Víkendovka v Bransouzích
aneb Burdychova chalupa, Jabčákovy kolena a paintballové šílenství


Pátek až neděle 15. - 17. dubna 2005
Účastníci: Burdych st., Burdych ml., Pedál, Trnkáč, Kotel, Jabčák, Eda, Havran, Jelen, Mike, Poke, Smolda st., Smolda ml., Čenich.
Počasí: vyšlo výborně, polojasno, příjemně teplo, do 20°C.



Už třetí ročník víkendovky se uskutečnil na Burdychově chalupě v Bransouzích. Navíc ji Burdych prozřetelně přesunul z podzimu do jara, což se ukázalo jako dobrý počin, už například vzhledem k počasí, které nás oblažilo. Program byl také tradiční: kromě pátečních radovánek v bransouzské knajpě, byla stěžejním bodem akce sobotní celodenní výprava (mimochodem též s výborně zvolenou trasou), večerní vepřové hody díky našemu kulinářskému umělci a překvapením akce byl nedělní paintball. Tato adrenalinová bojovka pomocí potravinářských barev se stala hitem akce, a každého absolutně nadchla. Domů jsme odjížděli dokonale otečkovaní, někteří dokonce takřka s čistým průstřelem spánku či rozstřílenou zadnicí. Jak bylo konstatováno, stane se jistě další nedílnou součástí bransouzských víkendovek.

Trasa sobotní výpravy: Bransouze, chalupa (0 km) - údolí Radonínského potoka (1,5 km) - Radonín (4,5 km) - Černé lesy u sv.Trojice (6 km) - Rychlov (8 km) - Rychlovský rybník (9 km) - Brtnice, hospoda Ve skále (10,5 km) - rozcestí Malín (13,5 km) - kóta Bransouzský vrch 534 m (16,5 km) - Bransouze, chalupa (17 km).

* * * * * * *

Začátek výpravy
Sobotní dopoledne u chalupy - zahájení celodenní výpravy.

Kontráš
Nezbytná porada před místním kvelbem s kontrášem Pepou Hudečkem (sedící) a jeho psem Grošem (čmuchající).

Pátek

Na pátečním oficiálním srazu v 17:10 na třebíčském vlakáči se schází jen torzo účastníků ve složení Burdych ml., Jabkáč, Kotel a Jelen. Ihned po příjezdu do Bransouz obsazujeme místní hospodu. Postupně přijíždějí auty další: Trnkáč, Pedál, Havran... a přichází i starší Burdych, který jel připravit chalupu předem. Při pokusu objednat tradiční parťácký nápoj poněkud utíráme, protože hostinský nám s nelíčenou lítostí oznamuje, že Zelenou bohužel nemá momentálně na skladě, ale slibuje, že na zítřek se už polepší. Místo Zelené bereme aspoň zavděk neidentifikovatelným lepidlem. Hospodskou jízdu a přidružený billiardový turnaj ukončujeme až dlouho po půlnoci a v rámci možností se kutálíme na chalupu.

Sobota - výprava

Vzhledem k bujarému pátečnímu veselí v hospodě je většině osazenstva v sobotu ráno dost těžko, ale utěšujeme se, že v prvních kilometrech plánované výpravy ze sebe "únavu" setřeseme. Jako závdavek bereme silné kafe a pár ibalginů ("prášky proti smrti"). Pomalu se dostáváme do formy, strojíme se do polní výzbroje a Burdych s Pedálem upřesňují trasu: dílčím cílem celodenního okruhu je Rychlov a Brtnice. Kolem půl desáté vyrážíme na cestu. První zastávkou je po asi třista metrech místní hokynářství, kde si žízníví jedinci operativně doplňují hladinu piva z lahváčů, ti méně otrlí se napájí alespoň limonádami. U stolku před kvelbem sedí místní postavička - Pepa Hudeček, který se s celou výpravou mohutně vítá a slibuje, že večer nás oblaží svým saxíkem v hospodě.
Z Bransouz míříme nejprve po silnici směrem na Číchov, avšak záhy odbočujeme vpravo. Podcházíme "tunelem" pod tratí a ocitáme se na začátku romantického a opuštěného údolíčka Radonínského potoka. Nevede zde sice značená stezka, ale místní skorousedlík Kotel ujišťuje, že proti proudu potoka v pohodě dojdeme do Radonína. Nikam nespěcháme, takže jdeme pomalu a aspoň tak vydýcháveme večerní smršť. Za chvíli se údolíčko ještě víc svírá a my přecházíme účelovou jezedáckou asfaltku, kudy se s oblibou vede Horácká rally. Díky obtížné trase (prudké zatáčky a stoupáky) se v těchto místech říká "Údolí smrti". Dál do nitra údolí už vede pouze úzká lesní cesta. Po dalším kilometru, kde údolíčko přetíná další lesácká cesta, dáváme kratší pauzu na občerstvení. Zalesněná divočina končí u nedaleké rozeklané skály - dle katastrální mapy se zde dokonce říká Bílá skála, ovšem podobnost se stejnojmenným skalním útvarem nedaleko Luk nad Jihlavou je čistě náhodná. Dál už pokračují pastviny, což je neklamné znamení blízkosti osady.
Za kopečkem se znenadání vyloupne téměř podhorská obec Radonín. Patří totiž k nejzapadlejším vískám našeho okresu, ale to jí právě přidává na romantice a nedotčenosti civilizací. Při pohledu na místní kulturák tyčící se na horizontu Eda vzpomíná, jak v této obci kdysi navštívil zábavu. "A co, porval ses tady aspoň?" zní kontrolní otázka. "Tady teda náhodou ne - zavčas jsem se naštěstí vypařil. Protože přijeli Brtničáci s Čápem v čele a bylo jasný, že tady udělají mlatu, ve který nemůžou prohrát," upřesňuje s klidem Angličana Eda. "Jojo, Brtničáci jezdili zábavy zásadně vymlátit, byla to taková jejich záliba - kde se vobjevili, tak bylo jasný, že nejpozdějc v jedenáct bude z kulturáku kulnička na dříví," vzpomíná na Čápovu bandu Čenich, který jejich exhibice taky pamatuje. Eda se ještě rozpomíná, jak to tehdy v Radoníně skončilo: "Prej sem museli naběhnout esenbáci a taky aparaturu muzikantům rozmlátili..." No prostě to asi muselo být na úrovni se vším všudy.
Nad Radonínem
Kratší pauzička nad Radonínem.

Pod Rychlovem
Polední pauza na oheň a špekáčky u Rychlova.

V Brtnici
Komando v Brtnici.

K vesnici se přibližujeme od areálu JZD a obcházíme ji za záhumenky. Dostáváme se tak na okresku směřující na státní silnici. Záhy se však z okresky odkláníme na další účelovou komunikaci. Ta nás posléze dovede na okraj Černých lesů. Zde se nachází pěkný lesní rybníček, ale je momentálně vypuštěný, takže Burdychův pes Fred ve snaze se napít zapadá do bahna až po břicho. U rybníčka nad mapou ujasňujeme další trasu: momentálně jdeme po modré značce, od které se však v lesích před kapličkou Svaté Trojice odpojíme a přiblížíme se ke státní silnici Třebíč-Jihlava. Lesácká silnička vytrvale stoupá, takže v Černých lesích dosahujeme nejvyššího bodu výpravy - nějakých 620 metrů. Dál už vede poměrně po rovině, takže na okraji lesa se nám otevírá rozhled do širokého okolí Brtnice, která samotná je však schovaná kdesi dole za kopcem. Přesně na rozhraní okresů Třebíč a Jihlava přecházíme státní silnici a po úzké asfaltce sestupujeme k osadě Rychlov mezi kopečky a lesy. Rychlov je mimo jiné známý i tím, že zde v zimě funguje malý soukromý lyžařský vlek. Tato malá osada čítá něco přes pět "čísel" a administrativně spadá pod Kněžice.
U zvoničky odbočujeme dolů po proudu místního potoka, který je bohužel lemován nevábným odpadem. Jelikož už doba pokročila (cca 12:30) je nejvyšší čas na polední pauzu a tradiční oheň a špekáčky. Sotva dojdeme k říčce Brtničce a za zákrutem jsme z dohledu Rychlova, vyhlašujeme odpočinek. V mžiku je navršena hranice dřeva, kterého se na kraji lesa válí požehnaně a zapalujeme oheň. Při vydatném odpočinku regenerujeme síly, baštíme špekáčky či svačinu a doplňujeme tolik potřebné tekutiny. Nicméně se už těšíme na točené pivko, jež je už skoro nadosah díky blízké Brtnici. Po necelé hodince oheň pečlivě hasíme a vydáváme se dál. "A teď vám ukážu nejkrásnější rybník v širokým okolí," slibuje Burdych a zároveň nám osvětluje další z jeho podnikatelských záměrů: rozsáhlý Rychlovský rybník a jeho okolí je nejenže nádherné, ale dle jeho slov přímo stvořené k vybudování nějakého stylového penzionku a srubů pro rybáře. Jdeme po poklidném břehu rybníka a kocháme se: v dálce na hrázi se rýsuje polozbořenina mlýna a ještě více za ní silueta brtnického kostela. Pomalu tak docházíme na samotnou hráz a kolem starého fotbalového hřiště směřujeme k Brtnici, jejíž první domky a hřbitov máme na dosah ruky.
Na brtnické náměstí přicházíme od kostela sv. Jakuba. Jak už bylo zmíněno v některém z předchozích zápisů, brtnické náměstí je nyní pěkně upraveno a většina fasád pyšně svítí novotou. Stejně tak historický mostek přes Brtničku se sochami místního umělce Davida Lipparta je zrestaurován. Náměstí tudíž neuchází naší pozornosti a samozřejmě i záběrům foťáků. Škoda jen, že brtnický zámek, tyčící se nad městečkem, "díky" nevyjasněným majetkovým vztahům stále chátrá. Nastává další strategický úkol: najít vhodnou hospodu s dostatečným počtem volných míst. Většina poutníků marně zrakem pátrá po hospodě "Na radnici", která je však již dávno minulostí. Směřujeme proto do prověřené hospody "Ve skále", nacházející se na bransouzské křižovatce u dalšího historického mostu. Naopak fasáda této hospody pamatuje snad i mor, který Brtnici ve středověku málem vymazal z mapy. Možná i proto mladá hospodská ve snaze nejnutnější údržby starodávné budovy nabírá z hromady po kyblících beton a posílá je kladkou někam do podkroví, zatímco tři místní chasníci sedí na zábradlí, pokuřují a radí jí co a jak. Dobře a soucitně míněná Smoldova otázka: "Pani, nechcete náhodou pomoct?" tak působí spíš jako provokace, takže raději rychle mizíme v přítmí hospůdky. Obsazujeme dva stoly a jako správní patrioti si objednáváme převážně jihlavského Ježoura, který tak vítězí nad všudypřítomným Gambáčem.
"Ve skále" tak trávíme více jak hodinu, protože nám pivo zachutnalo (jak jinak) a ne a ne se odlepit od židlí a nastoupit k závěrečné etapě pochodu. Nakonec nás časomíra (cca 15 hodin) přece jen nutí zaplatit a opustit stylovou hospůdku. Na křižovatce formujeme pochodovou sestavu a míříme zpět přes náměstí po žluté značce vzhůru na okraj Brtnice. Vytrvalým stoupákem se dostáváme až na planiny vysoko nad městečkem, odkud je též široký rozhled po krajině. Zde také chvíli odpočíváme a čekáme na odpadlíky. Na blízkém rozcestí Malín na okraji lesa se shodujeme, že s trasou už nemá cenu nijak experimentovat a prodlužovat ji, a proto se držíme tradiční žluté značky, která nás dovede až k chalupě. Ta nás nyní vede příjemným lesem a sestupuje až do údolí Bransouzského potoka. Kousek pod sádkami Burdych velí k odbočce mimo údolí, protože nás čeká další důležitý úkol: pokusit se najít vhodný terén na zítřejší paintball.
Bransouzský vrch
Na závěr zdolání kóty 534 - Bransouzský vrch.

Po účelové asfaltce podcházíme Bransouzský vrch a po ukázce dalšího Burdychova "podnikatelského záměru" (vybudování rybníka) nás žene přímo do vrchu k blízkému lesíku a vysílači tyčícímu se na vrchu kopce (převaděč pro TV Nova 2.kanál a BTSka T-Mobilu). "Zejtra budeme dobývat při paintballu tuto kótu 534," povzbuzuje Burdych, zatímco ostatní po šestnáctikilometrovém pochodu sotva popadají dech a při představě zítřejší bitvy o rozsáhlý a členitý vrchol je skoro definitivně opouštějí síly. Usazujeme se na tarasu stožáru - pravda, výhled a terén dost dobrý, ale pro boj až příliš náročný, a navíc tady silně fučí. Prostě na paintball to není to pravé... Ještě raději zkoumáme odvrácený svah směrem k Jihlavce a železniční trati, až je jedna z lokalit váhavě označena za dějiště zítřejšího boje. Nic lepšího tu prostě není...
Po asfaltce docházíme do Bransouz přímo nad chalupu, kde můžeme ukončit dnešní podařenou výpravu. Ač unaveni, všichni jsou s trasou velice spokojeni. Navíc nám přálo i výborné počasí, takže sedmnáct kiláků jsme úspěšně zdolali.
Provianťák Jabčák nás vítá vytouženými vepřovými koleny! Přípravě této speciality se věnoval celý den a jeho snažení je též náležitě oceněno spokojenými strávníky.

S přicházejícím večerem se začínáme pomalu trousit do hospody. Dneska má hostinský dokonce i slibovanou Zelenou. Usazujeme se v zadním salonku a rozjíždíme konzumaci. Po chvíli se ve dveřích zjeví místní komunista Pepa Hudeček zvaný Kontráš, což zaručuje dostatek zábavy po zbytek večera. Prozatím je pouze v "civilu", ale vítá se s námi slovy: "Hoši, vedle v kultůráku je nějaká pařba. Mě tam nechtěli pustit, že prej nemám společenskej oděv. Ale jestli dovolíte, když vidím vás, skočím si domů pro pravou kontrášskou uniformu se Stalinovým řádem a zahraju vám na saxofon!!" Zřejmě se Kontráš inspiroval naším téměř jednotným ustrojením, spočívajícím převážně z jehličňáků vzor 60, takže naše grupa vypadá jako jednotka průzkumáků. A skutečně, po čtvrthodince se rozrážejí dveře saloonu a Kontráš se nám představuje v celé kráse: má na sobě jakousi směsku afghánské uniformy přepásanou obyčejným páskem, na hlavě klobouk australské jízdní policie a na prsou stužku jakéhosi komunistického řádu. Mezi hrou na saxofon dává do placu roztodivné a neuvěřitelné příhody jeho života: "Hoši, já jsem sloužil u kontrášů!! Měl jsem pod sebou 21 sráčů a ti když mě neposlouchali, tak se z toho zasrali!! Disciplína musí bejt!!!" huláká Kontráš, což většinou doplňujeme pokřikem: "A kázeň!!! To je to hlavní!!!", takže to v hospodě vypadá jako by tam měly sjezd gumy z Černých baronů s Landovským (majorem Terazkym) v čele. Na otázku, zda je Kontráš skutečně komunista, slyšíme mocnou odpověď: "Hoši, já JSEM KOMUNISTA!!! Ale hlavně: já JSEM STALINISTA!!!", takže zábava je skutečně stoprocentní. No, jednou za rok se to dá brát jako sranda, ale sedět s Kontrášem v hospodě každý den - to by asi nešlo. Po půlnoci zavíráme hospodu a jdeme postupně do hajan.

Neděle - paintball

Poslední den se opět postupně probouzíme a chystáme se na ukončení pobytu na chalupě. Na půl desátou je totiž Pedál domluven s borci, co půjčují paintball. Mají přijet k hospodě a tam se dohodnem, v jaké lokalitě budeme hrát.
Přijíždějí dva bouchači v černých vestách v omláceném Citroenu kombi, který mají po střechu naložený samopaly, ochrannými maskami a nezbytným příslušenstvím. Přemisťujeme se o kousek dál k trati na vyhlédnuté členité místo. "No chlapi, tady se z toho zblázníte. To zdechente dřív, než se přiblížíte soupeři na dostřel," hodnotí borci extrémní svažitý terén s křovisky. Jelikož jsou to zběhlí válečníci, vysvětlují nám, že nejlepší je nějaká rovinka s vybudovanými překážkami, okopy a zákopy. Nicméně rozdávají nám samopaly a masky a plní bombičky zbraní plynem a rozdělují "náboje" (želatinové kuličky s potravinářskou barvou), ať prý si to zkusíme v přilehlém lesíku. Nesmí chybět ani instruktáž ohledně bezpečnosti a přísných pravidel hry. Zodpovídají též naše všemožné otázky: jestli to bolí při zásahu, jestli to jde vyprat, jak se míří, jaké jsou taktiky a styly boje atd.atd. Pak už nastupujeme na první střetnutí a rozdělujeme se na dvě stejné skupiny asi po šesti-sedmi lidech. Vzhledem k příkré stráni, kterou proti sobě máme po vrstevnici postupovat, mají samozřejmě výhodu ti, kteří jsou nahoře. První skupina se domluvila ještě navíc tak, že se navzájem kryjí po dvojičkách, takže porážejí druhou skupinu bez jediné ztráty. Nicméně dáváme borcům za pravdu, že terén je zde opravdu špatný. Navíc se kuličky rozprskávají o četné šlahouny a vysokou trávu hned, jak je střelec vystřelí. Nicméně první boj nás hodně nadchl. Šéfové nám navrhují, že nejlepší by bylo přejet na jejich "základnu" nedaleko Opatova, kde mají vybudováno perfektní bojové "hřiště". Prý je tam i několik starých objektů, zákopy, ochranné zdi, překážky z pneumatik a dokonce i vraky aut. Ihned tedy souhlasíme a jdeme tedy zpět do vsi pro auta. Samozřejmě, že se samopaly a zakuklení do maskáčů vypadáme jako nějaká četa paragánů na cvičení, takže lidi z projíždějícího vlaku udiveně koukají, jestli nepřijeli do nějaké vojenské zóny.
Chalupu tedy Burdych definitivně uzavírá a celá grupa se přesouvá auty do Opatova.
Není to ani moc daleko - přes Brtnici a Kněžice. Asi dva kiláky před vesnicí odbočujeme do lesa na dost drsnou cestu, takže si představujeme, jak Smolda ve své Oktávce asi sakruje. Z lesa vyjíždíme u nějakého velkého rybníka s několika chatami - vůbec to zde neznáme, jen horkotěžko tipujeme, že je to možná Zlatomlýn nad Brodcemi (což se později z mapy potvrzuje). Po chvíli zastavujeme u totálně vybydleného velkostatku uprostřed polí a lesů (později se opět z mapy dozvídáme, že je to opuštěná samota Karlín). "Je to tady jako někde v Sudetech po válce," komentujeme perfektní bojový terén o velikosti cca 200x200 metrů a nešetříme slovy obdivu a chvály. Kluci nás na úvod provázejí po opuštěném areálu, ukazují nám torza budov a domlouváme si pravidla boje - opět dvě skupiny s cílem probít se do "hlavního stanu" protivníka. Nastálé bojové akce jsou opravdu napínavé, nelítostné a plné vzrušení. Postupně si vypracováváme taktiku - postupujeme zpravidla po dvojicích, jejichž členové se navzájem kryjí. Není žádná legrace plazit se k překážkám, krýt se, přiskakovat dopředu a přitom dbát na to, aby měl protivník co nejmenší šanci na trefu a naopak přitom jej vyhlížet a v nejpříhodnějším okamžiku jej zasypat sprškou střel. Tato hra je opravdu náročná na fyzičku a postřeh. Všichni jsou z toho nadšení. Při každém hnutí na protější straně fronty záloha pálí, zatímco útok přiskakuje dopředu. Mladý Smolda na jednu hru zaujal "kulometné hnízo" ve štítu zboru kravína, čímž ovládal polovinu bitevního pole. Ovšem zbyl nakonec z čety sám, takže ho protivníci obklíčili. "Já už nemám kuličky," zoufale volá Smolda, zatímco my, co už jsme mimo prostor (tj. "zastřelení") na něj voláme: "A nechal sis jednu pro sebe?" Adrenalinových i komických situací je prostě spousta. Postupně jsou tudíž všichni dokonale otečkováni oranžovou barvou, někteří schytali zásah i přesně mezi oči, t.j. do ochranné masky. Varovné řečičky, že při zásahu "to pěkně štípe" se nepotvrdily - snad jen pokud má bojovník příliš obepnuté kalhoty, tak do stehna to štípne, ale do trupu, který nám chrání volné maskáče ani moc ne. Zblízka (cca do 5-7 metrů) je to ovšem horší, zvláště když se schytá zásah do nekryté části ruky. Ne vždy se kulička rozprskne - podle pravidel bojovník hraje dál. Musí být prostě zasažen barvou. V tom případě musí zdvihnout ruce, zavolat "končím" a nejkratší cestou odejít mimo bitevní pole na shromaždiště. Dokud neopustí areál, nesmí sundat masku. Rozhodčí nám před každou hrou tyto zásady vždy klade na srdce, což samozřejmě striktně dodržujeme.
Asi po hodince už toho máme dost - ne ze hry, ale především z velké fyzické námahy. Borcům děkujeme za skvělou zábavu, samozřejmě platíme (vstupní poplatek za půjčení výzbroje a prvních 50 kuliček 200,- Kč, každých dalších 50 kuliček 100,- Kč), a jednoznačně se shodujeme, že nedělní paintballové klání se stane tradicí bransouzských víkendovek.
Poté odjíždíme do Třebíče, čímž tedy končí další podařený podnik.

* * * * * * *


Celkem v sobotu ujito: 17 km.
Nejvyšší bod trasy: Černé lesy nad Radonínem (cca 620 m.n.m.).
Nejnižší bod trasy: Bransouze (cca 420 m.n.m.).
K orientaci poslouží mapa KČT č. 79 Jihlavsko.

sepsal a fotil Kotel



Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.