Vysoké Tatry (Roháče, Skalnaté pleso, Belianská jeskyně)
aneb víkendovka na Slovensku

Čtvrtek až neděle 2. - 5. června 2005
Program: v pátek náročná vysokohorská túra na Ostrý Roháč, v sobotu pohodovka na Skalnaté pleso a Belianské jeskyně, regenerace v termálech Bešeňová.
Účastníci: Pedál, Trnkáč, Kotel, Jabko, Zelňa, Burdych, Smolda, Jelen.
Počasí: výborné po celou dobu výpravy.


Skalnaté pleso
Již podruhé byla využita možnost navštívit na prodloužený víkend oblast Vysokých Tater. Smolda opět zajistil coby základnu lesní chatu nedaleko Podbanského, podobně jako předloni. Tehdy byl uspořádán náročný výstup na "Křiváň", letos Pedál naplánoval neméně náročnou celodenní túru do oblasti Ostrého Roháče (Západní Tatry), kterou jsme uskutečnili v pátek. Namísto původně avizovaných třinácti "pedálometrů" se z trasy vyklubalo minimálně dvacet kilometrů v extrémně náročném vysokohorském terénu. Zážitky však byly výborné a navíc adrenalinové, výhledy z výšky téměř 2100 m.n.m. velkolepé. Ač nejnáročnější trasu podstoupili čtyři nejhouževnatější, celá výprava byla nadmíru spokojena a nadšena nádhernou přírodou. Stejně tak nám přálo i počasí. V sobotu potom byla na programu "pohodovka" - výlet na Skalnaté pleso (na Lomnický štít se ještě lanovkou vyjet nedalo, lebo robili revíziu) a do Belianské jeskyně. I tento den byli všichni spokojeni. Pomyslnou třešničkou na dortu byly podvečerní návštěvy vyhlášených termálů v Bešeňové nedaleko Liptovského Mikuláše, kde jsme se po náročném denním programu dostatečně zregenerovali a - jak říká Jabčo - "vyhrošili". Po večerech byla poctivě zlikvidována mohutná baterie pivních plechovek a čtyři litry pálenky. Na samý závěr akce potom vyhlášené Burdychovy a Jelenovy špagety. Chata přežila, takže jistě se zase někdy do Tater podíváme.

Trasa páteční túry:
Úzka dolina (0 km) - Nižná lúka, rozcestí (2 km) - Jamnícka dolina, srub (6 km) - Záhradky, rozcestí (7km) - Jamnícké plesá (9 km) - Jamnícke sedlo, 1910 m.n.m. (10 km) - Ostrý Roháč, 2087 m.n.m. (10,5 km) - pod Plačlivom, rozcestí (11,5 km) - Žiarske sedlo, 1917 m.n.m. (12 km) - Záhradky, rozcestí (14,5 km) - a Jamníckou a Úzkou dolinou do východiště (21,5 km).

* * * * * * *


Čtvrtek 2.6.2005
Po poledni se postupně naloďujeme do našich dvou vozidel. Pedál bere dodávku Fiat Ducato a Trnkáč kombíka Opla. Téměř v kompletní sestavě se nakonec sjíždíme u Kauflandu, kde nakupujeme zásoby. Po jedné hodině konečně vyrážíme směr východ. Ve Vladislavi ještě přibíráme Jelena, takže jsme kompletní: Trnkáč, Jabko, Jelen a Burdych v kuřáckém Oplu; Pedál, Zelňa, Kotel a Smolda ve Fiatu, který je navíc vybaven špičkovou elektronikou ve formě Zelňovy GPS-ky napěchovanou digitální mapou a údaji o trase, a Smoldovými hodinkami (skoro s vodotryskem), pomocí nichž je určován nejen Smoldův tep zrychlený svižnou jízdou, ale především aktuální nadmořská výška.
Zastávka v Makově Před Brnem se napojujeme na dálnici a valíme na Olomouc. Kdesi za Prostějovem je první čurpauza, přičemž Trnkáč zjišťuje, že životně důležité levé zrcátko mu už jen visí na provizorní izolepě. Opravy se ujímá Smolda. Autostráda je postavena až k Hranicím na Moravě, což výrazně urychlilo cestování na Slovensko, a proto je nyní obecně využíván severnější hraniční přechod Makov, namísto kdysi oblíbeného Hrozenkova. Proplítáme se Beskydami - ValMez, Rožnov, Bečvy - a přejíždíme hranice na Bumbálce. Hraniční kontrola je po vstupu do EU společná až těsně před slovenským Makovem. V tomto městečku děláme další zastávku. Dílem proto, že plechovky piva za jízdy mohutně likvidujeme a je třeba si odlehčit, dílem i proto, abychom si dali kafe a první točené pivo.
Potom pokračuje dál na Bytču a Žilinu. Cesta se táhne, ale Zelňa ve Fiatu na to šlape co to dá a Trnkáč jej divokou jízdou stíhá. Na podtatranskou dálnici D-1 přijíždíme už pozdě odpoledne. Na první pumpě chceme koupit dálniční známku, ale setkáváme se s jedním ze slovenských "špecifík", tedy že na této frekventované pumpě a ještě k tomu na začátku dálnice známky jednoduše nemají. Jedeme tedy dál bez známky, stejně budeme u Liptovského Hrádku odbočovat, nicméně musíme projet nejkritičtější úsek, kde by mohli stát žandári - na odpočívadle Dechtáre u Liptovské Mary. Máme štěstí, policajti tu nejsou. Odtud už máme možnost kochat se pohledy na panoráma hor, které zítra budeme pokořovat - Západní Tatry, konkrétně Roháče. No, budeme mít rozhodně co dělat! Na vrcholcích jsou ještě zbytky sněhu, ale jinak nám počasí velice přeje.
Z dálnice sjíždíme u Hrádku a točíme se na Podbanské, cíl naší cesty. Za Pribylinou vjíždíme do potemnělého lesa, takže orientace na odbočku je trošičku složitější. Dobře se však trefujeme a vjíždíme vpravo do lesní chatové osady. Je vidět, že i zde řádila loni ona pověstná vichřice a spousta stromů je vyvrácených, dokonce i přes cestu. Naštěstí se vozidla dostávají krkolomně až dozadu k naší propůjčené chatě a my si můžeme vydechnout po daleké cestě a zabydlet naše útočiště. Dnes večer není na nějakou mohutnější pařbu moc příležitost, neboť brzo ráno je potřeba vstávat na náročnou túru. Dáváme jen panáky na zahájení a zdar akce, syká pár plechovek a především všichni obsazují nejvýhodnější pozici na spaní. Dole zůstávají vyhlášení chrápalové Pedál se Smoldou, k nimž jsou odsouzeni spolunocležníci Kotel a Trnkáč. Ostatní se probojovali nahoru do podkroví. "Jen žádné strachy, já mám antichrap," ujišťuje Smolda. Před půlnocí uléháme, ale vzápětí se přesvědčujeme, že Antichrap je Smoldovi celkem nanic, protože začíná poctivě zařezávat, přičemž mu Pedál poctivě sekunduje.


Pátek 3.6.2005
Budíček je striktně stanoven na 6:00, neboť s nástupem na túru nelze meškat. Provádíme hygienu - kde jinde než v horské říčce Belá, která proudí deset metrů od chaty. Jelen dostává své předloňské tradici a noří se do ledové Belé celý, za což sklízí upřímnou hromadnou pochvalu. Po snídani Jabčák chystá pečlivě odměřené příděly potravinových balíčků (konzerva, salám, chleba, čokolády, oplatky) a starostlivě si balíme ruksaky. Budem totiž stoupat do víc jak 2000 metrů na mořem a dělat výškový rozdíl nějakých 1500 metrů, takže musíme být připraveni i na možnou změnu nyní pěkného počasí. Nahoře může totiž klidně i sněžit. Jsme prakticky do jednoho vybaveni botami Garmischemi (později jsme je nemohli vynachválit), vesměs i termoprádlem, a rezervou v batozích. Trnkáč navíc v ruce třímá i svoje nerozlučné sjezdové hole, čímž budí zaslouženou pozornost. Po sedmé hodině se všichni městnáme do Ducata a vyjíždíme zpět na Pribylinu.
Zahájení túry
Zahájení páteční túry před vstupem do Úzké doliny. Smolda si pečlivě kalibruje svoje zázračné hodinky.

Ze silnice ale záhy odbočujeme vpravo na kemping Ráčkova dolina. Silnička se začíná klikatit lesem a po pár kilometrech zastavujeme za mostkem, kde se už nacházejí infotabule a rozcestníky Tatranského národního parku a Zelňa jede zaparkovat na nedaleký plácek. Přesně v 7:30 vyrážíme na cestu. Smolda si ještě aktuálně nakalibroval hodinky, neboť mapa uvádí u mostku přesnou nadmořskou výšku, aby měl údaje během pochodu co nejpřesnější (889,9 m.n.m.). Účelová lesácká cesta vede po dně hluboké a hustě zalesněné Úzké doliny, a je značena modrou turistickou značkou. Po pravé ruce nám zurčí divoká horská bystřina Jamnícký potok. Asi po jednom kilometru narážíme na zajímavou technickou památku - vysokou kamennou hráz, ze které hučí fantastický proud vody. Malá nádrž nad hrází je plná průzračné vody. Později se dozvídáme, že tato přehrada sloužila k plavení dřeva. Po dalším kilometru se dolina rozdvojuje, stejně tak i turistické značení: zcela vpravo do Račkové doliny se odpojuje žlutá značka, a navíc odtud vychází i zelená značka strmě nahoru na hřeben k hoře Ostredok. My pokračujeme stále po modré značce vlevo do Jamnícké doliny. Zde se náš dosud rychlý postup rapidně zpomaluje. Na vině jsou tomu četné klády z polomů spadané přes cestu, které dosud nikdo neodklidil. Z dosud široké cesty se pozvolna stává úzká stezka šplhající po vrstevnici pozvolna vzhůru od bystřiny. Porost je zde stále ještě neproniknutelný, takže zatím nevidíme nahoru na mohutné horské vrcholy, jen sem tam se mezi vrcholky stromů mihne nějaká ta strmá skála. Přesto se na ojedinělých paloucích můžeme zběžně přesvědčit, do čeho budeme za chvíli šlapat.
Podrobná mapa 1:25000 nás poněkud mate v odhadu vzdáleností, takže už netrpělivě vyhlížíme, kdy narazíme na avizované turistické rozcestí Záhradky. Místo toho nejprve vycházíme na další palouk s bytelným srubem a turistickou odpočivkou, tedy příhodné místo k první pauzičce (čas 9:30). Srub je otevřen a jistě slouží k bivakům. Uvnitř je totiž velká palanda a kamínka, vzadu pod stříškou vyrovnané dříví. My usedáme na přilehlé odpočivce a zjišťujeme, že po šesti kilometrech jsme velice solidně propocení. Už jen dvouhodinová doba pochodu na šesti kilometrech dává tušit, že postup dnes bude skutečně velmi pomalý. Rozhazujeme tedy po přístřešku naše prádlo na usušení a odkládáme nyní zcela nepotřebné maskáče a blůzy. Počasí je totiž velice příjemné (tedy alespoň zde dole, kdovíjak bude ve 2 tisících metrech?) - probleskuje sluníčko a je poměrně teplo, kolem 15 stupňů. Při menším občerstvení se radíme o dalším postupu. Jabko se Zelňem se moc necítí (zdravotně) a naznávají, že až na Roháče nepůjdou, což dnešní nepsaný horský vůdce Pedál plně respektuje a domlouvá s nimi alternativní vycházku - na Záhradkách se mají odpojit vlevo na zelenou značku a pokusit se vystoupat alespoň do Žiarského sedla, kde by mohli potkat nás ostatní, kteří v tu dobu budeme už z Roháče sestupovat. Kdykoliv se můžou z této značky (například při nepřízni počasí) pohodlně vrátit do doliny ke srubu.
Srub
První odpočinek byl u bytelného srubu v Jamnícké dolině.

Jamnícká dolina
V závěru Jamnícké doliny se už kocháme impozantními rozhledy na okolní štíty.

Společně tedy jdeme ještě asi půlhodinku z rozcestí. Překonáváme po chatrném mostku první boční bystřinu divoce stékající ze skal a také v těchto prvních bezlesých místech konečně pořádně vidíme první vrcholy nad námi: "Vpravo masiv Ostredku a Vyšné Magury," hlásí dle mapy Kotel. Na tuto hřebenovku ovšem nepůjdeme, nachází se na druhé (východní) straně doliny. Po dalším krkolomném kamenitém lesním chodníčku konečně přicházíme na rozcestí Záhradky (10:15). Jabko se Zelňem fasují náhradní mapu a odbočují na zelenou značku. Smolda ještě letmo zkontroluje výškoměr hodinek s udanou kótou na mapě 1297 m.n.m. - "Přesný na metr," hlásí pyšně Smolda. Nás ostatních šest tedy putuje dále až do širokého uzávěru doliny, kde se od naší modré odděluje opět zelená značka. Již od Záhradek jsme museli dost zostra stoupat a chodník se vinul serpentinami ve stále řidším lese. Smrky byly zakrslejší a na nich množství lišejníku. Čím dál častěji se otevírají impozantní výhledy na okolní horské velikány, na jejichž úpatích jsou stále četné ledové plotny. Po levé straně začíná za bezejmenným hřbítkem pomalu vykukovat Ostrý Roháč, náš stěžejní cíl, ještě více vlevo o něco vyšší Plačlivý (přes něj také máme jít). "No jéžiš, jak nahoru vylezem? To snad ani není možný se tam vydrápat…" hořekujeme napůl v žertu. "Klídek, pamatujete na předloňský výstup na Křiváň? Tohle bude oproti tomu brnkačka," uklidňuje poněkud nepřesvědčivě Pedál. Smolda poctivě hlásí co chvíli výšku. Kousek před rozcestím značek les končí a nastupuje kosodřevina. Zde překonáváme první významnější hranici, kterou jsme si určili - 1600 metrů, čímž se dostáváme "na Sněžku". Sedmnáctistovku si Smolda vyhrazuje pro nouzový "hygienický zásed" za kosodřevinou. Pedál pro změnu využívá první sněhové plotny, aby se pokusil vyprovokovat koulovou bitvu, ale všichni mají dost, takže symbolickou přátelskou palbu nemají sílu opětovat. Tento táhlý výstup po úpatí je opravdu namáhavý, takže co chvíli se vydýcháváme a obdivujeme monumentálnost okolních hor, které máme jakoby na dosah ruky, jenjen se dotknout. Přitom prostor okolo je obrovský a rozlehlý. Podle stop na četných sněhových polích usuzujeme, že zde v zimě padají laviny. Toužíme po dalším odpočinku a proto s netrpělivostí vyhlížíme Jamnícké plesa, jenž jsme si určili jako další bod pro pauzu. Konečně docházíme na relativní rovinku a za přírodním valem se náhle vyloupne poklidná hladina většího ze dvou Jamníckých ples (11:30). Toto se nachází ve výšce 1732 m.n.m. a Ostrý Roháč se takřka hrozivě vypíná přímo nad nádhernou přírodní scenérií a zrcadlí se v hladině. Kupodivu si po plese plují dvě divoké kachny. My zaujímáme místo na břehu a čekáme na Trnkáče s Jelenem, kteří si jdou svým tempem. Opět stahujeme propocená trika a dáváme je sušit, zavděk bereme i doplněním tolik potřebných kalorií (pozn.: tričko z moiry je suché opravdu během několika minut). Kačeny zaregistrovaly přítomnost štědrých bytostí a bez ostychu vylézají na břeh a čekají, až jim hodíme kus chleba nebo rohlíku. Krom jídla si vychutnáváme i božský klid, široko daleko totiž není ani živáčka a jen fantastické hory nám dělají společnost. Přímo nad námi, naproti Roháči, se táhne hraniční hřeben, na východě dolinu uzavírá masív Jakubiny a Hrubého vrchu, které jsme mohli obdivovat už za pochodu. Na místě setrváváme asi půlhodinku a zvedáme se k další etapě.
Stoupáme k menšímu plesu, kde je poměrně souvislá sněhová pokrývka a led na hladině. Při naší cestě je však velmi živo - na vysokohorské louce najedou slyšíme pískot a registrujeme okolo sebe pohyb. Kolem se to totiž hemží svišti, typičtí obyvatelé v těchto vysokých výškách. Na úseku asi 200 metrů vidíme asi pět těchto zvířátek. Několik minut prudce stoupáme kamením a dokonce i sněhem do Jamníckého sedla, kde je další turistický rozcestník. Před malou chvílí jsme si zde všimli prvních turistů na naší trase. Jamnícké sedlo, další významnou křižovatku značených chodníků, zdoláváme přesně ve 13 hodin (1910 m.n.m.). Ostrý Roháč, stejně tak i protilehlý Volovec (2063 m.n.m.) jsou doslova na dosah. Navíc se nám ze sedla otevírá impozantní rozhled do druhé doliny. Jmenuje se Smutná. Hluboko pod námi je známka civilizace - Ťatliakova chata - trochu víc vlevo zamrzlé Roháčské plesa. Dolinu uzavírá na jihozápadě mohutný masiv Tri kopy (2163 m) pokračující dále hřebenem na vrchol Baníkov (2178 m).
V Jamníckém sedle
Společná fotka v Jamníckém sedle (1910 m.n.m.) před nejnáročnějším výstupem na Ostrý Roháč.

V Jamníckém sedle
Vrcholová fotka - zdolali jsme Ostrý Roháč! (2087 m.n.m.).

Pohled z Plačlivého
Zprava: Ostrý Roháč, Jamnícke Sedlo a Volovec z úpatí Plačlivého.

Připravujeme se na stěžejní fázi túry - na extrémně náročný výstup na Ostrý Roháč. Víme totiž, že nejkritičtější úseky těsně pod vrcholem jsou jištěny řetězy. Nemá cenu frajeřit, takže Trnkáč s Jelenem se rozhodují, že tento výstup v zájmu vlastního zdraví oželí a vrátí se zpět k Jamníckému plesu a do doliny. I Burdych je při pohledu na rozeklané skály hřebene Roháče na vážkách. Jasno mají Smolda, Pedál a Kotel - vrchol stůj co stůj pokoříme, od toho jsme přece tady! Počasí je zde opravdu vysokohorské, fučí dost a je citelná zima, ale na druhou stranu nevypadá, že by mělo začít pršet. Loučíme se s odpadlíky a i s Burdychem, který na výstup přece jen kývl, vyrážíme na skalnatou stezku (pro změnu nás vede červená značka). Postupujeme strašně pomalu, stále musíme zdolávat skály. Na obě strany pod námi (zejména do Smutné doliny) je hluboká propast - opravdu nemyslitelné pro lidi trpící závratí. V polovině výstupu předcházíme na sklaní plošince tři starší slovenské turisty, z nichž jeden zvolil nevhodnou obuv (botasky) a proto vzdává. Posledních padesát metrů před vrcholem nás čeká nejkritičtější úsek: skalní hřeben špičatý jako střecha, podél nějž je natažen řetěz. Musíme však čekat, protože proti sestupuje jakýsi vysokohorský vlk s ošlehanou tváří. Vidíme, že k jistícímu řetězu se poutá horolezeckou karabinou, díky čemuž Burdych opět propadá těžkému pesimismu: "Týý vole, kam sme to vlezli! Kam sme to vlezli!!! Tohle nemůžem zvládnout - von se tam poutá karabinou a my si deme v bundičkách a s batůžkama!!!" Naopak Smolda se na řetěz už očividně nemůže dočkat: "Žádný zpátky, teď je to teprve ten pravej adrenalin, už abysme lezli!" Lezec se pomalu dosoukal k nám a Burdych vyzvídá "jestli je to riziko". Ošlehaný horolezec je však Polák, takže Burdychovi nerozumí pomalu ani slovo. To už je Smolda s Pedálem na řetězech. Nakonec to byla celkem zábava - hřebínek prudce spadá na obou stranách do bezedné hloubky, takže není od věci se během opatrných přísunů sem tam mrknout na miniaturní Ťatliakovu chatu - doslova jako titěrný modýlek.
Konečně zdoláváme první vrchol Ostrého Roháče! Tato hora je ve skutečnosti tvořena dvojvrcholem - dvěma ostrými skalami. Zdola se to zdálo neuvěřitelné, že skalnatá hora se dá zlézt, ale je to tak - s největší opatrností se všichni čtyři vměstnáváme na vrcholek a vychutnáváme si pocit vítězství. Zatím tedy jen dílčí, protože kousíček před námi je druhý vrcholek Ostrého Roháče, který nám připadá jako ten pravý nejvyšší bod s udanou kótou 2087,5 m.n.m. Překonáváme tedy malé sedýlko a ve 13:50 můžeme vyhlásit "splnění mise". Následuje nezbytné vrcholové foto a kratičké občerstvení.
Při pohledu jižním směrem na hlavní hřebenovku přes Plačlivé, Smrek, Baranec a Mladky je nám jasné, že tuto trasu nemá smysl pokoušet, protože bysme ji do večera neměli šanci stihnout; to bysme museli vyrazit nejmíň ve čtyři ráno. Ze Žiarského sedla budeme tedy muset sestoupit zpět na Záhradky. Začínáme pomalu sestupovat z Ostrého Roháče směrem na Plačlivé, přičemž je trasa ještě minimálně jednou obohacena o řetězy. Burdychovi se zdá výstup na úpatí Plačlivého už zbytečný, navíc v dálce pod vrcholem vidí na sněhové pláni tři turisty jdoucí v opačném směru: "Koukejte, támhleten padá na kolena a modlí se, aby ten sníh vůbec přešel!" propadá pesimismu, takže se odpojuje a traverzuje hluboko pod námi pod Žiarské sedlo, kde se setkáme. My tři zbývající jdeme svědomitě po červené značce až těsně pod vrchol Plačlivého (2124,5 m.n.m.), kde musíme překonat opravdu nejrizikovější sněhové pole na tomto pochodu. Těsně pod vrcholem se odpojuje žlutá značka a my díky ní směřujeme na nedaleké Žiarské sedlo (1917 m.n.m.). Cestou už máme jako na dlani závěr doliny, do kterého se měli pokusit vystoupat Jabko se Zelňou. Jelikož sníh jednoznačně převažuje nad holými plochami, děláme si srandu, že se ti dva na tento výstup jistojistě vykašlali. "Už slyším, jak mě Jabko proklínal, když dolezli trochu vejš," uchechtává se Pedál, "ti museli prásknout s mapou a otočit se zpátky." V sedle neotálíme, jen doplníme tekutiny a hledíme spěchat dolů a vyhlížíme Burdycha, který by se měl objevit někde pod námi. A skutečně po chvíli ho vidíme jako mrňavého pidimužíka pod rozsáhlými sněhovými svahy. Ač se je snažíme překovávat opatrně - jeden nikdy neví, jak by dopadl nečekaný skluz o několik desítek metrů níže - Smolda nakonec škobrtá a po břichu valí dolů k Burdychovi. "Paráááda!!" haleká zezdola. O něco později totéž podniká i Kotel, ale pro změnu po zadku. Jízda je opravdu nezapomenutelná. Potom už všichni čtyři společně sestupujeme k pásmu kosodřeviny, ale zelenou značku občas i ztrácíme.
"Hele, vajgl," všímá si Burdych první známky civilizace. "Vsadím se, že je to od Jabčáka - co kouří za cigára?" a vrhne se zkoumat nedopalek. Usuzujeme, že nikdo jiný tudy jít delší dobu nemohl než ti dva, a všímáme si dalších stop Jabka a Zelňi, především těch ve sněhu. Hned je nám jasné, že se vydrápali až sem, do nějakých 1600 metrů, což uznáváme za opravdu úctyhodný výkon. Posléze procházíme kosodřevinou a nakonec i lesem, což znamená konec našemu dobrodružnému vysokohorskému putování. Sestup je velmi namáhavý, jde se prakticky přímo dolů po kamenitém chodníku, což je po extrémně náročných třinácti kilometrech velký nápor na kolena a stehna. Konečně sestupujeme na rozcestí Záhradky, kde se od nás dopoledne oddělili "pohodáři" a valíme stále dolů na nedalekou odpočivku se srubem. Zde si konečně na slabou půlhodinku sedáme, odpočíváme po sestupu, doplňujeme kalorie a opět sušíme propocená trička (16:45). Oproti větrným hřebenům ve dvou tisících metrech je zde opět poměrně teplo. Na srubu se s nikým z naší party nepotkáváme, takže usuzujeme, že zbytek výpravy je už dávno u auta. Nám zbývá urazit posledních zhruba sedm kilometrů nezáživnou cestou v zalesněné dolině. Pedál proto natahuje kroky co to dá, abysme došli do cíle co nejdříve a v pohodě stihli večerní koupání. Díkybohu zde dřevaři přes den odklízeli padlé stromy, takže polomy už netvoří přílišnou překážku v postupu. U auta se všichni shledáváme těsně po šesté večerní a živě debatujeme o perfektní výpravě a našich jedinečných zážitcích a dojmech z krásné přírody. Dozvídáme se, že první čtyři dorazili chvíli před těžkou skupinou. Jabko nám skutečně potvrzuje naše dedukce, že se se Zelňou vyšplhali až do místa, kde Burdych našel památný vajgl. Trnkáč se zase holedbá, jak mu při strmém sestupu od Jamníckých ples bodly jeho lyžařské hole. Sice unavení, ale ve výborné náladě se skládáme do dodávky a míříme po silničce dolů na Pribylinu.
Neopomenutelným bodem dnešního programu je návštěva vyhlášených termálů Bešeňová ve stejnojmenné obci. Jedeme po dálnici zpět kolem Liptovského Mikuláše a na poslední exitu vyjíždíme do přilehlé Bešeňové. Termály se nacházejí na konci obce, kousek před spodní sypanou hrází vodního díla, po které vede hlavní železniční tepna, která však nijak neruší pohodu. Do areálu vstupujeme přes hotelovou recepci - je to sice o něco dražší, ale na druhou stranu v odděleném hotelovém areálu bude větší klid než ve veřejném. Platíme 250,- korun, přičemž stovka je záloha na magnetickou kartu a klíč od skříňky (po 17 hodině je navíc sleva 30%). V hotelovém areálu je opravdu minimum lidí (asi 10). Po nezbytné očistě se vrháme do menšího bazénu, který má teplotu cca 40°C a začínáme se rochnit. Úleva po náročné túře ve fantastické vodě je opravdu velká. V klidu poleháváme u kraje bazénu, kdo má chuť jde si zaplavat do prostředního, kde je teplota kolem 30°C. K bazénům navíc přiléhá prosklený bar, kam se samozřejmě může přímo z vody v plavkách. Trnkáč toho využívá a kupuje baterii točených. Prostě paráda! Až jsme dostatečně nabaženi (stejně se bude zavírat) kolem osmé večerní se bohatě osvěženi převlékáme a vracíme se k autu.
Nyní z dálnice odbočujeme pro změnu do Liptovského Hrádku, kde naproti nádraží se nachází oblíbená a velmi solidní restaurace Smrek (plus hotel). Zde si dáváme vydatnou večeři, skládající se převážně z tradičních slovenských jídel. Až za tmy se vracíme přes Pribylinu do naší chatové osady. Ani dnes nepředpokládáme, že bysme nějak mohutněji popili, protože únava je na všech opravdu znát. Po pár pivech, slivovičkách a Antichrapu zalézáme kolem půlnoci do spacáků s vědomím, že zítra máme na programu oddechovku, takže můžeme spát minimálně do osmi.


Polom pod Kriváněm
Cestou do Tatranské Lomnice jsme viděli katastrofální polomy, v pozadí Křiváň.

Sobota 4.6.2005
Tento den byl stanoven jako oddechový a pohodový. Vstáváme proto v “křesťanskou hodinu”, tj. až se kdo jak v klidu vyspí. Poslední spáči jsou stejně na nohou už kolem půl deváté, takže všichni snídáme a chystáme se pomalu na dnešní výpravu.
Podobně jako včera se sáčkujeme do Ducata a za Zelňova řízení se vydáváme po podtatranské silnici č.537 směrem na známá horská střediska: Štrbské Pleso, Smokovce, Tatranská Lomnica… Před námi se rýsuje typický vrchol Kriváně (2494 m.n.m.), takže se vzpomíná na předloňskou náročnou túru. Po několika kilometrech přijíždíme do oblasti prvního katastrofálního polomu. Zde se už pilně pracuje na jeho likvidaci a u silnice jsou vyrovnány hory klád. Už před námi zde zastavil jakýsi autobus a pár aut. Stejně tak i my téměř ohromeni vystupujeme a díváme se, jak smršť poničila stoleté smrkové lesy. Na další cestě Pedál bezpečně poznává autobusovou zastávku, kam se Trnkáč před dvěma lety cestou Kriváně dobelhal: “Trnky, tak teďka by ses sem už asi neprobojoval,” říká v narážce na neproniknutelné polomy cestou od Kriváně Pedál. A má pravdu. Ostatně včera jsme si něco podobného mohli vyzkoušet při cestě v Jamnícké dolině.
Prvním naším hlavním cílem je Tatranská Lomnica odkud chceme vyjet lanovkou na Skalnaté pleso a pokud možno i na Lomnický štít. Právě v okolí tohoto horského střediska jsou polomy opravdu kruté. Divíme se, že nejsou postihnuty rekreační budovy. Naopak je vidět, že troleje známé tatranské električky jsou narychlo opraveny a svítí novotou. Parkujeme za krásného slunného počasí na parkovišti u dolní stanice kabinkové lanovky. Přitom se od hlídače dozvídáme, že lanovka až na Lomničák zatím nejezdí “lebo robí revíziu”. To nás dost štve, neboť i předloni se až nahoru nejezdilo. Musíme zkrátka někdy Smoldu zlomit, aby se do Tater jelo v září. Každopádně se ale okamžitě usnášíme, že i výjezd na Skalnaté pleso má jednoznačně smysl, takže kupujeme zpáteční jízdenky za 320 Sk a řadíme se na nástupiště kabinek. “S Jabkáčem v žádným případě nejedu, už vidím, jak se s ním kabinka beztak přinejmenším urve,” štengruje zase Pedál a hrne se do první kabinky za Kotlem, Zelňou a Burdychem. Jako by tušil nějakou čertovinu: sice bleskově startujeme na lanovou dráhu, ale po pár metrech, co měla dole za stanice vyjet další kabina právě s Jabkem, se prudce zhoupneme a lanovka stojí na fleku. “No jóó, Jabko jim tam zase udělal nějakej průser,” vrtá dál se smíchem Pedál. Po několika nekonečných minutách, kdy do kabinky nemilosrdně pere slunce a my se pohupujeme dobrých patnáct metrů ve vzduchu, se lanovka konečně rozjíždí. Otáčíme se a zjišťujeme, že další kabinka je prázdná: “Jabčáka vyloučili z přepravy,” uzavírá Pedál. Lanovka doslova s noblesou pluje vysoko ve vzduchu a překonává obrovský výškový rozdíl, takže se nám postupně otevírají fantastické výhledy na Tatranskou Lomnici a na druhou stranu naopak vévodí v nádherném azuru majestátný Lomnický štít a kousek pod ním naše cílová stanice Skalnaté pleso (1751 m.n.m.).
Skalnaté pleso
"Po kolena" ve sněhu na Skalnatém plese.

Belianská jeskyně
V Belianské jeskyni.

Konečně se nahoře všichni scházíme. Jabčák a spol. jeli nakonec až další kabinkou a jejich soudružský výstup Zelňa pohotově natáčí do filmového journalu. Vydáváme se na krátkou vycházku po okolí horské chaty a plesa a při pohledu na Lomničák (2683 m.n.m.) nás čím dál víc nás štve, že se nejezdí až nahoru. Ba ani sedačková lanovka do Lomnického sedla je ve zkušebním provozu a je pro veřejnost uzavřena. “Sakra, že bysme je zkusili uplatit?” přemýšlíme skoro vážně (především notorický uplaceč Pedál), ale nakonec na to kašlem. Počasí je fantastické a výhledy do bezedné hloubky nádherné. Kdesi hluboko je perfektně vidět Poprad i s letištěm, přímo naproti masiv Nízkých Tater. Vydáváme se po kamenitém chodníku k nedaleké observatoři, a pak i na okruh kolem plesa. I zde jsou stále zbytky sněhu, takže na jedné sněhové plotně na břehu děláme památeční fotku “po kolena ve sněhu”. Lidí tu ani moc ještě není. Poté si dáváme na terase restaurace pivko a svačinu. Čas ubíhá, proto nastupujeme ke zpáteční cestě lanovkou dolů.
Z Tatranské Lomnice směřujeme dále na Tatranské Matliare a dále na východ. Dalším bodem dnešního dne je totiž prohlídka Belianské jeskyně ve východních Tatrách. Zastavujeme proto v přilehlé dědině Tatranská Kotlina, odkud je k jeskyním krátká turistická spojka. Ale jelikož je akorát doba oběda usedáme do stylové koliby a dáváme něco na baštu (polívku, ovčí sýr, pivo). Vstup do jeskyně se podle všeho nachází až pod vrcholem hory, takže jako na potvoru se musí do poměrně ubíjejícího kopce, který nám dává pěkně zabrat - zejména těm, co včera zdolali Ostrý Roháč. Ale podle plánu jsme něco před třetí hodinou u vstupu do jeskyně a kupujeme lístky. Ujímá se nás mladá sympatická průvodkyně a hned zkraje nás seznamuje s podrobnostmi o jeskyni. Jakmile se dozvídáme jakýže to výškový rozdíl budeme v podzemí překonávat a kolik set schodů nás čeká, v části výpravy to zašumí. Ale snad to zvládnem, říkáme si. Jeskyně je opravdu velmi rozlehlá se zajímavou krápníkovou výzdobou a mnoha jezírky. Jak už to v jeskyních na Slovensku chodí, jsme samozřejmě poctěni ukázkou absolutní tmy. Ta však není zas až tak dokonalá, protože ji narušuje malá dívenka se světélkujícími teniskami. To už tušíme, že dříve nebo později dojdeme do nějakého koncertního dómu, kde si budeme moci zabékat. “Jinak vás nepustím ven,” zní podmínka průvodkyně, jestliže nezazpíváme. Takže dostáváme pomalu strach a Pedál už pomalu sumíruje v hlavě, jakou Kuřecí skladbu zapějeme nebo zahulákáme. O zábavu se opět postaral věčný bavič Trnkáč, který byl “cizojazyčnou” prosbou průvodkyně “Stisknite ten zelený gombík,” o zhasnutí projité chodby tak zmaten, že místo vypínače hledal v hloubi chodby bůhvíco. Na závěr dle očekávání přicházíme do rozlehlé prostory, která má bezkonkurenční akustiku. Aby nás tedy z jeskyně pustili na boží světlo, staví Pedál kroužek bývalých členů Čtyřky a dómem burácí alespoň někdejší oddílový pokřik. Závěrem se zpěvu ujímá sama průvodkyně a nutno říct, že zpívá opravdu nádherně, ale jakýmsi nesrozumitelným jazykem. Na náš dotaz upřesňuje, že to bylo goralským nářečím (asi ze slovensko-polského pomezí).
Po hodinové prohlídce se dostáváme na denní světlo a zjišťujeme, že ač měla být ve čtyři ještě možnost jedné prohlídky, personál zkrátka pokladnu zavřel a šel domů. Další návštěvníci už asi nepřišli, anebo měli prostě smůlu. Takže si blahořečíme, jak jsme to časově zase vychytali. Vracíme se dolů k autu a odjíždíme tou samou cestou zpět směrem na Podbanské. I dnes je v plánu koupání v Bešeňové, což znamená vrátit se pod Tatrami o nějakých 60 kilometrů zpět. Jelen s Burdychem už na koupání nemají náladu a rozhodují se, že v Podbanském vystoupí a půjdou na chatu. "A udělejte nám něco k večeři," hází jen tak letmo do větru přes rameno Zelňa, když ti dva vystupují z Ducata. Jak se později ukázalo, vzali to bez sebemenší pochybnosti opravdu doslova a uvařili.
Bešeňová
Podvečerní vegáč na termálním koupališti v Bešeňové.

My ostatní jedeme do Bešeňové, kde máme na koupání a relaxaci o hodně více času jak včera. Nenecháváme si ujít ani posezení v baru u pivka, kde se notnou dobu uvelebujeme jen tak v plavkách s ručníkama přes ramena a popíjíme. Na zpáteční cestu se vydáváme opět skoro až za tmy, přičemž na západním obzoru se už pěkně mračí, takže počasí nám dnes vyšlo úplně jako na objednávku. Automaticky odbočujeme do Liptovského Hrádku na večeři, neuvědomujíce si, že Burdych s Jelenem skutečně něco ukuchtili a zcela neprozřetelně si plníme břicha oblíbenými slovenskými specialitami. Už jsme se málem smířili s tím, že restaurace Smrek je uzavřena (svatba), ale ve vedlejším salonku naštěstí bylo volno. Při pohodové večeři Smolda vzpomíná, jak sloužil v Popradě na vojně u "dráteníků" - samozřejmě aby to nebyl on, že se vším dokázal vydrbat. Nejlepší zážitek byl, jak na frekvenci tehdejší stanice Hvězda rušili vysílání Zákruty a přišli na ně kontráši.
Už za dokonalé tmy a blýskání valíme kolem Pribyliny zpět na chatu. Na Burdychovu výzvu ke spořádání kopce špaget, které s Jelenem nachystali, pochopitelně nikdo nereaguje, protože všichni mají plná břicha. "Do prdele, to snad nemyslíte vážně!! Tak my se tady moříme se špagetama a milostpáni se už nažrali jinde!!!" huláká Burdych a následuje delší vášnivá debata o tom, kde jsme vlastně měli večeřet a že jsme tak byli domluveni. Nakonec se shodujeme, že došlo k politováníhodnému "informačnímu šumu" a Burdychovi slibujeme, že špagety spořádáme ráno (naštěstí je připravena pouze majda a špagety nejsou vařené). Nicméně hlavní šéfkuchař večera stále ještě hartusí, ale s plápolajícím ohněm, přibývajícími panáky slivovice a plechovkami piva se pozvolna mění téma. Od špaget se tak dostáváme až k Burdychově pobytu v Japonsku a odtud k osidlování Ameriky černochy a indiány (v podání Jelen kontra Burdych). Po přesunu do chaty už někteří mají poměrně dost, takže večer (nebo spíš pozdní noc) vrcholí mohutným zpěvem československé, sovětské a německé hymny. Po "...Slováci ožijú" se však hlavní hrdina večera Burdych poroučí na znak na pohovku a v tu ránu by mu nepomohlo ani deset Antichrapů, takže debata zbývajících u stolu je hlasitě rušena. Nakonec se odebíráme na kutě, a ačkoliv je Burdych šetrně probuzen, neubrání se frontálnímu útoku na Jabkáče, lomcuje s ním pod krkem, s těžko srozumitelným, ale důrazným: "Pojď sežrat ty špagety!!!" Kolem půl druhé jsou už všichni uloženi k zaslouženému spánku.

Neděle 5.6.2005
Opět vstáváme v rozumnou hodinu a po nezbytné snídani začínáme balit. Čeká nás daleká cesta domů, ale v první řadě Jeleno-Burdychovy špagety, které s chutí spořádáváme. Přitom hodnotíme akci a už se samozřejmě těšíme na další dějství Tater, někdy za rok, za dva - prostě až Smolda zase domluví naši základnu. Doufáme, že i příště Pedál vymyslí nějakou exkluzivní trasu. Po závěrečném fotu u kadibudky se sáčkujeme do našich osvědčených vozidel a definitivně odjíždíme. Při zpáteční cestě ještě zrakem spočíváme na mohutných horských štítech, tyčících se nad podtatranskou kotlinou. Po projetí hraničního přechodu na Bumbálce zastavujeme na naší straně u Horní Bečvy ve stylové "Kolibě pod horú" na pořádný gáblík. V podvečer dojíždíme do Třebíče.

Špagety
Šéfkuchař Burdych spokojeně sleduje závěrečnou žranici jeho stěžejního díla.

* * * * * * *


Zajímavosti:

Trasa túry na Ostrý Roháč - tak jak jsme ji šli i my - je popsána např. na výborných stránkách KARPATY.NET na adrese http://www.karpaty.net/tury/placlive.htm.
Stránky Horskej služby, kde je k dispozici aktuální hlášení o počasí v Tatrách: www.hzs.sk.

* * * * * * *


K orientaci posloužila mapa VKÚ č. 3 Západné Tatry - Podbanské, Zverovka.

(zapsal Kotel, foto Kotel a Pedál)



Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.