Sobota 19. listpadu 2005
Trasa: Bransouze (0 km, 420 m.n.m.) - Chlum (1,5km) - Pavlovský mlýn (3,5 km) - Radošov (5 km) - Bílá hora (6,5 km, 659 m.n.m.) - Horní Smrčné (8,5 km) - Dolní Smrčné (10 km) - Bransouze (12 km) .
Účastníci: Pedál, Burdych, Roman, Trnkáč, Kotel, Havran, Jelen, Jabko, Eda.
Počasí: polojasno až oblačno, místy sněhová přeháňka, -2°C až +2°C.

Předposlední listopadový víkend se uskutečnila "zabíjačka" na Burdychově chalupě se sobotní výpravou v okolí Bransouz. Na svátek 17. listopadu připadl letos začátek zimy, neboť teploty klesly poprvé stabilně pod nulu a dokonce napadl sníh. Na této výpravě jsme na pár kilometrech překonali úctyhodný výškový rozdíl - ze "směšných" 420 metrů nad mořem u bransouzského mostu jsme vyšlapali až na Bílou horu nad Radošovem, která se svými 660 metry tvoří jednu z prvních šestistovek v našem okolí.

V Chlumu u kostela.

Bílá hora je na dosah.

Polední pauza v lomu na Bílé hoře.

Ačkoli byl sraz na vlakovém nádraží, jeli jsme do Bransouz auty. Po příjezdu na chalupu jsme ještě počkali na Havrana a spol. a mohlo se kolem půl desáté vyrazit na výpravu. Východisko trasy je tentokrát u rozcestníku u koupaliště. Nepůjdeme však po žádné značce, nýbrž začínáme šplhat dnes již málo chozeným žlebem vzhůru na Chlum. Nejprve lesem, pak podél pastvin, až míjíme polosamotu Kantina (po levé ruce) a jsme v obci Chlum, která má už se svými 550 metry jakoby podhorský charakter. Leží zde dokonce souvislý sníh. Procházíme kolem kostela sv. Václava, jež tvoří se svojí bachratou věžičkou dominantu v širokém okolí, a podél hřbitova začínáme zvolna sestupovat ke chlumskému koupališti. Zde si dáváme první pauzu a vybalujeme termosky s horkým čajem a placatky.
Od koupáku je třeba sestoupit dále do zalesněného údolí Chlumského potoka. Kdysi zde vedla lesní cesta, nyní je však bez okolků osázena stromky, takže se musíme horkotěžko prodírat skoro po paměti. Nicméně směr držíme dobře, po chvíli už jdeme po cestě a co nevidět dosahujeme potoka, podél něhož vede modrá značka. Na pokraji velké louky opět na chvíli odpočíváme. Hned za lesíkem už vidíme na radošovské straně samotu Pavlovský mlýn a na koutecké straně opuštěný starý ovčín. Modrá značka se odtud odklání na Kouty. My procházíme kolem starého mlýna směrem na Radošov. Zde se jde příjemně, protože na jižní svah se opírá sluníčko a je zde jako za kamny. Horší to je, až projdeme dalším lesem na pláně pod Radošovem. Zde už pěkně fouká. Úzká jezedácká asfaltka nás po dvou kilometrech přivádí do další typické horácké vesničky - do Radošova. Zde se Burdych u jednoho starého pána - který si zřejmě v hubertusu vyrazil na špacír - dotazuje, zda jdeme správně na Bílou horu. Nemůžeme ji ostatně minout. Je to výrazná dominanta této části Horácka, viditelná napříkad od Krahulova či Čechočovic.
Procházíme proto Radošovem po jediné zdejší silnici směrem na Horní Smrčné. Silnička se klikatí po zasněžených pláních a opravdu je odtud vidět daleko na jih. Obzor lemují heraltické lesy s Kobylí hlavou, holý Salátův kopec nad Zašovicemi, výrazná Zadní hora nad Čechočovicemi, zalesněný masiv Čechtínského kopce s vysílači, hřeben Smrčku a lesnaté kopce nad Třebíči, z nichž by se jistě dal určit Pekelňák a Kání hora. Nízké slunce však svítí přímo do očí, takže na nějaké umělecké fotky to dnes určitě není. Dle dědovy rady odbočujeme na druhé polňačce doprava, protože les pokrývající vrchol Bílé hory máme už na dosah. V závětří lesa opět vydýcháváme, Jabčák studuje mapu a ještě se ptáme jednoho místního chasníka, který byl v lese s děckama na smrkové větve. Chceme se totiž po zdolání vrcholu dostat pohodlně do Horního Smrčného. Nejlepší ale bude vrátit se potom zpět na silnici.
Ještě pár desítek metrů a noříme se do lesíka, který přímo na vrcholu Bílé hory ukrývá malý opuštěný lom, kam se kdysi jezdilo na "placáky". Tímto také těsně před dvanáctou hodinou zdoláváme nejvyšší bod výpravy - mapa udává výšku trigonometru na Bílé hoře 659,5 m.n.m., takže lom má malinko méně. Přesto jsme však od Jihlavky v Bransouzích vyšlapali pěkné převýšení (zhruba 240 metrů), umocněné ještě údolím Chlumského potoka. V lomu je nepříhodnější místo na oheň, protože zde nefouká a pěkně sem svítí zubaté sluníčko. Děláme tedy špekáčky. Po svačině nijak nemeškáme a vydáváme se zpět lesíkem k silnici. Po té se pak vydáváme doprava a po ostré levotočivé zatáčce začínáme znatelně klesat. Jabčák pochopitelně nabírá z kopečka zase pěknou rychlost, takže razí v čele karavany vzduch - no, ono to je občas potřeba. Míjíme samotu U Šinkovských a na okraji Horního Smrčného další samotu (renovovaný statek) s názvem "U Hřiba". Horní Smrčné je doslova poslední vesnička třebíčského okresu - vede sem pouze jedna silnice, která na točně pro autobusy končí, a velikost obecního úřadu je také více než výmluvná - prostá stavební buňka pod návsí.
Vesničku procházíme opět na radu jedné starší paní (komunikoval jako již tradičně Burdych) k rybníčku a mezi pastvinami k lesu. V lese začíná cesta strmě klesat, slyšíme dokonce už dunění vlaku a v první zákrutě se nám otevírá mezi stromy pohled do hloubky na řeku Jihlavku, dráhu a na domky Dolního Smrčného.
Sešupem se dostáváme ke starodávnému železnému mostku, turistickému rozcestníku a soutoku Chlumského potoka a Jihlavky. Přecházíme trať k hospůdce, ale ta je bohužel zavřená. Počasí stále přeje, takže se rozhodujeme, že do Bransouz dojdem poslední dva kilometry statečně pěšky po červené značce. Ozvaly se sice chabé hlasy, že bysme se mohli svézt jednu zastávku vlakem, který má za pár minut jet, ale jsou okamžitě umlčeny (Jabčák - protože celou cestu valil, a teď se chce flákat vlakem :-)) Cesta do Bransouz je notoricky známá - nejprve podél lesa kolem několika málo chat, kde si dáváme poslední pauzičku na placatky. Potom už po loukách až vycházíme na chlumskou silnici a u mlýna (dnes malá vodní elektrárna) vcházíme do Bransouz prakticky v místech odkud jsme dopoledne vyšli. Do hospody přicházíme kolem 15 hodiny a zaslouženým tradičním občerstvením končíme první zimní výpravu.