Rumunsko - Banát 2006

Den třetí - pondělí 11.9.2006

Výprava "dvou skupin proti sobě" na trase Gerník – Rovensko (15 km).

Toreadoři nad Gerníkem.

Po tradiční vydatné snídani se chystáme k odjezdu z Heleny. Vytahujeme busy na ulici a provádíme rozpočítání na dvě skupiny: první parta ve složení Trnkáč, Smolda, Burdyši, Piňďa a Kotel jedou v mercedesu, ve Fiatu pak Pedál, Cágr, Jarmil, Jabko, Dlouhán, Jelen a Zelňa. (Teď budu popisovat výpravu víceméně ze svého pohledu, protože jsem v první partě). První skupina to má jednodušší, neboť jede do bližšího Gerníku, ta druhá až do Rovenska. Vyrazíme stejnou trasu proti sobě a někde uprostřed bychom se měli potkat a vyměnit klíče od vozidel. Petr nám poradil, že od Dunaje jsou cesty v dezolátním stavu a je třeba jet proto zadem přes Moldovu a Padinu. Snad se pak bude dát sjet aspoň dolů – to se ještě uvidí.
My v mercedesu v Moldova Nouă odbočujeme na Padinu. Hned za městem se kopce svírají těsně k sobě a jako z udělání vjíždíme do velkého povrchového dolu – všude okolo těžní věže a pásové dopravníky. Takřka zajíždíme do nějaké haly a už si myslíme, že jsme špatně v Moldově odbočili. Jako znenadání se za námi objevuje skoro némlich ten samý bus! Bílý, akorát že je to Fiat. Aby toho nebylo málo má českou značku a dokonce i naše "J"! Trnkáč je tak zmaten, že po vzoru Luďka Soboty k chlapíkovi vykoktává: "Vy ste z... Třebíčák?!" Chlapík se směje a říká, že je z Heleny, že tady pracuje a ukazuje nám cestu – o kousek zpátky jsme měli odbočit na nekřesťanskou polňačku do prudkého kopce. To chce nejdřív vajglpauzu... Chvíli pozorujeme dění v lomu: obrovské Kamazy sjíždějí po úpatí a překonávají průrvu pouze po nějakých traverzách. Pak začínáme šplhat autem serpentinami do lesů. Zdá se, že silnice je čerstvě opravená. Nebezpečná místa jsou osazena betonovými bariérami a serpentiny rozšířeny, jen ten asfalt jaksi chybí. V Padině nám čilé babky, které brigádničí na kostele, ochotně ukazují cestu. Ještě pár kiláků lesem a vyjíždíme na planinách nad Gerníkem.
V Gerníku nejprve sjíždíme až k hospodě, kde je turistický rozcestník (Rovensko 15,5 km), ale pak usuzujeme, že pro druhou partu bude při návratu lepší, když budou mít auto na začátku vesnice. Gerník je totiž největší čeká obec a celkem dost dlouhá, takže jim ušetříme půl kilometru. Parkujeme proto zpátky na horní ulici – říká se zde Velká strana, a vydáváme se na cestu po červené (čas: 10 hodin).

Mlýnky v údolí U Petra (zvané též "vodenice").

Procházíme kolem posledních domků a vozová cesta se vine mezi poli nad vesnici. Od vzorně upraveného křížku je na Gerník velmi hezký pohled. Též se zde pase osamocená kráva, tak je to pro některé toreadory opět příležitost k akční fotce. Kousek za křížkem zdravíme starou babičku, která nám žehná na cestu: "Jóó, do Rovenska... To je panečku dálka!" Dále cesta prochází po planinách s četnými políčky a pastvinami. U jednoho stádečka na nás doráží psíček, takže můžeme vyzkoušet metodu "vrhání kamenů" na jeho zahnání – celkem to funguje. Smolda však ale více věří holi. Ostatní by si taky rádi nějakou seřízli, ale zatím není kde. Asi po dvou kilometrech od vsi se cesta začíná svažovat do hlubokého krasového údolí – něco jako včera u Heleny. Taktéž v závěru příkrého sestupu procházíme hustým listnatým lesem, ale zde je dno údolí krásně lučinaté a prosvětlené. Říká se zde U Petra a další zajímavostí je existence zhruba pěti starodávných vodních mlýnků. Byly vystavěny kdysi dávno Čechy z Gerníku a jsou dosud plně funkční a používané k mletí mouky. U horního mlýnku se na louce utábořujeme a krátce svačíme. Někteří otužilci si jdou navíc do ledové tůně "vyhnat vlka".
Odpočíváme zhruba půl hodiny a o půl dvanácté se zvedáme k dalšímu pochodu. Postupně procházíme kaskádu mlýnků a zkoušíme pouštět vodu. Ta zde má jistě sílu protože tok má velký spád. U nejspodnějšího mlýnku značka odbočuje vlevo do svahu a po kamenité stezce stoupá šikmo vzhůru. Začínají se vyslovovat první varování před zmijemi – zatím to bereme jako srandu. Les se otevírá a přichází velká paseka s pastvinami a políčky. Nachází se zde rumunská salaš, jejíž blízkost věští drsný štěkot. Smolda okamžitě uvádí po stavu bdělosti svoji sukovici. Pes na nás doráží, ale procházíme rychle pryč, takže se do zadku nikomu nezakousl. Z dohledu salaše si někteří plni dojmu ze setkání s čoklem začínají lámat hole z velké lísky. Ta má pevné rovné větve, takže nejlepší sukovici si opět dělá Smolda a navíc po vzoru indiánů vyřezává obrázkovým písmem do hole "zápis ze setkání se zlým psem a naše hrdinné odolání". Později si na hůl zapisoval každou významnější událost, takže se stala významnou kronikou celého našeho rumunského putování.
Pastviny končí a stezka se noří opět do lesa. Tentokrát je korunována opravdu ostrým stoupákem. "Bacha, zmije!" varuje první v karavaně. No jo, fakt se po cestě kroutí malý hádek s typickým klikyhákem, asi 30 cm dlouhý. Čekáme tedy uctivě, až se doráčí proplazit a přitom si zmiji fotíme. "A vemte to na pořádnej zoom," radí Burdych, "protože až se potkáme s Pedálem, tak mu ji ukážem na displeji a budem tvrdit, že měla přes metr." Od příhody se zmijí stále prudce stoupáme až jsme pěkně zadýchaní. Na návrší se skýtá první krásný rozhled do kraje, v dálce je vidět i Dunaj. Pak už stoupání není tak výrazné, ale cítíme, že stále jdeme do kopečka. Není se vlastně čemu divit, protože Rovensko se nachází na hřebeni ve výšce cca 750 m.n.m. Zatím jsme však zhruba v polovině cesty. Na další travnaté polaně, kde cesta prudce zahýbá doprava se u seníku a skupiny ostrev (vysoká kupa se senem navršená na kmínku) usazujeme opět ke krátkému odpočinku (12:30). Říkáme si, že už bychom se měli potkat s druhou skupinou. Nicméně oni měli o dost delší cestu autem, takže na trasu vyrazili možná i o hodinu později než my. Za polanou jdeme po krásné hřebenovce mezi švestkovými sady (stromky jsou zde daleko zakrslejší než u nás). Po chvíli slyšíme opět psa a přicházíme k další salaši. Tady vidíme, že ji má správný hospodář, protože pod přístřeškem je nevídané množství sudů s kvasícími švestkami. To bude slivovice!

Z hřebenovky nedaleko usedlosti U Filipa byly pěkné výhledy.

Vcházíme opět do lesa a konečně se setkáváme s druhou skupinou. Následuje mohutné vítání a připíjení z placatek. Sdělujeme si dojmy z cesty a vyměňujeme samozřejmě klíče od aut. Pak už každá parta vyráží po své trase. My ještě procházíme kolem větší usedlosti zvané U Filipa. Tady je zase další zajímavost – pro dopravu vody se používá starý vojenský barel s nápisem "wehrmacht". I tady si pejsek trochu zaštěkal, ale jinak jsme prošli bez úhony. Kousek za salaší zdravíme paní domácí s děckama a tak Pinďa může rozdat další plyšáky ze své humanitární sbírky. I nadále pokračujeme po cestě s překrásnými výhledy – na hluboké údolí a protější pastviny s lesíky, remízky a salašemi. Na druhé straně údolí je i větší seskupení usedlostí nazvané Valea Răchiţei, taková pidivesnička. Právě zde, na místě s kouzelným výhledem, se usazujeme ke svačině a odpočinku (14 hodin).
Další, zhruba tříkilometrový úsek trasy vede lesem za vytrvalého stoupání, přičemž Smolda pravidelně hlásí výšku dle zázračných hodinek. Už se blížíme "sedmistovce", takže to znamená, že Rovensko se blíží. Z lesa vycházíme opět na náhorní planinu s výhledem daleko do kraje, tentokrát východním směrem. V dálce vidíme výrazný kopec – nejvyšší vrchol oblasti Banátu Svinecea Mare (1225 m.n.m.) tyčící se v neskutečné zalesněné divočině (ale výstup na něj se prý udělat dá). Zahýbáme doleva na polňačku a do Rovenska nám zbývají poslední dva kilometry. Na začátku vsi potkáváme paní, která se s námi hned dává do řeči. Prý by nás hned ubytovala.
Rovensko je pěkná dědina. Kluci vzpomínají, jak zde byli před lety u jednoho dědy. Uprostřed je náves s kostelíkem, kulturákem a konzumem. Taky zde parkuje Pedálův Fiat. Máme štěstí, prodavač je v konzumu přítomen, ale říká, že za chvíli musí odjet. Kupujeme tedy několik lahváčů a usedáme na posezení na návsi. Jsou už čtyři hodiny odpoledne, takže cestu jsme zvládli za 6 hodin i se zastávkami. Hodinu popíjíme a odpočíváme. Náhodně se zde potkáváme i se dvěma motorkáři a s kočkou jednoho z nich, kteří bydlí též v Heleně (mluvili jsme s nimi už včera). Prý jeli taky na výlet. Sdělují nám, že po cestě dolů k Dunaji bysme měli autem projet, ale nahoru by to prý asi nešlo. Akorát je třeba na několika místech jet potokem, protože cestu vzala voda. Po páté hodině usedáme do Fiata, Smolda za volant a pouštíme se dolů po cestě k Dunaji.

"Silnice" z Rovenska byla opravdu drsná.

Noční zátiší u "kazana" při pálení slivovičky.

Zpočátku to jde, ale po pár kilácích přicházejí kritické úseky. Přísedící vyrážejí dopředu coby průzkumná jednotka a navigují Smoldu přes potok. Už se blíží civilizace (míjíme salaš) a právě zde je nejhorší úsek – cesta je stržena, je třeba se brodit kamenitým korytem. Dokonce i kameny musíme zarovnávat cestu. Nakonec Smolda všechno projel – ostatně nic jiného nezbývalo, protože vrátit se nahoru do Rovenska by asi nešlo. U Dunaje vyjíždíme u obce Liubcova (cesta sem z vrchu z Rovenska činí asi 17 km!) a valíme směr Coronini. Myslíme si, že Pedálovci už budou dávno v Heleně. U hospody, kterou jsme poctili návštěvou včera, nám to nedá, a samozřejmě zastavujeme na škopka. "Zastav, zastav! Jdem na pivo a vemem Jabčákovi tu židlu, dyť ji máme přece zaplacenou!!" huláká Burdych. Usazujeme se tedy na terase na pivo a pohledem hledáme Jabčákovu židli – jasně že je opřená u zdi a čeká jen na nás. Sotva stačíme naklopit, u silnice zprudka brzdí Trnkáčův mercedes s osádkou druhé party. Tak přece jen jeli později jak my. Když Jabčák ani personál nekouká, provádí Burdych bleskurychlou akci a kalupem odbíhá se židlí do busu – a už je naše! Bude to pro Jabčáka pěkné překvápko. Na Helenu už jedeme všichni společně, samozřejmě za tmy.

Doma nás na večeři čeká výborná "uhlířina" a Jabčáka speciálně ke stolu přistavená červená plastová židle. Lojza slibuje, že to ještě dneska není všechno: jeden jeho kamarád prý zrovna dneska pálí kořalku a jsme zváni na ochutnávku!! Pozdě večer scházíme za černočerné tmy do ulice, kterou nazývají Englicko. Už zdálky se line libá vůně pálených švestek. Lojzek nás vede do jednoho statku, kde vzadu pod přístřeškem borec pálí na podomácku zrobeném kotli, patrně děděného z generace na generaci. Nechybí ani výtečné pohoštění v podobě slaného sýra a pečených brambor – prostě idylka, dobrodružství a romantika. Lojzek s kamarádem (je to vlastně jeho švagr) nám s pýchou předvádějí kotel, kterému říkají po banátsku "kazan". Samozřejmě, že se tento název setkává s humorem všech ostatních a od té doby Kotlovi nikdo neřekl jinak než Kazan... Tak tedy: měli podobný kotel, jaký jsme měli na táboře, ale uzavřený, z toho vedli vrchem dlouhou zakroucenou rouru do sudu s vodou, který měl funkci chladiče, no a dole ze sudu vycházela rourka ven a z té čůrkem začala vytékat do hrnce ještě teplá, ale velice lahodná slivka. Ke koštování sloužila velká lžíce. Po hltech tedy koštujeme slivku a zakusujeme ji sýrem. Pravda, někteří si těch lžiček dali poměrně dost. Borec nám ukázal i naložené švestky v sudech ve stodole, no měl jich tam ještě mraky. Zkrátka dobrá úroda.
Po více jak hodině poučné exkurze, velice dobře zahřátí, se odebíráme zpět do naší chalupy k noclehu. Zítra nás čeká neméně náročný den: pojedeme daleko, až do Oršavy a vracet do Heleny se nebudeme, protože přespíme pod stany v Eibentále.

DEN DRUHÝ       * * * * * * * *       DEN ČTVRTÝ