Zastávka na dálnici u Olomouce.

Cestou bylo nádherné počasí - pohled na Tatry byl fantastický.

Brzký sobotní odjezd, Cágrem naplánovaný na šestou hodinu, se díky Kotlově ležérnosti asi o hodinku posunul. Takže před sedmou opouštíme "brány" Třebíče a vydáváme se na dalekou cestu na východ. Trasa je patřičně prověřena loňským výjezdem na Ukrajinu, výletem na Roháče a Kotlovou cestou do Polska, takže jak se řidič vyjádřil: "Mohl bych to jet i poslepu."
Ve Studenci na pumpě bereme plnou nádrž tehdy ještě levného benzínu plus dálniční známku. Dohodli jsme se, že prozatím na cestovné dáme každý 500 korun v českých a na Slovensku přidáme něco tamní měny. U Rosic najíždíme na dálnici D-1. Zvolena je opět severní trasa (v současnosti na Slovensko nejrychlejší a nejpohodlnější) na Olomouc a hraniční přechod Bumbálka-Makov, takže po autostrádě jedeme až do Hranic na Moravě. V 10 hodin jsme již v Prostřední Bečvě na poslední tuzemské benzince (najeto 230 km), kde opět doplňujeme nádrž.
Po přejezdu hraničních Beskyd se u Bytče napojujeme na hlavní tah a přes Žilinu, Martin a Ružomberok se dostáváme až na podtatranskou dálnici D-1. Kotel cestou ukazuje různé zajímavosti, které zná z předchozích jízd: salaš s výborným ovčím sýrem před Ružomberokem, Bešeňovou s vyhlášenými termály a rozlehlou Liptovskou Maru. Čolek si všechno pečlivě točí na video. U Liptovského Mikuláše přichází zlatý hřeb "exkurze": "Tak koukejte, támhle na špičce té hory jsem stál!" kasá se Kotel, když ukazuje na masiv Roháčů. Dnes je totiž nádherné počasí, obloha je výjimečně čistá a blankytná, takže mohutné modré štíty Ostrého Roháče, Plačlivého a dalších jsou nádherně vidět. A jelikož už máme hlad (je něco po 14 hodině), odbočujeme z dálnice do Liptovského Hrádku na oběd do oblíbené restaurace Smrek naproti nádraží.
Objednáváme vesměs "krajové speciality": halušky a strapačky. Pivo zde není moc "krajové" - čepují tu totiž Černou horu, ale zato všechny možné druhy (ležák, kvasnicové, černé...) David ještě neví co to je "slovenská krajová specialita", tak si to chlapsky objednává taky, ale bryndzové halušky mu vůbec nejedou a nechává je rozpačitě ležet. "No to musíš říct, že ti to nechutná," lamentuje Jarmil, "ty bys tady seděl a byl hladem." A objednává mu raději univerzální kuřecí řízek s amerikama. Doba pokročila a po chutném obědě vyrážíme na další cestu a tudíž se vracíme na dálnici. Ta však záhy před Štrbou končí. Projíždíme Svit a Poprad a Kotel už potom nervózně vyhlíží ukazatele, neboť náš vysněný Slovenský ráj se každým kilometrem blíží. Hned za Švábovcemi v obci Hôrka je značená odbočka "Slovenský raj" směrem na Betlanovce. Ukazuje se však, že jsme přece jen měli vydržet i za cenu minimální zajížďky až do Spišského Štvrtka, protože vedlejší silnička do Betlanovců je dost rozbitá a úzká. Tajemný lesnatý masiv máme přímo před sebou. Na křižovatce u samoty Starý Mlyn (Hrabušice jsou odtud ani ne půlkilometr doleva, my musíme doprava) nám pod kola skáče tlustá cikánka s výkřiky "Ubytováni, ubytováni!!!" takže to Kotel musí prokličkovat a rychle ujíždět. "No u tebe se určitě ubytujeme!" děkuje Čolek. Asi po kilometru už následuje odbočka vlevo na Podlesok, což znamená, že po celodenním putování jsme konečně v cíli cesty!
Hned za odbočkou zastavujeme, protože je potřeba z mapy zjistit, kudy se dostaneme do našeho tábora Radosť. Nejprve nám radí obecní strážník, posléze u placeného parkoviště hlídač. Přitom si všímáme, že parkoviště je nabité a provoz pěších je zde také velký - holt sezóna ještě neskončila. Nakonec zjišťujeme, že dostat se k Radosti nebude nijak složité: musíme projet k infotabuli před kempem Podlesok a dát se jakoby doleva, projet kolem restaurace Koliba a po úzké asfaltce pokračovat až do lesa. Ten v úseku asi 100 metrů projíždíme a jsme přímo u tábora. Jedná se o klasický pionýrský tábor s chatkami Camp pro čtyři osoby, většími rodinnými chatami Javorina, přízemní srubovou ubytovnou a velkou správní budovou s jídelnou, restauračkou a asi i několika pokoji. Parkujeme na plácku u budovy po přesně 456 kilometrech a devíti hodinách jízdy (s hodinou pauzou na oběd) v 16:00.
Pohledem zjišťujeme, že tábor je téměř prázdný - parkuje tu asi pět aut plus u ubytovny se to hemží nějakým dětským oddílem, jinak klídek a pohodička. Takhle nějak jsme si to přáli a představovali - žádný rušný kemp, prostě klídek!! Nicméně dle vizáže nemovitostí je vidět, že naposledy na ně sáhla ruka řemeslníka či údržbáře snad někdy za totality. Kotel s Cágrem jdou sehnat nějakou odpovědnou osobu, která by snad měla být informovaná o naší rezervaci. Nakonec se nás ujímá kuchař a nějaký mladík, kteří se mobilem dotazují majitele. Vše potvrzeno - ačkoliv jsme původně hlášeni až od neděle, bez problémů nás ubytuje už dnes. Aby také ne, když tábor je skoro prázdný. Kuchař nám vydává ložní prádlo, a že prý máme zaplatit až majiteli, který by se měl později objevit. Dává nám klíče od dvou chatek Camp, takže sice nebudeme dohromady (v chajdě jsou patrové palandy 2x2), ale to nevadí, aspoň se nebudeme mačkat. Chatku č.17 si tedy vybírají Cágři, vedlejší 18-ku obsazují Čolek a Kotel. Výhoda je, že nám cenu budou účtovat za osobu, nikoliv za chatku (130 Sk/osoba/noc) - což je snad to nejlevnější, co se zde dá sehnat.
Konečně ulehčujeme našemu vozidlu a přenášíme bágly do chatek. Okamžitě se zabydlujeme a hledáme sprchy. Ty se nacházejí společně s WC a umývárkou pod srubovou ubytovnou a jejich spartánskou úroveň hodnotíme slovy: "Hlavně že teče teplá voda!" Ta teče skutečně nepřetržitě a následující týden se pro nás stává skutečným balzámem. Postupně se po dlouhé cestě osvěžujeme a odpočíváme, takže chytáme slinu a rozhodujeme se, že musíme stůj co stůj zajít někam na pivko. Podvečer tedy věnujeme průzkumu nejbližšího okolí tábora směrem zpět na Podlesok - jak jinak občerstvovacím zařízením. Mezitím však přijel majitel tábora, takže mu hned zavčasu platíme ubytování (130 Sk x 5 lidí x 6 nocí - dohromady tedy 3.900 Sk). Poté se vydáme pěšky po silničce zpět k Podlesku.

A jsme konečně v cíli! První fotka v táboře Radosť.

Z lesa se silnička vyloupne na okraj louky odkud jsou krásně vidět nasvícené Tatry. Pohled je to opravdu impozantní. To ještě netušíme, že je takto vidíme naposledy, protože v dalších dnech už byl opar. Kolem dalšího chatkového tábora přicházíme ke Kolibě a rozhodujeme se, že dojdeme až k Podlesku, kde byly jakési stánky. Následuje první nálevna v podobě obřího sudu s několika slunečníky okolo. V sudu trůní výčepní a čepuje Kozla. "Týý voléé, tohle kdyby viděl Regan, tak okamžitě ten sud povalí a skutálí ho k silnici," tipuje Kotel taškařici, která by Regana jistě napadla. Hned za sudem je směrovka do přilehlé rokliny Suchá Belá, ale naše cesta pokračuje přes mostík až před kemp. Zde se nachází další bufik se stolky krytými stříškou. Září novotou a působí velice sympaticky. Prodávají tu i něco na jídlo: bramboráky, kuřata, hranolky atd. Nás však zajímá především tekutý chleba. "Sakra, zase Staropramen!" vrčíme, když vidíme, že tu zase čepují české pivo. Naštěstí druhý artikl tvoří "Bavorské pivo" - navzdory názvu je to čistě slovenský produkt, takže jsme spokojeni a objednáváme si konečně "krajový nápoj" (cena obou značek je zde 25 Sk).
Usazujeme se u stolku a plánujeme následující výpravy. Mezitím si vedle přisedá mladý pár, přičemž borec jménem Jirka se s námi pražským nářečím hned dává do hovoru. Prý zde už je poněkolikáté a poděluje se s námi o svoje zážitky z cest po Slovenském ráji. Ochotně nasloucháme, ptáme se na různé vychytávky a těšíme se na naše túry čím dál víc. Nakonec si každý dáváme nějakou zobku a před soumrakem se vydáváme zpět do tábora Radosť. Domlouváme se, že budíčky budou v sedm, potom hodina na snídani a hygienu a v osm se bude vyrážet. Tedy přesně jako v Českém Švýcarsku přede dvěma lety. Utahaní po celodenní jízdě záhy kolem půl desáté usínáme.

První "chodící" den nadešel. Podle denního režimu jsme v osm nachystaní k odchodu. Kromě svačiny a pití máme přibaleny i náhradní trika a ponožky. Podle poznatků našeho včerejšího spolustolovníka Jirky se totiž většina trasy v roklině jde korytem potoka.
Na dnešek jsme naplánovali túru roklinou Piecky, která je trochu bokem od Podlesku a musí se podstoupit asi hodinová cesta, než se dorazí k osadě Hrabušická Píla, která je jakousi nepsanou branou do Piecok. Padaly sice návrhy na túru ještě více vzdálenou a snad nejdelší roklinou Vel'ký Sokol, ale nakonec jsme svoje nadšení raději utlumili, protože jsme zde přece jen poprvé a je třeba se rozchodit na nějaké bližší trase.

Veľký vodopád v roklině Piecky (výška 12 metrů)

Od rozcestníku před Podleskom vyrážíme po zelené značce. Postupně procházíme kolem celého kempu a zjišťujeme, že zde se stany není nijak zvlášť plno, i když na druhou stranu jsou chatky obsazeny. Velké množství návštěvníků, které jsme na Podlesku zaregistrovali včera, je asi dáno víkendovými výletníky, kteří sem dojedou auty. Vcházíme do lesa, strmé svahy se v tu ránu přibližují a my si na rozcvičení můžeme vyzkoušet první dřevěnou lavku. Procházíme totiž soutěskou Tiesnina. Posléze se opět strž rozestupuje a kolem tábora Velká Biela voda vycházíme na úzkou okresku. Ta nás po dalším kilometru přivádí k odbočce do osady Píla. Zde se také poprvé můžeme ujistit, že "vstupné" do roklin se skutečně vybírá. Hned za mostkem je strážnice s hlídačem, kterému každý platíme 40 Sk za dospělého (a 20 Sk za dítě) a dostáváme velkou barevnou vstupenku. Na náš dotaz nám sděluje, že týdenní vstupenky již neexistují a platit se tedy musí při každém vstupu do nitra Ráje. "No hlavně, když jdou ty peníze na údržbu stupaček a tras v roklinách," komentujeme bez protestů "vstupné" a jdeme dál k rozcestí turistických cest na konci Píly.
Zde od zelené odbočují dvě žluté - jedna jednosměrka přímo do Piecok, další spojovačka do svahu na rozcestí Palc pod horu Ogurčiak na červenou značku (slouží především k návratu, protože stezky roklinami se mohou používat pouze v jednom směru, jak již bylo podotknuto). Plni očekávání vykračujeme do prvních metrů rokliny, která zde nese jméno Stredné Piecky. Dno tvoří koryto bystrého potoka Píľanky, který zurčí přes sněhobílé oblázky. Cesta jde hned po jedné, hned po druhé straně, ale čím dál častěji musíme překonávat vodu po kamenech a mělčinách. Ti, kdo mají pevné naimpregnované turistické boty z produkce Garmische (Kotel, Čolek a Jarmil) si je v tomto terénu nemohou vynachválit. Umožňují projít i mělkou vodou, aniž by si člověk nabral. Počasí nám přeje a sluníčko vytváří na dně rokliny krásnou hru paprsků v kombinaci ze zelenými nekonečnými strmými svahy a bílými skalami. První kilometr hopsáme asi hodinu a je nám jasné, že udaný čas na směrovce v Píle (2 hodiny na rozcestí Suchá Belá - vrch) nemáme šanci v tomto limitu ujít. Ale to přece vůbec nevadí.
Najednou se roklina dvojí a nezbývá než se pečlivě zorientovat podle značek a mapy, kudy dál jít. Nelze se zmýlit - značka vede do levé rokliny. Za zákrutem nás ohromí první velké překvapení: zčistajasna stojíme pod mohutným vodopádem! Hned na první túře taková výška! Jsme opravdu nadšeni, ale pohled na vysokánský žebřík nás malinko viklá. Jsme u Veľkého vodopádu - jak jeho název zjišťuje okamžitě Kotel podle mapy - který je vysoký 12 metrů. No nic, jdeme do toho. Po jednom šplháme po žebříku a pohled dolů je opravdu úchvatný. Našlapujeme opravdu opatrně, protože našlapovat na mokré stupy hned vedle rozbouřeného vodního živlu není žádná sranda. Konečně jsme všichni nahoře a na klidnějším místě můžeme udělat první společnou fotku.

Terasový vodopád v Pieckách.

Nad Veľkým vodopádom pokračují Piecky stále poměrně drsně. Je zde hodně dřevěných žebříků a stupaček, které pokračují prakticky až k Terasovému vodopádu. Uvědomujeme si, jaký jsme na zhruba dvou či třech kilometrech zdolali výškový rozdíl. Vždyť v ústí Piecok bylo značeno 581 m.n.m. a jsme proto zvědavi, jaký údaj bude nahoře na rozcestí. Na to si ale musíme ještě chvíli počkat. Za Terasovým vodopádem se trasa už "uklidňuje", dřevěné stupy pomalu ale jistě končí. Roklina se rozšiřuje na tmavé lesní údolí se smíšeným porostem a oproti chladným skalnatým roklinám pod vodopády se také citelně otepluje. Všímáme si další zajímavosti: jdeme sice stále kolem bystřiny, ale ta náhle končí a dál pokračuje už jen jakési kamenité suché koryto. Myslíme si, že jsme právě přešli pramen Píľanky. "Ale blbost, dyť tady potok zase teče!" hlásí překvapeně Kotel po pár desítkách metrů. Dovtipujeme se, že zde teče Píľanka jakýmsi ponorem. To už ale údolí definitivně opouštíme, protože žlutá se stáčí doleva pryč od potoka a po chvíli nás vyvádí na hranu údolí. Zde se napojujeme na pohodlnou lesní cestu, která nás po slabé čtvrthodince přivádí ke styku se zelnou značkou, která zde končí pro změnu výstup protilehlou roklinou Suchá Belá. "Tak tady budem zítra vylízat z Belé," ujišťujeme se a nahlížíme do zatím neznámého údolí, odkud proudí další turisté.
Po pár metrech přicházíme na důležité lesní rozcestí Suchá Belá - vrch, kde je velmi živo. Není se čemu divit - právě zde se stýkají trasy ze tří roklin (Piecky, Belá a Kyseľ) a taktéž hřebenové spojovačky na Podlesok a Glac. Krytá odpočivka je samozřejmě obsazena, ale k posezení se dá využít i louka, kterou obklopuje ze všech stran les. Nemálo turistů si zde dělá polední piknik, takže také my se usazujeme v odlehlém koutu u cesty a vybalujeme vytouženou svačinu a jak jinak i vrcholové pivečko. Rozcestník hlásá, že zde se nacházíme v 959 m.n.m., takže vzpomínaný výškový rozdíl je opravdu slušný. Kromě jídla se bavíme i rozprostřením propocených triček na slunku a vyzutím bot. To je úleva!
Po půlhodince se sbíráme k odchodu a směřujeme po žluté spojovačce k dalšímu rozcestí Pod Vtáčim hrbom (915 m.n.m.). Zde se napojujeme na červenou značku (vede z Kláštoriska na Podlesok). Lesní cesta se klikatí, ale jde se poměrně pohodlně. Trasa je velmi frekventovaná, protože pro většinu pochodníků, kteří nastoupili na své trasy ráno, nastal nyní čas návratu. Nicméně to není zas tak hrozné, ale odhadujeme, že v hlavní sezóně je to zde jako na Václaváku. Ponejvíce je slyšet čeština a slovenština, dále pak hodně polština. Od dalšího turistického rozcestí Nad Podleskom (700 m.n.m.) pokračuje červená šusem dolů, zatímco křižuje zpevněnou lesní cestu s cykloznačením. Shodujeme se, že kdyby byla červená vedena po lesní cestě, byla by sice díky serpentinám o trochu delší, ale zase by neškodila lesu. Strmá stezka je totiž tak vykotlaná, že kořeny stromů jsou úděsně vyšlapané a při každém větším dešti musí docházet z nezanedbatelné erozi. A navíc díky mokré hlíně to zde docela solidně klouže. Ač musíme jít velmi opatrně, přece jen v pohodě sestupujeme na louku a co nevidět máme přímo před sebou "občerstvovací sud". Znamená to tedy, že kolem půl třetí jsme dosáhli našeho cíle - Podlesku. Jsme sice unaveni, ale plni dojmů z krásné přírody a krkolomné cesty. Těšíme se na další trasy, ale nyní přichází chvíle pro odpočinek a občerstvení.

Na zpáteční cestě Pod Vtáčim hrbom.

Na naší základně Radosť pácháme hygienu, protože jsme propocení durch a navečer vyrážíme zpět na nedaleký Podlesok, kde chceme testnout další občerstvovací zařízení. Dnes volíme restauraci Spišskou kolibu. Zde čepují dvanáctku Tatrana. Není špatný, ale většina osazenstva není spokojena s množstvím jídla. Stejně ještě půjdeme až do kempu, takže jdeme obhlídnout další občerstvovnu, která nás zaujala ráno. Je to restauračka ve westernovém stylu s názvem "U Čerta" přímo v areálu. Má ale nějakou nepochopitelnou provozní dobu, protože teď večer je ještě (už) zavřená. Při cestě kempem vidíme dole u cesty našeho včerejšího známého Jirku, kterak zřejmě právě došel z výpravy, protože padá jako podťatý před stan a vydýchává "celodenní utrpení". Přemisťujeme se tedy do stylového bufiku před recepci kempu, kde jsme ostatně už seděli včera. Zde si opět s chutí objednáváme "Bavorské pivo" a nedojedi se dorážejí grilovanými kuřaty. Hned naproti bufiku je stánek s pohledy a novinami. Kotel si vybírá pohledy smířen s tím, že paní mu jistojistě sdělí, že známky mají na Slovensku k dostání jen na poštách (slovenské "špecifíkum" známé z Tater), ale je téměř šokován tím, že známky jsou zde samozřejmostí. No paráda. Dokonce jsou zde k mání i české noviny - Mladá fronta a Lidovky. Cpeme se a lijeme do sebe škopky a po chvíli přichází Jirka i se svojí holkou. "Tak co, kde jste byli? Seš nějakej hotovej - viděli jsme tě, jaks sebou práskl před stanem," vyzvídáme. "Tý brďóó, ani mi nemluvte - máme dost! Šli jsme Suchou Belou," sděluje Jirka a hned nám ukazuje na mapě jejich trasu. "A sakra, tam se chystáme zejtra - to bude meso!" usuzujeme a naznáváme, že vzhledem k pokročilému času bude nejlepší jít do hajan a pořádně se na zítřek vyspat.
Vracíme se tedy do tábora a už pomalu za tmy (dny se krátí) okupujeme umývárky a při večerním čaji plánujeme zítřek. Už jsme skoro v posteli, když spolubydlící malí Rusáci stále zběsile pobíhají po táboře, hrají si na vojáčky a střílejí po sobě vodníma pistolkama. Kotel už jich má plné zuby a před chajdou je drsně usměrňuje: "Doprdele, vy nedáte pokoj ani na jedenadvacátýho srpna?!?! Otravovali jste u nás dvacet let a sotva vás Kocáb nakopal do prdele, tak se tady zase roztahujete jak švábi a střílíte pistolkama!! A zrovna dneska - to je snad provokace, nebo co!?!?" Po náročném dni jsme jaksepatří utahaní, takže lezeme pod deky a usínáme. Zítra nás čeká další náročná túra.

David pod prvním vodopádem v Suchej Belej - Misový vodopád.

...a zde šplháme na druhý - Okienkový vodopád.

Do třetice: Korytový vodopád.

Opět poctivě dodržujeme ranní rituál. Jarmil už před sedmou vaří čaj, poté hygiena, snídaně, sbalení a přesně v osm odchod z tábora. Počasí zatím vypadá solidně, sluníčko svítí, ale pod dojmem zpráv z domova (trvalý déšť) očekáváme, že snad už dnes se počasí změní k horšímu. Směřujeme na rozcestí Podlesok u recepce kempu. Odtud se o půl deváté vydáváme po zelené značce do ústí rokliny Suchá Belá. To bude dnešní lokalita pro naši další výpravu. Lze téměř s jistotou říci, že Suchá Belá je asi nejchozenější roklinou severní části Slovenského ráje, protože je z Podlesku nejdostupnější, takříkajíc přímo u nosu. Jsme tedy rádi, že se nám podařilo vyjít tak brzy, kdy zde ještě nejsou návaly turistů. Včera jsme to v Pieckách také vystihli a ačkoli nás lidi většinou předcházeli, jejich frekvence byla únosná. Věříme, že tomu tak bude i dnes, protože v prostoru rozcestníku je ještě prázdno. V rychlosti kupujeme nějaké drobnosti v malém konzumu naproti a čepujeme pitnou vodu v nedalekém prameni. Pak se už vydáváme do vstupu do rokliny. Tušíme, že i zde bude "výběrčí" a taky že ano - budka je skryta za první zatáčkou a nejde nijak obejít. Mají to prostě vychytané. Zde nám prodává vstupenky (opět 40 Sk) starší pán a protože jsme zde sami, dáváme se s ním do řeči. Je ochotný a sdílný, a tak se dozvídáme několik zajímavostí o dalších roklinách a i o okolí Slovenského ráje. Děkujeme, loučíme se a jdeme na věc.
Zelená trasa Suchou Belou začíná hned od začátku pěkně zostra. Co chvíli překonáváme dřevěné stupačky, nebo musíme vyhledávat optimální trasu v korytě bystřiny po kamenech a kládách, eventuelně musíme procházet mělčinami. Tedy něco podobného jako včera. Bez kvalitních turistických bot je člověk pochopitelně za chvíli promáčený (David +Cágr). Přívlastek této rokliny - "Suchá" - je tak dosti od věci. Putujeme asi hodinu bez výrazného převýšení, potom ale docházíme k prvnímu hezkému vodopádu. Kotel pohledem do mapy odhaduje, že by to měl být Okienkový vodopád, což je ovšem chyba. Ve skutečnosti je prvním vodopádem v Belé tzv. Mísový vodopád. To zjišťujeme až později v průvodci. Skutečně padá voda do jakýchsi vymletých mís, takže jeho název je opravdu přiléhavý. Při této příležitosti také poprvé vážněji hartusíme nad absolutní absencí informativních tabulek u přírodních zajímavostí a vodopádů v námi dosud jitých roklinách. Bylo by dobré, kdyby je k vodopádům dali, ale je to asi jen otázka času - později na Hornádu infotabulky byly. Podél Mísového vodopádu stoupáme po dlouhém žebříku, který je usazen hodně naležato, takže člověk neví, jestli má jít po čtyřech, nebo to riskne po nohách a bude se přidržovat přilehlého řetězu.
Za Mísovým vodopádem jdeme úzkým skalnatým kaňonem a překonáváme spoustu stupaček a dřevěných chodníků. Prostě nádhera! Po další půlhodině stojíme pod dalším vodopádem a když zvedneme zrak vidíme, že nahoře je typické skalní okénko. "Tak tohle je ten Okienkový vodopád!" upřesňuje Kotel předchozí chybu. I tentokrát šplháme po žebříku zleva, tentokrát o hodně kolmějším. Na vršku ústí žebřík prakticky přímo do "okénka", které musí každý prolézt. Čolek zde má další jedinečnou lokalitu na video a Cágr na focení. Kotel chce trochu poškádlit adrenalin, tak "okénko" po skále obchází zpět (je to dost o držku). Dále pokračuje stále nádherný kaňonovitý úsek, až k dalšímu - tedy třetímu - vodopádu, kterým je Korytový vodopád. I on má název výstižný, protože nahoře voda padá po vyhlazeném rovném korytu, úplně jako po nějaké skluzavce. Dole padá do vymletého "hrnce", kde také patřičně hučí, takže zde pomalu není slyšet vlastního slova. Tento vodopád kratší žebřík překonává pro změnu po pravé straně a nahoře přechází do kovových roštů. Následuje poslední exponovaný úsek, který jdeme zhruba třicet minut. Na konci kaňonu míjíme řemeslníky, kteří nás předtím dole předcházeli. Špacírovali si to v gumákách s motorovkou na zádech a s náhradními stupačkami v rukách. Zde se pustili do díla a opravují poškozené a staré dřevěné chodníky. Pohledem na hodinky zjišťujeme, že se v roklině prdolíme už dost přes dvě hodiny a konec ještě v nedohlednu, takže oproti turistickému ukazatelu v ústí (2h na rozcestí Suchá Belá -vrch) budeme mít podobně jako včera zase asi hodinu sekeru. Zdá se, že časy na turistických směrovkách vymýšleli nějací nadupaní turisté, anebo si je vymýšlel někdo v Bratislavě v kanceláři.
Koryto se poznenáhlu zklidňuje až jdeme kolem normálního potůčku, místy i dost blátivého. Trochu jsme se roztahali, takže Kotel s Čolkem čekají na ostatní u odbočky na lesní cestu. Zde chvíli odpočíváme a shodujeme se, že opět oproti chladu v roklině pociťujeme výrazné oteplení. Takže ačkoli jsme se při dvouhodinovém náročném průchodu kaňonem vůbec nezpotili, zde z nás po dvou stech metrech už pěkně leje. Podstupujeme poslední výstup vzhůru po blátivé cestě do závěru Suchej Belej. Nahoře na nás čeká upravený lesní pramen, který využíváme ke chlazení vrcholového pivka a redbullu. Před východem zelené na lesní asfaltku (šli jsme tudy už včera z Piecok) stojí jakýsi mládenec v zeleném triku a papíry v ruce. Kotel s Čolkem jsou první a očekávají nejspíše kontrolu vstupenek. Kluk má však jiný úkol: slušně zdraví a ptá se nás, jaké jsme národnosti, že prý dělá statistiku návštěvníků. Až si poctivě nadělá pět čárek do kolonky "CZ", Kotel se ho samozřejmě neopomene zeptat: "No a kdo tady teda chodí nejvíc?" Kluk se rozesměje: "No predsa vás!!!" maje tím logicky na mysli Čechy. Za ty dva dny jsme vypozorovali, že našinců je zde opravdu většina. Rychlým přepočítáním nám mladík sděluje, že dnes už při výstupu ze Suchej Belej napočítal kolem třiceti turistů, z čehož více než polovinu tvoří Češi, o druhou polovinu se dělí víceméně rovnocenně Slováci, Poláci, Maďaři a Rakušáci. Na louce u rozcestí opět spočteme převýšení (Podlesok 550 m - Suchá Belá-vrch 959 m) a jdeme piknikovat. Je už půl dvanácté, tedy čas na jídlo a také další zajímavý údaj: roklinu s převýšením více jak 400 metrů jsme šli přesně tři hodiny.
Dnes si chceme dát trochu víc do těla a nechceme sestoupit na Podlesok tak brzy. Volíme proto ještě cestu na Kláštorisko. Na rozcestí Pod Vtáčim hrbom odbočujeme na červenou vpravo. Vede příjemným lesem. Po další půlhodince se setkáváme s modrou značkou z rokliny Malý Kyseľ. Zde se nabízí další varianta, kterou volí Kotel, Čolek a Jarmil: je možné zde odbočit na modrou a sestoupit dolů do Kyseľa. Na krátkém úseku je žlutě značená tzv. náhradná trasa, která nás zavede nad Obrovský vodopád a vrátí se posléze zpět na modrou. Vyrážíme tedy po modré, zatímco Cágr s Davidem směřují rovnou na Kláštorisko. Modrá nejprve vede po hraně nad hlubokou dolinou Kyseľa. V jednom místě lze odbočit vlevo na pěknou vyhlídku, odkud je vidět do dosud uzavřené lokality. Dle průvodce zde totiž v roce 1976 vypukl velký požár, jehož následky dobře vidíme i nyní. Celá roklina je od té doby uzavřena, protože zde stále padají kmeny. Poté začíná modrá výrazně klesat až na nenápadnou odbočku žlutě značené tzv. náhradnej trasy. Odbočujeme na žlutou, chvíli se jde ještě v pohodě, ale pak to začíná: krátký přístupný úsek Kyseľa je opravdu stísněný. Jde se zde jedině po kovových roštech. Pak se přece jen sevřený kaňon malinko rozšiřuje a my stojíme na mostíku přes Obrovský vodopád. Koukáme do hlubiny a ani se nedivíme, že zde před lety zahynula nějaká holka - pamětní tabulka je hned u mostíku. Kousek níže lze ještě zahlédnout zbytky kovových stupaček, které vedly dál, než byla roklina po požáru uzavřena. V těchto místech se žlutá trasa začíná po protilehlé straně kaňonu vracet zpět. Musíme překonávat několik žebříků a skřípeme zuby, protože jsme natrefili na několik Poláků, kteří se na žebřících klepou jak ratlíci a vzájemně se přidržují. Navíc jsou absolutně nevhodně oblečení: bílé košilky, šedivé tesilky, polobotky - no děs! Ujišťujeme se, že Poláci jsou v tomto směru opravdu "experti" - ostatně bude o tom ještě řeč. Nechápeme, jak se můžou takto pustit do tak těžkého terénu!?

Roklinou Suchá Belá bylo třeba se neustále brodit.

Náhradnou trasu zdoláváme za půlhodinku a vracíme se na modrou. V Kyseľu bylo až příliš šero, ale ani zde na cestě se jaksi nerozesvětluje. "A jéje, to vypadá na slejvák!" hodnotíme neprodyšně zataženou oblohu. Oproti slunnému dopoledni se počasí tedy razantně změnilo. No co se dá dělat. Vracíme se stejnou cestou zpět k rozcestí a ani nestačíme dojít na červenou a spouští se déšť - zprvu nenápadný, ale nestačíme ani dojít na Kláštorisko a lije jako z konve. Čolek vybaluje atombordel, který se mu v téhle slotě náramně hodí.
Les se rozestupuje, zleva začínají první táborové chatky a za chvíli už stojíme před hospodou na Kláštorisku. Zde máme sraz s Cágrem a Davidem, ale po prozkoumání velkého lokálu a přilehlé terasy je nevidíme. Usuzujeme tedy, že odešli do tábora. Je zde narváno, protože všem turistům z okolí nezbylo, než se uchýlit do hospody a na krytou terasu. My se rozhodujeme, že si chvíli také odpočineme a dáme si aspoň pivo. Naštěstí přestává trochu pršet a navíc nacházíme volná místa na terase pod slunečníky, které jakž takž chrání před kapkami. V mezích možností se sušíme a jdeme pro pivo. Na Kláštorisku je nehorázná drahota - pivo (Bažant) tu stojí neskutečných 40 Sk, polívky začínají na 60, a jídlo na 120 Sk. Dáváme tedy po pivku a po půl třetí vyrážíme na závěrečnou část cesty. Naštěstí už moc neprší a cesta bude normální, jedná se totiž o zelenou spojovačku směrem přímo k našemu táboru. Jen se dotkneme Hlboké rokliny, stále vytrvale sestupujeme, procházíme okrajově další mělkou dolinou a těsně před čtvrtou přicházíme z druhé strany k táboru Radosť.
Podvečer utekl jako voda, nezbývá než se pořádně osprchovat a rozvěsit mokré věci po chatkách, aby jakžtakž oschly. A protože večer už neprší, rozhodujeme se, že na večeři zajedeme do nedalekých Hrabušic, abysme se vyhnuli Kolibě a vyzkoušeli i něco jiného. Z Podlesku jdeme po silnici (je to asi dva kiláky). V centru Hrabušic naproti infocentru je pouze jakási nálevna, hned vedle v socialistickém kulturáku restaurace Raj, ale my jdeme o kousek dál do restaurace Espresso. Mají tu vesměs minutky, ale prostředí je solidní. Po desáté se vracíme do tábora a ještě se ujišťujeme o zítřejším programu: bude odpočinkový den, pojedeme autem na Spišský hrad a do termálů Vrbov. Doufáme, že nebude pršet, ale vypadá to zatím bídně. Obloha je stále zatažená a v noci se spouští další liják.

Jsme akorát v polovině našeho pobytu a to znamená jako již tradičně tzv. odpočinkový den. Dnes tedy nebude nijaká náročná pěší túra, ale výlet autem do trochu vzdálenějšího okolí. Kotel doporučil k návštěvě světoznámý Spišský hrad, který je největší zříceninou ve střední Evropě a je zapsán jako památka UNESCO. Při Jízdě v roce 2001 (naše první výprava na Slovensko) jsme hrad navštívili a Kotel ho tedy poměrně dobře zná.

Cágrova momentka z vrcholu věže Spišského hradu.

Vyjíždíme po osmé hodině a bohužel počasí vůbec nepřeje. V noci pršelo a i nyní stále nějak mrholí. Nízké mraky způsobují špatnou dohlednost. Jedeme přes Hrabušice na Spišský Štvrtok, kde se napojujeme na hlavní silnici č.18 směrem na Prešov. Po chvíli už projíždíme historickou Levoču. Kousek za Levočou po táhlém sjezdu je rázový motorest v podobě montované chaty a Kotel dává do placu příhodu z minula: "Tady jsme kdysi jedli a Regan s Riem si dali nějaký kotlíkový guláš nebo co. Bylo to ostrý jak sviňa, no ale sežrali to." Objíždíme Spišské Podhradie a před námi se rýsuje hřeben Braniska, pod kterým vede dálniční tunel. My však kousek za Podhradím odbočujeme vpravo, přičemž majestátný hrad už máme taktéž po pravé ruce. Jeho vrchol se ztrácí v nízké oblačnosti - kdepak, dnes není ani v nejmenším počasí na pěknou prohlídku a především vyhlídku z hradní věže... Opět odbočka doprava na účelovou komunikaci a po půlkilometru už platíme parkovné přímo pod Spišským hradem. Stále poprchává, ale přesto vyrážíme nahoru na hrad. Lidí tu zatím moc není. Vstupné stojí 120 Sk (podražili) a Kotel naznává, že v takovém počasí se mu návštěva hradu nevyplatí, když už ho stejně zná: "Projížděl jsem tady okolo asi desetkrát a vždycky bylo strašné počasí - až na naši návštěvu s Reganem, to tady bylo fantasticky. Taky jsme si to tehdá tady pořádně prohlídli. Dneska z vršku neuvidíte skoro nic." Z hlavní věže je totiž opravdu nádherný výhled, ale dneska se hrad ztrácí v mlze. Ostatní jdou přece jen na prohlídku a doopravdy nelitují, protože hrad je velmi zajímavý a rozlehlý, dokonce i s muzeem v podzemních prostorách. Na dolním rozlehlém nádvoří je dokonce vybudovaná umělá zeď s bránou, prý tu budou natáčet nějací zahraniční filmaři. Z věže se skulinami v mracích přece jen sem tam otevírá pohled do nejbližšího okolí na Spišské Podhradie (jak Cágr později ukazuje na fotkách), ale v jiných okamžicích se hrad halí do neprostupných těžkých mraků, jak zezdola a protilehlého kopce vidí Kotel.
Po dvouhodinové návštěvě Spišského hradu se setkáváme opět dole u auta a žíznivci jdou do přilehlého bufiku na kafe nebo na čaj. Mezitím se parkoviště celkem solidně plní, jsou tu minimálně už čtyři autobusy. Počasí však stále připomíná pozdní podzim, nikoliv léto - už neprší, ale je zataženo jak deka a taky poměrně chladno. Kolem poledne se vydáváme zpět na Levoču. Zde si v Bille dokupujeme zásoby potravin, především pečivo na snídaně a svačiny a všelijaké ty laskominy, hlavně místní pivo. A jelikož už urgentně nastává čas oběda, Kotel hned na začátku Levoče (ve směru od Popradu) odbočuje k perfektnímu motorestu Hot-Pot, kde se stavoval už při cestě do Polska a zpět také. Tento motorest je sice samoobslužný, ale v typickém západním stylu: výtečná jídla, nápojů nepočítaně, příjemná obsluha, krásné prostředí, a co víc - perfektní čistota, že by se tu dalo jíst i z podlahy i na záchodě! Všichni si to náležitě pochvalujeme a dáváme opravdu skvělé jídlo (guláš, kuře, špagety...). Po hodince už pokračujeme zase dál.

Termály ve Vrbově - zde jsme se hrošili ve 38°C.

Čas nějak utíká, takže vidíme, že do Vrbova přijedeme až někdy po třetí hodině. Projíždíme okolo Spišského Štvrtku, ale jedeme dál na Poprad. V nejbližší vesnici odbočujeme vpravo na Vrbov a Kežmarok, přičemž Vrbov je odtud ještě asi deset kilometrů. Odbočka na parkoviště u termálního koupaliště je hned na začátku obce (doleva). Aut tu moc není, ale posléze se přesvědčujeme, že lidí je v areálu celkem dost. Počasí se totiž už umoudřilo a mezi těžkými mraky se semtam dokonce objeví sluníčko. Platíme (70 nebo 100 Sk??) a procházíme opravdu rozlehlý areál. Je tu několik bazénů, dále menší klidové bazény s horkou vodou a dětské bazény. Podél hlavní komunikace je spousta stánků s občerstvením a bufiků, kde Cágra nejvíce zaujímá poutač "Guláš z kotla". Převlíkáme se a jdeme se propařit do klidového bazénu, kde je teplota vody dle tabule 38°C, tedy podobně jako v Bešeňové. Nutno však podotknout, že areál ve Vrbově už dost pamatuje a do komfortu Bešeňové má přece jen trochu dál. Nicméně je to zde příjemné. Postupně střídáme bazény a ulevujeme si tak po dvou náročných výpravách v minulých dnech. Vzpruha je opravdu znatelná. Máme štěstí, počasí dokonale vychází. Na termálech trávíme asi dvě hodinky a po páté se jdeme převlíct a v jednom z bufiků dáváme kávu. Obloha se však zase beznadějně zatahuje a déšť je na spadnutí. Vzápětí začíná opět slejvák, tak valíme do auta a vyrážíme na zpáteční cestu.
V Hrabušicích zastavujeme Davidovi před infocentrem, aby se pozeptal na turistickou placku, ale slečna žije ještě v socialismu a ačkoli placku má, prý ji nemá ještě v počítači, tudíž mu ji nemůže prodat. Anebo že by to byl důsledek slavných registračních pokladen? Do našeho tábora je to už přes Podlesok autem jen skok, takže se setměním přijíždíme a vybalujeme nákup. Dneska se živíme ze svých zásob a jdeme brzy spát, neboť další den nás čeká opět náročný výlet, tentokrát do jižní části Slovenského ráje.

Dnes jako tradičně postupujeme dle obvyklého režimu - v osm jsme už nachystaní k odjezdu autem. Počasí stále nic moc, je zataženo, ale zdá se, že k dešti se neschyluje. Věříme, že přece jen se na zítřejší poslední výpravu objeví slunce.
Tentokrát nejedeme na Hrabušice, ale na opačnou stranu směrem na Pílu. Kousek jsme po této silničce šli už v neděli. Asi po necelých deseti kilometrech se silnička začíná až neskutečně kroutit a šplhat v mnoha serpentinách do nekonečného kopce. Jízda je to parádní, úplně jak někde na rallye. Kotel na to šlape co to dá: dvojka, trojka, čtyřka - zatáčka, podřadit... a pořád takhle dokola, až má od kroucení volantem málem zamotané ruce. Super. Postupně se takhle vyšplháme až do sedla Kopanec (987 m.n.m.) pod stejnojmennou horou (1132 m.n.m.) a po několikakilometrovém sjezdu dalšími serpentinami vyjíždíme na státní silnici č. 67 ve Stratenskej dolině v hluboce zaříznutém údolí říčky Hnilec. Zde odbočujeme doprava a po chvíli už v dálce vidíme parkoviště, což jistojistě předznamenává Dobšinskou ľadovou jeskyni. Registrujeme jakési postavy v černých mundurech a oranžových vestách a jedna z nich nám dává znamení k zastavení a odbočení mimo silnici. "Do háje, kliftoni - zas budou votravovat, pitomci," tuší Kotel, ale vzápětí se z "policajtů" klube jakási "ochranka", která má asi na starosti parkoviště a svérázným způsobem směruje nic netušící řidiče na něj. V žádném případě nemá kdokoli kromě policie oprávnění řídit dopravu (kromě nouzových situací), natož usměrňovat auta, aby kamsi odbočovala. Holt vylízanci v černém si zde hrají na zákon, takže pro příště pozor na ně a mimo parkoviště na jejich pokyny v žádném případě nereagovat.

U vstupu do Dobšinské ladové jaskyně.

Parking je zde neskutečně drahý (100 Sk). Vzhledem k brzké ranní době - je 9 hodin - zde ještě není moc živo, ale bez okolků se vydáváme hned od mastňácké restaurace po modré značce vzhůru do lesa a do kopce, protože tušíme, že co nevidět se parkoviště zaplní a k jeskyni bude směřovat spousta svátečních turistů. Cesta není příliš dlouhá, zhruba necelý kilometr, ale zato vytrvale stoupá. V serpentinách jsou infotabule se zajímavostmi této části Slovenského ráje (zvířena, květena, jeskynní systém atd.). Stezka končí u nového dřeveného srubu, který slouží jako zázemí Dobšinské ľadové jaskyně. Jsme tu skoro první, ale vzhledem k době prvního vstupu do podzemí odhadujeme, že první skupina je právě dole. Dle světelné tabule je další prohlídka v 10 hodin, což je za půlhodinku. Kupujeme si prozatím lístky (taky žádná láce - 120 Sk), ale vtom se ke vstupu nahrne početná skupina nějakého polského zájezdu a hned za nimi Němci. Už máme obavy, že prohlídku budeme muset přetrpět s touto hordou lidí, ale správa jeskyně to vyřešila pohotově: nejprve jdou mimo plán Poláci, pak Němci a v plánovaných 10 hodin je prohlídka ve slovenštině.
S mladým průvodcem sestupujeme zastřešenou chodbou k jeskyni. Ještě před ní vidíme ledové kry, které doteď ani neroztály. Náhle se ocitáme v podzemním pohádkovém ledovém království! Prostě bomba - všude okolo samý led, jen stezka je v něm vytesána a upravena pomocí dřevěné lávky. Sestupujeme stále dolů, až nakonec jdeme vysekaným ledovým tunelem. Na spodní plošině, v nejnižší přístupné části jeskyně, nám průvodce poskytuje výklad. Nejzajímavější je zřejmě mocnost ledové kry: více jak 26 metrů. Ostatně je to celkem dost dobře vidět, když stoupáme po schodech druhou stranou nahoru. V horní ledové síni je další zastávka. Tato síň je velmi dobře známá z pohlednic a fotek. Celkem raritou zde je, že zde kdysi trénoval jeden náš krasobruslař, což předtím tvrdil Jarmil a čemuž Kotel odmítal uvěřit. Je zde několik ledových sloupů, které dle průvodce neustále mění svoji podobu a tvar. Nejmocnější jsou prý na jaře. Samotná prohlídka není ani moc dlouhá jako v klasických krápníkových jeskyních, jde se prakticky jen jakási podkova: po schodech dolů na plošinu a druhou stranou nahoru. Zabere asi 30 minut. Takže jsme v pozdním létě aspoň okusili i pravý mráz; teď se prý teplota v jeskyni pohybuje od -2 do +0,5°C, takže ještěže jsme měli větrovky. Vycházíme z jeskyně, prohlídku máme za sebou. Lidí je tu čím dál více a my jsme rádi, že jsme se sem dostali tak brzo. Po lesní cestě se vracíme zpět na parkoviště a proti nám proudí stále davy.
V jedenáct hodin odjíždíme z přeplněného parkoviště a těšíme se do volné přírody. Odpoledne chceme totiž absolvovat půldenní pěší výšlap v okolí Stratenej, navštívit tzv. Občasný prameň a zdolat i náš nejvyšší bod - přes tisíc metrů vysokou Havraní skalu. Navíc se celkem vyjasnilo a zdá se, že bude po zbytek dne hezky. Přejíždíme do nepříliš vzdálené obce Stratená, přičemž tento název je velice přiléhavý, ač tu vede silnice první třídy a železnice. Dokonce projíždíme i tunelem, který zkracuje a napřimuje cestu bokem od stísněné Stratenskej doliny. Ve Stratenej parkujeme a hledáme východiště zelené značky, která nás má vést do nitra jižná části Slovenského ráje. Značka začíná u autobusové zastávky, vede nás ke kostelu a vyvádí za vesnici ke hřbitůvku do rokliny mezi Sokolie skaly a vrchol Marčeková. Za hřbitůvkem se cesta noří do lesa a začíná šplhat napříč neskutečným krpálem. Navíc narážíme na překážku, kterou jsme nemohli ani za mák předpokládat - divoký polom, který dokonale zatarasil a zničil stezku. Šplháme přes poválené kmeny a Kotel s Čolkem v čele horkotěžko chytají původní stezku. Jdou o dost napřed a musí proto čekat na ostatní. "Ty vole, to je Vietkong!" lapá po dechu Kotel, když mají s Čolkem nejhorší úsek za sebou. Cágr s Davidem se logicky opožďují, což pak vede k ostřejší výměně názorů na rychlost postupu. Nemá smysl se hádat, vracet se nebudem, stejně jsme polom víceméně již úspěšně překonali. O to víc rychleji musíme postoupit nahoru nad roklinu, protože nad námi se ozývá hrozivé praskání poválených kmenů a zdá se, že padlé stromy, ale i kameny tady každou chvíli padají dolů. (Vypadá to, že stezka v těchto místech nebude ještě dlouho obnovena, takže chůzi po ní za tohoto stavu vůbec nedoporučuji) Ještě pár zákrutů v neskutečném krpálu a konečně jsme nahoře nad roklinou odkud už pokračuje kamenitá lesní stezka, která nás nakonec vyvádí na loučku. Zde se už v klidu občerstvujeme a odpočíváme. "Chlapi v klidu, teď už půjdem jen po vrstevnici až k prameni," uklidňuje Kotel ostatní, když prostuduje trasu v mapě. Jdeme dál smíšeným lesem, není zde ani živáčka, asi se tato trasa vůbec nechodí. Nacházíme pár hub a pak dokonce přímo na cestě typickou rostlinu s plodem, před kterým varují všechny zálesácké příručky, coby záměnu s borůvkou. Jedná se skutečně o vraní oko čtyřlisté! "Týjóó, tak to vidím poprvé v životě," diví se snad každý, protože u nás jsme vraní oko - jedovatou fialovou bobuli na typickém stonku - snad ještě neviděli. Čolek ho pečlivě točí, ale sotva kameru vyzoomuje na detail, nastupuje Kotel a bobuli "s chutí" schramstne i se stonkem do pusy. Samozřejmě, že to hned vyplivuje aniž by to rozkousl.
Davidovi se po chvíli dělá blbě, točí se mu hlava a špatně se mu dýchá. Naznáváme, že je to z únavy, vypětí a změny denního režimu - podobně bylo blbě i Milanovi na Ukrajině. Děláme další zastávku, ale posléze se domlouváme, ať Kotel s Čolkem jdou klidně dál a u pramene počkají. Už to není daleko, zhruba kilometr. Náhle se v temném lese ozývá tajemné cink-cink-cink. Přicházíme k infotabuli a dole vidíme nádrž s vodou, do níž prýští voda a roztáčí důmyslný mlejnek se zvonečkem. Ano, to je ten známý Občasný prameň. Dozvídáme se, že vyvěrá pod zvláštním systémem podzemních prostor a jeskyněk - prostě když je dost vody a jeskyně se naplní a pramen teče (jako právě teď), anebo hladina podzemního jezera až k vývěru nedosahuje a pramen neteče. Chvíli odpočíváme a čekáme na Cágry, kteří se v zatáčce objevují po půlhodince. Zde na rozcestí končí naše drsná zelená a my můžeme jít buď vpravo a sestoupíme do údolí u konce přehrady Palcmanská Maša, anebo můžeme jít vlevo vzhůru na Havraniu skalu. Cágr a spol se rozhodují, že už raději sestoupí dolů, zatímco Kotel s Čolkem prahnou po zdolání nejvyššího bodu výpravy, jak bylo původně naplánováno.

U vrcholové schránky na nejvyšším bodě Jízdy - Havrania skala 1153,5 m.n.m..

...a Havrania skala jak ji viděl Cágr zespodu cestou na Palcmanskou Mašu.

Vydáváme se tedy nahoru po žluté značce. Po přejití lesní cesty začíná dost drsný stoupák. Lije z nás dost děsně a to ještě zdaleka nejsme nahoře. Před sebou máme vysokou skálu, která končí kdesi v nebi a jíž kamenitá stezka začíná obkružovat. Předcházíme českou rodinku, která však taky hrdinně šlape, a na žádost mladé maminky je fotíme u temné jeskyně. Úplně mokří se doplazíme po pár minutách na rozcestí, odkud vede na vrchol krátká významová odbočka. Už to naštěstí není daleko. Pár kroků a jsme pod vrcholkem a z obnažené skály se nám otevírá nádherný výhled na sever. Tam někde v dále za zalesněnými kopci je náš tábor, a tam někde v hlubokých roklinách jsme podnikali naše předchozí výpravy. Ještě nám zbývá sto metrů po stezce doprava a stojíme na skutečném vrcholku. Kotel a Čolek tedy přesně ve 14:45 zdolávají nejvyšší bod výpravy: Havrania skala - 1153,5 m.n.m.!
Z vrcholové skály je zase fantastický půlkruhový výhled východním směrem. Hluboko dole vidíme zátoku přehrady Palcmanská Maša, kam směřují Cágr, Jarmil a David. Kolem dokola se tyčí spousta kopců porostlých hlubokými divokými lesy, ale bohužel nemáme mapu (dali jsme ji Cágrovi), abychom mohli určit jejich totožnost. Na Havraní skale tedy vyhlašujeme zasloužený odpočinek na tradiční vrcholové pivko. Je zde i masivní vrcholová schránka, která ukrývá vrcholovou knihu. Nejsme zde sami, už před námi tu byli nějaký kluk s holkou, kteří se do knížky právě zapisují, a chvíli po nás přichází i česká rodinka, kterou jsme před chvílí fotili dole. Dáváme se krátce do řeči a mezitím sušíme trika, které jsme dokonale propotili. Naštěstí oba máme moiry, takže budou za chvíli suché, čemuž mladý tatínek odmítá zprvu uvěřit. Na vrcholu se zdržujeme asi třičtvrtě hodiny, ale starosti nám dělají mraky, které se nebezpečně vyvalují všude okolo. Zatímco na Havraní skale svítí sluníčko, v dálce vidíme šňůry vody, jak padají z olověných mraků. Jsme smířeni s tím, že po cestě zmokneme, ale už raději neotálíme a balíme se k odchodu. Co kdyby přišla ještě ke všemu bouřka. Sestupujeme na rozcestí významové odbočky a pokračujeme dále po žluté.
Těsně pod vrcholem nás samozřejmě chytá déšť, takže vybalujeme větrovku a atombordel. Žlutá nás vede zprvu po lesní cestě a chvílemi zahlédneme i skalnatý vrchol Havraní skaly, který se vypíná k nebi opravdu mohutně. Záhy však značka z lesácké cesty odbočuje a bere to šusem dolů podél divokého potůčku opuštěnou roklinou. No, nahoru bysme to v tomhle počasí jít nechtěli - všude bláto a kluzko! Po necelé hodince sestupu se náhle vykutálíme na starou asfaltku vedoucí Stratenským kaňonem (815 m.n.m.). Jedná se o starou silnici, po které se jezdilo kdysi dávno, než nebyl proražen sousední tunel. Zde je další rozcestník - žlutá končí a my jdeme vlevo po červené, která nás dovádí až na novou silnici u ústí tunelu a krátce nato i do samotné Stratené. Jsme tedy u cíle dnešní těžké výpravy. Dle předchozí domluvy s Cágrem nacházíme za stěračem lístek se sdělením, že druhá část osazenstva se nachází v restauraci Stratená. Je to hned za zatáčkou - krásný nový penzion, v patře restauračka s plovoucími podlahami, až je nám blbé zde courat v zablácených pohorkách. Potůčci už zde sedí, zjevně spokojeni po chutném obědě, takže se taky připojujeme a objednáváme si zasloužený dlabanec.
Slunce se už pomalu kloní nad vysoké okolní kopce (už opět svítí, ačkoli semtam z mraku zaprší) a my vyjíždíme na zpáteční cestu do tábora. Opět překonáváme sedlo Kopanec a drtíme nekonečné zatáčky a serpentiny až dojíždíme k Píle a nakonec na Podlesok. Nastal večer, ale my jsme prakticky po večeři, takže dnes nikam nejdeme. Vaříme večerní kávu a klábosíme na schůdkách před chatkami. Vtom nás zaujímají neposední klučíci s českého tábora ve srubové ubytovně, kterak se plazí podél baráku, šplhají po podezdívce a šmírují do holčičího pokoje. Chachá, to je večerní povyražení!! Čolek to pohotově točí na kameru, ale je už tma, takže z toho není nic moc vidět. David se celkem taky zlepšil, takže uvidíme, jak na tom bude zítra. V plánu je totiž snad nejnáročnější túra - Prielomom Hornádu až na Tomášovský výhľad. Opět tradičně kolem desáté usínáme.

Čolek na prvních adrenalinových stupačkách v Prielomu Hornádu - stupačky Pod Zelenou horou.

"Lanová lávka" při ústí Kláštorskej rokliny je nejvyšší mostík nad Hornádem.

Ráno se jako vždy chystáme na osmou vyrazit, ale Davidovi není dobře. Cágři tedy výpravu na Prielom Hornádu prozatím vzdávají s tím, že pokud se rozhodnou během dne, udělají jen krátký úsek. Na celou trasu tedy v osm hodin vyrážejí jen Čolek s Kotlem. V plánu je projít celý úsek kaňonu od Hrdla Hornádu až na Tomášovský výhľad.
Od našeho tábora je to k Hrdlu jen pár kroků. Po deštích je stále dost mokro a bláto a my si uvědomujeme, že si ten marast na nejdelší trase jízdy pěkně užijeme. Čolek se pro jistotu vrací zpět do chaty pro Garmische, protože v kanadách už to na těch pár krocích pěkně klouže. Přecházíme první mostek (1), který se tyčí přímo nad soutokem Hornádu a Veľké Biele vody. Hned za mostkem, t.j. na levém břehu, je turistická orientace Hrdlo Hornádu (528 m.n.m.) a taktéž budka "výběrčího daní" a infotabule (8:45). Zde se dozvídáme zajímavý údaj, že odtud až pod Tomášovský výhľad je to 9 kilometrů a přitom na tomto úseku je výškový rozdíl pouhých 17 metrů. Po celém tomto úseku nás povede modrá značka. Hned za mostíkem překonáváme první železné rošty přímo nad hladinou. Pak se cesta odklání mezi stromy a potvrzuje se naše tušení, že budeme mít bláto až za ušima. Ale to nevadí, jsme přece vojáci :-)) Na následující loučce míjíme bytelný rybářský srub, jehož veranda by se dala využít k noclehu, ale je tady celkem nepořádek od nesvědomitých turistů. Následně se stezka opět klikatí do skály pomocí dřevených stupaček a schůdků, až nás dovádí na Stupačky pod Zelenou horou (9:15), kde je pěkná scenérie pro fotku. Tím spíše, že je skála mírně převislá. Kotel si zde konečně může pečlivě zapisovat názvy lokalit, protože jsou osazeny infocedulkami. Ty nám naopak citelně chyběly v předcházejících roklinách, které jsme v minulých dnech procházeli. Další označený "adrenalinový" úsek je asi o kilometr dále a nazývá se Stupačky pri Mníchovej diere. Skutečně se zde podchází temná jeskyně, která se dobře vidět při pohledu zpět. O kousek dál přecházíme na pravý břeh Hornádu pomocí Reťazového mostíka (2). Následuje ještě asi jeden "stupačkový úsek" a kolem desáté hodiny se kaňon poněkud rozestupuje. Přicházíme totiž k ústí Kláštorskej rokliny. Zde je další turistická orientace a impozantní Lanová lávka (3), která - jak je vidět - je asi zbrusu nová. Houpe se poměrně vysoko nad divokou hladinou Hornádu. Od směrovek odbočuje směrem na Kláštorisko buď zelená jednosměrka, anebo žlutá hřebenová spojovačka. U rozcestníku chvíli odpočíváme, neboť sluníčko už konečně vykouklo. Poté si již vychutnáváme houpavou chůzi po lávce. Cedulka upozorňuje, že vstup na lávku je povolen maximálně pěti osobám. Na levém břehu ještě usedáme a měníme trika, protože jsme je během dosavadního krkolomného postupu kaňonem stačili pořádně propotit. Pokračujeme pod vrcholem Ihrík a překonáváme další stupačky Nad Zárezom. Kousek odtud je opět řetězový mostík Nad Zelenou dolinou (4) na druhý břeh. Obdivujeme mohutné, sluncem krásně ozářené skály na protější straně, které tvoří úpatí Čertovej síhoti. "Tak tam nahoře se budem potom vracet," sděluje Kotel, a už se těšíme, že odtud bude jistě nádherný výhled. Stezka opět pomocí roštů šplhá do úpatí kaňonu a pak překonává postranní úzkou roklinu mostíkem Nad stržou. Odtud klesáme a v pár okamžicích stojíme před další lávkou na druhá břeh Hornádu - Lávka nad mlynom (5). Její název nám napovídá, že už konečně přicházíme k širšímu úseku v kaňonu, který je tvořen loukou s Letanovským mlynem.
Dosud jsme potkali či se míjeli jen s poměrně málo turisty, což je jedině dobře, protože čekat někde na stupačkách, než se nějaké důchodkyně vyprdolí by bylo o nervy. Očekáváme však, že v úseku od Letanovského mlyna po Tomášovský výhľad už bude "provoz" daleko větší. Je to dáno tím, že už sem jistě začínají docházet turisté, kteří mají východiště na Čingově. Toto se skutečně později potvrdilo; jen těm důchodcům křivdím, protože ti byli kolikrát zdatní jako třicátníci, kdežto sváteční cizokrajné rodinky nebo dvojičky nám dokonale pily krev - ale o tom až později. Přecházíme tedy v pořadí už pátý mostík přes Hornád a domlouváme se, že někde na louce u Letanovského mlyna si dáme odpočinek a napijeme se z našich zásob. "Jóóó, takhle bufik, kdyby tam byl. A s točeným Bažantem. To by byla pohádka," sníme a přitom se ujišťujeme, že to je určitě utopie. "A hele, tady na stromě - BUFET 200 metrů," najednou merčí Čolek dřevěnou cedulku, "takhle si dělají z lidí blázny - to je nějakej fór, nebo co." Chvíli se chechtáme nápaditosti nějakého šprýmaře, ale po pár metrech nám úsměv mrzne na rtech, protože louka se rozšiřuje, je tu pár chat a k jedné starší, ale opravené chatičce směřuje další dřevěná šipka: BUFET pri Letanovskom mlyne. Tak přece! Uprostřed téhle divočiny měl někdo skvělý podnikatelský nápad a ze staré chaty zřídil skromný bufik. No, točený tu sice nemají, zato hned výběr ze dvou lahváčů: Bažant 10 a Corgoň 12. Chvíli čekáme na onoho spasitele, který bufik provozuje. Na terase u stolku už sedí jeden starší pár, ale jinak tu nikdo není. Kupujeme pivko a usedáme k dalšímu stolku. Na zábradlí rozvěšujeme propocená trika a vychutnáváme tu krásu: šumící řeka, sevřené údolí, vysoké skály... a pivko na stole! No co víc si přát. Mezitím přichází další zákazník. Je to vytáhlý chlapík s krosnou na zádech a s emblémem Horské služby na rukávě. S bufetářem se dává do řeči, takže chtě-nechtě slyšíme něco z hovoru. Bufetář mu popisuje, jak zde vybudoval svoji občerstvovnu a stěžuje si, že je to řehole. Mezitím si záchranář všiml vychytávky, které jsme se taky divili: jelikož v tomto bufetu asi nemůže prodávat volně jídlo a nápoje, musí mít všechno zabaleno. Panáky tedy vyřešil tak, že nabízí zatavené kelímky s fernetem, vodkou a rumem. My jsme si všimli, že tyto originální "panáky" jsou Made in Czech, ačkoli u nás jsme to ještě nikdy neviděli. Záchranář si kelímky prohlíží a se smíchem říká cosi jako: "To je dobré! No jo, na co ti Česi neprídu..." Dlužno podotknout, že velký panák zde stál 35 Sk. Na terase bufetu se zdržujeme od 11 do 11:30 a pak se vydáváme na další cestu.
K turistickému rozcestníku Trstený potok je to kolem chat pár kroků. Naši modrou zde křižuje červená, která směřuje na Kláštorisko. Dále přecházíme kamenný starodávný a nyní obnovený Kartuziánský most, který byl dle cedulky zničen za SNP a před několika lety opraven. Kaňon Hornádu se začíná opět zužovat a my se těšíme na poslední úsek, kde si snad ještě patřičně užijeme nějaké ty stupačky. Kousek za mostem nás však čeká ještě další nečekané "překvapení": najednou jde proti nám malý špinavý cikánek, který má pro těžší identifikaci odbarvené vlasy, a staví se nám do cesty: "Kam idete? Na Čingov? ..." Pak ještě něco mele dokola ve smyslu, že nám ukáže cestu a poradí nebo co. Kotel už ví o co jde, takže dotěrného cikánka přechází, jako by vůbec neexistoval, jen Čolek se chytá a prohazuje k cikáněti pár slov, jestli nezabloudil. Špinavec se nám lepí na paty a čeká, že mu za jeho "služby" něco dáme, ale my valíme pryč. Mezitím nás předbíhá nějaký nadupaný běžec-krosař a dotěrného špindíru tvrdě okřikuje: "Čo tu otravuješ!?! Vypadni!!" Ten to vzdává a čeká, že bude otravovat další kolemjdoucí. "No jo sakra! Zapomněl jsem ti říct, že podle mapy je tady kousek cikánská osada!" vysvětluje Čolkovi Kotel, "to se dalo tušit, že tu budou otravovat - to víš, čuchají tady nějakou korunu. Kdo ty potvory nezná, zaplete se s nima a pak se jich už nezbavíš," odtušuje Kotel taktiku cikánských děcek a popisuje, že takhle otravně žebrali i na Ukrajině. Hned vzápětí se vysvětlení potvrzuje, protože za zatáčkou se prdolí v bahně další dva cikánci a ti už rovnou somrují: "Dajte petikorunáčku..." - "Dostanete hovno!" odsekává Kotel a nasazujeme tempo. Cikáni jsou od přírody líní jak vši, takže za námi nejdou. Ostatně hned za postranním mostkem začíná další stupačkový úsek.
Zde je už o poznání více turistů. Je to především tím, že Letanovský mlyn je jednou z větších křižovatek TZT - zde se schází trasy jak z našeho směru od Hrdla Hornádu, tak z Kláštoriska, a z druhé strany z Tomášovců. Navíc v tuto polední hodinu sem docházejí pochodníci z opačné strany - z Čingova. Chvíli proto musíme čekat před stupačkami Pod Mlynom. Proti jdou nějaké "brzdy" a jejich postup je pomalý, protože skalní stěna je v těchto místech opět převislá. K názvu tohoto úseku si Kotel připisuje poznámku "nejděsnější stupačky". Turistů je čím dál více, a bohužel zrovna těch svátečních. Je už téměř pravidlem, že pokud potkáme Poláky, jsou to vesměs vyšňoření mastňáci ve svátečních kalhotách a košilkách a ve zcela nevyhovující obuvi (tenisky, sandále...). Prostě děs, který ostře kontrastuje s naší vojensko-turistickou výbavou, ve které nemáme strach projít blátem. Pokud narazíme na sváteční individua, klejeme mezi zuby. Vrcholem nesoudnosti Poláků je navíc to, že berou s sebou malá a nemotorná děcka, s nimiž pak mají na stupačkách obrovské problémy. Další sortou polských magorů jsou pak mladé páry: kluk táhne očividně otrávenou holku za ruku, ta na sobě obepnuté diskotékové kalhoty (vesměs kdysi bílé barvy) a moderní triko s holým břichem. Jak ho mají totálně propocené, směs potu a padělaného parfému ještě dlouho zanechává po cestě nezapomenutelný odér. Dá se říct, že nejodpovídající vybavení mají Češi, samozřejmě Slováci a pak snad ještě pár Maďarů, které jsme taky potkali. Jinak Poláci - ti si snad myslí, že túra kolem Hornádu je jak procházka po plážích Baltu nebo co. Kdykoliv míjíme takovéto nemotorné exempláře zoufale našlapující v blátě nebo se třepající na železných roštech, se zadostiučiněním si ulevujeme: "Patří vám to!!"

Tomášovský výhľad nad Prielomom Hornádu je nezapomenutelný.

My už se přes nastálé peripetie se svátečními turisty pomalu ale jistě blížíme pod Tomášovský výhľad. Ještě překonáváme zhruba dva stupačkové úseky a poslední mostík na naší trase. Ve 12:25 už stojíme před turistickou orientací Pod Tomášovským výhľadom, kde se setkáváme se zelenou značkou a také dosahujeme nejnižší nadmořské výšky celé výpravy - 511 m.n.m. Zelená značka nás má vyvést od Hornádu přímo nahoru na Výhľad. Stačí nám jediný pohled a už vidíme, že krpál si v ničem nezadá s výlezem na Havraní skalu! No nic, jdeme do toho. První úsek je opravdu meso, navíc proti nám neustále ve vymleté cestě plné kořenů škobrtají idioti v bílých kalhotkách a teniskách. Opět klejeme... Konečně dosahujeme hrany kaňonu a dál už je to poměrně po rovince. Ještě pár kroků mezi stromy, ty se zčistajasna rozestupují a my stojíme na impozantním výhledovém místě (přesně 13:00). Tomášovský výhľad (650 m.n.m.) je na vysoké obnažené skále s krásným výhledem do hlubokého kaňonu Hornádu a jeho přítoku - Bielého potoka, který tvoří dlouhý kaňon Tomášovská Belá (zde jsme letos nešli). Na hlavní skále je pár lidí, takže se uchylujeme na postranní skálu a vyhlašujeme hlavní polední přestávku. Okolo sebe rozprostíráme totálně propocená trička, sykáme vrcholové pivečko a rozbalujeme svačiny. Mezitím se kocháme fantastickým výhledem a vychutnáváme si krásnou přírodu. Tomášovským výhľadom - a ostatně celou zatím projitou trasou v Prielomu Hornádu - jsme skutečně nadšeni. Navíc nám výborně přeje počasí, sluníčko svítí opravdu naplno, ale zase není nějaké velké vedro.
Před druhou hodinou odpolední se už balíme k odchodu. Nyní nás povede žlutá značka. Ta nás po chvíli vyvádí ven z lesa na rozlehlé louky, odkud je daleký výhled do spišského kraje. V dálce dokonce vidíme kostel nad Levočou. Žlutá chvíli vede po okraji lesa a louky, pak se opět noří do lesa. Jde se velice pohodlně, protože její trasa vede víceméně po rovince a po hraně doliny. Hornád jen tušíme kdesi hluboko pod námi. I turistů je zde skutečně minimum, potkáváme jen semtam někoho. Po kilometru však začínáme klesat do údolí Trsteného potoka. Zde si všímáme podivných kmenů, které jsou asi metr vysoké a totálně opižlané, nikoliv čistě uříznuté. Chvíli je nám to divné, jaké hovado takhle může kácet stromy - lesáci určitě ne - ale za chvíli při sestupu do údolí už máme jasno. Zdálky je totiž slyšet křik, hulákání, jekot - prostě bordel. No jasně, cikánská osada je na dosah! Ihned je nám jasné, jací že to idioti jsou schopni takhle hovadsky kácet stromy. Kolikrát vidíme, že měli "za málo" zpracovat i ten kmen - nechali ho prostě ležet a odnesli zřejmě jen pár větví na topení. Kotel pečlivě studuje mapu: naštěstí se naše žlutá cikánské osadě nijak kriticky nepřibližuje, ale přesto zvedá ze země klacek se slovy: "Cikán v dohledu - čagan do ruky!" V pár okamžicích už stojíme na dně údolí u Trsteného potoka, po jehož proudu chvíli jdeme, až se skoro dotýkáme naší předchozí trasy. Zde potkáváme jednoho starého cikána černého jako uhel. Ten je však civilizovaný, protože pouze pozdraví: "Dobry deň." a hotovo. Jen jeho čagan je oproti tomu Kotlovu skoro jako kyj, takže po pár krocích zklamaně poznamenáváme: "Ten náš klacík můžeme klidně zahodit." U rozcestníku naše žlutá uhýbá opět prudce do kopce. Než odbočíme, cestu nám kříží cikánský výrostek, totálně špinavý a začíná otravovat: "Kam idete? Na Podlesok? Ukážem cestu..." Vůbec si ho nevšímáme, jako by byl vzduch a meteme nahoru. Cikánek pár metrů za náma, k čemuž Kotel poznamenává: "Tihle lenoši víc jak dvacet metrů do kopca nechoděj, to jsem klidnej - to se vsadím." A skutečně, ani ne po deseti metrech krpálu máme od cikánů definitivní klid.

Ani na Tomášovskom výhľade nemohlo chybět tradiční vrcholové pivko.

Stoupáme opět pěkně zprudka. Nakonec jsme nahoře, vysoko nad údolím. Dál značka pokračuje po vysokém skalním hřebenu a po několika desítkách metrů stojíme na dalším nádherném výhledovém místě - na Čertovej síhoti (638 m.n.m.). Hluboko pod námi vidíme řetězovou lávku nad Letanovským mlýnem, naproti lávku přes boční údolí. Prostě máme jako na dlani část naší dopolední trasy. I zde si vychutnáváme fantastický výhled, odpočíváme a sušíme propocená trička. I nadále vede žlutá po hraně kaňonu, je to víceméně jakási "hřebenovka". Podcházíme kopec Ihrík (651,9 m.n.m.) a elektrické dráty, které překonávají v obrovské výšce Hornád a dle mapy vedou na Kláštorisko. I tady se otevírá z jednoho místa omezený výhled dolů: vidíme přímo před sebou zařízlý kaňon Kláštorskej doliny a rozcestí u Lanové lávky. Turisté šplhající po žluté spojovačce na Kláštorisko jsou jako mravenečci. Nás čeká ještě poslední namáhavý výstup a sestup. Musíme překonat Zelenou horu (654 m.n.m.). Stezka se opět klikatí na vrchol kopce. Zde k našemu údivu nacházíme dávno opuštěné archeologické naleziště. Je odkrytý celý vrchol kopce a zřejmě zde zkoumali nějaké staré hradiště, jehož zdi jsou ve vykopávkách dobře patrné. V polorozpadlé boudě také chvíli odpočíváme a doplňujeme tekutiny.
Ze Zelené hory začíná sešup dolů, přičemž nás žene vidina blížícího se cíle výpravy. Narážíme na konec lyžařského vleku na louce s výhledem na Hrabušice a žlutá se naposledy noří do lesa. Zde je snad největší koncentrace bláta za celou naši trasu a my nadáváme, že jsme se tudy pouštěli - pár metrů před cílem se totálně zaflákáme. Kdybysme to věděli, jdeme zacházkou podél vleku. Nakonec však přece jen šťastně a bez pádu vybíháme před boudu "výběrčího" u mostíku, kde jsme ráno výpravu začínali. V 16.30 si tak Kotel do deníčku může napsat: Hrdlo Hornádu - KONEC!! Bylo to sice náročné, ale těch zhruba 16 kiláků v extra náročném terénu rozhodně stálo za to! V soutoku Bielé vody a Hornádu si ještě na mělčině pucujeme zablácené boty.
Za chvíli už jsme v táboře a vítáme se s Cágry, kteří přišli dokonce chvíli před námi. Sdělují, že David se z ranní indispozice dostal, tak nakonec podnikli zkrácenou výpravu podél Hornádu, odbočili do Kláštorskej rokliny a došli na Kláštorisko, kde navštívili obnovovaný klášter. Po cestě Cágr samozřejmě nafotil spoustu fotek. Lze tedy říct, že poslední den pobytu ve Slovenském ráji jsme prožili naplno.
Večer se jdeme pouze najíst. Chceme otestovat ještě poslední podnik, kde jsme nejedli, a sice bufet U Čerta v areálu kempu na Podlesku. Ačkoli je tento podnik ve westernovém stylu, nic k jídlu zde nemají a pivem jsme zklamáni. Sice ho točí pohledná blondýnka, ale Šariš má do kvality hodně daleko. Nakonec jdme do Koliby. Někteří vydali na dnešním vandru tolik energie, že jim jeden chod nestačí a poroučejí si další hlavní jídlo. Na kutě se ukládáme poměrně brzy, protože ráno brzy vstáváme a čeká nás daleká cesta domů.

Tímto dnem pobyt ve Slovenském ráji končí. Budeme si odvážet ty nejkrásnější dojmy a zážitky. Opěvovat neustále dokola krásy tohoto koutu Slovenska je nošením dříví do lesa - tam se prostě musí jet! Proto jsme přesvědčeni, že se sem určitě ještě někdy vypravíme. Na prochození je toho ještě spousta.

Na zpáteční cestě jsme se zastavili na oběd v osvědčené "Kolibě pod horú" u Rožnova pod Radhoštěm.

Vstáváme jako obvykle v sedm hodin. Úderem osmé máme sbaleno, naloženo do auta a nezbývá než předat klíče od chatek. Na Podlesku ještě krátce zastavujeme, protože Čolek si chce natočit krásnou panoramatickou mapu severní oblasti. Kotla napadá, zda mapu nemají jako pohlednici (někde jsme ji viděli), ale bohužel ani v recepci, ani v trafice ji jako na potvoru nemají. V 8:45 definitivně odjíždíme. Přes Hrabušice a Spišský Štvrtok se dostáváme na státní silnici č. 18 a míříme na Poprad. Zde si všímáme mohutné policejní akce, kdy snad v každé dědině až do Tatranské Štrby stojí policajti a měří. Podle značek se sem sjeli snad z celého východního Slovenska. My však máme štěstí a nikdy nás nestaví.
Na dálnici u Hybe tankujeme benzín - snad nejlevnější, co jsme kde viděli a kupodivu u OMW (jak se ale těsně před domovem ukazuje, byl to asi pěkný shit). Od benzinky je krásný výhled na Roháče. Dnes se opět vyčasilo, takže Tatry jsou hezky vidět. Za Ružomberokem Kotel odbočuje k osvědčené salaši, kde prodávají výtečný ovčí sýr (stavovali jsme se zde už v červnu cestou z Roháčů). Dál na Martin a Žilinu je velmi silný provoz, samý kamión, takže jedeme stále v koloně. Nicméně se jede celkem svižně, kolem 80 km/h. Na Slovensku už ani nezastavujeme a jedeme v tahu až k nám. Znamená to tedy, že Bytči odbočujeme na hranice, na Makov. Odpolední pauzu na oběd dáváme opět na osvědčeném místě - u Koliby Pod horú těsně před Rožnovem (13:30 - 14:30). Zde je vynikající kuchyně a velmi přívětivá obsluha. V Hranicích konečně najíždíme na autostrádu a valíme napříč Moravou. U Prostějova je potřeba ještě natankovat (opět OMW). Kotel to kalí po dálnici co to dá, takže kolem páté už podjíždíme Brno. U Kývalky nám trochu zamrazí: auto v plné rychlosti párkrát cukne. Nevíme o co jde, ale později usuzujeme, že byla v benzínu nějaká nečistota, protože pak je už vše OK. Domů dojíždíme v šest večer a tím také končí naše pozdně letní Jízda.

Dlužno podotknout, že fotek jsme nafotili dost a dost: Cágr na Olympus dobré dvě stovky, Kotel na kinofilm 60. Navíc Čolek točil na DV jako drak, takže je více jak dvě hodiny videa!

(zápis Kotel, fotky Cágr & Kotel)

ATC Podlesok - recepce (foto z webu).

Tábor Radosť, hlavní budova (foto z webu).