Jízda 2005 - Rumunsko/Banát

Den první - neděle 3.7.2005

Třebíč - Mikulov - Lanžhot (přechod do SR) - Bratislava - Rajka (starý přechod do HU) - Mosonmagyaróvár - dálnice M-1 na Györ - Tatabánya - obchvat M-0 Budapešti - dálnice M-5 na Kecskemét - Kiskunfélegyháza - nocleh u Ópusztazser

Máme před sebou více jak 900 kilometrů cesty, tedy zatím nejdelší Jízdu jakou jsme kdy podnikli. Proto je potřeba pořádně naplánovat čas odjezdu, neboť víme, že pojedeme zhruba 17 hodin. Nakonec jsme se domluvili, že pojedeme v neděli odpoledne a v noci to někde v Maďarsku "zalomíme". Startu předchází, jak jinak, tradiční nákup v třebíčské Hypernově. Po úvodním složení se do banku (3x 1000 Kč plus 3x 20 euro) v obchodě utrácíme přes 2,5 tisíce. Samozřejmě za pivo, párečky, plata vody, různé laskominy atd.atd. I přes Kotlovo ujišťování že "tam bude žrádla habaděj", kupujeme i zásoby jídla, což se později ukázalo, jako velmi prozřetelné. O půl čtvrté je všechno nakoupeno a promyšleně naloženo do boudy našeho "funuscaru". Ihned po vyjetí z parkoviště na hlavní silnici však dochází k prvnímu foux-pas: nějaký chytrák nedovřel zadní dveře, takže ač mohutně větráme, zboží se užuž sype. Naštěstí vylítla jen flaša koly, takže za námi jedoucí řidiči si mohou vyzkoušet menší slalom. Hrozna duchapřítomně vyskakuje, kličkuje mezi auty, kolu nakládá zpět a pečlivě zabouchává zadní vrata. Takže první "páka" ještě hned v Třebíči - zkrátka vždycky se něco musí přihodit hned u Hypernovy.

Hledání příčiny menší závadičky na benzince u Mikulova.

Samozřejmě, že nemáme dálniční známku, takže jedeme na Slovensko nejkratší možnou cestou jako už několikrát předtím: směrem na Moravský Krumlov, Pohořelice a Mikulov. Počasí přeje a vypadá to, že na noční bivak bude jasno. Regan stále přesvědčuje, že auto je připravené opravdu důkladně a nepředpokládá, že by mohlo dojít k nějaké závažné závadě. "Ria je připraven - pokud by se něco stalo, vyráží se servisním vozem klidně i do Rumunska," upřesňuje zajištění ze strany našeho kamaráda. "No tak si vymyslíme, že se nám jako něco stalo, aby se taky urval z domu a užil si Jízdu, ne?" teorizuje Hrozna. Ani netušíme, jak brzy budeme o servisu uvažovat: těsně před Mikulovem se najednou při rychlé jízdě (cca 120 km/h) ozývá nějaké netradiční drhnutí od přední nápravy. Reganovi se to pranic nelíbí a zabočuje k pumpě na okraji Mikulova. Pomalu se už v duchu s Rumunskem začínáme loučit, aniž bysme opustili naši drahou vlast. Po zběžné prohlídce není nic určitého zjištěno, ani olej v převodovce prý nechybí. Jede se tedy dál a nekalé zvuky jsou jako zázrakem ty tam. Naštěstí.
Jedeme dál na Břeclav a na hraniční přechod Lanžhot. Na Slovensku jedeme také po staré státní silnici, přes Malacky až do Bratislavy. V hlavním městě Slovenska nás cedule házejí na nějaký rozkopaný městský okruh a dále přes most do Petržalky a na dálnici na Győr. U Jarovců pro jistotu z dálnice sjíždíme a směřujeme na starý přechod Rusovce-Rajka, který má dobu největší slávy (nájezdy do maďarských obchodů v 80. letech) už dávno za sebou. Silnice je zde rozbitá a taktéž opuštěná prosklená hala bývalé celnice působí značně neutěšeně. Do Maďarska jsme puštěni snad jediným přítomným pohraničníkem prakticky jen pokynutím ruky. V prvním městečku (Mosonmagyaróvár) odbočujeme sice směrem na Györ, ale silnice je směřována přes vesničky severní stranou směrem k Dunaji. Po druhé vsi toho máme plné zuby a napevno se rozhodujeme, že musíme zakoupit maďarskou známku a jet jednoznačně po dálnici! Dohadujeme se, jak si Maďarům řeknem o dálniční známku, a tak Kotla napadají dvě zkomoleniny: německy vymýšlí originální výraz "autobahn-marke" a ještě divočejší anglickou verzi "highway-ticket". U první pumpy zápaďáckého stylu nám borec kupodivu rozumí, ale známky zde nemá. "Maďaři pitomí," ulevujeme si, a to ještě netušíme, kolikrát toto i jiné hodnocení ještě použijeme (náš kamarád Petěra "Maďar" Szabó protentokrát promine :-)).
Mapu sice máme kvalitní, ale značení v další vsi je tak mizerné, že na křižovatce špatně odbočujeme a silnice končí za posledním barákem v poli. Regan se dostává pomalu do ráže, takže po peprných poznámkách směrem k navigátorovi (Kotel), hrozí Marečkovi, že ho vysadí na mezi a vyzvedne ho zde až cestou zpět a má z toho čurinu, jak by se zde chudák Hrozna domluvil.
Nakonec šťastně dojíždíme k dálnici M-1 Budapešť-Vídeň a přes výstražné nápisy jako že bez známky je vjezd zakázán a hrozbou "videokontroly", se řadíme do směru na Budapešť. Známku (nazývají to nějak "viněta" nebo tak nějak) si hodláme zakoupit u první pumpy. Nutno podotknout, že dálnice je velice kvalitní - žádné betonové bloky a drkotání zubama, jak u nás na "hitlerstrasse" u Jihlavy či Brna. Po pár kilácích dojíždíme na první pumpu (OMW). Po originálním dotazu "Bitte, autobahn-marke, vier tage, für PKW," nám mladá holka dokonce rozumí a podobným způsobem sděluje, že známka pro osobák a na čtyři dny stojí 1600 forintů (tj. asi 5 euro). Forinty pochopitelně nemáme, takže po našem upřesňujícím "Wir habe nur euro" nám sděluje cenu v nějakém speciálním maďarském kurzu: 10 euro!!! Zcela se tak potvrzuje výstraha z jednoho průvodce, že maďarští pumpaři nasadí cenu za známku v eurech dvojnásobně a přes to prostě nejede vlak! No co máme dělat… Ještě nějakým speciálním terminálem baba registruje SPZ auta a dává nám těžce zaslouženou známku. Nicméně můžeme v klidu valit po dálnici, což se cestou do Rumunska jednoznačně vyplatí - jízda je rychlá a bez problémů, provoz malý (tedy aspoň co jsme jeli my - v neděli večer) a podle mapy vede dálnice až někam za Kečkemét, tj. téměř k Szegedu.
Bleskurychle projíždíme kolem Györu na Tatabáňu, kde se dokonce zdvihají zalesněné kopce, což trochu sráží naši představu o Maďarsku coby širé placce. Zde se již stmívá, takže ke sto kiláků vzdálené Budapešti dojíždíme za tmy. Opět chválíme perfektní dálnici, která nás směruje na jižní obchvat M-0. Potom se napojujeme na jižní dálnici směrem na Szeged. Radíme se, že by se měla doplnit nafta a máme trochu strach, aby nás zase nějaký maďarský vyčuránek za eura nenatáhl, takže se domlouváme, že si necháme říct cenu předem. U Shellky nám borec kupodivu sděluje normální cenu v přepočtu, takže doplňujeme nádrž. Za pumpou si pak dáváme menší odpočinek, přičemž se bavíme sledováním nějaké rodinky bludných Holanďanů, jak si v přeplněném autě (totálně zamlžená okýnka) dávají "dvacet". Další jízdu chce Kotel zpestřit poslechem nějakého hit-rádia, abychom neusnuli, avšak při zuřivém ladění zjišťuje, že v centrálním Maďarsku lze chytit pouze stanice příznačně nazvané Pötöfi, Bartók, a Kosuth, což už napovídá, že jsou srovnatelné pouze s naší Vltavou. Kousek za Kecskemétem dálnice bohužel končí a do asi 60 km vzdáleného Szegedu musíme jet už po normální silnici. Provoz v protisměru podezřele houstne, až nabývá opravdu kalamitních rozměrů: proti nám proudí nekonečné kolony tiráků. Je totiž krátce po půlnoci a nám připadá, že na již nedalekých přechodech do Rumunska a Jugoslávie právě pustili kamionový provoz. Naštěstí je nejvyšší čas někde zastavit a vyspat se pod širákem. Přistupujeme tedy k našemu klasickému manévru: odbočujeme z "jedničky" postupně na silnice nižších tříd k první obci, která je "na ráně" - jakémusi Ópusztazser, až jedeme po nejposlednější okresce. Po pár kilometrech to lámeme do temného lesa-nelesa a po ujetí několika set metrů zastavujeme na vhodném plácku. Místo je to takřka ideální - daleko od silnice, ani žádné obydlí v blízkosti neregistrujeme. Rozbalujeme bivaky (Regan opět zabírá "apartmán" v autě) a krátce po jedné hodině uléháme ke spánku. Jsme dohodnuti, že vstávat budeme s rozbřeskem a po snídani vyrazíme. Obloha je jasná, takže déšť ani v nejmenším nehrozí.

NA ÚVOD       * * * * * * * *       DEN DRUHÝ