Bobrava
aneb do rodiště Vladimíra Menšíka


Sobota 14. května 2005
Trasa: Střelice (0 km) - Troubský potok, rozc. (3,5 km) - údolí Bobravy, Spálený mlýn (6 km) - Radostický mlýn - Radostice (10 km) - Radostice, zastávka ČD - altánek (12 km) - rozc. Kopaniny (14 km) - rozc. Pod Veselou horou (17,5 km) - Ivančice, náměstí (20,5 km).
Účastníci: Kotel, Jarmil.
Počasí: polojasno, větrno, do 17°C.



Zcela originální a dosud nikdy nechozená výprava. Při plánování trasy jsme se poohlédli po sousedních mapách ve větší vzdálenosti od Třebíče a zjistili, že za romantickými údolími Jihlavky, Oslavky a Rokytné se nachází ještě "jakási" Bobrava. A jelikož je poměrně lehce dostupná z trati Jihlava-Brno, bylo rozhodnuto. Trasa navíc byla variantní v tom směru, že zhruba uprostřed túry je možno se rozhodnout o cíli. Lákadlo v podobě muzea Alfonse Muchy a Vladimíra Menšíka v Ivančicích bylo pochopitelně silné, takže jsme zacílili do příjemného jihomoravského městečka.

Na ranní sraz o čtvrt na osm na třebíčském vlakáči se dostavuje první Kotel. Jarmil dobíhá s příjezdem vlaku. Avšak na načepování tradiční ranní kávy z automatu do vlaku ještě najdeme pár vteřin. Odjíždíme 7:33 směr Brno a jelikož je naší výchozí zastávkou Střelice-dolní, kodrcáme se vlakem hodinu a půl. Vystupujeme těsně před devátou hodinou na dohled moravské metropoli - na zalesněných kopcích se už tyčí paneláky brněnské čtvrti Kohoutovice. My směřujeme po silnici kolem hřbitova do středu obce Střelice, kde hodláme dokoupit svačinu a vydat se k Troubskému potoku. Tento ranní spoj má bohužel tu nevýhodu, že následující zastávku Troubsko pouze projíždí, takže je ze Střelic nutno podstoupit asi dvoukilometrovou nezáživnou trasu po státní silnici než se k Troubskému potoku vůbec dojde.
Údolí Bobravy
Údolí Bobravy.

Silnice je bohužel až příliš frekventovaná, zejména nákladní tatry jezdí sem a tam, tak zatínáme zuby a co nejrychleji šlapeme k odbočce se žlutou značkou. Je to sice na dohled, ale za tu dobu máme provozu na silnici plné zuby. Ono by se snad dalo jít i po souběžné polňačce vedoucí po pravé straně podél mezí a remízků, ale kdoví v jakém je stavu, takže už to vydržíme po silnici. V zatáčce u mostku konečně narážíme na žlutou značku vedoucí z Ostopovic, a odbočujeme vpravo od silnice, kde nás také cedulka upozorňuje, že v těchto místech začíná přírodní park Bobrava. Podcházíme dálkové elektrické vedení a dále už jdeme pohodovým smíšeným lesem, přičemž na dně údolí se stále klikatí silnice, avšak v dostatečné vzdálenosti. Zhruba na čtvrtém kilometru pochodu (je 10 hodin) docházíme na turistické rozcestí u Troubského potoka, kde žlutá spojka končí a napojuje se na průběžnou modrou trasu, která lemuje Bobravské údolí. Zde na kládách dáváme první menší odpočinek.
Modrá značka vede víceméně na rozhraní lesa a luk v údolí Bobravy. Toto údolí není až tak sevřené - stráně jsou sice pěkně zalesněny smíšenými lesy, ale Bobrava poklidně putuje uprostřed širokých luk a sem-tam se přimyká k lesu. Je zde tedy pohodová procházka. Po necelých třech kilometrech míjíme Spálený mlýn (je na druhém břehu). Ruch je zde celkem čilý, protože po cestě potkáváme jak pěší tak i cyklisty. Někteří kolisti jsou sice špičkově vybaveni, ale jinak burani na n-tou, protože díky své "důležitosti" pěší zásadně nevidí - jedou rozvalení dva vedle sebe na úzké cestě div pěšáka neporazí. Před takovými idioty je prostě potřeba uhnout - co se dá dělat. Na okraji velké louky (taktéž na složených kládách) dáváme další odpočinek (11:15). Sedíme ve stínu, protože slunko už má celkem sílu. Avšak jak se zdá, je dneska dost větrno, soudě podle poryvů vysoko na svazích údolí. Tady v závětří lesa je však přece jen příjemně. Cestou po loukách vítr celkem dost pofukuje, takže s odložením dlouhých rukávů stále váháme.
Na konci více jak kilometrové nivy se stezka láme přes louku doleva a po mostku překonává Bobravu. V těchto místech je to ještě celkem nevýrazný potok, dosahují sotva šířky například Chvojnice. Kousek za mostkem míjíme Radostický mlýn, který má dokonce i nápis ve štítě. Jedná se spíše o průmyslovou budovu, odhadem někdy z první republiky. Odtud již vede úzká asfaltka do půlkilometru vzdálených Radostic. Na okraji této obce opouštíme modrou značku, která vede až na střelické nádraží. Naším úkolem nyní bude chytit směr na zdejší zastávku ČD. Ta se nachází přes les západním směrem. Po silnici nám to připadá jako zacházka, takže v první radostické uličce odbočujeme z hlavní silnice doprava a za posledními domky se snažíme najít lesní cestu, která by dle mapy měla směřovat k trati. Žádná výrazná cesta tu ale nevede, takže se musíme spolehnout na instinkt a držet směr po sotva znatelných pěšinách. Na vršku zalesněného kopce přece jen narážíme na cestu, která nás přivádí na konec lesa. "Tak drážní dráty bysme viděli, ale kde je ta trať?" mudruje Kotel, když máme na dosah typické telegrafní sloupy, ale koleje nikde nevidět. Odbočujeme na pěšinku podél drátů vpravo a hned je nám jasné, kde trať je: v hlubokém zářezu přímo pod námi směřuje do temného tunelu.
Altánek
Polední pauza byla u "náboženského" altánku uprostřed hlubokých lesů nad Radosticemi.

Sestupujeme po pěšince dolů k nástupišti. Radostické nádražíčko je pouze malá zastávka na trati Střelice-Hrušovany, ale na mapě nás zaujala jedna její zvláštnost. Začíná zde totiž dálková červená trasa, vedoucí údolím Jihlavky, podél Dalešické přehrady do Třebíče a dále do Jihlavy a do nitra Vysočiny až někam na Pelhřimovsko. Je ale trochu divné, že tu není výchozí směrovka. Také není příliš domyšleno napojení na modrou trasu, kterou jsme šli předtím. Mezi zastávkou a obcí je totiž hluché neznačené místo a i díky tomu jsme kufrovali po lese. Právě zde se přesvědčujeme, že je daleko lepší dojít z Radostic po silnici. Slečna, kterou jsme předtím potkali ve vsi, totiž přichází z druhé strany. Zřejmě má přijet vlak, protože zde čeká už více lidí. A taky ano - vzápětí přifrčí od Střelic motorák. Po odjezdu mizí v tunelu směrem na Moravské Bránice. My podcházíme po chvíli trať jiným zajímavým tunelem (o něco delší jak v Číchově) a začínáme vytrvale stoupat ouvratí v hlubokém lese. V mapě je zaznačen nějaký altánek, takže předpokládáme, že právě zde bychom mohli udělat polední pauzu - jen aby tam nějaký altánek ve skutečnosti byl! A taky že ano - zhruba po půlkilometru stoupání podcházíme elektrické vedení a lesní altánek máme před sebou na křižovatce lesních cest. Vedle altánku je položen nějaký historický kámen s téměř nečitelným nápisem a otisky podkov. Vnitřek je vyzdoben striktně nábožensky, takže stavbičku okamžitě jmenujeme "náboženským altánkem". Jsou zde svaté obrázky, nad stolkem dokonce zarámovaná modlitba pocestným, na stolku je váza s květinami a několik svíček. Je vidět, že se zde o to pečlivě stará snad nějaký kněz. V případě nouze by se zde 2-3 lidi vyspali. Co si víc přát na náročné cestě. Je před 12:30, takže vyhlašujeme do jedné hodiny polední pauzu a svačinu a vybalujeme na stolek tradiční vandrovní poživatiny, včetně tradičního "vrcholového" pivka. Zde už skutečně jdeme do triček, protože v lese je bezvětří. Avšak v korunách stromů se prohání pěkný fukéř.

Křižovatka lesních cest u altánku je právě tím místem, kde se rozhodujeme o dalším směřování trasy. Cíl je okamžitě stanoven jednoznačně: jelikož chceme navštívit památník Alfonse Muchy a Vladimíra Menšíka, směřujeme do Ivančic. Po obědě se vydáváme tedy dál po červené značce. Nyní jdeme pěšinou v hlubokém lese už po rovince, přičemž po pravé ruce máme stále elektrické vedení a účelovou lesní asfaltku. Ta se po chvíli odklání kamsi na Prštice a my mírně stoupáme po úpatí Teplého kopce (438 m.n.m.). Všímáme se, že elektrické vedení je nově zrekonstruováno a překvapuje nás i to, že dost často používají i dřevěné sloupy. Od Teplého kopce se lesní stezka trochu láme k jihozápadu a napojuje se posléze na další účelovou asfaltku. V těchto místech se les poměrně rozestupuje, nicméně trasa je jím stále lemována. Na skládce dřeva nás zaujímá mohutná buková kláda, skoro metr v průměru - tak i takoví velikáni jsou v místních lesích.
Další turistické rozcestí Kopaniny je už na kraji tohoto rozsáhlého lesa. Vede odtud i modrá spojka na Bučín a dále k trati do Tetčic či Omic. Naše trasa je však i nadále červená. Po chvíli přicházíme k rozsáhlé lesovně Ve Špidlenách. Na jejím okraji v dostatečné vzdálenosti od správních budov je velký přístřešek pro zpracování dřeva. "Hele, zde by se dalo v pohodě přespat pod střechou, kdyby tudy šel někdo na vandr - klidně i deset lidí," komentujeme možnosti eventuelních čundráků. Holt tipování vhodných míst pro přespání v přírodě je potřeba pořád cvičit. Trasa se láme po státní silnici II/395 kde také dosahujeme nejvyššího bodu výpravy - 461 m.n.m - a po dalším půlkilometru znovu odbočuje vlevo do lesa. I tento porost je převážně listnatý. Lesem jdeme z kopečka zhruba dva kilometry, podcházíme další - tentokrát masivnější elektrické vedení - a na dalším turistickém rozcestníku Pod Veselou horou jsme ujištěni, že do Ivančic na náměstí je to už pouhé tři kiláky. Dále už trasa vede mezi poli a na jižních svazích dokonce začínají vinice! Blízkost města už také předznamenávají zahrady, kolem nichž vede cesta v hluboké ouvrati. Nakonec se nám otevírá pěkný výhled na město Ivančice, jemuž dominuje městská věž. Je to pěkný námět pro fotku, ale škoda, že už je v tuto chvíli pod mrakem.
Ivančice
Celkový pohled na Ivančice.

Ivančice - náměstí
Ivančické náměstí je pěkně upravené.

Přesně dle Kotlova předpokladu "Ve tři hodiny budem procházet kolem prvního ivančického domku," vstupujeme do města. Stále jsme spolehlivě vedeni červenou značkou, k níž se na hlavní ulici přidává i modrá od Silůvek. Na okraji Palackého náměstí nás poněkud zmate infotabule, ze které vyplývá, že památník rodáků v sobotu nepremává. Skoro už se loučíme s kulturním zážitkem, ale otevřený starobylý dům naproti radnici, v němž je expozice i infocentrum nás utvrzuje, že Kotlovy informace z internetu jsou směrodatnější. Vstupujeme proto dovnitř. Nejprve jdeme se slečnou do patra, kde je expozice malíře Alfonse Muchy (40 Kč). Je instalována ve čtyřech místnostech a obsahuje relikvie z umělcova života, korespondenci, obrazy a především studie slavné Slovanské epopeje. Jak zjišťujeme, Mucha bych mimo jiné i výborný fotograf. Jarmilovi zde však přesto chybí známé motivy na krabičkách od sirek a především prvorepublikové bankovky. Expozice herce Vladimíra Menšíka se nachází v přízemí a je poněkud skromnější (i vstupné poloviční - 20 Kč). Obsahuje především ve fotografiích průřez Menšíkovou hereckou kariérou i soukromým životem. Prohlídka nám zabírá téměř hodinku a pak vycházíme zpět na náměstí.
Dle rady se odebíráme na autobusovou stanici, která se nachází hned za rohem u hotelu Beseda. Je zde několik zastávek, ale řád s linkou Dačice-Brno s odjezdem 16:40 do Tetčic ne a ne najít. Tipujeme, že tento spoj už asi nejspíš nejezdí, takže co teď? Musíme se totiž nějak dostat k železnici. Naštěstí se k jedné zastávce trousí lidi a my se dozvídáme, že co nevidět pojede minibus na Rosice (16:00). Takže i tuto nouzovou situaci jsme perfektně vychytali! Kupujeme si lístky do Zastávky u Brna, kde jsme za půl hodiny. Bus staví kousíček od nádraží, takže jdeme pro jízdenky na vlak a zjišťujeme, že máme v pohodě čas na jedno pivko v místní nádražní hospodě. Je to pajzlík jak má být - typická cikánská hospoda. Ale nikdo si nás nevšímá, nepočetné osazenstvo sleduje hokej. Dáváme tedy gambáče a čekáme na vlak.
Návrat domů je trochu komplikovanější, protože motorák jede pouze do Náměště, kde musíme půlhodinku počkat na rychlík. Z toho důvodu jsme také dnes nemohli použít jízdenku SONE+. V Náměšti už na pivo není čas, k "Cafisům" je to daleko a i když blízký rohový dům u místní "švestkárny" má ve štítě hrdý název "hostinec", tak ten ještě bohužel není otevřen.
Domů přijíždíme přesně na čas 18:37. Výprava do dosud neprobádaných končin se vydařila, počasí přálo, kulturní zážitek jsme také měli, takže nezbývá než se rozloučit a spěchat domů na hokej Česko-Švédsko.

* * * * * * *


Zajímavosti:

Město Ivančice leží na soutoku tří řek: Jihlavky, Rokytné a Oslavy a je doloženo již roku 1288. V centru je vyhlášena městská památková zóna (náměstí je skutečně moc pěkné). Podrobné info včetně otevírací doby expozic místních rodáků je k nalezení na stránkách městského úřadu www.muiv.cz. Stránky Kulturního a informačního centra jsou pro změnu na adrese kicivancice.unas.cz.
Přírodní park Bobrava byl vyhlášen v roce 1982 ve střední části toku Bobravy se zachovanými lučními porosty a zbytky přirozených lesů, mimo jiné i v rozsáhlém lesním komplexu Bučína mezi Tetčicemi, Ivančicemi a Střelicemi. V údolí je několik starých mlýnů. Východně od hájenky na Bučíně (mimo naši trasu) se nachází buk asi 250 let starý. Na svazích nad Bobravou a Tetčickým potokem je přírodní památka Střelický les - přirozená doubrava s výskytem teplomilných rostlin.
Zmíněná výprava je variantní - od lesního altánku nad Radosticemi lze pokračovat dle mapy směrem do Tetčic a navštívit zbytky starodávného hradiska na Bučíně. I v Tetčicích je možnost občerstvení (cca 3 hospody) - viz web www.tetcice.cz.
Další velice zajímavou trasu na Bobravě šli též Hevlínští v únoru 2006 - opačným směrem ze Střelic na Rajhrad s průzkumem fragmentů protektorátní dálnice! - hevlin.unas.cz/080.htm (odkaz přidán dodatečně).

* * * * * * *


Celkem ujito: 20,5 km.
Nejvyšší bod trasy: lesovna Ve špidlenách (silnice II/395) - 461 m.n.m.
Nejnižší bod trasy: Ivančice, náměstí - cca 220 m.n.m.
K orientaci poslouží mapa KČT č. 83 Okolí Brna-Ivančicko.

sepsal a fotil Kotel



Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.