Králicko - květen 2006 - po letech opět na pevnostech!
Bouda, Cihelna, Vojenské muzeum Králíky, Hanička


Sobota-neděle 13. - 14. května 2006
Trasa : přesun auty,
v sobotu: Suchý vrch - tvrz Bouda - okruh okolo pěchotních srubů.
v neděli: srub Cihelna, Vojenské muzeum Králíky, tvrz Hanička - okruh okolo pěchotních srubů.
Účastníci: Kotel, Cágr+Lenka+Nikolka, Jarmil, Čolek+Lucka.
Počasí: v sobotu zpočátku slunečno, poté déšť, 15°C; v neděli zataženo, déšť, 15°C.



Po několika letech jsme uskutečnili poznávací výpravu na naše předválečné opevnění. Připadla právě na květnové dny, takže jsme si touto vojensko-historickou tématikou připomněli alespoň symbolicky 61. výročí porážky Německa.
Naše trasa směřovala do oblasti pohraničního města Králíky na severním pomezí Čech a Moravy. Právě zde se očekával útok německého agresora na čs. území, a proto zde byl vybudován mohutný a důmyslný systém opevnění zahrnující všechny jeho typy – od lehkého, přes těžké až po tvrze. Druhý den jsme chtěli podniknout túru na třetí nejvyšší pohoří České republiky – Králický Sněžník. Ale bohužel, jak už to občas nevyjde, ačkoli celý týden bylo krásně, na víkend jsme si "vybrali" to nejnepříznivější počasí. Cágr s rodinou si celý pobyt ještě ale příjemně prodloužili v Jeseníkách, protože tam jeli pro Davida do lázní.

Společná fotka u objektu K-S-22a "Krok" - vchodový objekt tvrze Bouda.

* * * * * * *

Sobota 13.5.2006

Odjezd z Třebíče byl naplánován už na půl sedmou ráno. Jedno auto veze všechny Potůčkovy (Peugeot), druhým jede Kotel s Čolkovými (Citroen). Pro cestu jsme si vybrali trasu skrz Vysočinu, kterou už absolvovali např. Kotel s Reganem před několika lety. Přes Velmez se dostáváme až do Nového Města na Moravě, kde je první krátká občerstvovací zastávka. Potom jedeme dál přes Žďárské vrchy na Poličku a Litomyšl. Orientace je poměrně jednoduchá, protože stále jedeme po silnici II/360. Litomyšl by byl jistě velmi pěkným cílem pro poznávací výlet (památky UNESCO), stejně jako další zajímavost před Ústím nad Orlicí – známá rozhledna na Andrlově chlumu. Z úpatí tohoto vrchu sjíždí k Ústí solidní serpentiny, napřímo vede zajímavá křížová cesta s kapličkami, jak jsme si mohli všimnout. Dále naše trasa vede na Letohrad, kde nás zaujímá na vyvýšenině mohutná historická sýpka, kde se nyní nachází Muzeum řemesel. Všechno to jsou zkrátka zajímavé tipy, ale náš itinerář je nabitý programem na Králicku, takže zde bohužel nemáme čas zastavit. Až někdy jindy.
V Jablonném nad Orlicí je už zase hornatá krajina, a tudíž i klikaté silnice z kopce do kopce. Tady se napojujeme na silnici I/11, což je vlastně oficiální hlavní tah z Prahy do Ostravy, ale nikdo tudy nejezdí, protože všichni jezdí samozřejmě po dálnici přes Brno. Šplháme z Jablonného do kopce a ostrých zatáček a záhy už máme náš první cíl v dálce před sebou – je to temný hřeben Bradla a Suchého vrchu, kde se rýsuje další známá rozhledna. Ostatně tu budeme mít tu čest ji navštívit. Celý masiv tvoří tzv. Bukovohorskou hornatinu. Široká silnice se noří do lesa a stále stoupá až na Červenovodské sedlo. Zde je parkoviště a rozcestí turistických značek. Nás však zajímá odbočka vlevo na nenápadnou lesní silničku. Odbočujeme tedy a šplháme stále výš. Asi po 2-3 kilometrech je konečná – stromy se rozestupují, vyjíždíme na vrcholovou partii Suchého vrchu (995 m.n.m.), a před námi se kromě několika objektů objevuje velká rozhledna a ještě jeden moderní vysílač.
Parkujeme před někdejší horskou boudou (Kramářova chata), která je však nyní v troskách, protože před nedávnem vyhořela. Funguje jen malá část jako bufet a vstup na rozhlednu. Při pohledu na velice zajímavé řešení věže, ji Čolek hbitě přejmenovává na "Prašivku" – "Ale je krásná!" ujišťuje Čolek svůj názor. Tu však navštívíme až při zpáteční cestě, nyní nás zajímá jak se na několikakilometrovou vycházku vlastně obléct. Je krásné polojasné počasí. Do batohů si přesto dáváme větrovky a teplé oblečení, protože hlásí změnu počasí. Orientujeme se u rozcestníku naproti rozhledně. Nyní nás povede červená značka. Nejprve jdeme tedy řídkým lesem, posléze hřebenovou planinou. Odtud se nabízejí krásné rozhledy především severovýchodním směrem. Vysoké hřbety Králického Sněžníku máme jako na dlani. Samotný vrchol ještě nese stopy sněhu. Už se celkem těšíme, až tam vylezem :-) "Jóó, to je dneska super rozhled! Když jsme tady šli před pár rokama s Hroznem, viděli jsme akorát tak bílou tmu, protože byla mlha jak v prádelně," vzpomíná Kotel.

Na vrcholu kóty Bradlo mezi Suchým vrchem a Boudou.

Po pár krocích stoupáme na skalnatou vyvýšeninu, která tvoří další vrchol naší cesty – Bradlo (983 m.n.m.). Na skalisku je geodetický bod u něhož děláme společnou fotku. Pak pokračujeme dál a kamenitá stezka se svažuje prudce dolů. Pod padákem se napojujeme na šotolinovou lesáckou cestu, po níž jdeme zhruba kilometr. Místy mezi smrčky jsou dokonce ještě zbytky sněhu. Pak naše červená značka odbočuje vlevo na užší lesní cestu a na dalším rozcestí se stýká se zelenou značkou. Cedulka hlásí, že na Boudu je to už jen 8 minut. A to je úplně akorát, protože hodinky ukazují 10:50 a v jedenáct začíná první prohlídka. Vše tedy klape přesně dle plánu.
Záhy se stromy rozestupují a my vycházíme na rovnou plochu, jíž vévodí mohutný betonový objekt zapuštěný druhou stranou do svahu. Je to tzv. vchodový objekt tvrze Bouda označený jako K-S-22a "Krok". Tyto vchodové objekty se budovaly na týlové straně, na svahu hory odvrácené od nepřítele. Velkými vstupními vraty projel i nákladní automobil, přičemž materiál a munice byla v útrobách objektu přeložena na pevnostní železnici. Od portálu vedla dlouhá chodba (tzv. galerie) k podzemním prostorám, a na kterou byly dále napojeny pěchotní a dělostřelecké sruby. Hlavní chodba je na Boudě dlouhá cca 750 metrů! Vchodový objekt byl chráněn pouze kulomety ve střílnách i pancéřových zvonech. Jeden takový zvon je vystaven právě vedle tohoto objektu. Systém prodeje vstupenek a občerstvení se po letech nezměnil – ve vstupní bráně je pult se suvenýry, literaturou a lahváči. Mladík v maskáčích nám potvrzuje, že prohlídka začne za pár okamžiků a prodává nám vstupenky (á50 Kč). Provázet nás bude jeho starší kolega.
Ve vstupu je několik panelů s fotografiemi, a jsme zde zasvěceni do historického úvodu. Naše skupina čítá málo lidí, ovšem dobrá polovina jsou malá otravná děcka, která neustále ruší. Je to bohužel rozšířený nešvar – imbecilní rodiče s kamennými ksichty problematice prd rozumí, jejich děcka otravují a dojem z prohlídky je pokažen. No co se dá dělat. Je znát, že otravy nejdou pod fousy ani našemu průvodci. Přesto je návštěva tvrze velmi zajímavá. Nemá smysl zde popisovat všechny detaily, ty jsou k dispozici na specializovaných internetových stránkách. Snad jen ve zkratce lze uvést, že Bouda byla kompletně stavebně dokončena, avšak nebyla úplně vyzbrojena. Její hlavní zbraní měla být otočná dělová věž K-S-22 "Horymír", avšak ta už nebyla do mnichovského diktátu osazena. V tomto dělostřeleckém srubu také vystupujeme na povrch, ale vracíme se pak opět do podzemí. V bývalých muničních skladech jsou instalovány tématické výstavky výzbroje a výstroje. Ke všem exponátům nám průvodce sděluje zajímavosti. Další zastávkou je pietní místnost se dvěma lampami a pamětní deskou, na níž jsou uvedena jména všech československých vojáků, četníků a příslušníků finanční stráže, kteří padli při obraně vlasti v bojích s německými, maďarskými, polskými a ukrajinskými agresory v letech 1938-39. Jsou zde dobré dvě stovky jmen. Průvodce zdůrazňuje, že ačkoli potupným mnichovským diktátem jsme Němcům a následně Maďarům odstoupili pohraničí bez války, ve skutečnosti probíhaly v pohraničí ostré boje. Především s německými ordnery a Freikorpsem, na Slovensku s maďarskými teroristy a na Podkarpatské Rusi s tzv. sičovci (Karpatská Síč – nacionalistická organizace karpatských Ukrajinců). U každého jména je datum a krátký popis, za jakých okolností voják padl. "No páni! Tady je napsaný i můj děda!" žasne Čolek nad jménem Josef Roček s datem úmrtí někdy na podzim 1938. Později vysvětluje, že zahynul opravdu smutným způsobem: měl společnou hlídku s vojákem německé národnosti, který jej zákeřně zastřelil.
Prohlídka trvá více jak hodinu. A to se jedná ještě o tzv. klasický okruh. Kompletní se chodí asi jen příležitostně nebo dle dohody. Vystoupá se při něm asi do všech srubů na povrch a zase zpět. Dle internetových stránek "boudařů" trvá více jak dvě hodiny. U vchodu děkujeme průvodci za zajímavý výklad a zážitek. U borce u pultíku si kupujeme nějaké ty pohledy a jiné suvenýry. Mají tu také dost dobrý výběr tématické literatury. Čolek se dává ještě soukromě do hovoru s průvodcem a ukazuje mu historické fotky, které pocházejí z roku 1977. Tehdy se svým otcem navštívil nějaké pevnosti v této oblasti, kde jeho táta dokonce sloužil na vojně, ale už si po letech nepamatoval, co je to za pevnosti. Průvodce sruby identifikuje jako součást sousední tvrze Adam, která stále patří armádě. Prosí Čolka, zda by mu unikátní fotky neposlal mailem a dává mu svoji vizitku.
Před "Krokem" děláme ještě pamětní skupinovou fotku a pak usedáme na posezení naproti ve stínu stromů ke svačině. Všímáme si, že mastňáci s otravnými děcky nasedají do aut s pro ně typickou a jedinou možnou značkou ("A") a konečně mizí z dohledu. Ještě měli tu drzost vyjet auty až přímo sem, přestože z Těchonína by měl být po bývalé vojenské silnici zákaz vjezdu. V těchto chvílích ještě svítí sluníčko, ale mezi stromy rozeznáváme, že nad protějším kopcem se zatahuje do černa. Ba co víc, ozývá se i hřmění! Svačíme asi půlhodinku, ale musíme se zvedat k odchodu, protože už je téměř 13 hodin.

Na okruhu kolem srubů tvrze Bouda - zde Čolek a Cágr u K-S-21 Kazi.


Na závěr výpravy na tvrz Bouda někteří vystoupali na rozhlednu na Suchém vrchu .

Chceme si ještě projít povrchové objekty tvrze Bouda, které jsou přístupné po zelené značce. Proto se na horním rozcestí dáváme vlevo po zelené značce. Na rozcestí "U nedokončeného řopíku" je patrný základ pro uvedený objekt lehkého opevnění vz. 37, který zde měl být postaven. Dál se naše zelená značka odpoutává od červené vpravo do kopce k vrcholu kóty Bouda (844 m.n.m.). Těsně pod vrcholem konečně přicházíme k prvnímu těžkému objektu tvrze – pěchotnímu srubu K-S-24 "Libuše". Ten byl za okupace silně poškozen německými zkouškami, ale čelní stěna je dobře zachovaná. Do podzemí tvrze vede schodiště šachtou hlubokou 34 metrů. Právě u tohoto srubu začíná bohužel pršet. Vybalujeme proto větrovky, čepice a pláštěnky a doufáme (marně), že déšť nebude trvalý. Pokračujeme dále lesem po úpatí hory a přicházíme k dalšímu objektu. O němž již byla zmínka dříve – jedná se totiž o dělostřelecký srub K-S-22 "Horymír". "A hele, tady jsme byli při prohlídce!" volá Kotel, když nahlíží zpoza zábradlí do hluboké kulaté šachty pro otočnou dělovou věž. Na povrch zde už nic jiného nevystupuje. Jdeme dál po zelené a cesta se začíná dost svažovat. Už zase lije! Po 200 metrech přicházíme k poslednímu srubu Boudy, který je v naší trase – náhle stojíme na stropnici objektu K-S-21 "Kazi". I ten je poměrně fotogenický, i když byl také silně poškozen Němci. V příkopu je vidět nouzový výlez pro posádku, ze stropnice se sestupuje pomocným turistickým chodníčkem.
Pod srubem se krátce schováváme před deštěm pod hustými stromy. Nejlíp je asi malé Nikole, kterou Jarmil nese v sedátku na zádech. Cágr ji zabalil do pláštěnky, a tak je nejmladší člen výpravy jediný, který má k dispozici i spací úpravu. Radíme se s mapou a zjišťujeme, že co nevidět bychom měli narazit na vrstevnicovou lesáckou cestu, která nás povede až zpět pod Suchý vrch. Vše odpovídá. Přestává dokonce i pršet a po široké cestě se jde výborně. U větší paseky je dokonce i pěkný výhled na Sněžník. Zde padá definitivní rozhodnutí – vzhledem k náhlé změně počasí nemá smysl podnikat naplánovanou zítřejší túru. Určitě bychom zmokli, cesta by byla v mracích a výstup by tak byl za těchto nepříznivých okolností zbytečný. Utvrzuje nás v tom další liják, tentokrát ale už pořádný, který nás zastihuje po chvíli. Ještě ke všemu přicházíme k velkým polomům! Nechceme opakovat loňské Slovensko a tak pečlivě vážíme cestu vzhůru neznatelnou pěšinou přes travnatou holinu porostlou už místy smrčky. Urousaní a zmoklí jak lovci konečně po 20 minutách dosahujeme hřebenové cesty se značkou. Počasí nás teda pořádně vypeklo! Dopoledne krásně, teď pod psa – no co se dá dělat... Přes Bradlo nejdeme, na Suchý vrch se vracíme pohodlnější lesáckou cestou. Konečně jsme u aut a můžeme se ukrýt před deštěm, protože zase lije.
Kotel, Čolek a Lucka však ještě nedají jinak, než že musí vylézt na rozhlednu. Má tu výhodu, že vyhlídková plošina je zasklená, takže déšť vadit nebude. Výstup a rozhled v rámci zhoršených povětrnostních podmínek stál ale rozhodně za to.

Čas už značně pokročil (je po 15 hodině) a vzhledem k zítřejší změně plánu debatujeme o dalším postupu – dnes se už na vojenské muzeum honit nebudeme a navštívíme jej v klidu zítra. Naopak je potřeba se dnes už ubytovat a hlavně začít sušit věci. Jedeme tedy zpět na Červenovodské sedlo a sjíždíme do Červené Vody. Tuto obec projíždíme a dostáváme se tak až do sousedního města Králíky. Kotel už dle mailu provozovatele ví, kde je naše dohodnutá ubytovna, takže bez zaváhání hned za cedulí "Králíky" odbočuje vpravo, jede stále rovně mezi rodinnými domky až k fotbalovému hřišti, kde zahýbá opět vpravo a kolem koupaliště dojíždí až k poslední bytovce. Zde je turistická ubytovna pana Skály, kterou Kotel zamluvil přes internet. Přes mobil voláme majitele a během pár minut jsme ubytovaní. Jsou zde pokoje 5, 4 a 3-lůžkový, dobře vybavená kuchyňka, společné sociální zařízení a společenská místnost s televizí. Prostě vše nám výborně vyhovuje a s ubytováním jsme plně spokojeni. Cena za osobu a noc činí bezkonkurenčních 162 Kč. V pokojích se zabydlujeme a mokré věci věšíme na topení, které si můžeme sami zapnout. O půl páté jsme připraveni k odchodu do centra města, protože samozřejmě chceme sednout někam do hospody.

Odpoledne jsme se ubytovali na okraji Králík.

Orientaci máme poměrně jednoduchou a navíc nám pan Skála vysvětlil nad plánkem cestu na náměstí. Jdeme dlouhou ulicí Karla Čapka mezi rodinnými domky. Nakonec přicházíme do starší zástavby, zahýbáme mírně doleva a jsme na tzv. Malém náměstí. Ulicí Dlouhou pak pokračujeme na Velké náměstí, které je historickým středem městečka. Domy jsou pěkně opravené a udržované, celé náměstí takřka výstavní. Je zde však mrtvo, typické pro sobotní večer. Pomalu jej procházíme a hledáme vhodnou hospodu. Na dolní straně se nachází Beseda, hned naproti je další turistická ubytovna Falta (200 Kč/os./noc). Vypadá taky velice solidně. Doporučená lidová hospoda Dekl kousek od Falty je ještě bohužel zavřená (otevírají až od 18 hodin), tak se vracíme na náměstí. Na horní straně je krásná historická restaurace a hotel Zlatá labuť a tam také jdeme – bohužel. Bez okolků si to rázujeme v maskáčích do stylového lokálu. "Bohužel" proto, že tento podnik je drahý jako sviňa, což zjišťujeme až po usednutí, kdy nám očividně začínající mladá pinglice rozdá jídeláky. Pod 130 korun se tady asi nenajíme. No co, vracet už se nebudem, takže se najíme tady – naše šrajtofle to samozřejmě unesou. Díky další osobě personálu, mladému vrchnímu, podnik definitivně pasujeme na hospodu U Teplouše a vyrovnáváme tisícikorunový účet. "A teď konečně jdeme někam na normálního škopka!" nemůže se už dočkat Kotel. Ještě památeční fotografie před rádobynóbl podnikem a hurá na Dekl!
Konečně klasická hospoda, jak má být! "Vy jste zájezd? Kolik vás ještě přijde?" naoko se děsí výčepní, když celá naše grupa nakráčí do dosud prázdného lokálu. Objednáváme si místní pivo Holba – velmi dobré. Nakonec zůstává jen pánské osazenstvo, protože Lenka s dětmi brzy odchází do hajan. My si dopřáváme po třech kouscích a už za tmy se vracíme také. Na ubytovně pácháme večerní hygienu a kolem desáté definitivně uléháme k spánku.

* * * * * * *

Neděle 14.5.2006


Nedělní program jsme zahájili návštěvou pěchotního srubu K-S-14 Cihelna nedaleko Králík.

Dle večerní dohody začínáme neděli pohodově. Lenka dělá čaj, potom všichni individuálně snídáme a balíme věci. Cágři ne - rozhodli se, že budou na ubytovně i další noc před cestou do Zlatých Hor. Po nezbytném kolektivním shlédnutí kultovního seriálu Podivuhodné prázdniny rodiny Smolíkovy žhavíme vozidla a jedeme směr Vojenské muzeum Králíky. Bezproblémový příjezd nám opět poradil pan Skála: stačí se držet k továrně Novalamp a pak pokračovat kousek za město směr Prostřední Lipka. Tam už je vidět bývalý zemědělský areál, který je dnes předělaný na vojenské muzeum v přírodě (zkratka VMK). Hned za areálem muzea je pěchotní srub K-S-14 "Cihelna". Parkujeme na krajnici málo frekventované silničky a jdeme ke srubu. Je totiž akorát přesně 9 hodin, kdy se má Cihelna otevřít, zatímco VMK otevírá až v 10, takže prvně shlédneme pěchotní srub, potom půjdem na muzeum.
Přicházíme po štěrkem vysypané pěšince až ke vchodu do srubu, ale jsme na rozpacích , protože je ještě uzamčen a nikde nikdo. Ani se nestačíme otočit a už na nás od nedaleké maringotky umístěné hned za plotem muzea volá starší pán: "Hééj klucíí, počkejte chvíli – my ještě pácháme hygienu a hned se vám budem věnovat." Členové vojenského klubu tedy spí ve vedlejší maringotce, kde mají asi zázemí. Vzápětí se k nám belhá usměvavý mládenec v maskáčích vz.95. Belhá proto, že má nohu v gypsu, který má pro změnu obalený "jehličňákovou" kapucí vz.60. Vítá nás na Cihelně a bude nás prý provázet uvnitř. Hned ve vstupní chodbičce za mřížovými dveřmi je pamětní deska četaři Arnoštu Hradovi, který na Cihelně sloužil v krizových dnech podzimu 1938, odmítl kapitulovat před Němci a zastřelil se. Dále je malá pokladna, kde nám průvodce prodává lístky, a kde je k dostání též přehršel informačních materiálů a publikací. Poté už začíná prohlídka objektu.
Nejprve procházíme první bojové patro a v každé místnosti posloucháme výklad. Nejprve nás mládenec seznamuje s historickými souvislostmi a příčinami stavby našeho opevnění. Záhy ale poznává, že problematiku docela dobře známe, takže prohlídka se nese spíš ve stylu přátelské besedy. Nicméně účely prostor a exponáty nás velmi zajímají, takže pozorně posloucháme. Nutno podotknout, že vnitřek Cihelny není upraven do striktně historického a autentického stavu – například jako Březinka u Náchoda. Je to spíše vojensko-historické muzeum s množstvím dobových exponátů, kde každá místnost je věnována určitému tématu. Týlové zázemí, kancelář velitele a spojařská místnost však vypadají tak, jak zřejmě vypadaly před 60 lety. I strojovna je osazena generátorem. Dvě velké místnosti ve spodním patře jsou taktéž upraveny pro exponáty, které s opevněním víceméně nesouvisí – v jedné je expozice Národní protidrogové centrály, ve druhé se právě buduje expozice věnovaná zločinům komunismu v Československu. Poslední velká místnost situovaná v suterénu nejníže sloužila pro minomet. Je zde pro něj velká šikmá střílna mířící hodně vzhůru a ústící venku do tzv. diamantového příkopu. Kotel konstatuje, že jednu takovou atypickou střílnu viděl kdysi na nějakém srubu někde v Orlických horách, což průvodce potvrzuje (vysvětlení viz dále). V této minometné místnosti je umístěna pietní tabule věnovaná četaři Hradovi.
Prohlídka je velmi poutavá, navíc podtržená opravdu přátelským a přívětivým průvodcem. Musíme konstatovat, že členové brněnského Vojenského historického klubu Erika, který má Cihelnu ve správě, opravdu odvádějí obrovský kus poctivé práce. Ostatně to je vidět i na exteriéru srubu, který dostává novou fasádu. Nahoře si ještě kupujeme nějaké informační materiály a pak již našemu průvodci děkujeme za zajímavý výklad a zážitek.


V expozici Vojenského muzea Králíky bylo na co koukat.

Návštěva "Cihelny" zabrala skutečně celou hodinu, takže akorát se otevírá sousední Vojenské muzeum. Stačí se vrátit kousek zpět po silnici, projít bránou a už stojíme v areálu. Jedna z velkých zemědělských budov je přestavěna na velkou výstavní halu, kde je též pokladna a prodejna. Zde si kupujeme lístky a Čolek s Kotlem i DVD s dokumentárními filmy o opevnění. (Pozn: Cena za kus - 380 korun. Nutno však podotknout, že za tu cenu by člověk očekával daleko větší kvalitu – DVD totiž byla vypálena a to ještě tak blbě a humpolácky (asi na vysokou rychlost), že v přehrávači prakticky nešla pustit, furt se to sekalo a kousalo, jedno DVD nešlo vůbec. Pomohlo až přetažení do počítače a následné přepálení na nové médium nízkou rychlostí. Na mail s žádostí o výměnu adresovaný na prodejnu VMK nikdo nereagoval.) K dostání jsou zde i repliky zbraní, výstroj, a co nás zaujalo, i modely některých objektů opevnění, lehkého i těžkého. Jedná se o sádrové odlitky doplněné terénními imitacemi, které si modelář nakomponuje a naaranžuje dle vlastního uvážení. Výstavní hala je doslova napěchována zbraněmi a vojenskou technikou, historickou i soudobou. Dále pokračujeme prohlídkou venku, kde jsou v několika řadách vystaveny vojenská vozidla (tanky, transportéry, náklaďáky atd.). Zpoza areálu se ozývá řev motorů, tak se tam jdeme podívat. Na velkém tankodromu se prohánějí tank a BVP. Zejména borec s "bévépéčkem" řádí jak ďas, valí jako závodnička až lítají hory bláta od pásů. Bohužel ale jezdí soukromně a svezl akorát jednu známou slečnu. Lucka se chtěla svézt taky, ale nešlo to. Tank jezdil sice pro veřejnost a lidí tady bylo pár, ale než bysme se nadáli, asi bysme se nedočkali, protože osádka tanku se neměla k zastavení a stále rejdila po cvičáku – asi to taky byli nějací "protekční". Krátce po jedenácté se vracíme k autům a domlouváme se na dalším programu.
Vzhledem k tomu, že odpadl Sněžník a počasí je stále vrtkavé (dosud však bez deště), budeme směřovat k dělostřelecké tvrzi Hanička u Rokytnice v Orlických horách, kterou bychom také rádi navštívili. Padá rozhodnutí, že nejdříve se ale zajde někam na oběd – což se ale později ukázalo pro návštěvu Haničky jako neblaze osudné. Kotel navrhuje najíst se cestou v Mladkově, kde je na náměstí příhodná lidová restaurace. "Penzion U Bohouše" na mladkovském náměstíčku nelze přehlédnout, takže parkujeme a jde se na gáblík. Kotel s Hroznou zde byli už při návštěvě opevnění v roce 2000. Oběd se však tentokrát samozřejmě protahuje a navíc přímá silnice na Bartošovice je uzavřená, takže musíme jet oklikou přes Kunvald. Cestou se dává do prudkého deště. Na parkoviště v sedle u lesovny Hanička přijíždíme až těsně před 14 hodinou. Naštěstí už zase neprší, ale z infotabule na parkovišti se dozvídáme, že v neděli se na Haničce provází jen do 14 hodin! Takže obrovská smůla zapříčiněná zbytečně brzkým obědem. Měli jsme jít do hospody až nakonec, říkáme si, ale teď už je nám to prd platné. Přesto se po červené značce vydáváme ke tvrzi (cca 2 km), třeba nás ještě vezmou. Cestou se opět pouští do vytrvalého deště. Vstup do oploceného areálu už je ale zamčený, takže máme definitivně smůlu. Kotel tedy nabízí, že projdem aspoň povrchové objekty, jejichž umístění si ještě matně pamatuje z poslední návštěvy. Prší už opravdu jako sviňa, takže na okruh jde jen Čolek, Cágr a Kotel. Nejprve objevujeme mohutný dělostřelecký srub R-S-79 "Na mýtině". Pro představu – je podobný jako například "Dobrošov", se třemi velkými střílnami pro houfnice, ale stavebně zohyzděn při přestavbě ministerstvem vnitra. Oproti roku 2000 je odstraněn vysoký plechový plot a zrekonstruovány příkopy. Je tedy vidět, že členové klubu pokračují v práci na uvedení objektu do jakž-takž původní podoby. Dále silnička vede lesem na další nápadné prostranství. Tady čouhají ze země jen izolace stropnic a dva maskované pancéřové zvony a jeden malý větrací. Je to srub pro otočnou dělovou věž R-S-78 "Na pasece". V rámci přestavby Haničky na obrovský protiatomový kryt, který provádělo ministerstvo vnitra v 80. letech (tzv. akce "Kahan") byly však povrchové sruby tvrze zcela zasypány, aby tak lépe odolávaly atomovému úderu, tudíž i tento objekt, nad nímž nyní stojíme. Taktéž podzemí bylo zcela zásadně předěláno, vstupní objekt přestavěn, bohužel. Pokračujeme dalších sto metrů. Alespoň zde je toho více k vidění – pěchotní srub R-S-76 "Lom" zůstal v exteriéru víceméně v původní podobě s čelní odhalenou stěnou a střílnami. Náhle slyšíme odkudsi z podzemí tlumený hlas – ozývá se průzory v pancéřovém zvonu. No jasně, to slyšíme průvodce, který v útrobách "Lomu" přednáší výklad. V tomto objektu totiž končí pozemní část prohlídky a návštěvníci tudy vychází nouzovým výlezem v příkopu na povrch a pokračují v prohlídce venku. Všechno tedy jako před lety. Navracíme se zpět a ještě odbočujeme k dalšímu objektu, který je však nejméně zajímavý – taktéž zcela zasypán a vystupuje z něj pouze jeden zvon. Je to s největší pravděpodobností R-S-77 "U pozorovatelny".
Vracíme s pomalu zpět a u dělostřeleckého srubu Na mýtině se potkáváme s průvodcem a poslední výpravou, která zahajovala prohlídku v nám osudnou 14 hodinu. Celý ansámbl čítá DVA návštěvníky! Kotel hází s průvodcem krátkou přátelskou řeč na téma jak pokročily rekonstrukční práce na Haničce od roku 2000, kdy zde byl naposledy. Jeho rozloučení slovy: "No nic, tak nashle a ať se vám daří – dneska jsme měli s prohlídkou smůlu, tak my se přijdem podívat třeba za dalších pět let..." rozesmálo především Cágra. Promáčení se vracíme 2 km na parkoviště. A jelikož vzácně neprší, jdeme se podívat ještě kousek na druhou stranu od parkoviště, po červené značce.

Srub R-S-74 Na Holém není veřejnosti přístupný.

Hned 50 metrů za parkovištěm se vyjímá pěchotní srub R-S-74 "Na Holém", který je však ve správě nějakého klubu a veřejnosti nepřístupný. Okolí je zajímavé ženijními zátarasy a hlubokým protitankovým příkopem. Pokračujeme až do nedalekého lesa, kde je opuštěný a volně přístupný srub R-S-73 "Na okraji", který na rekonstrukci teprve čeká. Těžko říct, zda se jí vůbec od nějakého sdružení nadšenců dočká, ale už je nejvyšší čas, než zub času pořádně zahlodá. Kotel pak ještě pokračuje dále lesem k R-S-72 "Nízká", kam už kdysi (v roce 1997) zavítal s Reganem. Tento objekt se čile opravuje a je ve správě nějakého brněnského historického klubu. A právě v něčem je podobný s "Cihelnou", o čemž padla poznámka už při její návštěvě dopoledne – právě "Nízká" má taktéž zajímavou velkou střílnu pro minomet umístěnou v suterénní místnosti a mířící šikmo vzhůru z diamantového příkopu. Nezbývá než se vrátit k parkovišti, protože obloha už se opět hrozivě černá a déšť je na spadnutí.
Osazenstvo ZX-a se chystá na dlouhou cestu domů. Loučíme se tedy s Potůčkovic osádkou v Peugeotu, přičemž Jarmil přesedá ke Kotlovi, protože jde taky zítra do práce a musí se vrátit domů. Ještě společně sjíždíme dolů do Rokytnice v Orlických horách. I zde to Kotel poznává, zejména letitý hotýlek Eduard, kde byli kdysi ubytovaní s Hroznem. V Žamberku už poslední zamávání a Cágr míří zpátky do Králíků na ubytovnu. Kotel to bere na Letohrad a Ústí nad Orlicí a tou samou cestou, jako jsme včera přijeli (II/360), míříme k domovu. Jelikož se dnešní program dost natáhl, do Třebíče přijíždíme až o půl osmé večer.

Nutno podotknout, že Cágr s rodinou pak přejel do Jeseníků, kde v lázních ve Zlatých Horách vyzvedli Davida. Počasí už jim velice přálo, takže podnikli další pěkné výlety, mimo jiné i do Polska. Nám tak společně zůstává ještě dluh v podobě nepokořeného Králického Sněžníku, který Kotel nechal otevřený slovy: "Žádný strachy, stejně na něj jednou vylezem!" Dohodli jsme se, že Králicko ještě určitě někdy navštívíme na více dnů, jelikož nám byly doporučeny tzv. Společné víkendy opevnění a Akce Cihelna (rekonstrukce bojů). Nicméně tato víkendovka, i přes krajně nepříznivé počasí, byla velice zajímavá a všichni byli s programem a zážitky spokojeni.

Závěrečné "salůto" u objektu R-S-79 Na mýtině, dělostřeleckého srubu tvrze Hanička.

* * * * * * *

Zajímavosti - odkazy:

Litomyšl: www.litomysl.cz
Andrlův chlum: www.rozhlednyunas.cz/rozhledny/andrluv-chlum-u-usti-nad-orlici/
Muzeum řemesel v Letohradu: www.orlicko.cz/Letohrad/Muzeumremesel/
Suchý vrch: www.suchyvrch.cz
Rozhledna na Suchém vrchu: www.rozhlednyunas.cz/rozhledny/suchy-vrch-u-kralik
Tvrz Bouda: www.bunkry.cz/bouda/ a www.tvrz-bouda.cz
"Naše" ubytovna v Králíkách:
www.kraliky.cz/skala/
a další levná na náměstí: www.mujweb.cz/cestovani/pekarny-falta
Pěchotní srub Cihelna: cihelna.militaryclub.info/
Vojenské muzeum Králíky a vlastně vše o celé pevnostní oblasti na Králicku: www.armyfort.com
Pěchotní srub Nízká: r72.opevneni.cz

Vynikající stránky o našem pohraničním opevnění obecně:
www.opevneni.cz, www.military.cz/opevneni, www.vojenstvi.cz/opevneni, www.bunkry.cz, www.ropiky.net.

* * * * * * *


Nejvyšší bod trasy: Suchý vrch (995 m.n.m.).
K orientaci poslouží mapy KČT č. 53 Králický Sněžník a KČT č. 27 Orlické hory.

(zapsal a fotil Kotel)



Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.