Jízda 2005 - Rumunsko/BanátDen šestý - pátek 8.7.2005
Krátká vycházka v okolí Svaté Heleny - odjezd domů směr Timisoara - Cenad/Kiszombor - Szeged - Balaton.
Vydáváme se od kostela východním směrem. Kousek za vsí je roklina s napajedlem a hned nad napajedlem je údajně jeskyňka. Zjišťujeme však, že k jeskyni snad už deset let nikdo nešel, protože stezka je totálně zarostlá. Samozřejmě, že nám včera chlapi v hospodě tvrdili: "Jóó, tu jeskyň znám, tam jsem nedávno byl..." ovšem onen pojem "nedávno" znamená asi zase dvacet let. U napajedla potkáváme shrbeného pasáka se stádem krav, tak se dáváme aspoň chvíli do řeči. Prý má příbuzné v Brně, ale nikdy za nimi nebyl. Vracíme se pomalu do dědiny a zakotvujeme - jak jinak - v hospůdce. Akorát před chvílí otevřeli. Usedáme opět ven a dáváme kafe a pivko. Neuplyne ani deset minut a zpoza rohu se vyhoupne náš starý známý děda-zpěvák, se kterým jsme zde seděli včera. Tentokrát však nejde s havířem, ale s jiným kamarádem. Jakmile nás zmerčí, zablikají mu očička a volá: "Kluci moji zlatí, to jsem rád, že se ještě vidíme!" Chlapíci usedají vedle nás a dávají si tradiční místní rum. Vytáhlejší chlapík hartusí, že chtěl pomoct jednomu známému v hospodářství, že prý byli domluveni, ale hospodář prý byl opilý, takže z pomoci sešlo. Obdivuje však Reganův špacírštok, který Regan zase někde předtím urval ze stromu a odpaloval s ním prve kobližky na loukách. Nakonec se nabízí, že skočí domů pro svoji "gerličku" a s Reganem ji za špacírštok vymění. Donáší opravdu pěknou hůl s rukojítkem, vlastnoručně opracovanou a vyřezanou. Prý je z nějakého keře, který má strašně tvrdé dřevo. Tuto gerličku (místní výraz - asi od slova berlička) nám tedy věnuje. (Regan ji nakonec doma nechtěl, takže skončila u Kotla na chatě, pečlivě několikrát nalakovaná, s vyřezaným nápisem "Banát 2005" a opatřená dokonce gumovou zátkou na konci). Čahoun se nás taky neopomene vyptat, u koho jsme bydleli, takže opět slyšíme na kluky Hrůzovy slova chvály. "A u nás v Čechách známe zase Pepu Jelinka, před třema rokama tady byl s partou našich známých," upřesňujeme zase my. Následuje očekávaná odpověď: "Jóó, tak toho znám. Ale nikdy jsem ho neviděl." Zlatým hřebem posezení v hospodě byla následující scéna: k hospodě se přibližoval volský potah (viz foto), obsazený hospodářem (Čech), jeho manželkou (Rumunka) a dětmi. Celou dobu baba na chlapa nelidsky řvala (nerozuměli jsme ani slovo), přičemž chlapík se stále usmíval a nic si z toho nedělal. Vrchol vřeštění nastal, když chlapík vyskočil z kozlíku a odběhl do hospody. Baba si asi myslela, že jde chlastat, ale ten donesl balík dětských plínek. Naši spolusedící to komentovali: "No jo, ten to nemá lehký, vzal si Rumunku - ale je to jinak moc hodnej kluk." Kolem poledne se s helenskou hospůdkou a jejím osazenstvem loučíme, chlapi nám přejí šťastnou cestu a my se jdeme nabalit. V seknici necháváme ještě pro naše hostitele malý dárek - karton plzní a balíčky kávy. O 12:40 Regan startuje náš stroj a Svatou Helenu definitivně opouštíme.
Kolem půl šesté se v pohodě proplítáme Temešvárem a díky solidnímu značení (v tomto směru) chytáme bez problémů výpadovku na hraniční přechod Cenad. Na hranice je to z Temešváru asi 60 kilometrů, po zbrusu nové silnici. Ostatně zde to též velice dobře známe. Před osmou projíždíme Cenadem a sotva Regan zmerčí po levé straně krámek s klasickými rumunskými suvenýry - přesněji řečeno cetkami a kýči - dupe na brzdu s tím, že: "Přece něco musím dovézt rodině!" maje tím na mysli ženušku, dcerušku, synáčka, dědečka, babičku a ostatní široké příbuzenstvo. Jdeme do krámku, všude spousta blbinek, většinou dřevěných sošek, obrázků Drákuly, modýlků chaloupek, trakačů atd.atd. až oči přecházejí. Ceny vyloženě evropské. Reganův výběr trvá předlouho a to navíc zjišťuje, že mu nebudou stačit peníze. Vracíme se tedy o dvě stě metrů zpátky, kde se nachází nám známá směnárna. Regan vyměňuje dobře 30 euro (už za nové leie) a poté plní zavazadlový prostor pohřebáku všemi možnými cetkami. Nákupem suvenýrů tak trávíme (přesněji řečeno Regan) skoro hodinu, až Kotel hartusí: "Co když je ten přechod otevřenej jenom do osmi, jak někde psali? Jestli pojedem kvůli tomu do Nadlaku, tak tě trefím!" Celnice je kousek za městečkem a naštěstí se ukazuje, že přechod je otevřen non-stop. Sláva. V celním prostoru vidíme jenom pár aut a předpokládáme tedy, že Rumunsko opustíme během několika minut bez úhony. "To jsme stejně borci, že jsme to Rumunsko ustáli bez jedinýho úplatku - a když nás zastavili policajti, tak se nám pomalu ještě klaněli," pochvaluje Kotel. Stačí však ujet pár desítek metrů a těsně před celnicí vykračuje z malé budliny starší chlápek v jakési šedivé uniformě a naznačuje, že máme zastavit u budliny. "Doprdele, co chtěj!" lamentujeme a věříme, že jde jen o nějakou rutinní kontrolu. Z budliny vychází další uniforma a oba brebentí cosi o jakési "vinětě". "No vino, no clo," dělá blbýho Kotel a to už je nám jasné, že nás drátují kvůli silniční známce, kterou samozřejmě nemáme a bez níž jsme přestáli několik policejních kontrol. Četníci si zvou Kotla do budky a ten opět dělá blbýho: "No autostrada. Strada statale," jakože jsme nejezdili po dálnici, ale jen po státní silnici. Známka je však prý nutná na všech silnicích a četníci mávají na cedulku, kde jsou ceny známek pro různé typy vozidel a mimo jiné i pokuty, pokud známku auto nemá - mimochodem, pokuta podle všeho činí 3 milióny. "No lei!" krčí rameny Kotel a myslí si "nemáme peníze, co si na nás vezmete, polibte mi prdel". Četníci však nápadně ztlumili hlas: "Italiano?" (asi si z Kotlových zkomolenin myslí, že jsme Taliáni) "Dojč?" ptají se dál. "Czech," přiznává Kotel národnost a vzápětí mu dochází, kam četníci směřují, protože se začínají potutelně usmívat. "Ich habe nur euro," - "Máš euro?" - "Jo. Kolik pro vás? Deset stačí?" - vytahuje desetieurovku z fondu a strká ji prvnímu četníkovi. "Ne mě ne!" děsí se četník a otevírá kouzelný šuplík u stolku: "Sem dej euro." Druhý bojácně pokyvuje směrem k celnici a šeptá: "Frontieri, frontieri!" Moc dobře totiž vědí, že dělají nekalou činnost, mají strach z nedalekých policajtů, a neradi by o výnosnou "živnost" přišli. Vše je tedy vyřízeno, chybějící známka nás stála tři stovky na jediném úplatku, který z nás byl v Rumunsku vymámen.
Mezitím pozorujeme cvrkot u duty free shopu: několik zákazníků tvoří policajti, kterým před chvílí skončila služba na přechodu a pojedou domů. Nakupují každý asi pět kartonů, hází je do služebního auta a jedou směrem k celnici. Což je samozřejmě proti smyslu freeshopu - může se nakupovat a jen vyjet z Rumunska, nikoliv se vrátit. Ti jsou v pohodě, jejich kámoši na celnici je samozřejmě pustí bez jakékoliv kontroly. Takže všichni mají vítané přilepšení ke státní gáži. Dále nás upoutává skupinka asi tří chlapíků, kteří poskakují kolem omláceného VW Polo bez zadních sedaček. Rvou kartony všude kde se dá: za tapicírunky, pod blatníky, k rezervě a samozřejmě i do lékárničky. Vrchol komedie je, když vyhrnují svoje extra široké bermudy a leukoplastí si lepí krabičky kolem stehen! Říkáme si, že tihle výtečníci musí být na celnici tak nápadní, že je prostě nejde přehlídnout a nevybrat. Ale třeba jim to funguje, kdo ví. Neděláme si iluze, jak to podobně asi mohlo fungovat u nás, když ještě na rakouské hranici byly podobné freeshopy a různí chytrolíni ze Znojemska odtud tahali levné cigarety a chlast a kšeftovali s tím po hospodách. Přejíždíme kolem patníku "čáru" a po pár desítkách metrů jsme na maďarské celnici - tímto vstupujeme i do EU a může nás tedy čekat celní kontrola. Však si taky Maďaři vychutnávají osádku nějakého auta (vypadá to, že rumunské), která musí vyskládat absolutně všechno kus po kuse (i ze zavazadel) na rozprostřené deky a stolek, který jim milostivě přistavili! "Hoši, klid - drátujou tyhle, čili na nás nebudou mít čas a lidi," odhaduje správně Regan, takže jen souhlasně přikyvujeme maďarskému celníkovi, zda máme alkohol a cigarety v limitu. Můžeme jet dál. Nyní nás čeká zdlouhavá cesta Maďarskem, samá rovina. Jsme dohodnuti, že nepojedeme po dálnici na Budapešť, ale středem směrem na Balaton. Tam bysme prý mohli na sobotu zakotvit a trochu to tam očíhnout. Zatím nám přeje počasí, ale kdovíjak bude dál, protože podle zpráv z domova je u nás deštivo. Projíždíme hraniční Kiszombor a po pár minutách se dostáváme do večerního Szegedu. Zde se držíme ve směru na jugoslávskou Suboticu (silnice č. 55), nikoliv na Kečkemét. Potom víceméně kopírujeme jugoslávské hranice. V širé maďarské rovině vidíme, jak všude okolo se v dálkách blýská. Blesk stíhá blesk, ale stále hodně daleko. Jelikož už máme hlad, Regan zabočuje na polňačku a v bezpečné vzdálenosti od silnice děláme na vařiči rychlou večeři. Zbylo nám ještě několik konzerv z Gerníku, ale jak se ukazuje, oproti těm předchozím jsou tyhle hrozný humus (Nějaká rýže v tomatě, nebo co. Ty první jsme měli fazole a byly vynikající). Tak-tak to do sebe tlačíme, a plní se pořekadlo že "hlad je nejlepší kuchař". Chuť nám spravuje horké kafe. Trochu to na kraji pole obhlížíme, jestli by v přilehlém remízku nešlo přespat, ale je tam skoro bažina a taky začínají pěkně řádit komáři. Jedeme tedy dál a Regan říká, že dojede až na Balaton a tam se uvidí. Jenomže to tam budem někdy o půlnoci. Odbočujeme na silnici č. 53 směrem na Kiskunhalas, Kiskörös a Solt (Kotel jen obtížně slabikuje maďarské panázvy městeček). Zde je velmi silný provoz v protisměru. Nekonečné šňůry kamiónů míří na Suboticu. Až za Kiskörösem provoz ustává. To je už hluboká noc a lije jako z konve. U Dunaföldváru přejíždíme mohutný Dunaj a dále v Simontronyi odbočujeme k Balatonu. DEN PÁTÝ       * * * * * * * *       NA ÚVOD       * * * * * * * *       DEN SEDMÝ |