Středa 29. prosince 2004
Trasa: Řásná (0 km) - Velkopařezitý rybník (1,5 km) - Partyzánský kámen (3 km) - Míchův vrch 786m (4,5 km) - vyhlídka Míchova skála (6,5 km) - Studánka Páně (8,5 km) - Javořice 836,5m (9 km) - Světelská chata (10,5 km) - přír. památka Horní Nekolov (11 km) - ryb. Horní Mrzatec (13 km) - Lhotka (14,5 km) - Řásná (16 km).
Účastníci: Kotel, Cágr, David, Jarmil.
Počasí: skorozataženo postupně oblačno kolem 0°C, na Javořici sněhová pokrývka -3°C.

V nejzazším závěru roku 2004 jsme se rozhodli pro symbolickou výroční výpravu, kterou bychom uzavřeli na výpravy a akce velice bohatý rok a zároveň vytvořili předpoklad neméně úspěšného roku 2005. Volba byla více než symbolická: výstup na nejvyšší vrchol naší Vysočiny - Javořici.
Tzv. Javořická vrchovina se nachází relativně nedaleko od Třebíče (vzdušnou čarou cca 40 km západně), pár kilometrů za Telčí a představuje nádhernou, jakoby zadumanou kopcovitou krajinu. Vzhledem k celkově vysoké nadmořské výšce (cca 600 až 800 m.n.m.) zdejší vrcholy nevystupují nějak výrazně nad okolní krajinu. Jsou souvisle zalesněny komplexem hlubokých lesů s rozesetými mohutnými žulovými bloky a skálami. Hned za Řásnou se rozkládá známý Velkopařezitý rybník. Na Javořici se tyčí k nebi 140 m vysoký vysílač.

U Partyzánského kamene na paměť poručíka Karpova.

Zajímavý skalní útvar Míchova skála. Je odtud pěkný výhled do krajiny.

Ráno vyjíždíme z Třebíče autem po osmé hodině. Vzhledem k roční době (vždyť před pár dny byl zimní slunovrat), je skoro ještě šero. Nutno podotknout, že tyto Vánoce a závěr roku 2004 probíhají ve znamení poměrně teplého počasí; to málo sněhu, co v půli prosince napadlo, už je pryč, takže teploty se drží nad nulou. Kolem Vánoc dokonce pršelo. Dnes nám však počasí relativně přeje - je oblačno beze srážek a kolem nuly, takže jsme zvědavi, jak se to vyvrbí celý den. V klidu projíždíme po známé silnice I/23 a postupně se dostáváme do Telče, kde odbočujeme směrem na Pelhřimov a posléze na Vanov a Řásnou. Zde se již silnice začíná pěkně zvedat a před námi se v mracích rýsují zalesněné vrcholy Javořické vrchoviny.
V Řásné parkujeme u hospody kolem deváté hodiny. Je zde pěkně sychravo a dokonce začíná trochu sněžit. Vyrážíme po červené značce po silnici směrem ke známému kempu. Tam se od asfalky odkloňujeme doleva k Velkopařezitému rybníku. Přitom si všímáme, že oproti mapě KČT červená značka už nevede k rybníku, nýbrž pokračuje dále po silničce k hájence. Velkopařezitý rybník máme po pár krocích před sebou. Je to pěkná podhorská vodní plocha (17 ha). Popisek mapy uvádí, že byl založen již v roce 1565 a jeho název pochází od pařezů ponechaných ve vodě. Okolí má bažinný charakter, připomínající horskou tajgu, a proto zde byla zřízena přírodní rezervace. V rybníku bývá samozřejmě krásně čistá voda, má písečné dno, ale vzhledem k nadmořské výšce je i v létě celkem studená. Nicméně přírodní scenérie je zde nádherná. Dnes zde však panuje ostré zimní počasí, vodní plocha je zamrzlá a od nedaleké Javořice, která je zahalena mlhou západním směrem, fičí pěkně ledový vítr. Rychlým krokem tedy přecházíme po hrázi zpět na silničku, kde se napojujeme opět na červenou značku. U rozcestníku u hájenky (685 m.n.m.) se krátce zorientujeme: chvíli souběžně vedou dokonce tři značky - červená, zelená a modrá, která se však po chvíli odpojuje směrem na několik kilometrů vzdálený hrad Roštejn. Nás teď bude chvíli provázet zelená značka. Kousek za hájenkou je další turistické rozcestí zvané Na průseku (699 m.n.m.), vybavené dokonce i bytelným zastřešeným odpočivadlem. Chvíli tedy přerušujeme pochod a dáváme si první občerstvení a doplnění kalorií. Pod přístřeškem je i několik reklam trekingových cestovek, mezi nimiž nás zaujímá nabídka autobusové dopravy do Rumunska od CK Jenda (www.su.cz/ckjenda), čímž opět oživujeme debatu na směřování čundru na příští rok. Při odpočinku si také všímáme, že zde v sedmisetmetrové výšce je už poměrně souvislá sněhová pokrývka.
Naše následná cesta směřuje po zelené značce zhruba kilometr dále na sever. Uprostřed lesů je náš další cíl - památný Partyzánský kámen. Sem dorážíme přesně v deset hodin a děláme kratší zastávku především na fotku. Ve zdejších lesích totiž koncem války operovala partyzánská skupina poručíka Karpova, který padl 1.5.1945 při akci u nedaleké obce Sedlejov. Kámen byl vztyčen na jeho památku nedaleko zemljanky. Tu také krátce předtím míjíme, ale zbyla z ní už jen jáma, mříž a zřícená stropní trámová konstrukce. Od Partyzánského kamene měníme směr trasy. Opouštíme zelenou značku a neznačeným průsekem směřujeme jihozápadním směrem. Záhy se průsek začíná víc a víc zvedat do kopce. Dle mapy chceme totiž dorazit až ke kótě Míchův vrch (786 m.n.m.) a zde se opět stočit k jihu. Po více jak kilometru na vrcholu vlevo mezi stromy vidíme červenobílou tyč trigonometru a to je znamení, že co nevidět se musíme stočit. Vzápětí narážíme na paseku s posedem, odkud skutečně vede cesta v požadovaném směru. Chvíli odpočíváme u posedu a jdem dál, tentokrát už z kopečka. Mapa je opět poměrně přesná, neboť po několika desítkách metrů narážíme na červenou značku (tzv. Březinova cesta) a jakoby se vracíme k Velkopařezitému. Na nejbližší lesní křižovatce však opět odbočujeme na neznačenou lesní asfaltku. O tom, že jdeme stále bezchybně nás ujišťuje i krásná lovecká chata, která je v mapě značena. Zde se dá navíc snadno orientovat podle zimního běžeckého značení (žlutý trojúhelníček, oranžově orámovaný), které nás protáhne lesními stezkami až na zeleně značenou turistickou cestu s odbočkou na Míchovu skálu (773 m.n.m.). To je náš další cíl. Od infotabule jdeme tedy asi 250 metrů po značené odbočce a ejhle: najednou vzrostlý les končí, všude okolo jsou rozesety balvany a zakrslé stromky. Scenérii vévodí nádherný skalní útvar se dvěma zhruba deset metrů vysokými vrcholy, přičemž mohutné ploché žulové bloky jsou na sobě jakoby poskládány. Je zde poměrně živo, tato místa jsou zřejmě populární pro výlety, tak se až divíme, že i v tomto zimním počasí potkáváme několik skupin turistů. Popisek mapy též uvádí, že v těchto místech byl v roce 1829 zastřelen poslední vlk Jihlavských vrchů. Skalisko krátce prolézáme, ale vzhledem ke sněhu a ledu je to značně nebezpečné, musíme dávat setsakra pozor, abysme sebou nesekli dolů. Z vrcholu skaliska je mimochodem pěkný daleký rozhled jižním směrem.
Na hlavní zelené cestě už intenzivně nastolujeme otázku polední pauzy s možností rozdělání ohně na buřty. Shodujeme se, že nejlepší bude pokusit se rozdělat oheň stranou značené stezky a ostatně podle plánu zhruba po kilometru na druhé lesní křižovatce odbočujeme vpravo (na sever, ke kótě 778 m.n.m.). (Zde opět podotýkám změnu trasy turistické značky: zelená už neodbočuje z hlavní lesní cesty tak, jak značí mapa KČT z r.1995, ale už vede přímo k Javořici). Na příhodném místě zakotvujeme, shazujeme batohy a do nízkého mlází vybíháme pro klest. Všechno je ale zoufale mokré a oheň se nám vůbec nedaří rozdělat! Jako na potvoru zde není žádná bříza, nemáme ani tuhý líh - ani kousky papíru, který najdeme po kapsách nepomáhají, ba ani slivovice! Zejména Cágr je z tohoto foux pas úplně na prášky - nerozdělat oheň i když je vlhké dřevo se nám stává snad poprvé! Shledáváme, že to nemá smysl, uklízíme větve a vyrážíme dál s tím, že u studánky si dáme studenou stravu.

Zdolání nejvyššího vrcholu Vysočiny Javořice.

Na další odbočce se stáčíme pro změnu vlevo k jihozápadu, posléze narážíme na žlutou značku a ta nás po několika stech metrech přivádí ke Studánce Páně. Je to další turistická a též i historická zajímavost: v těchto místech se totiž v dobách protireformace tajně scházeli pronásledovaní čeští evangelíci k bohoslužbám. Pramen je pěkně upraven s nadstavenou kulatou střechou, je zde i posezení a pamětní kříž. I zde potkáváme několik dalších turistů. Jelikož už máme fakt hlad, rozbalujeme na stole studenou stravu a děláme pauzu na jídlo. Nezdržujeme se však dlouho, neboť v těchto místech dost silně fouká a na vrchol Javořice je to jen kousek, takže sotva zhltneme chleba se salámem a další laskominy, vyrážíme dál - pro změnu zase po zelené značce. Jdeme do povlovného kopce po lesní asfaltce, sníh nám křupe pod nohama a my jsme rádi, že oproti našim domácím končinám je tu pravá zima s bohatě ojíněnými stromy. Shodujeme se, že počasí nám opravdu vyšlo. Vzápětí se mezi stromy začíná objevovat vrcholek vysílače a to znamená, že ke dnešnímu hlavnímu cíli je to už jen skok. Najednou se les rozestupuje a my se přesně ve 12:45 ocitáme na vrcholové rozlehlé planině Javořice, které vévodí vysoký vysílač s rozlehlou obslužnou budovou, která vypadá jako horský hotel. Svorně si zanadáváme na to, že tyto stavby slouží pouze technickým účelům a jelikož jsou stavěné za komunistů, nikoho tehdy samozřejmě ani nenapadlo, aby alespoň zčásti sloužily turistům! Je to obrovská škoda, neboť nádherné okolí protkává spousta značených pěších, běžeckých i cyklistických tras. Navíc i jen z prvního patra věže by byl fantastický rozhled po krajině. Na planině děláme vrcholovou fotku a libujeme si, jak symbolicky jsme zvolili poslední výšlap v tomto roce. Je to zde zasněžené opravdu jako na horách, poněvadž Javořice je se svými 836,5 m.n.m. nejvyšším vrcholem Vysočiny. Avšak i tady fučí ostrý vítr, takže dlouho neotálíme a vyrážíme k sestupu.
Činíme tak další neznačenou cestou k jihu, kde jsou svahy Javořice zřejmě nejstrmější. Dole odbočujeme vlevo a protože tady je už krásně za větrem, sluníčko probleskuje mezi stromy a navíc je pěkný výhled přímo na vysílač, děláme přestávku na symbolické pivko a přípitek na další úspěšné akce, jež jsme díky větru nestihli na vrcholu. I v těchto končinách je orientace snadná: dle mapy se u Světelské chaty vydáváme doprava k jihu. Mimochodem i tato lovecká chata je velice stylová a je znát, že je na Silvestra obsazena. Parkují u ní dvě rakouská auta, z komína se kouří a voní uzené maso. Veřejnosti však také neslouží, je jen pro myslivce. Naše lesní cesta se dále svažuje k jihu a také míjíme ceduli přírodní památky Horní Nekolov. Je to rozsáhlé lesní území s původním bukovým porostem. Z lesa vystupujeme až u známého rybníka Horní Mrzatec. A jelikož jsme už znatelně sestoupili na pouhých 610 m.n.m. ani sníh zde už není. Jarmil nám ukazuje, kde tábořili kdysi coby skauti, prý sem jezdil i Robin se Čtyřkou a na protilehlém břehu tábořili také třebíčští Sokoli. I nyní je tady příjemné místo na pohodový bivak. Od Mrzatce využíváme modré značky, a jelikož jsme se shodli na vynechání zříceniny Štamberk, docházíme do osady Lhotka. Tam pomocí zelené značky opouštíme osadu směrem na sever a už po neznačené cestě se pokoušíme trefit do severněji položené Řásné. V lese poprvé a naposled malinko kufrujeme, ale zase na druhou narážíme na zajímavá skaliska podobná Míchovým skalám. Nad skálami vylézáme z lesa na rozlehlé louky, odkud máme Řásnou jako na dlani. Zbývá nám poslední kilometr, který hravě překonáváme a u našeho zaparkovaného auta končíme v 15:15 dnešní výroční trasu.
Sjíždíme do pět kilometrů vzdálené Telče, kde máme naplánován pozdní oběd. Cágr jednoznačně doporučuje nejlepší hospodu v širokém okolí zvanou Na Kopečku. Ta se nachází v podstatě na křižovatce silnice z našeho směru s hlavním tahem přes Telč a prakticky ji nelze přehlédnout. Parkujeme na hlavním parkovišti u benzinky a jdeme do hospody. Tato hospoda je sice klasická "čtyřka", ale je vyhlášena vynikající levnou kuchyní a také tím, že strávník dostane nebývale obrovskou porci. Ani dnešek není výjimkou. Objednáváme si klasické české hotovky (dršťkovici, gulášek, svíčkovou a žebírko - mamutí porce od 50 do 70 korun) a talíře jsou tak plné, že Cágrovi doslova přetéká omáčka na ubrus. Nacpáváme se skoro k prasknutí - po té cestě nám opravdu vyhládlo. Cágr prozrazuje, že této hospodě přezdívá Žrádelna a vždy, když je v Telči, neopomene ji navštívit.

Den skončil, k autu jdeme už za tmy a vyrážíme k Třebíči. Tím tedy končí poslední výprava v roce 2004. Velmi se vydařila, počasí přálo a byla opravdu symbolická - prakticky poprvé jsme navštívili Javořickou vrchovinu a také jsme zdolali nejvyšší bod Vysočiny - Javořici.

sepsal a fotil Kotel