Jízda 2005 - Rumunsko/Banát

Den druhý - pondělí 4.7.2005

Szeged - přechod HU/RO Kiszombor-Cenad - Timisoara - Moraviţa - Oraviţa - Moldova - Gernik

Ranní vstávání a příprava snídaně kdesi v jižním Maďarsku...

Pondělní ráno se budíme skutečně s rozbřeskem, ale než slunce trochu vystoupá, válíme se ještě ve spacácích. Shodujeme se, že jsme se blbě vyspali - holt jsme si nějak odvykli spaní na tvrdé zemi pod hvězdami. Při kuchtění snídaně si Regan všímá zvláštní vysoké rostliny, která připomíná marjánku. Regan samosebou tvrdí, že je to originál. Těžko říct - sice nás napadlo udělat z toho čaj, ale tato úvaha se pohybovala pouze v rovině recese. Po krátké snídani (samozřejmě párečky a čaj), při které nás z uctivé vzdálenosti pozoroval nějaký hafan (čert ví, kde se tam vzal) balíme věci do auta a vyrážíme zpět na silnici.
Asi po dvaceti kilometrech konečně přijíždíme na okraj Szegedu. Značení nic-moc. Dostáváme se sice na jakýsi průtah, ale v jednu chvíli špatně odbočujeme, což Regan odvážným manévrem vzápětí napravuje. Ještě horší než značení, je stav místních silnic - samý kanál a díra. Naštěstí se z tohoto jihomaďarského města vymotáváme už bez komplikací a směřujeme na nedaleké rumunské hranice (směr Makó). Dle průvodců víme, že nedávno byl otevřen nový přechod Kiszombor-Cenad (pouze pro osobní auta!), takže není nutno jezdit přes notoricky známý Nadlac. Navíc se přejetím přes Cenad ušetří cesta přes nepopulární rumunský Arad a asi i padesát kilometrů jízdy. Nedaleko za Szegedem tedy netrpělivě vyhlížíme odbočku na Kišombor, abysme snad nepřejeli. Zde je značení dobré, sice nás to hází přímo do vesnice (odbočka na malý obchvat je až o kousek dál), ale aspoň poznáváme poslední maďarskou výspu. Nám vizáž vesnice skoro připadá jako Rumunsko... Za obcí už vede zbrusu nová asfaltka a v dálce se v širé rovině rýsují objekty celnice. "Tak chlapi, přijíždíme na hranice civilizace," špičkujeme humorně, ale trochu v obavách, co nás na hranicích může potkat. Na paměti totiž máme různé zasvěcené zkazky a neuvěřitelné historky o svéráznosti rumunských celníků a pohraničníků. Tady všechno funguje podle starých dobrých pořádků. Nejprve maďarský policista - zběžně otevírá pasy a nanejvýš kontroluje počet cestujících. Pokynutím ruky nás pouští na Balkán. Poté pár desítek metrů, hraniční patníky na krajnici ("Tak! Už jsme tady!") a podobně novotou zářící rumunská celnice. Při jízdě krokem pozorně propátráváme cedule nad jednotlivými jízdními pruhy: "Hmm, CD... tady asi ne... A hele UE! To je asi pro nás," dešifrujeme druhý jízdní pruh speciálně pro poddané (pardon, občany) EU, v čemž nás utvrzuje auto s maďarskou značkou, zatímco Rumuni se řadí do dalšího pruhu.
Regan zastavuje v uctivé vzdálenosti od okýnka, policajt má za málo z budliny vystupovat, takže Kotel musí vystoupit a pasy mu předat až v budce. "Turistika? Timisoara?" ptá se jen tak pro formu pasovák, přičemž razítkuje pasy. "Da, da. Banat," upřesňuje Kotel. Nato můžeme popojet o tři metry k závoře na celní kontrolu. Z další budliny nevylézá nijaký balkánský celník, třeba vystřižený z filmu Tři veteráni, jakého jsme nejspíš očekávali, ale pohledná tmavovláska, která si pohybem ruky vyžádá alespoň otevření zadních dveří, skrývající náš tradiční binec. Zvednutím karimatky rozprostřené na proviantní bedně a prohlášením vyjednavače Kotla "No clo, alles in limit," "celní odbavení" končí a zvednutím závory jsme vpuštěni do - zatím pro nás tajemného a toužebně očekávaného - Rumunska. Průjezd hranicemi včetně veškerých "kontrol" netrval více jak deset minut, takže divoké pověsti a zkazky o všech možných a nemožných peripetiích na rumunských hranicích tímto dokonale vyvracíme. Naopak nám připadalo, že Rumuni se chovali velice vstřícně - rozhodně vstřícněji a kultivovaněji, než někteří idioti u nás.

Reganovy vysněné peníze - údajně je nechal doma zarámovat.

Kousek za celnicí vjíždíme do prvního rumunského městečka Cenad. Vizáž a ostatně i název připomíná silný maďarský vliv. Jistě zde žije více Maďarů než Rumunů. Avšak na první pohled je vše takové omšelejší a zaostalejší než před dvěma kilometry. Domlouváme se, že nyní nejdůležitější věcí je nyní výměna peněz. Ačkoli máme v plánu vyměnit si leie až třeba v Temešváru, hned na hlavní silnici kousek za kostelem se nám po pravé straně nabízí směnárna umístěná do malého obchůdku. Cedule nabízí za euro zhruba 36 tisíc lei, což je standard. Regan okamžitě otáčí a jsme rozhodnuti, že si peníze vyměníme už zde. Co bysme se zdržovali někde v Temešváru! Majitel obchodu a vekslák v jednom, dosud se vyhřívající na slunci, důležitě usedá do kukaně a za naše těžce vydřená eura nám počítá hromádku zcela originálních a dosud nepoznaných bankovek. Leie jsou jakoby z nějakého plastu a úplně nové. Co nás zajímá nejvíce, je řada nul za první cifrou. Každý měníme zvlášť: Regan s Hroznem po 30, Kotel rovnou padesátku euro - avšak všichni se stáváme novopečenými milionáři. "Ty milionářu blbé!!" napodobuje Hrozna nesmrtelného Bohuša, když si Regan prohlíží svůj obnos v opravdu hezkých a barevných bankovkách. Největší nominální hodnotu jsme dostali půlmiliónovou, která však nedosahuje hodnoty ani naší pětistovky. Máme zjištěno, že koruna je zhruba 1200 lei. Další zvláštností je, že právě v době našeho příjezdu do Rumunska začala tzv. denominace: od 1.7. nastala výměna starých lei (ROL) na nové leie (RON), kterým "uřízli" rovnou čtyři nuly (1:10000). Takže zatímco chlapík měl kurs na tabuli ještě ve starých leích, na stvrzence už bylo počítáno v nových. Stejně tak jsme si i později v obchodech všimli, že měli uváděny na cenovkách obojí ceny, a stejně tak všude možně byly cedule s vyobrazením nových bankovek a mincí. Na nové mince jsme narazili ale až při odjezdu (o tom až později). Jsme rádi, že jsme stihli ještě staré leie, protože zejména Regana počítání v tisících a desetitisících úplně fascinovalo, což u něj později přešlo doslova v chorobnou mánii (o tom též později).
Po prvním zážitku ve směnárně vyrážíme dál v očekávání typického balkánského koloritu: polňačky místo silnic, sudy s benzínem místo benzinek... Nic z toho se však nekoná - právě naopak. Do šedesát kilometrů vzdáleného Temešváru frčíme nejvyšší možnou rychlostí po perfektní asfaltce, kterou by řidiči na trase Třebíč-Jaroměřice přijali přinejmenším jako dar z nebes. Benzinové pumpy výhradně evropského střihu nás tím pádem už také nepřekvapují Okamžitě tím pádem zjišťujeme, že nějaká tradovaná láce se zde také už nekoná. Ceníky totiž hlásí cenu nafty kolem 3,10 nových lei (u 99% benzinek už byly ceny výhradně v nové měně), což nám při orientačním přepočtu vychází na necelých 26 korun. Balkánský kolorit připomínají už jen četné koňské povozy, všudypřítomné Dacie všech možných i nemožných modifikací a smrdící náklaďáky Roman, které si pamatujeme z dětství. Při průjezdu vesnicemi vlaje na všech možných místech svorně vedle sebe rumunská a evropská vlajka - už se nemůžou dočkat, až budou náležitě dojit evropský socialistický rozpočet, pacholci :-) Z toho usuzujeme, že vstup do novodobého RVHP je pro Rumuny nejstěžejnější záležitostí a snad i proto se nyní snaží vystupovat vůči evropským cizincům velice vstřícně (později jsme zažili několik utvrzujících momentů). Nicméně ač je státní silnice velice kvalitní, pohledem do vedlejších uliček v obcích vidíme dokonalé polňačky. Příjezd do Temešváru předznamenávají četné moderní průmyslové objekty silných nadnárodních společností a prosperujících firem se zahraniční účastí. Podle názvů a vlajek vidíme, že sem silně investují Maďaři. Neuchází nám zbrusu nový moderní závod a velkosklad coca-coly a hypermarkety známých značek. Temešvár je rušné velkoměsto takže maximální pozornost věnujeme orientaci a také zabezpečení auta na křižovatkách (Regan nás úpěnlivě nabádá, abysme se zevnitř pečlivě zamkli). Musíme držet směr na Moravici a Beograd, ale podle cedulí se nám to daří velice ztěžka. Je totiž téměř pravidlem, že cedule jsem malé, umístěné až těsně před křižovatkami a zpravidla "takticky" ukryty za stromy. Naštěstí nás Pedál vybavil spásnou radou: "V Temešváru se držte na hypermarket METRO - směrovky vás spolehlivě dovedou na výpadovku." Skutečně je tento poznatek z nezaplacení, neboť ukazatele k Metru jsou nepřehlédnutelné. Tak se bezchybně dostáváme z Temešváru a jedeme po solidní státní silnici směrem k jugoslávským hranicím do asi 70 km vzdálené Moravice. Jízdu sem-tam zbrzdí pouze koňský potah, nebo čmudící náklaďák, jinak je provoz celkem malý. V hraničním městečku Moravica (Moraviţa) máme další zážitek s místním policajtem: už z dálky vidíme na rovné ulici hlídku. Jedeme první a na nás se zezadu těsně lepí nějaký Rumun. Policajt vystupuje do vozovky a zvedá ruku na znamení zastavení. "A jéje pánové, připravte pivo, cigára, eura - už jsme jasní," láteří Regan, ale všechno je jinak: sotva se policajtovi přiblížíme na dvacet metrů a on vidí cizokrajnou značku, jeho ruka v poloze "stop" se rázem roztáčí do veselého povelu "jeďte, jeďte" a neopomene přidat široký úsměv a závěrečné pozdravení! Kyneme mu podobně a taktéž přidáváme úsměv. Tím jsme zachránili i řidiče rozhrkané dacie, který se na nás po celou dobu neúnavně lepil na dva metry.
Hned vzápětí odbočujeme z hlavního tahu na silnici II. třídy směrem na Oravici. Zde je vozovka v příkrém protikladu s předchozí. Díry v asfaltu jsou doslova jako do ementálu, takže není možné se jim vyhýbat. Přesto to Regan drtí co to dá a předvádí neskutečný slalom, před kterým uctivě ustupují i řidiči protijedoucích dacií s mohutně zvednutými nápravami. "Hele, nepamatuješ si náhodou, jak ti to vy Mikulově rachotilo, že jo?" umravňuje Hrozna Regana v narážce na záhadnou závadu, přičemž se mu dostává odpovědi, že Ria je přece připraven. Takto prokodrcáme zhruba třicetikilometrový úsek až do Oravice (Oraviţa), čímž se oblasti Banátu už silně přibližujeme.
Pohledem na palivoměr zjišťujeme, že bude nejlepší někde doplnit nádrž, což hned zkraje Oravice činíme. Oravica je typicky rumunské město - omlácené paneláky, ale semtam už pěkné obchody či hospody. Po pár kilometrech se těsně přimykáme k jugoslávské hranici, hned u odbočky je celnice a silnici lemují v dálce strážní věže. Za údolím řeky Nery se začíná silnička kroutit do kopců, protože v tomto místě překonáváme předěl mezi Nerou a Dunajem - "kapesní" pohoří Munţii Locvei. V mnoha serpentinách dostává Citroen solidní záhul, takže se těsně pod průsmykem rozsvítí červená kontrolka chlazení. Naštěstí před sebou vidíme malé parkoviště, a dáváme asi půlhodinovou technickou a zdravotní přestávku, než auto trochu vychladne. Potom už sjíždíme z pohoří dolů, až se nakonec vyhoupneme přímo na dohled nedozírně širokému Dunaji. Protější srbský břeh je sotva v dohledu. Tento pohled nás uchvacuje. Nyní jedeme podél veletoku k městečku Stará Moldova (Moldova Veche) a dále na nedalekou Coroninu. Ve svazích po levé straně vidíme obří doly a zpracovatelské kombináty na vytěženou rudu. Zdá se ale, že z valné většiny jsou objekty opuštěné a uzavřené. Mohutný Dunaj se zde dokonce rozdvojuje, takže uprostřed si tříkilometrového veletoku je plochý ostrov s nedostavěným mostem z pevniny. Ostrov však vznikl díky tomu, že už zde se projevuje vzdutí hladiny za přehradou Železná vrata, vzdálené ještě několik desítek kilometrů. Těsně před Coroninou (u fotbalového hřiště vlevo) registrujeme ceduli a odbočku do první české dědiny Svatá Helena. Jsme tedy u cíle - v oblasti českých vesnic! Svatou Helenu však máme v itineráři až poslední dva dny, takže pokračujeme dále. Na okraji obce Coronina si všímáme několika honosných vil-zámečků s věžičkami. Ty si vystavěli místní podnikavci, kteří díky pašování benzínu přes Dunaj v době embarga proti Jugoslávii v 90. letech pohádkově zbohatli. Několik vil je však žalostně nedostavěných a už asi nikdy dostavěných nebude. "Hmm, tak tady ten měl smůlu, válka jako na sviňu skončila a barák nedostavěl," glosujeme pech jednoho z převozníků, jehož dům nemá ani okna a zarůstá plevelem.

Soutěska Clisura Dunării - středověká pevnost Golubac leží na jugoslávském břehu.

Za Coroninou se však charakter Dunaje bleskurychle mění - dosud vzdálené břehy se dramaticky přibližují až na necelých 200 metrů a téměř přímo z vody se tyčí stometrové rozeklané skalnaté stěny. Vjíždíme totiž do soutěsky jíž na jugoslávském břehu vévodí zřícenina mohutné středověké pevnosti Golubac. Neodoláváme této přírodní nádheře a zastavujeme na kraji silnice. Silnice vede jakoby zázrakem po úzkém pásu mezi řečištěm a skalami a všímáme si, že na mnohých místech musely být svahy vystříleny. Někde vozovka úplně mizí - a to tam, kde byly nějaké sesuvy a suť musela být narychlo odklízena. Ač je zde již vlivem přehrady Dunaj vzdutý, v řečišti je divoký proud. Usuzujeme také, že ta masa vody, která je před Coroninou rozlitá do šířky dvou kilometrů, se nyní na necelých dvě stě metrech šířky toku musí někam vejít. Tudíž zde musí být také pekelná hloubka.
Jedeme dále a silnička se klikatí podél břehu. Občas na širším místě vidíme rybáře, na ojedinělých odpočivkách se sporadicky táboří se stany. Taková místa obklopuje celkem solidní nepořádek. Po několika kilácích se údolí trochu rozestupuje a vlevo směřuje nějaké boční široké údolí, do něhož odbočuje vedlejší silnice. Cedule hlásí Sichevita 5km, Garnic 15 km. "Odbočujeme!" naviguje Kotel do našeho toužebně očekávaného cíle.
Z údolí se vypínají obhospodařované kopečky s malými políčky. Záhy projíždíme Sichevitou. V půli extrémně dlouhé dědiny asfaltka končí a dál pokračuje jen "silnice" ve formě kamenité polňačky. Kousek za vesnicí se "silnice" rozdvojuje a dřevěné prkno s nápisem Garnic nás vede doleva. Začínáme divoce stoupat v četných serpentinách po svazích údolí a auto začíná zase vařit. Nakonec jsme poměrně dlouhou cestu po tomto divokém tankodromu ustáli se dvěma pauzami. Konečně se před námi začínají objevovat první domky. Vjíždíme tedy do Gerníku, největší české vesnice v rumunském Banátu. Kupodivu se zde objevuje opět asfaltka (financovala ji naše republika, ostatně jako mnoho jiných investic zde v českých obcích). Nemáme moc času ani náladu kochat se koloritem české dědiny, protože jsme po daleké cestě smrtelně utahaní, ale všímáme si, že obec je o poznání upravenější a vlídnější než rumunské dědiny, které jsme prozatím projeli. Díky odlišnému stavebnímu stylu domků a usedlostí na nás doslova dýchá duch českého venkova. Ale i zde se projevuje rumunský vliv - například ve formě nemožně kýčovitých barevných obkladů několika fasád. Míjíme školu, kostel a obecní úřad (opět rumunská a euro vlajka) a hned za ním vidíme obchůdek spojený s nálevnou, před nímž u stolíků klábosí a popíjí místní chlapi. Slušně zdravíme a ptáme se, zda je možné se ve vsi u někoho ubytovat, zda by nám nedali aspoň nějaký tip. Je celkem zvláštní po devítistech kilometrech v dalekém kraji slyšet češtinu. Krčí sice rameny, ale posílají nás na náves, kde se prý dá doptat v soukromé firmičce Bobbytronic, hned vedle druhé hospody. Tam nám dávají tip hned na protější usedlost: "Zkuste to v "pětce" u Piečků, ti ubytovávají turisty. Mají vedlejší barák dokonce celý vyhrazen pro ně, ale teď tam měli nějakou partu z Čech. Třeba budou mít ale ještě volný pokoj." Už se chceme vidět stůj co stůj někde ubytovaní a naštěstí naproti u zmíněných Piečků v č.p.5 máme štěstí: starší hospodyně nám nabízí volnou seknici se třemi postelemi a dokonce dřezem s tekoucí vodou (v Gerniku je totiž vodovod). Bohužel nám ale nemůže dělat jídlo, protože v tomto období je spousta práce na poli - no co se dá dělat, něco máme s sebou, něco se snad zde dá sehnat. Jedna noc na osobu stojí "stovku", čímž není myšlena stokoruna, ale 100 tisíc lei (cca 80 Kč). Nechceme už dále po vsi experimentovat, takže ubytování bereme s tím, že zůstaneme asi tři noci. Aspoň máme střechu nad hlavou. V pár minutách přenášíme naše krámy do seknice, čímž v ní vytváříme slušný chaos a práskáme s sebou do tvrdých postelí. Máme toho za dva dny neustálého cestování dost. Regan jako správný podnikatel hartusí: "Týý vole, pak že prej sou tady chudáci - vemte si, že kdyby tady měli ubytovaný tři lidi celej měsíc. Přijdou si na nějakých deset tisíc bokem a jenom ustelou postele." To je potřeba uznat, nicméně turistika zde funguje prakticky jen přes léto a ještě ne každý domkář má pokoj k pronajmutí. Ovšem ten, kdo investuje do ubytovací kapacity, má asi na místní poměry solidní sezónní přilepšení. My jsme v tuto chvíli rádi, že máme o spaní v relativním suchu postaráno (duchny jsou pěkně navlhlé) a navíc hospodu přímo naproti. Hrozna se odvažuje testnout i domovní latrínu v kadibudce, která se nachází v hospodářské části, ale po návratu pobaveně prohlašuje: "Na hajzl se nedá dojít suchou nohou. Asi pět kroků je třeba překonat po vrstvě močky." Po chvíli se už ozývá spokojené pochrupování, takže zhruba od tří do šesti hodin si dáváme plně zaslouženého šlofíka.

Gernická náves s hospůdkou (+ firma Bobbytronic v levé části) a kapličkou Sv. Jana Nepomuckého. Hospůdka byla naše večerní "základna" (točené pivo Timisoreana).

Slunko se už pomalu kloní k zalesněným kopečkům lemujících vesnici. Zato krásně nasvěcuje protější hospůdku, která má již otevřeno. Kolem šesté už odpočinutí a najedení z našich skromných zásob usedáme pod veliký slunečník a objednáváme naše první rumunské točené. Značka Timisoreana odpovídá zhruba naší jedenáctce, je sice trochu světlejší, ale chutná dobře. Půllitr stojí 16 tisíc lei. Po setmění se přesouváme do lokálu. Stoličky a stolky jsou zrobené zřejmě na koleně ve stylu "každá ves, jinej pes". WC se zde provozuje ve smrdutém zákoutí na zadním tarase nad potokem - prostě romantika. Je zde sice budlina skrývající zřejmě nevábnou latrinu, ale sem chodí snad jen mladá hostinská. Chtěli bysme vidět, jak se po jejich vytouženém vstupu do EU budou těma hajzlama přizpůsobovat tzv. evropským standardům. Pivko klopíme až téměř do zavíračky. Mají stejně otevřeno, dokud jsou lidi. Domorodci také hrdinně nasávají, ale ani ne tak pivo, spíše jako decákové panáky rumu. Později jsme se dozvěděli, že jejich oblíbený rum je zhruba 25%-ní. Ještěže náš vigvam je přímo proti hospodě. V totální tmě (osvětlení nesvítí) se horko-těžko dostáváme do seknice a hodně po půlnoci zaslouženě usínáme.

DEN PRVNÍ       * * * * * * * *       NA ÚVOD       * * * * * * * *       DEN TŘETÍ