Eibentál.

"Tady je váš domov," zavelel Lojzek a my si v černočerné noci postavili stany na okraji Eibentálu.

Je naprostá tma, osvětlení tady zřejmě nemají a tak jediným záchytným osvětleným bodem jsou hospody (jsou zde zhruba 4, což je rekord). Taky prašná cesta se jako mávnutím proutku změnila na krásnou asfaltku (jedna z investic naší republiky na pomoc krajanům). Pomalu projíždíme extrémně dlouhou obcí, ale nic není vidět v té tmě. Přesto doufáme, že Lojza s někým domluví nocleh. Bohužel jsme ale dorazili na konec obce a dál už je menší osada Baia Nouă. Tady se Lojza ptá domorodců na cestu, ale ti nás posílají zpátky. Nakonec usuzujeme, že už nechce v noci nikoho otravovat a dopadá to velice humorně – Lojzek najednou odbočí ze silnice na louku, vyběhne z auta a rukou ukáže na rovnou travnatou plochu: "Tady je váš DOMOV!" Je to jedna z mála rovných travnatých ploch široko-daleko a prý zde stanují všichni pocestní. Tak se chechtáme na dobrou noc, parkujeme Pedálova busa na okraj louky aby svítil, začínáme stavět stany a Lojza odjíždí domů i s mladým Burdychem, který je nachlazen a nechce riskovat noc v zimě pod stanem. Mají to ještě pěknou štreku! To přijedou na Helenu po půlnoci.
My se musíme vměstnat po třech do každého stanu (máme čtyři), což se nám docela dobře daří a bez prodlení se muchláme do spacáků. Je zhruba k desáté hodině večerní a nikdo dnes nebude "lakocinkovat", protože máme zítra před sebou dlouhou výpravu – vymyslel ji víceméně Pedál a spočívá v přechodu po žluté značce z Eibentálu do další české vesnice Bígr. Vede přes vrcholové polany Známana a Ravna a má měřit asi 25 kilometrů. Jabčák se ještě včera dušoval, že si z minula pamatuje turistický rozcestník, který ukazoval "35", ale v Eibentálu se na cedulce potvrzuje zmíněná "pětadvacítka". Takže zavíráme stany a hajdy na kutě, snad podzimní chladnou noc nějak přežijem.

DEN TŘETÍ       * * * * * * * *       DEN PÁTÝ