Rumunsko - Banát 2006

Den druhý - neděle 10.9.2006

"Vycházka na rozejití" Svatá Helena – Kulhavá skála a jeskyně Vranovec – údolí Dunaje (20 km).

Nad Helenou
Nad Helenou
Na pastvinách nad Helenou.

Kulhavá skála
Kulhavá skála v krasovém údolí Ali Beg.

Ráno se vstává pohodlně kolem půl osmé až osmé. Následuje vydatná snídaně skládající se ze salámu, množství domácího sýra a samozřejmě zeleniny. Nutno říct, že s tímto sytým jídlem jsme pak vždy vydrželi hodně dlouho bez svačiny.
Zhruba v devět hodin (našeho času) opouštíme chalupu a jdeme do horní ulice pro Lojzka. Ten místo baťochu nese sice obyčejnou igelitku, v ní plastovou láhev, ale ta láhev obsahuje nikoli vodu, ale domácí kořalku. Přesvědčil se o tom žíznivý Piňďa, který flašu naklopil v domnění, že zažene žízeň. Nejprve procházíme hlavní ulicí kolem katolického kostela, školy, hospody a baptistického kostela. Zde už vede červená značka, neboť kousek od školy je turistický rozcestník. Hned za vsí to Lojzek stříhá zkratkou přes pole a nám se začínají otevírat nádherné výhledy na Helenu a široké okolí. Stádo koní je i vhodným objektem pro fotografy. Cestou obcházíme četné krasové závrty, na jejichž dně se pěstuje kukuřice, anebo ještě lépe švestky. Na okraji jednoho kukuřičného pole se Lojza ztratil z dohledu a vrátil se s igelitkou plných kukuřičných klasů na opékání. Větší vzdáleností od vesnice však obdělaných políček ubývá. Asi po dvou kilometrech se před námi tyčí krásná planina v mapě nazvaná Dealu Coroneanţi. Od luk kde stojíme nás ale od ní dělí hluboké zalesněné krasové údolí, v němž se nachází Kulhavá skála. Lojzek nás vede neomylně po modře značené odbočce, která posléze začíná prudce klesat mezi stromy. Ty jsou zde listnaté a jen ztěží propouštějí svrchu světlo, takže je tady doslova jako v pralese. Sešup je to pěkný, ale nakonec přece jen dosahujeme dna údolí jímž protéká potok zvaný Ali Beg. Stačí kousek odbočit a už stojíme pod mohutnou Kulhavou skálou. Je to jakási kamenná brána, vzdáleně připomínající například Pravčickou bránu nebo podobné útvary. Tato je však trochu šejdrem. Pokud chce někdo stanout přímo pod klenbou, musí se vyškrábat ještě asi 50 metrů příkrým svahem přes suťové pole. Jde se tam podívat jen Jelen a později Dlouhán, ostatní odpočívají dole u ohniště.
Rozděláváme oheň a sbíráme bukové větve, kterých se okolo válí dost a dost. Je potřeba udělat hodně uhlíků, protože Lojzek nás chce pohostit pečenou kukuřicí. Bude to chvíli trvat, ale času máme spoustu (zatím). Jdeme se tedy podívat k nedaleké jeskyni Vranovec – asi 200 metrů proti proudu potoka. Zde potok končí malým jezírkem, do nějž padá malý vodopádek a po pravé straně je vstup do jeskyně. První příchozí si hrají na medvědy skryté v jeskyni a na nebohé opozdilce vydávají děsné zvuky. Pak se vracíme k ohni a baštíme opečené kukuřičné klasy. Pauza u Kulhavé skály trvala asi hodinu (je již něco po jedenácté) a tak je nejvyšší čas vyrazit na další cestu.
Škrábeme se příšerným svahem nahoru a Lojza nás uklidňuje: "To nic není, tady jsme normálně vodili krávy." Nahoře má každý dost, takže chvíli vydýcháváme. Následuje asi tříkilometrová procházka po náhorní planině, přičemž Dunaj se nám stále pozdává stejně daleko. Při představě, co máme ještě před sebou, je nám jasné, že "vycházka na rozejití" bude regulerní dálkový pochod :-) Směřujeme stále jihovýchodním směrem až konečně začínáme klesat do údolí. Další zastávka je u potoka, kde provádíme vodní lázeň dolních končetin a čeká se na Zelňu, který jen tak cvičně trochu zabloudil. Les na dně údolí řídne a začínají se objevovat první salaše a samoty, v mapě popsané jako Streneac a Liborajdea. K ústí Ali Bagu do Dunaje je to ještě nějaký ten kilometr. Cestou nám Lojza ukazuje i klasický vodní mlýnek umístěný v dřevěné salaši – pomocí náhonu lze nasměrovat proud vody na malé vodní kolo a roztočit tak mlýnské kolo uvnitř. Vše je nám názorně předvedeno a přesvědčujeme se, že to funguje. Nemáme však zrní a kolo se naprázdno točí tak rychle, až létají jiskry. O kousek dál je malá vodní elektrárna.
Kolem půl třetí už dosahujeme Dunaje a vydáváme se po silnici proti proudu směrem na Coronini. Víme, že po cestě je hospoda, takže každý už spěchá s vyplazeným jazykem na škopka. Dnes poprvé se probouzí opět Burdychův smysl pro podnikání, takže vida lukrativní a prázdné pozemky okolo Dunaje, hned začíná spekulovat nad výhodnou koupí některého z nich. Ostatně tyto úvahy pak budou na programu téměř každý den a dovedeny k naprosté dokonalosti.
V hospůdce
Podvečerní pohodička v hospůdce na břehu Dunaje...
V hospůdce
... a výhled na protější břeh s lodičkami.

K hospodě musíme šlapat ještě asi dva kilometry po asfaltu, přičemž její blízkost poznáváme spolehlivě – v poslední zatáčce nás jeden místní ožrala málem smetl do Dunaje. Bylo to opravdu o fous. Jinak zde provoz není moc velký. Pojem "hospoda" je v tomto případě poněkud urážlivý, protože toto zařízení je na místní poměry zřejmě nóbl výletní restaurace v poměrně solidním stylu – pěkný opravený dům s terasou štítem k Dunaji. Nazývá se La Delan&Deda (odezřeno ze štítu). Je to zřejmě jediné pohostinské zařízení od Coronini do Svinice (úsek asi 30 km), jak jsme si později všimli. Akorát že hajzlíky tvoří jakási venkovní kadibudka. Usazujeme se na terase a objednáváme lahvové pivo Ursus (točené zde nemají). Obsluhují pohledná děvčata, takže nálada se zvedá s vypitými škopky a na odchod se na dlouhou dobu zapomíná. Vrchol bujaré nálady nastává v okamžiku, kdy si Jabčák přisouvá ke stolu plastovou židli a dosedá, bagoun, tak zprudka, že jedna zadní noha nevydrží a s praskotem odlétá do dáli, zatímco židlička se poroučí k zemi a Jabčák málem taky – zase jedno dokonalé foux-pas a mohutný řehot celého osazenstva na celé kolo. Nakonec si všichni poroučíme smaženého sumce (moc dobré). Platí to prozatím Lojzek, protože my ještě nemáme vyměněné leie – pak se vyrovnáme. Pinglice nedají ale jinak, že na účtu je započítána i prasklá židlička (cca 200 korun), takže se rozčilujeme, co je to za bordel. Samozřejmě vidí "bohaté cizince", tak se z toho snaží vyždímat co nejvíc.. Během vysedávání na terase sledujeme lodě na Dunaji a stíny zapadajícího slunce na protějším srbském břehu. To nám připomíná, že se ještě musíme doštrachat do Heleny, neboť nás čeká ještě asi pět kilometrů!
Vyrážíme za šera ještě kousek proti proudu. Po kilometru však odbočujeme vpravo do hlubokého zalesněného údolí a začínáme stoupat úzkou cestou. Lojza tvrdí, že tudy se dá projet i s traktorem. Mezitím se setmělo a naše karavana se pěkně roztrhala. Čekáme tedy zadýchaní na začátku pastvin kousek pod Helenou. Zde nám Lojza pyšně ukazuje jeho stádo krav pasoucí se na protějších svazích a volá po pastevecku svého psa, který dobytek hlídá. Pes poslušně přiběhl a hned se chce s námi kamarádit. Lojzek říká, že každý den musí jeho manželka krávy podojit. Není to určitě žádná sranda, štrachat se sem z vesnice a zase zpátky. Zbývá asi kilometr a za naprosté tmy vcházíme do Heleny. Z této strany se však ves táhne, takže přicházíme do chalupy dokonale utahaní. Největší čurinu z krátké "procházky" mají zřejmě Cágr s Kotlem: "Tak to teda byla vycházka na rozejití jako sviňa – to chci vidět ten zítřejší pochoďák, chachá!" Dnes jsme totiž ušli dobrých 20 kiláků.
Čeká nás však výborná večeře, ti žízniví ještě chvíli konzumují lakocinky, ale postupně se jde do hajan. Mezitím se dohodl zítřejší program: rozdělíme se na dvě skupiny (každá bude mít busa), jedna pojede do Gerníku a druhá do Rovenska. Pak se obě party vypraví proti sobě a při setkání si předají klíče od druhého auta. Geniálně vymyšleno a všichni už se těší na slibovanou atraktivní trasu s pěknými výhledy.

DEN PRVNÍ       * * * * * * * *       DEN TŘETÍ



Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.