Česká Kanada II
aneb "Sejdeme se na Landštejně"


Ve dnech 18. - 19. srpna 2006

Trasa:
1. den: vlakem do Hůrek u Nové Bystřice (0 km), odtud pěšky: Blato (1 km) - Klášter II (3 km) - areál opevnění (4,5 km) - Pomezí (7 km) - Landštejn (8 km).
2. den: Zvůle (0 km) - rozc. Pod skalkou (2 km) - Na Jítrách, samota (2,5 km) - rozc. Pod Vysokým kamenem (6 km) - Kaproun (7 km) - Kaproun, zast.úzkokolejky (8 km).

Účastníci: Kotel a sestava ze Zvůle (Regan, Eda, Hrozna).
Dopravní prostředek: vlak a vlastní nohy
Počasí: polojasno, teplota do 24°C.


Regan jako každoročně uspořádal pro děcka branně-výcvikový prázdninový tábor zvaný Apalucha. Tentokrát sehnal ubytování v kempu u rybníka Zvůle v České Kanadě nedaleko Kunžaku. Rybník se nachází v hlubokých lesích v nádherné krajině, kterou za léta našeho čundrování velmi dobře známe. Hlavní voj tam byl přes celý týden (Regan + Eda s dětmi) a já jsem se rozhodl, že se za nimi vypravím a projdu další místa České Kanady. Nakonec jsme se sešli všichni na Landštejně, odjeli na Zvůli a večer zapařili v místní knajpě. Druhý den jsem se vrátil k úzkokolejce do Kaprouna.

* * * * *

Den první - pátek 18. srpna 2006


JHMD - Parní mašina
Parní mašinka na jindřichohradeckém nádraží.

Ačkoli je směrem na Jindřicháč dobré spojení, ráno se nedá použít rychlík Rožmberk, protože tento jede až 8:37 a přijíždí do Hradce 10:40. Každá hodinka dobrá, proto vyrážím už v klasických 6:20 osobákem na Jihlavu, tam přestup; a v Jindřicháči to je o čtvrt na deset. Hodinové čekání na úzkokolejku si krátím pivkem a návštěvou pokladny JHMD s prodejem suvenýrů – starý nákladní vagón hned zkraje nádraží. Prodávají tu i staré klasické kartonové jízdenky. Motoráček má odjezd 10:15, ale na druhé koleji je už nachystaná historická parní souprava s vagónky 2. a dokonce 3. třídy (otevřené). Ta má odjezd 10:45 a těší se zájmu především rodin s dětmi. Chvíli obdivuji parní mašinku (+foto) a zaujímá mě výrobní tabulka na kotli – pochází z Rešity v rumunském Banátu! Jak mi později Regan potvrdil, tak s "párou" jeli a bylo to pěkně nacvaknuté, takže dělám jedině dobře, že si historickou parádu odpustím a jedu klasickým motorákem, který je poměrně málo obsazen.
Jízdenka za 24K mě platí do Albeře (poslední zastávka před Novou Bystřicí), ale já budu vystupovat v Hůrkách. Ačkoli jsme tu jeli párkrát, tak znám trasu skoro nazpaměť, protože je nezapomenutelná: první 2 kiláky "splítka" s normální tratí, Jindříš, hluboké údolí Hamerského potoka, Blažejov, Ratmírov se svojí rekreační oblastí, Střížovice (kde jsme několikrát začínali a končili čundr snad už za totáče), Kunžak-Lomy (kde průvodčí vždycky vyhlašoval rauchpauzu – dneska už tady vlak tak dlouhé minuty nečeká), hluboké lesy pod Vysokým kamenem plné borůvčí, Kaproun (bez komentáře), Senotín, Hůrky... Zde jsme začínali čundr někdy v "90" roce, budu zde vystupovat i dnes (11:21).

Řopík nad Blatem
Řopík č.171 v lese nad osadou Blato.

Muzeum čs.opevnění
Čelní střílna řopíku typu B č.159 v němž je umístěna expozice Muzea čs.opevnění Klášter II.

Muzeum čs.opevnění
Zalafetovaný lehký kulomet vz. 26.

Stanice Hůrky se nachází u rybníka a vede kolem ní silnička z Kunžaku do Bystřice. Turistická značka tu není, ale orientace je jednoduchá – vyrážím po silnici po hrázi rybníka a posléze budu odbočovat vpravo na vedlejšku na osadu Blato. Jako na potvoru se spouští přeháňka, takže vybaluji maskáč s kapucí, ale snad to nebude nic trvalého. Naštěstí není, protože s cedulí obce Blato déšť ustává. Vlevo je rekreační zařízení na břehu rybníka Dolní Žišpašský, pak v obci je nejspíše ze staré školy zrekonstruován penzion a hospoda Hřebíček, která láká na Plzínku. Před šestnácti roky to byla pochopitelně ruina. Hned vedle je taktéž opravený kostelík. Nechci ale meškat, tak mě Plzínka neoblomí a spěchám dál. V osadě je třeba trefit se na neznačenou polňačku směrem na jih k lesu a do kopečka. To se mi daří na první pokus – těsně před koncem obce je třeba odbočit vpravo mezi poslední zahrádku a zarostlý úvoz a už jsem mezi poli. Cesta stoupá vzhůru, takže se otevírají hezké rozhledy zpět na osadu jíž vévodí věž kostelíčka a zrcadlí se přilehlý rybník (u tohoto rybníka jsme kdysi bivakovali a Regan s Kidem, protože už neměli peníze na jídlo, sbírali do ešáků borůvky).
Ještě před lesem na návrší jsou roztroušené remízky a také nápadný "pahorek" vlevo od cesty – samozřejmě co jiného než první dnešní řopík (objekt lehkého opevnění /LO/ vz. 37). Jedná se o zesílený objekt typu A140, č.172 v úseku Staré Město. V těchto místech od Jeleního vrchu směrem k rybníku Osika totiž vede I. linie pohraničního opevnění. Samozřejmě jdu řopík prozkoumat: je otevřen a výborně zachován – tedy jako stvořený pro odkoupení od armády nějakým nadšencem. Levá střílna směřuje na louky k silnici na Landštejn a pravá k sousednímu objektu v nedalekém lesíku (A160, č.174). Cesta pokračuje dále do lesa. Po chvíli je vpravo hned u cesty další bunkr (A160, č.171). Tento už je uzavřen a kolem dokola dokonce plastové znaky, takže to znamená, že jej asi někdo odkoupil. U tohoto objektu dělám kratší zastávku na pití a odlehčení. Cesta pokračuje dále lesem, který ale po 300 metrech končí a pokračuje dále po loukách. Je zde náhorní planina s remízky a stromy typická pro Českou Kanadu. Otevírá se i pěkný netradiční výhled na nedalekou osadu Klášter I s velkým poutním kostelem Nejsv. Trojice, který jsme navštívili loni. Potkávám skupinku kolistů (ježišmará, jako by mě chyběli!), kteří se ptají, jestli jedou dobře na Blato. No jo, jakmile mají neznačenou cestu, jsou asi v řiti. Ujišťuju je, že do Blata je kousek a jedou dobře. Moje cesta se stáčí a klesá k osadě Klášter II, kde se napojuji na modrou značku.
I tady mě připadá, že jsem zde někdy byl. Modrá má dle mapy vést po málo frekventované silničce směrem k Landštejnu. Ke vší smůle je paralelní hlavní silnice na Staré Město uzavřena a provoz veden po této vedlejší, takže dva kiláky po silnici to budu muset vydržet s autama. Naštěstí to ale není tak hrozné – pár aut, autobus a avia. Silnička stoupá a klikatí se mezi loukami k zalesněnému Jelenímu vrchu (708 m.n.m.). Volá mi Regan, který kupodivu na Zvůli chytil signál na Oskara, a sděluje mi, že se chystají s děckama na Landštejn a kde prý že jsem. Domlouváme se tedy, že si tam ve dvě hodiny dáme "scuka". V lese se jde asi dvěstě metrů, silnička se stáčí vlevo, ale na přilehlém lesním rozcestí parkuje něco aut – zde je totiž přírodní Muzeum čs. opevnění Klášter II, které provozuje pan Sviták. Toto muzeum jsem ještě nikdy nenavštívil, takže zase uvidím něco nového.
Hned vpravo od lesní křižovatky je na dohled poněkud atypický řopík typu B2-100, č.159, což je vlastně hlavní expoziční objekt. Má provedenou kamufláž, je osazen periskopy a ze střílen ční kulomety. Uvnitř jsou návštěvníci, takže čekám až bude volno. Pak se soukám dovnitř, kde mi správce podává zajímavý výklad. K vidění je v čelní střílně zalafetovaný lehký kulomet vz. 26 a v boční střílně těžký kulomet vz. 24. Zajímavá je především perfektní výstroj a výbava – batohy, helmy, periskopy, lampy, ventilátor... Při osádce 7 vojáků je prostor opravdu stísněný. Správce je velmi ochotný, takže se ještě chvíli bavíme o různých podrobnostech a zodpovídá moje dotazy. K mání je za 15K tištěný průvodce popisující všechny objekty jeho muzea a samozřejmě i historické souvislosti. Vstupné je dobrovolné, takže věnuji správci kovovou padesátku, děkuji za zajímavý výklad a soukám se z řopíku na světlo. Areál pana Svitáka pak pokračuje dle plánku dalšími objekty, ty jsou ale dnes uzamčené a dle jeho slov je otevírá jen na významné svátky, protože sám by to všechno nestíhal. Modrá značka pokračuje dál po široké lesní cestě a prohlížím si tedy alespoň zvenku č.158 (taktéž typ B s čelní střílnou, opatřený "lesní" kamufláží) a ještě vpravo odbočuji k řopíku č.157 (klasický typ A, je u něj protipěchotní překážka). Pak linie pokračuje lesem k osadě Skalka. Já však musím po modré dál k Landštejnu.
Asi po kilometru se značka z lesácké cesty odpoutává na úzkou pěšinu. Na tomto lesním rozcestí je typická "kanadská" skalka z obřích ledovcových balvanů, přičemž před převisem je skromná bílá kaplička. Pak se pěšina svažuje prudce dolů po kamenech a kořenech. Nějaký magor zde vedl "cyklostezku", a to takovým způsobem, že zeleným reflexním sprejem čmáral šipky na každý pátý strom a na každý další coby značku "nebezpečí" lebku s hnátama. Asi jich tady pár padlo na hubu, protože rýhy od kol jak na motokrosu mezi šutry tomu nasvědčují. No prostě kolo je "móda" a kolisti jsou všudypřítomní, tak ať si to užijou.
V údolí následuje malý lesní rybníček, pak prudký krátký stoupák, několik chat a značka se přimyká opět k silničce u osady Pomezí. Zde je nějaké zaplocené a nepřístupné hradiště, zato ale krásný pohled na hrad Landštejn vypínající se nahoře na zalesněném hřbetu. K němu to je ještě kilometr po silnici. Čas mám výborný, je krátce před druhou hodinou odpolední. Procházím kolem hospody v podhradí – samozřejmě obsazená kolisty jako kobylkami, takže pokračuji dále k bráně hradu. Regan s Edou a děckama zatím nikde, takže kupuju lístek (40K) a usazuji se v hradní hospůdce, kde je dle předpokladu oproti podhradí jen pár lidí. Pivko a opečená klobása přicházejí náramně vhod.

Landštejn
Panoráma Landštejna od osady Pomezí.

Landštejn
Pohled z věže na nádvoří.

Landštejn
Společná fotka na hlavní věži s krásnou vyhlídkou.

Partyja Regan+Eda+děcka přichází asi s hodinovým zpožděním, což ale vůbec nevadí. Jdeme si prohlédnout rozlehlý hrad, nebo spíše zříceninu. Eda je překvapen její rozlehlostí a mohutností, kterou přirovnáváme k Rábí. Objekty jsou si opravdu trochu podobné, ale Rábí je samozřejmě o něco větší. Děcka nejvíce zajímá borec s hadem (obrovský chřestýš nebo co to je za potvoru), kterého si mohou omotat kolem krku a vyfotit se s ním (20K). Je vidět, že Regan naházel na děcka hadry halabala, co mu asi přišlo pod ruku, ovšem největší pěst na oko je obutí Šárky, takže se neubráním zvídavému dotazu: "Šárko, prosím tě, a proč ti taťka obul na výlet holínky??" Regan mi hned vysvětluje, že se jí na nohy nedíval a že je to stejně jedno. V klidu si pak procházíme všechny prostory hradu. Lidí je zde sice dost, ale vzhledem k rozlehlosti se všichni rozptylují. Největším magnetem je pochopitelně hlavní věž s ochozem. Tam šplháme vnitřkem po bytelném trámovém schodišti. S Reganem vzpomínáme, jak jsme navštívili hrad hned v roce 1990, kdy byl také po mnoha letech otevřen poprvé pro veřejnost. Z plošiny věže se naskýtá krásný výhled jehož většinu obsahují nekonečné lesy. Pouze směrem na Staré Město pod Landštejnem jsou v dáli louky a pole pokračující do Rakouska. Zřetelně vidíme i věž kostela v tomto městečku a za ním dominuje zalesněný masiv Čihadla a HoherSteinu v jejichž sedle se ukrývá známé trojmezí Čechy-Morava-Rakousko, které jsme navštívili loni. Po prohlídce hradu si dáváme ještě pivko v další venkovní hospodě vedle parkoviště a pak už jedeme lesními silničkami přes Matějovec směrem na Zvůli. Směřujeme rovnou k horní hospodě za hrází zvanou U Šutru, kde na nás už čeká Hrozna s děckama. Pak teprve sjíždíme dolů do Reganova kempu.
Zde jsou Regan a spol. ubytováni v chatovém komplexu hned u hráze, přičemž Regan na úroveň kempu neustále nadává: "Pokud si neobjednáš polopenzi, tak tě neubytujou – přičemž za večeři si počítají 90 korun! K jídlu vůbec nedávají pití, tak jsme si museli vyřvat aspoň čaj. Hospoda – trapas, zavíraj už před devátou! Tam by ses nevožral!" Eda přizvukuje a potvrzuje, že Regan se s majitelem už aspoň třikrát natvrdo pohádal. No to muselo být tóčo, když se Regan s někým hádá. V chatce mají stávající účastníci neskutečný bordel, ale zřejmě jsou jinak všichni v pohodě a aspoň mají hned všechno při ruce. Nejvíce uklizenou postel má asi Eda. Hroznovi se ubytovávají vedle a budou zde prý až do neděle. Eda také podává referát, že v nejbližším okolí je kvanta hub a že Regan tahal ze země praváky jako na běžícím pásu.
Po večeři se vydáváme konečně do hospody. Nejdeme ovšem v tomto kempu, kterou předtím Regan podrobil tvrdé kritice, ale sáčkujeme se do C-5ky a vyjíždíme zase na cestu. Z hráze se v této podvečerní hodině naskýtá krásný pohled na klidnou hladinu Zvůle s břehy lemovanými krásnými lesy a na pláže s obrovskými balvany – vše je navíc nádherně nasvíceno zapadajícím sluníčkem. Jedeme na druhou stranu rybníka, kde je naopak prostor pro stany a karavany a taky hospoda "Česká Kanada" v čundráckém stylu, tedy přesně pro nás. Usedáme na lavice u kulečníku na kryté verandě, aby byl výhled na děcka, které si hrají na prolízkách. Mají tu ještě dvě hotovky a nějaké ty minutky, tak si dáváme jídlo a klopíme škopky. Konzumace se protahuje do pozdních večerních hodin, takže ke kempu vyjíždíme až kolem půlnoci. Mezitím si ještě zájemci stačili šťouchnout kulečníček a nebo naklopit pár panáků zelené. Na cestu kupujeme něco lahváčů, které pak potmě na verandě před chatkou likvidujeme.

* * * * *

Den druhý - sobota 19. srpna 2006


Ráno se budím podle budíku přesně v šest hodin a bez meškání balím věci a vyrážím na cestu. Vzbudil se akorát Eda, který jde kus za kemp se mnou. Všechno kolem ještě chrápe a Eda se diví, proč vyrážím v tak nekřesťanskou hodinu. Inu, ranní ptáče dál doskáče a aspoň cesty nebudou zapleveleny svátečními turisty a kolaři.
Vydávám se po červené značce, která vede v lese hned za chatkama. Kousek za rybníkem už je hluboký les s mnoha skalními útvary. Pěšina se zde kroutí až vybíhá na širší lesáckou cestu. Na dřevěné lavičce si dávám snídani a vycházející sluníčko probleskuje mezi stromy. V dalším úseku se mi červená značka musela někam odklonit, protože ji už dlouho nevidím. Vycházím tedy na silničku a dle mapy se vydávám vpravo. Po chvíli na červenou skutečně zase narážím a vede tady už i souběžně s modrou. K samotě Na Jítrách přicházím zhruba o čtvrt na osm. Tady se značka ostře láme ze silnice na cestu mezi zahrádky a míří dále do lesa. Na rozcestí Mostecké polesí se potkávám s další modrou, která vede z Landštejna. Dosud jsem nepotkal ani živáčka, pouze u osamocené Tetřeví chaty uprostřed hlubokého lesa jsou zaparkovaná auta. Dále mě značka vede přes nevýrazný Velký kopec (692 m.m.n.) až se vyhoupne na další silničce na rozcestí Pod Vysokým kamenem. Odtud vede žlutá odbočka na nejvyšší vrchol České Kanady – Vysoký kámen – který by měl být kousíček (asi půl kilometru). Bohužel mě už ale tlačí čas, tak s těžkým srdcem zdolání vrcholu vypouštím – zkrátka někdy jindy, co se dá dělat...
Od rozcestníku klesá silnice ke Kaprounu. V těchto místech je zřejmě srdce Kanady – osada Kaproun se obklopena ze všech stran lesy, uprostřed pastvin a remízků, a má snad nejzajímavější nádraží v Evropě. Hned zkraje vesničky odbočuje k nádražíčku zelená značka, která mě nejprve vede mezi pastvinami s výhledem na hřeben Vysokého kamene. Stezka posléze klesá temným lesem příkře dolů. Na rozryté cestě od kol je vidět, že všudypřítomní kolisté si neberou servítky ani k této divočině, ale tady to mají opravdu o hubu – dobře jim tak. Zčistajasna se mezi stromy vyloupnou známé úzké koleje a prostor zastávky, kterou tvoří starý zelený starodávný kandelábr s cedulí "Kaproun". S rozvojem turismu zde přibyl jeden svérázný tahák – vedle kolejí je navršena mohyla z kamení, vedle plastika rozpláclé postavy a na sloupu vysvětlující cedule: v těchto místech byl prý vyloučen jedné noci z přepravy "génius" Jára Zimmermann, když jel z Bystřice bez jízdenky. No nic "originálnějšího" tvůrce této báchorky asi nenapadlo, tak si vzpomněli na tuto smyšlenou a dávno zprofanovanou figurku.
Kaproun
Originální zastávka úzkokolejky - Kaproun.

Stačím se ještě vyfotit – ne u plastiky Svěráko-Smoljakova hotentota, ale u kandelábru s názvem zastávky, a už kdesi v temném lese houká od Bystřice vláček. Přijíždí přesně na čas v 8:50. Kromě mě nastupuje ještě trojka kolistů, kteří kupodivu dojeli po tankodromu od Karpouna, ale měli toho zjevně plné zuby, protože baba prohlásila "dál už nikam na kole nejedu!".
Ve vlaku dostává každý pasažér od průvodčího kromě jízdenky i dnešní MF Dnes zdarma. Dobrý nápad! Lepší než ta báchorka s Zimmermannem. Aspoň bude co číst, ale prozatím je lepší koukat do krásné ranní krajiny, než louskat další eskapády blba Paroublbka. Do Jindřicháče se vláček kodrcá skoro hodinu a přijíždí sem cca v 9:45. Dnes je sobota, takže je na nástupišti úzkokolejky poměrně živěji než včera. Na druhé koleji je opět připravena parní souprava. V 10 hodin bych mohl jet teoreticky autobusem přímo do Třebíče, ale na autobusáku čeká poměrně dost lidí a raději se projedu zase vlakem. Je to sice dvakrát dražší, ale co... V klidu čekám na nástupišti na osobák do Jihlavy, když v tom ajzlboňák hlásí, že rychlík Bohumín-Plzeň bude mít asi 90 minut zpoždění, prý je u Jarošova nějaká výluka a ještě ke všemu nabrali hodinu někde u Přerova. Osobních vlaků se toto zpoždění však netýká, takže si velice oddechuji.
Příjezd osobáku od Veselí nad Lužnicí v 11:19 je dodržen. Je to poschoďák o jediném vagónu a lidí naštěstí jede minimum. Průvodčí mi potvrzuje, že mezi Jarošovem a Popelínem je skutečně výluka a že prý jinak vlak jede přímo až do Jihlavy. Žádné sardinky se v náhradním autobuse nekonají a dokonce i tři dámy s koly, které se strachovaly, zda jim jejich milované stroje naloží, jsou umlčeny profesionalitou šoféra, který s přehledem kola skládá do zavazadlového prostoru. Bus je dokonce klimatizovaný. Z Popelína to frčí dál až do Jihlavy, zde přestup a cesta poměrně plným vlakem do Třebíče kde jsem v klasických 14:30.

(zápis a foto Kotel)

JHMD tam Landštejn vstupenka JHMD zpět
* * * * *

Odkazy:

Penzion a restaurace Hřebíček (Blato) - www.blato.cz,
Hrad Lanštejn, oficiální stránky – www.hradlandstejn.cz,
Kemp Zvůle – www.zvule.cz,
Údaje o číslech pevnůstek LO byly čerpány samozřejmě ze stránky www.ropiky.net.

Celkem ujito: 16 km.
Nejvyšší bod trasy: rozcestí Pod Vysokým Kamenem - 710 m.n.m.
K orientaci poslouží mapa KČT č.78 - Česká Kanada a Slavonicko.



Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.