Rumunsko - Banát 2006

Den první - sobota 9.9.2006

odjezd časně ráno z Vladislavi po trase: Brno – Bratislava – Györ – Budapešť – Szeged – hraniční přechod Cenad – Temešvár – Moraviţa – Oraviţa – Coronini – Svatá Helena.

Po předchozích mohutných přípravách a poradách konečně nastává den odjezdu. Vůči původně zamýšlené čtvrté hodině ranní se několik jedinců "vzbouřilo", takže sraz byl milostivě posunut na 4:30 u Jelena ve Vladislavi před hospodou. Samozřejmě, že dochází ke zpoždění, takže se osádky všech aut setkávají o něco později. Kolona pojede v tomto složení: Pedálův bus Fiat, Trnkáčův bus Mercedes a Kotlův osobák ZX. Jabčák uděluje poslední instrukce a dělí bank, aby všechna auta měla fond na palivo a poplatky. Kolem páté vyrážíme na cestu.
Jedeme na Náměšť a odtud hned na dálnici u Bíteše. Provoz je malý, takže se jede výborně. První zastávka je na česko-slovenské hranici, kde kupujeme dálniční známku. Další setkání si domlouváme na slovensko-maďarské hranici, též za účelem nákupu známky. Do Bratislavy se stále jede super, ale v hlavním městě Slovenska je stále všechno rozkopané, takže zpomalujeme. Je velmi zajímavé, že přesně takto byly Blavě rozbombardované silnice i před rokem a zdá se, že Slováci s rekonstrukcí vůbec nepostoupili! Naštěstí i díky slabému provozu překonáváme nesympatickou Bratislavu bez zdržení a směřujeme na dálniční přechod Rajka. Tady dělá první foux-pas tandem Jabčák-Kotel, kdy si Kotel zakoupil iniciativně dálniční známku hned u první budliny a Jabčák to nevěda, koupil rychle horlivě všechny tři známky na další budlině. Takže nám jedna známka přebývá a prvních cca 250 Kč z fondu dopravy je za mohutného chechotu ostatních v pytli.
V Maďarsku jedeme po velice kvalitní dálnici M-1 směr Györ, Tatabánya a Budapešť, ale naše kolona se dost trhá. Nejvíc upaluje Kotel se ZX-em, ale silný provoz na obchvatu Budapešti M-0 nás všechny spolehlivě brzdí. Pak opouštíme obchvat a odbočujeme na jižní dálnici M-5. Vzápětí se shledáváme všichni na delší pauze u benzinky asi 35 km pod Budapeští. Zde nás nejvíce baví holandská dvojice (jak jinak), majíc ustláno na dekách na zaplivané trávě hned vedle parkoviště, div že ostatní cestovatelé po nich nešlapou. Jelikož trapní Maďaři mají záchody stále s hajzlbábami na drobné (které pochopitelně nemáme), jdeme si všichni odlehčit k nedalekému lesíku, kde už je zaveden nevábný přírodní hajzlík.
Po svačině vyrážíme dál na Kecskemét. Loni dálnice končila kousek za Kecskemétem, ale letos jsme velice příjemně překvapeni, že pokračuje dále. Frčíme po ní až do 60 km vzdáleného Szegedu! Tak to je tedy paráda. Právě zde byl loni velmi problematický provoz. Nicméně projetí samotným Szegedem se už nevyhneme. Naštěstí jde vše hladce a za městem jedeme ještě asi 25 km na Makó. Opět zkušenost z loňska: u Kizsomboru odbočujeme z hlavního tahu na nový přechod v Cenadu, čímž se vyhýbáme nevábnému Nadlaku, kudy kluci projížděli před 4 lety. Cesta se díky trase přes Cenad zkracuje o dobrých 50 km a vyhýbá se neméně nevábnému Aradu.
Maďaři nás hned pouští a tak nezbývá než zastavit v bezcelním pásmu a nakoupit zásoby kuřiva a pitiva (správně by se to nemělo – jen při výjezdu z Rumunska). Hraniční kontrola na rumunské straně proběhla též bez sebemenších problémů, takže valíme dál. Do 70 km vzdáleného Temešváru vede velice kvalitní nová silnice. Nicméně v rumunských vískách už máme možnost nasát balkánský kolorit – zejména ti, kteří zde ještě nebyli. Čeká nás nepříjemný průjezd Temešvárem (město asi jako Brno), takže busy pouští raději do čela kolony Kotla, který zde jel přece jen před rokem a cestu si víc pamatuje. Jabčáka navíc trochu zmátlo nové "Metro", které zčistajasna postavili ve směru od Cenadu a není si proto jistý, jestli to staré ve směru na Moravici ještě existuje. Nejenže nás vedou cedule na "staré Metro" (pravda, už trochu omšelé), ale zlepšily se i dopravní ukazatele, takže směr Moravica-Beograd je dobře vyznačen. Kodrcáme se po okrajových částech Temešváru a na jedné křižovatce se Kotlovi daří vyrazit suverénně na červenou, přičemž se později hrdinně obhajoval: "No co, ten Rumun vlevo vyrazil, ten vpravo taky – já jsem stál uprostřed, tak jsem jel taky. Nejlepší je, řídit se podle místních."
Všechna tři auta se zdárně řadíme za sebe na výpadovce na Beograd (u toho starého Metra) a jedeme společně dál. Zde už je cesta horší, neboť silnice je v rekonstrukci a krajnice jsou odbagrované. Na opravených úsecích to ale valíme 120. Na jedné křižovatce Kotel s Trnkáčem špatně odbočují (odbočil na Rešitu), takže se Pedálovi trháme. Kotel je chce dohnat, tak valíme co to dá, ale Pedálovci jsou jaksi nedostižní (zastavili někde na čurání a přejeli jsme je bez povšimnutí). V Moravici odbočujeme na Oravici (dalších 70 km) a cesta se opět zhoršuje. Ale zase není tak dorasovaná jako loni, aspoň ji zalátali. Kousek za Oravicí se dotýkáme srbské hranice a sjíždíme k řece Neře. Hned za mostem začínáme šplhat do kopců protože musíme překonat horský předěl Muntii Locvei. Na odpočívadle v sedle čeká Kotlova osádka na ostatní, kteří přefrčí až téměř za půl hodinky (dělali další zastávky). K Dunaji sjíždíme už všichni společně a objíždíme Moldovu Veche. Do cíle nám zbývá posledních pár kilometrů.

První slavnostní zasedání v Heleně a setkání s Lojzkem (sedící v červeném).

Těsně před Coronini odbočujeme vlevo na kamenitou polňačku a šplháme do kopců. Naštěstí není Svatá Helena moc vzdálená od Dunaje, nějakých pět kilometrů. Téměř přesně po 12 hodinách jízdy konečně dorážíme do cíle naší cesty – českou cedulí nás vítá česká obec Svatá Helena.

Nejprve se stavujeme u Petra Hrůzy skoro na začátku vsi, kde budeme bydlet. Na jeho usedlost navazuje domek, který koupili a pronajímají turistům. Máme ho samozřejmě celý k dispozici – tři pokoje, společnou jídelnu, spíž, dvůr s kadibudkou a umyvadlem. Plně nám to postačuje. Parkujeme auta na dvoře a jdeme se vybalit a zaujmout postele. Někdo ovšem už musí vzít zavděk spaním na karimatkách. Po vybalení se jde do horní ulice k Lojzkovi Hrůzovi, který nám bude dělat v Banátu průvodce. Jinak proviantně nás bude zabezpečovat Petrova manželka – dohodli jsme si "polopenzi", tj. nocleh se snídaní a večeří (jednotlivec zaplatil 1500 Kč za celý pobyt).
Večer následuje "slavnostní zasedání" v síni u společného stolu. Vítáme se s Lojzkem a rozléváme štamprličky. Domlouváme zatím rámcově program našich výprav - tedy to, co bychom chtěli vidět a projít. Při 13 lidech to nebude sranda – ale nakonec jsme se vždy na všem dokázali dohodnout. Prozatím se domlouváme na zítřek: podnikneme – oficiálně řečeno – "krátkou vycházku na rozejití po okolí Svaté Heleny", kdy navštívíme známou Kulhavou skálu a sejdme k Dunaji (jak jinak) do hospody.
Po deváté hodině vládne v síni u slivovice ještě čilá zábava, ale postupně začínají jedinci odcházet na kutě, neboť se projevuje únava po dlouhé cestě. Z Třebíče to bylo cca 820 km. A ještě zajímavý postřeh – v Rumunsku je o hodinu více, takže je vlastně už deset.

NA ÚVOD       * * * * * * * *       DEN DRUHÝ